31.01.2012 [15:30], ambra, ze série Růžový popel, komentováno 66×, zobrazeno 8230×

Muselo to přijít.

Ale vězte, že tohle ještě není nejhorší kapitola.

Držte se.

Nikdy jsem si nemyslela,
že bys mohl být jediným,
kdo bude držet mé srdce
Ale ty jsi odešel a srazil jsi mě k zemi hned na začátku

Obejmeš mě
a já věřím, že je pro tebe snazší nechat mě jít
Obejmeš mě a jsem doma

Kolikrát mě přiměješ se rozmyslet a otočit se?
Nemůžu se rozhodnout, jestli se nechám zachránit nebo utopit

Doufám, že vidíš skrz mé zdi
Doufám, že mě chytíš, protože už padám
Nikdy nenechám lásku dostat se tak blízko
Obejmeš mě a jsem doma

Svět se na mě hroutí a já nemohu najít důvod, proč být milována
Nikdy tě nechci opustit, ale nemůžu tě nechat krvácet, když jsem sama

Obejmeš mě
A já věřím, že je pro tebe snazší nechat mě jít


Snažila jsem se, jak jsem jen mohla, abys nikdy neviděl pravdu
A nikdy jsem se neotevřela
Nikdy jsem skutečně nemilovala, do té doby, než jsi mě objal
A já věřím, že je pro tebe snažší nechat mě jít

Doufám, že vidíš skrz mé zdi
Doufám, že mě chtíš, protože už padám
Nikdy nenechám lásku dostat se tak blízko
Obejmeš a jsem doma

Obejmeš mě a jsem doma

Edward

Bylo mi jedno, že mě pravděpodobně vyrazí ze školy. Bylo mi jedno, že se do smrti nedokážu usmířit se svým otcem.

Byl jsem šťastný.

Květen bojoval o další krásný den. Počasí dokonale ladilo s mým rozpoložením. Když jsme vyšli na ulici, automaticky jsem ji objal kolem ramen. Její ruka si našla místo kolem mého pasu tak přirozeně, jako bychom takhle vyráželi ven už celé týdny. Bella se usmívala. Trošku přihlouple, ale nepochyboval jsem, že já jsem na tom se svým výrazem mnohem hůř. Musel jsem se držet, abych nezačal poskakovat. Místo toho jsem si jenom tiše pobrukoval, každou chvíli si ji přitáhnul blíž a pokaždé, když jsme přecházeli ulici mezi bloky a na chvíli zastavili kvůli projíždějícím autům, jsem ji políbil. Na ústa. Dlouze. Vzal jsem její obličej do dlaní a prostě jí nedal na vybranou. Ale ona se nebránila. Naopak. K ruce, kterou už mě objímala, přidala i druhou a tiskla mě tak pevně, jako by to mělo být naposledy.

Měla Tanya na mysli tohle? Díky Belle se mi všechny ještě před pár dny důležité starosti zdály vzdálené a nedůležité. Poprvé ve svém životě jsem si připadal kompletní. Nezávislý na cizích rozhodnutích a přáních. Šťastný bez pocitu viny. Dokonce jsem na zlomek vteřiny skoro chápal Carlislea. Kdyby se se Sharon cítil jako já s Bellou… kdyby k ní cítil to, co jsem já bezpochyby cítil k té tmavovlasé dívce po svém boku… Jenže tak to nebylo. Znal jsem Sharon. A viděl jsem je spolu. Něco mezi nimi bylo, jistě. Ale nic tak silného. A rozhodně ne láska. Ale ani nenávist. Jako by i nevraživost vyprchala a zůstala jen zatuchlá lhostejnost.

„Na co myslíš?“ ozvalo se vedle mě nejistě. Stáli jsme před dalším přechodem a já se k ní hned nesklonil.

„Promiň, už jsem zpátky.“ Tentokrát to trvalo dlouho. Napodobil jsem její pevné objetí. Zkusila protestovat, ale vlastně se nestihla ani nadechnout. Zaplavila mě vlna euforie.

Cítil jsem, když se tomu poddala. Její tělo se napjalo, ale ramena jí zvláštně povolila. Nevím, jak dlouho jsme tam stáli. Probíral jsem se jen pomalu a neochotně. Zaregistroval jsem, že se za námi někdo zasmál. Kdosi si odkašlal. Padla vtipná poznámka o jaru.

Odtáhla se, ale jen tak, aby mi viděla do očí.

„Já už nikam nechci,“ zašeptala. „Stejně vůbec nic nevnímám.“ Znovu ten opilý úsměv.

„Půjdeme ke mně? Je to blíž.“ Přesně pochopila, jak to myslím. Popadl jsem ji za ruku a skoro se rozběhl k zastávce autobusu o dva bloky dál.

„Počkej,“ zadržela mě – udýchaná a rozesmátá a… vážně se červenala?

„Ehm,“ odkašlala si a uculila se do nejbližšího výkladu. Chvilku trvalo, než mi to došlo. Drogerie. Zaváhal jsem jen půl vteřiny a doufal, že to nepostřehla. Samozřejmě jsem měl doma zásobu. Ale najednou jsem si neuměl představit, jak před ní otvírám tu svou mrňavou zásuvku hříchu.

Vykročili jsme k proskleným dveřím.

„Tomu říkám romantika,“ zahihňala se.

„Slibuju, že o nic nepřijdeš,“ zopakoval jsem v podstatě to, co už jsem jí slíbil u ní v bytě. Teď to ale mělo jiný význam. Oba jsme věděli, že už nemám na mysli jen dnešní dopoledne. Že čas, o kterém mluvím, není ohraničený. Že bude záležet jen na ní, o jak velkou část mého života bude mít zájem.

„Takže večer můžeme třeba do kina?“ mrkla na mě.

„Pokud nebudeš moc unavená,“ přijal jsem její způsob odlehčení atmosféry.

„Pokud ty nebudeš unavený.“ Už se neusmívala. Skousla si ret a vzduch kolem nás znovu hrozně rychle ztěžknul.

„Jestli nebudeme do čtvrt hodiny u mě, neručím za sebe,“ zašeptal jsem jí těsně u ucha. Už nic neřekla, rozhlédla se a zamířila k malému regálu kousek od pokladny.

Před vchodem do domu jsme se ocitli před půl jednou a já doufal, že Jasper s Alicí už budou pryč. A že pokud tentokrát došlo na víc než na focení, vyměnil můj nevychovaný kamarád aspoň prostěradlo.

Bella

Vyběhli jsme do prvního patra. Celé to dopoledne bylo šílené. Jako by se můj sen z uplynulé noci přímo přetavil ve skutečnost. Nedokázala jsem tomu odolat. Napadalo mě sto důvodů, proč bych měla vycouvat, ale pokaždé, když jsem si uvědomila jeho teplou kůži pod tričkem, jeho dech na své tváři, jeho prsty ve svých vlasech, byla jsem ztracená. Teď, znovu udýchanou a už dávno rozhodnutou, mě zastavil a opřel o stěnu v mezipatře.

„Počkej chvilku.“ Sice mě objímal, ale cítila jsem, že se ještě pokouší bojovat s tím. „Pořád můžeme odejít. Nejlíp bruslit, tam bych se mohl trochu zchladit,“ zasmál se přiškrceným hlasem. „Nechci to uspěchat, Bello. Musíš vědět, jak jsi pro mě důležitá. Jak…“ Nenechala jsem ho domluvit. V tuhle dobu se zdálo, že je dům úplně prázdný. Vzdálené zvuky ulice nemohly přehlušit náš zrychlený dech. Když bylo jasné, že teď už nemá na vybranou, na chvíli jsem se od něj odtrhla.

„Taky jsi pro mě důležitý, Edwarde Masene. Mysli na to, ano? Ať se stane cokoliv. Nikdo před tebou se mnou neudělal tohle.“ Prožila jsem další vlnu toho nového štěstí, protože se nezeptal, co myslím tím tohle. Jen se usmál tak, jako že přesně ví, o čem mluvím.
Vzal mě za ruce a vláčnou a roztouženou mě odlepil od stěny. Měli jsme před sebou posledních pár schodů a rozhodně to nevypadalo, že někoho potkáme. Přesto jsme si oba jakžtakž upravili trička. Edward s potlačovaným úsměvem natáhl ruku a udělal něco jako pokus o úpravu mých vlasů. Sáhla jsem si do nich sama, povolila sponu a zatřásla hlavou. Vlasy se rozletěly do všech stran. Zalapal po dechu – zkusil je zachytit, ale vyplázla jsem na něj jazyk, vytrhla se mu a rozběhla se ke schodům.

„Kdo tam bude první!“ vykřikla jsem.

Byl to nejlepší den mého života. Nejkrásnější. A skončil o pár vteřin později.

Carlisle

Dorazil jsem krátce po dvanácté. Auto s řidičem jsem nechal o pár bloků dál. Dovedl jsem si představit, že kdyby ho Edward uviděl u vchodu, otočí se na patě a zmizí. Do kanceláře jsem to nakonec stihl jen na chvíli. Byl příliš hezký den a já příliš napjatý. Jako by se všechno očekávání, které jsem vůči Belle musel dočasně potlačit, přelilo do mého setkání s Edwardem.

Rozhodl jsem se, že tentokrát se nenechám vyprovokovat. Bez protestů si vyslechnu jeho obvyklou dávku jedovatých poznámek. Počkám, až mu dojde dech. Nemůžu ho ztratit. Nepřipustím to. Je na prahu skutečné dospělosti. Pokud tu bariéru neprolomím teď, tak už nikdy. Než jsem to stihl zastavit, bleskla mi hlavou představa, jak ho seznamuji s Bellou. Sharon nenáviděl, ale Bella, Bella je úplně jiná. Získá si ho. U ní dokáže pochopit, proč jsem s ní.

Znovu mi otevřel Jasper. Představil mi svou dívku, ale byl jsem příliš nervózní než abych si s nimi dokázal jen tak povídat. Dostal jsem další hrnek kávy podle Edwarda a netrpělivě přecházel po ateliéru. Jasper s Alicí se nakonec omluvili a nechali mě tam.

Když v zámku zarachotil klíč, zastavil jsem se a soustředil se na to, abych vypadal klidně a vstřícně.

Vešel a jeho výraz změnil mou naději v jistotu. V tomhle rozpoložení mi dá šanci.

Trvalo to asi půl vteřiny.

Pak z úzké tmavé chodby vyšla Isabella.

Bella

Šok.

Vztek.

Panika.

Šok. Kde se tady vzal?

Vztek. Samantha porušila vlastní pravidla.

Panika. Hranice zmizela. Můj život tam venku a můj život tady, s Edwardem, už nejsou oddělené.

„Isabello?“ Jeho ještě před chvílí vlídný obličej se změnil v masku, kterou jsem vídala tři roky. Bez výrazu, bez emocí. Dal mi jen jednu noc, jedinou noc, kdy se přede mnou skutečně obnažil. A teď za to chce příliš mnoho. Nebyla jsem ochotná zaplatit tak tvrdě.

„Vypadni! Tohle jsi přehnal! Měl jsi počkat!“ Třásla jsem se. Periferně jsem vnímala, že Edward s pootevřenými ústy hledí střídavě na něj, na mě a na naše pořád ještě spojené ruce. Možná se bál, že se o mě pokouší infarkt.

Carlisleovým obličejem se mihl výraz, který jsem nedokázala rozluštit. Najednou couvnul o dva kroky a ocitl se přímo před stojanem s přikrytým plátnem. Nestihla jsem ho zadržet. Popadl cíp látky, která plátno zakrývala, a prudce trhnul. Zavrávoral a o krok poodstoupil.

„Kdo tě vlastně najal, ty blbá couro,“ zasténal. Rozmáchnul se a z hrnku, který držel v ruce, chrstnul na téměř hotový obraz hnědou tekutinu. Zdálo se jí strašně moc na tak malý hrnek.

Zdrcující ticho, které nastalo vzápětí, přerušil zvuk tříštěného porcelánu. Hrnek dopadl na podlahu.
Uběhl jen zlomek vteřiny. Střepy se ještě nestihly rozlétnout na všechny strany.

Nikdy mě nenapadlo, jaká to může být rána, když do sebe narazí dvě mužská těla. Přikryla jsem si uši a toužila zmizet. Ne z té místnosti. Úplně. Prostě nebýt. Nikdy a nikde.

Rvali se tiše a urputně. Připadalo mi, že to trvá hodiny. Jejich síly, nebo možná síla jejich vzteku, byly úplně vyrovnané. Nakonec zůstali ležet jen kousek od sebe, zhroucení, lapající po dechu, v potrhaném oblečení a v krvi, která se mísila s rozšlapanými barvami. Ateliér vypadal jako po zemětřesení.

Carlisle klečel čelem opřený o podlahu a pažemi si objímal hrudník. Pokoušel se narovnat, ale se zasyknutím se vracel do původní pozice.

Edward ležel na boku, schoulený do klubíčka a držel si otékající pravé zápěstí. Měl zavřené oči a byl strašně bledý.

Neuvědomila jsem si, že brečím, dokud jsem neklečela nad ním a nezkusila vzít tu modrající, pořezanou a úplně ochablou ruku do dlaní. Nepodařilo se mu potlačit zasténání. Jak bude malovat? napadlo mě. Držela jsem ho a netušila, co dělat.

„Ty ho znáš, Bello?“ neotevřel oči a vyslovoval těžce a pomalu. Uvědomila jsem si, že má děsivě rozbitý obličej. Pravé oko už by pravděpodobně neotevřel, ani kdyby chtěl. Mizelo v obrovské podlitině.

„Strašně se omlouvám, Edwarde, netušila jsem, že mě tu najde a vůbec nechápu, jak se dostal dovnitř,“ vzlykala jsem a dusila se tím, jak jsem se snažila nenechat své hysterii úplně volný průchod.

Z místa, kde se Carlisle opatrně pohupoval ve své nejméně bolestivé pozici, se ozvalo uchechtnutí.
„Myslíš, že jsi tak důležitá? Že jsem si dal takovou práci, abych tě našel? Přišel jsem za ním.“

Nechápala jsem, o čem mluví. Sledovala jsem Edwardův obličej, jeho rty, a čekala, až se pohnou a dají mi nějaké uspokojivé a bezpečné vysvětlení. Vysvětlení, které znovu a rychle postaví pevnou hráz mezí tím, co jsem a tím, čím chci být.

Ale nic neříkal. Přesto ty rty… Byly mi povědomé. Ten výrazný tvar jsem znala. A nebyly to jen rty… I jeho úsměv s pravým koutkem, který byl vždycky výš než ten levý. A některá jeho gesta.

Edward se nadechl a vložil poslední zbytky sil do toho, aby pootevřel oči. Měla jsem pravdu, to pravé už byla jen škvíra.

Věděla jsem to dřív, než to vyslovil.

Všechno se rozpadlo.

Jako by se poslední týden nikdy nestal.

Carlisle

Skočil na mě dřív, než jsem mu to stihl vysvětlit. Že je to nějaká bouda. Že Isabellu, nebo jak se ta kurva vlastně jmenuje, někdo najal, aby nám definitivně zničila život.

Ještě než první hnědá stružka stekla z plátna na podlahu, mrzelo mě, že jsem to udělal. Že jsem ten obraz zničil. A v první chvíli jsem si myslel, že to je důvod, proč do mě Edward buší jako smyslů zbavený. Jenže skoro vzápětí jsem pochopil, že je to kvůli ní.

Nebránil obraz. Bránil ji.

Pokud to nebyla jen příšerná, děsivá náhoda, tak to ten někdo vymyslel dokonale. Protože jakmile mi došlo, že i on chce Isabellu, přestal jsem se jen bránit. Probudilo se ve mně stejné zvíře, které si ji tu poslední noc vzalo, označkovalo, přivlastnilo. Je moje! křičelo ve mně všechno a ten pud mě nutil dávat do svých úderů víc a víc síly; bránit a ubránit své vlastnictví. Svou drogu.

Už jsme nebyli otec a syn. Jen dva muži bojující o ženu.

Zdálky jsem ji slyšel, jak vzlyká. Jak na nás volá jmény. Místo aby mě to zadrželo, nutilo mě to útočit ještě zuřivěji. Protože když se zdálo, že získávám převahu, mé jméno znělo častěji.

„Prosím, Carlisle, prosím!“

Toužil jsem, aby volala jen mé jméno.

Pak už byla úplně ochraptělá a já vyčerpaný. Najednou jsem se kroutil na podlaze a nedokázal se zvednout.

Tolik jsem se zaměřil na to, abych do svých úderů dal veškerou sílu, že jsem se zapomněl krýt. Teď jsem si vybavoval všechny ty rány do břicha a do žeber. Pěstmi a občas i kolenem. Nikdy jsem se nepral a nedokázal jsem odhadnout, jestli je ta znehybňující bolest normální, nebo jestli znamená nějaké vážnější zranění.

To, že se nemůžu nadechnout, ale zřejmě nesouviselo s mými plícemi. Potřeba vypadnout z toho místa byla silnější než cokoliv jiného.

Ne, něco přeci jen upoutalo mou pozornost. Edward ležel zády ke mně a nehýbal se. Slyšel jsem jeho trhaný slabý dech.

Vztek se někam vypařil. Úplně. Beze stopy. Sevřela mě hrůza, že bych mu opravdu ublížil.

Pomalu, v nezměněné pozici, jsem se k němu došoural. Zasyčela, jako by mě chtěla odehnat.

„Vypadni už odsud, ty blbá děvko,“ zasténal jsem. Původně jsem chtěl zakřičet, ale nová vlna bolesti mi vzala vítr z palchet.

Zavzlykala. „Nikdo mě pro něj nenajal, je to jen posraná náhoda.“

I v téhle absurdní situaci mě překvapilo, že použila vulgární výraz. Vždycky byla kultivovaná a jemná. Občas bezprostředně veselá, ale myslel jsem, že to je jen součást její image neposlušné školačky.

Edward měl zavřené oči a nereagoval.

„Máš mobil?“ Raději jsem si nepředstavoval, jak dopadl ten můj. Rozhlédla se a po čtyřech vyrazila ke změti věcí u dveří. Vytáhla z nich kabelku a bleskově byla zpátky. Vylovila mobil a vyčkávavě se na mě podívala.

Začal jsem jí diktovat číslo na Joanu, ale ruce se jí třásly tak, že když začala s třetím přepisováním, vytrhl jsem jí přístroj a udělal to sám.

O tři minuty později stály před domem dvě sanitky.

Edward

Nechápal jsem úplně přesně, co se děje. Jen jsem si byl naprosto jistý, že mi znovu něco bere. Tak, jako mi vzal rodinu, jako mi vzal sebe.

Teď mi chtěl vzít Bellu.

Později jsem si vybavoval jen útržky. Bellina skutečná tvář mi splývala s tou na obraze. Obě se rozpíjely.

Bolest, křik, rány. Vědomí, že ho pravděpodobně zabiju. Hrůza z toho, že mě to těší. Hrůza z toho, co bude, až to skončí a já budu muset čelit tomu, co je mezi nimi.

Přesto, když jsem pak ležel na podlaze a ona byla u mě a dotýkala se mě a slyšel jsem její hlas, věřil jsem, že nakonec se to nějak vysvětlí. Že nakonec budeme spolu.

Ale moje potlučená hlava fungovala navzdory mému přání. A i záblesky a útržky informací stačily k tomu, abych až příliš brzy pochopil, že nebyla jeho milenka. Obyčejná milenka.

Najednou to všechno dávalo smysl. Její vyhýbavé odpovědi. Zjevná neochota říct o sobě cokoliv. Spousta volného času. Drahé šaty a luxusní kabelky. Její vždycky tichý telefon a podivně neosobní byt.

Narazil jsem na šlapku. A málem jsem se o ni dělil se svým otcem. Zvedl se mi žaludek.

„Podrž mu hlavu, bude zvracet,“ slyšel jsem cizí vzdálený hlas.

„Jasný otřes mozku,“ odpověděl mu někdo další.

Pak byla konečně tma.

Bella

Pochopila jsem, že jedou na Carlisleovu kliniku. Takhle to dokážou ututlat. Žádné hlášení na policii.

Naložili je na nosítka. Edward byl v bezvědomí. Carlisle plně soustředěný na Edwarda. Mě si nikdo nevšímal.

Odešli.

Zůstala jsem tam stát. Ta spoušť mě pohlcovala. Ta kolem mě i uvnitř mě.

Když se stíny na podlaze začaly prodlužovat, probrala jsem se. Aspoň fyzicky. Dopotácela jsem se do koupelny a našla kbelík a mop. Když jsem se vrátila, připadala jsem si směšně. Ale nutně jsem potřebovala dát aspoň něco do pořádku.

Skončila jsem dlouho po půlnoci. Ateliér pořád vypadal strašně. Hlavně proto, že kolem stěn chyběla spousta obrazů. Většina z nich byla úplně zničená. Stojan s růžovým plátnem se zřítil hned při Edwardově útoku. Nedokázala jsem ho znovu sestavit, a tak jsem jednotlivé části poskládala vedle gauče. Plátno jsem zakryla látkou a strčila pod postel. Pokud ho bude hledat, najde ho. Ale nebude to první věc, kterou uvidí, až se vrátí.

Nakonec jsem posbírala svoje věci, zavolala si taxi a jela domů. Ve sprše jsem se sesunula do dřepu.

Hodiny jsem na sebe nechala téct horkou vodu. Když už jsem neměla co plakat, vylezla jsem a dopotácela se do postele.

Po dvou hodinách neklidného spánku jsem vstala, oblékla se a vyrazila do nemocnice.

Ale ještě před tím jsem zapnula počítač, zadala heslo a otevřela poslední konverzaci se Samanthou.

Končím. Okamžitě. Isabella už není.

povídky od ambry

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4

6)  Silvaren (31.01.2012 17:05)

Moc mě mrzí, že nemohli dotáhnout to zamilované odpoledne do konce. Moc mě mrzí, že Carlisle zničil ten obraz, že se táta se synem poprali a oba jsou zranění. Edward dokonce tak, že nebude moct malovat. Ale jestli mě něco opravdu mrzí, pak to, že se Edwardovi udělalo fyzicky špatně z vědomí, že Bella je šlapka a že se o ni s Carlislem málem "podělil".
Tohle bylo až na dřeň a mám takový dojem, že nějakou dobu teď asi moc líp nebude, viď?

5)  Twilly (31.01.2012 16:45)

Miláčku, tak tohle byl kalibr "těžké Barbory" (docela by se hodil omdlévací smajl)

4)  Hanetka (31.01.2012 16:37)

Au. NA víc nemám. Ještě se vrátím, až se posbírám a sestavím ty atomy, na které jsem rozsekaná.

3)  lumik (31.01.2012 16:27)

tyjo tomu říkám smršť. Škoda že neměli víc času užít si opilou zamilovanost Nevím čím to je, ale mám obrovskou chuť Carlislovi ublížit

2)  Ajjinka (31.01.2012 16:18)

ambro...
Jestli jsem si to "prasknutí" nějak představovala, ani zdaleka to nebylo tak intenzivní, jak jsi nám to předložila ty...
Ten začátek, to bylo tak nádherný, že jsem skoro zapomněla na text v perexu, který mě varoval, že asi ne úplně všechno bude fajn... Proč prostě nemohli být obyčejný zamilovaný pár? O to horší je fakt, že by klidně být mohli, kdyby nebylo Carlislea a jeho stupidní snahy si Edwarda udobřit (jo, fakt ho nemám ráda, byla bych i sprostá, ale snažím se nebýt )
A úplně nejhorší byla ta chvíle, kdy si Edward uvědomil, že Bella není jen obyčejná holka. To fakt bolelo. On naivně žil v představě, že jim nic nestojí v cestě a nakonec tvrdě dopadnul na zem, když zjistil, že jim v cestě stojí všechno...
Kecala bych, kdybych řekla, že mě to nerozhodilo. Vlastně si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy byla takhle semletá
Strašně lituju Edwarda, strašně lituju Bellu, protože mám takový pocit, že se tohle nedá nějak spravit, důvěra je strašně důležitá a nejsem si jistá, jestli se tohle dá vůbec přejít.
Jedinej, koho nelituju, je Carlisle. Fakt toho chlapa nesnáším. To je slabý slovo, jsem na něj alergická! Nebudu přehánět, když řeknu, že ho měl Edward sejmout - úplně. Zasloužil by si to
A ještě zničil Edwardovy obrazy... Obraz Belly...
Prosím, řekni, že dostane třeba nějakou infekci a zkape!
No byla to jízda, neskutečná, úžasně jsi nám nahradila to čekání
Ale nemůžu si odpustit... víš, že popeláři jezdí celkem často po sobě?

1)  THe (31.01.2012 15:59)

No... páni. Myslím, že takhle si to setkání Carlisle nepředstavoval. Bella určitě taky ne. A Edward... ten si to asi nepředstavoval vůbec. Ale, plácám blbosti.
Klaním se!

«   1 2 3 4