Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/dva.jpg

Bella se probírá argumenty pro a proti. A na začátku trochu psychologie.


A děkuji všem, kteří na mě nezapomněli a napsali mi komentář u minulé kapitoly.

15. kapitola - Rozhodnutí

 

Většinou si sny nepamatuju, ale tenhle jsem po probuzení nedokázala dostat z hlavy. Byla jsem někde v prázdnu, jako by zalitá ve velkém kusu skla. Bylo úplně průzračné, ale přesto jsem nemohla vidět ven. Proti mně stály dvě dívky. Vypadaly jako já, ale nebyly stejné.

Jedna byla mladá s bílou hladkou kůží, která se jí lehce napínala přes kosti. Silné lesklé hnědé vlasy se jí mírně vlnily kolem hlavy. Její karamelové oči s dlouhými řasami se nenávistně dívaly na tu druhou dívku.

Ta jí pohled opětovala. Byla viditelně o dost starší než ta první, ale víc jak třicet jí být nemohlo. Kolem očí se jí začínaly tvořit jemné vrásky, vlasy měla sepnuté do rozpadajícího se drdolu a ve tváři uštvaný výraz. Obě se hlasitě hádaly, ale když si mě všimly, nechaly toho a vrhly se na mě.

„Konečně někdo rozumný. S ní se nedá mluvit. Je tak zaslepená krásou a mládím,“ chrlila na mě slova ta starší. „Dokonce za to vyměnila svoji duši!“ zašeptala.

„Kvůli mně teda šeptat nemusíš, stejně jsem to slyšela,“ překřičela ji ta první. „Ty jsi za svoji lidskost taky zaplatila, a ne málo. Po půl roce vypadat takhle? To raději budu bez duše!“

„No, víte, já si stejně myslím…“ zkusila jsem je přerušit, ale marně.

„Ty tu nejsi od toho, abys myslela! Jen se na sebe podívej.“ Sklonila jsem hlavu, abych se mohla prohlédnout. „Ale ne, na nás. My jsme ty. Takhle jednou budeš vypadat.“ Chtěla ještě pokračovat, ale přerušil ji Edward, který se jen tak zhmotnil ze vzduchu.

„Bello, zlatíčko, já nikdy nedopustím, aby se ti něco takového stalo,“ mávl rukou k oběma dívkám.

„Kdo si jako myslíš, že jsi, abys nám mluvil do života?“ křikla na něj ta krásnější.

„Já jsem ten, kdo to pokazil, takže to i napravím. Prostě se pár týdnů budeme schovávat. Bude to jako ta hra,“ vrátil to krásce Edward. Jenže nepočítal s mojí druhou podobou.

„Pár týdnů, jo? Houby, bude to po zbytek mého života, který bude setsakramentsky krátký.“

„No tak, zlatíčko,“ zkoušel je obměkčit.

„A neříkej nám zlatíčko!“ ohradily se obě zároveň. Edward couvl o pár kroků.

„Ty malý zrzavý upírský vyžle, podívej se na ni,“ třepala s ním ta krásnější. „Jen se dobře podívej, jak ji ta tvoje schovávaná zničí!“ Měla jsem pocit, že se Edward začal zmenšovat.

„Ty jeden nedomrlý kluku! Myslíš si, že jsi dospělý? Že jsi dost starý na to, abys nám mohl kecat do života? Vždyť ti ještě teče mlíko po bradě!“ sápala se po něm ta druhá, ale díky krásné upírce se jí to moc nedařilo. „Ty bys ji klidně okradl o to poslední, co jí zbylo! Klidně bys jí sebral duši, kdyby šlo opravdu do tuhého. Jen se na ni podívej!“ a ukázala na upírku.

„Neříkej, že bys toho nebyl schopen. Někde v kotku své mysli víš, že ji už nikdy nemůžeš ztratit. Prostě bys to udělal, jen aby žila!“

„Ne,“ křičel Edward a zmenšoval se čím dál rychleji.

„Jen si přestaň hrát na středověkého čestného rytíře, když jím nikde uvnitř nejsi! Nelžeš jen sobě, ale i všem ostatním!“

Už jsem to nemohla dál poslouchat, tak jsem se otočila a nechala tam ty tři, no, teď už dva a čtvrt, ať si to vyřeší sami. Rozeběhla jsem se od nich, ale po chvilce se objevili přede mnou. Obě dívky klečely na zemi, aby Edwardovi pořád viděly do očí, a předháněly se, které vymyslí originálnější nadávku. A Edward se s každým dalším slovem zmenšoval, až nakonec nebyl vidět. Obě dívky se narovnaly, plácly si a opět se otočily na mě.

„Ať se probudím, probudím se, vím to, musím se probudit než ke mně dojdou a taky mě uřvou k smrti!“ mumlala jsem si a snažila se to splnit. A nakonec to zabralo.

Vylítla jsem z postele jako namydlený blesk a zmizela v koupelně. Oblečená jsem skočila pod studenou sprchu, abych se z toho snu probrala, ale už po pár vteřinách jsem toho litovala. Pustila jsem si i teplou vodu a začala se soukat z oblečení. Po půl hodině jsem byla dost uklidněná, tak jsem vylezla. Rozvěsila jsem oblečení po radiátoru a začala si sušit vlasy.

Nikdy jsem se takhle nepozorovala. Sledovala jsem v zrcadle každou část svého těla a hodnotila ho. Rozhodně jsem nebyla dokonalá jako ta krásná upírka ze snu, byla jsem lepší průměr. Ale jak budu vypadat za deset dvacet let? V obličeji se budou rýsovat vrásky, kůže povolí a ztratí elasticitu, prsa povisnou… A co teprve po dvou dětech? To už ani nebudu mít odvahu se do zrcadla podívat. A z očí zmizí jiskřičky života, pokud se budu pořád schovávat.

Jak bych mohla s takovou vizáží žít alespoň nějaký život? Kdo by si mě potom chtěl vzít? Leda nějaký… Edward. Jo, to by tomu teprve nasadilo korunu. Za pár dalších let z něj bude můj syn, teda na veřejnosti. A doma? Byl by jako to zrcadlo, obou bych se bála jako čert kříže.

Konečně jsem měla suché vlasy, tak jsem si oblíkla první věci, co jsem vytáhla z tašky a šla prozkoumat kuchyň. Našla jsem v ní nervózního Edwarda a v ledničce mlíko, které se mi náramně hodilo. Nalila jsem si plný hrnek a nechala Edwarda v kuchyni samotného. Sedla jsem si v obýváku a pozorovala vypnutou televizi. Na druhou stranu, být upírkou by nemuselo být tak zlé, jak to všichni (spíš Edward) vidí.

Nevýhod je jenom pár, třeba to vábení lidské krve. První rok žít co nejdál od lidí, abych je náhodou nevycucla. A samozřejmě bych už nikdy nemohla mluvit s mně blízkými lidmi. Musela bych zemřít.

No a výhody: nesmrtelnost, dokonalá paměť, nejspíš i dar, síla, rychlost, krása, pokoj od Volterry… Tohle bude ještě těžké.

V podstatě umřu, je jedno, jestli doopravdy nebo to budu muset jen předstírat. Každopádně svým rozhodnutím způsobím bolest spoustě lidí. Není žádná varianta přemohli zlé upíry a žili šťastně až do smrti, takže bych na tohle ohled brát neměla.

Bez společnosti lidí, ať už jakýchkoli, bych se také musela nějakou dobu obejít v obou možnostech, takže tohle taky nepočítám jako argument.

A i teď znám několik lidí, kterým bych s chutí skočila po krku, tím pádem tohle padá taky.

Takže u nevýhod mi zůstalo… Zbyli tam dva kluci, kterým bych tímhle rozhodnutím ublížila. Oni by znali pravdu. Jeden by mě zavrhl a do konce světa se mnou nepromluvil. A ten druhý by si to do konce světa vyčítal.

A jsem tam, kde jsem byla. Já se na to fakt můžu vykašlat!

Cože? Vykašlat? A proč mě to nenapadlo dřív?

„Edwarde, pokud jsem se rozhodla, tak to už Alice ví?“ zeptala jsem se do tichého domu.

„Ví. A všechny sem nažene během hodiny. Jak ses rozhodla?“ ozvalo se za mnou. Nebudu lhát, děsně jsem se ho lekla.

„Uvědomuji si, že to bude moje nejhorší hodina v životě, ale dozvíš se to až s ostatními.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Jalle

7)  Jalle (19.05.2013 10:18)

nééé, ako sa rozhodla?

6)  hela (12.12.2011 19:54)

Dobrá povídka prosím, prosím, budeš pokračovat?

5)  Stolid (29.07.2011 14:52)

Ahoj, pěkná kapitola, nenávidím tyhle konce, i když to tak sama dělám, copak? Máš dlouhou přestávku? Kdy bude další díl?

lied

4)  lied (02.03.2011 11:43)

jestli ona se nerozhodla raději umřít to je hodně špatné rozhodnutí

3)  Tery (02.03.2011 02:16)

Bože , prosímtě co nejdříve sem dej dalsí dílek nebo netrpelivým cekáním zapustím kořeny
prosím prosím prosím prosím at je to co nejdrív
Jinak: bylo to skvělé téda ten sen byl vostrej...
Nervózní Edward? No jak jinak že Super všechno vyvětlený TAK A TEĎ SEM PORSÍM DEJ DALŠÍ DÍL :D :D :D :D :D :D :D

morningstar

2)  morningstar (01.03.2011 21:03)

Cože? Nejhorší hodina v životě? A co já? Předpokládám, že další kapitolka do hodiny nebude, že? Uáááááá, to se nedá tohleto, takovýhle konce, to by měl někdo zakázat. :'-(
Prosím prosím, honem rychle další, potřebuju nutně vědět, jak se rozhodla

Nosska

1)  Nosska (01.03.2011 20:50)

Oooo jsem nanutá jak struna. Honem honem, další

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek