Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/Proroctv%C3%AD_perex.JPG

Edward se vrací domů a vypráví svůj příběh.

Bella se svěří Nathanovi a pokusí se znovu o cestu zpět časem.

Povede se jí to?

Stál jako socha a pozoroval dům, zpola zakrytý stromy. Věděl, že jsou uvnitř, slyšel jejich myšlenky.

Esme se zabývala úvahami nad rekonstrukcí malého srubu kdesi na severu.

Usmál se. Až s tím místem skončí, bude perfektně zapadat do okolní krajiny.

Carlisle právě dumal nad nově objeveným lékem, objevil ho jakýsi pan Fleming a vkládal do něj obrovské naděje.

Edward si dodával odvahy, aby učinil ten poslední krok. V tom mu pomohla myšlenka, která proletěla hlavou jeho otce.

„Škoda, že tu není Edward, také by ho to nadchlo,“ pomyslel si Carlisle.

V jeho myšlenkách byl pocit ztráty, obavy otce o syna a upřímné touhy ho znovu vidět.

 

Edward se zhluboka nadechl a vykročil směrem k domu.

„Carlisle, Esme,“ řekl, věděl že ho uslyší.

Dveře se rozletěly, mihly se dva stíny a ve vteřině ho objímaly dvoje kamenné paže.

 

„Edwarde! Ty ses vrátil,“ vzlykla Esme a kdyby mohla plakat, oči by jí plavaly v moři slz.

Carlisle nebyl s to ani nahlas promluvit. V myšlenkách jen opakoval: „Konečně, konečně.“

Edward na tom nebyl lépe.

Tolik se bál odmítnutí, že jejich srdečné přivítání v něm vzbudilo pocit euforie, pokory a hluboké náklonnosti.

Vešli do domu. Těm dvěma kolovalo hlavou takové množství otázek, že se raději ani nepokoušel odpovídat.

Když se trochu uklidnili, zadíval se mu Carlisle do očí.

„Změnil si názor synu?“

Edward se od setkání s Bellou nedotkl lidské krve. Jeho oči už byly tmavě hnědé a časem zezlátnou.

„To je na delší povídání Carlisle, vezmu to od začátku,“ řekl.

Pak jim vyprávěl o svém životě. O tom, jak mu netrvalo moc dlouho, aby pochopil, že jeho rozhodnutí bylo zbrklé, špatné a dětinské, ale nedokázal se přinutit k návratu.

Vyprávěl jim, jak lovil jen odpad lidské společnosti, ale i tak měl výčitky, pocit beznaděje a nakonec se hnusil sám sobě.

Zkroušeně čekal, jestli k němu nedolehnou myšlenky odsuzující jeho jednání, ale oba jeho rodiče jen s porozuměním poslouchali.

Potom se dostal k setkání s Bellou.

Když jim popisoval jak probíhalo a jak skončilo, schválně vynechal všechny ty pocity, které v něm vzbuzovala. Ne, že by se jim nechtěl svěřit, ale nebyl si jistý, zda by uměl slovy vyjádřit to, co se dělo uvnitř jeho mrtvého srdce.

„Takže si myslíš, že byla jen duch?“ zeptal se zamyšleně Carlisle.

„Nevím... Co jiného by mohla být?“ smutně přemítal Edward.

Při představě, že se s ní už nikdy nesetká, mu neviditelná obruč bolestivě sevřela hruď.

Odsunul své zmatené pocity stranou a otočil se na Esme.

„Teď, když znáte celý můj příběh, bych se vás chtěl zeptat, jestli se můžu vrátit – a už na stálo?“ nejistě se odmlčel.

„Ale Edwarde, jak bys o tom mohl pochybovat. Jsi náš syn a vždycky u nás budeš mít domov. Nemáš tušení, jak moc jsi nám chyběl.“

Esme ho znovu objala.

Carlisle jen zvedl obočí a řekl: „Jak se vůbec můžeš takhle ptát? Každý den jsem si přál, abys byl s námi.“

Náhle je něco vyrušilo.

Uprostřed pokoje se rozvlnil vzduch a jakoby zhoustl. Vlny se převalovaly jedna přes druhou, spojovaly se a proplétaly.

Tři sochy v pokoji udiveně sledovaly, jak chvění nabírá zřetelné obrysy a vybarvují se detaily.

Zhmotnila se před nimi dívčí postava. Měla zavřené oči a její obličej byl stažený urputným soustředěním.

Vlnění ustalo a před konsternovanou trojicí stál duch dívky, kterou jim před chvílí Edward popsal.

Otevřela oči a střetla se s jeho upřeným pohledem.

Na vteřinu se na její tváři objevil zmatek, ale jakmile se mu zadívala do očí, její výraz se změnil.

Dívala se na něj beze strachu, s neuvěřitelným ulehčením, radostí a… vědoucně?

Jakoby věděla něco, co ostatním zůstává skryto.

Několik vteřin si hleděli do očí, pak se vzduch opět zavlnil a byla pryč.

Jako první se probral Carlisle.

„Edwarde to byla...“

„Bella,“ zašeptal Edward. Nebyl schopen jediného pohybu. Co to mělo znamenat? Proč se objevuje a mizí?

„Edwarde, ona nevypadala jako duch. Nevšiml sis jejího oblečení? Spíš mám pocit, jakoby nebyla z naší doby.“ prohlásil Carlisle a Esme přikyvovala.

„Měla na sobě kalhoty a podivnou halenu, nevím, že by některá žena v současnosti nosila takové kalhoty,“ dumala Esme.

V tom se vlnění vrátilo. Všichni s napětím čekali kdy se znovu zhmotní, ale v proudu energie se jen mihla její tvář a opět zmizela.

„To je zvláštní,“ zamumlal Carlisle

„Co si o tom myslíš?“ zeptal se ho Edward.

„Nejsem si jistý. Něco podobného jsem sice ještě neviděl, ale ve Volteře jsem narazil na jednu knihu. Psalo se v ní o lidech, kteří měli schopnost oddělit svou duši od těla. Duše pak mohla po omezený čas cestovat na libovolnou vzdálenost jen pouhou myšlenkou. Ale ani naši nejstarší nevěděli o nikom, kdo by pronikl časem.“

Carlisle se zadumal.

„Jen si představte, co všechno by nám mohla říci o budoucnosti.“ V očích už měl zase pohled vědce na prahu nového bádání.

Edward si bezmyšlenkovitě stoupl ke krbu a sledoval tančící plameny.

 

Z ničeho nic se znovu začalo opakovat představení s vířícími proudy vzduchu a najednou tam stála. Její obrysy byl ostřejší a zároveň jasnější. Jakoby kolem sebe měla auru z jasného světla.

Edward se probudil se strnulosti a pomalu vykročil směrem k ní.

„Edwarde,“ zašeptala a udělala krok k němu.

Jako na povel natáhli ruce a pomaličku je k sobě přibližovali.

Mezi jejich rukama ze zavlnila energie - nejdříve světloučká, ale jak se k sobě přibližovali, měnila se na namodralou, pak nafialovělou, a když se jejich prsty skoro dotýkaly, přešla do jasně červené.

Pak se prsty dotkly. Oba zatajili dech, když se jejich energie střetly. Na setinu vteřiny se protli svými pohledy, Bella se zavlnila a byla pryč.

Edward tam stál stále s nataženou paží a zíral do místa, kde ještě před chvílí byla ta kouzelná bytost.

Jeho rukou ještě doznívalo to jemné a neuvěřitelné nádherné brnění z jejich doteku. Nevěděl, k čemu by to přirovnal. Nebylo to jako dotknout se kůže člověka. Spíš měl pocit, že se dotýká samotného pramene života, jemného, hladkého a přitom silného.

Carlisle si myslel, že je Bella z budoucnosti.

Edward se té myšlenky držel, jako pověstného stébla. Jestli je Bella z budoucnosti, pak má naději, že ji jednou potká. Jen to bude asi nějaký čas trvat. Ale on je trpělivý a dokáže čekat. Klidně bude čekat celou věčnost, pokud na jejím konci bude ona.

 

xxxx

 

Bella si prostřela deku na zahradu za domem, lehla si a nechávala do sebe vstoupit sluneční paprsky. Léto vrcholilo a i v deštivé Anglii se roztrhly mraky a počasí bylo naprosto ukázkově prázdninové.

Nathan byl už dva dny doma a dařilo se mu skvěle. Určitě to souviselo i s tím, že mu Bella posílala dávky energie, které by roztančily i sochy v parku.

Zatím se úspěšně vyhýbala rozhovoru na téma nemocnice, co se vlastně stalo a co to s ním dělá. Věděla, že bude muset s pravdou ven, aspoň před Natem.

 

Kate byla v kuchyni a připravovala svačinu. Oknem viděla Bellu, jak se rozkošnicky natáhla na deku a nastavila dlaně slunci.

Kate tušila, že Nateovo zmrtvýchvstání nebyla náhoda, ale nenaléhala, aby jí to Bella vysvětlila.

Ještě před svatbou jí Nate řekl o zvláštnosti jejich rodiny a také o možnosti, že se některé schopnosti přenesou na jejich děti. Rozhodla se přijmout to jako součást toho, kým Nate je, i s rizikem, že její potomci budou mluvit se zvířaty.

Tenkrát se tomu spíš smála, ale nyní začala chápat, jak zvláštní je rodina jejího manžela.

Moc jí nepřidalo, že její synové občas vypadali, že komunikují beze slov. Jen bůh ví, co se z toho vyvine.

 

Bella nasávala sluneční paprsky a připadala si jak mobilní telefon, který někdo konečně spojil s nabíječkou.

Dost jí vyčerpávalo předávání síly Nateovi, takže se zatím nepokusila znovu podívat za Edwardem. Čím delší čas uplynul od jejich setkání, tím víc ho toužila znovu vidět. Sama byla udivená, jak moc jí chybí někdo, koho viděla sotva pár minut. Srdce se ji svíralo při pomyšlení, že už by nikdy nedokázala projít časem až k němu.

Zkoušela hledat na internetu informace o upírech. Zadávala do vyhledávače různá spojení se jménem Edward, ale vždy jí z toho vyšly jen nesmyslné odkazy.

Byla rozhodnutá načerpat znovu energii a pokusit se dostat zpět.

Podle Anny, její prapra... babičky léčitelky, šlo načerpat energii také ze slunce a měsíce.

Bella to zkoušela, ale nebylo to stejné jako se stromy.

Na druhou stranu - nechtěla stromům ubližovat.

Rozhodla se - musí se pokusit najít způsob, jak nabít svou vnitřní baterku bez toho, aby zlikvidovala okolní les.

Bella uslyšela kroky a otočila hlavu.

Stál tam Nathan. Ještě chodil s holí, ale barvu už měl zdravou a pohublost z nemocnice také zvolna mizela.

„Bells, musíme si promluvit,“ řekl vážně a pomalu se posadil k ní na deku.

„Za prvé, nevím jak jsi to udělala, ale jsem si sakra jistý, že nebýt tebe, už bych byl pod drnem. Za druhé, jsem si jistý, že zvláštní schopnost v rodině nemám jen já... Mohla bys mi to prosím vysvětlit dřív, než si z toho přemýšlení udělám uzel na mozku?“ Nathan se usmál, ale stále byl napnutý jak struna.

Bella se na něj zadívala a najednou si uvědomila, že se chce s někým podělit o to břemeno, které na ní Eiblin tak nečekaně hodila.

„Dobře Nate, všechno ti řeknu, ale prosím, nepřerušuj mne, ano?“

Nate přikývl a Bella začala.

Vzala to od začátku - od chvíle, kdy jí René ukázala kroniku, až po dobíjení Nateovi energie, když se vrátil z nemocnice.

Vynechala jedinou věc. Nepopsala mu, jak probíhalo setkání s Edwardem a co je vlastně zač.

Na Nateovi bylo vidět, že se sotva drží, aby jí nezasypal otázkami.

Když Bella skončila, dlouho mlčeli a Nate si pokoušel přebrat její vyprávění.

„Takže si myslíš, že to proroctví se týká tebe.“ Neznělo to jako otázka, bylo to konstatování.

Pátravě se na ní zadíval a zeptal se: „Co jsi vynechala Bells?“

 

No, to si mohla myslet, ten jeho radar fungoval spolehlivě.

Bella se ošila a nejistě se na Natea podívala.

„Můžeš mi říct cokoli, to přece víš,“ povzbudil ji Nate.

A tak mu to vysypala. Bylo to, jako by zvedla stavidla. Popsala mu do detailů jejich setkání, jeho podobu i pocity, které vůči němu má, to, jak je ze všeho zmatená.

Nathan na ni zíral se vzrůstajícím zděšením.

Když ztichla, sevřel její ruku do svých dlaní a řekl:

„Víš, když jsi byla malá, byly ti asi čtyři roky, pořád jsi lezla po stromech. Byla jsi k neuhlídání a protože René musela chodit do práce, byl jsem s tebou většinou jen já. Jednou v lese jsi se mi schovala. Nemohl jsem tě najít a bál jsem se, že jsi se ztratila. Pak jsem tě uviděl sedět uprostřed vykotlaného stromu. Vypadala jsi jako když spíš, ale najednou jsi otevřela oči a zírala do prázdna. Vůbec jsi mne nevnímala. Trvalo to asi minutu.

Potom jako by nic, ses podívala na mne a řekla: Ta paní říkala, že mi máš pomoct najít cestu k mému osudu,“ Nathan se odmlčel a podíval se na vykulenou Bellu.

 

"Nejdřív jsem to považoval za nějakou tvou fantazii, ale pak mi René ukázala kroniku. Od té doby čekám, jestli se s tebou nebude dít něco zvláštního, a teď jsem se dočkal."

Bella se rozčileně nadechla a vyhrkla:

"A kdy jsi mi to jako chtěl říct?“

„Popravdě... doufal jsem, že prožiješ život bez jakéhokoli náznaku tajemna, zdá se, že marně.“

Nathan zakroutil hlavou a nevěřícně odfrkl:

„Upír, to nám tak scházelo.“

„Já vím, ale taky vím, a neptej se mne jak, že by mi nikdy neublížil, že není zlý.“ Bella se zamyslela a pak povzdechla: „Moc ho chci znovu vidět“ a k jejímu i Nateovu překvapení, se jí v očích zaleskly slzy.

„Dokázala bys to?" zeptal se Nate s náhlou zvědavostí.

„Myslím přenést se časem, teď hned.“

„Nevím, když nemám silný zdroj energie, jestli bych to zvládla. A taky mne minule tou cestou zpět naváděl strom. Jak bych jí sama mohla najít?“

„Bells, podle toho co jsi říkala, byl jen prostředníkem a dobrovolným dárcem síly. Tu cestu muselo najít něco v tobě samé.“

„Dobře, zkusím to,“ rozhodla se Bella.

 

Soustředila se na obraz Edwardova obličeje, který si vryla nesmazatelně do paměti. Cítila, jak jí v hrudi hoří plamen jasným světlem. Nevěděla přesně jak, ale pokusila se vyvolat stejný pocit tlaku, který měla při prvním průchodu za pomoci stromu. A najednou to cítila. Zachytil jí vír energie a nesl jí zpět. Bylo to jiné než minule, nyní používala pouze svou sílu, takže se musela soustředit, aby neminula to místo, kde záře byla větší. Pak otevřela oči a překvapeně hleděla do neznámé místnosti. Na pohovce seděli tři lidé, všichni stejně bledí a také krásní. Pak se střetla s očima, které tak usilovně hledala.

Byl to on, ale jeho oči už nebyly krvavé, byly temně hnědé a v jeho bílem obličeji o to kontrastnější.

Bellou projel neuvěřitelný pocit ulehčení, radosti a pochopení.

On to udělal pro ni.

Nějak prostě věděla, že vzal její prosbu váženě a už nezabíjel. Vpíjela se pohledem do jeho, ale cítila, že jí síly ubývají. Pak se nadechla a byla zpět na dece vedle Nata.

 

„Bello, jsi v pořádku?“ horečně se ptal a ve tváři měl úzkost.

„Je mi dobře," řekla nesoustředěně. "Nate já to dokázala, úplně sama. Viděla jsem ho. Už nemá krvavé oči, on přestal pít lidskou krev.“

Byla jako u vytržení.

„Musím to zkusit ještě jednou,“ řekla a znovu zavřela oči.

Jenže její energie už byla skoro na bodu mrazu. Sice se jí povedlo na kratičkou vteřinu znovu pohlédnout do té místnosti, ale hned byla zase zpátky.

Vyčerpaně se sesunula na deku a zhluboka oddechovala. Měla pocit, že právě uběhla deset kilometrů.

„Bello nesmíš se tak vyčerpávat, mohlo by to být nebezpečné,“ prohlásil Nate s obavami.

Jenže Bella měla v hlavě jen Edwarda a nevysvětlitelnou touhu být s ním.

„Dej mi chvilku, něco zkusím,“ řekla a zavřela oči.

Zklidnila dýchání a soustředila se na svůj plamen.

Pak se v duchu obrátila ke slunci a s pocitem, jako když brčkem saje limonádu, nasávala jeho energii. Až se divila jak lehce to jde.

Jakmile s byla jistá, že zvládne další pokus, nasměrovala své myšlenky a plamen znovu k Edwardovi.

Tentokrát se jí podařilo přistát kousek od něj.

Nejdřív stál a jen na ni toužebně hleděl, pak udělal pár kroků a natáhl ruku. Bella pocítila neovladatelnou touhu se ho dotknout.

„Edwarde,“ zašeptala.

Zvedla svou ruku a pomalu se k sobě přibližovali. Sledovala měnící se barvu energie mezi nimi.

Jakmile se dotkli konečky prstů, věděla, že našla něco, čeho už nebude schopná se vzdát.

Její rukou projel tak intenzivní pocit, že ho v tu chvíli ani nedokázala zařadit. Pohlédli si do očí a už cítila, že jí energie ubývá a vtahuje zpět.

Omámeně se probrala na dece a zadívala se na Natea.

 

Ten na ni jen zíral.

Během doby, kdy byla mimo sebe, se na jejím obličeji střídala celá škála pocitů.

Pak se tam usadil jeden na tolik výrazný, až Nate zatajil dech. Poznal ten výraz.

Byl totiž úplně stejný jako měl on, když se díval na svou Kate. Viděl lásku.

 

Kapitola 8

 

Moje shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

2)  agness (04.03.2015 13:56)

Uu, to se nám to zamotává... Bella se zamiluje, Edward přestal pít lidskou a přešel na zvířata... Třeba ho to nemine, třeba se do Belly zamiluje? Nebo už je? Tolik třeba, kdo ví?

miamam

1)  miamam (07.06.2011 10:13)

To bylo TAK krásný

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek