Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/r%C5%AF%C5%BEov%C3%A9%20pl%C3%A1tky.jpg

Přináším vám první ze slibovaných bonusů k Růžovému popelu. Jedná se o klasické outtakes, proto jsem je nepřidala k původní sérii. Jako vypravěči se budou objevovat postavy, které v původním příběhu nedostaly "svůj hlas", a taky se tyto bonusy občas budou odklánět od atmosféry RP (prostě to bude příliš sladké na to, abych to s čistým svědomím přišpendlila k RP :D).

Dnes vstoupíme do okamžiku, kdy uběhla asi hodina po setkání Edwarda a Belly v oné tajemné místnosti s obrazem...

Snad si to užijete, já se bavila neskutečně :).

 

 

Bella


Tři stěny té zvláštní místnosti pokrývaly skici v jednoduchých černých rámech. Detail vlasů, rameno, zvednutá paže, tetování, část hrudi od klíční kosti k ňadru, dlaň položená na koleni.

Zapomněla jsem, že jich bylo tolik…

Všechny byly součástí přípravy obrazu. Ten měl vyhrazenu celou stěnu jen pro sebe. Kromě toho tu byla už jen stará pohovka a na podlaze v rohu nemoderní přehrávač s krabicí cédéček.

„Ten gauč…“ Zalapala jsem po dechu. Objal mě pevněji a znovu se zhluboka nadechl s nosem zabořeným do mých vlasů.

„Jo, je to on. Ateliér jsem pustil, bylo to tam pro mě příliš…“ Nedopověděl. Nemusel. Pohladila jsem ho po zádech, aby věděl, že vím. „Ale když jsem tam přišel naposledy, označit věci, které si chci vzít sebou, pořád jsem tě na něm viděl. Po tvém návratu, vzpomínáš? Alice tě chtěla uložit do postele, ale ty jsi trvala na tom, že zůstaneš na téhle odřené vykopávce. Neuměl jsem si představit, že by se ho dotýkal někdo cizí. I když mnohem pravděpodobnější bylo, že skončí někde na skládce.“ Potichu se zasmál. Rozechvěle, nejistě, jako by v sobě po dlouhé době hledal místo, kde se rodí upřímný smích.

„A taky jsi mi na něm dal první pusu, hm?“ zkusila jsem se vrátit k našim nejhezčím okamžikům. K době, kdy jsem si říkala, že to přeci nemůže být tak těžké změnit svůj podělaný život.

Beze slova uvolnil objetí, vzal mě za ruku – mou pravou vzal do své levé – a dovedl mě k pohovce. Počkal, až se uvelebím, a pak se usadil vedle mě. Pokud tu v prvních minutách byl nějaký ostych, zmizel během doby, kdy se mě snažil uklidnit a kdy mi vysvětloval, proč z něj už nikdy nebude malíř a jak je možné, že se z toho nezbláznil. Takže teď se bez váhání a s příjemnou samozřejmostí přitiskl těsně k mému boku a objal mě kolem ramen.

Sedačka byla umístěna tak, že se z ní dal obraz relativně pohodlně pozorovat celé hodiny. A stačilo jen pootočit hlavu a bylo tu okno s úžasným výhledem na město.

„Věř mi, že když jsem se tu schovával, svět venku mě nezajímal,“ zareagoval na můj pohled. „Chodil jsem sem za tebou,“ řekl prostě.

Odvrátila jsem se od okna. Naše rty byly znovu příliš blízko. Tenhle polibek byl jiný. Nejpalčivější žízeň jsme zahnali sotva minutu po tom, co se objevil mezi dveřmi. Nastal čas vychutnávání…

„Ach Bello…“ Tonoucí nemůže zasténat bolestněji. Znovu se mi sevřelo srdce. Jak jsem to mohla vydržet tak dlouho? Jak jsem si mohla myslet, že bez tebe budu napořád?

Nepřestával mě líbat, ale posunul se na můj krk. Svezl se z pohovky, klečel teď přede mnou. Horký přerývaný dech mě pohladil ve výstřihu. Zaklonila jsem hlavu. Jeho ruka sjela po mých zádech dolů, pak si mě prudce přitáhl ke svým bokům. Zalapala jsem po dechu. Zdálo se tak přirozené obejmout ho nohama kolem beder a dostat se k němu co nejtěsněji.

Najednou přestal. S čelem opřeným o mé břicho prudce oddechoval. Nestihla jsem se zeptat, co se děje.

„Bello, prosím, přestaň se svlékat.“ Neuvědomila jsem si, kdy jsem si začala rozepínat halenku. Nepostřehla jsem, že jsem ji nechala sklouznout ze svých ramen. Seděla jsem teď před ním jen v podprsence. Cítila jsem, jak rudnu. Roztřesenýma rukama jsem začala tápat za sebou a hledat ten ztracený kus látky. Jeho hlava se nepohnula, ale zvedl obě ruce a uvěznil moje v pevném sevření. Ještě mi nestihl předvést, jak citlivá je jeho nová ruka, ale teď jsem téměř nevnímala rozdíl.

„Nemáš zdání, kolikrát jsem si tuhle chvíli představoval. V žádné z těch představ jsem se ale nechoval jako nadržený primitiv.“ Konečně ke mně zvedl oči, bradou ale zůstal opřený o mé břicho. Horké kleště mi stiskly srdce hned několikrát za sebou. Jeho oči, jeho rty, nepatrný náznak úsměvu, který se ale bezpochyby odráží i v jeho pohledu… Uvolnila jsem se z jeho sevření a zabořila mu ruce do vlasů. Sklonila jsem se k němu a znovu ho políbila. Něžně, téměř cudně.

„A já se v těch svých rozhodně nechovala jako nadržená puberťačka, která se tě pokouší svádět,“ zašeptala jsem mu do ucha. „Abych pravdu řekla… vlastně jsem své představy nenechávala zajít moc daleko. Jen tak jsem mohla zapomenout, že mám nějaké… tělo.“

Sklonil se a přejel mi tváří přes žebra. „A celkem se ti to dařilo,“ zamručel nespokojeně. „Pořád jsi moc hubená.“ Pak využil toho, že mu znovu nevidím do tváře a tiše se zeptal:

„Takže… nikoho… nemáš?“ Snažil se, aby to neznělo příliš vážně, ale vnímala jsem, jak se mu napjaly svaly na šíji. Neodpověděla jsem hned. Jen jsem se dál probírala jeho vlasy. Byly jako záchranný kruh, zůstaly úplně stejné. Jako by nebyly žádné tři roky.

„To není přesné,“ povzdechla jsem si. Pokud byl před chvílí napjatý, teď doslova strnul. Jeho nejistotě jsem se musela usmát. „Pořád mám tebe, Edwarde. Celou tu dobu. Nedostala jsem tě z hlavy ani na minutu. A ani jsem se o to nesnažila. Pokaždé, když se mě někdo zeptal, jestli s někým chodím, a já musela říct ne, připadala jsem si jako lhářka. Jako zrádce.“ Někde v polovině mého proslovu se narovnal; díval se mi do očí a já mohla sledovat, jak se mu v nich střídají bolest, láska, pocit viny i odpuštění. Zřejmě úplně stejné věci, které mohl on vidět v mém pohledu.

Zalykala jsem se trémou. Nikdy jsem neuměla rozebírat své pocity a teď to bylo ještě mnohem těžší, než kdykoliv v minulosti. Pálila mě ale stejná otázka, kterou vyslovil on.

„A ty? Ty přeci nejsi sám…“ Usmál se a oplatil mi můj krátký polibek. Taky mu tak vadilo, když jsem se příliš brzy odtáhla? Vstal a podal mi ruku.

„Zajdeme se někam najíst. A pravděpodobně trochu opít. Měli bychom si pár věcí říct, než…“ Sklopila jsem hlavu a předstírala, že jsem hrozně zaujatá zapínáním knoflíčků. Myslela jsem, že nechá větu nedopovězenou, ale vzal mě za bradu a přinutil mě podívat se mu do očí.

„Než se budeme milovat. A musíme mluvit rychle, Bells, protože já už nechci čekat ani den…“ Rozbušilo se mi srdce, znovu jsem zrudla a ani trochu se nepokoušela zakrýt pravděpodobně naprosto připitomělý úsměv.

 

♥♥♥

 

Splnili jsme všechno, na čem jsme se v jeho kanceláři dohodli. Asistentka na nás při odchodu zírala jako na blázny, protože Edward mě jednak odmítal pustit, jednak ani ve chvíli, kdy jí vysvětloval, že už se ten den do práce nevrátí, nezmizel z jeho tváře úsměv, kterým se pravděpodobně nakazil ode mě.

Nepamatovala jsem si, co jsme jedli.

Sladké růžové víno, Edwardovy oči a jeho ruka na mé mi umožnily za pár hodin vstřebat všechno, co se s ním dělo od našeho rozchodu. A taky mu vyprávět vše podstatné o sobě, i když se mi zdálo, že vlastně není co vyprávět. Po všech otázkách, které jsem měla k operaci, k tomu, jestli už se rakovina opravdu nemůže vrátit, jak zvládá Johna a jestli ho vážně baví práce, kterou dělá, jsem se nakonec odvážila zeptat i na to, na co jsem se zeptat styděla. Zdálo se to nepodstatné, nedůležité, banální, ale…

Rychle jsem dopila zbytek vína ve sklenici a zhluboka se nadechla.

„Takže ty a Tanya… vaše manželství…“

„Bylo jen formální, přesně jak jsem říkal.“ Mluvil o tom klidně, neutrálně.

„Takže jste spolu… nežili jako manželé?“ Nemohla jsem tomu uvěřit. Kdysi mi málem zlomilo srdce, jak rychle mu vklouzla zpátky do života a do postele.

Propletl své prsty s mými, sklonil se a políbil mě na zápěstí. Pak se mi pevně zadíval do očí.

„Od našeho rozchodu jsem nebyl s jinou ženou, Bello. Za těch pár nezávazných nocí s Tanyou jsem kdysi zaplatil příliš vysokou cenu. A ne, teď nemám na mysli Johna, každý den děkuju Bohu za to, že ho mám. Ale kvůli nedočkavosti, s jakou jsem po tvém zmizení hledal útěchu, jsem pak o tebe přišel. Málem navždycky.“ U posledního slova se znovu usmál. Oba jsme cítili, že po třech letech teď dostává úplně nový význam. Navždycky.

 

♥♥♥

 

Ten dům byl velký, krásný a… cizí.

„Tanya žila v přízemí,“ vysvětloval mi šeptem Edward. „První patro je moje. Johnovi patří celý svět,“ zasmál se. Vzápětí si sáhnul na tvář. „Z toho smíchu mě bolí obličej. Nepamatuju se, kdy naposledy…“ Další věta, kterou nemusel doříct. Než jsem se stihla rozkoukat, ozvaly se nahoře nad schodištěm kroky. Ve světle noční lampy jsem rozeznala ženskou siluetu.

„Esme?“

„Bello?“

Na nic se neptala a ve vteřině mě pevně objímala. Cítila jsem, že se na okamžik podívala na Edwarda. Po tom pohledu její objetí nabralo na intenzitě.

„Vypadáš překrásně,“ prohlížela si mě s neskrývaným zájmem a nadšením, když se po nějaké době s povzdechem odhodlala mě pustit.

Edward si nenápadně odkašlal. „Budeme mít šanci popovídat si? Někdy v nejbližší době?“ Nečekala na mou odpověď; znovu se podívala na svého syna.

„Rozhodně, mami.“ Nezlobila jsem se, že odpověděl za mě. Zase se usmíval. Doufala jsem, že jeho mimické svaly si na permanentní úsměv rychle zvyknou. Slušel mu, samozřejmě, ale hlavně dělal něco se mnou. S mým vnitřním světem. Jako by se podzim ve mně rozhodl náhle skončit, udělal nos na hrozící zimu a rovnou přešel do jara. Ten tak těžko vysvětlitelný pocit štěstí a naděje mi znemožňoval pořádně se nadechnout.

Esme Edwarda v rychlosti ujistila, že John má jen lehčí virózu a že stačí, když mu bude každé dvě hodiny kontrolovat teplotu. Znovu mě objala a políbila na tvář. „Zavolej mi, ano?“ Byla jsem šťastná, že jí to můžu slíbit.

Zůstali jsme sami. Zase jsem netušila, jak k tomu mohlo dojít tak rychle, ale o dvě vteřiny později jsem z Edwardových úst sála tu úžasnou chuť sladkého vína a moje ruce se neurvale dobývaly k napjaté kůži na jeho břiše. Prudce oddechoval.

„Půjdeme do ložnice…“

Esme seběhla se schodů za pár vteřin. Mně při naší cestě vzhůru připadaly nekonečné. Na to, abychom se navzájem zbavili šatů, by nám stačilo mnohem méně času…

Mlhavě jsem si uvědomovala, že bych měla mít obavu z toho, jak teď vypadá Edwardovo změněné tělo. Když se ale přede mnou objevil bez košile, byl to pořád on.

„Tohle si sundám, ano?“ usmál se měkce. Nerada jsem ho na chvíli pustila. Úchytný systém byl překvapivě jednoduchý. A taky bylo zřejmé, že Edward je se svou umělou končetinou dávno sžitý. Když ji ale odložil, vypadal najednou zranitelný. Trochu se nahrbil a uhnul pohledem. Pomalu jsem došla k němu a položila ruku na jeho pravé rameno. Opatrně jsem se posunula až k místu, kde růžová jizva zacelila čistý řez. Zachvěl se. Podívala jsem se na něj – měl zavřené oči a ve slabém světle, které sem pronikalo zvenčí, byl najednou bledý.

Přesto jsem věděla, že nepotřebuje útěchu. Potřeboval lásku. Toužila jsem po něm tak dlouho, že jsem nemusela přemýšlet, co udělám dál. Tentokrát jsem to byla já, kdo ho vzal za ruku a vedl. U postele jsem do něj jemně strčila. Nejdřív se posadil. Teď už mě zase hypnotizoval. Svlékla jsem si poslední dva kousky oblečení a posadila se k němu. Rty, krk, ramena, jeho krásný hrudník a břicho s čárkou jemných chloupků. Konečně jsem ho mohla dosytnosti líbat. Položil se naznak. Znovu a znovu šeptal moje jméno.

Pak se má ústa zastavila a vrátila. U klíční kosti se vydala vpravo. Když jsem ho poprvé políbila na výstupek jizvy, ucítila jsem, jak mě v očích pálí slzy. Znovu mě napadlo, co mohlo být. Ty desítky a stovky obrazů, o nichž snil. Edwardovy sny bývaly živé, barevné a vášnivé. Musely být, když mu kdysi stačilo pár týdnů, aby mě do nich dokázal vtáhnout.

Vycítil, na co myslím. Opatrně se otočil na bok a objal mě. „Nadržené puberťačky v posteli většinou nebrečí, hm?“ zabručel polohlasem. Zase mě šokoval. Kdovíproč jsem si myslela, že ho v nějakém okamžiku nachytám, že s tím přeci nemůže být tak vyrovnaný, jak se celé odpoledne zdál.

„Omlouvám se, já jen…“

„Někdy mám špatný den, Bells. Musím si připomínat, že to mohlo být horší. Bylo by fajn mít tu někoho, kdo by mi s tím občas pomohl.“

Tohle byla nabídka. Naše dnešní setkání byla náhoda, ještě před pár hodinami jsme měli každý svůj život a on mi tu právě nabízí…

„Nechtěl jsem tě vyděsit, klidně mi můžeš odpovědět až za hodinu,“ zasmál se. „Nebo raději za dvě. Možná na to přesvědčování budu potřebovat víc času…“ Sklonil se nade mnou a políbil mě. A ten polibek byl poslední nevinný a cudný a nejistý okamžik toho večera.

Přesvědčil mě mnohem dřív než za dvě hodiny. Ale ještě když jsme šli poprvé společně zkontrolovat Johna, předstírala jsem, že si nejsem jistá.

Celé roky jsem se potom smávala, že až pohled na to sladké opuštěné dítě obměkčil mé chladné neoblomné srdce.

Edward si o tom samozřejmě myslí své. Ale protože není lehkovážný - nemá to v povaze – velmi se snaží, abych svého rozhodnutí nikdy nelitovala…

 

 

 

 

povídky od ambry

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

Marvi

7)  Marvi (01.05.2012 19:31)

Nádhara Amři, opravdu. Říkala jsem si co to může být za pokoj ve kterém se setkali. Obraz Belly to jsi prozradila, ale ty skicy okolo, to mě teda nenapadlo, popsala jsi to tak, že jsem si to dokázala živě představit. Zase jsi mě překvapila ;) ;) ;) ;)
Tvé psaní je úchvatné a těším se na další bonusy.
Nádhera!!!

Fanny

6)  Fanny (01.05.2012 19:28)

Jééé! Z outtakes jsem absolutně nadšená. Nadšená, že vůbec nějaké jsou. :) :) :)
Víme o nich víc. Ani by mě nenapadlo, že bychom se toho mohli dovědět víc, a tohle je moc a moc příjemný bonus.

A máš pravdu je to Popelu tak podobné, ale vlastně není ani trochu...
Oba jistí i nejistí, ale rozhodně šťastní.

A shledání s Esme!

KatkaB

5)  KatkaB (01.05.2012 19:17)

Náramně jsem si to vychutnala, každý odstavec, každou větu. Láska a vděčnost, další šance a štěstí. Tím by se dal tenhle bonus vystihnout

"Potichu se zasmál. Rozechvěle, nejistě, jako by v sobě po dlouhé době hledal místo, kde se rodí upřímný smích."

Nezapomněla jsem, že jsou to bonusy k Popelu, na to se ani nedá zapomenout. Zamrazilo mi, když jsem se pročetla k otázkám o tom, jestli se už rakovina nevrátí. Když si ale Edward svléknul košili a odepnul umělou končetinu - o co hezčí je tohle označení, než PROTÉZA - psala jsi o tom tak přirozeně, jako by tam vůbec žádná obava ani na straně jednoho z nich nebyla. V tuhle chvíli mě nemrazilo vůbec. Četla jsem to s úžasem a bez jediného pocitu divnosti. Moc se mi líbilo i to, jakými slovy jsi následky amputace popsala - žádný pahýl. Ale změněné tělo

"Musíme mluvit rychle"

Bylo to nádherné. Děkuji

Sky

4)  Sky (01.05.2012 18:58)

Amři, opäť si ma dostala...
Je krásne vidieť ich šťastných, zamilovaných, bezstarostných. Ale jedno mi nedá spávať a za tú jednu ranu osudom by som ti jednu aj strelila.
Viem, že vieš, o čom hovorím. Sama milujem kreslenie a nedokážem si predstaviť, že by som to už nikdy viac nedokázala a pri predstave Edwarda... Nedokážem ani vysvetliť, ako som sa cítila, keď si popísala v poslednej kapitole, že niektoré veci už sám nedokáže. Najskôr som bola zmätená - veď mal ísť na záverečnú operáciu, nie?! -, potom smutná a nakoniec to dopadlo hrozným záchvatom hnevu. To jediné, čo mal, si mu vzala. No aj tak ho teraz obdivujem, že dokázal nemožné. Vyrovnal sa s tým a má radosť z toho, že žije.
Otvorene napísať, že má radosť z toho, že prišiel iba o ruku sa mi zdá... možno necitlivé, alebo pre mňa príliš ťažké niečo také vôbec zniesť. Práve toto bola jedna obrovská rana, ktorou si ma priklincovala pri konci. Dokonca viac ako keď sa Bella pokúsila mať niečo s Jakeom, alebo dlhé tri roky ich oddelenia.
Už viem, že pri tebe má čas ozdravujúce účinky a že s ním dokážeš zázraky.
Tento diel iba dokázal, že aj odlúčenie na tak dlhý čas neznamená nič. Vlastne áno, znamená... Pre nich je to dôkaz, že ich lásky vydrží navždy!

Marcelle

3)  Marcelle (01.05.2012 18:51)

Přesně tohle mi scházelo k dokonalému večeru. Přemýšlela jsem co všechno vlastně v tom pokoji bylo a jsem moc ráda, že to vím. A hlavně - vůbec se nebudu zlobit, když ještě něco malinkýho připíšeš. Budou mi oba moc chybět. :'-(

Ajjinka

2)  Ajjinka (01.05.2012 18:38)

Chjo... Takže tohle je definitivní odstřih od pohledů těhle dvou miláčků? :( Myslíš, že by pomohl nečestný nátlak, popřípadě tvrdý vydírání, abych si vyškemrala další plátek? Růže se po plátcích taky neprodává!
Pořád nechápu, jak se ti povedlo stvořit Edwarda. On je tak úžasnej mužskej, že jen při zmínce o něm jsem mimo A ty obrazy! To jsou "drobnosti", který ho dělají ještě lepším
Asi nikdy mi nepřestane být líto toho, co se mu stalo. Byla jsem na tebe naštvaná, už když se popral s Carlislem a bylo nejistý, jestli bude ještě někdy malovat, fakt by mě nenapadlo, že nám ho takhle uřízneš :( (Eh... kdyby náhodou ta ruka byla k dostání, tak se zvrhle hlásím! )
Hrozně moc jim fandím. Víš, dokázala bych číst nekonečně kapitol jen o tom, jak probíhají jejich všední dny, což je možná úchylný, ale já! Já se za to nestydím Zbožňuju je
A tebe taky

Lenka326

1)  Lenka326 (01.05.2012 18:33)

Ambři, to bylo dokonalé. A vůbec to nebylo přeslazené a to neříkám pod vlivem prvomájového vlahého podvečera. Moc se mi to líbilo a moc jsem si to užila. Krásné vyznání, odevzdání se a spojení na celý život. V dobrém i zlém, protože oni o tom vědí své. Díky.

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek