Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/sexy%20boty.jpg

Doufám, že jste připravené na skutečnost, že minule ten průšvih teprve začal...

Držte se, dívky moje statečné ;)

 

 

 

Dvě hodiny ráno, kde mám začít?
Znovu pláču
Tichý zvuk samoty
Mě chce následovat do postele

Jsem duch dívky
Kterou chci být nejvíce
Jsem skořápka dívky
Kterou jsem dobře znala

Pomalu tančící v prázdné místnosti
Může ta osamělá zabrat tvoje místo?
Zpívám si klidnou ukolébavku
Potom jdeš a nechaš tu osamělou samotnou uvnitř
Aby ti znovu vzala srdce

Příliš bojácná na to, jít dovnitř
Kvůli bolesti z další noci bez lásky
Kvůli osamělosti, která zůstane se mnou
A bude se mě držet, dokud neusnu

Jsem duch dívky
Kterou chci být nejvíce
Jsem skořápka dívky
Kterou jsem dobře znala

Pomalu tančící v prázdné místnosti
Může ta osamělá zabrat tvoje místo?
Zpívám si klidnou ukolébavku
Potom jdeš a nechaš tu osamělou samotnou uvnitř
Aby ti znovu vzala srdce

Úlomky ze
stěží dýchatelného příběhu
Tam, kde jednou byla láska
Jsem teď jen já
A samota...

Pomalu tančící v prázdné místnosti
Může ta osamělá zabrat tvoje místo?
Zpívám si klidnou ukolébavku
Potom jdeš a nechaš tu osamělou samotnou uvnitř
Aby ti znovu vzala srdce...

 

 

 

Bella

Před vchodem do nemocnice mi došlo, jak jsem pitomá. Jak jsem si to představovala? Nakráčím si tam a ahoj, jsem Bella, šukala jsem s vaším šéfem a skoro i s jeho synem, včera se kvůli mně porvali a já se jdu zeptat, jak se jim dnes daří?
Byla to ztráta času. Přesto vědomí, že někde uvnitř té moderní budovy, která i zvenčí vypadala téměř sterilně, leží Edward, mi nedovolilo se pohnout z místa. Najednou jsem nechápala, jak jsem to tolik hodin vydržela. Nejít sem. Nejít za ním. Ve stejném okamžiku mi bylo jasné, že jsem to podvědomě odkládala. Protože další setkání s ním bude zcela jistě poslední. On už se mnou nikdy nepromluví. Pravděpodobně už nebude schopný ani se na mě podívat.
Rozbolely mě ruce. Podívala jsem se dolů a rozbalila pěsti. Některé z vytlačených hlubokých půlměsíčků v mých dlaních se pomalu plnily krví.  
„Vy jste tam včera byla, že jo. V tom rozmláceným bytě.“ Ten klukovský hlas se vůbec nehodil k ramenaté dvoumetrové postavě. Stál dost daleko od vchodu; nepochybovala jsem, že kouření před nemocnicí za pár let zakážou úplně. Chvíli jsem na něj zírala a pak ho poznala. Mlčky jsem kývla. Rozhlédnul se, ale kromě několika vcházejících a vycházejících pacientů – překážela jsem všem stejně – nestál nikde poblíž nikdo z personálu. Mávnul na mě, ať jdu k němu.
„Jste příbuzná?“ Zeptal se, i když věděl, jaká bude odpověď. Pořád bez hlesu jsem zavrtěla hlavou.
„Chcete informace?“ Přikývnutí. „Normálně jsou mi pacoši ukradený, to je jasný, ale tohle byl šéf,“ zakoulel očima tak důkladně, až mu bělmo trochu strašidelně zasvítilo z tmavě hnědé tváře. „A jeho syn.“ Tuhle větu vyslovil tak, že jsem na jejím konci skoro zachytila otazník. Nereagovala jsem na ni. Chvíli mě pozoroval, nakonec se pohodlně opřel o zeď a zapálil si další cigaretu.
Když ji odhazoval, pořád mlčel. Znovu protočil oči. Nad mou nechápavostí.
„Za kilo, zlato. Informace jsou zvlášť ceněný zboží.“ Paradoxně se mi ulevilo. Celé dvě minuty jsem se třásla hrůzou, že si to pořád ještě rozmýšlí. Otevřela jsem kabelku a vylovila hrst bankovek. Třásla jsem se tak, že jsem se ani nepokoušela napočítat požadovanou sumu. Využil toho a celý chumáč překvapivě rychle zmizel v jeho kapse.
„Skvělý, kočko. Takže: Cullen má pár stehů v obličeji a nějaký zlomený žebra. Celkově je dost pomlácenej, ale nic extra vážnýho.“ Trochu se mi ulevilo. Ani ne proto, že je Carlisle v pořádku, ale že Edward nebude mít takový problém, jako kdyby mu způsobil nějaké vážnější zranění. Jen o zlomek vteřiny později se mi divoce rozbušilo srdce. To, že si zprávu o Edwardovi nechává až jako druhou v pořadí, ve mně vyvolalo pocit, že je na tom hůř. Mnohem hůř.
Zhluboka jsem se nadechla.
„No a ten mladej…“ Když začal znovu hledat cigarety, popadla jsem ho za ruku, se kterou si poplácával kapsu a trhla s ní, abych ho popohnala. Spokojeně se usmál.
„Má po operaci. Pět hodin na sále. Haksna. Totálně zbouraná. Prý to nebyla poslední operace. Taky nějaký šití v obličeji a pochroumaná čelist, ale hlavní průšvih je ta ruka. Pokud by chtěl bejt chirurg jako táta, tak má chlapec smůlu. Tohle znám,“ zatvářil se vědoucně. „Jemná motorika v hajzlu.“
Všechno kolem mě se rozplizlo. Zmizely ostré obrysy a jasné barvy. Edwardova pravá ruka byla jedinou spojnicí mezi tím, co viděl ve své hlavě a kolem sebe, a co chtěl a mohl dostat na plátno. A teď bude bez ní. I kdyby jen na měsíc, bylo by to pro něj k zbláznění. Kdyby přišel o oči, nemohlo by to být horší.
Vybavila jsem si ho při práci. Jeho dlouhé štíhlé prsty. Připadalo mi, že drží štětec tak lehce, jako by mu každou chvíli měl vypadnout. Někdy se to i stalo. Občas něco na papíře nebo na plátně upravoval konečky prstů. Dokázal se při tom dívat na mě, na skicu nebo na obraz před sebou a často také zavíral oči. Jako by si realitu porovnával se svou vizí.
A teď je jeho ruka, ten živoucí a dokonalý nástroj, zmrzačená. Možná navždy. Omezená citlivost, omezená hybnost.
Kolotoč, na kterém jsem se ocitla, zrychloval.
„Jste v pořádku, slečno?“ Saniťák mě držel za loket. Příliš pevně, ale pomohlo to. Fyzická bolest mě probrala. Narovnala jsem se a odtáhla se od něj.
„Děkuju,“ vymáčkla jsem ze sebe. Zamyšleně se poškrábal na špičce nosu.
„Kdybyste ho chtěla vidět… Teda mladýho…“ Moje kývnutí mu očividně zase stačilo. „Přijďte dneska večer. V osm mi končí služba, takže řekněme… V sedm? Seženu vám erární hadry a dostanu vás tam. Možná bude zrovna spát, za to neručím, ale mohla byste ho vidět. Tak na dvě minuty.“
Dvě minuty na to, říct sbohem.
Dvě minuty na to nechat se poslat k čertu.
„A to bude za kolik?“ Ani se nesnažil skrýt nadšení.
„Pět set. To víte. Riskuju všechno.“
Neměl ani ponětí, co znamená riskovat všechno.

 

 

Edward

Že jsem v nemocnici, mi došlo dost rychle. I když se mi moc nedařilo otevřít oči, tak ten puch a specifická kombinace bílé a zelené mě nenechaly na pochybách.
Po pár minutách to bylo lepší. Teda v tom smyslu, že když jsem se přestal snažit pohnout celým tělem a soustředil se jen na ty pitomé oči, zaznamenal jsem konečně nějaký pokrok. Pomalu jsem se otočil za světlem. Před oknem někdo stál. Trvalo, než jsem rozeznal máminu siluetu. Upřeně pozorovala něco venku. Nejdřív jsem myslel, že se vůbec nepohybuje. Jako by ani nedýchala. Pažemi se objímala kolem ramen. Byla jí zima? Pak jsem rozeznal, že se nepatrně kývá dopředu a dozadu. Jen neznatelně, ten pohyb se vešel možná do pár milimetrů, ale já ho zachytil. A něco mi připomněl. Někdo jiný se takhle kýval. Dopředu a dozadu. Snažil se uniknout bolesti. Zalapal jsem po dechu. V jedné milisekundě se mi všechno vybavilo. A v tom samém okamžiku jsem věděl, kde jsem a proč tu jsem.
Asi mě uslyšela, protože se prudce otočila.
„Mami.“ Spíš jsem si přál to říct, než že bych to skutečně řekl.
„Tohle všechno je moje vina.“ Její hlas mě vyděsil. Zněla jako odsouzenec na smrt. A podobně se i tvářila.
„Už to musí skončit,“ zašeptala a přitiskla si na rty sevřenou pěst. Celkem marně se takhle snažila zadržet vzlyk. Nechápal jsem, o čem mluví, a dělalo mi potíže soustředit se na ni. V hlavě mi hučelo – horečnatě jsem přemýšlel, jak se odsud okamžitě dostat. Z jeho kliniky. Z jeho blízkosti. Nad tím vším hlasitě ječela vzpomínka na Bellu. Viděl jsem její uplakaný obličej a vzápětí mě znovu svírala nevolnost z toho, že on se jí dotýkal. Že on ji měl. On a pravděpodobně desítky takových, jako on.  
„Slíbila jsem mu, že ti to neřeknu. Tvrdil, že bys přišel o nás oba. Že ti musí zůstat neochvějná důvěra aspoň v jednoho rodiče.“ S přemáháním jsem se soustředil na mámu. Přišla až k posteli, ale neposadila se, i když kousek od ní stála židle. Ruce svěsila podél těla a zírala někam za mou hlavu.
„Zkus to pochopit, Edwarde. Byl přesvědčený, že tě vychovám líp než on. Že na tebe budu mít víc času. A přesvědčil mě, že když ti řekneme pravdu, budeš nás nenávidět oba. Nikdy to s tebou nebylo jednoduché, už jako malý jsi měl na všechno strašně nekompromisní názory. Nepochopil bys to, neodpustil bys mi…“ Po tvářích jí tekly slzy, ale mluvila pořád klidně. „Jak bys mohl, když jsem neodpustila ani sama sobě.“
„Vůbec nechápu, o čem to mluvíš,“ zasípal jsem. Nepodívala se na mě, ale asi mě slyšela. Obličej se jí stáhl v plačtivé křeči. Rychle se ovládla.
„Promiň. Dnes o tebe pravděpodobně přijdu. Modlila jsem se, abys spal co nejdéle. Abych si ještě užila tvou blízkost.“ Dotkla se opěradla židle a odevzdaně se na ni sesunula.
„Je to nechutně banální historka. Jak víš, s tvým otcem jsme se brali, když mi bylo sotva dvacet. On měl po škole a okamžitě musel převzít firmu. Navíc trval na tom, že projde klasickou rezidenturou. Chtěl zůstat především lékařem. Doma se ukázal tak na dvě noci v týdnu. Snažila jsem se být trpělivá, ale pak ses narodil ty. Týdny a měsíce najednou letěly hrozně rychle. Ty jsi rostl příliš rychle. A Carlisle tě vůbec neznal. Nebyl s tebou, nebyl se mnou. Mluvil o dalším dítěti, ale to jsem odmítla. Věděla jsem, že by můj pocit opuštěnosti jen znásobilo.“
Odmlčela se. Vypadala vyčerpaně. Napadlo mě, jak dlouho už tu asi je. A pořád jsem netušil, proč mi to všechno vypráví. Věci, které jsem věděl. Z náznaků, z útržků skrývaných hádek. Z fotek, na kterých Carlisle tak často chyběl.
„Marcus Volturi,“ řekla tiše. Proč zmiňuje otcova nejlepšího přítele? Marcus byl Carlisleův spolužák z univerzity. Odmítl tátovu nabídku místa. Nastoupil ve státní nemocnici. Na pohotovosti. Nejhorší flek ve městě. A když toho měl málo, střídal to s pracovními výjezdy do Afriky. Vídal jsem ho docela často. Překvapivě často na člověka, který byl tak vytížený. Ale možná to bylo tím, že Marcus neměl rodinu. Měl jen svou práci a…
„Mami, to ne…“ Chtěl jsem ji nějak umlčet. Vysvětlit jí, že toho na mě v poslední době bylo moc. Že víc už nesnesu. Kdybych mohl, vstal bych a zakryl jí ústa. Jen aby mlčela.
„Marcus taky hodně pracoval. Ale vždycky si na mě našel čas. Vždycky. Nechápala jsem, jak to dělá. Říkal, že mě prostě miluje. A já začala pochybovat o Carlisleově lásce. Ne hned – ale jak jsem říkala – týdny a měsíce letěly příliš rychle. Příliš rychle z nich byly roky. A pak jsem to Carlisleovi řekla. Ne, nechtěla jsem ho opustit. Já ho pořád milovala, Edwarde.“
Nepodívala se na mě, ani když mě oslovila. „Ale možná jsem doufala, že ho snad vyprovokuju. Že se něco změní.
Změnilo,“ usmála se hořce. „Přestal domů chodit úplně. A když se vrátil, tak jen pro své věci. Řekl, že už mi nikdy nebude moct věřit.“ Sklonila hlavu, jako by ji už nezvládala udržet na vzpřímeném krku.
„On neodešel se Sharon.“ Otazník jsem rovnou vynechal. Máma tiše vzlykla.
„A Marcus?“ Moje dětství a dospívání bylo plné vzpomínek na Marcuse. Ale po otcově odchodu už jsem ho nevídal. Přičítal jsem to tomu, že začal navštěvovat Carlisleovu novou rodinu a bylo mu trapné chodit i k nám.
„Chtěl si mě vzít. Nepřestal mě milovat. Živila jsem v něm naději, že možná jednou… Ale pro mě se stal jen ztělesněním mého špatného svědomí. Už jsem se na něj nedokázala ani podívat. I jemu jsem zničila život. Pokud vím, je pořád sám.“
Znovu jsem otočil hlavu k oknu. Jako bych tam hledal mámu, která tam ještě před chvílí stála. Tu mámu, kterou jsem znal. Které jsem věřil. Na kterou jsem se vztekal, když mi do zblbnutí opakovala, že Carlisle je skvělý člověk a že na něj mám být milý.
Domluvili se na mě jako na pětiletého smrada. Celý můj podělaný život ze mě dělali idiota. Celý můj podělaný život byla jedna velká lež.
„Škoda, že jsi mi to neřekla dřív,“ řekl jsem té nové matce na židli. Nedíval jsem se na ni. Nemohl jsem. „Možná jsem to s otcem mohl dát do pořádku. Tu debilní šlechetnou lež bych mu odpustit dokázal. Jenže ty nevíš, co se stalo včera. A nedozvíš se to, protože to není důležité. Teď už ne. Nejde to vrátit.“
„Edwarde, prosím!“ Přestala se ovládat. Plakala, ale ne hystericky. Tiše a úsporně. Zjevně měla natrénováno. Dovedl jsem si představit ty probdělé noci, při kterých tenhle způsob pláče dovedla k dokonalosti.
S přemáháním jsem se k ní obrátil. „Jsem dospělý, mami. Seru na to, co jste si vy dva kdysi uvařili. Seru na vás. Nechci vás vidět ani jednoho. Nikoho nechci vidět.“ Zavřel jsem bolavé oči a s překvapením zjistil, že to neznamená takovou úlevu, jak jsem si celou dobu představoval.
Za sevřenými víčky jsem znovu okamžitě uviděl Bellu. Napadlo mě, že ji tak lehce nevyhodím. Minimálně ne ze své hlavy.

 

 

 

Bella

Dovlekla jsem se domů. Po dopoledni, které jsem strávila zíráním na hodiny, jsem zapnula počítač. Po zadání hesla na mě blikla zpráva od Samanthy.

Okamžitě se ozvi.

Jsem tu, vyťukala jsem malátně.

Chci vysvětlení. Zřejmě na mě čekala. Její tón mě zaskočil. Nebývala tak strohá. Ne na mě.

Žádný podraz, Sam. Nehledala jsem Carlislea na vlastní pěst. Nelovím své klienty. On si našel mě. Náhodou. A nebylo to hezké. Už nemůžu dál. Nezlob se. Končím.

Myslíš, že jsi první, kdo zažil trapas? Diana se na jedné akci pro klienta a jeho obchodní partnery setkala se svým otcem. Tohle je banalita. Tenhle důvod neberu.

Povzdechla jsem si. Jasně, překvapilo by mě, kdyby mi popřála hodně štěstí a nechala mě jít.

Už není co říct, Samantho. Já končím. Zkusím začít znovu. Nějak… normálně. Půjde to. Musí.

Několik minut se neozvala.

Pak se objevila nějaká adresa v Chicagu.

Tohle je jeden z mých klubů pro registrované členy. Žádný bordel. Jen špičkový výběr. Znáš mě. Mám ráda kvalitu. Zítra se tam budeš hlásit. Odpracuješ si měsíc jako hosteska a můžeš jít.

Zalapala jsem po dechu.

Zbláznila ses? Proč bych to dělala? Nic ti nedlužím! Vytřískala jsi na mně nechutný prachy! Nemáme spolu žádnou smlouvu!

Tentokrát odepsala hned.

To se pleteš, zlatíčko. Ty máš smlouvu. Smlouvu s ďáblem. Je tvůj problém, že jsi to nepoznala. Nedělej z toho drama. Nemusíš šukat, když nechceš. Klienti si vodí hodně japonských obchodních partnerů. Budeš něco jako luxusní americká gejša. Trochu mluvit, hodně se usmívat. Občas jim dovolíš, aby ti sáhnuli na stehno. A proč bys to dělala? Možná proto, že nechceš, aby se v novinách objevilo, že nadějná spisovatelka Isabella Swanová skončila jako kurva. Trochu fajnovější, ale pořád kurva. Taťka s mamkou by neměli radost!

Tentokrát jsem měla pauzu já. Skloněná nad záchodem jsem se smiřovala s tím, že ta hnusná mrcha ví o mně úplně všechno. Proč mě to tak zaskočilo? I o klientech věděla věci, které by do vstupního dotazníku nikdy neuvedli. Měla čtyři roky na to, aby zjistila, kdo doopravdy jsem.

To není dost dobrý důvod. Naši si nedělají iluze. A moje hvězda dávno zhasla. Už nejsem ani bývalá celebrita. Už nejsem nic.

S tím souhlasím, ty malá couro. Samantha odložila poslední zbytky slušnosti. Ale kolem tebe se pohybovala spousta lidí, kteří jsou pro novináře hodně zajímaví. Třeba takový doktor Cullen. Věděla jsi, že je dvacátý nejbohatší člověk ve Státech? Už vidím ty titulky: Carlisle Cullen nejdřív zmrzačil svou ženu a pak utrácel miliony s luxusní prostitutkou. Pokud se v článku objeví i ta drobnost, kdo je ona luxusní kurva, zase z tebe celebrita bude, tomu věř, zlatíčko.

Znovu se mi obrátil žaludek. Protože Samantha zmínila Carlisleovu rodinu. Zatím jen jeho ženu, ale ty články by se určitě dostaly do ruky i Edwardovi. Týdny by to musel znovu řešit. Změnil si jméno, ale byla by otázka času, než by před jeho bytem zaparkovali první zmetci s foťáky a diktafony a začali na něj pokřikovat, co si myslí o tom, že jeho otec takhle zachází s majetkem, který má jednou zdědit.

Byla jsem idiotka. Totální. Naprostá. Moje škola života mi nebyla k ničemu. Zůstala jsem tou pitomou naivní venkovankou, kterou jsem bývala. Jen s tím rozdílem, že teď mi bylo ze mě samotné špatně.

Zvedla jsem ruce nad klávesnici. Pocit, že píšu repliku jedné ze svých ubohých literárních postav, zesílil. Možná díky tomu jsem ta slova nakonec dokázala vyťukat:


Dneska večer ještě něco mám. Dorazím tam zítra odpoledne.

 

 

 

 

 

 

 

 

povídky od ambry

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3   »

31)  Sabienna (03.02.2012 12:59)

Tohle je ještě horší než nejhorší! Edward už tak v dost špatném stavu dostal ještě nálož od Esme, a to zatím ani neví, že možná nebude moct malovat...Prostě síla! na Bellu se to taky valí ze všech stran a jestli tohle skončí happy endem, tak to bude vyloženě zázrak Jsem z toho mimo, naprostá smršť, která semele každého, kdo se alespoň trošičku dokáže vcítit do příběhu... I když by to všechno mělo přece jenom dopadnout špatně, tak alespoň ať Edward bude moct malovat, alespoň to Fakt se normálně budu bát číst další kapitolu...:p

Alaska

30)  Alaska (03.02.2012 02:48)

Tvoje povídky mě nemaj rády! Neustále mě odhlašujou a mažou komentáře.
No trápíš je všechny dokonale, ale ten chudák Edward ten si to snad ani nezasloužil. Co to Esme naado, mu něco takového říkat teď. Nebo snad blouzní a jen se mu to zdálo?
No tak ambro, rozložit mě stále dokážeš, teď jen jestli se ti povede mě složit i zpátky. :)

leelee

29)  leelee (03.02.2012 00:10)

Jestliže ve Tvém životě
někdy někdo odchází,
nevolej na něj, aby zůstal.
Možná se právě někam varcí.
z mojí hlavy to není ale asi to sem sedí

Yasmini

28)  Yasmini (02.02.2012 23:09)

Vždycky mě nějak dostaneš. Jako vždy až na kost, venkovanko.

Carlie

27)  Carlie (02.02.2012 21:17)

Ach ambro… Dobrovolně se přiznám, že včera jsem byla zbabělec. Vcházet na povídku, kapitolu přes komentáře, není dobrý nápad. To bylo hned… ruka!!! Aaa…
Dneska jsem se pořádně prodýchala a šla do toho.
A je to silná káva, jenže je to káva, to znamená zázrak přírody, nedocenitelné kouzlo! A teď sice pořádně hořká, jenomže právě proto, že silná… silný příběh. A končím s kávovými metaforami , prostě jsi mě opět dostala.
Když se Isabella týrá vymýšlením své promotion před nemocnicí. „Nakráčím si tam a ahoj, jsem Bella, šukala jsem s vaším šéfem a skoro i s jeho synem…“ :'-(
Způsob, jakým se nakonec má právo dozvědět informace o tom nejcennějším, co v životě potkala… „Neměl ani ponětí, co znamená riskovat všechno.“ :'-(

A Edward. - Pardon, malá pauza v psaní komentáře, jdu si pro balíček kapesníků. :'-( -
„vzápětí mě znovu svírala nevolnost z toho, že on se jí dotýkal. Že on ji měl.“ :'-(
„Znovu jsem otočil hlavu k oknu. Jako bych tam hledal mámu, která tam ještě před chvílí stála. Tu mámu, kterou jsem znal.“ :'-(
„Seru na to, co jste si vy dva kdysi uvařili. Seru na vás.“ :'-(
Ach jo… jak by teď mohla nastoupit ona, Bella, pomoct mu to přežít… ale nemůže.
Naopak je teď jeho solí do ran, ale snad někdy, jednou… :'-(
„Zavřel jsem bolavé oči a s překvapením zjistil, že to neznamená takovou úlevu, jak jsem si celou dobu představoval. Za sevřenými víčky jsem znovu okamžitě uviděl Bellu.“

A Bella si svůj pohár hořkosti musí taky dopít do dna? Osud ji trestá? Oh mein… Geniálně vymyšleno a duševně jsem z toho stejně jako ona na kolenou!
To vydírání! :'-( „Tentokrát jsem měla pauzu já. Skloněná nad záchodem jsem se smiřovala s tím, že ta hnusná mrcha ví o mně úplně všechno.“ :'-(
„Zůstala jsem tou pitomou naivní venkovankou, kterou jsem bývala. Jen s tím rozdílem, že teď mi bylo ze mě samotné špatně.“ – „Pocit, že píšu repliku jedné ze svých ubohých literárních postav, zesílil.“ Aaaach jooo… :'-(
ambříku , tohle je na aplaudování geniální autorce... , na minutu ticha za postavy... S nadějí vyhlížím to pověstné stéblo, kterého by se mohli Edward, Bella, Carlisle, Esmé zachytit

ambra

26)  ambra (02.02.2012 20:33)

HANETKO!!!

Bye

25)  Bye (02.02.2012 20:18)

Hanetko... brečím.

Hanetka

24)  Hanetka (02.02.2012 19:42)

Ambři... brečím.

Jak krátce trval ten můj sen
jen jednu noc, jen jeden den
a rozplynul se v soumraku
navždy je konec zázraku

Jak hořce chutná svítání
šlapce se nikdo neklaní
jen na stole pár dukátů
mám za svědomí v úplatu

Na oltář s bílým atlasem
nevinnost svoji dala jsem
teď duše má je shořelá
na padrť, na hrst popela

A osud, tmavý jako stín,
dnes jako velký boží mlýn
semele vina – nevina
mě - děvku otce i syna

Fanny

23)  Fanny (02.02.2012 19:31)

Její konstatování je děsivé, chování Samanthy ani trochu překvapivé. Je to pro ni obchod stejně jako kdyby nějaká firma najednou odmítla odebírat nějaké zboží a ona z toho jako obchodnice něco chce...

Překvapení se konalo jinde a nemalé, aspoň pro mě. Výpověď Edwardovy matky, stejně jako jeho ještě děsivější, ovšem stejně tak očekávaná reakce.

Kapitola plná emocí

Bye

22)  Bye (02.02.2012 19:09)

Jinými slovy... pokud se potkají, nebude to náhoda!

ambra

21)  ambra (02.02.2012 18:53)

Kočenky, moc děkuju, jste jedničky! Je vám jasné, že bez vás by nebyl ani ťukec? Bosínku, klídek, tohle asi nenapadlo nikoho ;) .
A abych nevykecla moc, ale něco přeci: ano, Carlisle se stěhuje do Chicaga. Ano, Bella má namířeno do Chicaga. Ano, tato storka už si přijatelné množství náhod vybrala, takže... ;)
Díky, dívky

Bosorka

20)  Bosorka (02.02.2012 18:44)

Zdá se, že jsem posledně ze sebe udělala parádního pablba, což sice není poprvé ani naposledy, ale připomnělo mi to, že se mám do budoucna vyvarovat srdceryvných výlevů.
Tak pro příště jen

Bera

19)  Bera (02.02.2012 17:29)

To je vážně neuvěřitelný! Tady snad není žádná čistě kladná postava. Ale, pardon, kdo by se Esme divil? Kdo je lepší? Manžel, který je pořád pryč a téměř nezná svého syna nebo muž, který si najde čas, přestože pracuje stejně tvrdě?
Samantha je mrcha, ale Bella si to svou naivitou způsobila částečně sama. A nestěhuje se Carlisle náhodou taky do Chicaga? Newim, to se mi asi zdálo...
A ještě nesmim zapomenout politovat Edwarda! Ještě před pár dny byl úplně v poho a těd leží v nemocnici, hrozí mu, že nebude moct malovat a jeho rodiče jsou s odpuštěním idioti! No neni to kásný příběh...

18)  jenka (02.02.2012 15:14)

Jsem tak rozhozená, že jsem úplně zapomněla:

17)  jenka (02.02.2012 15:13)

Opravdu to jde udělat ještě horší. Nedovedu si představit, co Bellu v Chicagu čeká - bylo by divné, kdyby Samantha chtěla opravdu jen měsíc. Jenom mám (zatím) neochvějnou víru, že miluješ dobré konce.

Marvi

16)  Marvi (02.02.2012 13:21)

No teda to je sešup jen co je pravda... a to se Carlisle ještě nedostal ke slovu. A Esmé? Ta mi vyrazila dech... sice trochu naznačovala, ale mě ani ve snu nenapadlo co ty tady servíruješ!
Věřím, že Bella se z toho nějak dostane, ale že musí zrovna do Chicaga, kam má namířeno i Carlisle, no doufám, že se nepotkají, nebo jo??? Ty to určitě ještě pořádně zamícháš co?
Těším se na ten koktejl emocí!

15)  kaccag (02.02.2012 12:51)

No, rozhodně se s náma nemažeš ... a s hrdinama taky ne ... jedeme dolů a závratnou rychlostí ... s tím, že nic není černé nebo bílé .... jen Samantha je mrcha prvotřídní ... umíš .... a taky moc děkuju za Ch. Perri, neznala jsem a teď ji poslouchám neustále

Silvaren

14)  Silvaren (02.02.2012 11:31)

Jau, ty to prostě nikdy nikomu jednoduché neuděláš, viď? Zuřivě jsem kopala za Esme a ty takhle. Tedy, ne že bych jí pořád nerozuměla...:( Edwardova reakce snad nemohla být ani jiná, taky ho chápu, stejně jako Bellu a dokonce i Samanthu, ale je to všechno totálně na pytel. Vážně už Edward nebude moct malovat? Sebereš mu to nejdůležitější? O něj mám největší strach.
Zmuchlala jsi mě jako cár papíru, ale stejně děkuju
P.S. Jsem Ti strašně moc vděčná, že jsi pro mě objevila Christinu Perri, ta holka vážně umí.

gucci

13)  gucci (02.02.2012 10:52)

:p :p :p :p :p ...to je nadělení.....Edward naštěstí nezní úplně definitivně vůči Belle....nabídka Samanthy mohla být ještě horší!...nebo v tom bude ještě nějaký háček...

Marcelle

12)  Marcelle (02.02.2012 09:41)

:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( to bolí, ale píšeš to krásně

«   1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still