16.04.2012 [21:15], ambra, ze série Růžový popel, komentováno 42×, zobrazeno 6745×

Není děsivějšího monstra, než láskou zhrzená žena.

Milé čtenářky, u minulé kapitoly mi vaše komentáře způsobily tak krásný infarkt, že jsem se z něj ještě plně nevzpamatovala. Děkuju!

Edward

Detektiv Owen se s tím nepáral. Lehce jsem si spočítal, že na letišti budeme určitě o půl hodiny dřív, než kdyby aspoň přibližně dodržoval povolenou rychlost. Kvůli Belle jsem byl rád, na druhou stranu mi vadilo, že nestihnu vstřebat, co jsme se právě dozvěděli.

Sharon. Nezajímavá ženská, o které jsem si léta myslel, že je dokonalý prototyp zlatokopky. V posledních měsících, když už jsem věděl, jak to bylo s Esmeiným a Carlisleovým rozvodem, se můj názor výrazněji nezměnil, jen jí v mé představě přibyla ještě jedna nálepka – nejděsivější možný způsob, jak se bývalé manželce pomstít za nevěru.

Jestli se potvrdí to, co Owen říkal – a já neměl důvod pochybovat o tom – osobně dohlídnu na to, aby ta mrcha zaplatila za všechno. Za roky, kdy se můj otec měnil ve vyprahlou trosku, za její podíl na tom, že vztah mezi ním a mnou spolehlivě trčel na bodu mrazu, ale hlavně za Bellu. Za všechno, co jí provedla. A za ty poslední dva měsíce obzvlášť…

Kdybych si aspoň mohl namlouvat, že Sharon mého otce miluje a že to byl důvod, proč se Belle mstila. Viděl jsem je spolu jen několikrát, a i to mi stačilo. Nemilovala ho a ani se to nesnažila předstírat. V tomhle byla fér. Aspoň v tomhle… Popravdě jsem byl na její vysvětlení zvědavý. Možná pochopila, že pro Carlislea znamenala Bella víc než jen fyzické uspokojení, a bála se, že ji připraví o postavení a peníze paní Cullenové?

Mimoděk jsem se otřásl. Hnusem. Bella ke mně zvedla pohled plný otázek, ale neřekla nic a já ji jen pevněji objal. Zavřel jsem oči a násilím vypudil z hlavy všechno ošklivé. Na to bude čas. Ještě jsem se ani zdaleka nenabažil pocitu, že Bella a já teď patříme k sobě. Že je moje a že mě snad vážně miluje. Bez varování mě zaplavily vzpomínky na minulou noc. Na dnešní ráno. Trhl jsem sebou, oči znovu otevřené. Mimoděk jsem Bellu trochu odstrčil. Tváří se jí mihlo zděšení.

„Promiň,“ sklonil jsem se k jejímu uchu, „jen jsem vzpomněl… představil si tě... Za chvíli se mám seznámit s tvým tátou. Musel by trpět poruchou všech smyslů, aby nepoznal, co máme právě za sebou.“ Zahihňala se. Ještě nikdy jsem ji neslyšel hihňat se. Ten zvuk mě zahřál někde v břiše, možná o kus výš. Natáhla se a políbila mě na tvář.

„Táta z tebe bude paf. Myslím, že nedoufal, že si někdy někoho doopravdy najdu.“

Dál to nerozváděla, ale bál jsem se, že vím, jak to myslí. Některé z věcí, co křičela pod vlivem Ibogainu, dávaly jejím slovům až příliš zřejmý smysl.

Nakonec jsem se neseznamoval jen s Charliem.

„Mami?“ Bella na okamžik pevněji stiskla mou ruku, ale pak se mi vytrhla a rozběhla se naproti překvapivě mladé dvojici. Vzpomněl jsem si na to, co mi říkala – že ji rodiče měli krátce po dokončení střední školy. Že se narodila vlastně omylem. Musím jim za tenhle omyl někdy poděkovat.

Zastavila se těsně před nimi. Chvilku vypadali všichni rozpačitě, ale pak se najednou změnili v klubko pevně se objímajících těl. Renée a Charlie Swanovi patrně netušili nic o očistném účinku Ibogainové terapie, o tom, že se při ní člověk zbaví nejen závislosti na drogách, ale i zažitých a velmi často ničivých stereotypů ve vnímání všeho, co do té doby tvořilo jeho život. Ale ať už věděli nebo ne, výsledek si dokázali vychutnat bez zbytečných otázek. Vypadalo to, že Bellu snad nikdy nepustí. Nakonec se jim s omluvným úsměvem vykroutila a přeběhla zpátky ke mně. Popadla mě za ruku a dovedla mě k nim.

„Máma, táta, Edward,“ řekla prostě, jednou rukou mě objala kolem pasu a hlavu si položila na mé rameno.

„Děkuju, Edwarde,“ zachraptěl Charlie Swan a bez náznaku rozpačitého váhání mi zapumpoval levačkou. Renée se podezřele leskly oči, takže nejspíš ze strachu, aby ji neprozradil i hlas, se jen usmála a pevně mě objala.

„Opatrně, mami, je zraněný,“ krotila ji Bella. Renée ode mě se zděšeným výrazem odskočila.

„To je v pořádku, paní Swanová,“ oplatil jsem jí úsměv.

„Renée,“ opravila mě. „Někdy jsem trochu hr,“ pokrčila omluvně rameny.

„Aspoň už víš, po kom to mám,“ zasmála se Bella. Možná nevěděla, že toho od nich má mnohem víc. Nejen Renéiny krásné vlasy a Charlieho hřejivé oči. Vyzařovala z ní stejná uklidňující laskavost. Napadlo mě, že skrývat ji celé ty roky muselo být pro Bellu neskutečně vysilující.

V kapse mi zavibroval mobil. Nevadilo mi to, rád jsem jim dal ještě pár minut soukromí. Poodešel jsem k prosklené stěně haly. Zjistil jsem, že mám jako každý den několik zpráv od Tanyi. Pořád to stejné. Kdy se uvidíme, musím s tebou mluvit. Doufal jsem, že ji mé úsečné odpovědi co nevidět odradí. Nic jsme si neslibovali; ani tehdy a tentokrát už vůbec ne.

Poslední zpráva byla od Carlislea.

Jsem venku, za chvíli mě vyzvedne Joana. Dej vědět, kdy se můžeme sejít.

Carlisle

Nasedl jsem do auta a byl Joaně vděčný, že po pár úvodních frázích prostě mlčí. Připadal jsem si strašně vyčerpaný a ovládl mě pocit, že mi všechno dochází se zpožděním a jakoby trhaně.

Těch několik dnů ve vazbě jsem nepřemýšlel o ničem jiném, než kdo a jak se mohl dostat na jeden z mých počítačů. Postupně jsem vyloučil členy personálu i zaměstnance centrály. Ačkoliv se mi to vůbec nelíbilo, vždycky jsem nakonec skončil u Sharon. Když jsem k jejímu jménu došel poprvé, byl to šok. Jenže jak plynuly hodiny, měl jsem čas zvyknout si na tu myšlenku a postupně ji přijmout. Ano, ze všech lidí, kteří mě léta obklopovali, jsem jí věřil nejméně.

Nikdy bych své podezření nevyslovil nahlas, nezmínil jsem se ani svému právníkovi. Zbaběle jsem doufal, že policii napadne i tahle možnost a že já nebudu ten, kdo nakonec ukáže na vlastní ženu.

Teď, když se to opravdu stalo, Sharon zatkli a dokonce se překvapivě rychle přiznala, cítil jsem – jako vždycky, když šlo o ni – výčitky. A taky podivnou prázdnotu. Mé i tak nevalné mínění o vlastních schopnostech kleslo ještě níž, pokud to vůbec bylo možné. Jak jsem mohl tolik let strávit s úplnou cizinkou? Co jsem o ní vlastně věděl? Proč jsem se víc nezajímal? Valily se na mě další a další otázky. Otázky, na něž si nikdy nebudu umět odpovědět.

Najednou se mi zdálo, že nedokážu udržet hlavu ve správné pozici. Opřel jsem si lokty o kolena a tvář zabořil do dlaní. Pořád jsem z nich cítil pach levného mýdla a erárních dek. Malý trest za to, že jsem vše nechal dojít tak daleko.

„To bude v pořádku, Carlisle.“ Joanin uklidňující hlas byl jako teplá přikrývka v mrazivé noci. Položila mi ruku na rameno.

„Po soudu se všechno rychle vrátí do normálních kolejí. Jste ještě mladý, ještě můžete začít znovu.“ Děsil jsem se, že teď začne pomlouvat Sharon, ale Joana taková nebyla. Nevtíravá podpora, to ano, ale žádné vyhrocené řeči.

Pár minut bylo ticho, pomalu jsem se sebral. „Je to i moje vina.“ Rychle se po mně ohlédla. Její neutrální, přiměřeně soucitný výraz se na okamžik změnil v překvapený. „Unáhlil jsem se. Vzal jsem si úplně cizí ženu. A nikdy jsem se doopravdy nesnažil změnit to. Vyhovovalo mi, jak to mezi námi nastavila. Víceméně jsme se ignorovali. Nebo jsem si to aspoň myslel. Že máme dohodu, která vyhovuje oběma.“

Vybavil jsem si náš typický večer. Můj pozdní návrat. Sharoniny lhostejné oči. Odměřený pozdrav, občas tichá společná večeře. Pár vět, otázky, na něž nikdo nečeká odpověď.

„Nesmíte si to vyčítat, Carlisle.“ Znovu ten měkký a upřímný tón. „Sharon promarnila šanci na život s nejlepším mužem ve státě Washington.“ Zakroutila hlavou nad tou nepochopitelnou hloupostí a usmála se. Oceňoval jsem její snahu o uvolnění atmosféry, ale příliš to nefungovalo. Všiml jsem si, že se blížíme k bytu a ulevilo se mi, že už tahle debata skončí. Potřeboval jsem být chvíli sám. Dát si sprchu, pár panáků, zalézt do postele a trochu se z toho všeho vyspat. Jako by další nepodařené manželství byla jen kocovina, na kterou zabere spánek a aspirin. Z myšlenek na to, jak strávím následující hodiny, mě znovu vytrhl Joanin hlas.

„Odpočiňte si a pusťte to z hlavy.“ Jako by mi četla myšlenky. „A nic si nevyčítejte. Nikoho nemohlo napadnout, že Sharon je Samantha.“

Později jsem si říkal, co by se stalo, kdybych na to nereagoval. Kdybych byl skutečně tak vyčerpaný, jak jsem se cítil, tak bych si toho přeci nemusel všimnout.

Pomalu jsem k ní otočil hlavu.

„Joano, kdo vám řekl o Samanthě?“

Únava a otupělost zmizely. Nic vás neprobere tak, jako vybičovaný pud sebezáchovy. Byl jsem si jistý, že Ted nás u recepce zaregistroval jen okrajově. Zahlédl nás, kývnul nám na pozdrav, ale neměl důvod věnovat nám víc než půl vteřiny své ctěné pozornosti.

Joanina zbraň vypadala téměř jako hračka. Skvěle ladila k její decentní manikúře a k malé kabelce, za níž ji schovávala. Nepochyboval jsem, že by ji byla schopná použít se stejnou samozřejmostí, s jakou vždy jako první na centrále používala všechny ty technické hračky, se kterými mě navzdory mé nechuti postupně učila zacházet. Ano, Joana skvěle rozuměla informačním technologiím. Joana vlastně rozuměla úplně všemu. Jediné, co zůstávalo očividně mimo její schopnosti, byly moje emoce.

Seděl jsem opřený zády o čelo postele, zápěstí připoutaná k jeho ozdobnému kovovému okraji. Joana si nalévala další skleničku šampaňského. Už dvacet minut bez přestání mluvila a mluvila.

„Od prvního pohovoru, pamatuješ? Byla jsem si jistá, že tě to zasáhlo stejně jako mě. Ty úsměvy, ty významné pohledy… Trvalo mi dva roky, než jsem si připustila pravdu. Dva roky, než mi došlo, že patříš mezi ubožáky, kteří navždy milují svou ženušku, kterou vidí sotva pár hodin týdně, někdy ani to ne. Nemáš zdání, jakou mi dalo práci přesvědčit Marcuse Volturiho, že je s tebou Esme opravdu nešťastná. Věděl jsi, že ji miloval už od studií? Vlastně ji viděl první, ale měl smůlu, seznámil ji s tebou. A kdo by odolal kouzlu něžných očí Carlislea Cullena…

Mohl to brát jako pomstu, jenže v tvé blízkosti se snad pohybovali jen samí světci. Ale nakonec se to přeci jen povedlo. I když zase trvalo nekonečně dlouho, než ti to ta tvá svatá děvka vyklopila. Kdyby ses tenkrát viděl… Jsem si jistá, že beze mě by tehdy společnost padla. Byl jsi úplně mimo. Nevnímal jsi nic a nikoho. Pořád jsem tě milovala, stejně jako po našem prvním setkání, vlastně ještě mnohem víc, pořád jsem ti byla k dispozici, připravená obejmout tě a všechnu tu lásku ti dát.

Ale ty jsi na mě mluvil a přitom ses na mě ani nedíval. Stala jsem se součástí vybavení tvé kanceláře. Výkonný šedivý stroj co funguje jen s minimálními náklady.

Ale tehdy už jsem byla obrněná. Měla jsem záložní plán. Vzniklo to neplánovaně. Tvůj seznam prominentních pacientů. Spousta cizinců s pochybnou pověstí. Říkal jsi, že tě svědomí netrápí, protože pomoci musíš i takovým a jejich peníze pak použiješ pro ty chudé a slušné. Jednomu z nich jsem se líbila, věřil bys tomu? Prodělal jen drobný zákrok a kvůli mně si prodloužil pobyt ve Státech. Užili jsme si, to ano, ale především se z nás stali obchodní partneři. On už měl tenhle byznys rozjetý v Evropě a chtěl i sem. Nepochyboval, že jsem vhodná osoba.

Začínali jsme s místními courami. Postupně jsme přidali i ty zvenku. Bylo to jednodušší. Mohly pracovat i pro rizikové klienty, protože když se občas stala drobná nehoda, nikdo je nehledal. Američanky jsme si nechali vlastně jen jako fasádu. Poloilegální krytí skutečného byznysu. Na takových vybíravých kurvičkách, jako je ta malá Swanová, bych nikdy pořádně nevydělala. Jen samé požadavky a omezení. Tohle nedělám a tohle taky ne. Na tohle jsem alergická a lítám jen třikrát do měsíce.“

Odmlčela se. Netušil jsem, jaké jsou její plány, ale instinkt mi říkal, že dokud mluví, jsem v bezpečí.

„Sharon jsi mi dohodila ty, že? Patřila mezi tvé zaměstnankyně?“

Podívala se na mě, jako bych zešílel. „Zbláznil ses?“ vyprskla. „Ty jsi to vážně ještě nepochopil?“ Rozesmála se tak, až se skoro zalykala.

„Nikdy bych ti dobrovolně nestrčila do postele nějakou obyčejnou kurvu. Nemohla jsem to být já, ale mohla to být aspoň moje část.“ Naklonila se mým směrem a upřeně se mi zadívala do očí. Čekala, až mi to dojde.

„Sharon je tvoje dcera,“ řekl jsem tiše a klidně, jako poslušný žáček, který právě vyřešil těžký úkol.

Pomalu přikývla. „Naplánovala jsem to do detailu. Vaše seznámení. Ten nápad s podvrtnutým kotníkem na schodech do divadla byl skvělý, nemyslíš? Osobně jsi ji odvezl do nemocnice. Snažila jsem se tu naději krotit, ale byl jsi jako oslík, co mu před nosem zamáváš trochou čerstvé trávy. Trénovala jsem s ní každou větu, vždyť jsem o tobě věděla všechno. Co máš rád k jídlu, jakou značku oblečení i parfému nosíš, kam rád cestuješ, co rád čteš… Udělat z té husičky aspoň můj stín byla neuvěřitelná dřina, ale docela se to povedlo, ne? Aspoň pár měsíců to fungovalo perfektně. A pak ta nehoda… Tu mi seslalo samo nebe! Měla jsem tě navždy v hrsti, navždy pod kontrolou.“

Zalapal jsem po dechu.

„Mluvíš o vlastní dceři, Joano. Tohle jsi jí opravdu přála?“ Sjela mě ledovým pohledem. Ano, konečně jsem zahlédl náznak podoby.

„Narodila se měsíc před tím, než jsem nastoupila u tebe. S jejím otcem jsem nikdy nežila. A když jsem tě poznala… Věděla jsem, že by představovala překážku. Chtěla jsem nový perfektní život. Život s tebou. Tvoje děti. Vystřídala spoustu pěstounů a nakonec mě před pár lety vyčmuchala. Řekla jsem si, že se nic neděje jen tak a chvíli počkala. Vyplatilo se to, jen o půl roku později ti Esme s Marcusem vyklopili své sladké tajemství.“ Ucucla si vína a tvářila se úplně klidně a spokojeně. Skoro šťastně.

„A pak se všechno podělalo tím nejnemožnějším způsobem. Věděla jsem, že když ti místo Theressy pošlu Bellu, riskuju. Byla jako Esme v mladším vydání. Doufala jsem, že to bude jen dočasné řešení. Že Swanová to nezvládne, že se za pár měsíců vrátí do svého bezpečného života mimo realitu. Ale chytila se, mrcha jedna. Kdo by to do ní řekl. Jenže ses chytil i ty.“

Spokojenost byla pryč. Vztek a neředěná nenávist v její tváři mě šokovaly. Během jediného dne jsem si uvědomil, že mám ve své blízkosti další ženu, o níž jsem si jen myslel, že ji znám. Za tuto chybu ale zřejmě zaplatím mnohem víc, než za svůj přešlap se Sharon.

„Mezi tebou a Sharon to skončilo. Koupil jsi tenhle byt a mě jsi pověřil, ať ho zařídím. Vybírala jsem všechno, i tuhle postel a ložní prádlo, ležela jsem v tom pitomém obchodě s matracemi a zkoušela, na které by se ti mohlo dobře spát. Nám dobře spát. Byla jsem tak… tak… ani nedokážu říct, jak pitomá jsem byla! A pak sis sem začal vodit tu couru. Když poprvé nemohla přijít uklízečka a ty jsi mě poslal, abych to tu dala do pořádku… Umývala jsem tyhle drahé skleničky od její rtěnky. Sundávala jsem prostěradla a cítila z nich tu malou kurvu. Koupelnu jsem drhla tak, až mi ten podělaný čistič rozežral ruce. Tehdy jsem si řekla, že mi za to zaplatí. Za každý dotek, který jsi dal jí a ne mně. Za každé slovo, za každý pohled.“

Znovu se odmlčela. Bál jsem se, že už nehodlá mluvit. Její obličej zkameněl.

V tu chvíli prolomil ticho povědomý zvuk. Dvě příjemná cvaknutí. Někdo odemkl dveře.

„Proč mám pocit, že zase trochu kecáš?“ Zvonivý dívčí hlas. Ne naštvaný, jen trochu nedůvěřivý.

„I ten chlap dole se na tebe díval jako na zloděje.“

„Mám klíče? Mám. Znám se s majitelem? Znám. Může mu zavolat, aby si to ověřil? Může.“

Ruce za mými zády se změnily ve dva kusy ledu. U Alice jsem si nebyl jistý. Možná jsem chtěl doufat, že to není ona.

Jaspera jsem ale poznal okamžitě.

povídky od ambry

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3   »

22)  Bye (17.04.2012 13:53)

Takže Joana!!!
Myslím, že jsem opět překonala svůj rekord v rychlosti čtení!
Tipovala jsem duo Marcus a Joana. Nakonec teda Marcus zůstal taky obětní ovcí.
A Sharon je její dcera?! Tak teď mi jí je skoro líto. Další odkopnuté dítě, které si myslí, že biologický rodič rovná se hřejivá náruč a domov...
Joana je blázen, žejo? Ano, neopětovaná láska bolí, ale na to, aby tak dlouho a tak chladnokrevně hrála takovou špinavou hru a navíc strkala objektu své lásky do postele štětky... na to už musí mít v hlavě o kolečko víc. Navrch, takoví bývaj dobrými herci. Na mě to teda sehrála dokonale! O to je teď nebezpečnější
Poprvé Ti blahořečím za to, žes tu akci usekla v nejnapínavějším. Musela jsem se nadechnout. Ale neotálej! Dávej.
Tak, jdu si to zkusit vychutnat v nižší rychlosti...

21)  Sabienna (17.04.2012 12:38)

No, ty jo! A to jsem si Joanu docela oblíbila, ale ono z ní potomm vyleze tohle? Teď je mi je dokonce líto Sharon, ať už je jaká je, tohle si nezasloužila... od vlastní matky Ta mrcha vypočítavá ublížila tolika lidem a ona ještě ze sebe bude dělat chudinku? Tak teda doufám, že to bude HE se vším všudy a každý dostane, co si zaslouží
Je neuvěřitelné, jak si její příběh propletla s těmi ostatními, taková šedá myška a ono se najednou ukáže, že stojí vlastně skoro za vším Jak to všechno do sebe skvěle zapadá, úžasné A taky se mi moc líbilo, jak si tam nastrčila Jaspera a Alice, tak se jim to snad nevymstí, protože mi přijde, že teď je Joana naprosto neřízená střela

20)  Silvaren (17.04.2012 09:46)

Nikdy by mě nenapadlo, že Joana je až taková mrcha! Všechno, co provedla! Carlislovi, Esme, Marcusovi, Edwardovi, Belle a jak se podepsala na vlastní dceři. Grrrr. Strašně se bojím, že když Carlislovi všechno řekla, nemůže ho nechat naživu. A teď tam přimícháš ještě Jaspera a Alici? uáááá

17)  dorianna (17.04.2012 00:42)

sakra, já to věděla, že u Carlisla něco pořádně zavání

16)  Lenka326 (17.04.2012 00:23)

Začalo to tak hezky, něžně, Edward se seznamuje se Swanovými, ale hlavně Bella jim mohla znovu po tak dlouhé době padnout to náruče.
Ale co to potom??? Asi bych se měla radovat, že jsem se v Joaně nespletla, ale mám čelist až na stole, protože by mě nikdy, NIKDY nenapadlo, co všechno za tím je!!! Odkopnutí vlastního dítěte, kuplířství v nejhorším možném vydání, zneužítí vlastní dcery... nebudu to všechno vypisovat, chce se mi z ní zvracet.
A ten konec? Jak se k tomu všemu připletli Jasper a Alice??? Co bude???

Jsem na infarkt, ale moc jsem si to užila.

15)  GinaB (16.04.2012 23:29)

Páni Ambro, tak teď jsi zase mírný infarkt přivodila ty mě. Musela jsem si nalít armagnac... Upřímně, doufala jsem, že to Joana nebude. Zhrzená ženská je nejhorší možný nepřítel. Ale že obětuje vlastní dceru? To je trochu silný kafe. Tomu říkám nenávist až za hrob. No tentokrát nechám raději fantazii na uzdě a budu doufat, že už je to poslední rána, která je potkala a že všechno dobře dopadne i pro Carlislea, Jaspera a Alici.
Setkání s rodiči bylo moc hezké. Krásná kapitolka, jako vždy. Jdu dopít ten koňak a těšit se na pokračování.

14)  KatkaB (16.04.2012 23:26)

Seznamovačka Edwarda s Charliem a Reneé byla přesně taková, jaká by měla být u všech mladíků, kteří se poprvé vidí s rodiči své vyvolené - srdečná, příjemná, přirozená. Ale při málokterém seznámení s přítelem své dcery pociťují rodiče tolik vděčnosti a štěstí jako právě Charlie a Reneé

A Joana? Jak už jsem psala několikrát, moje představivost je chudá, nenapadlo mě to, tak jsem si prožila šok Roli Joany jsi měla natolik promyšlenou tak, že její přiznání spoutanému Carlisleovi na mě zapůsobilo hodně definitivně. Smířila se s tím, že Carlislea nebude mít ona a teď už ani její dcera, tak možná opravdu vystřelí, aby ho nedostala už žádná žena? Nebo namíří zbraň proti sobě? Jestli stála za chladnokrevnými vraždami dívek a jestli byla ochotná píchat do Belly svinstvo a nechat ji znásilňovat, tak bude mít v sobě sílu i na to, aby zastřelila Carlislea i sebe. I když se Jasper s Alicí teď dostanou do život ohrožující situace, tak nějak se o ně nebojím, ne tolik jako o Carlislea. Ale nevím proč, nedokážu to vysvětlit. Asi nějak tuším, že jim ublížit nenecháš. Ale kdo ví, co s nimi máš v plánu

Jsem zvědavá na pokračování, jak to dopadne, kam se to posune. Předesílala jsi šťastný konec, tak doufám, že sis to nerozmyslela. Nebo to platilo jen pro Edwarda a Bellu? Opět mě zaujal detail, který jsi naprosto přirozeně a samozřejmě do příběhu zakomponovala – pach laciného mýdla a erárních dek – o kolik je Carlisleovo položení hlavy do dlaní jiné, než kdybys to nezmínila...
Děkuju za tuhle kapitolu, ambro, dala sis opět záležet, chválím a smekám před tím, jak píšeš

12)  wuzinka (16.04.2012 22:58)

Wow, celou dobu jsem si lámala hlavu kdo jeten společník, ale takhle mě teda vůbec nenapadla. Super kapitolka, Jsem velice zvědavá jak to dopadne dál Není horšího nepřítele než zhrzená ženská

11)  Nosska (16.04.2012 22:50)

Zase nečekanej zvrat! Během čtení začátku Carliseovy části si tak říkám, Joana by si asi taky zasloužila trochu lásky a o dva odstavce dál?! Normálně mě polil ledovej pot, ještě teď jsem stále v šoku A Sharon její dcera? Že už mě to ani nepřekvapuje... Já už si netroufám odhadovat, co bude dál, vždycky je to toitž úplně jinak...
Ale setkání s Swanovýma bylo přesně tak, jak mělo být
A ten konec Ti odpustím, jen když co nejdřív přidáš další díl
Ambro, to Ti povídám, opovaž se, aby se Carliseovi, Jasperovi nebo dokonce Alice něco stalo!
Děkuji Ti za noc plnou zlých snů

10)  semiska (16.04.2012 22:12)

Teda, to setkání s rodiči bylo moc roztomilé. Tý jo, tak Joana,jo? Ta mě vůbec nenapadla... Její celá zpověď byla jedna veliká nenávist, která zapříčinila málem smrt dvou lidí. Mstivá mrcha, která chtěla někoho, kdo ji nechtěl. Snad ji za to všechno trest nemine.
Ambro, nádhera, písmenka, slova i věty náramně zapadají do sebe.

9)  leelee (16.04.2012 22:07)

Sharon je jasná, prostě bílej kůň
setkání na letišti, jo, myslim že obvykle nedůvěřivý (co bysme nechtěly, je to policajt)Charlie prostě věděl a viděl, kdo je tady ten dobrej a myslí to bezelstně dobře
Joana tady je prostě čistej příkad zhrzený milenky, která si něco vysní a nakonec tomu naprosto uvěří a všechno tomu podřídí, tomu aby si splnila svůj sen, nekouká doleva doprava (trochu tady vidim Banera z MOTU kterej vysvětloval, že to neni jen cíl, ale společná cesta která chyběla tam i tady) zkrátka "v realitě je vždycky chyba" (jak řiká piky a dr. House )
byt si myslela, že zařizuje i pro sebe, chyba a pravda jí jistě nepotěšila

jednou jedinkrát sem řekal že je konec už předvídatelnej víckrát to neudělám a tak se nechám překvapit a budu doufat že tohle bude poslední nebo alespoň předposlední rána a "čekají nás samá pozitiva a prosperita"
jako vždycky Q

8)  milica (16.04.2012 22:00)

Juj, tak jsem Joanu podezřívala právem, ale tohle???
To jsem opravdu nečekala, jsem v šoku a strašně moc se bojím o Carlislea a teď ještě ke všemu o Jaspera a Alici Ale jak jsem psala minule, hodně věcí se tím vším vyjasňuje. Ještě, Sharon je Joanina dcera? Ta mrcha proradná, takhle se chovat k vlastní dceři.
Bože Ambří ty jsi kouzelník, už jsem čekala poklidný konec a ty nám připravíš další šok a to pořádný. Jsi dokonalá, děkuji Promiň za takový chaotický komentář, ale já jsem totálně v šoku, fakt

5)  Marcelle (16.04.2012 21:47)

Ježíši Ambro, z tohohle zase čišela čirá nenávist . Myslela jsem si, že je za tím Joana, ale nechápala jsem důvod ... No co dodat, zhrzená mstivá ženská je asi to nejhorší co může chlapa potkat. Jsi vážně kouzelnice s písmenky, díky moc

4)  Hanetka (16.04.2012 21:44)

A do pihele tmavýho!... Se ještě vrátím, teď nějak nemám slov.

3)  BlackBeauty (16.04.2012 21:44)

Mě ta Joana trochu vrtala hlavou, tak poslední 4 díly,... a bingo ...
rozhodně skvělý dílek, už se nám to pěkně rozplítá.... jsem zvědavá, jak to dopadne ... doufám, že Jaz a Alice z toho vyjdou zdraví, i Carlisle ...

«   1 2 3   »