Sekce

Galerie

/gallery/švp3.jpg

Dvacáté šesté dějství - šílenství...

 

Prázdný pokoj jevil známky chvatného opuštění. Skříně byly částečně otevřené, a když do nich nahlédl, zjistil, že obsah chybí jen zčásti. Z naléhavého popudu se šel podívat i do Whitlockovy ložnice a i ta působila, jako by ji někdo opustil ve spěchu bez ohledu na to, co se stane s věcmi, které zde zůstaly.

Až teprve nyní se zarazil a uvědomil si, jak opomněl naslouchat těm nejdražším zvukům na světě, bijícímu srdci a šumění krve v žilách své ženy. Tolik byl pohlcen žárlivostí, že až nyní zavětřil, zda neucítí pach svého druhu. V dosahu byly však jen lidské pachy a ten jeho nejmilejší pomalu začínal ustupovat do pozadí. Kdyby zde Isabella nenechala tolik věcí, její vůně by byla téměř neznatelná. Musela tedy odejít alespoň před dvěma dny. Ovšem že nešla sama!

Prázdnou místností se ozval nepříjemný zvuk vrzajících zubů nesmrtelného a zavrčení: „Odešla s ním.“ Ale to snad nebylo možné. Proč by odcházela z Whitlockem? Musela se cítit v nebezpečí.

Jako blesk se navrátil k jejím věcem a začal je úpěnlivě prohledávat. Nevěděl, co přesně hledá. Ve svém zběsilém šílenství vyházel zbytky šatů ze skříně, zpřeházel všechny knížky, které tu zanechala a nakonec důkladně prohlédl lože. I zde mohl být ukrytý vzkaz, který by mu napověděl. Nebo alespoň rozloučení. To hledal? Pochopitelně, že hledal vysvětlení. Jeho milovaná Isabella by ho přeci neopustila bez sebemenšího náznaku... Nebo snad ano?

Jako opařený se posadil na její straně lůžka a jako ten největší zoufalec vzal do rukou polštář, na kterém byly zbytky její jedinečné vůně. Zhluboka se nadechl.

A přestal dýchat.

Neměl jí jen plnou hlavu, ale teď i tělo a srdce, které by bilo na zoufalý poplach, kdyby ještě mohlo. Nebyl schopen souvisle přemýšlet a zároveň věděl, že zrovna to by měl udělat, zamyslet se nad situací jako střízlivý muž. Zná přeci svou choť a musí vědět, co ji k něčemu takovému dohnalo. Jen je potřeba si srovnat myšlenky a přijít na to, proč Isabella odešla.

Odešla! Opustila ho! Uprchla s jiným! Přestala ho milovat?

Odpovědi se děsil.

Zavřel oči a schoulil se na místo, kde ještě před pár dny ležela Ona.

Jak rád by byl obyčejným smrtelníkem, který se může udusit, když nedýchá. Nebo alespoň éterickou bytostí, která se rozprchne do nekonečna, když důvod její existence zmizí. Anebo alespoň smítkem na jejím oděvu, aby jí mohl být stále nablízku...

Plakat nemohl a vzlykat si zakázal. Jen stále pevně tiskl polštář k hrudi a díval se ven z okna, aniž by viděl, jak slunce stoupá nad těžkými mraky a pomalu se blíží k poledni.

Zvony začaly bít. Jejich zvuk ho zasáhl stejně jako vzpomínka:

 

„Nejdražší, brzy bude čas oběda,“ upozornil svou ženu a jen domluvil, zvony začaly bít poledne.

„Ach, tak brzy?“ podivila se, stále ještě pohlcena krásou katedrály Narození Panny Marie.


Vždy se o ni úpěnlivě bál, aby jí nic nescházelo. I jen možnost strádání hladem mu přišla jako nesnesitelná. Možná ji měl nechat déle kochat se skvosty chrámu. Třeba kdyby počkal, počkala by i ona na něj.

Zmáhalo ho zoufalství. Nikdy se necítil tak bezradně jako nyní. Jedna věc je opustit ženu, kterou miloval pro její dobro, a něco zcela jiného je, když vás ta samá žena opustí z neznámých důvodů. Navíc po tom všem, co spolu prožili a čím si museli projít.

Jen díky všem těm společným útrapám a také díky tomu, že se stali manželi ještě dřív, než většinu útrap prožili, dovolil si uvěřit tomu, že je Isabella tou pravou družkou pro jeho nesmrtelný život. Byl si jist, že ji buď pomůže s proměnou, a nebo zemře ve stejný den jako ona. Jen smrt je mohla rozdělit. Alespoň do dneška si to myslel. Věřil tomu víc než sám sobě. Jejich manželství přeci nebylo jen obyčejným svazkem lásky, byla v něm úlitba do věčnosti a ona s tím souhlasila a říkala, že to tak cítí a chce. A co kdyby to jen říkala, ale ona si to i myslela.

Kolikrát v intimních chvilkách manželství nechávala mysl otevřenou, aby v ní mohl číst, jak oddanou a milující je mu ženou. Pohlcovalo ho to a zároveň nutilo poskytovat jí víc rozkoše a dbát pozorně na veškeré potřeby, které měla jako lidská žena a manželka.

Nikdo není tak dokonalý herec. S tou myšlenkou se prudce posadil.

Ženské srdce bývá vrtkavé, i na to si mnozí Shakespearovi hrdinové stěžují. V tragikomedii jeho života by takové rozuzlení nebylo zas tolik udivujícím.

Polštář pustil z rukou a posadil se. Pohled mu padl na nezvykle prázdný noční stolek. Isabella na něm měla vždy položenou rozečtenou knihu. V posledních týdnech to býval tlustý svazek Carlisleových lékařských poznámek.

Edward si prohlédl všechny věci, které tu nechala, a věděl, že tahle kniha mezi ostatními není. Že by se chtěla věnovat studiu i na útěku, když zahořela pro novou lásku?

S pocitem zadostiučinění se zasmál, když si vzpomněl na první měsíce jejich vášeň objevujícího manželství. S ním nestihla knihu ani otevřít, zato s Whitlockem si hlídá, co má rozečtené.

A nebo v tom nemá prokletý Jasper co dělat?

Dozněl poslední zvon na věži milánského dómu a pronajatý pokoj paní Masenové byl prázdný.

 

***

 

Zvony ohlašující poledne se jako ostny výčitek zabodávaly do svědomí pana Whitlocka, který již po několikáté naléhal na svou velitelku, aby se najedla. „Pan Masen by se velice hněval, kdyby věděl, že na sebe nedbáte,“ pokusil se vytáhnout trumf.

To Isabellu zabolelo. Věděla, kolik pravdy se v těch slovech skrývá a že má Jasper pravdu o to víc, pokud je její podezření pravdivé. Nebylo však možné se nyní zastavit.

„Jsme na dosah,“ řekla. „Konečně jsme tu a ti, co hledáme, se nebudou zdržovat po hostincích. Až se Edward dozví mé důvody, pochopí, proč jsem pojednou vynechala oběd.“

Věrný sluha spolkl poznámku o tom, že to v posledních dnech nebylo poprvé, a raději zastavil dalšího kolemjdoucího, aby zopakoval tu samou otázku, snad již po sté, a v duchu si stále opakoval rozloučení se svým zaměstnavatelem. Opravdu to, co Isabella dělá, je to, co si pan Masen přál, aby splnil?

 

***

 

Prohledat všechna milánská zákoutí zabralo několik hodin. Stopy, které by poukazovaly známky přítomnosti jiného nesmrtelného ve městě v horizontu posledních dní, se mu nepodařilo nalézt. O to jasněji zachytil postupně mizící pach uprchlíků.

Dozvěděl se tak, že onen bytelný kočár plný drahých kožešin, který nechal speciálně připravit pro jejich cestu, Isabella prodala a místo něj koupila lehčí bryčku. To jim umožňovalo cestovat rychleji, ovšem méně pohodlně.

Proč spěchali, když žádné nebezpečí nehrozilo? Prchali tedy před ním? To je stud a hanba hnaly tak rychle pryč?

Přemítal o tom, když náhle zaslechl myšlenky podkoního, který byl prodeji kočáru přítomen „Tak krásný koně, jako měla ta signora, se jen tak nevidí. Jenže ten Anglán s nima neuměl. Ne, takhle se takoví grošáci nekočírujou. Vždyť do nich mlátil hlava nehlava. Kdepak, takhle se takoví krasavci nekočírujou. A hnát je až do Říma takovou rychlostí je naprostý šílenství. “

Řím?! Nový děs se zmocnil Edwarda, a aniž by se rozloučil s obchodníkem s kočáry, rozběhl se k jihu.

 

***

 

Již před rokem prchal zasněženými krajinami. Tehdy ovšem proto, aby zapomněl na ženu, která jej uchvátila a jíž chtěl dát svobodu a volnost, alespoň tak jak to lidské zákony umožňovaly vdovám. Tenkrát si přál zemřít a vymazat se z povrchu zemského. Nyní na takové myšlenky nebylo času, neb jeho milovaná zamířila vstříc nebezpečí,  které ji může stát život.

Kdykoli jindy by raději volil opuštěné cesty, aby se vyhnul nepříjemným shledáním, jimž italská krajina a náhoda mohly popřát zdaru. Dnes si však nemohl vybírat a musel se pídit po obchodních stezkách a v uličkách měst přeplněných lidmi, jen aby sledoval jejich stopu a ujistil se, že stále spěchají stejným směrem a nikdo jim jejich záměr nezhatil.

Hranice Lombardie nechal za sebou již k večeru a v největších obavách míjel Toskánsko. Putoval po Apeninském poloostrově jako děsivý duch, jehož mohli kolemjdoucí zahlédnout jen jako matnou šmouhu barev, jež je míjela za doprovodu větru, který jediný dosvědčoval jeho přítomnost.

I v té ďábelské rychlosti, kdy stále větřil jako zuřivý býk, aby si byl jistý směrem, nepřestával přemýšlet o pohnutkách Isabelly. Nejprve si myslel, že snad skutečně prchá před ním, ale proč by hledala útočiště v náruči zkázy? Cožpak jí mnohokrát nevysvětloval, jaké nebezpečí Aro představuje? Nebo nepochopila  krvežíznivost obyčejných vampírů? Snad nevěří tomu, že by onoho tisíciletého vládce mohla argumenty přesvědčit, aby vyhověl jejímu přání. Snad nenabyla mylného přesvědčení, že nesmrtelní jsou vždy přátelští a laskaví, stejně jako Cullenovi. Vždyť oni byli jediní další představitelé krvežíznivých bestií, jež znala. Mohla v nějaké slabosti mysli dojít k závěru, že všichni jsou jako oni a jen on, Edward, jí nechce dopřát setkání s někým, kdo jako jediný může napomoci její přeměně.

Ale proč by s sebou brala Whitlocka? Snad nechce i jeho proměnit? Nebo jí jen doprovází?

Nemohla raději vyčkat manželova návratu a poradit se s ním? Nikdy nedělala nic svévolně. Co se muselo stát, aby udělala takovou nepředloženost?

Nepředloženosti se dělávají z vášně či oddanosti. Oddaná byla přeci Edwardovi, znamená to snad, že pocítila náhlou vášeň k obyčejnému smrtelníkovi?

Nejedno skalnaté pobřeží utrpělo Edwardovým zoufalstvím, kdy se nárazem jeho pěsti rozlétly kameny na míle daleko. A bylo mu naprosto lhostejné, jak si to budou venkované vysvětlovat.

Asi by při té zběsilé cestě pozbyl rozumu, kdyby ho netěšilo tajemství, které opomněl Isabelle prozradit. Nebyl v tom záměr, jen při hovoru nikdy nepřišlo na přetřes, kde Aro se svými věrnými přebývá v těchto časech. A proto věděl, že až uprchlíci dorazí do Říma, nenaleznou koho hledají. Nemohl si být však jist, že nepotkají jiného služebníka smrti.

 

***

 

Drnčení dřevěných kol po nerovné cestě následovalo nehlučný hbitý krok průvodce, z nějž Jasper pevně držící opratě viděl jen starodávný plášť karmínové barvy. Šlo jim o život, to pochopil, sotva spatřil muže nízké svalnaté postavy zahalené do barvy krve. A to mu do očí stejné barvy, jakou měl plášť, pohlédl až tehdy, když jim s podivným úsměvem nabídl, že je doprovodí k tomu, jehož hledali.

Nevěděl, kdo je to Aro a ani proč ho Isabella hledá. Byl přeci jen sluha, který měl poslouchat svou paní a vyplnit každé její přání. Tak si to pan Masen přál. Musel si to stále opakovat, jinak by nejraději konečně popustil uzdu grošákům, již se stále plašili. Ani jim se nelíbilo, že je nějaký dvounohý tvor schopný běžet před nimi. A to se ještě zdálo, že se průvodce musí hlídat, aby jim nezmizel z dohledu.

Isabella zatím jen zarytě mlčela po Jasperově boku. Měla zavřené oči, aby nemusela sledovat karmínový prapor vlající ve sněhu. Příliš dobře věděla, co to znamená a kam směřuje. Nebylo již vyhnutí. Jednou se rozhodla věřit v intuici místo v rozum. Osud a zkušenosti ji tomu naučily. Bylo to však neprozkoumané území, ve kterém se mohla krutě zmýlit. Pokud ovšem měla pravdu, nebylo vyhnutí a zisk či ztráta všeho stejně nebyla v jejích rukách.

 

***

 

Brány Volterry se nikdy nezavírají. O tom vědělo celé Toskánsko již v dobách velkovévodství. Ti uvnitř města se nemuseli bát žádného nebezpečí z vnějšího světa a naopak vítali poutníky z dalekých končin s otevřenou náručí, nebo přiléhavěji, s otevřeným hrdlem.

Ač to bylo nemožné, Isabella měla pocit, že slyší zvuk dopadající kovové brány na zem, jako by se zavřela past, a poprvé, od vyjetí z Říma, otevřela oči.

Projížděli úzkými dlážděnými uličkami, ve kterých nebylo živé duše. Proč by měl také někdo uprostřed noci bloumat po ulicích, kde se čas od času někdo ztratil. Pán města hlídal své stoupence, aby tak nečinili, ale tu a tam někdo z nich neodolal své přirozenosti. Nesmrtelní vždy byli víc dravé šelmy nežli poslušní služebníci, když k takové situaci došlo, obvykle je to stávalo život.

O tom uprchlí poutníci neměli zdání, a proto čekali, jakým způsobem bude ukončena jejich životní cesta. Bylo jim jedno jak, jen oba doufali, že rychle. Jasper si ještě přál, aby měl možnost nějakého vzdoru, cosi mu však našeptávalo, jak marná snaha by byla ochránit vlastní krk, když by jejich průvodce změnil plány.

„Jsme na místě,“ zasyčel ledový hlas a v ten okamžik se koně znovu vzepjali a zařehtali.

Jasper pomohl své velitelce z bryčky a tu je osvítilo světlo z náhle otevřených dveří.

„Tudy,“ ledový hlas, jenž dával najevo svůj odpor vůči anglickému jazyku, znovu proťal ticho. „Málo smrtelníků zná pánovo jméno a pokud jej znají, nového dne se nedočkají. Byla to vaše volba a teď již není vyhnutí.“ Muž stál ve sloupu světla a vrhal stín na nové návštěvníky.

 

***

 

Kamenná síň plná postav v různých pláštích vypovídajících o době, kdy jejich majitelé žili lidské životy, byla osvícena jen měsícem a hvězdami, jež mohla Isabella zahlédnout skrz prosklenou kopuli vzdálenou snad celou míli nad hlavou. Udivilo ji, že nejsou oblečeni v oděvech, jaké se dnes nosí. Vždyť její manžel byl vždy oblečen velice elegantně a i Cullenovi pečlivě dbali o svůj zevnějšek.

Jenže nesmrtelní, které znala, chtěli být součástí lidské společnosti a nepřáli si děsit zjevem své společníky. Ohleduplnost jim byla vlastní. To se ovšem o těchto zahalených postavách říci nedalo. Většina z nich sice stála v jakémsi očekávání a dívala se do míst, kam je vedl průvodce. Ostatní však s velkým zájmem sledovali jejich příchod a natahovali k nim ruce a někdy i podivně vytáčeli hlavy, až se zdálo, že umí natáhnout krk do dálky. Z těch míst se pak ozvalo neklidné vrčení, ale stačilo, aby se muž v karmínovém plášti ohlédl jejich směrem, a muži i ženy mohutných vzrostlých postav, ale i ti docela drobní, se stáhli, jako zpráskaní psi.

„Athos, předrahý přítel rozháraných duší, jenž často tiší jejich bol nejúčinnější medicínou, se rozhodl pro změnu svého života a přivedl v kraj zapomenutého bytí bijící srdce?“ Podivný hlas, při jehož prvních slovech sál utichl, měl snad znít udiveně, jenže se zdál příliš nezúčastněný či vzdálený svému obsahu.

Při pohledu na Jaspera zjistila, že on pociťuje stejnou touhu vzdálit se od hlasu kamkoli, aby na ně nedosáhl a nebo jej alespoň již nikdy neslyšel. Musela vypadat stejně bledě a oči jí nejspíš podobně ostražitě těkaly po přítomných. Nebo ne? Ona přeci ví, ke komu přichází, a má k tomu důvod, který ji nutí s hrdě vztyčenou hlavou přistoupit k majiteli.

„Lákavé vůně plní póry té ženy, mnohem zajímavější je vzdor onoho vojáka. Ten jeho postoj je vryt do koster bojovníků již od dob mého mládí. Hlídá svou paní a je připraven zasáhnout, jak věrné a pošetilé gesto v našem domově.“

Došli do čela místnosti, kde stál široký mramorový piedestal a na něm bylo velké křeslo vyřezávané z neznámého dřeva velikostí vhodné snad pro obra. Seděla na něm útlá postava. Vypadala jako někdo, kdo tam sedí omylem, neopírala se a ani jinak se nepokoušela užít pohodlí, které křeslo nabízelo.

Ano, konečně uviděla toho, kdo mluvil s tak samozřejmou autoritou, jakou používali jen kněží či králové. Ale ti mluvili důrazně a ne unyle. Byl to kontrast k nepochopení, a přesto onen mdlý hlas byl plný sebejistoty, na jehož pokyn by jistě všichni kolem poslechli bez zaváhání. Patřil mladíkovi s tmavými vlasy a podivně bílou pletí sedícímu na podivném trůnu, jehož by nezvolil žádný člověk. Nebyla si jista, zda ji nešálí měsíční světlo, ale zdál se mnohem bělejší než Edward. Byl oblečen do černého sametového kabátce, podobně elegantního jaký nosíval její choť. Ach, jak zatoužila mít ho v tuto těžkou chvíli po svém boku. Jenže on by nedovolil, aby sem vůbec vstoupila a už vůbec ne, aby se dotkla Arovy ruky.

Vládce Volterry zatím pokračoval: „Ona sama se nese jako někdo, kdo sem patří.“ Hlavu naklonil na stranu a věnoval jí pohled, kterým nejspíš viděl až na dno duše. Snad nebude muset ani nic říkat. Před tolika cizinci by možná nebylo dobré povědět mu o...

Vzdálený šum a neklidné kroky přerušily napjatý okamžik.

„Další host a ještě milejší než ti první,“ pousmál se Aro a vypadalo to jako téměř vřelý škleb.

„Můj pane, odpusť, že přicházím neohlášen, nebylo to však z mé vlastní vůle.“ To promlouval ten, který se k nim blížil. Zastavil se téměř vedle Athose a zvedl ruku k elegantní úkloně. Isabella málem vykřikla, když ho poznala.

„Velevážený pan Masen se znenadání rozhodl k navrácení do starého domova, kde je vždy vítán, a nebo jen se míhá zdejším krajem jako stále to stejné neposedné ptáče, jež se konečně naučilo létat a stále nespokojeně hledá pravé místo pro své hnízdo?“

„Omlouvám se, můj pane, pokud jsem zadal příčinu k nadějím, že se navrátím pod tvou péči.“ Edward sklopil hlavu, aby projevil lítost, to mu však nezabránilo, aby se podíval vytouženým směrem. Doufal, že z výrazu její tváře pochopí, co se stalo. Vždy v ní přeci uměl tak snadno číst, stačil jediný pohled či gesto a hned věděl, nad čím přemýšlí, co ji trápí nebo kam se v myšlenkách ubírá. Její tvář však byla plná rozporuplných pocitů, jež pociťoval i on. Lituje, že sem zamířila? Mohl by ji odsud ještě odvést a našli by cestu zpět do svého šťastného manželství?

„Tak co přivádí mého marnotratného syna? Jak často lidé rádi vzpomínají příběhů, jež údajně ve své tvořivosti kdosi vymyslel a po generace je předávají. Neměli by oni marnotratní synové zvážit, zda se otcova láska neunaví? Staletí odchodů a návratů... Nikdo nemůže čekat, že velkorysost stvořitelů bude věčná stejně jako jejich život.“

„Nežádal bych tě o nic, můj pane,“ Edward zvedl hlavu a nyní beze studu hleděl na Isabellu, „kdyby má manželka bez mého vědomí k tobě sama nezamířila.“

Sálem zazněl opovržlivý smích, šepot a reptání údivu i pohoršení.

Aro vstal a zahleděl se na paní Masenovou. Jeho pohled byl nyní nesnesitelný, až musela sklopit oči. Po chvilce se zpátky podíval na pana Masena: „Zvláštnost tvé osobnosti se zdá bezmezná. Tolik ses mi zdál podobný mně samotnému již jako člověk, a přeci tolik odlišný.“ Otočil se prudce zády ke společnosti a pohybem, jejž se smrtelníkům nepodařilo postřehnout, zaujal své místo na trůnu. „Tvá manželka sem přišla sama v doprovodu jiného muže. Jak si vysvětluješ něco takového?“

„Můj pane, abych přiznal pravdu, jsem zmaten jejím počinem. Avšak věřím, že je mi stále dobrou ženou, jen netuším, jaké má důvody ke tvé návštěvě.“

„Vida, teprve novomanželé a již mají neshody.“ Zdálo se to jako konstatování, přesto posměšný smích zazněl ze zákoutí sálu.

Edward sevřel ruce do pěstí. Už když Isabellu uviděl, stálo ho mnoho sil, aby ji nevzal do náručí a neutekl s ní. Nyní by se nejraději utkal se všemi, kdo pochybovali o její cti. Vždyť pokud se opravdu stala cizoložnicí, on ji k tomu dal požehnání a nikdo ji nesmí ani slůvkem hanět. Jenže opovržlivé myšlenky, nejen na adresu jeho ženy, se k němu valily jako nemilosrdná lavina. Aniž by o tom věděl, začal vrčet, tak jak to bylo pro jeho druh přirozené, když se rozčílí.

Isabellu to překvapilo. Nikdy neviděla svého muže tolik nepodobného člověku a nevědomky od něj odstoupila, až téměř narazila do Jaspera po svém boku.

„Jak tíživý a zároveň ohromující je tvůj dar, Edwarde. Kolikrát jsem ti záviděl, že dosáhneš dále nežli já a kolikráte jsem byl vděčný, jakému prokletí jsem ušetřen. Co tě trápí víc, poznání záměrů tvé ženy nebo posměšky mých věrných?“

Edward se zhluboka nadechl, aby byl vůbec schopen promluvit. Nejspíš žil mezi lidmi příliš dlouho a naučil se potřebovat vzduch tak jako oni  nebo jen chtěl víc cítit vůni své ženy. Bylo těžké říct nahlas to, co chtěl před svým stvořitelem utajit, jenže přijít s tím teď se zdálo jako nejúčinnější prostředek ke svobodné cestě ven. „Nevím, co si má choť myslí, pokud si to ona sama nepřeje. A přiznávám, dal bych svůj dar za jediné vodítko, které by mi napovědělo její záměry.“

„Ale!“ zvolal Aro a poprvé bylo znát alespoň slabé zaujetí.

Edward už nevydržel nadále věnovat se vládci vampírů a konečně se otočil přímo ke své ženě: „Isabello, prosím, mluv se mnou.“

Nechtěl nutně slyšet slova, to dal jasně najevo, a ona neuměla lhát. Častokrát mu ukázala i ta nejtajnější zákoutí své mysli, svá přání a touhy. Činila tak do doby, než zatoužila po mateřství. Věděla, jakým trápení by pro Edwarda mohlo být přání, které jí nedokáže splnit. Snažila se mu tedy od té doby častěji ukazovat, co se jí honí hlavou, pokud šlo o oddanost a lásku k němu. Chtěla mu stále projevovat svou otevřenost a přitom mu neodhalit jediný mráček na jejich štěstí. Bála se totiž jeho prudkých a neodvratitelných závěrů. Jak se v Miláně ukázalo, nemýlila se.

Avšak nikdo, Edward ani ona, nemohli tušit, že se věci dějí bez jejich vědomí a volby. Vlastní život jí v tomto ohledu dal nejednou tvrdou lekci. Vždy se snažila být připravená a vzdělávat se. Kdysi pohořela na svém intelektu, protože si na něm až příliš zakládala. Vlna událostí ji odsoudila až k nepříčetnosti. Sama sebe se v posledních dnech často ptala, zda se opět nepřibližuje k hranici, kdy pozbude smyslů. Nebylo to poprvé, kdy jednala impulsivně na popud čehosi, čemu by dříve nevěnovala nejmenší pozornost. Jenže to bylo poprvé, co tak učinila sama bez přítomnosti či jen povědomí manžela. Pokud měla pravdu a štěstěna jí bude nakloněna, mohli oba získat. Pokud se však mýlí, brzy jistě zaplatí svým životem.

Ne!“ vykřikla v duchu a pevně sevřela oči. Těsně předtím však zahlédla, jak sebou Edward škubl, jako by  ho někdo udeřil. Bolelo ji to. To ona je tou, která mu ubližuje a přitom to nikdy nechtěla. Ba co víc, musela tu ránu, kterou mu zasadila, ještě prohloubit, jinak by ji nenechal jít.

Nad hlavou cítila teplý lidský dech. Jasper si dovolil zůstat u ní výjimečně blíže než kdykoli předtím, aby ji mohl zachytit, kdyby náhodou padala do mdlob. Paní Masenová byla silná dáma, a i když mu dovolila oslovit ji v soukromí jménem, stále jí byl povinován úctou. Situace, v jaké se ovšem nacházeli, byla velice podobná šach matu na bitevním poli a pro křehkou ženu přinejmenším nevhodná. Avšak to co nastalo, neočekával.

Isabella se narovnala a udělala krok šikmo za sebe, čímž se dostala vedle Jaspera. Pevně chytla svého společníka za ruku v intimním gestu a pevně se podívala do očí svého manžela.

Edward zalapal po dechu.

„Zdá se, že ani našinci nejsou uchráněni vrtochů lidských žen,“ zasmál se kdosi z přítomných a dav souhlasil.

Díky tomu málem zanikla roztřesená slova pana Masena: „Tak je to tedy? Bála ses, že bych vám nedal svobodu, kdybych se to dozvěděl? Byl jsem tak sobeckým a bezohledným manželem, který tě dohnal riskovat život pro lásku k jinému?“

„Je mi líto, že v tak nepříznivé době musím zasáhnout do tvého života, Edwarde.“ překvapil Aro přítomné nečekanou poznámkou. „Jak jistě víš, na Východě se ženy pokusily vládnout a vyvolalo to jistý neklid mezi našinci. Jsem si jist, že se ti v poslední době dostalo mnohých vhodných ponaučení, která ti napomohou s tamějšími poměry.“

„Chcete abych šel do těch divokých krajin a opustil manželku na dlouhých pět let?“ zděsil se Edward. Nic takového sice nezaznělo, ale on dobře věděl, kam Aro směřuje.

„Pokud jsem vše dobře pochopil, tvá manželka tě již opustila. A jak znám povahu tvého neochvějného humánního charakteru, vyzvat svého soka na souboj se ti protiví, a to nejen díky tvé přirozené převaze.“ Aro se opět postavil. „Pět let ti připadá dlouhých? Ano, lidem by snad mohl obličej okorat a ztvrdnout stářím, ženská krása by za těch pár dní mohla poblednout. Co je po tom nesmrtelnému, který má oporu jen ve své pokrevní rodině?“ Vládce se usmál, až přítomné lidské dvojici naskočila husí kůže po těle.

Edward sklopil hlavou a snažil se jí zatřepat, ale nedařilo se mu to. Byl omráčen z vývoje událostí, které nečekal: „Ne, nemůžu odejít. Proboha, Isabello, řekni, že to není pravda. Nebo pojďte se mnou. Jen vás doprovodím do bezpečí a...“

„Nesmysl,“ řekl Aro důrazně. Člověk by musel zakřičet, aby jeho slova měla takový účinek jako jeho. „Dostal jsi úkol. Splnit ho máš neprodleně a mě nechte, ať se konečně mohu věnovat svým hostům,“ a spokojeně se opět posadil na trůn.

Všichni v sále pochopili narážku svého vládce a otočili se k odchodu tak rychle, že Jasper díky mrknutí ani nepostřehl, kdy se sál vyprázdnil.

Jediný Edward tvrdošíjně dál stál na svém místě: „Nejdražší, tohle je šílenství. Prosím!“

„Zapomněl jsi snad, čím jsi povinován svému vládci?“ Arův tichý hlas se chvěl ve vzduchu kamenné síně. „Poslušnost stvořiteli je prvním zákonem nesmrtelných,“ zaznělo ještě tišeji a o to intenzivněji.

Byl to další bolestný úder do Edwardovy duše. Nemohl se vzepřít přání svého stvořitele. Nemohl opustit manželku v životním nebezpečí. Raději by volil svou smrt.

„Ne, dnes ještě nezemřeš.“ Mohlo se zdát, že Aro začal číst jeho myšlenky, aniž by se ho dotkl. Nebylo to tak. Šlo jen o holé konstatování, co se stane tomu, kdo neuposlechne zákona vampírů. „Na to jsi pro mě příliš vzácný. Vrátíš se za pět let, a pokud tvá žena bude naživu, dám ti ji.“

„Pokud?“ zachroptěl Edward zlomeně.

„Mám velkou moc, můj milý, ale ani já nejsem všemocný.“

Isabella zesílila stisk Jasperovy ruky, který stále nechápal, co se kolem děje. Události se seběhly tak rychle a vše kolem se zdálo tak děsivé a nepochopitelné. Jediné, čeho si byl vědom, bylo, že se nejspíš blíží onen očekávaný okamžik, kdy bude muset paní Masenovou podepřít.

A Aro znovu promluvil: „Edwarde, nemáš jinou volbu. Jdi!“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Kate

10)  Kate (22.03.2016 21:22)

Ne, ne, ne! Pět let je dost dlouhá doba a to především pro Bellu s Edwardem!
Fuj, Aro je teda dokonale autentický a zrovna mě napadlo, že on je jak nějaký zlý král - "Když nesplníš úkol, nedostaneš svou vyvolenou. Přijď za pět let pro svou odměnu." :D
Tak na tohle jsem teda hodně zvědavá, jak to s těmi 5 lety bude a jestli náhodou nepřijdou na pomoc Carlisle s Esme, protože i oni mají svůj úkol. Jen se začínám trochu bát, jaký.
Skoro jsem zapomněla, jak je tento příběh skvěle napínavý.
Děkuju a doufám, že to celé dobře dopadne!!!

emam

9)  emam (23.12.2015 23:19)

Moje drahé čtenářky,
děkuji vám za krásné komentáře! Věřte mi, že jsem se snažila a do poslední hcvíle doufala, že vám dám dárek k Vánocům. Tak snad se mi to povede alespoň do Nového roku
Přeji vám krásné Vánoce plné splněných přání

SestraTwilly

8)  SestraTwilly (18.12.2015 22:40)

No teda !!! Ale keďže tvrdíš,že isto iste máme šťastný koniec zaručený,tak ti to verím:) .Pekná kapitolka

Dennniii

7)  Dennniii (18.12.2015 14:22)


Nějak nemám slov, jsem v šoku! Co se to proboha stalo, teď když už to bylo všechno skoro vyřešeno, najednou takový šok!!! A opravdu přesně jsi vystihla název kapitoly, jednoduše řečeno, šílenství. Tak teď opravdu, ale opravdu doufám, že nám to brzo všechno vysvětlíš a opravdu dovedeš Bellu a Edwarda ke šťastnému konci.

Nádherná kapitola!!! Klaním se a nemůžu se dočkat další!!!

6)  flautistka (15.12.2015 10:20)

Povídka Selhání věčnosti je prostě skvělá a taky nepředvídatelná a proto ještě skvělejší ;-)

emam

5)  emam (13.12.2015 22:58)

Zachovejte klid, prosím. Šťastný konec máte zaručený, jen se mi to zase nějak natahuje
Díky za komentíky a věrné čtení

4)  Lucka (13.12.2015 13:31)

skvělé

3)  Dommy1 (12.12.2015 07:51)

2)  betuška (10.12.2015 20:27)

bože čo nám to robíš? alebo im? tak toto budem musieť stráviť

1)  a. (10.12.2015 03:03)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek