Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/sexy%20boty.jpg

A máme tu druhé kulatiny. Obrňte se, vypadá to ještě tak na pět kapitol. A dneska si užijte klid před bouří ;).

Moc děkuju za vaši trvalou přízeň a svému nakopávacímu týmu obzvlášť :D

 

Bella


Carlisle a Esme se vrátili příliš brzy. Vypadali trochu rozpačitě, ale spokojeně. Než jsem mohla začít opravdu přemýšlet o důvodech jejich dobré nálady, Carlisle to uvedl na pravou míru:

„Volali z laboratoře. Budeš potřebovat další antibiotika a ani jaterní testy nevypadají zrovna skvěle, ale nic z toho, čeho jsme se báli nejvíc, tam není.“ Dřív než vlastní úlevu jsem zaregistrovala Edwardovu reakci – když se předtím ozval klíč v zámku, rychle se zvedl z postele a posadil se zpátky na židli. Teď se na ní prudce narovnal a nahlas vydechl. Byl ode mě sotva metr, ale i to mi připadalo nesnesitelně daleko. Nejraději bych ho stáhla zpátky k sobě a tiše mu opakovala, že jsem mu přeci říkala, že teď už musí být všechno v pořádku. Jenže to dost dobře nešlo. Ne v téhle sestavě.

Tak jako se mi ve chvíli, kdy jsem se úplně probrala, zdálo Edwardovo objetí najednou nepatřičné, tak jsem teď vnímala i Carlisleovy doteky – přistoupil ke mně, automaticky mi sáhnul na čelo a vzal mě za ruku, aby mi zkontroloval tep. Jistě to během posledních hodin udělal nesčetněkrát, ale jako by to teď už nebylo správné. Skoro vzápětí jsem pochopila, že to tak nevnímám jen já. Edward na mně visel pohledem, a když jsem pootočila hlavu, Esme, do té doby tichá a téměř neviditelná, stála uprostřed pokoje a napjatě nás sledovala. Jakmile se naše oči setkaly, rychle sklonila hlavu a vyrazila ke stolku, kde začala trochu zbrkle uklízet zbytky jídla a hrnky od kávy.

Atmosféra v bytě se definitivně změnila.

„Myslíš, že už můžu dnes v noci zůstat bez dozoru?“ zeptala jsem se Carlislea tak tiše, jak to jenom šlo, ale Edward to stejně zaslechl a už už se chystal protestovat. „Myslím bez odborného dozoru,“ upřesnila jsem rychle a volnou ruku natáhla k Edwardovi.

Carlisle se pousmál.

„Pokud mi Edward slíbí, že tě bude po dvou hodinách kontrolovat, hlavně tlak a teplotu, a že mi okamžitě zavolá, pokud se cokoliv změní, tak si myslím, že ano.“

„Můžu tady zůstat já,“ ozvala se ode dveří Esme. Znělo to rozumně a její přítomnost by nevyvolávala takové napětí, ale toužila jsem být s Edwardem sama. Jenže jsem nevěděla, jak ji odmítnout a zároveň nevypadat nevděčně.

„Měla by sis odpočinout,“ obrátil se k ní Carlisle. „A taky jsem tě chtěl vzít na večeři. Nevím jak ty, ale sendviče už nemůžu ani vidět,“ otřásl se trochu přehnaně. Rychle jsem se podívala na Edwarda. Mračil se a skoro to vypadalo, že do toho nějak zasáhne. Ze všech sil jsem mu stiskla ruku. Otočil se ke mně. Nepatrně jsem zavrtěla hlavou.

„Tak dobře,“ souhlasila nakonec Esme. „Jen něco rychlého, opravdu se potřebuju dospat.“ Všem v místnosti se ulevilo. A každý se to snažil co nejlíp zamaskovat.

 

 

Edward

Ležela v čistě povlečené posteli a vypadala jako anděl. Napadlo mě to okamžitě, dřív, než jsem si stihl říct, že na tahle velkolepá přirovnání mě neužije. Esme jí před odchodem konečně pomohla se sprchou, a tak jediné, co narušovalo jednolitost bílé barvy – bílá prostěradla, bílé tričko, bílá pleť – byly její oči a její vlasy – ty se díky vodě zdály tmavší než obvykle.

Vzpomněl jsem si, jak jsem ji vnímal po našem prvním setkání. Tehdy se mi s ní spojovaly úplně jiné barvy. Zářivé, jasné, šťastné. Teď bych si vystačil s černou a bílou…

Najednou jsem strašně zatoužil znovu natáhnout plátno, namíchat potřebný odstín a sevřít v prstech štětec. Od doby, kdy Bella zmizela, ta touha nebyla silnější. Ve stejném okamžiku mi bolestivě zatepalo v zápěstí. Mimoděk jsem sbalil dlaň do pěstí a odezva byla okamžitá. Nedokázal jsem ovládnout zasyknutí.

Bella ze mě celou dobu nespouštěla oči, a tak jí to nemohlo uniknout. Celá se napjala.

„Pořád to tak bolí?“ Oči měla rozšířené strachem.

„Jen když si nedám pozor,“ pokusil jsem se o bezstarostný tón. Seděl jsem pořád na té pitomé židli a sbíral odvahu k návratu do postele. Ale kouzlo toho prvotního okamžiku někam zmizelo. Byl jsem nervózní a nejistý. Posunula se směrem ke mně, otočila se na bok a opatrně se dotkla mých ochablých prstů.

„Nepřežiju to, jestli nebudeš moct malovat.“ V jejím hlase bylo čiré zoufalství, přesto mě zaskočilo, když jsem na její tváři znovu uviděl slzy. Zvedl jsem tu svou nanicovatou přítěž a opatrně jí otřel pár slaných cestiček.

„S tebou si dokážu představit, že by můj život mohl mít smysl i bez malování,“ zachraptěl jsem. „Možná už nikdy nebude dost dobrá, aby zvládla rovnou čáru, ale snad zůstane dost citlivá na tohle,“ přesunul jsem se k jejím rtům a pomalu přejel ukazováčkem přes ten spodní. Zavřela oči a poslepu mě objala kolem krku. Přitáhla si mě k sobě. Cítil jsem, jak se od okraje postele posunuje do středu, tam, kde ležela před chvílí. Dělala mi místo.

Když jsme se ocitli tam, odkud nás před pár hodinami vyhnal Esmein a Carlisleův příchod, okamžitě se vrátil ten pocit, že takhle je všechno přesně tak, jak má být. Jasně že jsem zůstával při smyslech a věděl, že je to jen dočasná iluze. Že nás ještě čeká spousta ošklivých dnů – hned ten další měl začínat Belliným výslechem. Přesto jsem chtěl věřit, že tady, v mojí posteli, bychom spolu všechno to děsivé mohli každý večer zahnat a zničit jen tím, že se dost pevně obejmeme.

„Jsem strašně unavená,“ slyšel jsem její tichý hlas. „Zůstaneš u mě, než se trochu prospím?“ Věděla, že ji za dvě hodiny vzbudím na kontrolu tlaku a na sklenici vody. Stále byla dehydratovaná a Carlisle jí vyndal infuzi jen pod podmínkou, že dohlídnu i na dostatečný přísun tekutin.

Místo odpovědi jsem ji objal pevněji a zabořil nos do jejích pořád trochu vlhkých vlasů. Díky sprše jsem teď už jasně rozeznával její starou vůni. Stále byla něčím narušená, i bez diplomu z medicíny jsem chápal, že jedy z těla budou odcházet nějakou dobu, ale už teď jsem si uměl představit, že fyzicky bude brzy v pořádku.

Už v polospánku se ke mně otočila zády, stejně jako předtím si mou ruku přitáhla na prsa a spokojeně vydechla. Opatrně, abych ji nevzbudil, jsem vylovil z kapsy kalhot mobil a nastavil budík. Už jsem si nevěřil. Navzdory chaosu v hlavě jsem se vedle ní cítil tak v bezpečí, že jsem mohl snadno znovu usnout.
A asi se to opravdu stalo. Neprobudilo mě ale vrnění telefonu. Bella sebou prudce trhla a než jsem se vzpamatoval, seděla na opačném konci postele, co nejdál ode mě. Byl jsem si jistý, že ještě před vteřinou jsem ji objímal, těsně, co nejtěsněji…

Vtom mi to došlo. Bdělý jsem dokázal potlačit myšlenky na všechno sexuální. Ale ve spánku moje tělo reagovalo přirozeně. A ona byla příliš blízko… Necítil jsem se jen trapně. Byl jsem vyděšený z jejího zděšení. Přes napůl zakryté okno sem zvenku dopadalo dost světla, aby nahmátla malou lampu u postele. Rozsvítila a já viděl, jak se jí křečovitě zvedají ramena. Snažila se dýchat zhluboka a pravidelně, ale nedařilo se jí to. Neohlédla se na mě; sklonila se a zašátrala vedle nočního stolku. Ozval se zip. Zvedla se a vrávoravě došla ke křeslu. Posadila se zády ke mně a roztřesenou rukou si vložila do úst cigaretu.

Snažil jsem se dát do pořádku fyzicky a mezitím přemýšlel, co jí říct.

„Promiň, prosím tě, usnul jsem a tohle ve spánku neovlivním, je to…“ začal jsem nakonec chrlit to, co mi zmatená hlava servírovala. Rychle zvedla ruce, přitiskla si je na uši a sklonila hlavu ke kolenům.

Je jí ze mě špatně? Hnusím se jí? Bojí se mě?

Moje panika narostla do obludných rozměrů. V posteli jsem zůstával v podstatě proto, že její fyzické odmítnutí bych už asi nezvládl. I když – co jiného byl ten její úprk na opačný konec pokoje?

Na chvíli se narovnala a sundala ruce z uší, ale jen proto, aby si mohla rychle potáhnout z cigarety. Pak se znovu chytila a předklonila. Opakovala to, dokud nedokouřila. Nakonec si položila hlavu na kolena a ruce si složila dozadu do týla, jako by se chtěla chránit. V tu dobu už jsem seděl na kraji postele, připravený vyrazit k ní při sebemenším náznaku její ochoty snést mě u sebe.
Nakonec zůstala tak, jak byla, a beze slova ke mně jen natáhla ruku. Možná za půl vteřiny už jsem klečel u ní a objímal ji.

„Omlouvám se,“ zanaříkala. Odhrnul jsem jí vlasy vzadu na krku a políbil ji na napjatou kůži.

„Miláčku, já jen tuším, co jsi v těch posledních týdnech prožila, ale jsem si skoro jistý, že máš právo na jakékoliv reakce. Rozhodně se mi neomlouvej, ne, pokud nehledáš nejlepší způsob, jak mě týrat.“ Tentokrát jsem každé slovo říkal tak opatrně, jako by kterékoliv z nich mohlo narušit čerstvou a příliš křehkou rovnováhu. Cítil jsem, jak mi několikrát ztuhla pod rukama, ale zdálo se, že útěk už nehrozí.

Po nějaké době, když už se zdála úplně klidná, jsem jí změřil tlak a přinesl jí vodu. Poslušně ji vypila. Už jsem si k ní neklekl, zůstal jsem stát a natáhl k ní ruku. Poslušně ji chytila a nechala se odvést do postele. Lehla si a automaticky mě objala. Dovolil jsem jí, aby se ke mně přitiskla, ale od pasu dolů jsem mezi nás smuchlal jedno z prostěradel. Nijak to nekomentovala.

 

 

 

Bella

Zdálo se, že ho opravdu nic nerozhodí. Věděla jsem, že moje reakce byla přehnaná a nečekaná; jen před pár hodinami bych byla ochotná tvrdit, že nic z tamtoho mě do budoucna neovlivní, že mi bude stačit pár týdnů na to, abych se dala do pořádku fyzicky a že budu schopná normálně fungovat. I v posteli. Zvlášť s někým, kdo je očividně ochotný dát mi dost lásky a něhy.

Ale když jsem v polospánku ucítila na bedrech jeho vzrušení, něco ve mně spustilo alarm. Vůbec jsem to nedokázala kontrolovat nebo ovládat. Jako by mě od něj odstřelila napjatá pružina. Jako bych se až teď doopravdy probrala.

A panebože, on se zase omlouval! Jeho chování po mém návratu mi připomínalo nějakou rafinovanou hru. Jako by si sbíral do zásoby body k dobru a až přijde vhodná chvíle, vypálí na mě najednou všechny nashromážděné tvrdé míče. Jistěže jsem věděla, že tak to není. Že s Edwardem jsem poprvé v životě opravdu porazila svou úchylnou potřebu získávat do sbírky všechny průšvihy, které se kolem mě jen mihly. On byl, kromě mých rodičů a Jessicy, to nejlepší, co mě v životě potkalo. A reálně hrozilo, že stejně jako u našich a u své kamarádky na to i u něj přijdu příliš pozdě.

Ráno jsem se probudila dřív než on a hlavně dřív, než jeho zodpovědný mobil. Po půlnoci začalo pršet, a tak se i v ateliéru konečně trochu ochladilo. Slunce zůstávalo schované, ale bylo dost světlo na to, abych si mohla Edwarda prohlížet stejně jako předešlý den.
Vypadal ještě unavenější a ještě bezbrannější. Okamžitě mě znovu zaplavily výčitky, jak jsem takového kluka mohla zatáhnout do všech sraček, které tak dokonale naplňovaly můj život. Myslela jsem na všechno, co mi po mém návratu řekl. Na to, že kdyby potkal nějakou normální holku, mohl jí říkat úplně jiné, krásné a normální věci.

Trochu se zamračil. Jak pohnul obočím, stekla mu po spánku drobná kapka potu. Ano, v ateliéru se ochladilo, ale pořád tam bylo jako v peci. Neovládla jsem se a tu slanou krůpěj setřela špičkou prstu. Téměř jsem se ho nedotkla, ale jeho mozek asi zůstal nastavený na případné další průšvihy, takže prudce otevřel oči. Usmála jsem se na něj, abych mu dala najevo, že je všechno v pořádku. Nereagoval hned, pořád napůl spal.

Nepřestávala jsem se mu dívat do očí, ani když jsem odhrnovala prostěradlo, které mezi nás v noci nacpal. Pořád mlčel, ale trochu překvapeně zamrkal. Nepřisunula jsem se k němu blíž, potřebovala jsem ten volný prostor. Položila jsem mu ruku na bok a vyhrnula mu tričko. Jen trochu, tolik, abych se dostala na jeho břicho.

„Tohle je moje nejmilejší vzpomínka,“ usmála jsem se znovu. „Vždycky když stojíš u plátna a přemýšlíš, vyhrneš si trochu tričko a škrábeš se na břiše.“ Konečně se probral a opatrně mi vrátil úsměv. To byl ale jediný pohyb, který udělal. Jako by úplně nechal na mně, co bude dál. Nepřemýšlela jsem o tom, neplánovala dál, než pouhých pár vteřin dopředu. Noční záblesk hrůzy byl pryč. Teď tu bylo ráno, Edward, jeho bezelstné oči a jeho horká kůže…

Nemilovali jsme se. Ne v obvyklém smyslu toho slova. Ale o hodinu později jsem si byla jistá, že až se mě příště dotkne, tak neuteču.

 

Edward

Litoval jsem, že jsem ty policajty nedomluvil až na další ráno. Při představě, že bychom pro sebe měli ještě celý další den, bez toho, že by se Bella musela zabývat tím, co se jí stalo, jsem toho nedokázal nelitovat.

Nakonec jsme museli vstát, aby se připravila. Osprchovala se a natáhla na sebe něco z toho, co jí přinesla Esme. Poznal jsem máminy džíny a triko. Na chvíli mě iracionálně zamrzelo, že už na sobě nemá některé z mých.

Usadil jsem ji na gauč, udělal jí kafe a donutil ji něco sníst. Mezitím jsem ustlal a snažil se trochu uklízet, ale vlastně jen proto, abych nějak potlačil nervozitu.

„Nechci, abys to slyšel,“ řekla Bella konečně to, co mezi námi od rána viselo. „Jednou ano, jistě, ale ne dneska. Nezvládla bych to, Edwarde, promiň, je to takový hnus, takový hnus, že už dneska mám problém uvěřit tomu, že jsem se odtamtud dostala živá.“

Seděla na gauči, zírala před sebe a zdálo se, že ani nedýchá. Pohybovaly se jen její rty. Zase se propadala do té děsivé strnulosti. Vyděšeně jsem čekal, kdy si znovu zakryje uši a schová obličej v klíně.

„Bells?“ Tentokrát jsem ji neobjal. Potřeboval jsem, aby se aspoň trochu vzpamatovala a podívala na mě. Její pohled zatápal mým směrem.

„Samozřejmě budeš mít soukromí. A pokud se na to nebudeš cítit, nemusíš mi to vyprávět nikdy. Budu šťastný, když se ti na to podaří zapomenout, ano?“ Poslušně kývla.

Přišli dva. Ulevilo se mi, že jeden z nich byla žena. Pak mi došlo, že u těchto zločinů je to asi obvyklý postup. Domluvil jsem se s nimi, že kdyby to Bella přestala zvládat, okamžitě mě zavolají. Pak jsem vyšel před dům a prožil možná nejtěžší dvě hodiny ve svém životě.

Neodcházeli příliš spokojení. Rychle se se mnou rozloučili. Vyběhl jsem nahoru.

Bella ležela na gauči, schoulená do klubíčka.

„Holčičko, jsi v pořádku?“ Automaticky jsem jí sáhl na čelo. Byla bledá jako smrt, ale zdálo se, že jí bezprostředně nic nehrozí.

Zvedla ke mně oči.

„Dneska ráno zatkli tvého otce. Počítač, ze kterého mi psala Samantha, patří jemu.“

 

 

povídky od ambry

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

Sabienna

16)  Sabienna (04.04.2012 19:24)

Klid před bouří? To neee, jako bychom si toho už nezažily dost! Ty se s náma vůbec nepářeš... Bojim se, bojim, a hodně... Ale když si vzpomenu na tuhle kapitolu, tak mě to zas rychle přejde...

15)   (04.04.2012 19:23)

to musí být někdo od Carlisle z práce
kdo jiný by věděl,že nespí se svou ženou a nějakou potřebuje ?
nebo Sharon ?? její řeči ... ale chtěla by ublížit sama sobě ???
šmarjá.mě už dnes asi něco trefí
proč nemůžou být věci jednoduché ,proč je život tak natvrdlý,že nedopřeje lidem trochu radosti
aby se nám mohl chechat a nechat nás prosit o každou vteřinu lásky a blízkosti
achjo , já vím,že ty víš,že bude dobře ,ale my se budeme ještě chvíli smažit v pekle

14)  mary (04.04.2012 19:13)

to jako fakt jo ?
Nebude nakonec Samanthou ta jeho postižená žena (nebo milenka nebo co to vlastně je) ?

Bosorka

13)  Bosorka (04.04.2012 19:12)

Ha! Já si myslela, že v tom má prsty ta mrcha!!!!

Marvi

12)  Marvi (04.04.2012 19:11)

No Ambro, je to parádní a zase mě ten konec úplně dostal, něco tuším, ale nebudu to tady ventilovat, v klidu si počkám co překvapivého naservíruješ.
Hodně se mi líbilo Edwardovo přirovnání v barvách, kdysi živé barvy a teď by si vystačil jen se dvěma... Já věřím že ještě bude míchat ty veselé barvy
Ambři smekám před tebou, je to nádhera a klid před bouří... která doufám, vše pročistí a nakonec všechno dobře dopadne.

11)  Kockohruska (04.04.2012 19:06)

Klid před bouří jsem si užívala. Carlisle s Esme spolu venku, výsledky z laboratoře celkem slušné (nechci pomyslet, jaký suvenýr si mohla přivézt). A Edward s Bellou? Když si vybavím tu hrůzu, kterou zažila a nepochybuji, že Edward tuší, že to bylo sakra zlé. A oba se cítí vinní... Vedou si velmi dobře.
Takže, kdo je Samantha? Dedukce není moje silná stránka, Sharon se mi úplně nezdá. Jak to jen vydržím do další kapitoly?!

Lenka326

10)  Lenka326 (04.04.2012 18:22)

Já se pořád nemůžu zbavit jednoho podezření. Carlisle není žádný pasák, proboha, ale někomu určitě leží v žaludku!!!! Ten konec byl šok, ale jinak jsem tolik něhy a lásky dlouho neviděla. Jak pořád jeden chrání druhého, Edward se omlouvá, Bella se omlouvá. Její podvědomí si ale nechce dát říct i když po tom všem, co zažila, se nemůžeme divit. Možná by bylo i lepší, kdyby na to všechno mohla zapomenout, ale to asi nepůjde. Ale zvládá to docela dobře, když si uvědomím, co má za sebou.
Skvělá kapitolka, moc jsem si ji užila a těším se na další, i když to asi nebude žádná sranda, že?

9)  jitush (04.04.2012 18:18)

ou...posledni vetu jsem si precetla trikrat...ja osobne si myslim, ze to samatha mohla nastrazit a nejak se nabourat na carlaluv pocitac...ale taky je moznost, ze C. je dobry herec...no kazdopadne je mi jasne, ze ty to nejak uzasne zamotas a pak udelas pompezni finale:-) uprimne se mi nelibi nadchazejici konec, a proto doufam, ze conejdrive prijdes opet s necim uzasnym:-) takze paradoxne-at uz tu je dalsi kapitola:-D

BlackBeauty

8)  BlackBeauty (04.04.2012 17:59)

nezdá se mi, že by to byl Carlisle ... řekla bych, že to na něj Samantha hodila ....
jinak, naprosto skvělé kapitola

Anna43474

7)  Anna43474 (04.04.2012 17:58)

Cože???

Kim

6)  Kim (04.04.2012 17:41)

Bojim, bojim, bojim!!!

KatkaB

5)  KatkaB (04.04.2012 17:30)

"Zvedl jsem tu svou nanicovatou přítěž a opatrně jí otřel pár slaných cestiček." Nanicovatou přítěž! Okamžitě mě to upoutalo. Jsi geniální, ambro! Tahle kapitolka byla pohodová - až na tu poslední větu, což ovšem znamená jen to, že to máš promyšlené a víš, jak na nás zapůsobit
Edward to jen tak povídá, určitě by chtěl vědět každý detail toho, co jeho Bella zažila po dobu, co byla pryč. Ale snaží se ji svými slovy uklidnit, uchlácholit, aby si nemyslela, že ji kvůli tomu, co se tam dělo, třeba zavrhne.
Carlisle se do toho namočil víc, než jsem čekala, ale Ty ho z toho vysekáš, máš moji důvěru, ambro ;)
Moc se těším na pokračování. Děkuji za tuhle krásnou kapitolu

dorianna

4)  dorianna (04.04.2012 17:18)

Já to tušila, že u Carlisla něco smrdí a on to rozhodně nebude.

Marcelle

3)  Marcelle (04.04.2012 17:06)

Ambři, tohle byl skutečně klid před bouří, protože bouři označuje poslední věta. Jsem moc zvědavá jak jsi to vymyslela dál, nepokouším se hádat děj, protože dokážeš úžasně překvapit. Napsala jsi to zase krásně, nemám k tomu více slov. Jsi vážně skvělá, děkuju.

Hanetka

2)  Hanetka (04.04.2012 17:02)

A kruci! Do prdele práce, ta mrcha na vozíku! Tak tohle bude ještě jízda!
Ambro, nemám slov, jen se hluboce klaním...

Ajjinka

1)  Ajjinka (04.04.2012 16:57)

Věděla jsem, že se Bella nemůže jen tak oklepat a jít dál... Staly se jí takový věci, že se budu hodně divit, když se jí podaří vrátit se do víceméně normálního života. Fakt si nedokážu reálně představit, že by se nad něčím takovým mohlo jen tak mávnout rukou. O to víc si vážím toho, že jsi to napsala takhle... Nezastavitelná reakce, když se probudila a Edward byl... ehm, taky probuzený. Tohle naprosto chápu a vlastně se i divím, že byla natolik silná, aby vedle něj mohla jen tak ležet. Ovšem je to EDWARD. Někdo, kdo se jen tak běžně nevyskytuje, skoro ten známý princ s bílým štětcem Kdo by jemu nevěřil? Vždyť je tak Ňuf!
Strašně ho obdivuju, protože vidět takhle Bellu, musí to být šílený. Navíc pro někoho, kdo si to - ač neprávem - dává za vinu...
Nezávídím Belle ten výslech. Vzpomínat na to, co se jí dělo, je to hnus, jak sama řekla.
No a ten konec... Jasně. Samantha... Začíná se nám to vyjasňovat. Když jsem četla, že Carlisle zatkli, myslela jsem, že přišli na to, že jí píchnul zakázanou látku, ale tohle... Jo, ambřinečku, je to tam!
Měla jsem pocit, že už se děj začíná uklidňovat, ale ono to bude určitě ještě pěkně vostrý! A já se těším na každý další písmenko!

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek