Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/sexy%20boty.jpg

Všichni se s tím musí nějak poprat. Proto se omlouvám, pokud vám to připadá natahované, ale děsím se toho, že by se jen kvůl mé touze psát už jen o těch hezkých věcech začaly postavy chovat nelogicky.

A taky samozřejmě omluva za zdržení, tahle kapitola se mi psala těžko, ani nevím proč.

 

Děkuju, dívky ♥

 

 

Pomoc, už jsem to zase udělala
už jsem tu byla mnohokrát
zranila jsem sama sebe
a nejhorší na tom je, že z toho nemůžu nikoho vinit

buď mým přítelem
drž mě, zahal mě
otevři mou duši
jsem malá
a potřebná
zahřej mě
a dýchej za mě

Ach, ztratila jsem sama sebe - zase
ztratila jsem se, a nejsem nikde k nalezení
myslím, že bych si měla dát pauzu
ztratila jsem sama sebe a cítím se tak nejistá

buď mým přítelem
drž mě, zahal mě
otevři mou duši
jsem malá
a potřebná
zahřej mě
a dýchej za mě

buď mým přítelem
drž mě, zahal mě
otevři mou duši
jsem malá
a potřebná
zahřej mě
a dýchej za mě

 

 

 

 

 

Edward

Carlisle trpělivě vyslechl mé hysterické blábolení, na nic se neptal a jen mi stroze oznámil, že mě vyzvedne za patnáct minut. Bral jsem to jako nadsázku. Asi proto, že jsem si vybavil jeho velké a ve městě zoufale pomalé auto s tmavými skly a zodpovědným řidičem. Přesto jsem už o deset minut později nervózně přecházel před hotelem a kouřil jednu cigaretu za druhou.

Vedro se změnilo ve vražedné dusno. Od západu se ozývalo tlumené hřmění.

Právě když přesně po pěti minutách u protějšího chodníku prudce zabrzdil červený sporťák, oblohu rozčísl první blesk, který se jen nepatrně opozdil za pořádnou průtrží.

Nedošlo mi, že v tom autě je on. Vůbec se k němu nehodilo. Motor pořád běžel a o pár vteřin později se z pootevřeného okénka ozval známý hlas:

„Edwarde, poběž!“

Na ulici byl provoz jako uprostřed dne. Znovu jsem si uvědomil ten rozdíl mezi Seattlem a Chicagem. A tak jsem jen zvedl ruku, prudce zamával a vběhl mezi auta. Carlislea to nijak nešokovalo, možná to byl běžný způsob, jak tady přejít ulici. Zadýchaně jsem dosedl. Plesklo to, jak se vodou nasáklé tričko okamžitě přilepilo k jemné kůži sedačky.

Auto prakticky vzápětí doslova vystřelilo vpřed. Rozhodně nemohl stihnout dát blinkr, napadlo mě.

„Neměl bys kouřit, není to dobré na cévy,“ kývl bradou ke kusu sádry na mém klíně, ale oči ani na vteřinu neodlepil od předního skla. Hustý provoz, tma, silný déšť a jeho snaha jet co nejrychleji mu ani nedávaly jinou možnost. Tu poznámku jsem přešel, vyslovil to jako by ze zvyku, jako doktor, ne jako přehnaně starostlivý otec. Pravděpodobně měl taky plnou hlavu Belly, zmínka o mém kouření možná znamenala jen chabý pokus přidržet se něčeho důvěrně známého.

Naštěstí se nepokoušel pokračovat v konverzaci. Na to jsme oba byli příliš nervózní a napjatí. Přesto mi ticho, přerušované jen hučením motoru a rytmickým šviháním stěračů, až příliš brzy lezlo na nervy.

Vzpomněl jsem si na Jessicu. A hlavně na Charlieho Swana.

„Nechceš ho nechat ještě chvíli dospat?“ Carlisle postřehl, když jsem z kapsy nepříjemně navlhlých džínsů začal lovit mobil. Samozřejmě minimálně v jednom případě mohl snadno odhadnout, komu se chystám volat.

„Myslím, že se v poslední době moc nevyspal,“ odbyl jsem ho.

„Asi máš pravdu,“ usmál se. „Za tohle probuzení se na tebe zlobit nebude, i když…“ Nedořekl. Oba jsme posté pomysleli na to samé. Jak moc špatně na tom Bella asi je?

„Je živá,“ řekl jsem, možná až příliš důrazně. Carlisle po mně střelil překvapeným pohledem.

„Jistě, to je hlavní. Se vším ostatním si už nějak poradíme.“


„Edwarde?“ Charlieho hlas byl plný potlačovaného strachu. A zároveň naděje. Té se bránil snad ještě urputněji.

„Vrátila se, Charlie. Přišla do mého bytu v Seattlu.“ Po téhle větě se v telefonu ozval zvuk, ze kterého mě zamrazilo. Něco mezi vzlykem a přidušeným zaskučením. Nadechl jsem se a rychle pokračoval. Nechtěl jsem, aby na další informace musel čekat. Aby musel formulovat otázky, které znám předem.

„Má nějaké zdravotní potíže, Charlie, ona…“

„Jedu za ní,“ přerušil mě ostře. Tohle jsem nečekal. Ale asi jsem měl.

„Ne, Charlie, ještě vydržte. Teď je u ní můj dobrý přítel a jeho dívka, jsem s nimi ve spojení. Můj otec je vynikající lékař, za chvíli sedáme do letadla a za pár hodin jsme u ní. Myslím, že Bella bude nějakou dobu potřebovat intenzivní péči a klid. A pravděpodobně ocení nejvyšší možnou míru soukromí.“ Připadalo mi, že zním hrozně křečovitě, ale Charlie mlčel. Přemýšlel o tom, co jsem mu řekl.

„Dobře,“ souhlasil nakonec nespokojeně. „Budu pořád na telefonu. Volej mi, Edwarde, kdykoli, jakoukoli i nevýznamnou zprávu. Až budete u ní a tvůj otec ji prohlédne, chci vědět, co s ní vlastně je. Zaplatím všechno, co bude potřeba…“ Zlomil se mu hlas. Rodič v něm definitivně přemohl šerifa.

„Slibuju, Charlie, spolehněte se. Ručím vám za to, že bude v pořádku.“

Jessice jsem nakonec nezavolal. Došlo mi, že v jejím případě je odklad návštěvy nereálný. Byla příliš blízko. Jen jsem se modlil, aby mě Alice nepředběhla.

Než jsem telefon odložil, smazal jsem pět zpráv od Tanyi a nedoposlouchal její naštvaný vzkaz ve schránce. Nedokázal bych teď o ní přemýšlet, ani kdybych chtěl. A já nechtěl. Můj mozek měl naprosto jasno v tom, komu hodlá věnovat absolutní pozornost.



Carlisleův Falcon i posádka už byli připravení. Napadlo mě, kolik asi stojí mít to všechno kdykoliv k dispozici.
„Dost často ho používám jako trochu předraženou sanitku,“ usmál se omluvně, když mi u schůdků dával přednost. Znovu mě zarazilo, jak souhlasně jsme v poslední hodině naladění.

„Nemusíš mi nic vysvětlovat, jsou to tvoje peníze,“ zkusil jsem narušit idylu, na kterou jsem ani zdaleka nebyl připravený. „Ale jasně, vždycky tu budou lidi, kteří chtějí doktora, co k nim lítá soukromým letadlem, že jo,“ ušklíbl jsem se ještě.

Otec se netrpělivě zamračil. A mně se ulevilo. Jo, na tohle jsem byl zvyklý. Takhle je to mezi námi správně. Já útočící, on v blahosklonné opozici, která se rychle změní v trapný pokus dohnat výchovné resty.

„Zdaleka nepomáhám jenom pracháčům,“ odsekl ledově. Musel jsem se zasmát. To slovo zrovna od něj znělo komicky. On ale můj výraz pochopil jako vždycky úplně špatně.

„Někdy mám pocit, že jsi pořád ten patnáctiletý namyšlený fracek, pro kterého je všechno buď černé, nebo bílé,“ zasyčel, odstrčil mě a vyrazil nahoru jako první. Na vyprsenou kočku u vchodu už se zase vyrovnaně usmíval. Já se tak rychle nesrovnal, takže před mým výrazem trochu ucukla.

„Dobrý večer, pane…“

„Masene!“ štěkl jsem na ni a bedlivě při tom pozoroval Carlisleova ramena. Strnul jenom na půl vteřiny, ale to mi stačilo.



Cestou jsem dvakrát zavolal Alici. Podle ní se Bellin stav nijak zásadně neměnil. Podezříval jsem ji, že se mě jen snaží uklidnit. Její hlas mi říkal víc než její slova. Byl plný napětí, stresu a únavy. Při druhém hovoru jsem v pozadí slyšel slabé zanaříkání. Musel jsem se ovládat, abych nevrazil k pilotovi a nedonutil ho zvýšit rychlost na maximum. Čtyři hodiny se zdály nekonečné.

Právě jsem se chystal připomenout Alici, že mi má okamžitě zavolat, kdyby se cokoliv změnilo, když se přede mnou objevila Carlisleova natažená ruka. Stál vedle mého křesla. Zvedl jsem k němu překvapený pohled.

„Dej mi to,“ naznačil němě.

„Ahoj, Alice, tady doktor Cullen.“ Víc jsem neslyšel. Zmizel v ložnici a pečlivě za sebou zavřel.

Vrátil se asi po pěti minutách, beze slova mi podal telefon, vzal si svůj a zase odešel. Znovu se objevil těsně před přistáním. Vypadal vyčerpaně, zřejmě jsem mu křivdil, když jsem si myslel, že usnul.

V Seattlu bylo snad větší vedro než v Chicagu. Bouřka se tu očividně nekonala – letištní plocha i teď, sotva hodinu po rozednění, doslova žhnula. Horký vítr vířil všudypřítomný jemný prach. Vzpomněl jsem si na tu pitomou nefunkční klimatizaci v ateliéru a v žaludku mi okamžitě narost další balvan.

Otec zamířil k autu, které čekalo přistavené před nejbližším hangárem.

„Ahoj Joano,“ kývl usměvavé brunetce ve středním věku. Nepředstavil nás, i když věděl, že se známe jen přes telefon. Dost často si ode mě schytala minimálně část vzteku, který byl určený pro Carlislea.

„Dobrý den, Joano,“ pozdravil jsem ji a natáhl k ní levou ruku. Bez problémů ji vzala do pravačky a troch neohrabaně s ní zatřásla.

„Ahoj, Edwarde,“ usmála se ještě víc. „Jaká byla cesta?“

„Dlouhá,“ povzdechl jsem. Carlisle uložil do kufru svou tašku a lékařský kufřík. Teď už seděl za volantem a netrpělivě do něj poklepával prsty. Naznačil jsem Joaně, ať si jde sednout vedle něj a sám jsem se nasoukal dozadu. Když mě viděla, jak bojuju s bezpečnostním pásem, kolena jen kousek pod bradou, pobaveně zvedla obočí.

„To je malý revanš za moje nemožné chování v minulosti,“ zašeptal jsem jí u ucha, když se posadila.

Pootočila se ke mně, zavrtěla hlavou a s povzdechem převrátila oči. Jako by říkala Ty prosím tě naděláš. Napadlo mě, jak mohla taková příjemná ženská vydržet tolik let pracovat v blízkosti pedanta a workoholika, jakým Carlisle bezesporu vždycky byl.

Joana mě na pár minut rozptýlila, ale ve chvíli, kdy jsme projeli západní část města a přiblížili se k ateliéru, už jsem jen strnule zíral před sebe a křečovitě svíral okraj sedadla, jak jsem se snažil za každou cenu trochu se uklidnit. Ve zraněné ruce mi bolestivě tepalo, dělal jsem s ní přesně to, za co by mi Emmett nejspíš jednu vrazil, ale tu bolest jsem vítal, nutila mě zhluboka dýchat a to pomáhalo.

Carlisle zastavil před vchodem a pomalu se ke mně otočil.

„Nemám tam jít nejdřív jen já? Nejsem si jistý, jestli bude ráda, když ji uvidíš takhle. Potvrdila Alici, že to byl heroin. A heroinový absťák může být dost děsivá záležitost.“ Soustředěně mě sledoval, jako by čekal na sebemenší náznak nerozhodnosti, kterého by se mohl chytit.

A já na okamžik opravdu zaváhal. Tak moc jsem ji chtěl vidět, že jsem si ty ošklivé věci zatím nepřipouštěl. Ale chtěl bych já, aby mě viděla, jak se svíjím na záchodě? Snesl bych, aby si navždycky pamatovala, jak vypadám a jak se chovám, když jsem na dně?

Carlisle udělal dobře, když to vydržel, a tu minutu, co mi tohle všechno běželo hlavou, mlčel.

Protože nakonec mé pochyby smetla jediná věta. Netuším, odkud se vzala, a kdyby to bylo za aspoň trochu jiných okolností, vysmál bych se sám sobě. Nikdy jsem si nepřipadal jako ti patetičtí pitomci, kteří žili v přesvědčení, že skutečný umělec musí svými velkými city otravovat ostatní. Teď jsem vnímal jen to, že mi srdce buší jako splašené, klepu se a snažím se neříct to nahlas.

V nemoci i ve zdraví.

V nemoci i ve zdraví.

V nemoci i ve zdraví.

Pořád dokola. Jako zaklínadlo. Jako vysvětlení a ospravedlnění všeho.

Znovu jsem se zhluboka nadechl.

„Jdeme.“

Ještě jsem postřehl, že Joana pevně stiskla rty, aby aspoň trochu potlačila spokojený úsměv.

Když bylo to děsivé rozhodování za mnou, najednou mi znovu každá vteřina navíc připadala jako mučení.

Po schodech jsem doslova vyletěl, zarazil jsem se až u dveří. Připravený klíč jsem schoval zpátky do kapsy a opatrně zaklepal. Trvalo to, ale nakonec se za dveřmi ozvaly šouravé kroky.

„No to je dost,“ zazíval Jasper a poškrábal se v rozcuchaných vlasech.

Možná jsem se měl zeptat, jestli můžu dovnitř nebo tak něco. Místo toho jsem ho dost nešetrně odstrčil a šel dál. Za ní. Protože tam jsem měl být. U ní.

V nemoci i ve zdraví.

Dokud nás smrt nerozdělí.


 

 

Carlisle

Soustředil jsem se na to, že to všechno dělám pro Bellu, pro dívku svého syna. Ze všech sil jsem zaháněl každou vzpomínku na Isabellu. Na její tělo, na její doteky, na její tvář, na její smích.

Ale tři roky nejdou hodit za hlavu tak rychle, jak jsem si přál. Nebo představoval. Protože kdybych k sobě měl být úplně upřímný, přál jsem si nezapomenout na ni.

Edward má její budoucnost. Ne jednoduchou, ale doufal jsem že lepší. Pro sebe jsem chtěl aspoň část její minulosti. Pro nás oba ta minulost byla špatná, ale věřil jsem, že při našich schůzkách nemusela všechno předstírat. Že se nemusela nutit být milá. Že aspoň část z jejích tichých vzdechů měla opodstatnění.

Jel jsem za ní s vědomím, že už můžu být jen její lékař. Připravoval jsem se na to, že ji uvidím, že se jí budu dotýkat a že musím navždycky potlačit to, co jsem k ní cítil.

Když jsem se Edwarda zeptal, jestli chce jít opravdu hned nahoru, zbaběle jsem kvůli sobě doufal, že se rozhodne počkat. Aspoň hodinu, jen než ji vyšetřím. Děsil jsem se okamžiku, kdy uvidí mé roztřesené ruce a pochopí, že zdaleka ještě nejsem tak nad věcí, jak předstírám sobě i jemu, a vyrazí mě navždy. Z toho bytu i ze svého a vlastně i jejího života.

Jenže ten nejistý, a přitom tak urputný obličej, ve kterém jsem pro sebe hledal možnost úniku, patřil Edwardovi. I když se děsil toho, co uvidí, nikdy by to nepřiznal. Ale možná jsem mu křivdil. Možná prostě jen toužil být co nejdřív u ní.

Nechal jsem ho, aby mě na schodech předběhl. Vlekl jsem se za ním a několikrát se zastavil, abych nabral dech. Samozřejmě za to nemohly schody. To jen moje obavy s každým z nich rostly a bránily mi volně dýchat.

„Zdravím, doktore.“ Jasper vypadal, že se celou touhle situací baví. Měl jsem chuť říct mu něco o jeho zažloutlém bělmu a o škále chorob, které to může signalizovat. Nakonec jsem se jen ušklíbnul. Trochu mě to rozptýlilo, do ateliéru už jsem vcházel s předem připravenou neosobní maskou.



 

Edward

Alice s Jasperem postavili paraván, který obvykle odděloval postel od hlavního prostoru ateliéru, před okno. Vzpomněl jsem si na těch pár útržků o abstinenčních příznacích, které mi zůstaly v hlavě ještě ze střední, kdy byla drogová závislost součástí hodin biologie. Světloplachost se uváděla jako jeden z možných příznaků. Bella ležela zkroucená na gauči, a i když bylo v místnosti na padnutí, snažila se právě přitáhnout si až k bradě tenkou deku. Třásla se.

Alice napůl ležela v křesle, drobná hlava jí padala do strany. Tiše, abych ji neprobudil nebo aspoň nevyděsil, jsem přešel ke gauči.

Klekl jsem si k ní a na okamžik zazmatkoval. Držel jsem nad ní zvednutou ruku a nevěděl, co vlastně chci a co smím. Nakonec jsem jí z obličeje začal pomalu odhrnovat vlasy. Zasténala, jako by ji to bolelo. Ale nepřestal jsem. Ten zápach byl neuvěřitelný. Pot a zvratky, možná hnis a krev, staré i čerstvé, navíc všechno nějak ovlivněné tím, jak se z těla dostávaly zbytky jedů. Ale jako by to vnímala jen část mého mozku, která fungovala nezávisle na mých momentálních přáních a potřebách.

Bylo tu něco důležitějšího.

Konečně jsem viděl její obličej. Propadlé tváře se vzorkem rozmazaných šminek, do krve rozbolavělé rty, čerstvé i starší vřídky na dříve bezchybné pleti.

Pootevřela oteklá víčka.

A za nimi jsem ji konečně doopravdy našel.

Jako by ve mně vybuchl ohňostroj. Byla tady. Byla u mě. Nenechala se odehnat.

Nikdy jsem si nepřipadal šťastnější. Nejraději bych křičel, řval jako blázen, ale děsil jsem se toho, že ji vystraším a že mi zase zmizí. Takže jsem se nejdřív kousl do rtu, pak se na ni opatrně usmál, a pak řekl asi tisícinu toho, co jsem říct chtěl:

„Ahoj, holčičko, vítej doma.“

 

 


 





povídky od ambry


předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

kajka

39)  kajka (07.05.2018 08:58)

Tenhle Carlisle je můj oblíbenec. Udělal v životě několik zásadních chyb, ty si s sebou nese jako přidanou váhu, ale ani pod tou naloží neztrácí charakter.
Edward zas v jeho přítomnosti upadá do klackovitého módu (jistě, má své důvody), ale nakonec je z něj rytíř, co zachraňuje dámu svého srdce.
Je skvělý, že nikdo z nich není černobílej, každý má svý mouchy a já je můžu střídavě obdivovat, milovat nebo se na ně zlobit.

kajka

38)  kajka (15.06.2016 12:18)

Klasická kapitola k k. Nejdřív dusim tak dlouho pláč, až mám z toho k..nedlík v krku, pak mi spadne k..ámen ze srdce s takovou razancí, že to musí být slyšet ze Žižkova až na Prosek.
Ježkovy voči... v nemoci i ve zdraví... takový klišé a ty tomu dáš i obsah. Číst tu frázi u jiného autora, budu skřípat zubama, ale ty umíš i tak zprofanovanou záležitost zakomponovat do vlastního textu, že jsem úplně na cucky a přijde mi pravdivá.
Carlisle je můj oblíbenec, chová se obdivuhodně a doufám, že i na něj se usměje štěstí.
A je mi jasný, že jim to ještě zašmodrcháš.

Kate

37)  Kate (05.12.2013 16:06)

V nemoci i ve zdraví. Dokud nás smrt nerozdělí. Carlisle se snaží, fandím mu a chtěla bych, aby se vrátil k Esme, ale pořád je tu Sharon. Bella a Edward, ať ji z toho vytáhne. Ale co Tanya? A Rosalie a Emmett. ;) Jazz a Alice.

SarkaS

36)  SarkaS (02.05.2012 14:25)

v nemoci i ve zdraví. To mě úplně odrovnalo

Sky

35)  Sky (17.04.2012 16:54)

Viem, že to ešte nebude "to dobré" čo ich v živote čaká, no konečne sa dostali do bodu, odkiaľ by mohli spraviť závažné rozhodnutie a ísť po tej ceste spolu...

Ree

34)  Ree (12.03.2012 16:42)

Opravdu mám ještě něco dodávat? Tolik se o ni báli. Oba dva... všichni. Carlisle se snaží napravit svou minulost. Nechce si urvat Bellu pro sebe. Nejenom proto, že ona miluje Edwarda, ale i proto, že by to zavinilo další spory s Edwardem. Tak jako tak prohrál. Teď si mohl jenom vybrat, jestli přijde o Bellu, nebo o syna.
Tak hlavně ať ji z toho brzo dostanou

miamam

33)  miamam (09.03.2012 12:11)

Jááájííí Čekání stálo za to. Bylo to fantastický a to "v nemoci i ve zdraví" mě úplně dostalo Chjo... Už bude dobře. (Aspoň v to doufám!) To je TAK dobře!

julie

32)  julie (06.03.2012 22:28)

Yasmini

31)  Yasmini (06.03.2012 21:22)

*fworks* *fworks* potkali se jooooo, už žádné pohromy

30)  Anna43474 (06.03.2012 18:25)

V rauši

Lucinka

29)  Lucinka (05.03.2012 08:48)

Chudák Carlisle:( bojím se konce ale zároveň se těším protože to určitě dobře dopsdne

Carlie

28)  Carlie (04.03.2012 22:09)

Famózní klip

Carlie

27)  Carlie (04.03.2012 22:05)

Carlisle je tady teď tak charakterní a přitom tolik lidský! Bravurní! Díky za něj :-)
A jejich vztah s Edwardem pořád tak nejistý, napjatý. To "Masen" u letadla bylo silné!
Cesta byla nádherně popsaná tak, že napětí gradovalo, úzkost narůstala, měla jsem strach, že něco v poslední chvíli zabrání tomu, aby se k ní dostal. Uf. Je tam. A vítá doma svou holčičku :'-( :'-(
A Bella je doufám taky pořád tam někde uvnitř té trosečnice, kterou z ní udělaly drogy a spol. :'-( :( Ten pohled do očí :(
Děsím se toho, jak to bude teď pro ně oba těžké :( Ale věřím, že to společně (a společně s Tebou, ambroušku ) zvládnou
Nemám odvahu pouštět song zároveň ke čtení, to by byl příliš silný útok na mou srdeční chlopeň , jdu na něj teď :-)
Díky za zážitek, hvězdo naše!!!

milica

26)  milica (04.03.2012 21:34)

Konečně jsou spolu
Bella musí chudák hodně trpět, doufám, že už bude jen dobře.
Díky za krásný díl

matysekmj

25)  matysekmj (04.03.2012 19:50)

Ta cesta letadlem byla fakt dlouhá.Ale nakonec se dočkal a byl u ní.Ale doopravdy ji našel,když pootevřela oči.To bylo fakt... a ještě doplněné tou poslední větou "Ahoj, holčičko, vítej doma." Ještě mají tak dlouhou cestu před sebou.

24)  lumik (04.03.2012 18:16)

Neuvěřitelná tíha. Jak ta sladká v Edwardově srdci, tak i ta hnusná špinavá, kterou teď s Bellou ponese. Edward je Překvapil mě Charlie, že hned nejel za ní. To jsem fakt nečekala. Prosím daLší kapitolu, než mě čekání stihne zabít

23)  Sabienna (04.03.2012 17:41)

Ach... Asi mi bude chvíli trvat než se z toho vzpamatuju, ale ANO... Děkuju

22)  hellokitty (04.03.2012 14:56)

gucci

21)  gucci (04.03.2012 11:01)

heroin fakt už teda neberu ..dělá to s člověkem opravdu škaredý věci!...Edward ji musí a bude muset opravdu milovat...to co přijde ještě nebude asi moc pěkný...ale já se nemůýu dočkat! děkuji bylo to Tvoje

leelee

20)  leelee (04.03.2012 11:01)

nemůžu se zbavit dojmu že čím rychleji se odvíjí děj tím rychleji to píšeš, takže když se tenhle "strašně vleče" nemohl přijít dřív

ještě se mi vybavila větička "Jakou barvu má popel spálených nadějí?" sakra co to znamená a proč mě to napadlo teď?

cesta z letiště nemusí znamenat vůbec nic, nebo to má jen naznačit že i Carlisle má naději,
netuším, ať je to jakkoli ty nám to naservíruješ hezky zabalený nejlépe v parte, protože růžový papír není tvůj styl

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek