16.02.2012 [13:30], ambra, ze série Růžový popel, komentováno 46×, zobrazeno 6784×

Kráčím sama až na okraj
Padám do vody tak jako kámen
Zmrzlá až do morku kosti
Proč jsem šla sama?

Dole u řeky podél lodí
Kam každý chodí, aby byl o samotě
Kde nemůžeš vidět žádné vycházející slunce
Dolů k řece...poběžíme

Když podél vody pijeme až na dno
Pohlédni na kameny v řečišti
Můžu říct z tvých očí
Ty jsi nikdy předtím nebyl dole na břehu řeky

Dolů vodou až k řečišti
Někdo tě volá někdo říká
pluj s proudem a odpluj pryč
Dolů řekou každý den

O můj Bože, pochopila jsem, jak je všechno zničené v řece hluboké
A já nevím proč já jdu touhle cestou
Dolů k řece

Tam, kde stará řeka zaplaví tvé oči
aby smyla špínu na břehu řeky
Běž do vody tak blízko
řeka bude tvýma očima a ušima

Kráčím sama až na okraj
Padám do vody tak jako kámen
Zmrzlá až do morku kosti
Proč jsem šla sama

O můj Bože, pochopila jsem, jak je všechno zničené v řece hluboké
A já nevím proč já jdu touhle cestou
Dolů k řece

Edward

Červencové vedro zavřelo Seattle pod dusivý poklop. Dýchavičná klimatizace v ateliéru nadělala víc rámusu než studeného vzduchu, a tak jsem se většinu dne flákal po kavárnách nebo si u Jaspera užíval jeho příjemných dvaceti stupňů. Za chládek jsem platil pivem a ochotou vyslechnout jeho nářky na téma Alice.

Carlisleovi lidé bez reptání přijali novou náplň práce a v Jasperově životě vyvstala nová komplikace. Neřešil, že s ním Alice odmítá komunikovat, mnohem víc ho užírala žárlivost. U ní a u její sestry se střídali tři z otcových bodyguardů a jejich fyzické přednosti byly nepopiratelné. Se špatně skrývanou škodolibostí jsem se nijak zvlášť nesnažil svému nemožnému kamarádovi jeho obavy vymlouvat. Přesto jsem Alici podezíral, že Jasperovu nátlaku nakonec podlehne a vezme ho zpátky. Taková holka se tak snadno neodmiluje.

Takováhle rozhodně ne…

Měl jsem tři týdny po druhé operaci a Emmett nad mými pokroky jásal. Postupně se mi vracel cit do prstů, ale ruka jako by pořád patřila někomu jinému. Nic nebylo vzdálenější než šance, že do ní ještě někdy vezmu štětec.

„Trpělivost,“ opakoval Emm s tím svým bezelstným úsměvem a nutil mě popadesáté pohybovat ukazovákem v rozpětí dvou milimetrů. Když jsem po hodině z námahy a vzteku skoro šilhal, kývl bradou ke stoličce bez opěradla, kde to mučení zakončil masáží mého ztuhlého krku a ramene. Nepoužívaná strana těla rychle ochabovala, vnímal jsem, že se celý jakoby hroutím k pravé straně. Emmett mi vysvětloval, že to je normální a že až časem začnu zraněnou ruku používat, svaly se znovu zpevní a tělo vyrovná.

Přemýšlel jsem, jestli s hroucením těla souvisí i postupné hroucení všeho ostatního v mém životě.

Začalo to ateliérem.

Když jsem se do něj vrátil – musel jsem si vzít klíč od Jaspera, můj někam zmizel – málem se mi rozskočil hrudník. Poznal jsem, že tam uklidila ona. Nevím jak, ale věděl jsem to. Prázdný stojan opřela o stěnu; obraz jsem nikde neviděl, ale byla tu jen jedna dost velká plocha, která ho mohla schovat.

Klekl jsem si na levé koleno – už v té době jsem podvědomě přestal věřit celé pravé polovině těla – a neohrabaně zvedl deku visící přes okraj postele. Byl tam. Pečlivě zakrytý. Poslal jsem Esme domů a teprve pak ho vytáhl na světlo. Skvrny od kávy se vpily do struktury plátna a přestávaly být patrné, ale barvy samozřejmě zůstaly stejně syté. Její oči, její vlasy, její rty, její prsa a její klín – jako bych teprve před pár minutami odložil štětec. Jako by za ní teprve před chvílí zaklaply dveře.

Tehdy poprvé mě napadlo, že ho nedokážu nikdy vyhodit. Bylo to otevřené přiznání slabosti, závislosti, ale po nekonečných dnech v nemocnici, kdy jsem nemohl dělat nic jiného než přemýšlet, už jsem si nemusel nic nalhávat.

A tak jsem ho stejně jako předtím Bella důkladně obalil krycím plátnem, přidal vrstvu dalšího a schoval ho zpátky pod postel. Stačilo mi, že je tam. Že o něm vím. Bellu jsem si zatím nemusel připomínat. Její podoba mě pálila v mozku jako čerstvě vyleptaný cejch.

Tím ale moje aktivita v ateliéru skončila. Pokud nepočítám děsivě pravidelný sex s Tanyou, zoufale častou masturbaci s Belliným obrazem za sevřenými víčky a nervy drásající zřídkavé pokusy se skicákem.

To další šlo do kytek tak nějak samospádem.

Esme jsem neměl co odpouštět. Přesto se od jejího nemocničního přiznání mezi námi něco zlomilo. Do té doby jsme byli jako spiklenci; vzbouřenci proti všemocnému CC a jeho prachům. Ona nečekala na výsledek trapně protahovaného sporu o alimenty a rovnou se vrátila do práce. Já se snažil prodat své starší práce, i když se mi s nimi loučilo dost těžko, jen abych nemusel vybírat z účtu, který pro mě po rozvodu otec založil. Se skřípěním zubů jsem ho nechal platit školné, ale těšil jsem se, až mu to do posledního centu vrátím.

Po Esmeině zpovědi se naše spojenectví otřáslo v základech. Vlastně zmizelo. Doufal jsem, že ne navždy, že se vrátí ta odpoledne, kdy neměla službu a narychlo jsme si naplánovali kino, výstavu nějakého šíleného umělce nebo prostě jen pokec nad pivem v některé z našich oblíbených putyk. Teď to ale nepřicházelo v úvahu. Zřejmě i proto, že jsem s ní nemohl probrat své hlavní téma. Bellu.

O Belle jsem s Esme prostě nemohl mluvit, i když se o ní párkrát pokoušela začít.

Vynechal jsem něco? Co vlastně do té doby tvořilo můj život? Nedokázal jsem to popsat přesně, ale naprosto jasně jsem cítil ten zlom.

Můj život před Bellou a můj život po Belle.

O tom druhém jsem věděl jen jedno: nenávidím ho.

xxx

Jasper se nepřetržitě zaobíral Alicí, a tak mě nepřekvapilo, když jednoho dne – už měl zase svůj klíč – vrazil ke mně s jejím jménem na jazyku. Překvapivé bylo jeho rozpoložení. Zkroušenost nahradilo nadšení.

„N-á-p-a-d,“ hláskoval a ťukal si na tu svou pro holky asi hezkou, ale jinak absolutně prázdnou palici.

S povzdechem jsem vyrval a smuchlal další papír ze skicáku, vyklepl cigaretu a natáhl si nohy. Tohle vypadalo na dýl.

„Večer jsem potkal Jessicu.“ Samozřejmě, ani truchlení mu nezabránilo v tom, aby chodil dál kalit.

„No a? Doufám, že ses nepokusil k Alici přiblížit přes postel zrovna týhle dračice.“ Zakoulel očima, jako by to byla až tak nepravděpodobná varianta.

„No sice to nebyla úplně náhoda, že jsme se potkali, ale ujišťuju tě, že o mě ten hysterickej zájem neprojevovala.“ Zpozorněl jsem. Okamžitě viděl, že teď už je moje pozornost opravdová a spokojeně se zašklebil.

„No jo, pořád shání Bellu. Skoro každý večer dělá kolečko po klubech, kam dřív chodily. Nedivil bych se, kdyby se v rámci svýho pátrání znovu ukázala i tady.“ Vzpomněl jsem si na Bellin slib, že končí se starým životem. Bylo odříznutí Jessicy součástí té změny? To se mi nezdálo. Naopak. Jessica mohla být dobrý způsob, jak navázat tam, kde kdysi skončila.

Jazz vyčerpal svou denní dávku empatie a vrátil se ke svému nápadu.

„Zkoušel jsem z ní vytáhnout něco o Alici.“

„No, to je překvapení,“ zabručel jsem, pořád myšlenkami jinde. Jazz ignoroval ironii v mém hlase a pokračoval:

„Dostali jsme se k tý její sestře. Rosalii. Prý se jí to s těma nohama hodně zhoršilo. Bojí se vycházet z bytu a procházky byly jediná rehabilitace, kterou si mohly dovolit.“

„Takže jsi na sebe náležitě hrdý, co?“ Nechápal jsem, jak o tom může mluvit tak klidně. Totálně těm holkám zkomplikoval život a tváří se jako neviňátko.

„No vlastně jo, protože jsem si vzpomněl na Emmetta.“ Udělal významnou pauzu. Pochopil jsem okamžitě, ale nehodlal jsem mu to ulehčit.

„Emmett je nejlepší fyzioterapeut ve městě. Bere dvě stovky na hodinu. Takže to v rámci odčinění svýho hříchu Rosalii zatáhneš?“ Vytřeštil oči.

„Tolik berou právníci, ne?“ Poškrábal se na hlavě. „Myslíš, že by tvýmu otci vadilo, kdyby ses rozhodl využívat Emmettovy služby častějc? Jako že když mu dojde mastnější účet, tak ho to rozhodí?“

Tohle byl Jasper. Bude konat dobro, ale za cizí prachy. Měl štěstí, že jsem se kvůli tomu cítil taky trochu provinile. Tehdy u Simona jsem mu to měl rozmluvit. Tušil jsem, že by se to Alici nemuselo líbit. Ale mlčel jsem a vzal si za to mlčení i prachy.

„Myslím, že je dost vytížený, ale zkusím se ho zeptat,“ slíbil jsem s povzdechem. Jasper se široce usmál. Nepochyboval, že to klapne. Ještě mi sebral z krabičky cigaretu, z ledničky pivo a zmizel dřív, než si to rozmyslím.

Znechuceně jsem se rozhlédl kolem sebe. Za chvíli měla dorazit Tanya. Věděl jsem, jak ji tenhle chaos rozčiluje, ale ona nebyla dostatečnou motivací pro to, abych se pohnul a něco s tím udělal. Bude muset přežít ne zrovna čistou sprchu a smuchlanou postel. Taky pár talířů s oschlými zbytky pizzy a nějaký ten hrnek od kafe. Nesnášel jsem binec, Esme si kvůli tomu ze mě utahovala – prý jsem jediný umělec se smyslem pro pořádek – ale teď jsem nějak nedokázal sebrat dost vůle a energie a pravidelně tu uklízet.

Taky jsem podezříval sám sebe, že zkouším Tanyu, co vydrží. Jen jednou pustila v kuchyni vodu a chystala se dát to tam do pořádku. Velmi rychle a velmi ostře jsem jí vysvětlil, že mi to vadí. Stopnul jsem její zabydlovací gesto dřív, než mohlo dostat náležitý význam a posunout náš pracně slepený vztah dál.

Můj vnitřní neklid dál rostl.

A já si po chvíli uvědomil, že s rozházenou postelí to nemá co dělat. Sáhl jsem pro mobil a tou svou nemožnou levačkou začal projíždět staré zprávy. Jo, byla tam. Esemeska od šílené Jessicy, ve které mi posílala kontakt na Alici. Možná by bylo jednodušší zavolat přímo Belle, ale to jsem si prostě neuměl představit.

Ahoj, jen chci vědět, jestli jsi v pořádku. Jestli tohle všechno znamená, že jsi vypadla z města a máš mě na háku.

„Ahoj Jessico, tady Edward. Edward Masen. Já jsem…“

„Já vím, kdo jsi,“ přerušila mě. „Ozvala se ti?“ zeptala se rovnou. Jak mohla vědět, proč jí volám? No jasně, Jasper.

„Ne. Kdy jsi s ní naposledy mluvila? A co ti vlastně řekla?“ Cítil jsem, jak se mi rozbušilo srdce. Z původně nejasné obavy rostl strach. Zřejmě naprosto zbytečný, ale o to intenzivnější.

xxx

Za půl hodiny byla u mě. Zrušil jsem schůzku s Tanyou – nepřekvapilo mě, když nedala najevo, jestli jí to vadí nebo ne – a pak už jsem se úplně soustředil na Bellu. Byla to taková úleva nemuset to konečně před někým skrývat, že navzdory té dusivé obavě jsem se skoro třásl štěstím. Od toho hnusného květnového dne jsem se necítil tak dobře. Tak živě.

Jessica nejdřív zkritizovala nefunkční klimatizaci, pak se na deset minut zavřela v kuchyni, a po sérii výmluvných zvuků se vrátila trochu zpocená, ale s dvěma sklenicemi ledové kávy. Položila je na stolek, posadila se naproti mně a z velké kabely, kterou předtím pohodila vedle křesla, vytáhla tlustý blok se zastrčenou propiskou.

„Potkala jsem ji sedmnáctýho května,“ začala rovnou. „Řekla, že odjíždí, ale že přesně za měsíc je zpátky. Mluvila o posledním pracovním závazku. A myslím se, že s jejím psaním to nemělo nic společnýho,“ zamračila se.

„S jejím psaním?“ Nechápal jsem, o čem to mluví. Nerozhodně poposedla.

„Jak moc jsi ji vlastně znal? Teda ji znáš?“ opravila se rychle. Zase ten hnusný pocit v břiše.

„Ne dlouho, ale myslel jsem si, že docela dobře. Že ty podstatné věci o ní vím.“

„Třeba její příjmení?“ ušklíbla se. A já zrudnul jako malé dítě, které načapali při lži. I tehdy, když jsem ji přepadl u ní doma s koláči, jsem nestudoval její zvonek. Prostě jsem tomu panákovi v hale oznámil, že jdu za slečnou Bellou.

„Isabella Swanová. Říká ti to něco?“ Jo, tohle mi rozhodně bylo povědomé, i když u Isabelly se automaticky ozval ten svíravý pocit v žaludku. Z opačné strany pohovky jsem si přitáhl otevřený laptop a do vyhledávače vyťukal to známé neznámé jméno. Levačkou mi to trvalo tak dlouho, že jsem obdivoval Jessičinu trpělivost.

Vyskočilo mi přes tři miliony odkazů.

Zalapal jsem po dechu.

„Jo, hochu, kámošíme s celebritou,“ řekla Jessica s hořkostí v hlase. „Teda spíš s bývalou celebritou, která si v posledních letech parádně podělala život. Já nevím přesně, z čeho teď má prachy, ale tuším a podrobnosti vědět nechci. Ale vím, že když mi toho sedmnáctýho říkala, že přesně za měsíc bude zpátky a že mě pak bude potřebovat, tak nelhala.“ Zaslechl jsem u ní ozvěnu vlastní paniky.

Bylo sedmnáctého. Ale července.

Bella

Dostala jsem se do stavu, kdy jsem bez dávky vydržela nejvíc šest hodin. Už jsem chápala, proč na mě ostatní holky při občasném setkání dole v klubu zíraly jako na blázna, když jsem jim horečnatě šeptala, že mě tu drží násilím a že potřebuju nějak dostat ven zprávu pro policii. Ty, které nebraly, tu dělaly dobrovolně a nevěřily mi. Myslely, že mi z fetu hrabe. Ty, které na tom byly jako já, nechápaly, že by se někdo normální odstřihl od jistého zdroje tak kvalitního heráku. Od té doby, co mě jedna z nich práskla Coxovi a on si mě pak podal společně s Buddym, jsem mlčela.

Klub se pro mě čím dál víc stával zakázaným územím. Mohla jsem se tam ukázat jen přes den, když jsem se dopotácela pro něco k jídlu. Večery a noci už znamenaly jen privát. Jeden z luxusních pokojů v místech, kde jsem při prvním zběžném pohledu předpokládala byty a kanceláře.

Dny a noci mi splývaly, jasných chvilek ubývalo. Pamatovala jsem si, že jsem plánovala útěk, ale přistihla jsem se, že hledám výmluvy. Ostatní zfetované kurvy měly pravdu. Už se mi nechtělo od zdroje.

Buddy vedle mě usínal skoro pravidelně. Zbraň odkládal na stejné místo na stolku. U pozdní snídaně se mi celkem běžně stávalo, že mě Darlena nechala samotnou i s penězi z kasy. Ale zatím jsem se nedostala dál. Jako by mě nechtěla pustit moje hlava. Jen jsem se posunula k přemýšlení o tom, jestli je některý z východů přes den odemčený, dostavila se spolehlivě panika.

Protože za dveřmi byl normální svět. Ulice, lidi a denní světlo. Světlo, na kterém moje rozpíchané žíly a nepřirozeně reagující zorničky budou vypadat úplně jinak než tady, v přízračném přítmí bordelu.
Když jsem to neuhlídala, dostala se ta myšlenka ještě dál. K Seattlu. K Jessice. K Edwardovi.

Nemohla jsem říct, že na Edwarda někdy myslím. Byl se mnou nepřetržitě. Ani jsem se nepokoušela dostat ho z hlavy a z toho bolavého místa v hrudi, kde se mi vytrvale připomínal. I v heroinovém rauši jsem ho cítila. Jeho vyčítavý pohled mě pálil jako kyselina. Ale chuť jeho krve v mých ústech zůstala sladká.

xxx

Netuším, čím se ten den lišil od jiných. Možná ničím.

Možná se jen Cox nebo Buddy opozdili s dávkou, i když jsem zrovna nebyla v trestu. Možná ten den bylo v Edwardových očích víc lásky než odporu.

Nevím.

Buddy usnul. Ani nepočkal, až si píchnu. Opatrně jsem se zvedla. Zašla jsem do koupelny a z velké toaletní tašky, která dřív přetékala kosmetikou, jsem vytáhla pár skoro prázdných lahviček. Vrátila jsem se s ní do pokoje a do vnější boční přihrádky nacpala zbraň. Netušila jsem přesně, k čemu mi bude, ani jestli bych ji uměla nebo dokázala použít. Se sebezapřením jsem do jedné z vnitřních přihrádek uložila všechno nádobíčko z tácu. Píchnu si až někde venku. Za odměnu.

Nepřevlékala jsem se. Příliš by mě to zdrželo. Doufala jsem, že je venku takové vedro, že šortky, tílko a žabky nebudou budit pozornost. Sešla jsem dolů. Klub byl prázdný. Až v tu chvíli mě napadlo, že jsem nakonec vyrazila bez plánu. Co bych řekla, kdyby mě tu někdo viděl?

Neuvědomila jsem si, že kasa už je dávno spočítaná a prázdná. Za barem nikdo nestál. Vlastně nikde nikdo nebyl. Hučela tu klimatizace a někde zdálky jsem slyšela hrát hudbu. Došla jsem k pokladně a ani ji nezkoušela otevřít. Místo toho jsem hrábla po zásuvce pod ní.

Byly tam ruličky napočítaných bankovek a tuby s drobnými na vracení. Nemohli otevírat s úplně prázdnou pokladnou. Otevřela jsem tašku a začala do ní peníze házet. Hudba na chvíli zesílila a zase se ztišila. Jako by někdo prošel dveřmi. Zrychlila jsem.

Chodba. Dveře. Žádné klíče, jen jednoduchá vnitřní západka jako na školních záchodcích.

Na ulici mě na chvíli oslepilo slunce. Třásla jsem se, abych už byla v taxíku a mohla si píchnout. Svědilo mě celé tělo a dostávala jsem křeč do lýtek. Jasné příznaky absťáku.

„Ta malá kurva zdrhla!“ uslyšela jsem za sebou Buddyho ochraptělý hlas. Překvapilo mě to. Nečekala jsem, že to jako první zjistí zrovna on.

V horní části ulice se objevil taxík. Rozběhla jsem se mu naproti a zběsile mávala rukou.

A s každým krokem, který dopadl na rozpálený chicagský asfalt, jsem cítila, jak se mi na zpocenou kůži jen těsně nad vyděšeným srdcem lepí řetízek s mým nejdražším přívěskem.

povídky od ambry

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

6)  Ajjinka (16.02.2012 15:40)

ambři... tys ji tam nechala tak dlouho!!! Mně teď nezbývá nic jinýho, než doufat, že se jí podaří utéct, fakt si radši ani nechci představovat, co by se stalo, kdyby ji chytili...
Edward... Chjo, on je takovej... prostě jsem strašně ráda, že se Jessice ozval!
Chci doufat, že už máme nejhorší za sebou, ale... u tebe si na to netroufám
Děkuju!

2)  janulka (16.02.2012 13:57)

omfg!!!

1)  Marcelle (16.02.2012 13:53)

oba jsou v tom až po uši, musí to mít ten správnej HE, otázka je co je ten správnej..............díky ambři, jsi skvělá

«   1 2 3