Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/sexy%20boty.jpg

Slibovaná nejhorší kapitola.

Posouváme se o nějaké tři týdny dopředu.

18+. Nekompromisně.

 

 

 

 

 

Bella


Nenáviděla jsem se za to, ale když cvakl zámek, byla jsem šťastná. Cox měl na sobě obvyklé denní oblečení – bílé bavlněné tričko bez poskvrnky a nažehlené plátěné kalhoty. Jeho chorobná čistotnost byla jedinou světlou stránkou našeho vztahu. Vždycky používal kondom a dotýkal se mě minimálně. Než jsem si začala heroin píchat sama a dobrovolně, nasazoval si při mém ošetření rukavice.

Teď už nemusel.

„Svačinka pro naši princeznu.“ Jeho slova jako vždy podivně kontrastovala s jeho nezúčastněným hlasem.

Na noční stolek položil kovový tác s nádobíčkem. Ani jsem se nesnažila skrýt svůj třas. Posadila jsem se, shodila pyžamové kalhoty a s nedávno získanou zručností si v horní části stehna utáhla gumové škrtidlo. Na jehle byla jako obvykle nasazená plastová krytka. Cox je vážně úchyl. Strhla jsem ji a bez dalšího otálení vstříkla svou první dnešní dávku do rozbolavělé žíly.

„Přinesu ti na to antibiotikovou mast. Začíná se ti dělat absces. Zatím si můžeš píchat nad kotník. Pod těma úžasnýma podkolenkama to nepůjde vidět.“ Coxova starost byla skoro dojemná.

Lehla jsem si zpátky na postel, ale nijak zvlášť jsem se neukládala. Teď byl čas zaplatit za donášku. Zavřela jsem oči. Slyšela jsem, jak Cox roztrhl obal od kondomu. Vyhrnula jsem si tričko. Chvíli to trvalo, než ho pohled na mě dost vzrušil. Pak si sundal kalhoty, pečlivě je srovnal a přehodil přes spodní čelo postele. Ještě před tím vyndal z kapsy malou tubu s lubrikantem. Nelehal si na mě celou vahou. To Buddy mě pokaždé téměř udusil. O co míň jsem ale Coxe cítila na sobě, o to hůř mě dokázal rozbolavět dole. Dával si na čas. Čas, který pro mě díky jeho dokonale čistému heráku na chvíli přestal existovat.

 

 

 

 

Edward

Udělal jsem se půl vteřiny po Tanye. Perfektní sexuální synchronizace nám vydržela. Všechno ostatní bylo pryč. Jen jsem se obával, že jí to nedochází. Naopak. Pochvalovala si, jak jsem se změnil. Zvážněl. Dospěl.

Vytrvale opakovala, jak je vděčná osudu, že se o mém stavu dozvěděla tak brzy. Jasper, kretén.

„Možná je cena příliš vysoká,“ slyšel jsem ji z koupelny vykládat někomu do telefonu, „ale Edward prožil zásadní zlom.“ Připomínala mi matku, která chválí své dítě. A to ani netušila, jak moc je ten můj zlom zásadní.

Sklonila se, krátce mě políbila a při tom ze mě sesedla. Natáhla se pro pár připravených papírových utěrek a osušila mě. Ne, Tanya nikdy nic nenechávala náhodě. Vždy připravená na všechno.

„Musím běžet, miláčku,“ oznámila mi cestou do sprchy. „Nezapomeň na tu zítřejší schůzku.“ Ve škole mi domluvila půlroční přerušení studia. Spláchla se tím i moje absence ještě před úrazem. Ale Campbell trval na osobním setkání. Tušil jsem důvod. Nemohl připustit, abych zůstal klidný. Dá mi to sežrat.

Tanya vypadla o deset minut později. Ve dveřích se srazila s Jasperem.

Natáhl jsem se pro krabičku a neobratně si vyklepnul cigaretu. Jasper vylovil zapalovač a úslužně mi připálil.
„No zrovna na tomhle bys motoriku trénovat nemusel,“ ušklíbnul se.

„To říká ten pravý. A zmlkni, na opečovávání mám Tanyu a Emmetta.“ Zůstal jsem v posteli, popelník položený na břiše. Jazz měřil místnost nervózními kroky. Každou chvíli vykouknul oknem na ulici. Než jsem se ho stačil zeptat, co se děje, zadrnčel domovní zvonek.

„Kurva,“ vyjekl. Dotyčnou musel někdo pustit u hlavního vchodu, protože za chvíli se ozvalo nekompromisní klepání na dveře. Se zájmem jsem čekal, která bejvalka je to tentokrát. Z Alice by tak vytočený nebyl. Navíc jsem si byl jistý, že Alice by ho nepronásledovala, ani kdyby jí dal kopačky.

Šel otevřít. Skoro okamžitě ke mně dolehly rozrušené hlasy. Návštěva se zřejmě pozvala dál, protože jsem je slyšel blížit se. Rychle jsem zkontroloval, jestli jsem dost přikrytý.

„Nepokoušej se to na ni hodit, ty zmetku!“ Ta holka byla fakt naštvaná. „Alice není povinná líčit ti detaily svých rodinných trablů. Zato ty jsi kurevsky povinný zeptat se jí, jestli můžeš prodávat její fotky!“ Velmi rychle jsem si vzpomněl na nepříjemný pocit, který se mě zmocnil, když Jasper dělal ten skvělý kšeft se Simonem.

„Proč mi to nepřišla říct sama? Ty jsi její advokát nebo co?“ Už jsem si vzpomněl, odkud tu holku znám. Byla tehdy v baru s Alicí. A do Belly hučela skoro stejně zostra, jako teď do Jazze. Jen jsem na ni pomyslel, bylo to zpátky jako rána okovanou botou přímo na solar. Popelník najednou vážil snad tunu. Asi jsem se pohnul, protože ta holka se otočila mým směrem. Chvíli jí trvalo, než zaostřila. Až do teď podupávala naproti oknu a slunce jí svítilo přímo do očí. Postel stála stranou, v pološeru.

„Tebe znám,“ zapíchla prst do vzduchu mým směrem. „Ty jsi tehdy zmizel s Bellou.“ Zamračila se. „Máš něco společnýho s tím jejím odjezdem?“ Okovaná bota se vzpamatovala příliš rychle a kopla znovu. Jasper mě zvědavě sledoval. Neřekl jsem mu zdaleka všechno, ale něco tušil a na další informace se doslova třásl.

Pomalu jsem zavrtěl hlavou. Odjela? Kam? Další zakázka? Užívá si teď s nějakým pracháčem, zatímco já tu hniju a čekám na zázrak?

Holce to pro tuto chvíli stačilo, protože znovu obrátila svou pozornost k Jasperovi.

„Nejsem její advokátka, jsem tvůj popravčí. Alice je tři roky na útěku před svým tyranským fotrem. Stará se o sestru, kterou ten svatý muž shodil ze schodů. Kromě jinýho,“ zkřivila obličej v návalu neředěné nenávisti. „A kvůli tobě teď Alicin obličej visí snad na každý ulici ve Státech. Je otázkou času, kdy je to zvíře najde. Měla pro něj být mrtvá, netušíš, co všechno pro to udělala!“

Jasper zbledl. Nedivil jsem se mu. Tohle byl opravdový průšvih. Pokud si doteď vytrvale stěžoval, jak ho osud pronásleduje, měl raději mlčet. Nenapadlo mě, jak by to mohl vyřešit. Ale byl to Jasper, samozřejmě chtěl nejdřív zaúkolovat druhé.

„Pokud je to tak vážný, měla by jim ochranu poskytnout policie.“ Vrátila se mu barva. Narovnal se a suverénně si založil ruce na prsou. Neměl si je zakládat tak pevně, protože v tu chvíli ji měl. Alicina kámoška třepala rukou, aby si ochladila rozpálenou dlaň. Japer si držel tvář a nevěřícně na ni zíral.

„Jestli jsi tím snad chtěl naznačit, že Alice, nebo já, nebo její sestra s načtyřikrát přeraženýma nohama kecáme nebo přeháníme, tak bych ti doporučovala, aby sis taková podělaná prohlášení příště dobře rozmyslel.“

Tentokrát to byla ona, kdo si založil ruce ve výmluvném gestu.

„Takže co? Co s tím, doprdele, hodláš dělat?“ Neovládnul jsem povzdech. Pokud si přišla pro pomoc a ne jen ulevit svému vzteku, byla na špatné adrese. Jasper nezvládá zachraňovat sám sebe, natož druhé.

Nevěděl jsem, co to do mě vjelo, ale promluvil jsem dřív, než začalo být Jazzovo mlčení příliš výmluvné.

„Hele ty,“ počkal jsem, až se na mě znovu podívá. „Pokud to pomůže, zavolám svému otci. Řekněme, že má pár chlápků, co mu hlídají zadek, a většinu dne se jen poflakujou. Neustále mi je vnucuje. Pro změnu by mohli být užiteční.“

Vypadali komicky stejně. Ona i Jasper. Vyvalené oči, pootevřené pusy. Holka se vzpamatovala dřív. Šokovaný výraz vystřídala nedůvěra.

„Ty jsi někdy potřeboval ochranku? A proč tě teda neochránili,“ dodala trochu nelogicky s pohledem upřeným na mou pravačku.

„Říkám, že mi je vnucuje. Ne, že mi je vnutil.“ V duchu jsem se ušklíbnul nad tou představou. Kdyby tu tehdy někdo z nich byl, na čí stranu by se asi přidal?

„Zní to příliš dobře na to, aby to mohla být pravda.“ Ještě se mračila, ale zároveň jen těžko skrývala naději.

„Nekecá, jeho fotr je pracháč,“ přikyvoval snaživě Jasper a pro jistotu o krok couvnul. Zmínka o Carlisleovi mi připomněla nepříjemnou stránku nabídky. Musím mu zavolat. Mluvit s ním. Poděkovat a předstírat vděk.

Od té doby, co mě pustili z nemocnice, jsme se neviděli. A i před tím minimálně. Vzal na vědomí moje přání. I když, jak mi řekla Esme, odložil stěhování až na dobu po mé druhé operaci. No, Sharon mě teď má jistě ještě raději.

„Zavolám mu ještě dneska. Budu potřebovat Alicinu adresu a telefon. Pokud bude souhlasit – a on bude – můžou se dál domlouvat beze mě.“ Zapálil jsem si další cigaretu.

Nervózně si okusovala ret, ale prvotní vztek zmizel. „Musím to nejdřív říct Alici. Dáš mi telefon? Když to klapne, pošlu ti její adresu a číslo tak za hodinu. A děkuju. Za ni,“ dodala trochu škrobeně. Jasper se ani nesnažil skrýt úlevu.

Díky brácho, artikuloval němě přes rameno, když ji před sebou postrkoval zpátky do chodby. Ukázal jsem mu vztyčený prostředníček. Jasná informace o tom, že pro něj to nedělám. Jen se zašklebil.

Než přišel Emmett, můj rehabilitační odborník a teď už snad i kámoš, prožil jsem další trýznivou hodinu s tužkou v levačce a Bellou v hlavě. Vražedná kombinace. Levačka zoufale neposlouchala a Bella odmítala být na mě aspoň chvíli hnusná. Tak, abych ji konečně mohl začít doopravdy nesnášet.

Kdyby mi někdo před třemi týdny řekl, jak rychle se vypaří ten všepohlcující vztek, nevěřil bych tomu. Snad milionkrát jsem držel v ruce mobil a začal jí psát zprávu.

Ahoj. Rád bych se omluvil.

Ahoj. Co děláš dneska večer?

Ahoj. Miluju tě.

Ahoj. Budu se klidně plazit po břiše, jen prosím přijeď.

Tyhle a sto padesát dalších variant. Nikdy jsem žádnou z nich neodeslal.

Jasper mi pomohl znovu pověsit stržené růžové plátno. Naaranžoval jsem to přesně tak, jako když tam sedávala ona. Zatím jsem zkoušel jen skicy. Její tvář. Její oči. Ale ta podělaná levačka odmítala spolupráci.

Končil jsem frustrovaný, z nepřirozené námahy nesprávné půlky mozku mi třeštila hlava. Přetékající popelník a pár flašek od piva.

Další zbytečný den za mnou. Další nekonečná noc přede mnou.


 

 

 

Bella

Cox odešel a nechal za sebou odemčeno. Když po pár hodinách začal odeznívat účinek drogy, vstala jsem a dopotácela se do sprchy. Všechno tu bylo ošklivé, omlácené a poznamenané životem mých předchůdkyň. Kde asi dneska jsou? Nechtěla jsem na to myslet.

Navzdory ošuntělosti jsem se ale ničeho kromě sebe nemusela štítit. Cox mě pravidelně zásoboval čisticími prostředky a dohlížel na to, abych koupelnu i pokoj udržovala v čistotě.

Pustila jsem vodu a postavila se pod vlažný proud. Tohle byla jediná část dne, kdy jsem prožívala relativně jasnou chvilku. Kdy se vynořila původní Bella Swanová. Zpočátku jsem skoro okamžitě začala brečet a končila sesypaná na mokré podlaze. Teď jsem zkoušela myslet. Pár týdnů se zdálo, že pokaždé skončím ve slepé uličce. Ale když jsem se smířila s faktem, že mě nikdo ještě pěkně dlouho – a možná nikdy – nebude hledat, a soustředila se na to, že si musím pomoct sama, začala jsem dělat pokroky.

Náznak skutečného plánu se mi narodil v hlavě předminulou noc. S noční dávkou přišel Buddy. Tvrdil, že odmítá píchat mrtvolu a navíc si nepotrpěl na nějaké protahování, takže se nejdřív udělal a až potom mi dovolil si šlehnout. Těsně předtím, než jsem se v rauši svezla do rohu vedle postele, jsem zaregistrovala, že usnul. Usnul a svou bouchačku – nezbytnou součást výbavy pro noční směnu – nechal ležet na stolku.

V tu chvíli bych ani nesešla schody, takže jsem se o nic nepokusila, ale zapamatovala jsem si to. Buddyho i Coxova počáteční ostražitost postupně polevovala. V prvních dnech jsem dostala párkrát nakládačku, ale teď už jsem se necukala a oni uvěřili, že moje závislost funguje líp, než nejpevnější zámky.

Natáhla jsem si čisté džíny a triko a vydala se dolů do klubu. Vládla tam dopolední pohoda. Darlena počítala kasu a znuděně házela peníze do připravené krabice. Neobtěžovala se s pozdravem, ale během minuty přede mnou stálo kafe a talíř s oschlou koblihou.

Na baru se vždycky válelo pár krabiček s cigaretami. Pro jednu jsem se natáhla a zapálila si. Pak jsem si teprve usrkla horké tekutiny a kousla do jídla. Zjistila jsem, že nikotin – hodně nikotinu – mi pomáhají přežít dobu mezi dávkami. Myslívala jsem na to, že jednou zase budu čistá, ale byla jsem si skoro jistá, že bez cigaret to doživotní přemýšlení o heráku nezvládnu.

Darlena se rozhlídla, jako by něco hledala, otráveně vzdychla a zmizela za dveřmi příručního skladu. Krabici s penězi nechala jen tak ležet. Automaticky, bez přemýšlení, jsem se trochu nadzvedla a natáhla ruku nad jeden z tlustých svazků bankovek. Pár vteřin jsem tak zůstala a znovu se posadila. Darlena se objevila až za nějakých pět minut. Spousta času. Měla bych rozhodně spoustu času.

Dojedla jsem a bez poděkování se zvedla k odchodu. Zbývalo mi osm minut. Pak mě Cox nebo Buddy přijdou zkontrolovat a zamknout. Když budou mít dobrou náladu, dostanu dávku i bez sexu. Když ne, budu muset trpět až do večera.

„Večer máš privát,“ houkla mi Darlena do zad. Ztuhla jsem na místě a snažila se spolykat slzy. „Dneska jsem měla mít tyč. Carl mi to slíbil,“ zkusila jsem znít co nejvíc lhostejně. Už jsem pochopila, že Darlena dostává přímé instrukce od Samanthy. A že se všechny týkají mě. Zapálila si cigaretu a zamyšleně si mě prohlížela.

„Chceš diskutovat?“ zeptala se klidně. Vzdala jsem to, na tvářích jsem ucítila první horké stružky.

„Ne, jen si kurva nemůžu už ani sednout,“ vzlykla jsem. Třas byl zpátky.

„Teď jsi tady seděla úplně v pohodě. Věř mi, já vím, jak to vypadá, když si fakt nemůžeš sednout.“ Zněla skoro účastně, ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že si to užívá. Že ji baví mě týrat.

„Na tancování jsi prostě dřevo, zlato. Ale jen tě zavřeme na privát, navlečeme tě do tý tvý školní uniformy a chlapi stojí frontu. Musíš uvažovat ekonomicky, miláčku,“ poklepala si prstem na spánek.

Ve dveřích se objevil Cox. „Nějaký problém? Proč nejsi tam, kde máš být?“ Vyděšeně jsem se otočila k hodinám nad barem. Za porušení pravidel byla bitka. Nebo den a noc bez dávky.

„Holčička už běží,“ usmála se na něj Darlena. „Běží do pokojíčku vyhajat se na večer, aby byla hezká, viď, kotě?“ mrkla na mě.

Kývla jsem a v duchu přísahala, že jestli se odsud někdy dostanu, tak tahle blonďatá mrcha na mě nikdy nezapomene. I kdyby to mělo znamenat, že jí vydloubnu oči.

Můj křečovitý úsměv se aspoň na chvíli změnil v upřímný.

 

 

 

povídky od ambry

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2 3

Ajjinka

3)  Ajjinka (12.02.2012 22:40)

Ty vole... ambro. Řeknu to jednou větou: Jsem na sračky.
Protože z tohohle to fakt jinak nejde! Normálně z toho mám depresi, nepříjemnej pocit v žaludku, je mi hnusně! Což je asi autorský úspěch, ale pro mě, jakožto čtenářku, je to jen podpásovka...
Ale děkuju ti za ni, tohle se mi snad ještě nestalo.

Hanetka

2)  Hanetka (12.02.2012 22:37)

OMG, ambro... jauvajs, jauvajs, jauvajs. Já se normálně bojím, že ještě na útěku (a že se o něj pokusí, je celkem jasné) někoho zastřelí a ještě ji zavřou... Piš rychle dál, protože nehty mám do krve a už není co kousat...

Ajjinka

1)  Ajjinka (12.02.2012 22:24)

U toho perexu si trochu přeju, aby mi bylo 17 a měla jsem vtlučeno do hlavy, že na věci 18+ nesmím klikat

«   1 2 3

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek