28.04.2012 [22:30], ambra, ze série Růžový popel, komentováno 70×, zobrazeno 9225×

 

 

 

 

Bella

Vím že mi jednou dojde dech

a než ti zmizím

tam

na druhý břeh

než zchladnu jako první kámen

přiviň mě k sobě lásko

Amen

 

Nenech mě spálit bílým žárem

do hlíny vlhké novým

jarem

kolébku černou žádný plamen

vykopej pro mě lásko

Amen

 

Možná mě stihne přikrýt mech

a ty tak smutný

tam

v těch prázdných zdech

tu něžnou tíhu pevných ramen

polož zas na mě lásko

Amen

 

Trisha zavřela svůj sešit v ohmataných růžových deskách, skousla si ret a zvědavě zatěkala pohledem po dětech, volně rozesazených po celém prostoru obývacího pokoje. Desítky tenkých různobarevných copánků se jí nervozitou jemně třásly kolem obličeje; pohyb rtů zase naznačoval, že piercingem ve špičce jazyka ťuká do zubů.

Ostatní v sobě nechávali doznít její verše, všechny ruce zatím zůstávaly dole. Když to trvalo příliš dlouho, obrátila se na mě. Vypadala nešťastně. Zřejmě si neuvědomovala, proč nikomu z přítomných není do řeči.

I přes zaujetí v těch najednou nezvykle vážných čtrnácti a patnáctiletých tvářích jsem si ale byla jistá, že nejvíc rozhodila mě. Přesto jsem se na ni dokázala povzbudivě usmát a souhlasně přikývnout.

„Podle mě jsi zadání zvládla víc než dobře. Tak dobře, že snad i Marcovi došla řeč.“ Sametově hnědá tvář jmenovaného se pohnula v mírně uraženém úšklebku. Než stihl zaprotestovat a vyrušit ostatní z přemýšlení, obrátila jsem se k nim a tiše je poslala ven. Dělali jsme to tak vždycky. Když bylo potřeba přemýšlet o něčem důkladněji, čerstvý vzduch a ticho okraje lesa pomáhaly.

Sama jsem vyběhla do patra a vešla do své ložnice. Kliknutím jsem probrala laptop a otevřela jediný soubor v pravém horním rohu plochy.

Fotografie nebyla moc kvalitní. Jen zvětšený výřez z fotky v novinách. Pravděpodobně bych mohla získat lepší, ale takhle mi to vyhovovalo. Rozostřený záběr umožňoval představit si, že úsměv se z jeho rtů dostal až do očí, což nebyla pravda.

Nehledala jsem zprávy o něm a o jeho rodině úmyslně. Čas od času se prostě objevili buď na nějakém internetovém zpravodajském portálu, nebo v jednom ze společenských časopisů, na něž narazíte v čekárně u zubaře. Žili velmi nenápadně, i když se Carlisle před rokem opravdu stal senátorem, a pro novináře nebyli příliš lákavým soustem. Už ne. Snad pro oživení článků se občas objevila zmínka o „skandálním procesu se senátorovou druhou ženou“, ale za to jsem se nemohla zlobit. Obvykle se totiž dávala do souvislosti se senátorovým bojem proti obchodu se ženami. Na zmínku o Edwardovi a jeho rodině jsem za tři roky od svého odjezdu do Forks narazila možná třikrát nebo čtyřikrát. Zásadně se objevovali jen na akcích, jež měly za cíl podpořit Carlisleovo snažení.

Pořád jsem ho milovala. Vlastně jsem si byla jistá, že se na tom nic nezmění, ať už budu na světě jakkoliv dlouho. Abych nějak přežila první měsíce po našem rozchodu, přinutila jsem se nahradit pocit děsivé ztráty obyčejným stýskáním. Zakázala jsem si myslet na něj jako na někoho, koho už nikdy neuvidím. Když se vám po někom jen stýská, místo abyste ho zoufale postrádali, obsahuje to stopu naděje. Stýská se nám po někom, koho jednou uvidíme. S kým jednou budeme. Byla to poslední pošetilost, kterou jsem své zraněné duši dopřála, a ona se mi odvděčila tím, že mi umožnila znovu se zhluboka nadechnout a těšit se z takových věcí, jako je občasné slunečné ráno nebo vrstvička čerstvého čistého sněhu na louce před domem.

Stýskání má ještě jednu výhodu. Nemusíte se urputně vyhýbat vzpomínkám a fotografiím – i když jsou to jen nekvalitní fotky z novin. A tak jsem si občas otevřela ten velmi cenný soubor a dívala se do vzdálené tváře mé lásky.

Po prvních těžkých týdnech ve Forks jsem začala přemýšlet, co by mohlo dát mému životu řád. Potřebovala jsem nějakou činnost, potřebovala jsem pracovat. Pomohla mi náhoda. Syn tátova dávného přítele, Jacob Black, se právě vzpamatovával z dalšího neúspěšného pokusu dostat se na některou z lepších univerzit. Toužil studovat žurnalistiku, ale v porovnání s dětmi z velkých měst, které za sebou měly spoustu zkušeností s prací v různých redakcích, neměl šanci. Pomohla jsem mu rozjet vlastní internetový magazín se zaměřením na forkský region a nešetřila ho při nepravidelných autorských lekcích, které ode mě dostával jako nevyžádaný bonus. Magazín si brzy získal obrovskou popularitu, Jacobovi se začali hlásit inzerenti, a než se nadál, měl v kapse nejlepší možné doporučení ke studiu.

To on mě přivedl na myšlenku, že bych mohla vést něco jako kurzy tvůrčího psaní.

Začátky byly rozpačité, ale když jsem se do toho pustila doopravdy, promyslela si koncepci a všechny své nápady sepsala, podařilo se mi získat grant od jedné ze soukromých nadací, jež podporovaly aktivity dětí ze sociálně slabých rodin. A tak se můj krásný, ale zbytečně velký dům změnil v místo, kam si dvacetičlenné skupiny dětí jezdily pro nové znalosti, nová přátelství a hlavně pro naději. Kurz trval vždycky tři týdny, týden jsem měla volno.

Jacob, který se po dokončení bakalářského studia vrátil do Forks, se stal mou pravou rukou, tou levou, od srdce, jak se smíchem říkávala, byla bezpochyby moje máma. Po letech, kdy jsem svým rodičům vyčítala dětství plné nejistoty a pubertu plnou alkoholu a zážitků, které nepřepijete žádným množstvím laciného piva, jsem k nim konečně našla cestu. Nekonal se žádný zlomový rozhovor, prostě jen plynuly dny, a oni mi v těch dnech byli nablízku a měli mě rádi bez ohledu na to, kým jsem bývala. Jednou nebo dvakrát se mě zkusili zeptat na Edwarda, ale i mé stýskání mělo své meze. Jeho jméno jsem nedokázala vyslovit nahlas.

Jen občas, v noci, v opuštěném tichu své ložnice, jsem to zkoušela.

Šeptala jsem jeho jméno; tak tiše, že i můj dech byl hlasitější; přesto jsem doufala, že se mé volání dostane až k jeho srdci. Přála jsem si to tak silně, že se mi občas zdálo, jako by se to opravdu stalo a v hrudi mě bolelo a pálilo nadějí, že na oplátku právě teď, v tu samou chvíli, někde on volá moje jméno…

 

Edward

Potom, co jsme si s Tanyou ujasnili pravidla našeho soužití, jsem se formálnímu sňatku nebránil. Vlastně jsem o něj dost stál; podvědomě jsem se totiž pořád děsil okamžiku, kdy se jen tak sbalí, vezme Johna a zmizí na opačný konec Států nebo světa.

Carlisle nám daroval krásný dům – Tanya obývala přízemí, já první patro. John zvládl obydlet neomezené množství místností, a tak nebylo nikdy úplně jasné, který z jeho dětských pokojů je ten hlavní.

První rok proběhl celkem dobře. Tanya nikdy nepřestala pracovat, takže jsem si Johna užil dosytnosti. Díky němu mělo smysl každý den vstát, umýt se, obléct se, najíst se a dýchat. Díky němu jsem nezapomněl mluvit a smát se. Díky němu jsem dál zvedal telefon, i když se mi dlouho zdálo, že už nikdy nechci a nepotřebuju s nikým nic probírat. Díky němu jsem byl ochotný uvěřit, že se s tím jednou nějak vyrovnám. Koneckonců – opravdu jsem ji znal jen pár měsíců a vídal jen pár týdnů. V porovnání s celým životem to nebylo skoro nic. Anebo všechno. To jsem si ale přiznal až na opravdu poslední operaci, po níž jsem definitivně ztratil odvahu za ní jet.

Jen jedné věci jsem se totiž bál víc, než jejího odmítnutí. Jejího soucitu. A tak jsem se nadechl a poprvé si skutečně připustil, že budu žít bez ní.

Pomohlo, že po poslední operaci mě definitivně dohnala dospělost. Mé možnosti byly příliš omezené a příliš jasné. Nabízelo se, že se budu naplno věnovat jen Johnovi, ale naštěstí jsem dost brzy pochopil, že bychom se z toho zbláznili oba. Zkusil jsem leccos, ale nakonec mi neplánovaně pomohl Carlisle. Ne, jeho pomocí už jsem dávno nepohrdal. Doba falešné hrdosti byla pryč. Pokud tu byla šance, že můžu dělat smysluplnou práci a ještě mi zůstane dost času na syna, nemohl jsem si přát víc. Vlastně mohl, ale být dospělý taky znamená, že chápete, že zdaleka ne všechna vaše přání se splní.

Věděl jsem, kde žije, a občas – dvakrát třikrát za rok – jsem zavolal Charlie Swanovi. Potřeboval jsem vědět, že je v pořádku. Naše hovory byly podivně krátké. Sotva pět vět. Nezbytné zdvořilosti a jeho ujištění, že všechno je tak, jak má být. Děsil jsem se toho, že by mi mohl říct víc. Že má přítele. Manžela. Rodinu. Proto jsem se tak překotně loučíval.

A tak jsem žil. Všichni mí blízcí po čase začali věřit tomu, že to není jen předstírání. Jejich důvěra se přenesla na mě.

Noci ale byly příliš dlouhé. Příliš prázdné. Plné číhající bolesti a soustředění, které mi umožňovalo dokola si přehrávat každičký okamžik, který jsem s ní prožil. Ano, v noci jsem si pokaždé musel přiznat, že jen ve spojení s jejím jménem má to slovo ten správný význam. Jen vedle ní jsem kdysi skutečně žil.

A tak jsem třeštil oči do tmy, opakoval její jméno a doufal, že mi dokázala odpustit i podruhé.

 

Bella

Jacob se protáhl, až mu zapraskalo v kloubech. „To víš, stárnu,“ mrkl na mě. Rychle jsem se odvrátila. Jacob rozhodně nestárnul. Nikdy nebyl v lepší kondici. Patřil do poměrně vzácné kategorie mužů  - inteligentní sportovec. Vůči jeho kouzlu jsem dávno nebyla imunní. Nepomáhalo ani to, že jeho zájmu jsem si byla vědomá odjakživa. Nikdy se o nic nepokusil, ta ledová stěna s ostrými okraji kolem mě byla příliš zřejmá, ale občas mě napadlo, jak by bylo hezké, kdyby zmizela.

Dnes byl jeden z těch večerů. Měli jsme za sebou deset hodin práce nad novou podrobnou žádostí o grant. Náš původní mecenáš už dávno nestíhal pokrýt všechny náklady – kurzů se teď účastnilo čtyřikrát víc dětí, než když jsme začínali. Moje konto sloužilo ke krytí nejnaléhavějších potřeb, ale ani zdaleka to nebylo dost. Už pár měsíců jsme bez velkého úspěchu zkoušeli oslovit další nadace. Před pár dny objevil Jacob novou šanci – na setkání nejvýznamnějších washingtonských nadací měli vybraní žadatelé dostat možnost představit svůj projekt a oslovit tak mecenáše přímo. Teď šlo jen o to, dostat se mezi šťastlivce, kteří se budou moci prezentovat.

„Pokud toho nenecháme, odradíme je už tím, že to budou muset všechno přečíst,“ povzdechla jsem unaveně. Jacob sice nekonečné kolonky a nezáživné odstavce doplnil o spoustu fotografií z našich nejpovedenějších kurzů, ale i tak začínal náš elaborát připomínat kratší román.

„Nezapomeň, že se tady bavíme o tvůrčím psaní,“ zašklebil se. „Měla bys předvést, že jsi osoba na svém místě.“

„Šašku,“ protočila jsem panenky a lehce ho plácla přes paži. Neuniklo mi jeho překvapené zamrkání. Když to bylo možné, vyhýbala jsem se dotekům. Někdy skoro hystericky. Příliš mi připomínaly, že ty, po nichž skutečně toužím, už nikdy nedostanu.

Váhavě zvedl ruku, a aniž by se dotkl mé kůže, zastrčil mi do gumičky v týle uvolněný pramen vlasů. Ani jsem se nehnula. Nepoložil ruku zpátky na stůl. Nechal ji mezi námi. Jako by čekal, jestli se odvrátím.

Najednou jsem zoufale zatoužila po objetí. Cítit něčí teplo, vnímat, že nějaká lidská bytost mě bere na vědomí jinak, než jako dceru, kamarádku nebo lektorku.

A tak, když ruku vrátil zpět do mého týla, naklonil se ke mně a zároveň si mě přitáhl blíž, nebránila jsem se.

Napadlo mě, že je zvláštní líbat někoho, kdo byl tak dlouho můj přítel. Pár minut jsem cítila jen jeho rty a pak první nesmělé doteky jazyka. Bylo to příjemné, ale nic víc. Teprve když zabořil prsty hlouběji do mých vlasů a druhou rukou si mě trochu hrubě přitáhl na klín, projel mnou skoro zapomenutý záchvěv touhy.

Nevím, jak dlouho to trvalo. Odmítala jsem přemýšlet o tom, kam bych ho nechala zajít, kdyby se pokusil o něco víc. Ale on to neudělal. A těch pár dnů, než přišla ze Seattlu odpověď s pozvánkou na onu důležitou slavnost, se mě už znovu nedotkl.

 

Edward

Camilla zvládala cokoliv. Takže mě nepřekvapilo, když se postarala i o dokonalý uzel na mé kravatě. Smířil jsem se s tím, že některé věci už nikdy nedokážu bez cizí pomoci.

S Johnem v náručí mi zamávali mezi dveřmi. Odjížděl jsem s pocitem, že můj syn má tu nejlepší možnou péči.

Velké kulaté stoly s bělostnými ubrusy až k zemi navozovaly dojem slavnostního večírku, ale spousta zapnutých laptopů dokazovala, že většina zúčastněných se tu dnes nehodlá opít a tančit. Nebo aspoň ne hned.

Pozdravil jsem své sousedy u stolu – některé jsem znal od vidění, jiné dokonce i jménem – a otevřel jsem počítač. Najel jsem si na seznam uchazečů a otevřel prezentaci prvního z nich. Nedostali jsme k nim žádné konkrétní údaje, jména ani místa, a pokud někdo z nich přiložil k žádosti fotografie, výběrová komise je odstranila. Měli jsme zůstat za každou cenu nestranní. O pět minut později vystoupila na nízké pódium první uchazečka. Sál okamžitě ztichnul.

Byl to dlouhý večer.

Na jeho konci jsem si byl jistý, že minimálně tři představené projekty byly závažnější a serióznější než ten, kterému jsem se rozhodl věnovat naši podporu. Ale nadšení, s nímž ten tmavooký chlapec vykládal o malé literární akademii uprostřed lesů, se mě dotklo někde uvnitř. Ten pocit byl tak nečekaný a vzácný, že jsem ho prostě nemohl ignorovat. Okamžitě po jeho vystoupení jsem se rozhodl, že největší část podpůrného grantu Nadace Carlislea Cullena poputuje právě tam. Na výuku dětí, které dostaly od boha talent, ale zároveň příliš malou šanci, že ho někdy uplatní.

Domů jsem se vrátil unavený, ale spokojený. Camilla mi tiše sdělila, že usínání tentokrát proběhlo bez boje a s únavou nahrbenými rameny vyšla do noci. Camilla používala Tanyin obývací pokoj v přízemí. Bála se, že by zapnutá televize v mém obýváku v patře mohla Johna rušit. Váhavě jsem vešel dovnitř, zkontroloval, že všechno zůstalo nedotčeno, zavřel jsem dveře a vydal se po schodech nahoru. Možná jednou přijde doba, kdy změním dispozici domu a začnu s Johnem obývat i přízemí. Zatím se mi do toho nechtělo. John si chodil hrát do spodního pokoje a pořád tomu říkal, že jde k mamince. Bál jsem se, že když změním uspořádání místností, setřu i těch několik křehkých vzpomínek, které mu na Tanyu zůstaly.

Vešel jsem do dětského pokoje. V pevně zažitém pořadí jsem Johnovi kontrolně sáhnul na čelo, políbil ho na tvář a přitáhl mu přikrývku, kterou nejpozději do minuty stejně znovu odkope. Díval jsem se na něj a přemýšlel, jestli mu dokážu dát všechno, co tak malé dítě potřebuje. Má dost lásky? Tanya zdaleka nebyla ideální matka, a když odjížděla na stáž do Paříže, podezříval jsem ji, že ve skutečnosti nepočítá s návrtem. Ta autonehoda způsobila, že se nikdy nedozvím, jaké byly její úmysly. Přesto – John ji bezvýhradně miloval. Dokáže mu moje neúplné a navždy pokulhávající srdce dát dost citu?

S povzdechem jsem zkontroloval chůvičku a zamířil do ložnice. S vědomím, že dělám, co můžu.

 

Bella

Čekala jsem na něj v kavárně vedle budovy, kde se akce konala. Byla jsem tak nervózní, že jsem tam odmítala vkročit.

Teď stál Jacob přede mnou a doslova zářil. Ten muž si od něj vzal kontakt. Byl nevrlý a odtažitý, jistě, ale vzal si kontakt! V náhlém popudu mě objal, zvedl pár centimetrů nad zem a zatočil se se mnou. Tentokrát mě políbil bez počáteční opatrnosti a moje probuzená touha se dostavila skoro vzápětí.

Rychle mávnul na taxík. Nenechal mě vydechnout a ani se nedržel zpátky. Jeho ruce na mé holé kůži mě nejdřív vyděsily, ale svými rty mi sebral přímo z úst můj pokus o protest.

Na recepci samozřejmým tónem požádal o jeden pokoj.

Výtah, chodba, krátké zápolení s kartou, postel. Nevnímala jsem, že z něj oblečení doslova trhám. On se k mému nechoval lépe. Už jsem se neděsila jeho rukou na svých prsou a na svých stehnech. Nemilovaná, opuštěná a zavržená část mé duše lapala jeho vzrušený dech jako živou vodu. Zalykala se jím a sténala štěstím. Pamatovala jsem si, jaké to je, cítit se milovaná. Pamatovala jsem si na ten celistvý pocit; vědomí, že jen s ním jsem úplná, jen s ním je to správné.

Jenže pak jsem otevřela oči a nade mnou se neskláněla Edwardova tvář. Jacobův zastřený pohled, měkká vzdychající ústa, tíha jeho těla na mém… Bylo to tak podobné, a přece to nemohlo být rozdílnější.

Má opuštěná duše ho tolik potřebovala. Ale pořád tu byla moje láska. Byla jsem jí plná, tryskala ze mě, dusila mě, rozpalovala mě a zároveň mě mrazila. A ta láska celá, beze zbytku a bez sebemenšího prostoru pro ústupek nebo výjimku, patřila Edwardovi. Pochopila jsem, že do sebe nikdy nemohu přijmout žádnou část jiného muže. Nebylo pro ni místo. Pokud bych to udělala, zranění, které bych si tím způsobila, by bylo nevyléčitelné.

Jacob postřehl, že jsem přestala reagovat. Zadržel dech a našel moje oči. Zvedla jsem ruku a pohladila ho po tváři. V tom gestu a v mém pohledu našel všechno potřebné. Omluvu i stanovení hranice, která pro nás bude už navždy nepřekročitelná. Přesto jsem to musela říct nahlas.

„Nikdy bych tě nemohla doopravdy milovat, Jacku. A to ti nemůžu udělat.“

Pomalu se posadil a otočil se ke mně zády.

„Pořád je to on,“ konstatoval chladně. „Ten, co jsi kvůli němu byla tolik měsíců úplně mimo. Vidím, jak se snažíš, Bello, udělala jsi velký pokroky, ale pokud je to jen trochu možný, měla by ses k němu vrátit. Jako bys nikdy nebyla kompletní.“ Pohladila jsem ho po zádech. Překvapilo mě, že toho o mně ví tolik. Skutečný přítel. A já tak hloupě riskovala, že o něj přijdu.

„Možná to někdy zkusím,“ řekla jsem tiše. Podíval se na mě se smutným úsměvem. Nikdy jsem nebyla dobrá lhářka.

 

Edward

Když si Camilla přišla pro Johna, našli jsme ho, jak spí stulený v bazénku s pěnovými míčky. To mu nebylo podobné. Stačilo dotknout se jeho čela a o dalším programu bylo rozhodnuto. Carlisle měl službu, nemohl se uvolnit z nemocnice, ale slíbil, že za patnáct minut bude připravený Johna prohlédnout.

Vysvětlil jsem své asistentce, že budu za hodinu zpět, a dal jí pár instrukcí ohledně té ženy, co se má přijít představit. Neznal jsem její jméno, Norah dávno věděla, že nemá cenu zatěžovat mě jmény lidí, se kterými jsem se zatím nesetkal.

Celou dobu jsem při tom držel Johna v náručí a cítil, jak mi jeho pot smáčí košili. Na chvíli jsem zaváhal. Možná bych to měl úplně zrušit. Pak mě ale něco napadlo. V autě jsem malého předal Camille a zmáčkl Esmeino číslo.

„Ahoj, mami. Objevil se nám tu požadavek na jednu nejlepší babičku se zdravotnickou kvalifikací. Nevěděla bys o nějaké?“

 

Bella

Jeho asistentka mě zavedla do rozlehlé kanceláře, usadila mě do jednoho z pohodlných křesel, posunula přede mě hromádku časopisů a slíbila mi kávu a vodu.

Nepotřebovala jsem nic z toho. Sotva za ní klaply dveře, vstala jsem a vydala se k úzké skříni, která nejvíc připomínala šatnu. Nespletla jsem se. Pár ramínek s čistými košilemi. A taky několik sak. Ta mě zajímala. Naklonila jsem se a zabořila do nich obličej. Vdechovala jsem zhluboka; své srdce jsem nehodlala šetřit.

„Edwarde, Edwarde, Edwarde.“ Víc než šepot to byl tentokrát nářek.

Od chvíle, kdy jsem se dozvěděla, kdo vede nadaci, jež nás zachrání, jsem se pohybovala na hranici reality. Mé stýskání se změnilo v neovladatelné těšení. Koupala jsem se v naději, opájela jsem se jí. Teď, těsně před cílem, s plícemi plnými jeho nezaměnitelné vůně, jsem pochopila, jak naivní jsem byla.

O jeho současném životě jsem nevěděla nic. A ani jsem se nic nepokoušela zjišťovat. Jako bych svou dokonalou sladkou naději do poslední chvíle chtěla zachovat úplnou. Nedotčenou.

Vyrušilo mě tiché zaklepaní. Prudce jsem uskočila a stihla tak tak dovřít skříň a otočit se, aby to vypadalo, že si užívám skvělý výhled na město.

Dívka položila na stolek malý tác s kávou, vodou a koláčky a s úsměvem odešla. Příliš rychle, zdálo se mi. Možná se mi mé šílenství odráží i ve tváři, napadlo mě.

Na chvíli jsem zavřela oči. Musím se uklidnit, než přijde.

Nečekaně jsem uslyšela tichou hudbu. Byla mi povědomá, jen jsem ji nedokázala zařadit. Vycházela z vedlejší místnosti. Až teď jsem si všimla, že jsou tu další dveře. Co víc jsem ještě mohla pokazit? Potichu jsem je pootevřela. A ocitla jsem se… ve školce. Dokonale vybavená herna s houpačkou, prolézačkou, bazénem s barevnými míčky a velkou televizí. Z obrazovky mi právě mávaly všechny postavičky ze Sezamové ulice. Konečně jsem tu písničku poznala.

O vteřinu později jsem pochopila, pro koho je tu zařízená tahle dokonalá místnost. Bodlo mě u srdce. Žárlivostí, závistí, pocitem ztráty. Než jsem stihla vycouvat zpátky, uviděla jsem další dveře. Připadala jsem si jako zakletá žebračka v tajemném zámku. Dojdu až do třinácté komnaty? Najdu tam princovo zakleté srdce? Zachráním ho a tím si ho zasloužím? Hořce jsem se uchechtla. Ne, jen tu šmíruju a kradu drobky ze stolu Edwardova očividně šťastného a spokojeného života.

A tak jsem otočila i tou další klikou, odhodlaná odnést si co nejvíc. Možná mi to bude muset stačit navždy. Pravděpodobně se postará, aby se mnou příště jednal někdo jiný…

Otevřela jsem dveře. Rozhlédla jsem se. A možná poprvé v životě jsem poznala, co je to skutečný strach.

 

Edward

Carlisle mě jako vždy trochu peskoval, že jsem hysterický za oba rodiče. Neobtěžoval se vysvětlovat mi, co mám dělat, a odbyl mě s tím, že Esme to zvládne. Čekala už před domem, vzala si Johna od Camilly a společně mě přesvědčily, že se můžu okamžitě vrátit do kanceláře.

Norah byla překvapená, když mě viděla tak brzy.

„Před chvílí jsem jí odnesla kávu,“ oznámila mi. „Vypadá trochu rozrušeně, buďte na ni hodný, Edwarde.“ Jako bych byl někdy nehodný.

Kancelář byla prázdná. Ale dveře do Johnovy herny byly dokořán. A i ty další. Ty, které vedly přímo do mého srdce.

Stála tam, strnulá tak, že jsem se o ni chvíli bál.

Opřel jsem se o veřeje.

„Bello,“ řekl jsem nepřirozeně pomalu. Úplně nesmyslně mě napadlo, že je úžasné říkat to konečně živému člověku. Ne jen přeludu, který se dlouhé tři roky každou noc marně snažím chytit.

Podívala se na mě a pak se rozplakala. Zdálo se mi, že ji nikdy nedokážu utišit.

Pak se ukázalo, že dokážu mnohem víc, než bych si kdy myslel.

 

 

 

 

Epilog

 

 

Bella

Stáli jsme na letišti a loučili se. Po kolikáté za poslední rok? Už to ale zdaleka nebolelo tak, jako když mě vyprovázel poprvé. Možná k tomu přispěl i fakt, že nové sídlo Literární akademie Belly Swanové se bude v Seattlu otevírat už příští týden. A že se v té nádherné moderní budově našlo trochu místa i pro Nadaci Carlislea Cullena.

Osobně jsem dohlédla na vyklízení původních kanceláří. Obraz dívky s výrazným růžovým pozadím a stále dobře patrnými skvrnami od kávy jsem balila vlastnoručně.

Objal mě a políbil se stejným nadšením, s jakým se k mým ústům dostal přes příval slz tehdy před rokem. Teď jsem ale nezasténala zděšením, když jsem ho vzala za ruce a zjistila, že místo teplé pravé dlaně se dotýkám přirozeně vypadajícího chladného plastu. Už jsem znala příběh o tom, že mu ta dávná rvačka s Carlislem pravděpodobně zachránila život. Pravá ruka ho bolívala dlouho před naším seznámením; vždycky to svedl na dlouhé hodiny se štětcem v ruce. Jeho kost ale při nárazu do Carlisleovy čelisti praskla příliš snadno. Oslabená nádorem, který objevili až při poslední operaci. Při té, po níž jsme se rozešli.

Ve skutečnosti nebyla poslední. Tou byla až ta, po níž mu z pravé ruky zůstal jen pahýl, končící těsně nad loktem.

Přišel o ruku, ale zůstal mu život. S úsměvem říkával, že tenhle handl pro něj nedopadl nejhůř.

Dlouhé týdny po našem shledání jsem potají oplakávala jeho ruku, ale ještě víc jeho obrazy. A pak mi to konečně došlo. Z Edwarda Masena Cullena nikdy nebude nový Monet. Je z něj ale zcela určitě ten nejlaskavější a nejněžnější a nejstarostlivější milenec a otec.

I já se snažím. Ne milovat ho a pečovat o něj. To mi jde tak nějak samo. Snažím se být matkou. Občas mám pocit, že to nikdy nezvládnu. Milovat Johna je stejně snadné, jako milovat jeho otce. Ale stále bojuju s pochybnostmi, jestli on miluje mě. A jestli si lásku toho nevinného malého člověka zasloužím. Ztěžuje mi to fakt, že jsem nikdy nepoznala lásku vlastního dítěte. A nikdy nepoznám. Má drogami poškozená játra mi neumožní, abych někdy Edwardovi dala naše dítě.

I to jsem oplakala, i s tím jsem se nakonec smířila. Je kolem mě dost dětí, pro které mohu žít.

Když v noci usínám v Edwardově náručí, myslívám na to, že jsme za své chyby oba zaplatili. Děsím se toho, jestli dost. Jestli je osud konečně spokojený. Jestli jsme si vykoupili pár šťastných let.

Vždycky nakonec dojdu k tomu, že nevím. Vlastně jsem stejná, jako před lety. Hloupá a zranitelná.

Je tu jen jedna věc, která mě dělá lepší.

Miluju.

A jsem milována.

A navždycky připravená platit za to, aby to tak zůstalo.

 

 

 

KONEC

 

 

Mám pocit, že už jsem tak dlouho nic nedopsala, že už tu děkovačku ani neumím:). Jsem totálně rozhozená, ale to už o mně (aspoň některé z vás) víte. Pořád mám plnou hlavu té "partičky" výše, zároveň myslím na vás, co si sem o nich chodíte číst. Představuju si vaše tváře, vaše životy a snažím se pochopit, čím jsem si zasloužila, že se mi podařilo vytrhnout vás dvacet osm odpolední nebo večerů z náruče manžela, přítele nebo prostě jen z vašeho obvyklého života. Je to úžasný pocit, věřte mi. Ten můj hrozný cynický chlap se mi směje, že po komentářích my autorky bažíme tolik, že nám dělá dobře ta chvála. Komu by nedělala? Ale je v tom mnohem víc. Když zveřejním ta svá divná písmenka, podávám vám ruku. A pokud se mi ozvete, jako byste ji přijali. Děkuju vám všem, kdo jsem tu mou tlapu nenechali máchat naprázdno pustým temným vesmírem - kvůli vám stálo za to přehlížet neutřený prach a hromadu nevyžehleného prádla.

Avizovala jsem, že Popel bude můj poslední větší Twilight projekt. O to víc mám teď pocit, že pro mě končí víc, než jedna povídka. Děkuju, že jste tu byli se mnou. Byl to senza mejdan ♥♥♥

Vaše ambra

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2 3 4   »

1 2 3 4   »

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!