Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Sach_mat.jpg

Corly

Tady to znám, napadlo mě okamžitě a zároveň mě zamrazilo. Povědomé mi bylo nejen to místo, ale i celá situace. Kdyby mi nevyšel můj plán stát se psychologem, vystudovala bych nějakou umělecky zaměřenou školu, abych mohla naprosto změnit vzhled pokojů v nemocnicích. Obzvlášť těch dětských…

Bílý strop, světle zelené stěny, šedé linoleum a jeden jediný ubohý obrázek mísy s jablky.

Jenže moment! Co tady dělám? Vždyť já přece…

Udiveně si prohlížím své hubené dětské ruce vykukující z nemocničního „andělíčka“. Do levé paže mám zabodnutou jehlu s trubičkou. A už také vím kdy tady jsem… Ale jak to? Vždyť tyhle sny už se mi nezdají? Kromě toho – moje noční můra nikdy nedospěla až do pobytu v nemocnici. Vždy skončila, když mě našel Edward…

Srdce se mi úzkostně rozbušilo a já se pokusila posadit. Rozbitá hlava mě bolela a taky jsem si vzpomněla, proč mám zavedenou kapačku. Já totiž nejím. Nechci.

Najednou se mi vrátily všechny ty pocity a myšlenky z té doby. Strach, osamělost, naprostá beznaděj a marná naděje, že se ve dveřích najednou objeví Charlie. Nikoho jsem neměla, takže za mnou nikdo nechodil. Několikrát za den se zastavila sestřička, ráno vizita – to se objevil doktor, a večer návštěva místního psychiatra. A mezi tím dlouhé hodiny mučivě děsivé samoty. A noci plné nočních můr, ze kterých nebylo úniku. Příšerné sny o mém otci Ivanovi, jak se ke mně blíží se skalpelem…

Počkat! Tady něco nehraje! Můj táta se přece jmenoval…

„Ahoj Corly, tak jak se dneska máme?“ zahlaholil ode dveří povědomý hlas. Christian, můj cvokař.

Ale já přece nejsem… A začala jsem křičet hrůzou.

 

xxxxx

 

„Miláčku… Lásko… Vzbuď se! Je to jen sen, jenom zlý sen. Jsem tady, Bello.“

Známá vůně mi vracela půdu pod nohama. Chladné ruce osvěžovaly zpocené rozpálené čelo. Otevřela jsem oči.

„Sen…“ zašeptala jsem plačtivě.

„Ano. Už to skončilo.“ Líbal mě na čelo i na tváře mokré od slz prolitých ve spánku.

Objala jsem ho kolem krku a nechala se posadit. V tu chvíli už do místnosti vrazil Stewart s May v těsném závěsu.

„Co je?!“ vyhrknul bráška a nervózně pokukoval po Edwardovi.

Pokusila jsem se o úsměv. „To nic, Stewe, jenom zlý sen. Běžte si lehnout, je tu Edward.“

Trochu nepřesvědčeně se rozloučili a Stewart za Edwardovými zády předvedl zběsilou kombinaci grimas a gest, které měly asi znamenat něco jako: Když tak zavolej a já hned přiběhnu.

„Neví, co si o mně má myslet,“ řekl Edward s úsměvem, když jsme zase osaměli. „Má o tebe starost a pořád řeší, jestli jsem pro tebe ten pravý.“

Uculila jsem se. Stewart byl prostě moje zlato. S povzdechem jsem se opřela do polštářů. Vzpomínka na noční můru pomalu bledla a moje srdce tlouklo už normálně.

„Co se ti zdálo?“ zeptal se mě vážným a trochu i zvědavým hlasem.

„Bylo to hrozně zvláštní.“ Při té vzpomínce jsem se zamračila. „Byla jsem zase malá holka a ležela v nemocnici, jako tenkrát po Charlieho smrti. Všechno bylo stejné: ten pokoj, postel, obraz na stěně… Jenže najednou jsem to nebyla já. Najednou jsem byla Corly a můj otec byl… byl…“ Nějak jsem to nedokázala vypustit z pusy. Ještě donedávna by mě nenapadlo, že by nějaké dítě mohlo mít horší vzpomínku na svého otce, než já. Mýlila jsem se…

Edward mě pohladil po tváři a vypadal strašně smutně.

„Nedokážeš si představit, jak těžké bylo mu neublížit. A myslím, že kdyby tam se mnou nebyl Carlisle, neovládl bych se. Viděl jsem všechny jejich vzpomínky. Všechny…“ Jeho hlas náhle utichl. Znovu ho přemáhaly emoce. Zhluboka se nadechl, ačkoli to nepotřeboval.

„A pak přišel a celou tu dobu, kdy jsem ho mohl číst, na to myslel. Na to, co už udělal, i na to, co se chystal udělat ten večer… Bylo to…“ Zavřel oči a přitáhl si mě na klín. Ani jsem nedutala.

„…a to jsem si o sobě myslel, že jsem zrůda…“

Políbila jsem ho na tvář a bradu opřela do jamky nad jeho klíční kostí. Otřesená těmi představami až v hloubi duše. A to jsem to neviděla na vlastní oči.

Několik minut jsme jen tiše seděli, každý ponořený do svých vlastních chmurných myšlenek.

„Ona je strašně osamělá… a vyděšená…“ řekla jsem to nahlas, ale vlastně jsem mluvila spíš sama k sobě. „Tenkrát jsem se cítila stejně… Jenže, mě si našla May…“

Trvalo to jen pár úderů srdce a vsadím se, že Edwarda to napadlo okamžitě.

„May…“ zašeptala jsem.

„Myslíš, že bude chtít? Už jí není třicet…“

Zamyslela jsem se.

„Jak jí znám, bude. Ale možná by už neměla. Se mnou to nebyla zrovna procházka růžovou zahradou. Má právo na trochu klidu. Navíc,“ dodala jsem zadumaně, „objevil se Dick…“

Zavládlo ticho a já pokojně poslouchala jeho dech. Jemně se s námi pohupoval ve stejném rytmu, ve kterém se nadzvedával jeho hrudník.

Pak se na malý okamžik zastavil, znehybněl. A já s ním.

Pomaličku jsem zvedla hlavu z jeho ramene a zadívala se mu do očí. Ptala jsem se pohledem a on mi odpovídal. Testoval sílu a konečnost mého rozhodnutí.

„Zvládneš to?“

„Mám vlastní zkušenost, certifikát i pár měsíců praxe…“ znělo to směšně. Objala jsem ho kolem krku. „Budu jí milovat.“

Přikývl. Marně jsem se snažila cokoli vyčíst z jeho tváře a přemýšlela, co to bude znamenat pro něj. Pro nás.

„Potřebuju vědět, že s tím souhlasíš. Jsi pro mě nejdůležitější…“

Políbil mě. „Jsi úžasná. Věřím, že budeš i skvělá máma. A já…“ zavrtěl hlavou. „Nikdy jsem se o děti nestaral. Nevím, jestli to budu umět…“

Usmála jsem se. Cítila jsem, že hrozně moc chce.

„Zvládneš cokoli, co si usmyslíš. Já vím, jaký jsi byl tenkrát ke mně. Bude tě zbožňovat. A budeme v tom spolu…“

Najednou se mi rozbušilo srdce. Bylo to víc než rozhodnutí podniknout něco spolu. Něco, co bude trvat roky a nejspíš nás donutí sáhnout si až na dno. Bylo to první oficiální a vyslovené „my“.

„Bude potřeba, abys odešla z práce.“

Přikývla jsem. U srdce mě trochu bodlo. Ale nečekala bych, že opustit svůj velký sen bude tak snadné. Jenže, když jsem si uvědomila, za co ho vyměním, došlo mi, že jsem někde uvnitř vždycky chtěla právě tohle. Zachraňovat zmučené a zlomené duše. Takové, jako jsem bývala já. Takové, jako je malá Corly.

Pevně mě objal. „Postarám se o vás“.

Takže, my vlastně budeme… rodina?

Maličko se ode mě odtáhl, ale jen proto, aby mě mohl chytit za ruce. Líbal chvíli jednu dlaň a hned potom druhou. Hrál si s mými prsty, v očích něžný výraz a vypadal zamyšleně.

Já se cítila šťastná… Ještě šťastnější, než jsem byla včera a to byl malý zázrak, protože jsem si myslela, že víc už to ani nejde. Neznala jsem ho v tom smyslu, který se pod tím slovem obvykle skrývá. Znala jsem jen nejzákladnější věci, které jsme si stihli říct. On o mně věděl prakticky všechno. Ale znala jsem jeho duši a ano… i jeho srdce, ačkoli z fyzikálních a biologických hledisek už dávno nebylo tím, čím má srdce být. Věděla jsem, že je to nejlaskavější a nejúžasnější bytost na světě. Bez zaváhání bych mu svěřila svůj život.

„Na co myslíš?“ zeptala jsem se ho, když ticho trvalo už nezvykle dlouho. „Máš… strach? Já vím, všechno je tak rychle…“ Najednou jsem se začala bát, jestli po něm nechci příliš. Jestli není sobecké automaticky od něj očekávat, že se stane otcem, protože ze mě bude… máma. (To slovo jsem chvíli převalovala v hlavě a zkoušela, jak zní.) Staral se o mě dvanáct let ve dne v noci. Prakticky se ode mě nehnul. Mám právo udělat za nás za oba takové rozhodnutí?

„Nemůžu tomu uvěřit…“ řekl tiše. „Ještě před pár týdny jsem byl smířený s tím, že se nikdy nedozvíš, že existuju. Stačilo mi, že jsem ti tak blízko, jak to jenom šlo. A teď jsem tady s tebou, můžu se tě dotýkat a ty mi nabízíš možnost vytvořit spolu… rodinu.“

Znovu předčil moje očekávání. Asi bych si na to měla zvyknout. Byl a bude bájný hrdina.

Položila jsem mu ruku na hruď, tam kde bylo ukryté jeho nádherné srdce.

„Zachránil jsi mi život. Neustále mi ho zachraňuješ… A nejen tím, že jsi mě vynesl z toho vraku. Tím, že jsi. Ale to, co k tobě cítím není jen vděčnost, ty to víš. Jsem si jistá, že slyšíš, co dělá moje srdce, kdykoli se na mě jenom podíváš.“

Líbal mě. Ochutnával a dotýkal se, jako bych byla křehká, převzácná a milovaná květina, ovoce nedozírné ceny. Jediný pokrm, který ho mohl nasytit. A každým dotykem – tím způsobem, jak to dělal – mě jen utvrzoval, že se nemýlím.

O půl hodiny později, už úplně prostoupená jeho vůní a přítomností, jsem usnula.

 

xxxxx

 

„Máš meč?“ zeptala se Corly zvědavě a prohlížela si Edwarda velkýma hnědýma očima. Cucala si palec.

„To nemám,“ odpověděl s úsměvem a starostlivě přikryl děvčátko až k bradě.

Strávili jsme s ní celý den. Můj vysokoškolský diplom a Edwardovo kouzlo osobnosti nám v nemocnici otevřely dveře dokořán. Ještě jsem měla v živé paměti své pocity z nemocničního prostředí. A co teprve tahle malá princezna, která strávila několik děsivých měsíců v místnosti tolik podobné lékařské ordinaci. Proto jsme se souhlasem nemocničního psychiatra naprosto změnili vzhled Corlina pokoje. Zdi teď byly plné veselých barevných obrázků, u postele ležel květovaný koberec, který nám věnovala May a okna zdobily závěsy s milovaným medvídkem Pú. Dokonce jsme vyměnili fádní nemocniční povlečení. Corly teď ležela doslova obležená novými hračkami. V jejím původním domově jsem žádné nenašla.

„A koníčka?“ nevzdávala to. Oči se jí už ale zavíraly.

„Nemám ani koníčka, Corly. Ale umím hodně rychle běhat. Až se uzdravíš, ukážu ti to.“

Malá princezna se spokojeně uculila a definitivně usnula. Potichu jsme opustili její pokoj.

„Je úžasná,“ řekl mi Edward, když mě vyprovázel na parkoviště. Dohodli jsme se, že jí nebudeme nechávat samotnou ani v noci a on byl na noční hlídání přeci jen lepší než já.

„To je,“ usmála jsem se.

„Má hodně bystrou mysl. Nevěřila bys, jak rozumně se se vším vyrovnává.“

U auta mě objal a dlouho držel.

„Budeš mi chybět,“ zašeptal mi do vlasů.

Věděla jsem, že on mně také. Strašně.

„Nebudu moct dospat,“ odpověděla jsem trochu smutně. „Hned ráno odnesu výpověď na stanici. Jsem ve zkušební době, tak by to neměl být problém. Budu se snažit být u vás co nejdřív.“

Nechala jsem se ještě několikrát políbit na dobrou noc a asi pětkrát jsme se znovu a znovu loučili. Cestou domů jsem nechala myšlenky, aby se jen tak toulaly. Byla jsem unavená, ale spokojená. Všechno šlo lépe, než jsme čekali.

 


Další část

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4   »

Dennniii

21)  Dennniii (06.05.2010 17:05)

wow tak to jsem nečekala, prostě dokonalost jako vždy tvůj Edi je fakt princ z pohádky bez měče a koníčka, je dokonalej, úžasnej, prostě se rozpouštím ahhhh

Michangela

20)  Michangela (06.05.2010 17:05)

Líbí se mi představa rodiny! Je to sice trochu nebezpečné, ale věřím, že pro některé děti je lepší taková milující rodina než každou noc vracející se hrůzy bez konce. Jsem zvědavá, kdy to té maličké dojde!:D

19)  Bára (06.05.2010 16:52)

Krásné... chci další dílek už se těším na pokračování

Abera

18)  Abera (06.05.2010 16:44)

Dokonalý

17)  Jesska (06.05.2010 16:36)

To je nádhera, chudinka Corly, aspoň teď bude mít rodinu
Hmm... jsem zvědavá, jak se všechno vyřeší, se stárnutím a jestli to řeknou Corly...
Těším se na další díl, je to úplně skvělá povídka

Evelyn

16)  Evelyn (06.05.2010 16:10)

Ehm, oni ji adoptují? A co tajemnství a stárnutí?
Mám spousty otázek a chci honem další díl

Karolka

15)  Karolka (06.05.2010 16:08)

Silvaren: Tak teď nevím. Nebraska mi vzrůšo zakázala... Co teď s tím? B) sisi: Jsou jí čtyři roky.

14)  sisi (06.05.2010 15:56)

ahoj Karolko, zajímalo by mě, kolik je Corly let...? 4, 5?
díky, šach - mat je skvělá povídka!!

Silvaren

13)  Silvaren (06.05.2010 15:56)

Moc jim to přeju, ale že ještě nebude konec, že ne? Jsou totiž výborný pátrací tým a já bych chtěla ještě nějaký to vzrůšo.

12)  viki (06.05.2010 15:32)

Úžasné, skvělé !

Karolka

11)  Karolka (06.05.2010 15:29)

vilenia: Díky za upozornění. V minulém díle už jsem to opravila. Ony totiž existují obě varianty toho jména a můj mozek se zjevně nedokázal rozhodnout.
Hanetka: Víš, že je to asi tvůj první veršovaný koment pod mou povídkou?
A všem ostatním moc děkuju. Píšu pro vás.

Ree

10)  Ree (06.05.2010 15:25)

Ech... jů... To bylo úžasné...
Kdy bude další?

9)   (06.05.2010 15:20)

honem další!!! Honem další!!! Tahle povídka je váženě nádherná, moc se ti povedla. Teď si jenom musím počkat na další dílek.

8)  vilenia (06.05.2010 15:20)

fantastické! dokonalé! úžasné!
prostě nádhera, už sem to přečetla třikrát a stále je to málo!

(jen poznámečka v minulém díle máš Corli s měkkým i a teď s tvrdým...)

nemůžu se dočkat další kapitolky!

dorianna

7)  dorianna (06.05.2010 15:16)

nádherný díl

6)  giselle (06.05.2010 15:12)

wow, krása, krása, krása!

jen je zajímavé, že edward - ztělesněná odpovědnost a racionalita - založí "rodinu" s bellou, když mu musí být jasné, že to malé pachole si asi časem všimne změn - teda spíše toho, že žádné nenastávají možná u něj konečně převládl cit na rozumem

tahle kapitoka je tak dojemná, úplně mě to rozněžnilo. ty jsi kouzelnice se slovy a písmenky, Karolko!

Ajjinka

5)  Ajjinka (06.05.2010 15:05)

Je to nádherné Edward, Bella a Corly - rodina Prostě úžasné!

Lipi4

4)  Lipi4 (06.05.2010 15:01)

Skvělé,úžasně a nečekané........ale doufám, že to není konec
Rychle další

Hanetka

3)  Hanetka (06.05.2010 14:47)

Karolko, rodinaáááá? A nebude jen Corly, viď,že ne? Jsi skvělá, co ještě vymyslíš?
Nevyslovím všechna slova chvály,
přestože mě na jazyku pálí,
musím si je schovat, neboť další díl
bude stejně super, jako tenhle byl.
A já asi budu v kupě slovníků
hledat slovy chvály ze všech jazyků.

Nebraska

2)  Nebraska (06.05.2010 14:42)

Ach
Jsem améba, ale dneska s otázkama, jo?
Za prvé: nemáš v plánu teď něco provést, že ne?!
Za druhé: vážně Corly ukáže, jak rychle umí běhat? Kdo je? A co stárnutí? A co Bella? Potřebuju další díl, honéééém!

Krásně to vymýšlíš. Ten sen a nápad a rodina a pokoj - proč mám pořád pocit, že na ně něco vymýšlíš? ;)

«   1 2 3 4   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella