Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/r%C5%AF%C5%BEov%C3%A9%20pl%C3%A1tky.jpg

Další ze slibovaných bonusů k Růžovému popelu je tu!

Postava, kterou část z vás milovala, část nesnášela.

A poprvé dostává slovo Esme...

 

Esme

Carlisleův mobil spustil ohraný ploužák od Beyoncé. I když jsem věděla, že má tu přeslazenou melodii nastavenou kvůli mně, stiskla jsem víčka ještě pevněji a přetáhla si cíp přikrývky přes ucho. Naše sobotní rána bývala úžasná, pokud ovšem neměl jeden z nás službu.

„Musím jít, miláčku.“ Jeho horký dech mě zašimral na šíji. Trochu jsem se otřásla. Špatně to pochopil, takže mě navzdory svým slovům objal pevněji, jako by mě chtěl ochránit před chladem. Vzhledem k tomu, že se v noci ani jeden z nás nenamáhal s hledáním pyžama, původně nevinné objetí se rychle změnilo v předehru.

„Přijdeš pozdě,“ zavrněla jsem mu do ucha varování a zároveň se těsněji přitiskla k jeho bokům. V tu chvíli už se jeho rty, jazyk a zuby věnovaly kůži na mém krku, proto mu chvíli trvalo, než odpověděl.

„Jsem šéf, měl bych občas ukázat svou lidskou stránku. Přijít někdy pozdě je… mimořádně… opravdu… mimořádně… lidské.“ Vzhledem k tomu, kam se jeho ústa přesunula při prvním mimořádně, jsem si byla téměř jistá, že v tu chvíli považuje za mimořádné něco úplně jiného.

Zdržel se asi o půl hodiny, ale vynechal snídani a já si snadno spočítala, že do nemocnice dorazí včas. Vždycky byl takový. Přesný a spolehlivý. Ohleduplný. Zabouchla jsem za sebou a klíč s velkým těžkým přívěskem ve tvaru C hodila do kabelky.

To slovo mi zůstalo v hlavě. Ohleduplný. Zkoušela jsem si vzpomenout, jak dlouho už mi tahle stránka jeho osobnosti lezla na nervy.

Vzpomněla jsem si v okamžiku, kdy jsem otvírala dveře svého bytu.

Rok. Plus mínus nějaký ten týden.

Když jsme se s Carlislem před dvěma lety začali znovu scházet, navrhl, ať se nastěhuju k němu. Jenže mně se nechtělo do domu, kde žila tolik let Sharon. Cítila jsem ji z každého kousku nábytku, z každé kliky, dokonce bych přísahala, že cítím ve vzduchu její parfém. A tak ohleduplný Carlisle do doby, než dům prodá a koupí nový, pořídil malý byt ve městě. Scházeli jsme se dvakrát týdně; dvě noci jsme sdíleli jednu postel a ten pitomý neútulný byt. A protože na mě ohleduplný Carlisle nechtěl tlačit a já se mu nechtěla vnucovat, zdálo se, že to takhle zůstane navždy. O jeho a Sharonin dům se kupci zrovna neprali. Nezmínil se, že by mu to nějak zvlášť vadilo. Ale možná mě tím jenom nechtěl zatěžovat. Můj ohleduplný milenec.

Tiše jsem zavrčela a vklouzla do své studené postele. Nedospanost mou špatnou náladu jen zhoršovala.

 

 

Pondělní ráno bývalo na pohotovosti nejhorší. I když jsem přicházela o hodinu dřív a psychicky připravená, v poledne jsem byla sama zralá na akutní ošetření.

Když jsem ten den zahlédla v pestrém davu Ninu, bylo mi jasné, že je na tom opravdu špatně. Za osm měsíců, co se léčila, už věděla, že se má pondělkům vyhýbat.

Sotva se držela na nohách, přesto vytrvale houpala v náručí Jeremyho. Rakovinu jí zjistili, ještě když byla těhotná, ale odmítla jít na potrat. Věděla, že si tím podepisuje rozsudek smrti, ale doktorům, kteří se ji tehdy pokoušeli přesvědčit, řekla, že nechápe, proč by měl její život dostat přednost před životem dítěte. Řekla to i mně, když jsme to spolu probíraly, a mě nenapadl ani jeden argument, kterým bych jí mohla oponovat.

S dobrým pojištěním mohla žít možná o pár měsíců déle; to ona ale neměla, a mou nabídku, že se o ni postarají v Carlisleově nemocnici, odmítla. Nechtěla dávat Jeremyho do pěstounské péče dřív, než to bude nezbytně nutné. A tak docházela jen na základní ambulantní léčbu, kterou její pojištění krylo.

Teď se ale zdálo, že už to nebude stačit. Během posledního měsíce dramaticky zhubla a chodila si častěji pro léky na bolest. Přesto – když mě zahlédla, zvedla ruku, usmála se a zamávala mi.

„Esme, tady jsme!“ Hlouček kolem ní nespokojeně zahučel. Bylo mi to jedno. Zlomené prsty, záněty spojivek a střevní potíže můžou počkat. Prodrala jsem se k ní, vzala ji kolem drobných ramen a prostrkala ji do jednoho z volných pokojů. Toužebně se zadívala na postel. Vzápětí rozhodně zavrtěla hlavou.

„Nejde to. Nemám kam dát Jeremyho.“ Obě jsme věděly, co bych musela udělat, kdyby souhlasila s hospitalizací. Jeden telefonát a někdo ze sociálky by malého odvezl přímo odsud. Přímo z její náruče. Pravděpodobně navždy. Dívala se na mě a já se snažila nevnímat její ani svoje slzy. Vzpomněla jsem si na Edwardova Johna. Ne, taky bych se ho nedokázala vzdát. Zároveň jsem si v duchu vynadala – s Ninou jsem udělala školáckou chybu. Vytvořila jsem si k ní vztah. Byla jsem emocionálně zainteresovaná. Kruci! Zapomněla jsem na ostražitost, protože na pohotovosti se příliš často nesetkáváme se stejnými lidmi opakovaně. Nina mi připomněla, jak moc se pro tuhle práci nehodím.

„Jsi poslední soucitná sestra na planetě,“ říkával mi Carlisle s něhou a pýchou v hlase. Ano, byla jsem na sebe pyšná, ale v určitých situacích mi můj soucit děsivě komplikoval život.

Zhluboka jsem se nadechla. „Končím ve tři. Vrať se odpoledne, zařídím, aby tě přijali přednostně. Malého vezmu k sobě. Mám doma kvůli vnukovi kompletně zařízený dětský pokoj. Zítra mám volno, ale určitě se za tebou přijedeme podívat.“ Rozmýšlela se možná pět vteřin. Jak se blížil konec jejího života, zřejmě zacházela s časem úsporněji než ti, kteří své datum neznají.

„Díky, Esme. Nevím, co bych si bez tebe…“ Nedopověděla a já jí byla vděčná. I za to, že se nezeptala, jak to hodlám udělat pozítří.

 

 

V nemocnici se postarali, aby Nina netrpěla bolestmi. Přesto bylo zřejmé, že podobnou péči může dostat i jinde. Primář mi pomohl zajistit pro ni místo v jednom z hospiců. To už jsem měla dovolenou. První po pěti letech.

Věděla jsem, že oddaluju nevyhnutelné, ale nedokázala jsem si představit, jak Nině pár dnů před smrtí řeknu, že jsem Jeremyho odevzdala sociálce. A byl tu ještě jeden důvod. Ten jsem se ale bála přiznat i sama sobě. Stačilo pár dnů a já úplně propadla pocitu, který dokáže vyvolat jen pohled na spící dítě. Na jeho ruce, když se k vám natahují. Na drobnou tvářičku, když zareaguje na váš příchod a usměje se.

Ve středu jsem zrušila rande s Carlislem. Poprvé po dvou letech. Přijal to v klidu, ale uměla jsem si představit, jak ho to vykolejilo. Pravděpodobně jsem nebyla dost ohleduplná. Když jsem se vymluvila i v pátek, už tak klidně nezněl. V devět večer mi zazvonil u dveří.

„Děje se něco?“ Tvářila jsem se jako neviňátko. Jeremy už spinkal, nevědomky jsem mluvila tišeji. Carlisle se ostražitě rozhlédl.

„Jsi… sama?“ Místo odpovědi jsem ho chytila za kravatu, přitáhla si ho blíž a vysvobodila jeho jazyk z trochu křečovitě sevřených čelistí. Nelíbilo se mi, že nežijeme spolu, ale odloučení fungovalo jako skvělé afrodiziakum. Kdyby Edward tušil, že to jeho rozvedení rodiče zvládnou dělat v těsné předsíni na stojáka, pravděpodobně by nám už Johna nikdy nesvěřil.

O dvacet minut později jsem Carlisleovi upravila kravatu do původního stavu a vystrčila ho ze dveří.

„Říkala jsem ti, že dneska něco mám,“ usmála jsem se na něj ještě a potichu zaklapla dveře.

 

 

Nina zemřela o týden později. Sociálka odvezla Jeremyho. Neplakal, jen se na mě díval. Bez výčitky, tu děti neznají.

Vrátila jsem se do práce. A brala si služby navíc. Nepomáhalo to. Brala jsem si Johna, kdykoliv mi to Edward s Bellou umožnili. Ani to nepomáhalo. Johna jsem bezmezně milovala, jistě, ale to, co jsem cítila k Jeremymu, bylo jiné. Patřila mu jiná část mého srdce.

Carlisle se mě snažil rozveselit. Zároveň se snažil nevyptávat na důvod mého smutku. Byl prostě tak ohleduplný, že jsem měla chuť nakopnout ho do holeně.

Zkusila jsem zrušit několik našich schůzek. Pak jsem musela nechat znovu vytapetovat svou předsíň. Pochopila jsem, že se náš vztah dostal do bodu zlomu.

Všechno nebo nic. Počítala jsem i s variantou nic, rozhodně. Což neznamenalo, že mě neděsila.

 

 

Carlisle

 

Seděli jsme v naší oblíbené restauraci, ale Esme vypadala, jako by ani nevnímala, co jí. Trvalo to už druhý měsíc. Dnes se zdála ještě víc mimo než jindy, přestože si dala mimořádně záležet na svém vzhledu. Část vlasů si vyčesala a sepnula na temeni, ty zbývající trochu natočila a nechala, aby v měkkých vlnách rámovaly její nádherný obličej. A modré šaty. Jak jinak. Ty modré šaty, ve kterých jsem ji poprvé znovu políbil. Oba jsme k nim měli zvláštní vztah a Esme si je brala jen při mimořádných příležitostech. Zadíval jsem se jí do smutných očí a najednou i mě přešla chuť.

Mimořádná příležitost. A její smutek. Chce se se mnou rozejít? Je tohle slavnostní večeře na rozloučenou?

„Esme, já už tohle nezvládám. Ať je to cokoli, řekni mi to.“ Položil jsem vidličku a objal stopku vysoké sklenice s vínem, jako bych se jí mohl přidržet.

Esme na chvíli sklopila oči, pak se zhluboka nadechla. Já dýchat přestal, protože teď mělo přijít to, co už jsme spolu jednou prožili. A já si přede dvěma lety přísahal, že znovu už to nedopustím.

„Mám dítě, Carlisle. A chci se o něj postarat, i když se kvůli tomu budeme muset rozejít. Vůbec se mi to nelíbí, taky ta ženská ze sociálky říkala, že s manželem bych měla větší šanci na plnou adopci, takže…“ Začala se rychle přehrabovat v kabelce, kterou nechávala viset přes opěradlo židle. Nikdy jsem nechápal, jak se do té malé věci může vejít tolik dalších věcí. Ano, tohle bylo jediné, na co jsem v tu chvíli dokázal myslet. Protože z toho, co řekla, jsem nerozuměl jedinému slovu.

Dítě? Sociálka? Manžel?

Esme nakonec vylovila dvě věci. Obálku a krabičku potaženou tmavě zeleným sametem. Připadala mi povědomá.

„Nejdřív tohle,“ přisunula mi po stole obálku. Otevřel jsem ji. Byla v ní fotka. Mimino, skoro batole. Chumáč tmavě zrzavých vlásků, zelené oči, křivý úsměv.

„To je Edward?“

„Ne, ale vypadal skoro stejně,“ usmála se šťastně. Kam se poděl její smutek? „To je možná jeden z důvodů, proč… Proč je prostě můj. Tohle je Jeremy. Už brzy můj syn.“ Řekla to a kousla se do rtu. Gesto, o kterém jsem snil, když jsem se do ní jako dvacetiletý zamiloval. Nic se nezměnilo. I teď mě z něj bodlo u srdce.

„Esme?“

„Mohl… mohl by být náš,“ řekla potichu a znovu sklopila oči. Ale jen proto, aby ke mně přisunula tu druhou věc. Opatrně jsem krabičku otevřel. Nepoznal jsem je hned, příliš dlouho jsem je neviděl. A když jsem je poznal, nemohl jsem nic říct, protože jsem si nějakou dobu myslel, že už nikdy nic říct nedokážu. Stručně řečeno, málem mě to porazilo.

„To jsou… to byly naše prsteny.“ Teď už jen šeptala. „Nechci to jen kvůli Jeremymu, jen mě napadlo… byl by to správný důvod. I Edward by měl radost a…“

„Nabízíš mi manželství?“ Konečně jsem našel svůj hlas. „Žádáš mě o ruku?“ Nahlas to znělo komicky, ale nikdo se nesmál. Podívala se na mě a znovu vypadala nešťastně. Nejraději bych si…

Pomalu jsem vstal, sebral ze stolu krabičku, obešel jsem židli, která mi stála v cestě, a došel jsem až k té, na které seděla Esme. Počkal jsem si, až se mi podívá do očí. Pak jsem plynule padnul na kolena.

Zvedl jsem ruku s krabičkou.

„Esme Masenová Cullenová, miluju tě už pětadvacet let. Nevím ale, jestli je to dost na to, aby sis mě chtěla vzít dvakrát…“ Sledovala mě a její oči se rozšiřovaly s každým mým slovem.

„Ale když já mám to miminko…“ vydechla přiškrceným hlasem.

„Nebuď tak sobecká,“ usmál jsem se na ni. „Máme zní mnohem líp…“

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

SarkaS

10)  SarkaS (15.05.2012 20:47)

Aíííííííííík!!! AMbří, to bylo tak krááásný! Já jsem tu celá dojatá a jen s velkým sebezuapřením jsem zvládla nebýt i ubulená. Zbožňuji tvoje Růžové plátky Budou mít své plátky i Jasper s Alicí?

leelee

9)  leelee (15.05.2012 20:43)

ty si skoro jak Boží mlýny, nikomu nedáš nic zadarmo,
ale odpouštíš a "vracíš" štěstí

sobecká Esme to je skoro k nevíře

Q

KatkaB

8)  KatkaB (15.05.2012 20:40)

AMBRO


Když jsem začala číst, čekala jsem něco jiného, něco ze staršího období, ale opět jsi mě přesvědčila o tom, že tohle nejsou Růžové plátky jen tak pro nic za nic. Tohle je součást a pokračování Popela. Drsného a bolavého. A živoucího.
"Nina mi připomněla, jak moc se pro tuhle práci nehodím."
Odstavec, kdy Esme měla doma spícího Jeremyho a Carlisle zazvonil u jejích dveří, jsem si přečetla dvakrát, abych se ujistila, že se to všechno takhle stalo. To pro mě bylo jedno překvapení za druhým.
Když zemřela Nina a když Esme odevzdala Jeremyho sociálce, říkala jsem si, že se asi chce stát profesionálnější sestrou, překonat svůj soucit a obrnět se do budoucna pro podobné případy. Ale Ty jsi udělala z už tak milující Esme ženu s ještě větším srdcem. A když ke konci žádal Carlisle svoji lásku znovu o ruku, zalily se mi oči. Tohle tedy byla síla
Děkuju za celou kapitolu. Kdybys nenechala Ninu zemřít, kdyby tu nebyla smrt, nedostalo by mě to tolik, ale Ty prostě víš, co děláš, a umíš
Smrt versus život. A k tomu spoustu lásky a naděje. Je to perfektní

Fanny

7)  Fanny (15.05.2012 20:40)

a já jí byla vděčná. I za to, že se nezeptala, jak to hodlám udělat pozítří.

„Máme zní mnohem líp…“

Ti dva a teď i Jeremy. Milující Esme a ohleduplný Carlisle. Ano, to jsou oni dva.

Lenka326

6)  Lenka326 (15.05.2012 20:37)

jo, jo, přesně tohle jsem potřebovala! Díky , i když jsem během čtení měla na Carlislea tak trochu vztek, že jejich vztah tak dlouho držel v této "ohleduplné" rovině, Esmé si zasloužila mnohem víc. A pak to vyřešil jeden nečekaný, ale o to víc milovaný, chlapeček.
Sexík na stojáka v předsíni je fajn, ale láska a společný život je mnohem mnohem víc.
Krásné, moc krásné, jsem ti vděčná za tu slzu, co mi ukápla, fakt jsem to dneska potřebovala.

Marvi

5)  Marvi (15.05.2012 20:35)

Já myslela, že bude Jasper a Alice, ale o to jsem příjemně překvapená, že jsem mohla nahlédnout k Esme a Carlislovi.
Opravdu nádherná dohra jejich vztahu. Ohleduplný Carlisle a mateřská a milující Esme. Nádhera já nemám víc slov

Empress

4)  Empress (15.05.2012 20:33)

To bolo proste

3)   (15.05.2012 20:24)

Ambro
tohle jsem nečekala,ale je to ta úžasná milující Esmé,esence mateřské lásky
jsem ti vděčná,že jsi jí dala tu odvahu za ohleduplného Carlislea,který se bál ji znovu zklamat,bál se přiblížit její duši...
jejich láska se nemohla ztratit ,jen odehnat jako kdysi,ale teď je Jeremy spojil,asi i díky němu chtěla celou rodinu
ovšem scéna v předsíni - tys prostě nemohla odolat
děkuji,za všechny růže,které jsi cestou sem spálila na popel ,aby mohly znovu rozkvést

Nosska

2)  Nosska (15.05.2012 20:23)


Jejdanánku to bylo nádherný, až mi málem slza ukápla
Dokonce jsem ta Tebe včera myslela a přemýšlela, kdy přidáš další dílek do tý úžasný skládačky, no a než jsem se nadála je tu
Tohle mělo všechno, co má povídka mít - smutek, smích, romantiku, naději...
Díky za neobyčený zážitek

Bosorka

1)  Bosorka (15.05.2012 20:19)



Omlouvám se, adminky, za smajlíkování, ale to prostě jinak nešlo!

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek