Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/sexy%20boty.jpg

Dneska to trochu zalidníme. Nemůže to být přeci tak jednoduché;).

 

 

Věděl jsem, že teď už to mámě musím vzít. Volala potřetí, ale těsně po setkání s otcem bych ji nejspíš jen dokázal poslat do háje za to, že si kdysi vzala takového zmetka.

„Jdu ven, hned jsem zpátky!“ zařval jsem Jasperovi těsně u ucha a přidržel mu před očima vibrující mobil. Zaostřil na displej, zašklebil se a povzbudivě mě plácnul po rameni. Usrkával třetí pivo a s rostoucí hladinou alkoholu v jeho krvi rostla i jeho chuť užít si tenhle večer se vším všudy. To, že na chvíli zmizím, mu rozhodně vadit nebude.

Vyběhl jsem do noci, ale hlučný zástup natěšených lidí před klubem mě donutil poodejít ještě o pár metrů dál.

„Mami? Omlouvám se, jsem s Jasperem venku, musel jsem to trochu spláchnout.

Ne, mami. Jsem rád, že jsem to neřešil přes právníka. Potřeboval jsem si připomenout, že je to neskutečnej mizera.

Mami, nezačínej s tím zase. To ho chceš vážně do smrti omlouvat? Já vím, že to má poslední čtyři roky těžký, ale tu nehodu zavinil on. To on tu svou zlatokopku posadil na vozík. Kdyby zůstal s tebou…“

Tady mě uťala příliš prudce. Tuhle větu odjakživa nesnášela. Věděl jsem, proč mi volá. Bylo jí jasné, že se s Carlislem nikdy neusmířím. Že naše setkání skončí jen další hádkou. Ale nechtěla mi dát čas, abych tu čerstvě posílenou nenávist nechal vyrůst. Celých osm let ode dne, co nás opustil, to do mě hučela.

On je úžasný člověk. Chytrý, schopný a laskavý. Prostě se jen zamiloval, Edwarde.

Nechápal jsem ji. Nechtěl jsem ji chápat. Pořád ho milovala a ani se to nesnažila zastírat. Tvrdila mi, že láska jí dává sílu brát to takhle. Věřil jsem jí to do momentu, kdy jsem ji poprvé přistihl, jak v noci pláče. Bylo mi patnáct a tehdy, za pootevřenými dveřmi její ložnice jsem se rozhodl, že pro Carlislea Cullena už budu mít vždycky jen nenávist.

Před klubem přibrzdil taxík. Nepřítomně jsem sledoval, jak z něj vystoupila nějaká žena a zamířila ke vchodu. Všichni ti chudáci, co se už pár hodin pokoušeli dostat dovnitř, se před ní automaticky rozestoupili. Na první pohled bylo jasné, že tahle se dostane všude. Dav za ní se zase uzavřel. Jako by ji spolkl.

„Jo, jsem tady, mami, promiň.“ Najednou na mě padla únava. Minulou noc jsem psal spoustu obzvlášť nezáživných reklamních článků a ve škole se schylovalo ke zkoušce z baroka. Takže jsem celý den strávil v knihovně a zhrublými prsty opatrně listoval v knížkách, které se na internet asi nikdy nedostanou.

„Musím končit. Jo, půjdu brzo spát a jo, nebudu dělat unáhlený rozhodnutí. Dobrou, mami.“ Položil jsem to dřív, než mi stihla říct obvyklé Mám tě ráda. Tuhle větu jsem nesnášel já. Opakovala ji jako zaseknutý robot. Tehdy. Ten večer.

Esme, takhle to dál nejde. Odcházím.

Ale já tě mám ráda, Carlisle.

Mám tě ráda…




xxx




Dunící hudba mi matčina slova vyhnala z hlavy dřív, než jsem se probojoval zpátky k Jasperovi. Kupodivu byl pořád sám. Očividně už si ale vyhlídl oběť. Na můj příchod vůbec nereagoval. Sledoval jsem jeho pohled. Samozřejmě. Ta tmavovláska z taxíku. Stála před trojicí dívek, které vypadaly jako soudní tribunál. Dvě jen stály a mračily se na ni, třetí měla jednu ruku založenou na prsou a druhou mávala tmavovlásce před obličejem. Vypadalo to, že ji každou chvíli probodne ukazovákem.

„Vrhly se na ni hned mezi dveřma,“ naklonil se ke mně Jasper, ale přitom z ní ani na vteřinu nespustil oči. „Rozhodně je tu nečekala, chvilku jsem myslel, že zdrhne. Jenže propásla příležitost. Ta prsatá náfuka na ni ječí už deset minut a ona se tváří tak provinile, jako by jí minimálně přejela štěně.“ Nemusel vysvětlovat, koho myslí tím ona. V tu chvíli by nejmíň polovina hostů chápala, kdo je ona.

Většina holek v baru na sobě měla miniaturní tílka a sukně. Minišaty tu vypadaly skoro cudně. Tahle si sem nakráčela v dlouhých kalhotách a bundičce, přes rameno jí visela taška, která se na večer rozhodně nehodila. Ale i největší tupec okamžitě poznal, že ona je skutečná extratřída. Nefalšovaný luxus. S matkou jsme už dlouho žili mimo tuhle sortu lidí, ale ještě pořád jsem je neomylně rozeznal. Dokonalý, téměř neviditelný make-up. Drahé elegantní oblečení, i když dnes asi vážně neplánovala, že vyrazí večer ven. Vrcholem té dokonalosti ovšem byly její vlasy. Za tou zdánlivě přirozenou nádherou byly hodiny u kadeřníka. Dlouhé debaty o každém pramínku. Výsledkem byla dechberoucí hnědá záplava s jemnými jahodovými odlesky. Automaticky jsem sevřel ruku do pěsti. Jako bych už v dlani svíral silný štětec pro základní skicu.

Zatočila se mi hlava. Po měsících, kdy jsem začínal propadat zoufalému pocitu, že ten zápal, to nadšení z doby, kdy jsem u stojanu nebo nad skicákem strávil dlouhé hodiny bez jídla a bez odpočinku, jsou beznadějně pryč, se to ve mně znovu probudilo. Stačil jediný pohled na tu dívku.

Chtěl bych ji malovat. Teď hned. Musím ji malovat.

„Musím ji nějak dostat do ateliéru. Nejlíp ještě dneska. Když jí dám vizitku, neozve se.“ Jasper už nemluvil na mě. Jen si polohlasem ujasňoval svou situaci. I přes nepřetržité dunění jsem ho ale slyšel. Zalovil v kapse, vytáhl plochou krabičku a hodil si do pusy mentolovou pastilku. „Jdu na to, brácho, drž mi palce.“ Udělal první krok jejím směrem. A další. A další. Nezaváhal ani na vteřinu. Cestou si suverénně prohrábl vlasy, narovnal se a zkusil si svůj osvědčený úsměv.

Nemám šanci, uvědomil jsem si. Jako vždycky mě předběhne.


 


xxx


 


Těšila jsem se, že se ztratím v davu. Že si dám pár panáků, zatancuju si a dovolím nějakému nezkaženému klukovi, aby se mě několikrát letmo dotkl. Že si užiju nevěřícný úžas v jeho očích. Úžas z toho, že se to stalo. Že měl takové štěstí.

Těšila jsem se předčasně.

Vypadalo to, jako by na mě čekaly. Jen hloupá náhoda, samozřejmě. Nudily se a právě se u východu dohadovaly, jestli zkusí přejet jinam. Jessica, Angela a jejich nová kamarádka. I když tak nová být nemusela. Jessicu ani Angelu jsem neviděla skoro čtyři roky.

Je fajn mít kamarádky ze starých časů, když je vám mizerně. Ale je těžké vidět se v jejich očích – očích, které vás znaly jako malou holku – když se dostanete za hranice toho, co je pro ně přijatelné. A můj vedlejšák za tou hranicí rozhodně byl. Ne, neřekla jsem jim, co dělám. Ale pokud bychom se vídaly, nedokázala bych to utajit. Proto jsem se jim vymlouvala do telefonu tak dlouho, až to vzdaly. Pak už jen stačilo párkrát to nezvednout, občas se nechat přistihnout při lži a měla jsem jistotu, že je od sebe udržím v bezpečné vzdálenosti. Dvakrát do roka jsem ale neodolala a ozvala se jim. Na Vánoce a k narozeninám ode mě dostávaly dárek. Obvykle nějakou předraženou cetku. Na balíčku se nikdy neobjevil odesilatel, ale tajně jsem doufala, že pochopí.

Minimálně Jessicu jsem odhadla.

„Takže ty neumíráš v ústraní na záhadnou chorobu? Ani ses nevdala za mormona, který tě drží doma s dalšíma manželkama a dělá ti jedno dítě za druhým?“ křičela na mě rozrušeně ve chvíli, kdy jsme vzdaly hru na chladnou zdvořilost. „A tohle má znamenat co?“ zachrastila přívěsky na těžkém náramku. Náramku ode mě. „Nějaký pitomý úplatek? Uplácíš mě, nebo svý svědomí? Můžeš nám to, Bello, nějak vysvětlit?“

Dopředu jsem věděla, že ne. Na tom se nic nezměnilo. Možná nebylo, zač se stydět. Vydělávala jsem neskutečné peníze, cestovala jsem, zdokonalila jsem se ve francouzštině, španělštině a poctivě jsem biflovala japonštinu. Držela jsem si luxusní byt, a i když ho kromě mě nikdy nikdo neviděl, těšilo mě vracet se do něj a dál ho zvelebovat.

Přesto to nebylo to, o čem jsme jako malé holky snily.

Princů jsem měla až příliš. A jejich bílí koně mě mohli kdykoliv ušlapat.

„Dáme si něco?“ kývla jsem bradou k baru. Angela vypadala, že se každou chvíli rozbrečí, Jessica pomalu ztrácela hlas, jak se snažila překřičet hudbu. Drobná, na krátko ostříhaná černovláska, kterou mi zatím ani nepředstavily, na nás zírala s doširoka otevřenýma očima. Povzbudivě jsem se na ni usmála: „Neděs se, takhle to máme vždycky, když se dlouho nevidíme, viď, Jess?“ otočila jsem se zpátky k rozčilené kamarádce a významně zvedla obočí. Na chvíli to zabralo. Došlo jí, že v té chvíli nenahání strach jenom mně.

„Promiň, Alice. Tohle je Bella. Naše stará… známá.“ Jak rychle se rozčílila, tak rychle vychladla. Ne, lidi se vážně nemění.

„Ahoj, Alice. Co piješ?“ Než stihla odpovědět, objevil se ten kluk. Trochu mi připomínal Detlefa. Nejmladšího syna mého prvního švédského klienta. To studené podnebí na ně vážně mělo neblahý vliv. Detlef byl hezký, chytrý kluk, kterému nebylo cítit z pusy. Přesto ještě ve dvaceti neměl holku. A tak se mu tatínek postaral o spolehlivý vstup do světa dospělých.

„Zdravím, krásky,“ usmál se tenhle a naklonil se při tom ke mně. I on měl příjemný dech. Ale na to, aby se mnou strávil pár hodin, mu jeho kapesné určitě nestačilo. A v očích měl všechno, jen ne potřebnou dávku nevinnosti, pro kterou jsem si ten večer vyrazila.

Neodpověděla jsem mu a popadla Alici za loket. Ta ale stála jako přikovaná a zírala na blonďáka, jako by byl první a poslední chlap na planetě. V tu chvíli mi to došlo. Alice měla hezké, ale nepadnoucí šaty. Při podrobnějším pohledu jsem poznala jeden z Angeliných starých modelů. Drobný obličej se skoro ztrácel pod zbytečnou vrstvou líčidel. A z kouře, na který nebyla zvyklá, jí slzely oči. Jessica a Angela dnes večer zřejmě zasvěcovaly další nevinnou duši.

V duchu jsem zaúpěla. Chtěla jsem být sama. Teď nás bylo už pět. Navíc ve mně Jessičin proslov vyvolal nutkavou potřebu znovu a v klidu promyslet to, co se stalo dnes večer.

Bude si na mě Carlisle stěžovat? Ale uhodil mě přece první. A nechal mi dvojnásobnou taxu. A líbal mě…

Musím vypadnout. Hned.

„Tak jdeme,“ zavelela v tu chvíli Jessica a s doširoka rozpaženýma rukama nás před sebou tlačila k baru. Vypadali jsme jako ledoborec; hloučky lidí nám neochotně uhýbaly. Ze zvyku jsem zachytila několik obdivných a několik závistivých pohledů. Blonďák se natiskl ke mně a nebohou Alici, která tak nějak mimochodem zůstala mezi námi, skoro zašlápnul. Ve chvíli, kdy jsem se ho chystala okřiknout, mě vzal kolem ramen a nasměroval mě ke konkrétnímu místu.

„Tak to je ona, Edwarde. Hvězda naší příští kampaně. Tohle je Edward, krásko. Pod ty dokonalé fotky, co my dva spolu uděláme, on napíše ty správné kecy.“ Téměř jsem ho nevnímala. Snažila jsem se mu vykroutit a přivolat k nám Jessicu a Angelu. Nakonec přece jen uvízly v davu. Alice stála metr za námi a zírala na záda toho ignoranta.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se ho netrpělivě. Nadšeně se usmál. Sám neměl odvahu zeptat se na mé jméno a tohle bral jako zásadní signál o prolomení ledů.

„Jasper. Jasper Hale. Student umělecké fotografie, ale za rok absolvuju a už teď dělám pro pár skvělých časopisů a…“

„Tohle je Alice, Jaspere,“ skočila jsem mu do řeči. „Budoucí hvězda tvé příští kampaně. Odmysli si ty šminky a děsné šaty a musíš to vidět. Jsi přece skoroabsolvent.“ Zůstal stát s otevřenou pusou. Konečně povolil sevření kolem mého ramene. Vytrhla jsem se mu a procpala se k Jessice.

„Je mi to líto, holky. Netušíte, jak moc. Netušíte, jak hrozně mi chybíte.“ Držela jsem Jessicu za zápěstí tak pevně, až se mi ty pitomé přívěsky zarývaly do dlaně a do prstů. „Zavoláme si, ano? Všechno vám řeknu. Jsem v pohodě, nebojte se, žádný tyranský manžel, žádná sekta. Jen jsem se před váma strašně styděla.“ Obě na mě beze slova hleděly. Křičela jsem, připadalo mi, že ta šílená hudba musela ovládnout celý vesmír a že nikdy neutichne. Usmála jsem se na ně a prosmekla se kolem nich k východu.

Proč se to dneska všechno pokazilo? Proč zrovna dneska?

Než jsem mávla na taxi, zazvonil mi v kabelce mobil. Speciální tón nastavený pro zprávy od jediné osoby. Se Samanthou jsem se nikdy osobně nesetkala. Ani s ní nemluvila. Jen zprávy a maily. Nic víc.

Carlisle Cullen na tebe čeká na obvyklém místě. Vím, že je to mimo tvůj měsíční limit, ale je ochotný zaplatit čtyřnásobek běžné taxy. A říkala jsem si, že je to tvůj oblíbený klient. Potvrdila jsem to.

Mimoděk jsem se dotkla stále bolavých rtů. Ranky skryla vrstva rtěnky, přesto jsem je cítila. A když jsem zavřela oči, cítila jsem i to všechno ostatní.

Chce se omluvit. A možná… možná… Něco jsem chtěla i já. Jen jsem to nedokázala pojmenovat.

„Slečno! Slečno, počkejte!“ Když se na takovém místě ozvalo slovo slečna, muselo patřit jen mně. Pomalu jsem se otočila od otevřených dveří taxíku.

Byl udýchaný a nejistý. V očích měl spoustu starého smutku a víc než dost nevinnosti. A očividně ani on nevěděl, co vlastně chce.

„Pojedeš se mnou Edwarde? Ke mně domů? Ještě jsem tam nikoho nepozvala. Budeš první.“ Nezklamal mě. Jeho tváří se mihl přesně ten nevěřícný úžas, pro který jsem si tam ten večer přišla.

 

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2 3

Marcelle

13)  Marcelle (06.01.2012 09:00)

krása, nádhera, žúžo, paráda a vůbec, jsem z toho v údivu a užasle čekám na další kapču

dorianna

12)  dorianna (06.01.2012 01:44)

11)  jenka (05.01.2012 23:08)

Ty jsi neuvěřitelná! Je pravda, že po prvních pár větách první kapitoly už jsem byla závislá, ale teď už by mě nezachránila žádná odvykací kůra. Byla bych snad schopná čekat na další kapitolu měsíce a nevzdat to, ale během té doby bych zešílela zvědavostí. Takže, prosím, bez rozpaků přidávej!

Nosska

10)  Nosska (05.01.2012 22:48)

Zase mám milion otázek a další dva možných zápletek a rozuzlení, ale tentokrát budu mlčet, dokud se mi jedna z mých teorií alespoň trošku nepotvrdí
Zajímavá kapitola, je mi líto Esmé i Edwarda, carlise se mi protiví, čím dál víc a do toho Alice v nepadnoucích šatech?! Ambro, vždyť Ty porušuješ všechny fyzikální zákony

ambra

9)  ambra (05.01.2012 22:39)

Leni, děkuju, i mistr tesař občas, že jo . Možná tam toho bude víc, jak jsem psala, vkládám ze zásob a nechtělo se mi to znovu po sobě číst. Tak teď už budu .

8)  Blanulak (05.01.2012 22:33)

Sila, sila, no to je sila!!!!

Minule jsem psala, ze neveru neee, ale v tvem podani... Joooo!

Neuveritelne!

Lenka326

7)  Lenka326 (05.01.2012 22:23)

No teda! Edward jako syn parchanta Carlislea? Je z něho pěkně nahněvaný mladý muž. A Bella? Jeden jediný večer a několik let v klidu a izolaci se rozplynulo. A co bude dál? Co se stane mezi ní a Edwardem? A co Carlisle??? Ajajaj, mám zas milion otázek, takže jsem napnutá, co přinese další dílek a moc se na něj těším. Skvělé počteníčko!
(Jen teda drobné upozornění, snad se neurazíš: "svědomí podle vzoru stavení, Jouzo!";)

AnneCullen

6)  AnneCullen (05.01.2012 22:13)

No ty vole... Tohle bude... ehm... zajímavý

leelee

5)  leelee (05.01.2012 22:09)

začínám se bát co se z toho všeho vyklube
ale píšeš to ty, tak čekám nečekané

Bosorka

4)  Bosorka (05.01.2012 22:08)

Ambři ty mě zabiješ!

kytka

3)  kytka (05.01.2012 22:08)

Zlatíčko. Pořád píšu a mažu, nemůžu přesně vyjádřit to, co bych chtěla. Snad jen, že je to skvělá povídka, zase úplně jiná. Žádná upířina, jen lidské starosti a životní zklamání a "obyčejné" osudy, se kterými se budou muset pořádně porvat. Děkuju za skvělé, skvělé, skvělé čtení.

Alrobell

2)  Alrobell (05.01.2012 22:04)

Pánko marja... takže ty ropletence teda budou... jsem fakticky napnutá, jak gaťky stopadesátikilové lady ve větru :D :D :D

Jak tohle dopadne?
Co se bude dít?
Co tam budou dělat?
Možná přijde i ... kouzelník :D ?

Ambruško, beruško... no tohle je pošušňáničko

PS: odpusť tento neinteligentní koment pod tvým geniálním dílem

1)  Lumo (05.01.2012 22:02)

Je to úplná dokonalost Kde jsou další písmenka? :( Myslela jsem, že Hříšníci budou nejlepší, ale tohle je...

«   1 2 3

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek