Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/Proroctv%C3%AD_perex.JPG

První setkání z Edwardova pohledu a jeho následky.

Edwardův pohled...

 

Den zvolna končil. Slunce už skoro zapadlo a mumraj ve městě pomalu ustával. Stmívání, nejpoklidnější část dne. Lidé půjdou pomalu spát a nebudou tušit, že se městem plíží zabiják. Ne jen tak obyčejný, špinavý vrah, ale zrůda, o které ani nemají ponětí, druh, jež vyvolával děs, upír.

Seděl na jedné ze střech londýnských domů. Poslouchal to hemžení a utápěl se v sebehnusu.

Dnes půjde na lov. Jeho žízeň už se nedala snést.

Edward se zaměřil na určitý druh myšlenek. Kdysi, když odešel od svého laskavého otce a jeho milující ženy Esme, namlouval si, že to jak žijí, je nepřirozené. Měl Carlisleovi za zlé, že držel na uzdě jeho apetit a nedovolil mu lovit lidi. Přežívali pouze na zvířecí krvi. A protože Edward slyšel myšlenky, věděl, co ho k tomu vede a dokonce s tím v duchu souhlasil.

Jenže pak došlo k hádce.

Edward byl svědkem bestiálního útoku muže na jeho ženu. Náhodou šel kolem jejich domku a viděl, jak opilý manžel umlátil a ubodal svou ženu k smrti. Edward v šoku z toho co viděl a z vůně čerstvé krve, se přestal ovládat a zaútočil na toho násilníka.

To bylo poprvé, kdy ochutnal lidskou krev. Nic lepšího dosud nezažil - to blaho, když mu stékala jeho rozpáleným hrdlem!

Když se vrátil domů, strašně se s Carlisleem pohádal. Ten navzdory jeho obhajování, že jen zbavil svět vraha a násilníka, trval na tom, že to bylo špatné a že se musí vrátit ke zvířecí krvi. Jenže to Edward odmítl.

Byl dětinsky uražený a příliš hrdý, aby poslouchal hlas rozumu a svědomí.

Od té doby uplynulo už skoro pět let. Nejdřív si říkal, že není zlý, že přeci nemůže být zrůda, když zabíjí pouze špatné lidi. Viděl v jejich hlavách co udělali, nebo se chystají a útočil jen na ty nejhorší. Ale poslední dobou mu rodiče moc chyběli a on si čím dál palčivěji uvědomoval, že nic nemůže omluvit to, co dělá.

Jenže si nebyl jistý, jestli se může vrátit, jestli by ho Carlisle s Esme přijali zpět. Bylo to zvláštní, ale on se bál odmítnutí. A tak dál setrvával v tomhle neživotě a pomalu se ubíjel výčitkami.

V tom uslyšel to, co hledal.

„To je ale pěkná kočička, tu si pěkně užiju, tentokrát si s ní trochu pohraju, ty předtím umřely moc rychle,“ pomyslel si muž, procházející ulicí blok od Edwarda.

 

Rychle jako stín se Edward přehoupl přes střechu a sledoval zdroj těch odporných myšlenek.

Viděl ženu, která právě zjistila, že za ní spěchá cizí muž a začala utíkat. Byla však ve svých dlouhých sukních příliš pomalá. Pobuda ji chytil a zatáhl do opuštěného průjezdu.

 

Edward slyšel proud jejích zděšených myšlenek, tak nesouvislých, že z nich vyplývala pouze neskutečná hrůza z toho muže a strach o život.

Neslyšně a elegantně seskočil za toho pobudu a odtrhl ho od nebožačky. Ta na nic nečekala a neschopná vydat z hrdla staženého hrůzou jediný zvuk, utekla.

Muž zmatený a rozzuřený přerušením, na Edwarda zaútočil. Chtěl ho bodnout nožem do břicha, ale ten se jen se zaskřípěním svezl po mramorové kůži.

Edward na něj pohlédl a pobuda ztuhl zděšením, když se jeho oči střetly s rudými panenkami.

V příští vteřině už z něj unikal život, jak upíří zuby, ostré nad kterýkoli nůž, prokously tepnu na jeho krku.

 

Edward zcela soustředěný na svou kořist skoro nevnímal okolí. Když dopil poslední kapku, uvědomil si nepatrný pohyb.

Rychle se narovnal a strnul.

Před ním stála dívka. V první vteřině si myslel, že se mu jen zdá.

Byla nevysoká a drobná. Její tvář byla jemná, zvláštně krásná, působila křehce. Vlasy jí spadaly na záda v tmavě hnědých, hustých, lesknoucích se vlnách.

 

Pak se podíval do jejích očí a zatajil dech. Ze zelených hlubin na něj zírala pohledem, který se mu zavrtával jak ostré nože do jeho mrtvého, kamenného srdce. Byla v nich hrůza, bolest a také něco, co nedokázal pojmenovat.

Udělal nejistě pár korků směrem k ní.

 

„Prosím... Ne...“ znělo to, jako kdyby se chystala plakat.

Edward se zarazil. Nechtěl jí ublížit, ačkoli nesměl zanechávat svědky svých činů. Jeho druh musel zůstat utajen před lidským světem.

Věděl však, že téhle dívce by nedokázal zkřivit ani jediný vlásek. Stačil jediný pohled do jejích očí a probudil se v něm silný pocit, že ji musí ochraňovat.

„Neboj se, já ti neublížím,“ řekl a s překvapením sledoval hru pocitů na její tváři.

Vypadala, že jeho oznámení jí vůbec nepřekvapilo, jakoby se nebála přímo jeho a její slova mu to potvrdila.

„Já vím,“ řekla jen.

Překvapivé, fascinující, frustrující - uvědomil si, že neslyší její myšlenky.

To bylo podivné a ještě podivnější bylo, že necítil její vůni, jako by ani nebyla člověk.

 

Znovu promluvila objasňujíc své pocity.

„Jen nechci, abys tohle dělal. Nechci, abys zabíjel.“

 

Edward ztuhl, když slyšel její odsuzující a zároveň bolestivý tón.

„Neznáš mne, jsem zrůda a zrůdy tohle dělají,“ jeho pocit hnusu a opovržení sebou samým se stupňoval.

„Ne, ty nejsi zrůda, tomu nevěřím!“

Pronesla to jako absolutní jistotu, věřila tomu co řekla, tím si byl jist.

„Nemáš představu, jak moc bych chtěl tvým slovům věřit. Ale jsem upír. Proč si myslíš, že bych neměl zabíjet, chovat se přirozeně tak, jak mi káže moje podstata?“

Sám slyšel jak z jeho slov vychází touha, aby mu dala důvod skončit s tímto temným životem.

 

Zelené oči ho sledovaly a ona řekla: „Nevím, jen cítím, že tohle je špatné a ty špatný nejsi."

 

Byl z ní zmatený, zoufale si přál vyhovět jejímu přání, aby už nezabíjel.

„Kdo vlastně jsi? Proč necítím tvou vůni, ani neslyším tvé myšlenky?“

Takhle se ještě nikdy necítil. Co je vůbec zač? Proč má na něj takový vliv?

 

„Ty slyšíš lidské myšlenky?“

„Ano, je to můj dar. Můj druh je občas obdařen zvláštními schopnostmi.“

Myslel si, že ji přinejmenším překvapí, nebo i vyděsí, ale ona jen pokývala hlavou, jako by zvláštní schopnosti pro ni byly běžné. Nevycházel z údivu.

 

„Jmenuji se Bella a jsem jen obyčejný člověk.“

Slovo „obyčejný“ nemělo s touto dívkou absolutně nic společného.

„Já jsem Edward.“

Chtěl k ní přistoupit, ale v tom se její tělo rozzářilo a začalo mizet.

 

Natáhl k ní ruku a zděšeně sledoval, jak se mu ztrácí před očima. Vycházela z ní záře stále jasnější a když pohasla, byla Bella pryč.

Edward zíral na místo kde stála a stále si nebyl jistý, zda neměl halucinace. Bůh ví, co měl ten pobuda v krvi.

Jenže pocit svírání a bolesti srdce v jeho kamenné hrudi mu říkal něco jiného.

Netušil kdo ta dívka byla, ani proč se zjevila právě jemu. Vnímal jen následky.

A ty se mu vpalovaly do mysli i celého těla.

Bude jí hledat, vrátí se ke své rodině a přestane vraždit lidi. A až jí najde, už nikdy se na něj nepodívá tím samým zhrozeným pohledem, jako dnes.

 

Už nebude bloudit v temnotách, ne, kvůli ní už půjde jen ke světlu.

 

Edward nadzvedl velký kámen na pozemku za průjezdem a odhodil tam tělo pobudy.

Chtěl vyběhnout, ale myšlenka, která mu prolétla hlavou, ho zarazila na místě a vyslala do jeho srdce tak bolestivý impuls, až mu vyrazil dech.

Bella, dívka, o které nic nevěděl a která obrátila jeho život vzhůru nohama, nemohla být člověk.

Až teď mu došlo, že celou dobu kterou s ní mluvil, viděl přes její tělo obrys domu.

Byla průsvitná, byla jen duch.

 

Moje shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

2)  agness (04.03.2015 13:39)

Safra, já bych málem zapomněla okomentovat! Omlouvám se! ...

Twilly

1)  Twilly (21.11.2011 17:38)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek