Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/sexy%20boty.jpg

Ateliér, den třetí.

Zkuste vydržet tu úvodní nudu, pak se to trošku rozjede. Kapitola je delší, jak jsem slíbila.

15+ kvůli pár ostřejším slovům.

Věnuju všem, kterým není zatěžko ozvat se mi v komentáři. Díky, dívky ♥

EDIT: V této kapitole a na mém shrnutí najdete absolutně úžasný trailer k Růžovému popelu - díky úžasné Astrid ♥

 

Bella

V ateliéru jsem byla v bezpečí. Myšlenky na Carlislea zůstávaly za pevnými dveřmi. Nevím, kde se vzaly, ale najednou v mé hlavě jasně oddělily můj normální život od toho dočasného, nasáklého vůní barev, drobnými zrnky prachu vířícími ve výseči slunečních paprsků a zpomaleným časem. Edward si překvapivě snadno získal mou plnou pozornost.
Po dvou dnech jsme vklouzli do příjemné, i když únavné rutiny. První večer pracoval jen na skicách; když jsem dorazila další den ráno a uviděla stojan s připraveným plátnem, znovu se mě zmocnila tréma. Jeho trochu hyperaktivní nadšení mi ale okamžitě zvedlo náladu a za paraván už jsem vklouzla úplně uvolněná.
Pokračovali jsme v našem hovoru o ničem a o všem. Brzy jsem ho prokoukla: pokládal mi nevinné otázky, které mě až příliš často nutily říct o sobě víc, než bych si kdy myslela, že tomuhle zelenookému podivínovi povím.
„Pocházíš ze Seattlu?“ Jistě, mohla jsem prostě jen zavrtět hlavou a možná dodat, že z jednoho zapadákova pár hodin odsud. Ale příliš se mi líbilo, jak dokáže k zaujetí pro svou práci přidat ještě zájem o to, co říkám, a z nějakého neznámého důvodu jsem jej toužila přiživovat.
„Forks. Tři tisíce stálých obyvatel. Z Port Angeles je to ještě víc než hodinu. Otec tam dělá šerifa. A máma se snaží neutéct od něj. Už víc než dvacet let.“ Trochu se zamračil. Myslela jsem, že je to jeho obvyklá reakce na můj úšklebek. Dost dlouho jsme předtím řešili, jak se mám tvářit. A škleb to rozhodně nebyl.
„Vídáš se s nimi?“ zeptal se tiše a přešel k naprosto neutrálnímu výrazu. Přesto ta otázka zněla tak, jako by mu zrovna na tomhle nějak mimořádně záleželo.
„Čas od času. Vlastně spíš ne než ano. Teda ne. Ano. Předminulé Vánoce. Promiň, koktám jak pětiletá. Prostě… Neodešla jsem z domu úplně v dobrém. Nedodělala jsem střední, pak jsem se nějak protloukala, pak to chvilku vypadalo, že budu v pohodě, pak se to znovu podělalo…“ Chrlila jsem ze sebe neúplnou, ale v podstatě pravdivou verzi svého života. Až příliš brzy mi došel dech.
„Ale teď už jsi v pořádku, ne?“ zeptal se bezelstně. V tu chvíli jsem bolestně zatoužila po tom, abych mu s naprostou jistotou, s ničím nezkaleným přesvědčením, mohla říct ano. Už jsem stihla poznat, že i on má něco za sebou, ale byla jsem si skoro jistá, že ho to poznamenalo jen zvenčí. Že on sám, uvnitř, zůstal čistý, nedotčený svinstvem, kterým si prošel nebo ještě prochází. Muselo to tak být. Jinak jsem si nedokázala vysvětlit, proč zrovna s ním si tak ostře uvědomuju, že moje roky budovaná iluze normálnosti se celá třese a naklání jako příliš křehká skleněná stavba. Stavba, určená k okrasným účelům. Ne ke skutečnému žití.
Zmohla jsem se jen na křečovitý úsměv. Naštěstí tohle byl jeden z okamžiků, kdy se jeho zájem o mě jako o osobu vypařil. Už jsem je bezpečně rozeznávala. Ukazovákem poklepával na štětec a zíral na plátno. Levou rukou si trochu vyhrnul tričko a nepřítomně se škrábal na břiše. Po dvou dnech v jeho blízkosti jsem si dokázala přiznat, proč mám tyhle výpadky ráda. Mohla jsem si ho nerušeně prohlížet. Bez obav, že by mě přistihl. Muže jsem vždycky posuzovala komplexně. Jejich moc. Kolik peněz budou schopní a ochotní do mě investovat. Kolik nudy za to budu muset snést. Několikrát jsem musela překonávat skutečnou nechuť – slovu odpor jsem se ve vlastním zájmu vyhýbala – i když jsem vypozorovala, že to vždy nesouviselo se vzhledem. Ani udržovaný byznysmen se sklony k přehnané hygieně nebyl zárukou, že se něco ve mně nevzbouří při prvním pokusu o fyzický kontakt.
S Edwardem to bylo jiné. Jiné a jednoduché. Vypadal dobře a přitahoval mě. I když to nepřeháněl s holením, i když jeho triko připomínalo potrhaný pestrobarevný hadr na podlahu a z džínů mu lezla kolena. Voněl mi i bez kolínské. A na seznam, kterému stále vládly jeho rty, jsem rychle přidala jeho oči, jeho neuvěřitelné vlasy, dlouhé nervózní prsty a ten kus kůže na břiše, který mi pravidelně nevědomky ukazoval.
A bylo tu ještě něco. Myslela jsem na něj jako na někoho, kdo se mi líbí a kdo mě zajímá čím dál víc. Nikdy se mi do toho nepřipletl způsob, jakým jsem hodnotila své klienty.
Edward zůstával pevně ukotvený v mém příjemně bezstarostném dočasném světě.

 

Edward

Už jsem to nemohl odkládat. Potřeboval jsem detailní náčrt jejího tetování. Vzpomínka na mou indispozici ale byla pořád příliš živá. Děsil jsem se toho, že se mi znovu bez varování postaví, jakmile se k ní přiblížím na víc než na dvě minuty. Nakonec jsem se prostě nadechl a řekl to:
„Bello, potřebuju to tetování. Skicu. Mohl bych to vyfotit, ale malovat podle fotky je… To dělám jen v případě… Vlastně to nikdy nedělám.“ Díval jsem se jí do očí a snažil se vypadat uvolněně. Stačilo, že můj hlas měl k uvolněnosti daleko.
„Můžu k tomu dostat kafe?“ přimhouřila oči, jako by říkala Něco za něco. „Nebo u toho taky budu muset držet pozici a výraz?“ napodobila s trochou ironie moje zaujetí. Byl jsem jí vděčný, že tu situaci, která pro mě nebyla zrovna jednoduchá, dokázala takhle odlehčit.
Položil jsem štětec, otřel si ruce do starého ručníku a vyrazil pro její obvyklou dávku kofeinu. Připadala mi unavená, i když říkala, že má volno celý týden. Snažil jsem se bránit myšlenkám na to, co jí krade spánek. Co nebo kdo.
Když jsem se vrátil, seděla na starém gauči u okna, měla zavřené oči a hlavu zvrácenou na opěrce. Znejistěl jsem. Usnula?
„Jen jsem se trošku protáhla, nevadí to?“ zvedla koutek do krátkého úsměvu, ale jinak se nepohnula.
„V pohodě, promiň, pořád zapomínám, jak to musí být děsné, sedět tolik hodin skoro bez pohnutí.“ Nejistě jsem vyrazil k ní a zvažoval, jestli je ta pohovka dost široká na to, abych si mohl sednout vedle ní a přitom to nevypadalo příliš… Jak vlastně?
Nakonec jsem si přitáhl jednu z otlučených židlí.
„Bolí mě zadek,“ zašklebila se a s povzdechem se narovnala.
„Neutečeš mi?“ Ta obava byla v tu chvíli tak silná, že jsem se prostě musel zeptat.
Zvedla pravé obočí a zadívala se na mě. „Zůstanu s tebou, dokud nás smrt nerozdělí.“ Tvářila se hrozně vážně. Její obočí dál vypadalo jako otazník. Jako by čekala, jak na tohle zareaguju. Samozřejmě jsem věděl, že si dělá legraci, ale najednou… Nechtělo se mi porušit to ticho, které nás obklopilo. Chtěl jsem tu větu nechat jen tak viset v prostoru.
Rozesmála se.
„Dej to sem,“ natáhla se pro svůj hrnek. „Tak jak to provedeme? Musím zpátky na mučidla,“ kývla hlavou ke svému místu před růžovým závěsem, „nebo si dopřejeme trochu pohodlí?“ Spokojeně se zavrtěla.
„Myslím, že tady to bude perfektní. Odpočineš si a já budu mít dobré světlo.“ Přemýšlel jsem, jak ji posadím, aby to pro ni bylo aspoň trochu pohodlné. Najednou jsem ucítil její soustředěný pohled. Zvedl jsem k ní oči. Držela hrnek pár centimetrů od pootevřených rtů a bez mrknutí mě pozorovala.
Nervózně jsem si přejel rukou přes obličej. Možná šmouha od barvy. Pousmála se, ale jinak se ani nehnula. Prohrábl jsem si vlasy. Tím jsem vyčerpal všechny svoje možnosti, jak napravit to něco, co ji tak upoutalo. Pomalu se předklonila – postřehl jsem, že hladinu kávy v hrnku udržuje naprosto nehybnou – a dotkla se mě palcem nad horním rtem. „Trochu kafe,“ řekla potichu. Pak se znovu opřela a klidně se napila.
„Už jsi to vymyslel?“ zeptala se vyrovnaně, zatímco já se pořád pokoušel srovnat se s tím, co se mnou její dotek udělal.
„Edwarde, haló!“ zamávala mi před nosem rukou. Při té příležitosti pustila tu pitomou osušku a nechala si ji sklouznout k pasu. Tak jako to na svém obvyklém místě dělala už bez váhání několikrát za den. Jenže tohle nebylo její obvyklé místo. Ani obvyklá situace. Seděla naproti mně, sluneční paprsky, které pronikaly oknem za její hlavou, kolem ní vytvářely dokonalou svatozář, usrkávala kafe a nechala mě, abych z pár centimetrů pozoroval její dokonalou kůži.
Zaúpěl jsem, položil na podlahu svůj hrnek a schoval obličej do dlaní.
„Co se děje?“ Zněla skoro vyděšeně. Jen jsem zavrtěl hlavou. Dotkla se mého ramene, ale ucukl jsem. Pár hlubokých nádechů. Jo, to je ono. Konečně jsem se na ni dokázal znovu podívat.
„Právě jsem si představil další dokonalý obraz. Tvůj, samozřejmě,“ vydechl jsem odevzdaně. Na nic jsem si nehrál. Pokud nebyla hloupá – a to ona rozhodně nebyla – věděla od našeho prvního setkání, že mě má v hrsti. Spokojeně a trochu samolibě se usmála.
„Že bych konečně našla smysl svého života? Mám být múzou Edwarda Masena? Nejlepšího malíře tohoto století?“ Rozesmála se a znovu zvrátila hlavu. Ruku s hrnkem dala co nejdál od sebe. „Promiň,“ narovnala se rychle. „Doufám, že ti došlo, že se směju sobě. Ne tomu, že budeš nejlepší malíř.“ Nečekaně jsem si vybavil Carlislea.
Pokud víš, že v tom nebudeš nejlepší, nemá cenu to dělat. Já ti nabízím možnost být v něčem rozhodně nejlepší.
Bella neplánovaně schytala výraz, který patřil jemu. Nechtělo se mi vysvětlovat jí to. Skousla si ret a hrábla po osušce. Pak se ale zarazila. Došlo jí, že by to bylo zbytečné – už jsem se natahoval pro skicák a tužku.
Nejistě se rozhlédla po gauči, pak se pomalu položila na pravý bok; levou ruku zvedla tak, že jí paže zakrývala obličej. Dokonale mi odhalila celé tetování.
„Je to takhle dobře?“ zeptala se tiše. Všiml jsem si, že má znovu zavřené oči.
„Hm,“ zabručel jsem. Předklonil jsem se a opatrně jí cíp osušky přitáhl k hrudi. Nevěděl jsem přesně, jestli ji chci ochránit před chladem nebo sebe před přílišnou blízkostí jejích drobných světlých bradavek. A myslím, že to nevěděla ani ona.

 

Bella

Snažila jsem se, aby to vypadalo jako bezděčné gesto. Prostě jsem tu osušku nechala být. Nejdřív jsem se ho dotkla, ale to s ním ani nehnulo. Tak jsem přitvrdila.
Ne, neměla jsem to v plánu. A pořád jsem nevěděla, co jsem to vlastně neměla v plánu. Jen… Líbil se mi. A v tu chvíli jsem prostě zatoužila, aby se mě dotknul jinak, než jen jako objektu, který musí poupravit. Jen jeden jiný dotek. Nebo pohled. Cokoliv.
A pak jsem udělala ten pitomý vtip a celé to zkazila. Viděla jsem, že se ho to dotklo. Že jsem ho ranila a urazila. A ani jsem se mu za to nemohla doopravdy omluvit. Tím bych tomu dala ještě větší váhu a podělala to ještě víc.
Tak jsem se prostě jen připravila k další práci a zbaběle si schovala obličej. Zvuk tužky pohybující se po papíru mě trochu uklidnil.
Kvůli tomuhle jsem tady. To zvládnu. Budu raději mlčet. Mám to přece ráda. Mlčet a usmívat se. Mluvit jenom tehdy, když se to ode mě očekává. To mi jde. To mi jde výborně.

 

 

Edward

Pečlivě jsem opisoval každé zdobené písmenko. Nejdřív text, potom ornamenty kolem.
Den Tod, den ganzen Tod, noch vor dem Leben so sanft zu enthalten und nicht bös zu sein, ist unbeschreiblich. RMR
Poznal jsem němčinu, ale jinak jsem byl vedle. Iniciály na konci jsem tipoval na Rilkeho, ale zeptat se jí, co to znamená, jsem si netroufal. Rozhodl jsem se, že si to zjistím sám, až odejde. Byl jsem asi v půlce, když jsem si všiml, že se zachvěla. Zvedl jsem oči k její tváři. Zakrývala si ji, ale útlá paže nemohla schovat všechno.
Bella plakala. Tiše, bezhlesně. Nebýt jednoho prudšího nádechu, nevšiml bych si toho.
Strnul jsem. První a zoufale přirozená reakce. Zahodit ten pitomý skicák, sklonit se k ní a obejmout ji. První část jsem zvládnul. Když se ozvalo plesknutí, jak desky dopadly na podlahu, překvapeně zamrkala, odsunula trochu ruku a podívala se na mě. A uviděla moje strachem zdřevěnělé ruce přímo nad sebou. Zamrzla stejně jako já.
Nakonec, po nějaké době, kterou jsem si netroufal odhadnout, jsem ty svoje pitomé ušmudlané pracky nechal sklouznout na okraj gauče. Neobjal jsem ji. Svezl jsem se ze židle a klekl si k ní.
„Můžeme toho nechat,“ zašeptal jsem. Upřeně se mi dívala do očí. Všiml jsem si, že se jí rameno zvedá nahoru a dolů, jak se její dech zrychlil a zároveň prohloubil. Stejně jako můj.
„Nechci toho nechat,“ řekla ještě tišeji. Mučivě pomalu odsunula levou paži k boku. Zakryla tetování, ale uvolnila svůj obličej. Své rty.
Skláněl jsem se k ní a dával jí milion světelných let na to, aby ucukla. Aby mě odstrčila. Aby se mi vysmála.

Nic z toho neudělala. Stihl jsem zaregistrovat, že si špičkou jazyka navlhčila rty. Napodobil jsem ji.
Nechtěl jsem to uspěchat. Zoufale jsem toužil vychutnat si ten okamžik, kdy se jí konečně dotknu tak, jak jsem o tom snil od prvního okamžiku, kdy před třemi dny vešla do dunícího a zakouřeného klubu.
Bylo to jako smršť. Jako prudká jarní bouřka. Když se mi vytrhla, aby se konečně nadechla, skoro jsem zaskučel. Ale její objetí nepovolilo. Nechápal jsem, kdy jsme se objali. Kdy jsem se ocitl namáčknutý vedle ní na tom dokonale úzkém gauči. Zvrátila hlavu, lapala po dechu a zblízka mi nabízela svůj krk. Nedokázal jsem odmítnout. Nenapadal mě žádný přijatelný důvod, proč bych to měl udělat. Ucítil jsem, jak se pokouší vytáhnout osušku, která zůstala smuchlaná mezi námi. Sotva jsem se pohnul, ale stačilo to. Zatáhla silněji a už nebylo nic, co by nás oddělovalo.
Možná jsou na tohle holky nějak líp nastavené? Nevím. Každopádně ona slyšela cvaknutí zámku i otevírání dveří. Já ne.
„Edwarde!“ zasykla mi u ucha. Ta pitomá osuška byla ve vteřině zpátky. Jasper tam stál, zíral na nás a tvářil se… pobaveně. Hlavou mi proběhla všechna ta kázání, co jsem mu dával.
Nemusíš spát s každou holkou, která ti projde před foťákem, fakt ne Jazzi. Napadlo tě někdy, že bys mohl mít přítelkyni? Děláš to jen s ní, víš, jak se jmenuje, neděsíš se, že po tobě bude něco chtít.
Měl právo šklebit se na mě. Věděl, že znám Bellu tři dny.
Otočil jsem se zpátky k ní, ještě na chvíli si opřel nos o její krk a snažil se uklidnit. Dost na to, abych se mohl zvednout, posadit se a nezpůsobit mu záchvat. Jenže Bella se ke mně pořád tiskla boky a vůbec mi to neulehčovala.
„Co chceš?“ zavrčel jsem nakonec v nezměněné pozici. Neobtěžoval jsem se s oslovením. Snad jim oběma bylo jasné, na koho mluvím.
„Sorry, brácho. Ale potkal jsem Toma Kreténa Scotta a mlel něco o tom, že Campbell tě v podstatě prohlásil za mrtvýho. Teda umělecky. Vážně ses tam dva dny neukázal?“ Navzdory té otázce Jasper nezněl ani trochu ustaraně. Byl král všech flákačů. Měl mě za poseru jen proto, že jsem u ničeho nepřekročil padesátiprocentní absenci.
„Campbell se hodí jen na ty pitomý polívkový konzervy. A Scotta by do nich měli namlít,“ zahuhlal jsem. Jasper mě nemohl slyšet, Bella nemohla chápat, o čem mluvím. Přesto se mi trochu ulevilo. A obě zmíněná jména způsobila, že jsem se mohl opatrně posadit. No jasně, Jasper si kontrolní pohled neodpustil. Ani napůl posměšný a napůl zklamaný škleb.
„To je všechno? Pokud se ve tři odpoledne nemůžeš dostat k sobě, doporučuju ti schovat se v nějaké kavárně.“ Tvářil se, že mu pořád nedošlo, jak moc mě právě teď otravuje.
„No dovol,“ prsknul. „Za chvíli se mám sejít s Alicí,“ dodal až moc ledabyle.
„Minule jí to nestačilo?“ uchechtnul jsem se a sehnul se pro skicák. Poposednul jsem si tak, abych Bellu co nejvíc kryl před pohledem svého nenasytného kamaráda.
Jako by se mu ta arogantní a sebevědomá maska na chvíli rozpadla. Nahrbil se a ukazováčkem si masíroval ustaranou vrásku mezi obočím.
„Dám jí z těch prachů půlku. Vysvětlím jí to. Tu ročníkovku prostě potřebuju, jinak letím. Určitě to pochopí. Je ze mě vedle, zkusím na ni být trochu milej. To zabere.“
Bella se za mnou zavrtěla, a pak mi pod levou rukou prostrčila hlavu, tak, aby na toho idiota líp viděla.
„Jakože ji ošukáš a ona se pro tebe samou radostí rozkrájí?“ Jasper šokovaně pootevřel pusu. Zapomněl, že Bella Alici zná. Viděl jsem, jak mu mozek jede na plné obrátky. Zkoušel se dobrat k tomu, jaké riziko od Belly hrozí. Zopakuje Alici jeho akční plán? Nakonec zkusil to, o čem si myslel, že umí nejlíp. Udělal na ni oči a smutně se usmál.
„Promiň, prosím tě. To mi jen ujelo. Mám toho teď moc. Ve škole jsem pod hrozným tlakem.“ Dramaticky si povzdechl. Skoro jsem cítil, jak Bella protočila panenky. Jasperovy triky na ni nezabíraly. Absolutně. Uvědomil si to zároveň se mnou.
„Tak jo, ještě že tenhle s tebou šuká z čistý lásky,“ zamračil se a konečně vypadnul. Vystřelil jsem za ním, ale zabouchl mi těsně před nosem.
Vrátil jsem se do ateliéru. Bella seděla ve své původní pozici, pevně zabalená do froté. Tváře měla ještě pořád trochu růžové. A nádherně oteklé rty. Ale stačilo, abych se jí podíval do očí, a věděl jsem, že kouzlo je pryč. Jasper to podělal. Hajzl.
„On má klíče od tvého bytu?“ zeptala se chladně.
„Hm,“ trhnul jsem rameny. „Věčně má problémy s holkama. Když věděl, že ho přijde nějaká otravovat, šel spát sem.“
„To jste spali v jedné posteli?“ propalovala mě očima.
„Ne, mohl tu přespat, jen když jsem tu nebyl. Když jsem…“ strašně se mi nechtělo to říct, ale nenapadlo mě, jak jinak to vysvětlit. „Když jsem spal u Tanyi. To je moje… to byla moje přítelkyně.“ Pozorně jsem sledoval Bellin výraz. Nepohnula se. Dokonce snad na pár vteřin přestala dýchat.
„Netvař se, jako bys nikdy s nikým nechodila! Nic o tobě nevím, možná odsud odcházíš k manželovi a dvěma dětem!“ dal jsem konečně průchod naštvanosti, kterou ve mně vyvolal Jasper.
Pomalu, rozvážně, se nadechla. Nádech - výdech. Nádech - výdech. Něco tam bylo. Nevěděl jsem co, ale během vteřiny mezi námi vyrostl plot z ostnatého drátu.
„Půjdu, Edwarde.“ Zmizela za paravánem. Nedokázal jsem se pohnout, nedokázal jsem nic říct. Objevila se dokonale upravená. Dokonce se stihla i trochu nalíčit. Zastavila se přede mnou.
„Díky za kafe. A buď rád, že o mně nic nevíš. Nemohl bys to dodělat,“ mávla rukou k plátnu. Potom se na okamžik zarazila a vklouzla mi rukou pod okraj trička. Zlehka mě pohladila po břiše. Automaticky jsem se celý napjal, ale neucuknul jsem.
„Tohle jsem chtěla udělat celou dobu,“ usmála se. A pak byla pryč.
Úplně zpitomělý jsem si sedl k počítači a najel na vyhledávač. Ze skicáku jsem pečlivě opsal celý text. Vyjelo mi několik výsledků a překladů. Jeden se mi obzvlášť líbil:


Smrt, tu celou smrt, než počals ještě žít, mít něžně v sobě, zloby necítit, je nevýslovné.

 

 

 

povídky od ambry

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2 3 4   »

kajka

66)  kajka (02.05.2018 20:50)

Tuhle jsem se psala, že si z povídek vyzobávám jiné dobrůtky než při prvním čtení. Prdlajs!
Chytla jsem se na úplně to samý.

kajka

65)  kajka (18.04.2016 21:22)

Minule jsem blekotala něco o elektrizujícím napětí, páč jsem vůbec netušila, jak umně to mezi nimi ještě vygraduješ, vyloženě by se dalo krájet. Jsem z nich celá vyklepaná.
Ambro, ... ehm Jazzi, ty teda umíš pokazit krásnou chvíli!
No jasně;) , to abychom nebyli moc zmlsaný. Zamlouvá se mi to, mám tě o to raději, šibalko spisovatelská.
Taky se mi líbilo, jak Bella vykoukla zpod Edwardy ruky a hlazení na břiše. Taková dvě malá, úplně přirozená gesta, když k sobě mají lidé blízko, obě velice intimní.

Kate

64)  Kate (05.12.2013 02:39)

Tetování! Jasper to pokazil. Ale Bella mu to řekla hezky. :D Bella i Edward jsou oba strašně fajn. :) Ale snad se to teď nepokazilo?

SarkaS

63)  SarkaS (02.05.2012 12:35)

Japer je typický umělec, tím myxlím na zabití. Co jsem se na škole jsem tímhle typem obklopená a je to na zabití, ale uznávám, že mají i světlé stránky. Jsem zvědavá kdy se objeví ta Japerova. Edward tomu ovšem taky zrovna nepomohl

Sky

62)  Sky (16.04.2012 19:16)

Myslím, že som práve prežila zástavu srdca... Jasper je magor, ale totálny. Možno dokáže byť normálny, no to sú svetlé chvíľky, ktoré netrvajú príliš dlho.
A to tetovanie nemá chybu...

Ree

61)  Ree (12.03.2012 13:18)

Jaspere! Ty jsi vůl!!! Být Edwardem, mrsknu po něm nějakou hodně těžkou vázu, nebo cokoliv, co by ho mohlo bolet Celé jim to pokazil, ach jo!

milica

60)  milica (01.03.2012 21:13)

Miluju tyhle začátky, to jiskření, to napjetí
Ambři, náddhera..... Jdu na další:) :)

59)  Lumo (03.02.2012 18:16)

"Už jsem stihla poznat, že i on má něco za sebou, ale byla jsem si skoro jistá, že ho to poznamenalo jen zvenčí." Tahle věta mi úplně odrovnala a pak už se to jenom vezlo. Jasper je musel vyrušit?! Já vím, bylo by to moc jednoduché a nebo složité? A Rilke... Můj obrovský oblíbenec Už jsem dlouho nenapsala dokonalé, co?
Dokonalé!

Alaska

58)  Alaska (03.02.2012 01:30)

Tak ti se nemůžu rozhodnout, co je horší. Číst TU scénu a vědět, že to Jasper pokazí a nebo se vpíjet nedočkavostíí do obrazovky a být nemile překvapena.
Začíná mi být příliš velké vedro.

Carlie

57)  Carlie (25.01.2012 16:47)

Jejich seznamování, přibližování je i přes tu elektřinu ve vzduchu, napětí z toho, co je mezi nimi utajeno, mile vtipné ;-):
„A máma se snaží neutéct od něj. Už víc než dvacet let.“ Trochu se zamračil. Myslela jsem, že je to jeho obvyklá reakce na můj úšklebek. Dost dlouho jsme předtím řešili, jak se mám tvářit. A škleb to rozhodně nebyl.“ :D :D

A znova připomenutí toho, že tady nejde o obyčejný tuctový příběh lásky dvou mladých lidí...
„Že on sám, uvnitř, zůstal čistý, nedotčený svinstvem, kterým si prošel nebo ještě prochází. Muselo to tak být. Jinak jsem si nedokázala vysvětlit, proč zrovna s ním si tak ostře uvědomuju, že moje roky budovaná iluze normálnosti se celá třese…“ :(

A pořád ta chůze po vratké kladině, nenápadné připomíná Carlislea:
„Bella neplánovaně schytala výraz, který patřil jemu.“ :(

Zmatek, který oba pociťují, to, jak se neúspěšně snaží držet zpátky… až to nakonec bouchne… a vášnivé s krutým návratem do reality:
„Netvař se, jako bys nikdy s nikým nechodila! Nic o tobě nevím, možná odsud odcházíš k manželovi a dvěma dětem!“ dal jsem konečně průchod naštvanosti, kterou ve mně vyvolal Jasper. WOW!

A co dodat k veršům... Rilke? Ten si zaslouží tiché zamyšlení.
Stejně jako Ty, ambři, díky za zážitek!!! :-)

Janeba

56)  Janeba (24.01.2012 14:19)

Omlouvám se a gratuluji k "majstrštykvideu"! Je nádherné!!!
A stejně tak, jako zlatit tvoje prstíky, Ambřičko, pozlatit i pacinky, které vyrobily toto skvostné dílo, Astrídku!

Janeba

55)  Janeba (24.01.2012 11:05)

Ambřičko , ááááááách, tak nevím jestli tam náhodou nemělo být úplně jiné věkové omezení!!! Potí se mi dlaně, dutinou břišní se rozlévá horká láva, tlak si vylétl volně do prostoru a srdíčko ..... no to myslím, že je taky v háji!!! Možná by se hodilo napsat pro příště varovaní, že některé labilnější jedince by mohl stihnout infarkt! ;) Uf, k tomu snad netřeba nic dodávat dalšího!!!
Děkuji!!!

Bye

54)  Bye (22.01.2012 22:22)

Vrrr. Jdu trhat, Azore!

ambra

53)  ambra (22.01.2012 19:43)

Máš ji tam, hafíku :D

Bye

52)  Bye (22.01.2012 19:40)

Znamená to, že teď dostaneme kostišku?

ambra

51)  ambra (22.01.2012 19:17)

Moje milé Popelušky! Strašně moc děkuju za vaše nádhrdné komentíky! (no vidíte, že to jde ). Jste jedničky!

50)  Blanulak (21.01.2012 20:51)

Naaaadhera! Jako vzdy! Neuveritelne napeti, krasne popisy, uaaaa!

julie

49)  julie (21.01.2012 20:47)

Jo,jsou to zlatíčka.Všichni tři.
Ambro,povídka je úžasná!

48)  Sabienna (21.01.2012 19:01)

No, teda! To se nám to teda rozjelo... Bella a Edward, ti dva jsou tak kouzelní Úplně mě rozněžňují :D Nádherně se to vyvíjí...A trochu drama nakonec to jen pěkně okořenilo...Je to naprosto perfektní! A ten trailer...wow! Normálně mě vehnal slzy do očí a příběhu dal zas trochu jiný rozměr...KRÁSA

Alrobell

47)  Alrobell (19.01.2012 21:40)

Tak jsem si to vychutnala... ale v hlavě mi pořád zněla ta písnička z traileru...(co to je kdo to zpívá?)

Ambruško... mě je až trapné opakovat, jak je to dokonalé, jak máš promyšlený každý řádek, každé písmenko... proto jsem vymyslela něco nového... snad tě to potěší...

Svět dal Botticelimu plátno a on nakreslil Zrození Venuše... svět dal Mozartovy notový sešit a on naspal Requiem... Svět dal ambře Word a ona stvořila Růžový popel!!!

Tak doufám, že to budeš chápati jako velikánskou poklonu


Astridko k tomu traileru... hraje mi tady po páté a zase a opět slzím a potahuju... prostě nádhera... prostě krása... dokonalost... prostě...

1 2 3 4   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek