Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/new%20moon.jpg

Tak, varování, tentokrát to není mé obvyklé převážně nevážně, tentokrát je to převážně vážně - vážně, nesnažím se vás nachytat ;-) Slibuju ale dobrý konec... nebo začátek? No, tohle dilema si vyřešte sami ;-)
A o co tedy jde? Stvořila jsem alternativní konec Edwardovy cesty do Volterry - poté, co si myslel, že Bella zemřela...

Ještě doplnění k perexu:

No jo, na každého ta "new moon" nálada jednou přijde ;-), slibuju ale, že Edward přežije, dokonce se vrátí do Forks... ale všechno vždycky nejde tak lehce. Jo, měla jsem děsnou potřebu napsat něco smutného... a když Jake vyčítá Belle, že je patetická, nadává vlastně autorce, omluvte poruchu, která není na vašem přijímači ;-)


 

První pohled - znovu

„Ty se do školy ve Forks už nevrátíš, dnes jsi tam byla naposledy,“ konstatovala Alice opatrně a věnovala Belle smutný pohled. Obě věděly, že to nebylo stěžejní téma, to téma, které viselo ve vzduchu…
Dívka spěšně kývla a semkla rty ve snaze zmírnit chvění své brady.
Upírka vzala Bellinu ruku do své a přitáhla si k ní druhou kuchyňskou židli.
„Za dvě a půl minuty přijede Charlie z práce, pojď aspoň ven, ať tě nevidí v tomhle stavu,“ začala Alice a setřela kamarádce z tváře slzu.
„Vrátím se k mamce,“ přerušila ji najednou rázným hlasem Bella.
Alice k ní prudce vzhlédla a přes tvář jí přeletěl smutný stín. „Nejsem si jistá, že je to dobrý nápad, Bello, tohle není řešení pro tebe ani pro… to není dobré řešení pro nikoho,“ zkusila znovu, sama se ale v půlce věty zarazila, protože i bez svého daru vidění budoucnosti pochopila, že její kamarádka už své rozhodnutí nehodlá změnit.
A řeč Bellina těla dávala i tušit, jak špatné, osudové, devastující rozhodnutí to pro ni je. Dívka pustila Alicinu dlaň a pevně obemkla své paže s vědomím toho, že propast v jejím hrudníku už bude jejím doživotním věrným společníkem.


Pak se Bella zhluboka nadechla a věnovala Alici pokřivený úsměv, ne nepodobný tomu, který uměl použít ten, na kterého si právě v této vteřině zakázala myslet. V té samé vteřině, ve které zahodila klíč od své třinácté komnaty, svých vzpomínek na něho… a na to, co se přihodilo v posledních dnech.
Pouhé tři dny.
Tři dny, které podle zkušeností její bývalé skoro rodiny trvala přeměna člověka v upíra.
I pro ni znamenaly přeměnu, už nebude tou Bellou, kterou bývala. Odmítá však být vzdychající troskou, která je všem na obtíž. A proto musí pryč. Okamžitě.
Napříště už nebude tou, která způsobuje druhým utrpení.
„Potřebuju letní oblečení na Floridu, půjdeme nakupovat?“ zkusila Bella nahodit - nepřesvědčivě - lehký tón.

Alice potřásla poraženecky hlavou a společně vyšly před dům.

Jedno Bellino zavazadlo stálo od včerejška v předsíni, nevybalené, nedotčené, zapomenuté… po svém výletu do Volterry, do které už ani nestihlo dorazit…



 

„Říkalas, že přijedou až zítra,“ zašeptala Bella vyčítavě, když se spěšně přikrčila v autě, aby si jí nevšimla posádka právě je míjejícího Carlislova vozu.
Alice uhnula pohledem, když zamávala své rodině: „Asi chytli dřívější let.“
Bella se jí zahleděla do očí, pochopila, že Alice tohle náhodné setkání zinscenovala, aby Bella změnila názor.
Carlislův mercedes zmizel v zatáčce a Alicino porsche pokračovalo směrem k nákupní zóně.
Dívka zašeptala: „Nemůžu, Alice.“
Upírka kývla: „Já vím, že je to těžké, jenomže... Bello, děláš chybu, děláš stejnou pitomou chybu jako Edward! Myslíš si, že když zmizíš z jeho života, bude to pro něj lepší, jenže se mýlíš, tak jako se tenkrát mýlil on!“
Brunetka se sarkasticky zasmála: „Možná, ale z mé strany aspoň stoprocentně platí ten slib… Bude to, jako bych nikdy neexistovala.
Alice protočila oči, prudce zaparkovala před obchodním domem a otočila se čelem k přítelkyni: „Bello, já vím, že tě to zranilo, urazilo, je to pochopitelné, ale tak to přece nebylo, nechtěl tě vymazat z paměti jen tak svévolně, jen proto, aby to měl jednodušší… víš, že jsme si mysleli, že jsi mrtvá, víš, že by bez tebe nemohl žít…“
Bella zaúpěla a přitiskla si dlaně na obličej: „Ale o to nejde, Alice! Já jsem ráda! Já jsem šťastná, že to udělal! Nechápeš? Jak bych mohla žít s tím, že si kvůli mně vzal život, jak bych mohla žít s tím, že by tak ublížil Esmé a vám! Jsem ráda, že mu v tom Aro zabránil, jsem vděčná té shodě šťastných náhod, že Volterra našla v té době nového talentovaného upíra… jsem ráda, že vymazal všechny pásky Edw… jeho… paměti, všechny bolestné vzpomínky na jednu bezvýznamnou lidskou…“
„Přestaň!“ zakřičela najednou Alice. „Vždyť nedokážeš ani vyslovit jeho jméno! Myslet si, že bez něj dokážeš žít spokojený život, je tak neuvěřitelně naivní!“
Bella se ušklíbla: „Ale právě o tom to je, Alice, já jsem naivní, obyčejná holka! Se mnou ho nečeká budoucnost, nic dobrého a teď má konečně šanci začít znovu!“
Alice zavrtěla hlavou: „A co ty?“
Bella trhla vzdorovitě rameny: „Já? Já jdu nakupovat a ráda bych vyrazila před tím, než zavřou.“
Alice povzdechla: „Neuvažuješ jasně, rozumně, vyspi se na to, neukvapuj se. Nemusíš odlétat už dnes v noci, letenku vyměníme.“
Hnědovláska zavrtěla hlavou: „Ne, nemůžu riskovat, že mě znovu potká. Už ne. Nikdy jsem mu neměla zkřížit cestu.“
Alice pokrčila rameny, vyrazily k nákupnímu centru.



 

Čekali v letištní hale, venku panovala tma noci bez hvězd a umělé zářivkové světlo usvědčovalo Bellu ze stavu její mysli. Oči měla propadlé, pod nimi temné stíny. Seděla s hlavou opřenou o Alicino rameno a napůl spala, napůl byla vzhůru, v obou případech však zmítána svou soukromou noční můrou. Vedle Alice seděl Jasper, prsty své ruky propletené s Alicinými.
„Stihli jsme to,“ vydechl před nimi radostně Emmett a Bella zvedla oči, aby se střetla s planoucím pohledem neskutečně vytočeného indiána.
„Ani se nerozloučíš?“ zašeptal Jacob zlověstně.
Bella vstala a napřáhla před sebe dlaně: „Já, já… zavolala bych ti, nebo napsala…“
Jake potřásl hlavou: „Můžeš na slovíčko?“
„Nepokoušej se mě zastavit, nemá to cenu!“ svěsila unaveně hlavu.
Jake naprázdno polkl: „Tak je to pravda! Jsi jako oni! Podívej se na sebe, jsi jako ta banda studenejch čumáků!“
„Čumáků?“ neudržel se Emmett a začal se smát.
Alice po něm blýskla pohledem a upír okamžitě zmlkl.


Bella rozpačitě poodešla od Cullenových a důrazně šeptala: „Co se tím snažíš říct?“
Jacob k ní natáhl paže, ale když ucukla, se zraněným výrazem přešlápl a konstatoval: „Měl bych být rád. Měl bych být nadšenej, že je konečně z tvýho života pryč. Jenže on není, viď? Ty jsi možná pryč z toho jeho, ale on v tom tvým bude pořád. Bez ohledu na to, kam pojedeš, neutečeš před ním…“
„Proč to děláš?“ vzlykla Bella. „Buď zticha!“ Schovala tvář do dlaní.
Jake se zmateně zarazil, tohle nebyla jeho Bella… ta by mu už dávno řekla něco pěkně od plic.
„Jsi jiná, změnili tě…“ zašeptal.
„Blacku, mluv jasně, nemám čas luštit ty vaše legendy, za chvíli mi letí letadlo,“ vyjela po něm.


Jake k Belle přistoupil a i přes její protesty ji pevně uvěznil ve své láskyplné náruči. Prstem zvedl její bradu, aby ji donutil k očnímu kontaktu a důrazně pronesl: „Nevěřil bych, že to někdy řeknu, ale měla bys jít za ním.“
Bella se začala v jeho objetí ještě víc vzpouzet: „Nevíš, o čem mluvíš, ničemu nerozumíš, nic nechápeš, není to tvoje věc…“
Uvolnil náruč, ale místo toho semkl v dlaních Bellin obličej, tak, aby si vyžádal veškerou její pozornost: „Alice mi všechno řekla. A chceš jasné sdělení? Dobře, tady ho máš! Jsi jako oni! Tak patetická, tak odporně ušlechtilá! Jenže na to tvoje sebeobětování ti každej kašle, víš! Komu tím prospěješ? Nikomu! Dokonce i těm svým pijavicím tady zlomíš srdce! Já se nehodlám dívat na to, jak se pohřbíváš zaživa!“
Zmateně zamrkala a vzlykla: „Já mu už znovu neublížím.“
Jacob zamrzl a vykuleně se na Bellu díval, pak ji prudce strhl k sobě a s povzdechnutím ji opět schoval ve své hřejivé náruči, zatímco ona překotně šeptala do jeho hrudi: „Pojeď se mnou, zapomenu na něj, slibuju, budu tu pro tebe, tak jako jsi byl ty pro mě, začneme na Floridě znovu…“
Jake zavrtěl hlavou a do očí mu vstoupily slzy: „Bello, Bello, posloucháš se vůbec? Copak nevidíš, že právě pošlapáváš nejen svoji čest, ale i tu moji?“


Shrnul jí vlasy z čela a pokračoval: „A víš, co se říká, cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly.“ Zahleděl se jí do očí: „Bello, zastav to, dokud můžeš. Dokud jsi to ještě ty…“
Rozbrečela se naplno a odmlčela se.
„Takže co uděláš?“ zamumlal Jacob po chvíli do jejích vlasů.
„Já… nevím,“ štkala.
„A co bys chtěla udělat?“ třel jí něžně paži.
„Vrátit se do školy ve Forks,“ zachraptěla.
„Takže?“ zkusil to znovu.
„Vrátím se do školy… ve Forks,“ dostala ze sebe přerývaně.
„Hodná holka,“ pohladil ji po rameni a nad její hlavou si vyměnil pohled s Jasperem, upírův obličej vyjadřoval vděk, ale zároveň zrcadlil i Jacobův smutek, další ránu, která byla zasazena jeho nitru. Jake potřásl hlavou a pustil Bellu. Alice mu poděkovala lehkým kývnutím.



 

Druhého dne stála Bella v umývárně na dívčích toaletách školy a naposledy zkontrolovala svůj vzhled v zrcadle.
Ruce se jí potily, ústa vyprahla, na tváři se jí zračila směsice radostného očekávání, ale i bolesti. Bolesti, která nebyla primárně její, ale empaticky ji na sebe přenesla za toho, kdo jí již brzy bude čelit.
Poprvé. Znovu.

Statečně se usmála na svůj zrcadlový obraz a vyšla do školní chodby.

Ještě si dovolila jeden nádech, ještě jedno klopýtnutí srdce, a pak už vzala za kliku učebny biologie.

 

 


A poslední poznámka - "První pohled" je název první kapitoly Stmívání, který jsem si vypůjčila :-)

 

Povídky od Carlie

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

Ree

6)  Ree (12.06.2011 00:16)

Fuj! Teda jako krása, ale fuj! Ty víš, jak to myslím. Dokázala jsi, že umíš úžasně napsat i smutné věci, ale přeci jen čtu raději tu tvoji bláznivou Cullenovic rodinku Ale fakt to bylo nádherné

Astrid

5)  Astrid (11.06.2011 22:42)

Toto bolo veľmi podivuhodne napísané, ale najviac ma zaujalo aké to bolo iné. A Carlie veľmi krásne píšeš

Twilly

4)  Twilly (11.06.2011 21:48)

Tak tohodle Jacoba bych si uměla zamilovat, Carloušku

eMuska

3)  eMuska (11.06.2011 20:43)

Tak to jo, ja som úplne unesená! Najprv som váhala či čítať - nie kvôli perexu ale kvôli obrázku, ja som totiž totálne antivlkoblcho naladená, ale potom som si povedala: "Veď je to predsa Carlie!" a viem, že som spravila dobre. Nesklamala si. A ja som za to vďačná.
P.S.: Chceš pokráčko? Lebo ja hej... Môžem čakať?
P.P.S.: Sfin, tá Carlititída nie je odveci... :D

Bosorka

2)  Bosorka (11.06.2011 20:32)

Dobrý nápad, moc se mi to líbilo. V současném stavu mám ráda tyhle depresivní povídky...(jen škoda, že to skončila dobře-čím temější tím lépe pro mě! )

sfinga

1)  sfinga (11.06.2011 20:28)

Miláčku, netušila jsem, že to řeknu, ale i tohle smutnění bylo krásné. Nejen bláznivá rodinka Culenových, ale to i tohle je nádherné, čtivé a dechberoucí

Definitivně jsem nakažená Carlititidou
A nemíním se léčit

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek