Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/sexy%20boty.jpg

Nemohla jsem si představit lepší místo pro své poslední hodiny na tomhle světě. Jistě, k dokonalosti chybělo to zásadní - chyběl tu on - ale to už bych chtěla moc.

Píseň povinná!

Díky, dívky ♥

EDIT: Na konci kapitoly přidán krásný dáreček od Ajjinky ♥, tak juknětě ;)

 

 

 

Přišla jsem k tvému domu
vyšla po schodech
otevřela jsem tvé dveře bez zazvonění na zvonek
vešla jsem do haly
do tvého pokoje
kde jsem tě mohla cítit
a neměla bych tu být, bez dovolení
neměla bych tu být

Odpustil bys mi lásko
kdybych se opláchla ve tvé sprše
Odpustil bys mi lásko
kdybych ležela ve tvé posteli
Odpustil bys mi lásko
kdybych zůstala celé odpoledne

Svlékla jsem si šaty
a vzala si tvůj župan
prošla tvoje zásuvky
a našla tvou kolínskou
sešla jsem dolů
našla tvoje CD
a pustila si tvou Joni
neměla bych tu zůstávat dlouho, mohl bys být brzy doma
neměla bych tu zůstávat dlouho

Odpustil bys mi lásko
kdybych se opláchla ve tvé sprše
Odpustil bys mi lásko
kdybych ležela v tvé posteli
Odpustil bys mi lásko
kdybych zůstala celé odpoledne

Zapálila jsem tvé kadidlo
napustila vanu
všimla jsem si dopisu, který ležel na tvém stole
Říkal:" Ahoj lásko, miluju tě tak moc, setkáme se
o půlnoci"
a ne, nebylo to mé písmo
radši bych měla brzy odejít
nebylo to mé písmo

Tak odpusť mi lásko
když budu plakat ve tvé sprše
Tak odpusť mi lásko
tu sůl ve tvé posteli
Tak odpusť mi lásko
když budu plakat celé odpoledne

 

 

 

 

Carlisle

Sharon ležela na úzkém lůžku, jež bylo součástí nejmodernější verze přístroje pro magnetickou rezonanci. Sledoval jsem ji přes skleněnou stěnu pracovny, odkud bylo zařízení ovládáno a kde se rovnou vyhodnocovaly snímky. Jedna ze sester, které jí kolem boků upevňovaly zvláštní pás pro úplné znehybnění, jí odříkávala všechny pokyny. Jistěže to opakovala několikrát denně, ale dokázala znít mile a zúčastněně. Sharon držela rty sevřené do úzké nepřístupné linky, která jasně říkala, jak ji všechno, co se kolem ní děje, obtěžuje.

Střetli jsme se pohledem.

„Jdi pryč,“ artikulovala bezhlesně, ale dost zřetelně na to, abych to pochopil. Jeden z lékařů po mém boku si rozpačitě odkašlal.

„Vrátím se tak za půl hodiny, musím vyřídit důležitý hovor,“ vymluvil jsem se nepřesvědčivě. Sjel jsem výtahem do luxusní klimatizované haly a automaticky zkontroloval telefon.

Pět nepřijatých hovorů od Edwarda. A jedna zpráva.

Bella se od včerejška oficiálně pohřešuje. Jsem v Chicagu, zavolej mi co nejdřív.


 

 

 

Edward

Trval na tom, že se sejdeme v restauraci. Jako by potřeboval neutrální půdu. Jako by spoléhal na to, že na veřejnosti zachovám klid. Seděli jsme naproti sobě. Nervózně upíjel víno. Okraj plátěného ubrousku postupně roloval do dokonalého válečku.

Samozřejmě pravou rukou. Šlo mu to moc dobře. Jako chirurg byl skvělý. Jako otec nestál za nic.

„To bylo součástí pravidel,“ vysvětloval se zjevným pocitem trapnosti. „Žádný přímý kontakt na dívku. Kdybych ji chtěl někam vzít na víc dnů, měl jsem jí obstarat vlastní telefon jen pro tu cestu. Samozřejmě, že je to těžko uhlídatelné, nechápu, jak přesně to ta ženská dělala, ale cítil jsem respekt. Za celou dobu jsem si nedovolil pravidla porušit.“ Těkal pohledem po restauraci; bylo jasné, že chce mít tuhle část našeho rozhovoru co nejrychleji za sebou.

„Pokud se ti ještě policie neozvala, řeknu to zítra Charliemu Swanovi. Věřím tomu, že Bella odjela pracovně, takže o tom ta Samantha musela vědět. A ty jsi momentálně jediný člověk, který nás k Samanthě může dostat.“ Nutil jsem se do klidu, ve skutečnosti mi připadalo, že se zblázním. Sedíme tady, čekáme, až nám přinesou grilovaný lilek s lanýžovou omáčkou, a Bella zatím někde…

Carlisle prudce shrnul ubrousek. Z úhledné ruličky byla rázem nevzhledná hrouda.

„Odstřihla mě. Chtěl jsem jí tehdy v květnu napsat, ať mě vymaže ze své databáze, ale už se mi nepodařilo spojit se s ní. Nemám na Samanthu žádné spojení.“

Vzduch kolem nás zamrzl.

Zvedl jsem skleničku a obrátil do sebe její obsah.

Dva měsíce bez kontaktu. Co všechno se mohlo stát za dva měsíce? Pokud existují seznamy neidentifikovaných obětí, jistě existují i oběti, které nikdo nenajde. Které se nikdy na žádný seznam nedostanou.

A je to moje vina.

„Mohl jsem ji zadržet. Stačilo, abych jí řekl jedno jediné slovo. Čekala na to. Nechtěla odjet.“ Nevím, co mě nutilo to říct. Rozhodně to nebyla potřeba svěřit se. Ne jemu. Možná jsem chtěl ještě víc potrápit sám sebe. Už jsem věděl, že všechno, co vyslovím nahlas, je mnohem skutečnější. Skutečnější a děsivější.

Ucítil jsem ostrou bolest. Pootočil jsem hlavu k jejímu zdroji. Moje pravá ruka, ta cizí věc, která do té doby ležela bez užitku na stole, jako by se zmítala ve smrtelné křeči. Prsty, trčící jen pár centimetrů ze sádrového obvazu, se nepřirozeně kroutily, jak se snažily sevřít v pěst.

„Edwarde, tohle si vážně nemůžeš vyčítat. Bella je dospělá žena. Celou dobu musela vědět, že riskuje. Určitě už dřív zažila nějaké nepříjemné situace. Přesto toho nenechala.“ Carlisle vytáhl ten svůj shovívavě otcovský hlas, který jsem tak nesnášel a kterému se dneska až do téhle chvíle dokázal vyhnout.

„Tak proč ty si pořád vyčítáš to se Sharon? Ona nebyla dospělá, když do toho auta sedala?“ Věděl jsem, že tohle mu vezme chuť utěšovat mě.

A ještě jsem neměl dost:

„Je to naše vina. Nás obou. Nejdřív jsme předvedli to představení v ateliéru, a pak nás ani nenapadlo řešit, kam zmizela. A ty…“

Věděl jsem, že jsem nespravedlivý, že zase potlačuju vlastní výčitky a frustraci tak, že útočím na někoho jiného, ale v tu chvíli jsem si nemohl pomoct. Jeho decentně vážný a přiměřeně starostlivý výraz mě vytáčel do běla. „A ty,“ naklonil jsem se k němu přes stůl. „Říkal jsi, že ji miluješ. Tři roky ti nevadilo, že to dělá s jinýma. Že se může kdykoliv stát právě tohle. Že zmizí, že ji někdo…“ Opřel jsem se zpátky do židle. Cítil jsem se vyčerpaný. To nepřetržité zahánění beznaděje mi dávalo zabrat.

Pomalu vydechl.

„Nemáš tušení, kolikrát jsem toho litoval. Co se mnou dělala představa Belly s jinými muži. Jak strašně jsem se o ni bál.“ Odsunul talíř a opřel si tvář do dlaní. Došlo mi, že nejsem jediný, koho zmáhá únava.

„Nevykašlal jsem se na ni. I když dala jasně najevo, že pokud o někoho stojí, jsi to ty. Já to zkoušel, Edwarde. Zkoušel jsem ji najít. Já… Neptej se mě proč, možná jsem jí nějak chtěl pomoct, možná jsem se bál, že toho budeš litovat. Že jsi ji od sebe odehnal,“ upřesnil, jako by to bylo nutné.

„Nenašel jsi ji a tak jsi to prostě pustil z hlavy?“ Nedošlo mi, že jsem už před nějakou chvílí zvýšil hlas, až teď jsem postřehl, že starší pár u vedlejšího stolu po nás zvědavě pokukuje.

„Nakonec jsem si řekl, že snad opravdu chtěla zmizet. Dělali na tom vážně schopní lidi a ti mi tvrdili, že tyhle dívky mají vždycky nějakou pojistku. Že vždycky někdo ví, kde zrovna jsou. Ale Bella se nikomu nezmínila. Nikde nezůstal vzkaz nebo nějaký záchytný bod. Skutečně jsem věřil, že to takhle chtěla.“

Na vteřinu mě přemohl pocit úlevy. Třeba má pravdu. Třeba… A pak mi v hlavě jako výstražný zvonek zadrnčela Jessičina slova. Bylo by to příliš jednoduchý.

„Já věřím Jessice. Když tvrdí, že se Bella měla po měsíci vrátit, tak se měla vrátit. Asi se necítila ohrožená, proto nikomu nenechala kontakt.“ Anebo jediný člověk, kterému by ho nechat chtěla, o to nestál.

Na chvíli zavřel oči. Uklidnil se překvapivě rychle.

„Jejímu otci neříkej víc, než je nutné. Musí ho to zraňovat. Vím, kdo na tom dělá. Zajedu za nimi hned ráno. Ale nemyslím si, že jim nějak pomůžu. Samantha je pro mě jen jméno z internetu. Může to být klidně chlap, co já vím.“ Natáhl se pro ubrousek a znovu si ho rozprostřel na klíně. Vložil si do úst úplně vystydlé sousto.

„Připrav se na to, že budou chtít tvůj počítač. Vytáhnou z toho víc, než bys čekal.“ Beze slova přikývnul.

„S tím nemám problém. Cokoliv, pokud to pomůže. A samozřejmě znovu zapojím pár firem a zkontaktuju své lidi u policie. Tohle pro ně musí být priorita.“

Konečně jsem se trochu uvolnil. Vlastně jen kvůli té poslední větě jsem byl ochotný setkat se s ním a mluvit s ním. Jedno se mu nedalo upřít. Plnil své sliby. A byl hrozně urputný, když mu o něco šlo.

 

 

 

 

Bella

Zastavil asi po dvaceti minutách. Neznala jsem to tu. Rozhodně horší část města. Zůstal strnule sedět. Až po chvíli mi došlo, že jeho pravačka hrabe v krabici nacpané mezi předními sedadly. Já na svou zbraň stihla sotva pomyslet, když se ke mně otočil a zamířil mi tou svou do obličeje.

„Tak jsme se projeli, co kočičko? Ty teď hezky pomalu a opatrně otevřeš tu tašku, vyndáš na sedadlo všechny prachy a zase hezky pomaloučku, s rukama nahoře, vypadneš z auta.“ Bylo mi už tak špatně, že se mi ani nezrychlil tep. Udělala jsem přesně to, co po mně chtěl. Naštěstí ho nenapadlo zkoumat boční kapsy. Buddyho revolver zůstal na svém místě.

„A můžeš to zkusit na policii,“ pochechtával se, zatímco já se neohrabaně soukala ven. „Kurvě na drogách budou určitě věřit, že u sebe měla pár stovek.“

Jakmile jsem pod nohama ucítila asfalt, rychle jsem se natáhla dovnitř pro tašku. Rozeběhla jsem se prázdnou ulicí. Pocit bezpečí byl pryč.

 



xxx

 

 

Seděla jsem ve dveřích nějakého opuštěného domu a navzdory vedru se třásla zimou. Bolesti nohou, které jsem jako první příznak blížícího se absťáku znala, se zhoršily, a z lýtek se přesouvaly do stehen a dál – kroutila jsem se, jak jsem se snažila nepustit bolest do břicha.

Celou tu dobu – v Chicagu, na cestě do Seattlu i teď, v Seattlu - jsem měla vlastně jen dvě myšlenky.

Fet a Edward.

Ano, v tomhle pořadí. Fet se ale právě úspěšně pokoušel zbavit mě i těch posledních útržků hezkých vzpomínek, které mě celou dobu držely nad vodou. Věděla jsem, že ještě chvíli a budou pryč. A zbude jen háčko. Pak se postavím a neomylně, jako každý feťák, najdu do čtvrt hodiny někoho, kdo mi to prodá. A protože nemám prachy, udělám cokoli, abych si na to vydělala.

Představa dalšího mužského těla mě nijak zvlášť neděsila. Za poslední týdny jsem otupěla. Moje tělo prostě nebylo moje. Zajímalo ho jen to, aby dostalo včas svou dávku. To ostatní dokázalo téměř nevnímat. Ale možná mi přeci jen zůstal kousek zdravého rozumu a já i v tomhle okamžiku dokázala myslet na to, co bude pak. Až vyprchá dávka. Najdu dalšího chlapa? A znovu? A znovu? Jak dlouho to bude trvat?

K bolesti se přidal pocit nekonečné únavy. Byla jako moře, jako všepohlcující oceán. Už jsem nemohla dál. A právě proto jsem se musela zvednout a dojít tam, kde zůstala poslední stopa Belly Swanové.

 

 

 

xxx

 

 

 

Než jsem se dostala do slušné části města, oslovili mě dva dealeři. Se skřípěním zubů jsem je poslala do háje. Zoufale jsem sledovala každý taxík, který kolem mě projel, ale byla jsem si skoro jistá, že v tomhle stavu by mě nevzali, ani kdybych jim nabídla trojnásobek.

Když jsem ten dům uviděla, rozplakala jsem se úlevou. Vlastně – brečela jsem už nějakou dobu, bolestí, ale tohle bylo jiné. Nepřipouštěla jsem si, že mě uvnitř nečeká žádná úleva. Že mě tam vlastně nečeká nikdo a nic. Bylo to jako po týdnech v poušti uvidět v dálce studnu. Zoufale jsem nechtěla myslet na to, že by mohla být vyschlá.

Z tašky jsem vylovila pár rozsypaných drobných a v trafice na rohu si koupila dvoje cigarety. Ruce se mi už tak třásly, že jsem je málem nedokázala rozbalit. Lačně jsem šlukovala, ale dočasná mírná úleva, na kterou jsem byla zvyklá z klubu, se nedostavila. Takhle dlouho jsem bez dávky ještě nebyla.

Došla jsem ke vchodu a zmáčkla několik zvonků najednou. Skoro vzápětí se ozval bzučák. Opřela jsem se do dveří.
Cestu nahoru jsem si později nepamatovala. Pokus odemknout ano, protože po cigaretě se ozval žaludek a já zoufale nechtěla pozvracet chodbu.

Jak jsem mohla vědět, že není doma? Netuším, ale nepochybovala jsem o tom. Necítila jsem jeho blízkost.

Vrazila jsem dovnitř a do koupelny vpadla skoro se zavřenýma očima. Po děsivé čtvrthodině – není nic horšího, než zvracet s úplně prázdným žaludkem – jsem se svezla na podlahu. Zase ten pocit ledového vedra. V bytě bylo nedýchatelno, ale já se třásla.

Zároveň se ze mě řinul lepkavý páchnoucí pot. Potřebovala jsem sprchu, ale to teď bylo nad mé síly. Ztěžka jsem se vyhrabala na nohy a vrátila se ke vchodovým dveřím, které zůstaly dokořán.

Vytáhla jsem klíč, zavřela a zamknula zevnitř. S klíčem v ruce jsem se vydala do ateliéru. Hlavním zdrojem světla bylo přes den velké okno s obloukem v horní části. Otvíralo se tak mizerně, že Edward větral jen přes malé vikýře těsně pod horní částí rámu a přes okno v kuchyni. Vikýře byly dokořán i teď.

Přisunula jsem si židli a vylezla na ni. Přidržela jsem se okenní kliky, vytáhla se co nejvýš a vyhodila klíč ven. Tedy – chtěla jsem. Ale řetízek zůstal zaháknutý za horní okraj rámu, takže teď visel i s pohupujícím se klíčem z venkovní strany. Nenapadl mě způsob, jak bych se k němu mohla dostat. A to bylo dobře. Protože už teď jsem toužila vzít ho, odemknout a vydat se někam pro dávku.

Takhle jsem se jen dopotácela do kuchyně, napila se vody a tak tak zvládla doběhnout do koupelny, kde jsem ji okamžitě vyzvracela.

Na odřený gauč do ateliéru – ano ten gauč, kde se mě Edward poprvé dotýkal jinak, než jak se malíř dotýká objektu – jsem si lehala s přesvědčením, že tady umřu. Že něco takového nemůžu vydržet. Jen jsem doufala, že se ještě předtím stihnu Edwardovi omluvit.

To byl oficiální plán.

Neoficiálně jsem prostě jen zoufale toužila po tom, aby mě ještě jednou objal.



 

Edward

„Ježíši, Jaspere, víš kolik je hodin?“ Mžoural jsem na zelené číslice na hotelovém budíku. Řekl jen čau brácho a já okamžitě poznal, že je opilý. Možná ne moc, ale v tuhle hodinu se to dalo předpokládat. Doufal jsem, že fázi volání si z mejdanů máme za sebou. Očividně jsem se pletl.

„Jen mě nech domluvit, kámo.“ Uvědomil jsem si, že se snaží šeptat.

„Dělej, jsem utahaný jako pes.“ Posadil jsem se a přidržel telefon u ucha ramenem, abych si uvolnil ruku a mohl si vyklepnout cigaretu.

„Jsme u tebe v bytě a…“ Vztekle jsem zahodil krabičku.

„U mě v bytě? Proč zase? A jsme znamená, že budu znova převlíkat postel?“

„Psst!“ zasyčel ostře. „Jsem tu s Alicí. Konečně souhlasila, že si promluvíme, ale odmítala jít ke mně. Prý to tam páchne sexem,“ uchechtnul se.

Zmínka o Alici mě uklidnila. Jak jsem říkal – cítil jsem svůj díl viny.

„Pořád nechápu, proč mi voláš. A jo, po Alici převlíknu bez reptání.“

„No, kámo, na někoho jsme tu totiž narazili.“

Je zvláštní, jak lidský mozek pracuje ve vlnách. Vnímal jsem to zpomalení. Hlavou mi táhlo těch pár možností, které jsem ale vzápětí – to už nastalo zrychlení – zavrhl. Nikdo kromě Jaspera nemá klíč. Jistě, zbývá ten, co se ztratil, když nás s Carlislem odvezla záchranka a Bella zůstala sama v ateliéru a…

Pomalu jsem se položil zpátky do postele. Skrčil jsem se na bok, kolena přitažená k bradě. Pod loktem levačky, která teď držela telefon skoro křečovitě, jsem cítil, jak se mi srdce snaží urvat od tepen, jen aby uniklo tomu šílenému tlaku.

„Jazzi, řekni, že je v pořádku. Prosím tě, jen mi řekni, že je v pořádku.“

Ulevilo se mi, když se místo toho idiota ozvala Alice.

„Ahoj Edwarde, promiň, Jasper jí pomáhá do koupelny. Nemůže moc mluvit, třese se, ale pokud jsem jí dobře rozuměla, má absťák. Netuším, co se v takové situaci dělá, ona vypadá vážně děsně. Nemůžeš zavolat nějakému doktorovi a zjistit to?“

„Alice, zůstaň na telefonu. Za pět minut ti zavolám nazpět. Prosím.“

Konečně jsem se nadechl. A pak jsem vytočil to jediné číslo, které připadalo v úvahu.

 

 

 

 

 

 

povídky od ambry

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3   »

leelee

27)  leelee (23.02.2012 20:51)

život je boj a sebevrazi jsou ulejváci...
jo to se mi vybavilo když zahodila klíč nejdřív... potom mi chvíli trvalo než mi všechno docvaklo(kdo to slyšel?hmm) a je to tam! je jedno kde byla, co se tam dělo, ale stačí, že je teď v pořádku na tom jediném záleží

Silvaren

26)  Silvaren (23.02.2012 20:28)

Tolik bolesti, ale zároveň i naděje Bože, Ambří, já Tě miluju! Tenhle příslib toho, že jsme se odrazili ode dna a i když ne přímo, stoupáme vzhůru. DÍKY
EDIT: Bella má můj neskonalý obdiv, že dokázala vyhodit ten klíč. Má neskutečnou vůli.

Hanetka

25)  Hanetka (23.02.2012 18:34)

Ehm... posledně mě dostal Edward... tak dneska Bella. Ale jen krátce.


Až ze mě zůstane krev a holá kost,
ani tlukot srdce nebude už dost,
zlomím každé pouto, zbořím každý most,
přijdu k tvým dveřím jak nezvaný host.

Přijdu ke tvým dveřím jak toulavý pes,
sedřu z kůže špínu, slzy, pot a rez,
možná, že už zítra, nebo radši dnes
budu doufat, že bys mě u sebe snes.

Budu doufat, že už stejně jak já víš,
že bez lásky život horší je než kříž,
nechci už mít srdce jako prázdnou spíž,
u tebe chci najít navěky svou skrýš.

Ambruš, díky za tu naději.

Fanny

24)  Fanny (23.02.2012 18:31)

Nevím o tom zhola nic, ale něco mi říká, že tohle sama přežít prostě nemůže. Ovšem její síla je neskutečná, svázat sama sobě ruce. To uvědomění! Klaním se nejen Tobě ale i Jí. Taxikář? Hajzl, nějak je i normálně nemám ráda
Některé chvíle jsou tak silné, že trochu přebíjejí ty jiné, ale neznamená to, že třeba rozhovor Carlisle s Edwardem byl neskutečný

Marcelle

23)  Marcelle (23.02.2012 18:29)

Konečně je doma, ale budou to mít oba ještě sakra těžký. Ambři díky, díky, díky

Marvi

22)  Marvi (23.02.2012 18:20)

Nejdřív jsem té písničce nevěřila, že půjde do jeho ateliéru, byla to chyba. Jo zase si mě překvapila. A Bella je na tom opravdu špatně, já jen doufám, že ji Jasper a Alice dokáží pomoc než k ní přijde nějaký doktor, nebo doktorka?
Popravdě jsem nečekala další kapitolku tak brzo, ale jsem za ní velmi ráda. A mám strach co servíruješ příště... To bude ještě bolesti...

21)  lumik (23.02.2012 18:19)

Tak to je síla. Aspoň že už se našla. Hajzl taxikář by zasloužil

20)  hellokitty (23.02.2012 18:07)

Lenka326

19)  Lenka326 (23.02.2012 17:10)

Wow! Tohle jsem nečekala, klíček, ten malý schovaný klíček našel zpátky
svůj zámek. Takže už je relativně v bezpečí a může začít léčit své zničené tělo, ale co pak? Bude to moc těžké, ale já ti věřím.
Rozhovor otce se synem... to se ti moc povedlo
Dík za dílek, naději a lásku v něm.

Twilly

18)  Twilly (23.02.2012 16:52)

Ty vole, ona to dokázala! Dostala se k němu a ten klíček v okně... uááááááááááááááááááá jo! *fworks*

THe

17)  THe (23.02.2012 16:22)

Pitomej taxikář (ehm, okradl ji taxikář, že jo?).
Ale je u něho doma!!! Sice s absťákem jako prase, ale je tam!

16)  martisek (23.02.2012 16:22)

každý nový díl otevírám s obavou, co mě čeká. vždy hluboký nádech, abych to přečetla rychle a bezbolesně, a při poslední tečce výdech. všechno popisuješ tak dokonale realisticky, až z toho běhá mráz po zádech. konečně to ale vypadá, že začíná svítit na lepší časy těším se, co bude dál

KatkaB

15)  KatkaB (23.02.2012 16:16)

Tahle kapitola byla klíčová. Dokonce tak klíčová, že v ní klíč hrál důležitou roli. Konečně bude líp.

"Samozřejmě pravou rukou. Šlo mu to moc dobře. Jako chirurg byl skvělý. Jako otec nestál za nic." Opět jsi mě přesvědčila, jak výborná jsi spisovatelka, ambro.

"Sedíme tady, čekáme, až nám přinesou grilovaný lilek s lanýžovou omáčkou, a Bella zatím někde…" I když napíšeš tři tečky, jsi výborná spisovatelka, ambro.

"Fet a Edward. Ano, v tomhle pořadí." Drogy jsou svinstvo. A Ty jsi výborná spisovatelka, ambro

Děkuju za tuhle kapitolu. Zatímco já se opakuju, Ty jsi ukázala, že to máš opět perfektně promyšlené a že umíš psát. Čtu Tě ráda, i když to není zrovna nejoptimističtější námět

Bye

14)  Bye (23.02.2012 16:11)

Nojo, taxikář nezklamal
Ale pak, našla to! Správná volba! Osud zasahuje! Kouzelný klíček!
Tak jo, ten balvan velikosti a hustoty úlomku planetárního tělesa se mi na konci kapitoly od srdce uloup. A skončil v žaludku.
Tohle bude ještě boj.
Edward už ví, co chce a jde si za tím. Teď už Bellu pustit nehodlá.
Ale obávám se, že Bella mu to neusnadní. Teď bude mít co dělat sama se sebou, bude muset přijmout pomocnou ruku, ale až skončí... tělo spravené, duše rozbitá. A ten pocit viny, a studu... Ne, nebude to snadné.
Takže Carlisle taky nezahálel, srdce moje.
Tak už ať to z těch laptopů vytáhnou! Samatha se bude smažit v pekle!
Ještě tu Edwardovu ruku, prosím. A Esme. Já vím, jsem případ.

13)  hanka (23.02.2012 16:01)

VŠEM se velice omlouvám,ale nahlodala mě Ajjinka a nefunkční tlačítko.takže jsem se hluboce zamyslela
zapomeň,že tady skončím ,to bych si rvala vlasy 100 let
miluju Edwarda ( teda Roberta )jako ty, a tím pádem i Bellu ,takže vzhůru donekonečna :):)
jéžiši ,to mám radost,že jsem intelektuálně znemožnila
tak a teď teda šup šup,už tomu neujdeš
jsi zlatíčko

Carlie

12)  Carlie (23.02.2012 15:53)

ambruško , tak jsem se zase po čase dostala k tomu, abych si dala pořádnou nálož Tvého příběhu (myšleno kvantitativně, protože jsem kvůli nové práci a starým migrénám ;-) neměla moc prostoru pro čtení, takže jsem měla dluh hodně kapitol, ale i kvalitativně, jsi prostě jednička! )
Zase jsem měla možnost přesvědčit se, že nic neděláš polovičatě, měla jsem před sebou širokoúhlý příběh, velké plátno, velké emoce, několik nominací na Oskary!
Totálně mě zasáhly ty postupné náznaky, že se Bella řítí do slepé uličky, propasti. :(
Když Bella utíkala, tolik jsem se bála, že to bude marný pokus, skončí zase zavřená :(
Pořádně si to vyžrala za ten svůj trochu naivní pokus nahlédnout do této brandže, chůdě… :(
Moc se mi líbí, jak jsi neopomenula i ostatní postavy, rozvíjíš příběhy, charaktery všech, není to jen tunel pro Edwarda a Bellu, o to je to barvitější, plnější, lepší.
Jsem nadšená tím, co umíš. A teď detox… z bláta do louže, z dna na jiné dno. Hledání cesty k sobě samé a znovu k Edwardovi. Jej, to ještě bude drama.
ambruško, jestli Ty nepůjdeš do knížky, tak už fakt nevím, kdo, obdivuhodná dámo, jsi rozhodně první ve frontě!
Díky za zážitek a moc se omlouvám za áčka u předchozích kapitol, hrách si v koutě nasypu sama ;-)

Hanetka

11)  Hanetka (23.02.2012 15:52)

Ufff, to jsem si oddechla... hanka mě docela vyděsila. Ještě se vrátím, až se to ve mně slehne, jo?

DyDy

10)  DyDy (23.02.2012 15:47)

Na povídku jsem narazila nedávno, omlouvám se, že ode mě máš první komentář až teď. Povídka je dokonalá a vážně píšeš krásně:). Před tím, než jsem si přečetla tuhle povídku, měla jsem jednu oblíbenou. Teď už mám jinou, protože takhle povídka ji lehce strčila do kapsy:).

ambra

9)  ambra (23.02.2012 15:43)

haničko, snad tě moc nezklame, že tohle ještě není konec:D . Kurde, ženo, ale tak hezky jsi to napsala - dál už není co říct . Promiň, ale to těm dvěma nemůžu udělat . Ale klidně to můžeš zapíchnout už tady .

8)  hanka (23.02.2012 15:36)

ale asi jo,asi máš pravdu,že dál není co říct
když jsem se vzpamatovala z toho zděšení,tak mi dochází,že je to ten nejlepší konec a ty jsi řekla všechno,dál může pracovat jen naše fantazie
mám tě ráda,i když tě znám jen skrze tvá slova a myslím,že můžu o málokom říct,že mi otevírá duši a nutí mně tolik přemýšlet o životě,děkuji

«   1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek