Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/new%20moon.jpg

Došlo na slova Evelyn a díky úžasnému povzbuzování k dalšímu psaní od vás mnohých se z jednorázovky pozvolna stává kapitolovka. Nemyslím, že bude nějak dlouhá, rozhodně to ale nekončí tímto dílem, postavy provedly revoluci (nebo puč? ;-)) a ještě se chtějí chvíli vykecávat.
Tak jak to s Edwardem a Bellou vypadá? Jako na houpačce...

 

 


Ani jeden z nich netušil, jak se Edwardova ruka ocitla na Belliných zádech, zatímco ta druhá stále poslušně ledovala dívčino zranění. Bella zamrkala a zrakem spočinula na Edwardových rtech, pak spěšně uhnula pohledem a nervózně si druhou rukou zastrčila uvolněný pramen vlasů za ucho. To, aby svou volnou ruku nějak zaměstnala a ta neprahla po doteku.
Nejraději by Edwarda pohladila po tváři, zabořila prsty do jeho vlasů, nebo jednoduše položila dlaň na jeho hrudník, tam, kde dříve žilo srdce – v prostém gestu, které by prozradilo, že ona . Nic z toho ale udělat nesměla. Nemohla, protože nedokázala odhadnout, jaký domino efekt by tím spustila.

 


Alice si odkašlala. Stála mezi dveřmi a potlačovala úsměv.
„Kde máš tu učebnici?“ setřel ji Edward, ale zůstal strnule ve stejné pozici, Bellinu paži stále ve své, druhou dlaň na její bederní páteři. Jen pohledu už znovu nedovolil vrátit se k té lidské dívce.
Upírka pokrčila rameny a upřela obviňující pohled na Bellu: „Ty máš všechny své učebnice ve škole? Tos mi tam nemohla nějakou nechat?“
A Bella se zmateně dívala z jednoho na druhého.
Edward Bellu náhle pustil, na moment zavřel už jako uhel zčernalé oči a odstoupil od ní. „Alice, myslím, že už máme velké zpoždění, dnes už do školy nejdeme, souhlasíš?“ významně si ji měřil a za těmi slovy se skrývala výhružka: „Máš mi hodně co vysvětlovat.“
A dodal: „A tvá kamarádka taky nepůjde. Tu ruku má zlomenou.“ Pak se zarazil a až nápadně rychle dodal: „Totiž myslím... Začíná jí to opuchat, tak by to, možná, třeba, mohla být zlomenina. Odvezeme ji do nemocnice. Nasedejte, holky.“

 


Bella ztuhla v reakci na chladný věcný tón, který Edward použil. „Tvá kamarádka“? To už nemá ani jméno? A když se schoulila na zadní sedadlo auta, jehož interiér tak důvěrně známě voněl po svém majiteli, připadala si jako bagáž, ne, vlastně doslova jako zavazadlo. Byla tam navíc.
Edward sice nemlčel, ale možná by byla Bella mnohem radši, kdyby prostě jen koukal na silnici, věnoval se řízení a tu pusu držel, tak by si aspoň nemohla všimnout, že ji naprosto ignoruje.
Dokonce nepoužíval ani zpětné zrcátko, řídil jen za pomoci bočních, a to i když předjížděl a i když nakonec u budovy chirurgie couval. Jako by se bál, že se na ni ještě bude muset podívat. Belle zaskřípaly zuby a měla chuť praštit Edwarda dveřmi (a zničit mu je tak), když jí je – pokrytec jeden – přispěchal otevřít. Předešla ho honem alespoň v jejich zavírání, které si vychutnala s patřičným kovově bolestným dozvukem.

 


V hlavě jí vířily jako roj divokých včel pichlavé myšlenky, začala v ní bobtnat zlost a pokoj si hodlala pronajmout i sebelítost. V duchu Edwardovi spílala: Proč z nich dvou ona musí být ta rozumná, proč jen ona si pamatuje jejich vztah a on si elegantně zapomněl? Bez toho, aniž by se ptal, jestli to někomu náhodou nebude třeba trošičku vadit, si prostě jen tak jakoby nic opravným lakem zamázl všechny pasáže svého životního příběhu, které se zmiňovaly o jakési Belle… pardon o Alicině kamarádce.
Proč má ona jediná trpět tím, že se mu nemůže víc přiblížit, protože on jednoduše neví, že svou touhu po její krvi může a už jednou překonal? Protože milý pan upír neví, že to horoucí objetí, které před chvílí předvedl a ke kterému se teď nehlásí, je opravdu směšná meta oproti tomu, kam až dospěli. Ačkoliv i to bylo míň, než by „Bella, hormony and company“ chtěly. I když to je teď jedno, že, můžou začít pěkně od začátku, hezky zase pomalinku. Oops, pardon, nemůžou, ještě neprošla castingem.
Znechuceně si nezraněnou rukou promnula čelo.

 


„Alice, nechám ti tu auto, nedoprovodím vás, nevadí? Musím si jít něco zařídit,“ sypal ze sebe Edward překotně.
A Bella si pro sebe broukla: „Jo, letenku na Aljašku. Jak typické.“
Edward po ní bleskl pohledem: „Promiň, říkala jsi něco?“
Brunetka předstírala, že se dívá na hodinky, pak jako by náhodou vzhlédla a přeslazeně se na Edwarda usmála: „Jé, promiň, to jsi mluvil na mě? Asi jsem přeslechla své jméno, omlouvám se.“
Přimhouřil oči, zavrtěl hlavou a s tichým „ahoj“ zamával Alici. Pak ještě jednou rychle mrkl na Bellu a vzápětí se jeho silueta ztratila v hloučku lidí přecházejících ulici.

 


Alice povzdechla a vzala dívku kolem ramen: „Bello, Bello, prosím tě pojď, nejdřív ti necháme dát do pořádku tu ruku, ju?“
Bella jí vztekle vyklouzla z objetí a štěkla: „Prima, pospěšme si, a pak s ní tvému bratrovi rozbiju úsměv! Sádru by snad mohl aspoň trochu cítit.“
„Bello,“ zaprosila Alice a srovnala s brunetkou krok, „pro něj to taky není lehký. Prosím tě, snaž se být spravedlivá. On myslel, že jsi umřela, pochop ho, on ti to neudělal schválně a teď tě taky netrápí, protože by mu to dělalo nějakou zvrácenou radost. Naopak teď možná víc trpí on, víš. Myslím, že jsi
jeho city nasypala do pořádnýho mixéru.“
„Do mixéru? City? Jeho?“ zakoktala se Bella.
Alice se usmála a pokusila se napětí v atmosféře odlehčit: „Ochranitelský Edward, zapomnělas? Bella v nesnázích, její záchrana, to je jeho píseček.“
„Takže ta zlomenina,“ vydechla Bella s šokovaným podezřením.
„Ne,“ zvedla před sebe Alice v obraně ruce, „netušila jsem, že budeš až tak šikovná, viděla jsem tě jen spadnout. A jeho, jak se v něm hned sepnul ten samaritánský mód, kterým to všechno mezi vámi začalo i tenkrát. S vámi dvěma to osud nemá až tak složitý, víš.“ Alice se začala pochechtávat.
„Jistě, a když se mu to s námi náhodou nepovede… no a co, game over a restart, žádná křeč,“ nepřešla Bellu ještě její zlost.




Alice smutně kývla a pohladila Bellu po paži: „Hele, Jazz ti projede Edwarda tím svým emočním rentgenem a řekne ti jeho diagnózu, jo? I když myslím, že řeč jeho těla mluvila jasně.“
Bella zčervenala, jo, jeho tělo, ehm
Vzpomněla si na to, jak se v Edwardově náruči cítila bezpečně, a její myšlenky si opět začaly žít vlastním životem: V objetí upíra, kterému její krev zpívá, paradox a stále stejné klišé. Jenže na to ona kašle, ona chce ten kýč, i kdyby byl přeslazený!
Nebyla to jen její krev, kterou ty něžné ruce klavíristy rozezněly, ale každičká pomyslná struna, každý neuron se zapojil do karnevalového tance.
Zdálo se, že Edward svou chuť na její krev překonal, sice jen na krátký okamžik, ale dokázal to. Na to, že se znají -  že ji zná -  jen pár dní, to je vcelku úspěch. Možná má jeho tělo - ach jo - vlastní paměť a ví, že tomuhle podnětu musí a dokáže odolat. Kdo ví, možná je něco pravdy na těch teoriích, že i hmota má paměť, třeba proto se jeho ruka automaticky zaparkovala tam, kam předtím -  před obdobím temna -  patřila. Možná, možná…by si i jeho hebké rty pamatovaly ty její…
Ech, škoda, že Bella si není stejně jistá jako on tím, že dokáže překonat chuť… chuť na Edwarda. Vlastně ho docela chápe, že před ní teď utekl…

Protočila nad sebou oči a povzdechla si: Jen kdyby to nebylo tak zraňující… On neví, že to není poprvé, co ji nechává samotnou a co Bella netuší, na čem je. Jestli se vrátí. A zda se vrátí k ní.
A sotva se Bellina duše začala probouzet ze zimního spánku, zase nesměle rozkvétat - po měsících, kdy jen vegetovala, přežívala ze dne na den - přišly zase jarní mrazíky.
Jak má tohle všechno ustát? Vydrží? Bude trpělivá? A nespálí ji dřív ten mráz, který z Edwarda čiší?

 


„Tak jo, jdeme, ať jim pro mě zbude nějaká slušivá sádra,“ potřásla Bella hlavou, ne, nemůže na to teď myslet, musí postupovat po malých krůčcích.
Alice začala kolem kamarádky poskakovat: „Neboj, myslím, že pro tebe fasujou samostatné zásoby.“
„Moc vtipný,“ vyplázla na ni Bella jazyk.
„No ne, vážně, být tebou, tak se bojím, že na mě zdravotní pojišťovna pošle nájemného vraha, s tebou přijdou za chvíli na buben,“ vtipkovala dál Alice.
A Bella se pousmála, protože pochopila, že se jí upírka snaží zvednout náladu za každou cenu. Když pak seděly v čekárně, stiskla Bella Alici vděčně dlaň: „Díky, že jsi se mnou. Hrozně to bolí, víš.“
Alice se na ni smutně usmála: „Asi nemluvíš o své ruce.“
Bella svěsila hlavu: „Ne. Ruka… ta se vydržet dá.“

 




 

Později toho dne s Alicí seděly v upírčině pokoji a tiše si povídaly.
Bella stále nervózně těkala pohledem ke dveřím. „Neměla bych tu být,“ šeptla.
Upírka zavrtěla nesouhlasně hlavou: „Bude celý den na lovu. A jen ať si chlapec zvyká.“
Dívka pokrčila rameny, ale stejně pořád seděla jako na trní. Nevěděla jistě, jestli chce, aby na sebe v domě Cullenových narazili nebo ne. Které z těch variant se vlastně bála víc? Že mu opět stane tváří v tvář, nebo že ho po zbytek dne už neuvidí?
Klika dveří se pohnula a Bella nadskočila.
„Promiň, nechtěli jsme tě vylekat, přišli jsme jen pozdravit. Rádi tě zase vidíme,“ usmíval se příchozí, kterým byl Carlisle. Za ním vykukoval Jasper a taky Emmett, který se na Bellu nepokrytě zubil.
„Já teda ne,“ zasyčela Rosalie za jejich zády.
Emmett protočil omluvně oči a šel svou ženu krotit.
„Nech mě být!“ rozčílila se Rose. „Někdo jí to musí říct! Proč není ráda, že z toho vyvázla se zdravou kůží? Kdyby i Aro nevěřil, že je mrtvá, co by ji asi čekalo? Jaký je trest za to, že má povědomí o našem světě? Edward vyvázl jen díky tomu, jak je pro Ara cenný jeho dar a taky protože si váží Carlisla. Proč před tím všichni zavíráte oči? Jak dlouho ji necháte pokoušet štěstí a riskovat naše životy? Hřejete si hada na prsou!“
„Jdi do svého pokoje, Rose, prosím! Ihned!“ ozvala se autoritativně a hlasem, který mrazil, Esmé.

 


Bella se ošila: „Alice…“
Upírka se ušklíbla: „Rose neber vážně, nevidí si na špičku nosu.“
Brunetka svěsila hlavu: „Já… vážně bych radši jela domů, už jsem mu vpadla do života dost.“
„Chceš říct pro dnešek,“ zdůraznila Alice a potměšile dodala: „A myslíš upadla.“
Bella zaúpěla, ale i když její oči byly smutné, koutky úst jí zacukaly.
„Dobře, dobře, hodím tě domů, ale sněz si aspoň ten sendvič, se kterým se Esmé patlá už půl hodiny. Podle kuchařské knížky,“ mrkla na ni Alice.
Dívka povzdechla: „Dobře, ale sním si ho v autě, můžu?“
Upírka nadzvihla obočí, ale komentář spolkla.
O pár minut později už Bella nervózně poposedávala na sedadle spolujezdce a skoro neviděla na cestu přes toastovou horu, kterou jí na klín vecpala Esmé.
„Esmé, děkuju, ale to nemuselo být,… vezmu si jeden jen tak do ruky…“ červenala se Bella.
Upírka objala kolem pasu Carlislea a obdarovala dívku mateřským úsměvem: „Jen to vem domů Charliemu, že moc zdravím. A ten talíř si nech nebo ho pak někdy pošli po Edwardovi.“
I ty, Esmé?
Vykulila Bella oči a nahodila čerstvou šarlatovou fasádu.

 


Alice vydržela mlčet jen za první zatáčku, pak se znovu rozezněla zvonkohra jejího smíchu: „Myslela sis, že ti lžu a snažím se tě zdržet, abyste se zase potkali, viď?“
Bella si skousla ret a kývla.
Alice se usmála: „A doufala jsi, že tě zdržím dost, aby k tomu došlo?“
Dívka se zadívala z okénka vozu na ujíždějící krajinu a zachraptěla: „Možná trochu.“
Upírka se odmlčela, a pak zašeptala: „Prima. Protože se k nám budeš muset vrátit pro své klíče od domu. Nenápadně jsem ti je vytrousila v mém pokoji z batohu.“
Bellina hlava prudce cukla směrem k Alici a brada, co patřila k té hlavě, samovolně poklesla.
Alice přidala plyn a také hlasitost svého smíchu: „Jen žertuju, dýchej!“
Bella vypustila z plic vzduch, který nevědomky zadržela, a povzdechla: „Nevím, jestli je možný mít v tomhle věku infarkt, ale s tebou to brzy zjistím.“
V jejích očích se ale konečně opět objevila jiskra.

 



 

 

Když Alice vysadila Bellu před domem, čekala tam na ni návštěva z La Push.
„Jacobe!“ neskrývala dívka nadšení a provinile zamávala rychle odjíždějící upírce, jež honem zavírala okénka vozu, kterými do té doby pouštěla do auta voňavý podvečerní vzduch z okolních lesů.
Indián sevřel dívku v náruči a šeptal jí do ucha: „Tak co, jak to vypadá s pijavicí?“
Bella se odtáhla: „Neříkej mu tak, nebo aspoň ne přede mnou.“
Jacob pokrčil rameny v gestu značícím: Nic neslibuju, nemůžu si pomoct.
„Takže jak? Jste spolu? Ulovila jsi ho na staré dobré ´Ahoj, neznáme se odněkud?´,“ snažil se o veselý tón, ale jeho oči prozrazovaly plačící duši.
Bella strčila do jeho ramene: „Komiku! Ne, zatím,… je to na mrtvém bodě, myslím…“ Povzdechla.
Jake neodpustil své ruce krátké něžné pohlazení Belliny tváře a zašeptal: „Dávám na tebe pořád pozor, nezapomeň na to.“ A poťouchle dodal: „A Cullenovi dávám týden, maximálně dva! Další šanci už nedostane.“
Bella se začervenala.
Ještě si chvilku povídali o neškodných tématech, a pak už se Billy rozloučil s Charliem, Jacob musel přistavit auto a otce odvézt. Věnoval Belle dlouhý vážný pohled a povzbudivě se na ni usmál.

 


Hnědovláska sotva došla do svého pokoje a unavená dopadla na postel tak, jak byla, aby ve vteřině usnula hlubokým spánkem.

Tu noc se jí opět po pár dnech, kdy její podvědomí v pudu sebezáchovy stávkovalo, zdálo o Edwardovi.
Ve spánku vnímala sladké mrazení z jeho blízkosti, samet, kterým hladil jeho hlas, a jeho svůdnou vůni.

Ten sen byl neskutečně živý.

 

Povídky od Carlie


předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

KalamityJane

2)  KalamityJane (21.06.2011 21:01)

To mi nedělej! zase konec kapitolky? Tak rychle? Honem další! Zajímá mě, jestli to byl sen nebo ne:-)

Bosorka

1)  Bosorka (21.06.2011 21:00)

Ten sen byl neskutečně živý. historie se opakuje? :D
Díky, díky, díky!

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek