Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/Proroctv%C3%AD_perex.JPG

Bella se pohádá s Nathanem a musí s pravdou ven.

Ve Volteře se zatím jeden upír rozhodl, že nedovolí, aby se vize Alice stala skutečností.

Bella seděla v kuchyni, zamotaná do teplé deky a v rukou svírala hrnek s horkým čajem.

Hned jak přišli, se k nim vrhla Kate, ale když viděla, jak Bella drkotá zuby, nasměrovala jí rovnou pod sprchu.

Už jí byl teplo a příjemně. Nejradši by se zavrtala pod peřinu a nechala si zdát o tom nádherném polibku, ale věděla, že tak snadno jí to neprojde.

Nathan chodil sem tam po kuchyni, jak nervózní lev v kleci.

Pak se zastavil, opřel se rukama o stůl, upřel na ní rozhodný pohled  a zavelel : „Tak začni!“

Bella ale mlčela, nějak nevěděla co mu má říci a krom toho se jí vůbec nechtělo popisovat nedávné události.

Její neochota Natea pořádně rozzlobila.

„Ty si asi neuvědomuješ, jaký jsme o tebe měli strach. Víš, jak je to, co děláš nebezpečné? Takhle to nejde, prostě s tím skončíš a basta!“

„Tak to tedy ne!“ vybuchla Bella. „Nebudeš mi přikazovat co mám a nemám dělat!“ hlas se jí zvedal úměrně se vztekem.

„No to si piš, že budu, zavřu tě doma a budu hlídat na každém kroku, jestli to bude nutné!“ Nate se přestával ovládat. „Je ti sedmnáct a mám za tebe zodpovědnost!“

„Nejsem mimino a vím co dělám, už to umím ovládat,“ Bella prudce odhodila deku a postavila se proti Nateovi.

Koukali na sebe, jak rozzuření býci v aréně.

„Co to tady vyvádíte, vy dva!“ vpadla na scénu Kate. „Koukejte se zklidnit, nebo vzbudíte kluky.“ Pak je přejela kritickým pohledem a než odešla poznamenala: „Oba se chováte jak malí.“

Napětí v kuchyni povolilo. Nate se s povzdechem sesunul na židli a Bella následovala jeho příkladu.

„Bells, promiň. Nechtěl jsem na tebe tak vyjet, ale mám o tebe strach. To co děláš…“ Nate se odmlčel.

Bella se cítila jako pitomec. Takhle na Natea ještě nikdy nekřičela.

„To já se omlouvám a věř mi, že je mi líto, že jsem vás vyděsila.“

Nate se pousmál a řekl: „Takže, co kdybys mi řekla, co se vlastně stalo.“

Bella zvažovala co mu má říci.

Váhavě začala.

„No, podařilo se mi znovu projít časem, ale zjistila jsem, že zatímco u nás prošly teprve čtyři dny, pro něj to byly dva roky.“

„Takže jsi ho znovu viděla?“ zajímal se Nate. „Mluvili jste spolu?“

„Ano, byla jsem ve spojení s tím velkým stromem, pod kterým jsi mne našel, takže jsem neměla problém s energií. Vyprávěl mi o své rodině, o tom, jak se z něj stal upír...“

Belle přeskočil hlas, když si živě vybavila, jak se na ní díval těma kouzelnýma očima a co potom následovalo.

„Dokonce jsme se dotkli, bylo to tak zvláštní…“ zněla zasněně a v očích se jí objevil něžný výraz.

Nate ji znepokojeně pozoroval, cítil, že mu neříká úplnou pravdu.

„Dotkli jste se,“ řekl tiše a pátravě se na ní podíval.

„Hmm,“ zamumlala Bella, uhnula očima a do tváří se jí nahrnula krev.

Nathan jí pozoroval a když rozluštil její výraz, zalapal po dechu.

„Si děláš srandu,“ vypadlo z něj ohromeně.

Zíral na ní jak zjara a Bella dostávala odstín přezrálých malin.

Pak  vzdorovitě zvedla hlavu a řekla: „ A co má být, jsem už dospělá, nevím, co je na tom divého.“

„Nevíš, co je na tom divného?!“ Nathanův hlas zněl, jako by měl angínu.

„Podle tebe je úplně normální, že projdeš časem, narazíš na upíra a po mimořádně dlouhé známosti několika minut, se s ním cicmáš?“

Mělo to znít ironicky, ale spíš to znělo, jako by Natea někdo škrtil.

Bella si povzdechla. Jak mu to má vysvětlit?

„Podívej, já si uvědomuju, že to zní šíleně. Ale co v naší povedené rodince není šílené? Už jen kdyby se kronika dostala do nepovolaných rukou a provalilo se, že tomu všemu věříme, zavřou nás do blázince a zahodí klíč.“

Nathan zavřel zoufale oči a zavrtěl hlavou.

„Bells, pochop mě. Nikdo před tebou nedokázal takové věci, prostě se bojím, že si ublížíš, ať už citově, nebo fyzicky."

Ironicky se pro sebe pousmál a pokračoval: "Těšil jsem se, až si najdeš kluka a já si tě budu dobírat, podobně jako jsi to dělala ty. Ale tohle? Je to upír, Bello..."

Nate se na ní podíval a v očích mu viděla stejný strach, který má otec o své dítě, když se chystá provést něco nebezpečného. Belle se dojetím stáhlo hrdlo.

„Taky tě mám ráda. Miluju vás všechny, ale tohle je něco, čím musím projít sama.“

Upřeně se na něj podívala a řekla: „Nevím proč se to děje právě mě. Ale už nejsem schopná se z toho vymanit. Musím pokračovat v téhle neuvěřitelné cestě a čekat kam mne zavede. Já už nemám jinou možnost Nate. Moje možnost volby zmizela v okamžiku, kdy jsem poprvé uslyšela Eiblinin hlas. A teď už vím, že bych nechtěla, aby bylo cokoli jinak. Já jsem totiž našla důvod proč žiju, našla jsem svou druhou polovinu."

Bella se nadechla a s jistotou, která Natea přibila k židli řekla: „Miluju Edwarda, miluju toho upíra se zlatýma očima a udělám cokoli, abych byla s ním.“

xxxx

... Volterra, Itálie, v době Edwarda…

Nervózně přecházel po své pracovně a v hlavě mu neustále problikávala ta vize.

„Ta malá potvora,“ zavrčel si pro sebe Aro.

Pořád nemohl pochopit, jak jim mohla utéct. Ale to bylo tím, že na sebe narazili venku. Kdyby se to stalo ve Volteře, neměla by šanci.

Vraceli se z jedné dost nepříjemné schůzky. Rumunský klan dělal potíže, takže bylo třeba jim připomenout, kdo je tady pánem.

Bylo nezvyklé, že se přidal ke své gardě, ale on už se strašně nudil.

Cestou zpět, na Italských hranicích, zcela náhodou narazili na malou upírku. Očividně o nich věděla dříve, než ji spatřili, ale neviděla v nich hrozbu. Proč taky, vůbec jí neznali, byla bezvýznamná.

Vyměnili si jen zběžné zdvořilosti. Když se jí představil mírně s sebou trhla. Ale to byla dost obvyklá reakce. S Arem Volturim se nepotkáte každý den.

Chtěli projít okolo sebe, ale ona se najednou zarazila a zírala do prázdna.

Natáhl k ní ruku, aby zjistil co se to s ní děje.

Ten dotek trval sotva desetinu vteřiny, ale to, co Aro viděl, mu vyrazilo dech. Nestačil pojmout každou její myšlenku, na to byla až moc soustředěná na svou vizi.

Nikdy neslyšel o talentu, který měla ona. Ta malá osůbka viděla do budoucnosti.

Jakmile si ale uvědomila, že se jí dotkl, na nic nečekala a ještě než její vize zmizela, utekla. Pronásledovali jí, ale jakoby zmizela z povrchu země. Žádný pach, žádná stopa.

A on má nyní těžkou hlavu z toho, co ta vize měla znamenat. Rozhodně měl v úmyslu na to přijít a aktéry sprovodit ze světa dřív, než se stane to, co viděl.

Znovu si vybavil to, co stačil zachytit a mimovolně zatnul pěsti.

Viděl nějakou louku. Na jednom konci byl výběr jeho gardy, na druhém několik postav.

Postavy byly rozostřené, nemohl nikoho z nich poznat.

Uprostřed louky stála dvojice, žena a muž. Neviděl jim do tváře, protože měli hlavy otočené k těm postavám za nimi.

Žena byla drobná, a dlouhé kaštanové vlasy jí ve vlnách spadaly až k pasu. Držela za ruku muže, jehož pokožka v porovnání s tou její byla sněhově bílá, upíří. Viděl ho pouze z profilu. Vysoký, urostlý, bronzové vlasy, tak kolem osmnácti let, a ty oči! On je měl snad zelené, či co. Tu tvář nikdy předtím neviděl, ale byl si jist, že by dotyčného poznal na první pohled. Až na ty oči, by na té vizi nebylo nic zvláštního.

Ale pak se podíval dolů na zem. U  jejich nohou viděl  schouleného muže.

I nyní, když si pomítal tu vizi už po sté, přejel mu po zádech pro něj nezvyklý pocit.

V tom muži na zemi poznal sám sebe.

Vzhlížel k nim s výrazem bezmoci, vzteku, ale hlavně -  strachu.

A než mohl zachytit jejich tváře přímo, ta malá mrcha se mu vytrhla a vizi přerušila.

Z hrdla se mu ozvalo vrčení. Vize nevize, on se před nikým plazit nebude, i kdyby měl vyhladit půlku upíří populace.

Jenže toho odporného pocitu strachu se nezbavil.


Moje shrnutí

Kapitola 10

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

1)  agness (04.03.2015 14:09)

Jejky, Aro, že bys nebyl tak všemocný?

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek