Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/sexy%20boty.jpg

Počkali jsme si na to. My a hlavně ti dva. I když se mi některé scény nepíšou právě lehce, na tuhle kapitolu jsem se neuvěřitelně těšila.

Díky, dívky.

15+

 

 

 

 

Bella

„Já tomu pořád nerozumím, nejsem zatčená? Musím být zatčená, zabila jsem dva lidi,“ opakovala jsem snad po sté. Stála jsem u jednoho z psacích stolů, které beze zbytku zaplňovaly hlavní místnost seattleské policejní centrály, a odmítala uvěřit tomu, že prostě přijmu Edwardovu nastavenou dlaň a jen tak odsud odejdu.

Detektiv, který seděl za stolem a který vypadal, že už se těší, až vypadnu a on si bude moct hodit nohy nahoru a v klidu dopít chladnoucí kávu, protočil oči jen o trochu víc, než Edward.

„Slečno Swanová, před chvílí jsem mluvil s návladním. Nechtějte vědět, kam mě poslal, když jsem se zkoušel ujistit, že mezi náma nedojde ohledně vaší sebeobrany k rozporu. Dost nehezky se mě zeptal, jestli jsem ho vážně musel budit kvůli něčemu, co je jasné i jeho pětiletýmu synovi. Tolik k vaší vině. Co se týče těch zmetků – už víme, co byli zač. A taky víme, že zbraní, kterou jste je vyřídila“ – všimla jsem si, že se celý večer vyhýbá slovu zabila – „byly za poslední dva roky zabity minimálně čtyři dosud neidentifikované dívky ve státě Illinois. Nepochybuju, že kromě vašich otisků na ní najdeme i otisky toho chlapa. A jeho DNA docela jistě. Samozřejmě je oba máme v databázi. Podklady už jsme poslali kolegům v Chicagu, za chvíli vlítnou do toho… podniku. Snad tam najdou něco nebo někoho, co pomůže doktoru Cullenovi. Vy se teď jeďte někam vyspat, zařídím, aby byl váš byt zítra dopoledne v pořádku.“

Až k informaci o chystané razii v klubu opakoval detektiv jen to, co mi během poslední hodiny říkal už několikrát. Připadalo mi, že tuhle rekapitulaci dělá hlavně kvůli Edwardovi. Aby můj přítel věděl, co mi má říkat, až zase začnu normálně vnímat.

Byt bude dopoledne v pořádku? Před očima se mi znovu mihla vzpomínka na to, jak vypadala úzká chodba těsně po tom, co dozněl poslední výstřel. Otřásla jsem se. V tu samou chvíli jsem ucítila, jak Edwardova dosud vyčkávající ruka popadla tu mou, úplně ledovou, a trhla s ní. Už nehodlal čekat, až si to všechno nějak srovnám.

„Dobrou noc, detektive, a děkujeme. Telefon na mě máte, kdyby cokoliv…“ Kývli na sebe jako dva spiklenci.

Nechala jsem se obejmout kolem ramen a pořád napůl obalená tou zvláštní těžkou mlhou, která bránila realitě, aby na mě naplno dolehla, jsem mu dovolila, aby mě vyvedl před budovu. V taxíku jsem si položila hlavu na jeho rameno. Tiše zasyknul, rychle jsem se narovnala.

„To je dobrý, jen pár modřin,“ konejšil mě a zvedl ruku, aby mě vrátil na původní místo.

„Jsi si jistý?“ Další záblesk vzpomínky - Coxovy naleštěné boty na Edwardových zádech…

„Celou dobu, co tě vyslýchali, jsem strávil v nemocnici. Jsem si jistý, že bych líp snesl dva policajty, než pět doktorů,“ usmál se a naklonil se ke mně, aby mě mohl políbit na čelo. „Ještě pár nakládaček a začnu dělat nějaký bojový umění. Možná se to někdy bude hodit,“ pokračoval ve své snaze trochu mě rozptýlit. „Přičemž tohle moje plácání nijak nesnižuje fakt, že jsi mi zachránila život,“ dodal tiše a najednou úplně vážně. „Nevěděl jsem, že máš zbraň. A že to s ní takhle umíš.“ Na konci jeho poslední věty zůstal nevyřčený otazník. Povzdechla jsem si. Vysvětlování se nevyhnu. Ne pokud si nemá myslet, že posledních pár dnů spí v jedné posteli s totálním magorem.

„Tu zbraň jsem ukradla jednomu z těch chlapů, když jsem utíkala z Chicaga. A ta střelba… Ve Forks není moc možností, jak trávit volný čas, víš? Půlka lidí rybaří, ta druhá loví. Navíc táta je policajt. Bral mě na střelnici, ještě mi nebylo deset.“ Najednou se mi třásla brada. Kontrast mezi tátovou, skoro vždycky usměvavou tváří, když mě chválil za další skvělou ránu, a mezi výrazy Coxe a Buddyho, když jsem jim dnes předvedla, co umím, byl příliš propastný. Příliš děsivý.

„Řekla jsem jim, že jsem je nechtěla zabít. Ten detektiv mě uklidňoval, že lidi, co se učí střílet na terč, se automaticky snaží dát co nejlepší ránu i při skutečným ohrožení. Nejsou jako policajti trénovaní na to, aby to nejdřív zkusili třeba do ramene…“ Další slzy už jsem nedokázala zastavit. Schovala jsem obličej do dlaní a opřela se o kolena.

„Bells, holčičko, všechno je v naprostým pořádku.“ Jeho konejšivý hlas mi zněl těsně u ucha. Skláněl se ke mně, ale nedotíral. Dal mi možnost trochu se vybrečet. „Slyšela jsi to. Vyřídila jsi dva vrahy.“ Ano, vrahy. Vrahy a násilníky. Edward zatím netušil, jakou roli hráli Cox a Buddy při mém pobytu v Chicagu. Utřela jsem si oči a narovnala se. Kopíroval můj pohyb, ve tváři se mu mihla úleva. Předklon pro něj musel být nepohodlný. Tentokrát jsem se k jeho uchu naklonila já. Taxikář rozhodně neměl zachytit nic z toho, co řeknu.

„Lhala jsem jim, Edwarde.“ Trochu jsem se odtáhla, abych mohla vidět jeho reakci. Nemrkal a v tu chvíli snad ani nedýchal. „Chtěla jsem je zabít. Nebo něco ve mně… Děsí mě to, ale když jsem tě tam viděla ležet, tak... Líbil se mi ten pocit, že tě můžu ochránit. Nás ochránit. Že to dokážu…“

Zvedl obě ruce, přitáhl si mě k sobě a pevně mě objal. Už mi nedal na vybranou. Zůstali jsme tak, až dokud auto nezastavilo.

Ukázalo se, že přespíme v hotelu jen dvě ulice od ateliéru. Pokud detektiv dodrží svůj slib, můžeme následující den dojít domů pěšky.

Recepční, drobná zrzka s trochu tvrdě nalíčeným obličejem se už už nadechovala, aby nás pokud možno zdvořile vyhodila – Edwardovy viditelné, i když ošetřené rány a mé zakrvácené tričko a narychlo navlečené nepadnoucí džíny od Esme se do nablýskané hotelové haly ani trochu nehodily – ale Edward ji předběhl. Stačilo mu pár polohlasem, ale velmi naléhavě vyslovených vět a její nepřístupný výraz rychle tál. Nakonec nám ještě slíbila, že zařídí na další den nějaké čisté oblečení pro mě a že dostaneme snídani na pokoj.

Pohnuli jsme se k výtahu. Pořád mě objímal a já se o něj opírala, i když jen pro pocit blízkosti. Na únavu jsem čekala marně, navzdory tomu, že ještě před pár hodinami mi dělalo potíže udržet otevřené oči. Jenže to bylo předtím. Místo kýžené ospalosti jsem se v sametem vypolstrované kabině znovu roztřásla.

„Měl jsem sehnat něco na uklidnění,“ prohrábl si Edward nespokojeně vlasy. Zapomněl přitom na vlastní zranění; tentokrát ale jen stiskl zuby a opatrně, ale rychle spustil ruku zpátky na má ramena.

„Raději ne,“ zavrtěla jsem prudce hlavou. Zuby mi jektaly tak, že jsem téměř nedokázala srozumitelně artikulovat. „Nemám náladu být znovu mimo. Je to jen pár hodin, co jsem střízlivá.“ Přesto jsem si nedokázala představit, jak přežiju následující hodiny. V hlavě se mi teď v rychlém sledu míhaly obrazy krví postříkaných stěn a podlahy, dvou velkých bezvládných těl a Edwarda, který se zpod nich snaží dostat. Mozek mi přehrával dokonalou vzpomínku i na těch několik bublavých zachroptění, na která se zmohl Cox, než bylo konečně po něm. A moje ruce se automaticky znovu a znovu zatínaly, jak opakovaly pohyb, který rychle za sebou ukončil dva životy.

Než jsme vyjeli do našeho patra, už jsem Edwardovu oporu potřebovala. Chodbu pokrýval tlustý koberec, přesto mi každý náš krok duněl v hlavě jako další a další výstřel.

Jen za námi zapadly dveře, moje panika ještě narostla. Hysterie se dostavila opožděně, ale s o to větší intenzitou. Najednou se mi zdálo, že se těch pár drobných červených kapek na tričku – Coxova krev – děsivě rychle rozpíjí do vláken a původní bílá barva trička rychle mizí. Začala jsem ho ze sebe rvát tak překotně, že se skoro vzápětí ozval nepříjemný zvuk trhané látky. Ucítila jsem Edwardovy ruce. I v tom stavu mě jeho dotek dokázal aspoň trochu ukonejšit. Nebylo to, jako když jsem prožívala Ibogainový trip – v tu dobu mě jakýkoliv kontakt z vnějšího, reálného světa rušil. Teď jsem nutně potřebovala, aby mě do reality někdo vrátil. Ne někdo. Edward.

„Miláčku, holčičko, počkej přeci, ublížíš si,“ šeptal horečnatě. Pevně chytil spodní okraj trička a jediným plynulým tahem mi ho stáhnul přes hlavu. Vytrhla jsem mu ho a odhodila ho do kouta, co nejdál od nás. V pokoji jela klimatizace na plný výkon; kromě nervového třasu mě teď rozechvěl i chlad. Všiml si toho a rychle mě znovu objal.

„Co takhle horká sprcha, hm?“ Jen jsem kývla. V objetí jsme nemotorně vešli do koupelny. Tak jako v předsíni, i tady se světlo rozsvítilo automaticky. Edward mě opřel o stěnu, natáhl se do sprchy a pustil teplou vodu naplno. Stála jsem tam, do půl těla nahá, třesoucí se, a pravděpodobně s výrazem šílence. Zaváhal. Chystal se mi pomoct s džínami, ale jako vždycky, když šlo o jakýkoliv dotek navíc, nebyl si jistý, kam až může zajít. Vyhledal moje oči. Kývla jsem.

Trochu neobratně – ovázaná ruka a čerstvá zranění z něj nedělaly právě nejlepšího ošetřovatele – mi pomohl. Tolikrát mě viděl nahou, přesto jsme najednou zrozpačitěli.

„Počkám vedle, zvládneš to?“ zeptal se tiše.

Další kývnutí. Ještě váhal, ale nakonec přeci jen odešel. Všimla jsem si, že nechal trochu pootevřené dveře.

Horká voda nesmyla nic z toho, co smýt nemohla. Žádnou vzpomínku, žádný příliš čerstvý a jasný obraz v mé hlavě. Dopřála mi jen pocit, že Coxova krev je definitivně pryč, že fyzicky jsem se od toho, co se mi dělo v posledních dvou měsících, definitivně odstřihla. Těch pár osamocených minut v koupelně ale způsobilo ještě něco – uvědomila jsem si, že i tak krátká doba bez Edwardovy blízkosti je pro mě nesnesitelná. Ze sprchy jsem skoro vypadla. Natáhla jsem se pro jeden z připravených županů a zabalila se do něj. Než jsem ale stihla sáhnout pro pásek, stála jsem v pokoji vedle postele.

Edward ležel a pravidelně oddechoval. Nespal, díval se na mě doširoka otevřenýma očima. Až teď jsem si všimla o další odstín tmavších kruhů pod jeho očima a rozpraskaných rtů.

To on potřeboval péči, ne já.

„Lež prosím, podám ti něco k pití,“ obrátila jsem se a zapátrala po ledničce. Vytáhla jsem nám dvě láhve coly. Možná chtěl protestovat, nadzvedl se na lokti, ale se syknutím se zase položil. Došla jsem k němu, postavila pití na noční stolek a přešla k jeho nohám, abych mu stáhla boty.

Tentokrát se ozval. „To vážně nemusíš, Bello!“ Beze slova jsem se na něj zamračila a znovu se sklonila k jeho nohám.

„Ty si nedáš sprchu?“ zeptala jsem se pak trochu bezradně. Nenapadlo mě, co dalšího bych pro něj mohla udělat. Nakrčil obočí a ukázal si na břicho.

„Teď by to byl trochu problém.“ Posadila jsem se vedle něj a se strachem mu vyhrnula tričko. On se – na rozdíl ode mě – před odchodem z bytu musel umýt a převléknout. Krev těch dvou měl doslova všude. Tam, kde jsem se obávala pohledu na podlitiny, byl ale jen kus obvazu. Vytáhla jsem mu tričko výš – obinadla měl od podpaží, přes hruď a břicho až k okraji kalhot.

„Pár modřin?“ zamračila jsem se znovu.

„Dvě zlomený žebra,“ usmál se omluvně. „Moje oblíbené zranění. Ale minule to bylo za pár dnů dobrý. Nevidím důvod, proč by to teď mělo dělat potíže. Hlavně že se nedostali k ruce. Díky tobě,“ zvedl pravačku a pohladil mě vykukujícími konečky prstů. „Pojď si lehnout,“ zachraptěl. „Musíš si aspoň trochu odpočinout.“

Poslušně jsem obešla postel, odhrnula tenkou letní deku i prostěradlo a sedla si. Lůžko bylo obrovské; než jsem si doopravdy lehla, přisunula jsem se co nejblíž k Edwardovi. Opatrně se otočil na bok, tváří ke mně. Dlouho jsme se na sebe dívali. Cítila jsem se líp. Jeho oči a láska v nich mi pomáhaly zahnat všechny ošklivé vzpomínky. Aspoň pro tu chvíli. Nakonec jsem to nevydržela, přisunula se k němu a políbila ho. Měl to být jen lehký dotek, varianta jedné z těch pus, co vás ubezpečí, že je u vás někdo blízký, někdo, komu na vás záleží.

Netušila jsem, jak a proč se stalo, že v tom jediném letmém doteku nakonec nečekaně kulminovalo napětí a stres uplynulých hodin. Najednou jsme se objímali tak pevně, že jeho zmlácené tělo by za normálních okolností určitě protestovalo. Ale já si v tom okamžiku byla jistá, že teď žádnou bolest necítí. Všechen ten adrenalin se ve vteřině přetavil v krystalicky čistou touhu. Pro nic jiného nezbylo místo.

Drželi jsme se navzájem, naše ruce si braly horkost z těla toho druhého; naším jazykům rychle přestala stačit ústa a ta se nebránila – potřebovala volnost na přerývaný dech a šepot a výkřiky. Na zlomek vteřiny mě ovládl strach – co bude, až zavřu oči? Nevrátí se zpět ta zkroucená těla a zvětšující se kaluže krve? Bála jsem se zbytečně. Za mými víčky bylo čisto. Na popelavě růžové obloze plul jen neostrý obrys, ve kterém jsem po nějaké době poznala tvar Edwardovy tváře.

Jenom jedinkrát se pokusil nějak zvládnout to, co se dělo. Sevřel můj obličej pevněji a přinutil mě otevřít oči.

„Jsi si jistá, Bello? Můžeme počkat, můžu čekat věky, pokud…“ Nemohl mě držet věčně. Vytrhla jsem se mu a znovu si vzala jeho ústa. Jeho krásné, nezaměnitelné, jedinečné rty i všechnu tu omamující sladkost za nimi. To byla má odpověď na jeho otázku. To a moje ruce, které ho v tu chvíli hladily způsobem, jenž ho připravil o další slova i o sílu skládat je do smysluplných vět.

Když se chtěl dostat nade mě, nedovolila jsem mu to. Strach o něj se přeci jen nedal úplně umlčet. Podvolil se překvapivě ochotně.
Nakonec ale i pro mě bylo lepší, že jsem nás mohla vést. Další záchvěv strachu obsáhl i mě. Mé pohlaví bylo příliš dlouho zdrojem bolesti a strachu. Dovolila jsem Edwardovi, aby mě lehounce, spíš útěšně než dobyvačně hladil, ale nakonec jsem jeho ruku odstrčila a pomalu, zoufale pomalu se pokusila nás spojit.

Když se to podařilo, zasténala jsem úlevou a štěstím. Palčivé vzrušení prvních minut jako by na okamžik ustoupilo. Jenže jen o vteřinu později zasténal i Edward. Projel mnou pocit, o kterém jsem až doteď nevěděla, že existuje. Že je možný. Naše fyzická blízkost najednou znamenala mnohem víc. Znamenala všechno.

Jedno tělo, jedna duše, vybavilo se mi. „Jeho duše,“ zašeptala jsem mimoděk při pohledu na Edwardovu tvář. Můj čistý, nezkažený chlapec. Moje naděje, moje láska…

Naklonila jsem se a položila ruku na jeho srdce. Jak se zrychloval jeho tep, zrychlovala jsem své pohyby.

Vybuchli jsme současně.

Jeho srdce a já, najednou tak malá a v jeho náruči znovu čistá.

O pár minut později jsme oba usnuli. Hlubokým spánkem beze snů.

 

 

povídky od ambry

 

Našla jsem úžasné video, ale bohužel nejde vkládat. Přesto stojí za vidění ;)

http://www.youtube.com/watch?v=LQHyBLiNvXA&feature=fvwrel

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

13)  jenka (10.04.2012 21:06)

Tohle je takový úžasný balzám, po těch šocích, co čekaly v minulých kapitolách. Na jednu stranu tak nějak nepochybuji, že už těch kapitol moc nebude - a tak se těším na další "léčivé" kapitoly. Ale má to svou stinnou stránku - znamená to smutné loučení s dalším dokonalým příběhem. Ale vše krásné jednou končí... A já se nekutečně těším na další kapitolu!

leelee

12)  leelee (10.04.2012 21:01)

vlastně nevim v kterym místě, ale vybavila se mi věta, že další válka bude o informace
ehm od začátku
na policii, asi dokážu pochopit, že to ona nechápala
cesta k hotelu ještě neznamenala pochopení, to by se dalo popsat i jako "okno"
hysterie jo tam už jí to asi došlo
a splynutí na konci je jen potvrzení toho co čtenář dávno ví, prostě patřík sobě
Q

Nosska

11)  Nosska (10.04.2012 20:52)

Nádhernej díl, a úžasný video... Jen mi ho rušily vzpomínky na Robovi komentáře, když se to točilo
Dneska byl klid, to znamená, že příště budeme s nervama v pr... Začínám se bát radši už teď
Neskutečně Bells obdivuju, tolik se toho už stalo a ona ani nepomyslí na to, že by se z toho mohla složit. Vím, je to hlavně zásluha Edwarda, ale stejně...
Jenom se ještě zeptám, kdy se konečně uvidí s Charliem?

10)  lumik (10.04.2012 20:38)

Jsem ráda, že to Bella zvládla. Čekala jsem, že jim to uděláš těžší. Perfekně popsaná postelová scéna, prostě tak akorát a uvěřitelná. Mám takovej pocit, že pro všechny konec nebude tak dobrý, jako pro Bellu a Edwarda. Nevím, proč se pořád bojím, že to nebude kopmletní happyend. Ať se z toho Carlisle dostane Mimochodem jeho příběh by dal za další povídku jako prd. ;)

9)  mary (10.04.2012 20:33)

Tak takové vyřešení situace jsem v žádném případě nečekala, ale vůbec mi nevadí. Teď ještě aby se dostal Carlisle z basy, vypátrali, kdo je Samantha a pár dalších maličkostí a všechno bude v cajku :D

Marvi

8)  Marvi (10.04.2012 19:32)

Ona chtěla aby jí zavřeli, ještě, že ten policajt má rozum! Já jen doufám, že všechno zlé je už pryč. Ještě dostat Carlisleho ven a Samanthu zase za katr a bude dobře! Musí být, všichni si to zaslouží!!! Nádhera opravdu

KatkaB

7)  KatkaB (10.04.2012 19:18)

To bylo tak hezké, ambro
Všechny ty perfektní detaily, které jsi neopomněla vypíchnout - jako třeba kapky krve na tričku, horká voda, která nesmyla nic z toho, co smýt nemohla, léky na uklidnění, které si nemohla vzít, rozpraskané rty a kruhy pod očima unaveného Edwarda... Bylo to nádherné, skvělé, perfektní
Děkuju za tuhle kapitolu

Marcelle

6)  Marcelle (10.04.2012 18:25)

Ambřičko, to bylo tak nádherný, jedno tělo, jedna duše - jeho duše, úplně mě to odrovnalo . A k tomu Haničky básnička

Astrid

5)  Astrid (10.04.2012 18:03)

Ach ambro, to sú tak krásne slová. Je to nádherné Jeho duše...
Ja som sa... stratila som sa... strašne lúbim.

Hanetka

4)  Hanetka (10.04.2012 17:38)

Já nevím... ale ty jo, viď?

budeš to ty
kdo pohladí mou kůži
už nikdy cizí muži
už nechci se ptát zač
budeš to ty
kdo políbí má ústa
tak dlouho prázdná, pustá
a falešná jak hráč
budeš to ty
kdo modlitbou v mém klínu
dnes smyje ze mě špínu
a zažene můj pláč
budeš to ty
kdo odpustí mi viny
jen ty a nikdo jiný
už nikdy proč a nač

Ajjinka

3)  Ajjinka (10.04.2012 16:56)


Ona to dokázala. Já jsem doopravdy dojatá, protože vím, že to pro ni muselo bejt strašně těžký, i když šlo o Edwarda, který by jí nikdy neublížil. Stejně mě to dostalo...
Ale to přeskakuju Sebeobrana, jsem tak ráda, že nemá žádný problémy kvůli těmhle dvěma! A kvůli Samantě... Asi je to ještě drsnější, než jsme si mysleli... Protože, jestli se potvrdí to, co je ve vzduchu, myslela jsem si, že je to všechno jen kvůli Carlisleovi... Ale čtyři zabité holky? To už je vážně drsný. A nejhorší na tom je, že tohle je reálný. O to víc hnusně to působí, protože si můžeš říkat, že se tohle právě někde děje...
Miluju Edwarda za to, jak má na prvním místě Bellu. Kašle na sebe, za což ho teda nechválím, ale je tak strašně hezký, když si jí všímá a snaží se, aby byla v pohodě Ňufko jeden!
Ovšem... vrátím se k tomu, co jsem musela vyprdelit hned na začátku. To jejich milování bylo dokonalé. Na té zvláštní vlně, jestli mě chápeš. Nepotřebuješ pojmenovávat vnitřní tekutiny, abys docílila toho, že ve čtenáři něco vyvoláš. A milování, jo, tohle bylo jednoznačně milování, protože si myslím, že sex zrovna mezi těmahle dvěma není to správný slovo. Prostě se milovali a byli u toho kurevsky úžasní!
Stejně jako ty, ambřinečku, skvěle to lámeš a vedeš úspěšně k rozřešení

Silvaren

2)  Silvaren (10.04.2012 16:32)

Očišťující. Přesně tohle mě po přečtení napadá. Nádhera, jako vždy a na dřeň, jako vždy, i když dnes na úplně druhém konci citového spektra. A že si to oba vrchovatě zaslouží. Díky, že pro Bellu nebude mít milování žádné hnusné podtóny a že Edwardova ruka má snad ještě naději.

Ree

1)  Ree (10.04.2012 16:15)

Jasně že ji nemohli zavřít... I když se o to tolik snažila Tak teď už jim snad necháš klid, co?

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still