08.05.2011 [15:00], Texie, ze série Sbohem, komentováno 8×, zobrazeno 2647×

Edwardův návrat zamával s celou rodinou Cullenů, ale pro Sarah byl jako atomovka, co zvedne všechno ze základů a převrátí na ruby. A to si Jacob měl sotva čas oddechnout, že jí skončila puberta...

16. kapitola

Jako mátoha se vydal cestou, kterou naštěstí znal zpaměti. Věděl, kde tu stával jejich dům. Stačilo jen pokládat jednu nohu před druhou a ony samy ho vedly. Možná proto pro něj byl takový šok, když stanul na prahu domu a tváří v tvář své rodině. Stejně jako pro ně.

„Edwarde!“ Alice se vzpamatovala jako první. Ani tajfun by se jí nemohl rovnat, když si klestila mezi ostatními cestu ke svému ztracenému bratříčkovi. Sevřela jej tak silně, jako by už ho nechtěla nikdy pustit. Ostatním to trvalo jen o setinu vteřiny déle.

Na Edwarda se sesypala většina jeho rodiny. Jen Carlisle s Esme zůstávali důstojně opodál a hleděli na tu pětici smotanou v jeden chumel. Teprve až ho pustili a Edward konečně zase mohl nabrat vzduch do plic, vykročila k němu i Esme.

Klidnou chůzí došla až k němu a v ten okamžik se okolo něj ovinuly její paže, jejichž stisk právě mohl konkurovat i tomu Emmettovu. Vydrželi tak několik vteřin, kdy se nikdo neopovažoval ani hlesnout.

Jakmile jej pustila opět z paží, pohlédl na její tvář. Na rtech měla pokřivený úsměv, jak byla dojatá a zároveň neskutečně šťastná, že jsou opět všichni pohromadě.

„Taky se mi stýskalo,“ hlesl.

Esme jen přikývla.

„Jo? Že jsem si nevšiml,“ zahalekal Emmett, kterému se konečně vrátila řeč. „Žádný pohled nebo suvenýr, dárečky z cest...“

Teprve až Rose ho umlčela šťouchnutím do žeber.

Už po pěti minutách Edward začal litovat, že není člověk. Mohl by se vymluvit na únavu po cestě, ale to v jeho případě nehrozilo. Musel tak absolvovat výslech kde byl, co děla, jak se měl... Když se zvenku ozval rychle se blížící hluk, bylo to pro něj vysvobozením.

Za domem na verandě se ozvalo tiché našlapování několika párů nohou. Bylo to za jeho zády a tak se otočil teprve když se tím směrem zahleděli i ostatní. Částečně však tušil kdo to je. Možná proto si dával tak na čas. Potřeboval se trochu vzchopit, aby se jí dokázal podívat do očí.

Když jej naposledy viděla, tak se choval jako šílenec. Nedivil by se, kdyby se ho dokonce i bála.

„No, doufám, že alespoň tam jste dorazili ve slušným stavu,“ povzdychla si Rose a Alice ty dva probodla pohledem. Ty dvě tam stály jako dozorkyně s rukama založenýma na hrudi. Edwardovi však ten pohled nepřipadal vůbec odsouzeníhodný.

Jacob ve vlčí podobě se sotva vlezl do dveří, ale přesto naprosto zanikal vedle Sarah. Vlasy měla rozevláté a tváře zrůžovělé během. Boty musela cestou někde ztratit, protože tam stála bosá a lem šatů pokrývala vrstva bahna.

Nedokázal od toho pohledu odtrhnout oči. Stejně jako ona z něj. Když jej zahlédla stát tam, přímo uprostřed pokoje s rodinou okolo, zamrzla na místě. Zírala na něj, jako by neměl být ani skutečný. Ten hřejivý pocit co ji při pohledu na něj však zaplavil, jí říkal něco naprosto jiného.

Jacob přešlápl z tlapy na tlapu. Nikdy ji neviděl se takhle chovat. Stát bez pohybu, bez jediného slova... Kdyby ho to tak neděsilo, snad by si to i vychutnával.

Jenže ona netušila co říct. Nevěděla, ani jak mu má vlastně říkat. Strýčku Edwade? Náhle se jí to oslovení příčilo, že jej ani přes rty nedokázala přenést.

Náhlé ticho a napětí začali vnímat i ostatní. Jacob sice netušil proč se Sarah chová tak divně, ale rozhodně ji v tom nechtěl nechat. Ohnal se hlavou a vrazil jí do boku. Překvapeně se po něm otočila a zamrkala, jako by až teď zjistila, že stojí přímo vedle ní.

„Já...“ hlesla s pohledem upřeným na Jacoba. „Hned jsme zpátky.“

Protočila se na místě až za ní vlasy zavlály a střemhlav vyrazila po schodech nahoru. Jacob jí byl v závěsu. Sotva došli do jejího pokoje, natáhla se do skříně do horní police. Měla tam pro Jacoba nějaké erární oblečení. Aniž by se ohlédla po něm hodila jedny z kalhot.

Nevidomě dosedla na postel, která hlasitě zaprotestovala. Jacob si ji prohlížel jako by jí chtěl stanovit diagnozu a to ne právě lichotivou.

„Co to s tebou je?“ promluvil, když už nedokázal vydržet v klidu. Či-li po třech vteřinách.

„Nemám tušení,“ zamumlala a konečně k němu vzhlédla. „Ale jsem v háji.“ Jinak svůj momentální stav nedokázala popsat. Nedokázal se soustředit, pocity jako by jí někdo nacpal do mixéru a zapnul na plné obrátky. Chtělo se jí plakat i smát zároveň. Jedna emoce se míchala s druhou a aby vůbec tušila jak se právě tváří, musela by se podívat do zrcadla.

Pokud by tím zrcadlem však měl být Jacob, tak to nebyla v háji, ale v pořádným průšvihu a že jich spolu už zažili pěknou řádku. Díval se na ni, jako by jí mělo každým okamžikem šibnout a oči rozjet do stran.

Potřebovala si to nějak urovnat a zjistit co se to tu vlastně děje. Stále cítila Edwardovu přítomnost o patro níž a to co se s ní dělo mělo co dělat právě s ním. Potřebovala vypadnout.

Když sešla znovu dolů, držel se jí Jacob doslova za zadkem. Jen tak pro jistotu.

„Mohla bych s Jacobem ještě ven?“ zeptala se Sarah ještě než vešla pořádně do dveří. Nějak přestávala mít důvěru ve vlastní hlas.

„Jo jasně,“ zamumlal Emmett. Nebylo to nic nezvyklého. Tedy až na to, že sotva pohlédla na Edwarda, jako by jí nohy vrostly do podlahy a jen rychlý zásah Jacobovy paže jí zachránil alespoň trochu důstojnosti. Nenápadně ji vystrkal až před dům.

Teprve tam začala zase normálně vnímat. Jacob ji už bez okolků tlačil před sebou a tak prudce promáchl rukou, když vyrazila prudce kupředu.

„Jdeme,“ houkla k němu přes rameno.

Na sobě měla ještě šaty, ale to jí bylo jedno. Stejně už byly zničené. Rozběhla se lesem. Potřebovala cítit nápory větru ve tváři a rytmické údery nohou do vlhké půdy. Hlavně však potřebovala pryč z domu, kde každý slyšel co se kde šustlo. Jacob byl jediný, komu říkala vždy úplně všechno a tohle si rozhodně také potřebovala nejprve utřídit v hlavě, než se v tom začne rýpat i zbytek rodiny.

Zastavila se až na skalnatém srázu nad pláží. Sedla si a objala kolena pažemi. Jacob se hned objevil za ní. Zkoumavě ji pozoroval a sedl si kousek vedle ní.

„Tak o co jde?“

„Nemám ponětí, ale jako bych měla v hlavě naprostý maglajz.“

„To není nic novýho,“ zazubil se.

Vyplázla na něj jazyk, ale pak se zase zamračila.

„Když jsem ho tam viděla... Bylo to divný.“ Ne divný nebyl správný výraz, ale netušila jak to lépe vystihnout.

„No jo, taky když jsi strejdu Edího naposledy...“

„Neříkej mu tak!“ utnula ho prudce.

Překvapeně zamrkal, stejně jako ona. Samotnou ji ta reakce zarazila.

„Vlastně to není můj strejda,“ dodala už o poznání tišeji.

„Vždycky jsi mu tak říkala,“ nechápal.

„Jo, ale teď je to jiné...“ zamumlala potichu, jako by jen sama pro sebe. Naklonila hlavu a zkusila si ho vybavit. I tohle stačilo, aby ji znovu zaplavil ten zvláštní pocit.

Jacob ji tiše pozoroval. Ten její nepřítomný pohled jí byl povědomý. Už jej viděl a nejednou.

„Sarah?“ hlesl. Otočila se k němu. Bylo to tam. Opravdu to měla v očích. Slepota, nevidomost ke všemu a všem, kromě jediného.

„Miluješ ho.“

Jen to zkonstatoval, tichý šepot, který měl na Sarah účinek atomové bomby. Okolo ní se náhle rozhostil klid. Všechny ty zmatené myšlenky a pocity, které jí létaly hlavou, jako by gravitací popadaly dolů.

Jacob ji pomohl najít klíč k tomu co se s ní dělo a vše začalo zapadat kam mělo.

Pohlédli na sebe a oba věděli, že to to pravda. Milovala ho.

Jasper se po očku díval na Edwarda. Změnil se. Cloumaly s ním pocity, které mu nedávaly smysl. Možná jen podvědomě tušil co se s jeho bratrem děje, ale vědomí se to rozhodlo ignorovat.

Venku už pomalu svítalo a oni stále ještě seděli v obývacím pokoji. Když už z Edwarda konečně dostali, kde se ty roky toulal, začali mu vyprávět co se dělo mezi tím tady. Většinu historek však měla na svědomí Sarah. Byla jak neřízená střela a nevydržela v klidu. Nebýt Jacoba vyrval by si zřejmě Emmett všechny vlasy než by jí skončila puberta.

Edward tak musel vydržet několik hodin poslouchat o tom, co vyváděli za lumpárny a kolik ztřeštěností se těm dvěma zrodilo společným úsilím v hlavách. Nebýt toho řezavého pocitu tam někde uvnitř, tak by to snad byl schopen poslouchat ještě další hodiny. Jenže byla to pro něj potěcha, stejně jako utrpení.

Postupně si začal uvědomovat, že nedokáže jen tak z povzdálí Sarah pozorovat. Nedokázal by jí už být jen milujícím strýčkem. Už teď začínal mít problém pohlédnout Rose a Emmettovi do očí.

Poslouchal další historku, jak Jacoba drhli kvůli blechám a on je zatím domů přinesl Emmett z posledního lovu...

„Edwarde!“

Všichni rázem umlkli, když Alice vyděšeně vypískla. Vyskočila na nohy a nevěřícně na něj hleděla. Ani k ní nevzhlédl. Bylo mu jasné co viděla.

„Chce zase odejít,“ práskla všem, ještě než se stačili zeptat.

„Ne, to přece nemůže!“ vyhrkla Rose. „Proč probůh?!“ stočila se k němu, stejně jako všichni ostatní.

„Vyhovuje mi to tak.“

Zírali na něj jako na blázna.

„Promiňte, ale já...“ zarazil se. Co jim vlastně chtěl říct? Že s nimi nedokáže vydržet?! „Raději už půjdu, ale ozvu se častěji.“ Nedal jim čas ani na to, aby mohli něco namítnout. Nechal je tam vlastně šokovaně stát. Z domu vyšel ještě normálním krokem, ale pak se rozběhl. Prchal odtud, jak nejrychleji dokázal. Částečně litoval, že se vůbec vrátil, ale když si ji vybavil přelétl mu po tváři úsměv. Ne tohodle litovat nedokázal.

Jacob se Sarah se vrátili ke ztichlému domu. Už před ním zachytila Edwardovu vůni, ale při pohledu na zbytek rodiny jí téměř zatuhla krev v žilách. Byli naprosto konsternovaní a mimo. Nejhorší však bylo to zjištění, že on tam s nimi není.

Znovu nasála jeho vůni a uvědomila si, že slábne. Byl pryč.

„Odešel.“

Nebyla schopná ničeho jiného než tohodle suchého konstatování. Trvalo jí téměř vteřinu, než si to plně uvědomila a dokázala reagovat. Rozběhla se za zbytkem jeho vůně. Věděla, že ho nedohoní, ale i přesto to musela udělat. Nemohla tam jen tak nečině stát!

Jacob jí byl v patách. Běžela jak nejrychleji dokázala i s vědomím, že je to stejně málo. Něco se mu rozstříklo o holou kůži ramene. Překvapeně pohlédla na Sarah. Po tvářích jí stékaly slzy. Zvedla se v něm vlna vzteku.

Sarah přes slzy viděla rozmazaně, ale tmavou šmouhu, mihnoucí se okolo ní, zahlédla. Jacob vyrazil kupředu a ona tak zůstala hledět jen za jeho stínem. Zastavila se a kolena jí poklesla až dosedla do vlhkého listí. Netušila, co má Jacob v plánu, ale ona už neměla sílu běžet dál.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  Texie (08.05.2011 16:03)

Tak dokončení povídky je zaručené, vlastně bude mít už jen jednu kapitolu.

1)  Texie (08.05.2011 14:05)

Tak jsem se pokusila trochu očistit své černé svědomí a podstrčit vám další kapitolu. Je sice po delší době (jemně řečeno), ale zato je delší.

1