Sekce

Galerie

/gallery/švp3.jpg

Intermezzo

Čtvrtá část - nalezená vášeň...

 

 

Kraj sněhu a ledu se zdál poklidný, ale cosi bylo ve vzduchu. Carlisle si nebyl jistý, zda hledá na správném místě, ale jakýsi podivný neklid, který se do těchto míst naprosto nehodil, ho poháněl kupředu. Napětí, nejistota a cosi, co mu připomínalo popisy atmosféry klidu před bouří na bitevním poli. Mrazivý vítr mu opakovaně vháněl vlasy do očí, ale ani to mu nemohlo zabránit ve výhledu na zmrzačená těla zdejších obyvatel. Lední medvědi, polární lišky, ba dokonce i vlci se potýkali s vetřelcem, který je stále vyzýval na souboj, u něhož doufal v nemožnou prohru.

Doktor Cullen nabyl jistotu, že jde tím správným směrem, jen se začínal děsit toho, co vlastně najde.

Začalo hustě sněžit. Člověk by podobnou cestu dávno vzdal, ale zima ani sníh Carlisleovi nikterak nemohly uškodit. Dokonce ani ostrý vítr ho nemohl strhnout z cesty, kterou si vytýčil. Jedině jeho zrak byl omezen jen na pár metrů a ani svého čichu a sluchu nemohl díky vánici využít. Zvolnil krok. Nemělo smysl pospíchat, když nevěděl, jakým směrem. Raději se rozhodl v myšlenkách volat toho, kterého hledal. Vyprávěl mu, co se stalo po jeho odchodu a kde se nyní nachází jeho žena. Věřil, že když ho Edward uslyší, sám ho vyhledá.

Míjely však hodiny a jedinou společnost mu počínalo dělat zoufalství.

 

***

 

„Slečno Dortenová,“ začal Lapoint výslech svědkyně. „Opravte mě prosím, pokud se mýlím. Titul lady nosila vaše matka díky Henrymu baronu Dortenovi, vašemu otci, a jak je mi známo, tento titul není dědičný. Je to tak?“

„Ano,“ řekla o poznání tišším hlasem Dolores.

„Tedy slečno Dortenová, vadilo by vám, kdybych se podíval na psaní, z kterého jste četla?“

Dáma, které byl tak rychle sebrán domnělý titul, byla natolik zaskočena, že se nezmohla na protest.

François si pozorně přečetl celý list během krátké chvilky a pak řekl: „Vážený pane soudce a páni porotci, snad vám nebude vadit, když nám svědkyně dočte řádky, které začala číst. Byla byste, prosím, tak laskavá?“

Slečna Dortenová se značnou nevolí přijala list zpět a četla: „Musím jen vydržet pár měsíců, než bude po všem a já budu moci zase svobodně dýchat londýnský vzduch. Snad mohu pevně věřit, že přijde čas, kdy lidé na všechno zapomenou a budu moci svého chotě doprovodit na jedné z obchodních cest. Nedovedu si představit nikdy víc nespatřit své rodné město, ulici, ve které jsme s otcem žili, a nebo tebe, Lori, a tvou drahou matku.

Stále na vás dvě vzpomínám a přeji vám jen to nejlepší. Prosím, napiš mi brzy odpověď, ať se nemusím trápit starostmi o vaše zdraví. S láskou Isabella Masenová.“

„Slečno Dortenová, skončila jste snad úmyslně své první čtení slovy na onom místě?“ Než mohla dotazovaná odpovědět, pan Lapoint pokračoval: „Pokud ano, mohl dopis vyznít, jako by paní Masenová chtěla svého muže opustit, aby byla svobodná. Avšak, jak se v listu dále stojí, ona viděla svou budoucnost po jeho boku a jen s ním se chtěla vrátit do Londýna.

Jistě potvrdíte, slečno Dortenová, že v úvodu paní Masenová píše o tom, jak vyhlíží zprávy od vás, ale žádné nedostává navzdory tomu, že ona vám píše každý den.

Řekla jste, že vám vadil způsob, jakým Isabella pana Masena přinutila k sňatku. A nebyla v tom spíš závist, že se vaše přítelkyně z chudých poměrů vdala nakonec dříve nežli vy?“

Dolores zrudla neschopná slov, ale Monrow byl hbitý: „Promiňte, pane Lapointe, vaše spekulace se naprosto netýkají případu.“

„A jak souvisí se zmizením pana Cromwela a pana Masena slečna Dortenová?“ usmál se s nadhledem François.

 

***

 

Nazdařbůh bloumat světem sněhu se nedalo věčně, a to i navzdory věčnosti, kterou měl k dispozici. Jenže neodbytná připomínka ženy, které může nedostatek času zmařit život, ho hnala k neustálému hledání. Nemohl to vzdát. Bylo by to, jako by se zpronevěřil svému poslání dbát o lidský život, jako by se zpronevěřil slibu, který dal příteli, že se postará o jeho ženu, dokud nebude zase žít spokojeným životem. Ne, nemohl ustat. A to i bez ohledu na vlastní trápení z odloučení od věrné Esme.

Opět bouře ustala. Na jak dlouho netušil, avšak zkušenost posledních dní mu ukázala, že nejspíš sotva na pár hodin.

Rozběhl se. V hlavě i ústy volal jméno svého stvořitele a přítele.

 

***

 

Jessica Newtonová byla dalším svědkem obžaloby. Ačkoli si na sebe vzala nejlepší šaty, které vlastnila, a dokonce si za své úspory pořídila nový klobouk, vypadala poněkud směšně, když vcházela do soudní síně. Ovšem, vědoma si své důležitost, zcela opomíjela kritické pohledy okolních dam a spěšně zamířila na místo pro svědky.

„Paní Newtonová, jaké je vaše postavení v domě?“ začal prokurátor.

„Když se manželé Masenovi nastěhovali do domu, byla jsem hospodyní, kuchařkou a vlastně i komornou paní Masenové.“

„To se změnilo?“

„Ano, po nějaké době paní zatoužila po služebnictvu a já dostala na starost pouze vaření,“ odpovídala Jessica úsečně. Byla to jedna z věcí, které nemohla svým pánům zapomenout. Ani se jí nezeptali a nechali ji napospas hrncům a pekáčům. Taková špinavá práce, zatímco mohla paní strojit do krásných šatů!

„Zdá se, že život v domě procházel změnami,“ podotkl Monrow. „Jak byste popsala manželství Masenových?“

„Víte, pan Masen byl velice štědrý, a to jak ke služebnictvu, tak i ke své ženě.  Nedovedla jsem pochopit, jak k ní dokázal být stále vstřícný i navzdory jejímu naprostému nezájmu.“

„Jak trávila paní Masenová své dny, dokud byl její muž přítomen?“

„Po většinu času byla buď ve své ložnici nebo v knihovně. Z počátku pan Masen respektoval její odtažitost a nechával ji samotnou i v jídelně. Nosívala jsem mu jídlo do pracovny nebo hudebního salonu, kde často hrával na klavír.“ Ach ano, jistě, Jessica byla velice pozorná k svému zaměstnavateli, a to obzvláště jeden večer, kdy zatoužila po pánské společnosti, ale její manžel dal přednost alkoholu. Pochopitelně byla odmítnuta a ba co víc, toho samého večera strávil pan Masen svou první noc v ložnici své ženy. Musela jí udělat naschvál, že konečně byla ochotná plnit své manželské povinnosti, zrovna když ji chtěla nahradit. Vztek a nevraživost vůči paní Masenové s Jessicou již dávno lomcoval a konečně si našly příležitost, kde se ukázat.

„Takže jejich manželství nebylo příliš šťastné?“

„Ani jeden z nich se nikdy šťastně netvářil. Víte, všichni dělali, že to nevidí, ale věděli jsme o nočních toulkách pana Masena.“

„Chcete naznačit, že v noci nezůstával doma?“

„Často odcházel pryč, když si šla paní Masenová lehnout, a vracel se nad ránem. Jistě se šel potěšit jinam, když doma nemohl. Považte, že měli dokonce ložnice každý v jiném patře a na jinou stranu!“

„Zajímavé,“ podotkl Monrow bez zájmu, spíš proto, aby ukončil výlevy hodnoty drbů a ne řádné výpovědi. „A paní Masenová nikdy dům neopouštěla?

„Ano, první týdny dokonce domov neopustila vůbec. Pak až když ji přijela navštívit paní hraběnka McCartyová a později byla i s panem Masenem na návštěvě u Lastenů. Víte, to jsou nejbližší sousedé, které máme.“

„A co psaní či telegramy, dostávala je paní Masenová?“

„Jestli se dobře pamatuji, pravidelně jí jednou týdně přišel dopis. Telegram žádný. Ale nevím, zda někomu jinému ze služebnictva nedala něco na poštu.“

„Děkuji vám, paní Newtonová,“ ukončil Jeremy Monrow výslech a otočil se na svého soupeře: „Pane Lapointe,“ a posadil se.

„Díky, pane Monrowe,“ odvětil François zdvořile a povstal. „Paní Newtonová, opustila někdy paní Masenová dům bez doprovodu?“

„Pokud vím, tak ne.“

„Všimla jste si, že by se paní Masenová chovala k některé služebné jako k důvěrnici?“

„Asi ne, ale co já můžu z kuchyně vidět?“ zasmála se Jessica.

„Pravda, co se může v kuchyni vědět o dění v domě kromě toho, co vám někdo donese?“ zvedl Lapoint obočí a promnul si bradu.

 

***

 

Opět se začal zvedat silný vítr. Carlisle kdysi slyšel o vidinách, které mají žízniví lidé na poušti. Mysl je prý sama klame a nabízí jim pohled na oázu, kde naleznou to, po čem nejvíc touží. Ač byl zkušený doktor, o léčení svého druhu nic nevěděl. Něco takového nebylo nikdy třeba, a přesto si nebyl jist, zda ho zrak nešálí, když viděl nakrčenou postavu, jak krouží kolem polární lišky s vytasenými zuby podobně jako její soupeř.

Pan Masen měl šaty na cáry promáčené zvířecí krví i sněhem. Jindy kultivovaný muž nyní vypadal snad ještě divočeji než jeho kořist.

„Edwarde!“ zvolal Carlisle. „Edwarde, přestaň!“ Ve scéně, kterou sledoval, však nedošlo k žádné změně. Téměř jako by ho přítel neslyšel.

„Prosím, dost. Ona tě potřebuje!“ Ve vzpomínkách mu vytanula zbídačená tvář Isabelly, kterak se trápila při zjištění, že její muž zmizel, a následovala ji podstatně více  ztrhaná tvář té samé ženy.

„Ne,“ zajíkl se Edward a při pokusu o vzpřímení se zapotácel. Konečně začal vnímat myšlenky jediného myslícího tvora v blízkosti a jeho tak již dosti neutišený zjev se zdál být ještě zoufalejší.

V cizích vzpomínkách viděl, co způsobil jediné ženě, kterou miloval, a jak ohrožuje její život svou nepřítomností. Vězení! Jak se jen mohla dostat do vězení?

„Musím pro ni.“

 

***

 

„Pane Whitlocku, byl jste majordomem v domě Masenů. Co byste řekl o jejich manželství?“

„Dovolte, pane prokurátore, ale musím vás opravit – jsem stále majordomem v domě Masenových.“

„Dobrá, ale jen dokud dům patří paní Masenové, a to je zatím v soudním jednání,“ podotkl Monrow lehce popuzeně. „Můžete nyní odpovědět na mou otázku?“

„Místo dobrého majordoma je, řekl bych..., ve stínu přání jeho pánů. Není mou povinností nic více a nic méně než plnit jejich přání a ne pozorovat jejich počínání.“

„Odmítáte snad vypovídat?“ dotázal se prokurátor rozhořčeně.

„Nikoliv. Jen chci poukázat na to, že cokoli řeknu, bude pouze můj vlastní úsudek, který nemohu nijak podložit a který je zcela bezpředmětný, protože vztah pana a paní Masenových nikdy nebyl podstatný pro dobré plnění mé služby.“

„Pane Whitlocku,“ Jerremymu docházela trpělivost. „Netvrďte nám, že jste nikdy neviděl, jak se paní Masenová chová k svému manželovi.“

„Pokud vím, paní Masenová panu Masenovi prokazovala patřičnou úctu a oddanost stejně jako on jí.“

„Nevšiml jste si nějakých neshod či nedorozumění?“ snažil se prokurátor svědka navést potřebným směrem.

„Nevím, zda mezi manželi Masenovými k něčemu podobnému někdy došlo. Pokud ano, nikdy ne před služebnictvem.“

Monrow pochopil, že touto cestou se nikam nedostane, a proto zvolil novou taktiku: „Víte o tom, že by paní Masenová psala nějaké dopisy?“

„Ano, pravidelně psala slečně Dortenové a poté, co ji navštívila paní hraběnka McCartyová, tak začala psát i paní hraběnce.“

„Je možné, že někomu psala tajně?“

„O tom nic nevím.“

„Děkuji. Nemám dalších otázek,“ uzavřel Monrow a rezignovaně se opřel na své židli.

„Pane Whitlocku,“ chopil se slova Lapoint. „Řekl jste, že se manželé Masenovi k sobě chovali s povinnou úctou. Znamená to, že jejich manželství bylo čistě formální?“

„Nemohu vědět do jaké míry, ale pokud jsem viděl, jakým způsobem se k sobě chovají veřejně, domnívám se, že šlo o šťastné manželství v plném smyslu toho slova.“

François se pousmál, byl si vědom, s jakým despektem bude soudce i porota vnímat slovo, které vysloví: „Láska?“

„Domnívám se, že ano,“ pousmál se Jasper podobným způsobem.

„Napadlo by vás někdy, že by paní Masenová měla v úmyslu zbavit se svého manžela?“

„Nikdy mi nic takového nepřišlo na mysl. Naopak, když pan Masen odjížděl, bylo na paní vidět, jak ji odloučení trápí.“

„A když se pak dozvěděla o jeho zmizení a údajné smrti?“

„Údajné?!“ vykřikl Monrow.

„Ano, údajné, pane prokurátore. Žalujete mou klientku ze dvou vražd a přitom nemáte ani jeden důkaz, že by jeden z těch pánů neběhal někde po světě.“

„Chcete snad zpochybňovat onen nalezený kabát zamazaný krví?“ rozkřikl se Monrow a vyskočil ze židle.

„To bych si nedovolil,“ pronesl François se vší vážností. „Ale jak jste si ráčil všimnout, pane prokurátore, kabát byl prázdný.“

„Lapointe, zesměšňujete důkazy?!“ brunátněl Jerremy.

„Pánové,“ soudce zabušil kladívkem o stůl. „Prosím vás, uklidněte se a dbejte na vážnost soudu.“

„Promiňte, pane soudce. Mohu pokračovat s výslechem?“

Soudce Watkinson pokýval hlavou a zamračil se na Monrowa.

François pokračoval: „Jak nesla paní Masenová zprávy, které přišly z Calais?“

„Dokud byli v domě hosté, byla statečná. Šířila kolem sebe ducha naděje v návrat pana Masena. Ale sotva odjeli manželé Cullenovi, propadla smutku. Skoro jsem se bál, že se rozstoná. Nikdy jsem tak zlomeného člověka neviděl.“

„Děkuji vám, pane Whitlocku. Nemám dalších otázek.“

„Ale já ano,“ ozval se znenadání Monrow. „Byl jste to vy, kdo odnášel dopisy na poštu, pane Whitlocku?“

„Někdy ano, ale nepatřilo to k mým povinnostem. Obyčejně s nimi chodil pan Woolf.“

„A paní Masenová vás nikdy nepožádala, abyste za ni poslal telegram?“

„Ne, nikdy.“

„Když vás hledala policie, abyste se dostavil k soudu, nebyl jste v domě Masenových. Proč?“

„Byl jsem v Londýně.“

„Z jakého důvodu?“

„Plnil jsem přání paní Masenové a navštívil dávného přítele.“

„Obeznámíte nás s důvodem této návštěvy?“

Jasper se zhluboka nadechl, aby si srovnal myšlenky: „Snažil jsem se paní Masenovou přivést k nějaké činnosti. Věděl jsem, že plánovala přestavbu domu, aby z něj udělala vhodný domov, kde chtěla učit děti. Když o tom se mnou hovořila, sdělila mi, že si přeje postarat se o sirotky, a zároveň si uvědomila, že sama neví, kde takové děti hledat.

Pověděl jsem jí o příteli z armády, který pocházel z chudých poměrů, a dovolil se, zda bych mu mohl napsat o radu. Později jsem ho přijel navštívit.“

„A právě tehdy byla paní Masenová zatčena?“

„Ano.“

„A jste si jist, že vaše návštěva neměla jiný účel?

Jasper přimhouřil oči a ostře odpověděl: „Pokud pochybujete o mých slovech, zeptejte se seržanta Kiplinga, je ve výslužbě.“

 

***

 

Vystoupili z mořské vody v promáčených šatech a nebýt toho, že byl bílý den, nejspíš by se opět rozběhli. Slunce jim však bránilo v cestě a Carlisle byl rád, že i jiná síla mu pomáhá Edwarda zastavit, protože on sám by to nedokázal.

„Zadrž příteli, copak chceš vtrhnout do vězení, popadnout ji do náruče a odnést?“ Pan Masen na něj udiveně pohlédl, neb právě to měl v úmyslu. „Vždyť by se zděsila, jen by tě spatřila.“ Poukázal na jeho neupravený zjev. „A pak, kam bys s ní šel? Ne, Edwarde. Musíš to promyslet a zařídit tak, aby ji pustili dobrovolně. Nesmíš použít sílu bez ohledu na to, jestli by taková cesta byla rychlejší či v právu. Mysli na vaši budoucnost, na Isabelly budoucnost mezi lidmi. Když by byla uprchlice, zle by se dařilo vám oběma.“

Ztrápený muž přikývl a počal se hbitě pohybovat ve stínech stromů směrem do středozemí ostrova.

Doktor Cullen se úlevně usmál. Snad vše proběhne, jak má. A jeho úsměv se ještě víc rozšířil při představě, jaké překvapení bude jejich návrat pro Esme. I zanechal meškání a přidal se ke svému příteli.

 

***

 

Soudní proces měl své rozvážné způsoby a přesně stanovený protokol. Nebylo nic neobvyklého, když se jednání táhlo několik dní i týdnů. Nečekaný skandál byl jednou z nejsledovanějších zpráv v denním tisku a nikomu nemohlo uniknout, jakou roli v něm má začínající právník, který zrovna procházel chodbou plnou lidí.

„Ach, pan Lapointe,“ přistoupila k němu mladá dáma s tmavými vlasy. „Tak ráda vás vidím.“

„Slečno Aulbornová,“ políbil jí galantně ruku. „Není zdejší prostředí poněkud nepatřičné pro někoho, jako jste vy?“

„Proč myslíte? Vždyť o soud se zajímá celý Londýn,“ odpověděla dívka rozechvěle.

„Je nevhodné být v soudní síni, pokud nemáte s případem něco společného.“

„Ale nejsem jediná...“

„Ano, nejste jediná, kdo se s chutí dívá na soud, jako by to bylo divadlo, bez ohledu na to, že je v sázce lidský život.“ Uklonil se a aniž by čekal na odpověď, zamířil pryč.

„Ale pane Lapointe...“ slyšel za svými zády. Nebral to však na zřetel, neboť jeho pozornost zaujal bělovlasý muž, který stál u vchodu do soudní síně. Opíral se o hůl, na kterou netrpělivě poklepával prsty.

„Strýčku Williame,“ oslovil ho François. Snažil se působit jistě, ale setkání se svým chlebodárcem se bál.

„Vida, mladý pán se chystá k soudu,“ pronesl pan Fairchild a narovnal se tak, jak mu to jeho stará, lehce ohnutá záda dovolovala. Přesto zůstával o půl hlavy nižší než jeho svěřenec.

„Jak se ti daří? Vypadáš dobře. Zdá se, že počasí...“

„François Lapointe, nikdy jsi neměl rád řeči o počasí,“ vyštěkl starý pán. „Vždy jsi jednal přímo a bez okolků. Tak proč jsi mi neřekl, co máš v úmyslu?“

„Protože bys mi nedovolil, abych takovou obhajobu přijal,“ odpověděl François a odolal touze ustoupit alespoň o píď od strýce.

„V tom máš naprostou pravdu. Nikdy bych to nedovolil a ani nadále nedovolím. Okamžitě se se mnou odebereš domů.“

„Je mi líto, strýčku, ale to nemohu. Jsem uprostřed soudního jednání a ty bys zejména měl pochopit, že není možné nechat soudce čekat.“

„Soudce Watkinson je můj starý přítel. Vše mu vysvětlím a ty se pak zodpovíš mně.“

„V žádném případě neopustím proces, dokud nebude vynesen rozsudek.“

„François, již nyní jsi pošpinil dobré jméno kanceláře Fairchild. Jsem ochotný za jistých podmínek přijmout tvou omluvu a pokusit se napravit škody, které si napáchal.“

„Nemohu s tebou odejít a nechat rozdělanou práci a obzvlášť ne, když na mě má klientka spoléhá.“

„Klientka?“ vykřikl stařec. „Myslíš ta vražedkyně? Obyčejná ženská, které se zachtělo lepší společnosti!“

„Nejsem ten, kdo ji má soudit, ale obhájit. Když dovolíš, strýčku, musím dovnitř.“

Pan Fairchild konsternovaně pozoroval svého synovce, jak ho opouští, neschopen slov.

 

***

 

Obhájce byl se svou prací spokojen a zdálo se, že jeho soupeř nebyl zas takovou výzvou, jak očekával. K výslechu měla být předvolána paní Cullenová a François si byl jist, že to bude jen nová šance pro další vítěznou bitvu.

Sotva však chtěl paní doktorovou pozvat k výpovědi, prokurátor překvapil všechny přítomné novým svědkem, jehož jméno nikomu nic neříkalo.

„Pane Jonesi, znal jste pana Pierra Cromwela?“

Oslovený muž působil velice divoce, a to i navzdory své snaze o čistý a celkem zachovalý oděv. Byl vysoký, zarostlý a stále těkal pohledem po místnosti, nespokojený z takové pozornosti. Prokurátor musel svou otázku zopakovat.

„Jo, pane. Jo. Cromwela znám, ale vod tý noci sem ho neviděl.“

„Od jaké noci?“ zeptal se Monrow a bylo vidět, jak se přímo třese na odpověď.

„Vod tý, co mi zaplatil, abych unesl támhletu slečnu,“ muž ukázal špinavým prstem na Isabellu, která ho poznala, sotva vstoupil do místnosti, a začala se třást.

„To je paní Masenová.“ Vítězoslavný úsměv na Jerremyho tváři poukazoval na to, že si je vědom drobných bitev, které vyhrál obhájce, ale válka je jeho. „Kde jste ji našel a co se odehrálo dále?“

„Nó, sledoval jsem ji, když šla z toho velkýho domu, co byl ples. Šla sama, tak jsem si počkal, až bude ve stínu, a čapnul jsem po ní. Cromwel ji chtěl mít v barabizně, co je za městem, tak jsem ji tam vodvez.“

„A co bylo dál?“

„Přivázal jsem ji k posteli, aby neutekla. Von ji  tam tak chtěl.“

„Kdo ji tam tak chtěl?“ Prokurátor se zjevnou nechutí opakoval neohrabanou formulaci.

„Cromwel přeci. Chtěl, abych ji přivázal k posteli a abych ho pak zavolal.“

„A co se stalo, když přišel?“

„Nó,“ poškrábal se muž za uchem. „Dal jsem jí napít a pak jsem dostal svý prachy a šel jsem po svejch.“

„Takže pan Cromwel zůstal s paní Masenovou sám v jakémsi domě za městem?“

„Jó.“

„Děkuji vám, pane Jonesi.“ O poznání silnějším hlasem dodal. „Předvolávám paní Masenovou.“

„Paní Masenová není připravená vypovídat,“ ohradil se François, který sice pozorně poslouchal Jonese, ale očima sledoval blednoucí Isabellu. Pro Lapointa nešlo o žádné novinky. Všechno, co ten špinavý únosce udělal, mu už řekla hlavní aktérka celé tragédie. Věděl, kam bude Monrow směřovat, a to se naprosto neslučovalo s postupem, kterým chtěl proces vést. Paní Masenová totiž nikdy nesměla vypovídat, protože lhát neuměla a svého manžela by hájila i za cenu vlastního života.

„Co je to za nesmysl?“ ohradil se prokurátor.

Ozval se rozechvělý ženský hlas: „Mýlíte se. Já musím vypovídat,“ a Isabella udělala krok k místu pro svědky. Avšak, byla celá roztřesená a noha se jí podlomila. Nebýt dozorkyně, nejspíš by upadla.

„Vidíte, jak jsem říkal, paní Masenová se necítí dobře,“ trval na svém François.

„Ne, to ne já...“ snažila se Isabella ohradit, ale její hlas byl příliš slabý stejně jako její schopnost udržet se na nohou.

Ozvalo se klepnutí kladívka a soudcův hlas: „Soud se odročuje na úterý v deset hodin.“

 

***

 

Po celou dobu slyšení Isabella sice vnímala všechny výpovědi svědků, ale odmítala z nich vyvozovat jakékoli závěry. Nad něčím přemýšlet znamená věřit zprávám, kterých se vám dostává. Leč otřesená duše křehké ženy, tak těžce zkoušené, ztratila jistotu sama v sebe. Nebyla schopná uvěřit všemu, co se okolo ní dělo. Copak by Lori byla opravdu schopná říkat něco tak hrozného? A Jessica, která se vždy chovala laskavě, by přeci nemohla vyprávět o Edwardovi takové věci. Jedině Jasper Whitlock se zdál být světlem příčetnosti, kde poznávala skutečnosti ze svého života, a když se pak dostal ke slovu onen děsivý muž, musela zasáhnout. Bez ohledu na to, jestli se věci kolem ní skutečně dějí nebo ne, nikdo se nesměl dozvědět, že ona nebyla s Cromwelem v chatrči sama. Nevěděla, zda Jones náhodou nestál venku a neviděl Edwarda přicházet či odcházet, a ani to nechtěla vědět. Musela učinit přítrž jakékoli možnosti, aby jméno pana Masena bylo spojené s jejím únosem jinak, než dosud tvrdila. Byla ochotná přiznat se ke všemu, ale pan Lapoint ji bezohledně zastavil.

V cele se Isabella ani neohřála a již pro ni opět přišli. Věděla, kdo ji přišel navštívit, ale netušila, co mu má říct. Proto vešla do určené místnosti se sklopenou hlavou a ani se neodvažovala posadit na připravenou židli.

„Nemohla jste mi alespoň jedenkráte vyjít vstříc?“ obořil se na ni François místo pozdravu.

„Omlouvám se,“ zašeptala.

„A konkrétně za co?“

„Neměla jsem po vás chtít, abyste mě obhajoval?“

„Pochopitelně,“ pronesl ironicky. „Bylo by mnohem snazší předstoupit před hyeny neozbrojená a vydat se jim všanc. Vaše cesta k šibenici by pak nebyla ničím rušena.“

Zavládlo ticho, při kterém Lapoint podupával nohou.

„Řekněte mi,“  Klepání ustalo. „to pro vás váš život nemá žádnou cenu?“

„Cenu mívá zboží a to by ho musel někdo chtít. Já jsem však zůstala sama a není nikdo, kdo by o mě stál,“ pronášela pomalu a tiše, aniž by zvedla oči nebo jen ustoupila od dveří.

„Ale chtěla jste pokračovat ve svých plánech, přestavět dům a dát vzdělání opuštěným dětem.“

„Kdo chce něco dávat, musí i něco mít. Jediné, co mám, je smutek a prázdnota podobající se šílenství.“ Zvedla oči k jeho botám, ale výš se neodvážila. „Přála jsem si jen zachovat památku svého manžela, a pokud to bude stát můj život... Na víc stejně již nemám sil.“

Právník si ji zkoumavě prohlížel a rozmýšlel, zda je možné, aby člověk přestal cítit touhu po životu jen kvůli ztrátě milovaného člověka. Jemu něco takového nedávalo smysl. Jistě, miloval svou matku nadevše, a i když ji ztratil ještě jako dítě, nikdy ho nenapadlo následovat jejího příkladu.

Pak ho napadlo, jestli je paní Masenová opravdu tak ctnostná, jak o sobě tvrdí. V kontrastu s údajnou nevinností byly tak sebejisté projevy zejména ve chvílích, kdy se hodlá dobrovolně dát do rukou kata. On sám měl se ženami mnoho zkušeností a nic se za to nestyděl. Navštěvoval totiž ještě jeden pánský podnik, a protože byl dobře platícím zákazníkem, nikdo mu nemohl nic vytknout. Byl přeci svobodný mladý pán. (Nestranný pozorovatel by mohl namítnout, že zděděnou otcovu vášeň k něžnému pohlaví vede tou nejrozumnější cestou, avšak mnozí vyznavači křesťanské cesty by s ním nesouhlasili.)

Byly tu dvě možnosti. Buď je paní Masenová lhářka a neměl by již nadále bránit spravedlnosti vykonat na ní ortel, a nebo mluví pravdu a nikdy nepoznala vášeň, která by jí mohla vrátit chuť do života. Ať tak či onak, byla jen jediná cesta, jak to zjistit.

Šlo o naprosto troufalý a nehorázný počin, ale François cítil, že není jiného východiska. Proto vstal a přistoupil ke své klientce.

Překvapena jeho činem k němu Isabella konečně zvedla oči a to, co spatřila ve tváři pana Lapointa, ji vyplašilo, až ustoupila stranou ke zdi.

„Jste si jistá, že váš manžel by chtěl, abyste odešla ze světa, aniž byste poznala všechny radosti, které nabízí?“

„Nejspíš ne,“ zajíkla se. „Ale pro mě žádné nezbývají.“

François si odfrknul a nepatrně zavrtěl hlavou. Pak natáhl ruku, uchopil ji v pase a přitáhl k sobě. Isabella vytřeštila oči, nevědouc, co to má znamenat. Když pak přitiskl svá ústa na její a začal ji líbat, pokoušela se mu vymanit, leč marně.

Paní Masenová se zdála být nepřístupná, ale když François přitiskl jejich těla k sobě a  ona pocítila lidské teplo, začal kladený odpor polevovat. Útočník se vítězoslavně usmál a jen okamžik nato mu začaly být něžnosti neohrabaně opětovány. Byla v nich svádivá nezkušenost, která ho překvapila a zaujala natolik, že Isabellu přitiskl ke zdi.

Vyplašeně vydechla, neschopná jiné reakce než dovolit nadvládě svůdce, aby s ní naložil, jak uzná za vhodné.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Kate

18)  Kate (08.05.2015 17:21)

Já tuhle povídku miluju, víš to? Francois se za Isabellu bije jako lev, i když teď na konci... No. Já věděla, že Jasper bude klíčovým svědkem. Tuto povídku máš rozehranou dokonale! Omlouvám se, že jsem nenapsala delší komentář, ale spěchám honem dál.
PS: Jsem ráda, že Carlisle našel Edwarda a ten se s ním vrací domů. :)
Děkuju!

emam

17)  emam (28.04.2015 18:32)

Katuško, ona je už holka trošku utýraná, ale slibuju, že jí (zatím) víc nenaložím A Edward už je zahumny a já ho rozhodně už nehodlám zdržovat ;) Děkuji ti

SestraTwilly

16)  SestraTwilly (21.04.2015 22:33)

Teda a to sa ani nebránila jeho útoku?! Nezdá sa mi,že ba sa len tak ľahko vzdala.Dúfam,že Edward si konečne pre ňu čoskoro príde a všetko sa vysvetlí.Výborne napísaná kapitolka

emam

15)  emam (21.04.2015 21:09)

Jo, takhle. No, taky se bojím. Zase mi v tom postavy nadělali trochu víc než jsem chtěla.
A kde je to v Angelice? Si nevybavuju...

HMR

14)  HMR (21.04.2015 21:04)

ono asi záleží na důvodu a co si od toho vlastně slibuje...
podobná scéna je i v Angelice, ale vzhledem k Bellině nevinosti /nevědomosti, nebo spíš neuvědomění si své sexuální stránky/ si nedokážu vysvětlit, jak si s tím poradí... znáš mé názory na sexuální násilí... zkrátka jsem celkem zvědavá /se bojím/, jak to povedeš dál...

emam

13)  emam (21.04.2015 20:56)

To jako, že nevíš jestli Fanc udělal nebo neudělala dobře?

HMR

12)  HMR (21.04.2015 20:52)

ona s tím nějak souvisí? vím já???
no u většiny věcí dokážu alespoň nesouhlasit, ale s tím koncem si vážně nevím rady...

emam

11)  emam (21.04.2015 20:43)

Inteligentní jsi, o tom žádná. Ale jak s tím souvisí tahle povídka?

HMR

10)  HMR (21.04.2015 20:40)

páč si zakládám na své inteligenci... konec konců je to to jediné, co mám...

emam

9)  emam (21.04.2015 20:08)

betuško, snad jsem tě tím koncem moc nezaskočila Děkuji, že ses sem pak vrátila a nechala mi tu delší slůvka Přiznávám se bez mučení, že mě pan Lapoint samotnou trochu zaskočil. On je prostě velice složitá osobnost a docela mě v hlavě hodně zaměstnává. Takže, i když se nesjpíš jeho role v Selhání věčnosti chýlí ku konci, asi ho úplně konec nebude ;) Děkuji

BabčoS,

DopeStars, snad tě další vývoj nezklame. Ona očekávání někdy bývají příliš velká Děkuji za tvé nadšení

Haničko To se mi nestává zas tak často, abych tě překvapila A proč bys z toho vlastně měla být moudrá?

Dennniii, nějak to prostě není zas tak jednoduchá záplětka, jak bylo původně v plánu. Ale snad to ještě půjde přelouskat Děkuju

Seb, ty jsi komentátorský poklad Nakonec ta úprava byla jen drobná, takže to šlo všechno rychleji. I když, po pracovním výkendu jsem už při opravě mlela z posledního a docela se divím, jak to celkem slušně dopadlo
Pan obhájce se nechal unést víc než jsem já nebo on plánovali, ale stalo se a sama jsem zvědavá na ty následky
Děkuji za tolik chváli, mám z ní velkou radost

8)  Seb (20.04.2015 20:50)

Jsem tak ráda, že je další kapitola, čekala jsem ji až někdy ve středu.
A je úžasná.
Francois obhajuje u soudu Isabellu dobře i se dokázal postavit svému strýci, Edward sice dost zdevastovaný se vrací, jen teď jestli to ten Francois s tím přesvědčováním Isabelly trochu nepřehnal. Pokud tohle uvidí Edward v jeho myšlenkách...
Píšeš dokonale, moc ti děkuju za tuhle super povídku, zbožňuju ji.

7)  betuška (20.04.2015 20:17)

tak, niežeby som to rozdýchala, ale možno zo seba niečo vytisnem;)
scény zo súdu úžasné, tak realistické, mala som pocit ,že tam sedím, vypadá,že carlisle vyvinul všetko úsilie aby edwarda našiel a ten neváha a okamžite sa vracia...jasper je miláčik samozrejme a čo ten právnik??? mala som ho za solídnu osobu... ako si mohol dovoliť isabellu takto zneužiť? keď je najviac zraniteľná...čo nám to robíš...teda ty nás napínaš... ...geniálne napísané

Dennniii

6)  Dennniii (20.04.2015 18:41)

Jsem v absolutním šoku
Co to proboha svatýho dělá? To se mi ale teda vůbec nelíbí. Teď když už se Edward konečně objevil, ty to takhle zamotáš.....
Doufám, v brzké rozuzlení.
Jinak opět skvělá kapitola.

5)  a. (20.04.2015 17:48)

HMR

4)  HMR (20.04.2015 16:48)

no... rozhodně překvapivý vývoj... dostalas mě, Em... ale moc moudrá z toho nejsem...

DopeStars

3)  DopeStars (19.04.2015 22:52)

Čože, čože, čože?! Toto je absolútne úžasná kapitola!!!! Edwarda máme opäť na scéne!! a čože to robí ten právnik?! ... tak toto bude ešte naozaj veľmi zaujímavé!!! teším sa už teraz nedočkavo na pokračovanie!!!
Super, super, super!!!

2)  BabčaS (19.04.2015 22:46)

1)  betuška (19.04.2015 22:32)


to bol teda koniec...na viac sa dneska nezmôžem

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek