Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/Proroctv%C3%AD_perex.JPG

Milí Proročáci... Je to tady!


Konec příběhu, který mne provázel osm měsíců. Zdá se mi to neuvěřitelné.
Prosím tedy, kdo má zájem, zahleďte se do věštecké koule a sledujete se mnou osudy Belly a její zvláštní rodiny... Naposledy.

Tohle je pro Tebe, mami, díky.

Její vědomí pokryla tma. Ale i tak si s nemalým překvapením uvědomovala své já. Cítila poslední úder srdce a nehybnost svého těla. Přesto se vnímala. Bylo to jiné vědomí. Jakoby se oprostila od všech pocitů, takže zůstalo jen její jádro, její duše.

Neměla strach, pamatovala si to nádherné, milující světlo, které si tenkrát přišlo pro Jakea. Čekala tedy, že si odvede i ji.

A pak to přišlo, jenže zase bylo všechno jinak. Její já se vzneslo, na chvíli se vše rozjasnilo a ona cítila energii bytostí, které ji obklopovaly a pak si ji ta největší síla rychlostí blesku přitáhla k sobě. A znovu byla všude kolem tma.

Bella netušila kde se nachází, byla netrpělivá, to co se dělo, bylo neznámé a ona nevěděla co si počít.


Klid.

Kdyby nevěděla, že je to nemožné, pokládala by ten vjem za zásah Jaspera. Ale tento klid byl jiný. Byla v něm obsažena láska, vděčnost i očekávání. Hned poté co ji tento velmi pozitivní pocit zasáhl, se začalo kolem ní vše rozjasňovat a ona si uvědomila, že má zase svou podobu.

Ano, jen její odraz, matný a průsvitný, ale i přesto jí to dodalo další vlnu poklidu.

Rozhlédla se kolem. Světlo bylo nazelenalé, s příměsí hnědých tónů. U nohou se jí převalovala mlha jinak nic. A poté zahlédla obrysy postavy. Nejistě hleděla, jak se k ní blíží, netušíce, kdo to je.

„Isabello, vítám tě,“ ozvalo se uvnitř její mysli.

Bella sebou trhla. Myšlenková komunikace jí připomněla Edwarda. Smutek, který ji zasáhl, byl jako šíp na puštěný prudkým jedem.

„Netrap se dcero moje, věz, že tvé bolesti brzká přítrž učiněna bude.“

Postava se konečně vynořila z mlžného oparu a Bella, ač dýchat nepotřebovala, zalapala po dechu.

Před ní stála bytost, o jejíž podstatě nemohlo být pochybnosti. Bella okouzleně hleděla na nádhernou ženu.

Žena – to bylo nejbližší přirovnání, které ji napadlo, ačkoli člověkem rozhodně nebyla. Drobná, štíhlá postava s ladnými křivkami, byla zahalena průsvitnou řízou. Vlasy, v hustých pramenech splývající až ke křehkým kotníkům, připomínaly drobné světlé kořínky, propletené navzájem a kypící vlastním životem. Její pokožka zářila, ta zář vycházela z celé její bytosti a tvořila kolem ní auru jasně zeleného světla. Oči, velké a něžné, na ni shlížely s laskavostí a vděkem, který se jasně třpytil v těch smaragdových hlubinách.

Bytost k ní natáhla paže ve vstřícném gestu a Bella je bez nejmenšího zaváhání uchopila. Jakmile se dotkly, projelo jí teplo a ten vřelý pocit, který z ní měla, se rozhostil v celém jejím nehmotném těle.

Pozorně se zadívala do tváře té ženy a s překvapením si uvědomila, že je to jako pohlédnout do zrcadla. S Eiblin si byly velmi podobné, ale tato žena, byla jejím odrazem.

„Ty jsi Bellida,“ vydechla Bella nevěřícně a prohlížela si ženu - dryádu, která byla příčinou všeho.

„Ano dcero moje, jsem Bellida. Dryáda, jež zákon vázající bytosti mystické porušila a pro lásku člověka své nesmrtelnosti se vzdala. Jsem ta, jež pro dítě plamen života lidského obětovala a trest za čin tento s radostí na svá bedra dopadnouti nechala.“ Bellida se usmála a Bella cítila, jak se po jejím úsměvu okolí rozjasnilo.

„Kde to jsem a proč jsi tu ty?“

„Tvá duše, duše dryády, kterou jsi se stala, tělo opustila, když jsi se sama plamene života lidského ve prospěch potomků svých vzdala,“ vysvětlila jí Bellida. Na chvilku se odmlčela a pak pokračovala.

„Bello, trestem mým bylo čekání. Byla jsem uvězněna do tohoto dubu, bez možnosti odejít za láskou svou, dokud jedna z dcer potomků mých podivné Proroctví nenaplní. Pokud bys na cestě této zakolísala a rozhodnutí jiné učinila, má duše na věky mezi světy živých a mrtvých v nicotě by strádala.“ Bellida na ní pohlédla s takovou vděčností, až se Belle srdce sevřelo.

„Takže teď jsi volná? Můžeš odejít za Erikem?“

Bellida při vyslovení jména své lásky pevně zavřela oči.

„Ano, dcero moje, jsem volná, ale ještě jednu věc učiniti musím.“ S tajuplným úsměvem vzala Bellu za ruku a vedla ji dál do zamlžené hlubiny.

„Nacházíme se nyní v jádru stromu, jehož věk dnes dosáhl tisíce let. Jeho síla nabytá věky je obrovská, avšak původ jeho života, jest v mé nesmrtelnosti, kterou jsem zde zanechala, když srdce mé láska k člověku zasáhla.“

Bella si uvědomila, že čím hlouběji ji Bellida vede, tím větší sílu a pulsující energii cítí. Když došly k samému jádru, pochopila, že stojí u hlavního kořene stromu. Světlo zde už nebylo jen matné. Zelená všech odstínů se prolínala a tvořila vír. Energie hustá a třpytivá, vytvářela vlny, jež způsobovaly malé výbuchy a roje jiskřiček. Ta síla byla téměř hmatatelná.

Bella jako u vytržení hleděla na tu nádheru, která ji přitahovala silou magnetu.

„Tos byla ty,“ došlo jí a překvapeně se na Bellidu zahleděla. „Ty jsi vztyčila tu bariéru kolem mne a Rose, když mé děti přicházely na svět... Proč Bellido? Proč jsem se nemohla Edwarda dotýkat a aspoň tak se s ním rozloučit?“ její hlas byl naplněn bolestí.

„Bello,“ povzdechla si Bellida,“ měla jsem možnost lásku vaší sledovat a bylo zde nebezpečí, že by tě dokázal přemluviti k předání jeho plamene dětem. Smrt by si tak přišla i pro jeho duši a věř, že není horšího osudu, než věčností procházeti bez druha svého.“

Bella se pokoušela pochopit důvody Bellidy, ale nedařilo se jí to.

„Já to nechápu. Samozřejmě chci, aby Edward žil a byl tu pro naše děti. Ale jestliže mluvíš o osamocení bez druha, pak právě to ho čeká.“

„Ne, to ho nečeká, alespoň pokud láska a síla tvá je tak velká, jak si myslím,“ pomalu nesouhlasně zavrtěla hlavou Bellida a úsměv jí prozářil tváři i oči.

„Bello, zachovala tvá paměť druhou část Proroctví?“ zeptala se a s očekáváním se zahleděla na její zmatený výraz.

Pak zavřela oči a začala odříkávat:


Žena z Nadaných, jež ukrývá v sobě síly netušené, osud svůj naplní, až ruku smrti podá. Budoucnost trojí v lůně svém nese, však nad propastí smrtící plémě její balancovati bude.

Jen oběť duše čekající věky a vzepětí plamene v celé jeho síle, smrti z náruče vyrve generaci budoucích, jež na věky životem svým si přední jista bude.

Osud ženy z Nadaných tímto se naplní a Proroctví završeno bude symbolem života věčného.

Však nebude-li Vyvolená schopna plamenem svým smrt přemoci, v propast její zhroutí se vše, co doposud Nadaným osud v životy vetkl, a Proroctví to v hlubinách času utone.“


Bellida otevřela oči a střetla se s pohledem stále naplněným zmatkem.

Ruku svou jsi smrti podala a obětováním plamene života lidského převážila životy potomků svých, balancující po zrození nad propastí, na stranu života.“

Belle se v očích začalo rýsovat pochopení.

Nyní již zbývá dokončiti, co začalo se zrozením lásky mezi dryádou a člověkem. Jsi tu jako duše dryády. Však důvodem moci kterou jsi nabyla, jest tvůj původ. Začal se v člověku, nakaženém jedem bytosti temna, vyléčeném dryádou. Pokračoval přes generace Nadaných, jež vtiskly do potomků svých nezlomnou sílu a schopnosti. Setkávají se v tobě síly magie dryád, upírů a měničů - propojené silou největší - silou lásky k bytosti, jež se kvůli lásce této, temnoty vzdala.“ Bellida se na Bellu, udiveně poslouchající, podívala s pýchou a respektem.

Pronikla jsi časem i prostorem a v minulosti spojila svůj oheň s ledem bytosti temnoty. Vaše spojení vzniknouti dalo generaci, jež v sobě nese sílu dávných bohů, sílu základních elementů. Aby však síla jejich probuzena mohla býti, je nutno zažehnouti ji. A pouze chybějící element, jež život dáti a zároveň odebrati dokáže, takovou mocí vládne. Oheň, nesoucí život i smrt, oběť duše čekající věky, ve Vyvolené probudit může.“

Bellido, to co tu říkáš je... Jak tomu mám rozumět?“ ptala se bezradně Bella a chytila si hlavu která vířila domněnkami do dlaní.

Já jsem ta duše čekající věky Bello. Já mám učinit tu poslední oběť, abych dala šanci tobě, i potomkům tvým na život věčný. Předám ti svou nesmrtelnost a sílu, jež uchovávána po věky v tomto dubu byla. Ty jsi tím chybějícím elementem, jež může zažehnout život věčný nejen ve svém těle, ale i ve svých dětech. Předkové tvoji byli měniči. I v tobě se linie tato nese a spojena bude se symbolem věčného zrození a života. Se symbolem dobra, jež každé zlo v zárodku uhasiti může.

Posledním nebezpečím a také poslední částí Proroctví, jest síla tvého ducha. Přerod v bytost nesmrtelnou, s mocí nad silou plamenů životních všech stvoření, konečnou zkouškou jest. Vydržíš-li bolesti přeměny a síla tato tě nespálí na popel, Proroctví naplněno bude a osud tvůj i rodiny tvé, jen ve svých rukou poneseš.“

Bella se pod tíhou slov Bellidy zachvěla, ale ne strachem. Naopak, ta euforie, že má šanci na věčný život s Edwardem a svými dětmi, projížděla celou její podstatou.

„Zvaž dobře své rozhodnutí, dcero moje. Pokud přijmeš co ti nabízím, vystavíš se bolesti tak nevídané, že může duši tvou spáliti na prach a tvá podstata navždy v nicotě utone. Nemáš těla jež by bolest cítilo, ale muka duševní se s bolestí těla srovnat nedají.“

„Můžeš to prosím upřesnit?“ zajíkavě se zeptala Bella.

„Dar jež získáš, ovládnouti může jen duše čistá, jejíž síla ho pojmouti dokáže. Pomyslíš-li byť i jen na okamžik, že přeměnu jsi podstupovat neměla a raději smrt bys uvítala, duše tvá roztrhána a na prach spálena bude.“

Bella cítila, že navzdory touze udělat vše, aby se mohla vrátit za svou rodinou, jí obtáčí chapadla strachu. Nebyla super hrdinka. Vidina bolesti a neznáma v ní vyvolávala pocit děsu, jako u každého člověka. Nic si nepřála víc, než být zase se svou rodinou, ale nahlas vyřčené rozhodnutí a vědomé přijetí utrpení, jí nešlo přes rty.

„Pokud nepřijmeš,“ pokračovala Bellida, „pak zanedlouho síla duše dryády zmizí a ty překročíš hranici do říše mrtvých a síla elementů v potomcích tvých probuzena nikdy nebude.“

Bellida se zkoumavě zahleděla na její tvář zmítanou protichůdnými pocity.

Pak pohnula rukou a Bella zatajila dech.

Záře kolem ní se utlumila a prostor před ní zmatněl, až zprůsvitněl. Jako přes sklo okna viděla a dokonce slyšela, co se právě děje na louce.

Viděla Edwarda, který se s jejím tělem v náručí kolébal tam a zpět. V jeho tváři nebyl život. Oči strnule, mrtvým pohledem bez mrknutí, hleděly do prázdna. Rodina, včetně Jakea, s dětmi v náručí, stála kolem a polohlasně, s tvářemi staženými žalem a bolestí uvažovala, jak ho probrat k nějaké reakci.

Viděla vizi Alice o Volturiových a najednou reagujícího Edwarda. Viděla ten odhodlaný výraz, když se rozhodl, že vizi Alice o jeho smrti z rukou Ara naplní.

A to rozhodlo.

Nedovolí, aby zemřel, nedovolí, aby Volturiovi ublížili dětem a její rodině, i kdyby měla navěky skončit v nicotě a bolestech.

„Já už si nemám co rozmýšlet,“ vyhrkla Bella a nyní již s rozhodným a pevným pohledem upřela oči na Bellidu. „Vše o co jsem stála a o co jsem bojovala, vše co miluji, je tam venku. A jestliže mám alespoň malou naději, že budu opět s nimi a dokážu je ochránit, nic mi nezabrání podstoupit jakoukoli bolest a zkoušku.“

Bellida jako by předem věděla, co jí Bella odpoví, jen s porozuměním přikývla a vzala její ruce do svých dlaní. Pevně jí objala a vkročila do středu vířící energie.

Bella pocítila, jak se síla, kterou nedokázala ani v nejbujnější fantazii popsat, vsakuje do samotného jádra jejího já a rozlévá se do každé skulinky její duše. Nořila se do ní jako nejostřejší nůž a naplňovala ji po okraj. To, co nyní vnímala, se ani bolestí nazvat nedalo.

Byla to mučivá agonie.

Měla pocit, že hoří tím nejžhavějším plamenem a zároveň ji pálí nejkrutější mráz. V jednom okamžiku ji drtila děsivá síla až na prach a v druhém napínala a trhala ji na kusy. Potom už nevnímala rozdíly, protože se vše slilo do nekončícího momentu utrpení.

A ona to dokázala snášet. Dokázala si před očima udržet obraz svého muže a svých dětí, důvod toho, proč ani jednou nezapochybovala o svém rozhodnutí.

Netušila jak dlouho to trvalo. Čas zde byl relativní.

Bolest neodeznívala postupně. V jeden okamžik se snad ještě vystupňovala. Nakumulovala se do nekonečného objemu a pak v ní najednou vybuchla a jako mávnutím proutku zmizela.

Bella otevřela oči do naprosto nového světa, kde bylo vše barevnější, ostřejší a krásnější.

Otevřela oči, mysl se jí rozjasnila a ona pochopila.

Konečně to všechno dávalo smysl.

Na její tváři se zrodil úsměv.


xxxx


Ve chvíli, kdy Bella otevřela oči, se dub zachvěl. Vzduch kolem něj zhoustl a skrz jeho kmen se prodrala záře. Chvilku setrvala, jako by si všechny přítomné prohlížela laskavým pohledem a potom se rozplynula. Naprosté ticho na pasece přetl zvuk větru v mohutné koruně. A pak se z výšky, jako konfety při oslavě, na postavy stojící pod ním, začaly snášet listy v hustém dešti.

Udivené pohledy sledovaly jejich dráhu a za okamžik všichni stáli zaboření po kotníky do koberce zelených listů.

Torzo kmene s holými větvemi, tvořilo tichou a důstojnou připomínku jeho předlouhého života.

Bella s lítostí pozorovala, jak dub, který ji provázel jako věrný druh, umírá. Duše jeho dryády odevzdala svou sílu a on zemřel spolu s ní.

„Edwarde,“ zašeptala a z oka ohnivého ptáka vyklouzla hořící kapka.

Jako neřízen svou vůlí, se k ní začal pomalu přibližovat.

Vztáhl ruku a s výrazem úžasu, stále v transu, ji pomalu přibližoval k hořícím okrajům ohnivých křídel. K jeho údivu necítil žár, jen příjemné a vstřícné teplo.

Bella od něj odtrhla pohled. Zaměřila se na pomalu tlukoucí srdíčka svých dětí. Nedalo jí vůbec žádnou námahu vyhledat jejich slabé plamínky. Trochu ji udivilo, že naprosto přesně ví,co má dělat.

Prozkoumala opatrně jejich svit, až nalezla co hledala. Hluboko v nich, spící, ale neuvěřitelně silný zdroj energie. Jakmile ho našla u všech tří, vyslala k nim proud své síly. Vzduchem se zavlnily tři tenké prameny nazelenalého plamene. V okamžiku, kdy se její síla dotkla jejich energií, se drobná srdíčka dala do cvalu. Pokožka dětí se v okamžení rozjasnila a jako na povel všechny otevřely oči.

To co následovalo, přinutilo přítomné pochybovat o svém zdravém rozumu.

Rainy se v Jakeově náruči zavrtěla, vydala spokojené zabroukání a v jejích drobných ručičkách se objevily kapky vody. Zamávala jimi a kapičky se rozletěly do všech stran. Jenže nedopadly na zem, zůstaly ve vzduchu a s dalším pohybem drobných ruček se vrátily ke své velitelce.

Rose, držíc chlapečka, najednou polaskal ve vlasech vítr a miminko s hravým úsměvem utvořilo nad svou drobnou dlaní vzdušný vír, se kterým si pohazovalo jako s míčkem.

Esme, která chovala jeho sestru, se najednou zatvářila vyděšeně, když jí zničeho nic zmizela z náruče. Obrysy a její váhu stále cítila, jen oči nic neviděly. Pak se u jejích nohou zvedly do vzduchu drobné kamínky zakroužily a vznesly se do úrovně její náruče.

Bella s hrdým úsměvem pozorovala své ratolesti, jak objevují svou podstatu.

V prudkém záblesku světla na okamžik zmizela, aby se vzápětí, zjevila před stále nechápavým a zkamenělým manželem v lidské podobě.

„Budeme je muset naučit jejich sílu ovládat, takhle by mezi lidi opravdu nemohly,“ poznamenala bohorovně a postupně přeskakovala pohledem po těch konsternovaných sochách, stojících po kotníky v listí. Pro tuto chvíli se jim nehybností vyrovnal i Jake, jen jeho obličej byl daleko výmluvnější.

Ještě vteřinu se nic nedělo a pak se na pasece strhla kakofonie výkřiků, pláče, smíchu a otázek.

Sesypali se na ní, jako by byla magnet, který najednou spustil. Nejrychlejší však byl Edward.

Bella cítila, jak se třese a hrdlem mu stoupají vzlyky. Kdyby ještě byla lidsky křehká, jeho objetí by rozhodně odnesla rozdrcením kostí. Polibek, který spojil jejich rty byl dravý a naléhavý. Jako by se navzájem potřebovali ujistit, že se skutečně dotýkají, že jsou spolu.

Rodina jim však mnoho prostotu na uvítání nedala a Bella putovala z náruče do náruče.

Celá ta objímající se hromada bytostí se pomaličku uklidňovala a Bella, která konečně unikla z objetí Alice, vzhlédla a hrdlo se jí stáhlo dojetím.

Edward držel v náručí všechny děti a sledoval ji s takovou láskou v očích, až měla pocit, že se samým štěstím rozpustí.


Edward se konečně začal pomalu vytrhovat z toho zvláštního transu, do kterého upadl, když Bella začala doutnat. Jako z protržené hráze ho zaplavily pocity, se kterými si najednou nevěděl rady.

Jak se všichni chtěli s Bellou obejmout, vytrhli mu jí z náruče a místo ní, mu do rukou vložili všechny tři děti.

Choval je a potichu jim broukal. Děti ho sledovaly s živým zaujetím a když ho Rainy počastovala pořádnou sprškou a začala se zvonivě smát, konečně se zase cítil celý a dokonale živý. Svět, jenž se mu v okamžiku, smrtí Belly zhroutil, zase nabral krásné barvy a vrátil se do správných otáček.

Děti pomalu v jeho náruči usínaly a on sledoval Bellu, jak se pomalu uvolnila z náruče vzlykající Alice.


xxxx


Když dorazili domů, otázky nebraly konce. Bella trpělivě odvyprávěla její setkání s Bellidou i vysvětlení Proroctví.

Hned na začátku se otočila na Edwarda s tím, že má jména pro zbývající děti. Ani to nemusela říkat nahlas, každý pochopil. A tak druhá holčička dostala jméno Bellida a jejich syn, Erik.

Bella při vyprávění vynechala podrobnosti o bolesti, kterou musela při přeměně projít a raději se zaměřila na vysvětlení schopností jejích, i dětí.

Sama stále ještě žasla nad tím, co pochopila v okamžiku, kdy otevřela oči jako Fénix.

Ona a děti tvořily čtyři základní elementy.

Ona byla spouštěčem. Ovládala oheň a jako měnič se vtělovala do Fénixe.

Rainy byla voda, Bellida země a Erik vzduch. Sama netušila, čeho budou děti schopné, ale bylo více než jasné, že než se naučí svou sílu ovládat, bude to chvilku trvat.

Během vysvětlování chovala Erika, Rainy spokojeně spinkala u blaženě se tvářícího Jakea a Edward stále objímajíc Bellu jednou rukou, na druhé choval Bellidu.

Když Bella skončila se svým vyprávěním a odpověděla na všechny otázky, přišla na řadu Alice.

Vize, kterou měla o Peterovi a Charlott, kalila jejich dokonalou chvilku štěstí.

Arova hlídka na ně narazila náhodou, když procházeli Francií. Byli vyzvání, aby se zúčastnili dalšího setkání nomádů ve Volteře a když se jim příliš nechtělo, hlídka pojala podezření a do Volterry je odvedli násilím. Arovi stačil jeden dotek, aby v jejich mysli viděl vše, co potřeboval. Poté je bez milosti popravili. Jasperova tvář se zármutkem stáhla. Alice ho konejšivě objala.

Bella měla výčitky, že zemřeli kvůli nim, ale pomoci jim už nemohli.

Alice viděla, že Arovi nedá velkou práci zjistit, kde nyní rodina Cullenů žije. Jejich příchod předpověděla za dva měsíce.

Alice skončila s vysvětlováním své vize a pak poněkud překvapeně zalapala po dechu.

Edward se na ní tázavě zadíval a na tváři se mu usadil váhavý úsměv.

„Já nic nevidím,“ oznámila rodině, ale dočkala se jen nechápavých pohledů.

„Vidím jen jejich příchod. Blíží se k té louce, o které jsem měla vize. Jenže tam se vše zamlží a já nic nevidím,“ hlasitěji s velmi patrnou nadějí pronesla. „Chápete? Vize s umírajícím Edwardem zmizela, nyní už vím, že tam budeme a bude s námi Jake nebo Phil, ale ta konkrétní verze s Edwardovou smrtí v plamenech už neplatí,“ skoro nadskakovala radostí.

„No to je sice moc hezké, ale neznamená to, že máme vyhráno. Pořád nevíme co se stane,“ poznamenal Emmett.

„ Možná, že kdyby Jake a Phil zůstali mimo...“ nadhodila Rose, ale zase zmlkla, když zaregistrovala umíněný pohled Jakea.

„Nikdo nemůže zůstat mimo,“ tiše konstatoval Jazz. „Dokonce ani Swanovi. Byli jsme u nich moc často, všude je náš pach a jestliže se Aro někoho z nás dotkne, okamžitě by o nich věděli.“

Místností se rozprostřelo ticho. Tohle si zatím nikdo neuvědomil.

A jako na zavolanou do domu dolehl zvuk přijíždějícího auta.

Pro tuto chvíli byly úvahy nad jejich možnostmi při střetu s Volturiovými odloženy, protože zmiňovaná rodinka se v kompletním počtu objevila ve dveřích. Po počátečním šoku, kdy Nate vypadal, že bude potřebovat resuscitaci, se vysvětlování, dojímání a jásání rozjelo nanovo.


xxxx


Ten první týden po narození trojčat, byl ve znamení objevování a zkoumání. Carlisle byl ve svém živlu. Děti pečlivě prohlédl a udělal pár testů. Nakonec mohl konstatovat, že jsou dokonalou směskou lidí, upírů a s velkou pravděpodobností budou i měniči.

Jejich kůže byla světlejší, jemná a s jakousi matnou září. Nic, co by jim bránilo za slunečného dne jít mezi lidi. Teplota se jim kupodivu měnila podle nálad. Pokud byly spokojené, pohybovala se na stejné úrovni jako lidská. Jakmile se však rozrušily radostí, stoupala jim na Jakeovu úroveň a pokud byly rozmrzelé, klesala téměř na Edwardovu. To jim značně ulehčilo poznat v jaké náladě zrovna jsou.

Carlisle jim chtěl odebrat krev, ale normální jehla jejich kůží neprošla. Nejdřív to nikdo nechápal, protože na dotek byly děti měkké, jako kterékoli lidské miminko. Pak zjistili, že pokud se k nim přiblíží něco ostrého, či něco, z čeho mají obavy, okamžitě se jejich struktura na ohroženém místě přemění na tvrdost kamene.

K rozboru DNA musely Carlisleovi stačit sliny. Konstatoval, že mají stejný počet chromozomů jako Bella a jsou od narození všechny činné.

Další věcí, kterou museli vyzkoušet bylo, čím děti nakrmit. Bella neměla mateřské mléko, takže zkusili různé varianty. Kupodivu to nebylo nic složitého. Metodou pokus - omyl, většinou končící pláčem, naplněným nevolí a poprskáním všeho okolo, se dobrali k výsledku. Zkusili smíchat sunar s krví. Chvilku trvalo, než nalezli správný poměr, ale děti byly nakonec spokojené.

I Bella objevovala, že se její stravovací návyky mění. Jíst téměř nepotřebovala. Lidské jídlo sice pozřít mohla, ale bez jakéhokoli efektu. Ke spokojenosti jí stačilo jednou, či dvakrát týdně slupnout trochu mízy.

Schopnosti dětí se ukázaly jako největší oříšek.

Ono tornádo v pokoji, následované pořádným vodopádem z kohoutku kuchyňského dřezu a následně úhledný kopec zeminy, který se samovolně vznesl ze všech květináčů a v tenké vrstvě se rozprostřel na podlaze haly jako hnědý koberec, většinu obyvatel domu nepotěšil. Esme byla za chvilku zralá na prášky.

Dětský pokoj se co chvíli topil v neproniknutelné mlze, a když Elli, jak všichni začali říkat Bellidě, zničeho nic zmizela Kate z klína, málem jí úlekem upustila.

Při průchodu domem si museli dávat pozor, aby plnou parou nenarazili na neviditelnou stěnu, která bez varování vyrostla kdekoli a kdykoli a kterou Erik s oblibou stavěl okolo své postýlky, když se nechtěl jí koupat.

Poslední kapkou na napnuté nervy celého osazenstva bylo, když se Erik, uložený na přebalovacím pultíku u stěny pokoje, najednou vsákl do stěny a objevil se na druhé straně zdi, která byla shodou okolností zdí pokoje Rose a Emmetta. Emm zareagoval na poslední chvíli a dítě zachytil, jinak by mu přistálo na právě rozebrané součástky počítače, který opravoval.

Prostě se nenudili. Každý den přinesl něco nového. Bella s Edwardem se učili za pochodu, jak být rodiči těch malých ďáblíků, ale bylo vidět, že nemohou být šťastnější. Nyní měli i dostatek času pro sebe a využívali ho s nadšením zamilovaných puberťáků.

Děti se nevyvíjely žádným závratným tempem. Carlisle předpokládal, že jejich růst bude podobný, jako jejich vývoj - tedy pomalý a se skoky.

Naštěstí to neplatilo pro jejich schopnost porozumět a učit se. Naopak, za dva týdny perfektně rozuměly všemu co kdo řekl a ačkoli stále miminkovsky žvatlaly, jejich myšlenkové pochody byly na úrovni pětiletých dětí.

Edward jim bez problém četl myšlenky a pokud se Bella napojila na jejich plameny, slyšela je také.

Erikova schopnost fyzického štítu se nakonec ukázala i jako psychická. Po pár týdnech zjistil, že dokáže Edwarda chvílemi zablokovat a dokonce zaštítit i své sourozence. Bylo to logické. Už tehdy v Bellině břiše dokázal nevědomky blokovat jejich plamínky. Nyní se to projevilo naplno.

Zkrátka stále se dělo něco, co jim nedovolovalo polevit v ostražitosti. S údivem zjistili, že tihle tři broučkové dokáží utahat i upíra.

Dokonce i Jake, který měl s Rainy svatou trpělivost, po sprše ze zahradní hadice, která se záhadně naplnila vodu a obalený kalnou břečkou z kaluže, kterou Rainy se šťastným vřískáním vyzvedla nad jeho hlavu a nechala dopadnout, předal holčičku její matce a s útrpným úšklebkem utekl do koupelny a po zbytek dne se raději neukázal.


Dny plynuly. I Bella zkoušela své schopnosti.

Jakýkoli oheň jí na slovo poslouchal. Dokázala pouhou myšlenkou cokoli zapálit a také uhasit. Po nějakém čase si uvědomila, že zachycuje zvláštní vibrace. Nejdřív netušila co to je, ale pak se ty vibrace začaly spojovat a ona si uvědomila, že slyší negativní myšlenky.

Asi po týdnu od první přeměny, jí do vědomí pronikla myšlenka muže, který chtěl uhodit svou ženu. Jakoby to v ní spustilo nějakou reakci. Bez zjevné snahy se její plamen ocitl u něj a s neomylnou přesností se obtočil kolem jeho myšlenky ublížit té ženě. S údivem zaznamenala, že stačil jeden její dotek a jeho myšlenka na násilí se změnila na krátkou, ale prudkou bolest hlavy, následovanou výčitkami svědomí.

Vrtalo jí to hlavou a když svůj zážitek popsala rodině, rozhodli se vyzkoušet, jak tato její schopnost funguje.

To co objevili je šokovalo a zároveň jim to dávalo naději, že ze střetnutí s Volturiovými, vyjdou jako vítězové.


xxxx


„No to se podívejme, co jsme to chytili za rybičku, uslyšel nad sebou, když se probral z bezvědomí. Ten hlas zněl studeně a přesto sametově. Zvedl hlavu a zaostřil.

Pochopil, s kým má tu čest, popsali mu ho. A jeho další slova mu sevřela žaludek ledovou pěstí strachu, protože věděl, že jakmile se ho dotkne, uvidí vše, co se u kdy mihlo v hlavě.

„Podej mi ruku,“ zavelel autoritativně. Dvě ledové paže ho nešetrně vytáhly na nohy a on se konečně zadíval do rudých zorniček. Rentgenovaly ho a bez mrknutí čekaly, až splní rozkaz. Když se neměl k tomu, aby zvedl ruku a podal mu jí, ten co ho podpíral to bez okolků udělal za něj. Neměl šanci se bránit, věděl, že jeho vědomosti mohou způsobit smrt celé jeho rodiny.

Když pocítil ten známý a přesto tak cizí studený dotek, zoufale zavřel oči.

„Co to má být?“ ozvalo se tiše, ale s velmi zřetelným, vzteklým podtónem u jeho ucha.

Pomalu otevřel oči a zadíval se Arovi do tváře. Mísil se v ní údiv, úlek a vztek. A on v tu chvíli pochopil a ze srdce mu spadl obrovský kámen. On sice zemře, ale jeho rodina má šanci, Aro mu nedokázal přečíst myšlenky. Čekal kdy přijde kousnutí, ale nic se nedělo.

„Návnada se vždycky hodí, vezmeme ho s sebou,“ studeným hlasem prohlásil Aro a otočil se k němu zády.


xxxx


„Ne!“ zaúpěla Alice a zarazila se uprostřed pohybu.

Ve vteřině byla v hale a svolala všechny přítomné. Edward se přihnal a jakmile zachytil její myšlenky, s úlekem se zadíval na Bellu, která se na něj automaticky napojila.

„Nate, ne!“ vyjekla a nohy pod ní podklesly.

„Odvezl rodinu a René s Bonnie a sám se vrátil, chtěl nám pomoct a oni na něj narazili. Byl z něj cítit upíří pach.

Nezabije ho, vezme ho s sebou jako rukojmí,“ polohlasně odříkávala Alice a pohledem upřeným do prázdna. Pak se zarazila. „On mu nemůže přečíst myšlenky, strašně se rozzuřil, neví, čím to je,“ oznámila do ticha a přejela pohledem udivené tváře.

„To je divné, já mu je čtu bez potíží,“ řekl Edward a zkoumavě se zadíval na svou ženu, která přes počáteční úlek vypadala klidně a zamyšleně.

To co vyčetl z jejích úvah, ho přinutilo zalapat po dechu.

„Opravdu myslíš, že je to možné?“

„Jiný důvod mne nenapadá,“ pokrčila rameny Bella.

„V tom případě máme šanci, že ho z toho dostaneme živého,“ zamumlal a stiskl jí povzbudivě ruku.



xxxx


Bella si říkala, že Aliciny vize jsou neuvěřitelně přesné.

Stáli tam. Louka uprostřed jejího lesa se leskla ranní rosou a nesmělé paprsky zimního slunce se odrážely od Edwardovy kůže v milionech duhových odlesků. Na jednom z konců, stála celá její rodina, včetně trojčat, Jakea a Phila, přeměněných do vlčí podoby.

Čekali. Alice to odhadovala asi na patnáct minut. Jejich pach vedl celou Arovu gardu neomylně na tuto louku.

Bella, napojena na Edwarda i své děti, nervozním pohledem přejela všechny přítomné. Odezvou jí byly úsměvy plné víry a odhodlání.

„Zvládneme to,“ konejšivě jí objal Edward a jemně jí políbil.

„Co když to nedokážu? Co když nebudu dost rychlá?“ tichým hlasem plným pochyb projevila své obavy a tiskla se ke svému muži.

„Pamatuj si, co ti řekla Bellida. Jsi dobro, které každé zlo dokáže zastavit v jeho zárodku. Musíš tomu sama uvěřit,“ dodával jí odvahy a naposled spojil jejich rty v krátkém, ale intenzívním polibku.

A pak je uslyšeli.

Sunuli se k nim bez zaváhání s jemným šustotem, který zněl, jako pohyb hada po listí. V jejich středu freneticky bušilo lidské srdce.

Bella pohlédla na svou rodinu a s údivem zaznamenala, že se kolem nich vytváří mlha. Rainy zcela zřetelně vnímala pocit ohrožení své rodiny a celou skupinu zahalila do neproniknutelné jiskřící bílé energie. Bella se s pýchou zadívala do smaragdových očí svého muže, aby tam nalezla úplně stejnou emoci.

Vynořili se z lesa. Jako temné a hrozivé stíny se roztáhli po celé délce mýtiny a pak se na povel zastavili.

Aro byl zmatený a podivný pocit, který identifikoval s nemalým zděšením jako strach, se mu rozléval útrobami.

Scéna, kterou uviděl, do puntíku odpovídala vizi té malé potvory. Až na jedno - on stále stál v kruhu svých věrných, neválel se u nohou té podivné dvojice, která s bohorovným klidem čekala uprostřed louky.

Aro netušil, že jeho myšlenky nejsou jen jeho. Bella je přes Edwarda slyšela naprosto zřetelně.

Nenápadně a pomaličku vnikala do vědomí každého příslušníka gardy a napojovala se na jejich plameny. Dříve, jako člověka, jí to stálo obrovské úsilí. Nyní měla každého z nich během několika vteřin a nepocítila nejmenší námahu.

Nate stál až vzadu, několik kroků v lese, hlídán pouze jedním členem gardy.

Aro postoupil vpřed, doprovázen třemi strážci. Ostatní zůstali na jeho pokyn na místě.

On přeci není zbabělec, neukáže jim ani náznak obav, běželo u hlavou.

Bella se usmála, což ho naprosto vyvedlo z míry a zastavilo jeho kroky.

„Aro,“ oslovil ho Edward. „Je nám známo, proč nás hledáš a také jak dlouho nás hledáš.“

Arův obličej byl neproniknutelná maska, ale uvnitř byl rozpálený vzteky do ruda.

„Potom také víš, že budete zničeni.“ Studeně vyprskl a pokoušel se ignorovat podivnou mlhu, halící druhý konec mýtiny.

„Víš, kdybys to nedělal, kdybys zůstal ve Volteře a nechal nás na pokoji, vize Alice by se nikdy nenaplnila. My nemáme zájem o moc. Nechceme ohrožovat vládu Volterry. Naším největším přáním je v klidu žít naše životy a nemíchat se do mocenských bojů. Takže ti nabízíme šanci, jak z toho ven. Stále můžeš vizi Alice zrušit. Stačí, když se otočíš, sebereš si ty své nohsledy a necháš nás napokoji,“ navrhl mu klidným a jasným hlasem Edward.

Ale už během své řeči věděl, že se snaží marně a nyní mu to Aro potvrdil.

Nehybná maska mu z obličeje spadla a nahradil jí nepříčetný vztek.

„Ty bezvýznamná nulo! Jak se opovažuješ se mnou takto mluvit? Už jen za ten tón jsi mi propadl životem. Nikdo nebude s Arem Volturim jednat bez úcty a pokory. Jane?!" zavelel k malé upírce stojící po jeho boku.

Edward věděl, co umí a s úlekem se zadíval na Bellu.

Pak se událo několik věcí najednou.

Jane se usmála sladkým zákeřným úsměvem, který měl Edwarda okamžitě uvést do mučivých křečí. Nic se však nestalo. Jen vzduch se před Edwardem a Bellou trochu zavlnil, odrazil její mučící záměr a odhalil doposud neviditelnou clonu, která je chránila.

Zato Jane se najednou chytila za hrudník, vykřikla a sesunula se na kolena.

„Jakpak ti chutná tvá vlastní medicína?“ zeptala se jí Bella mile s velmi ironickým podtónem v hlase.

Aro konsternovaně zíral na chvějící se průsvitnou clonu a Jane vzteky úplně bílou stále na zemi.

Dva upíři stojící za ním, se bez rozmýšlení vrhli proti cloně, ale stačili udělat sotva dva kroky a ocitli se na zemi vedle ní.

Bella si povzdechla a v duchu děkovala svému úžasnému synovi. Erik totiž nejen že postavil clonu před ně, ale i před zbytek gardy, která tak byla Arovi k ničemu. Oddělil i upíra, který hlídal Natea.

Bella se na něj zaměřila a ve chvíli, kdy stiskla jeho plamen byl Nate volný. Edward na něj zavolal a Erik kolem něj uvolnil bariéru, aby mohl přejít mýtinu až k nim.

Aro udělal pohyb, jako by se po něm chystal skočit, ale prudká bolest v hrudi mu to překazila.

A tak se najednou ocitl přesně tam, kde se viděl ve své vizi.

A stejné pocity mu byly vidět i ve tváři. Bezmoc, vztek a strach.

Aro si nevěděl rady, s něčím takový se dosud nesetkal. Pomalu mu začalo docházet, že tady silou ani výhrůžkami nic nezmůže a že je vydán na milost a nemilost těm dvěma zvláštním bytostem.

„Kdo jsi k čertu?“ vyplivl otázku, a když mu Bella uvolnila plamen, rychle se postavil.

Ostatní zatím nechávala raději na zemi.

Kdo jsem?" jemně vyslovila otázku Bella. „Dovol, abych ti připomněla malou a jistě bezvýznamnou událost ve tvém životě Aro. Vím, že máš dokonalou paměť, takže ti nebude dělat problém vrátit se ve vzpomínkách do roku 1454. Myslím, že jsi napodzim toho roku, procházel zrovna těmito místy, vyhlédl jsi si mladého muže k večeři, ale byl jsi něčím vyrušen, že ano?" řekla a se zadostiučiněním zpozorovala v jeho tváři šokovaný údiv.

„Jak to můžeš vědět?" Arův hlas se změnil na pouhé sípání.

„Ten mladý muž byl shodou okolností můj předek, kterého milovala dryáda. Hned po tvém napadění ho vyléčila, a proto jsou všichni jeho potomci imunní vůči tvým schopnostem i jedu." Bella si vychutnávala jeho výraz, když mu došlo, že v ní koluje část jeho podstaty.

„Proto jsem tamtomu," mávl rukou ve směru Natea, nemohl číst myšlenky," Aro nevěřícně zavřel oči.

„No, to už není podstatné. Podstatné je, že máme nyní tvůj osud v rukou,“ oznámil mu Edward.

„Tak to mě raději zabijte, protože já si nedám pokoj, dokud vás nedostanu.“ zavrčel vzdorovitě.

„Ale my tě nechceme zabít. Nemáme zájem převzít vládu. Prostě se vrátíte do Volterry a necháte nás napokoji,“ klidně ho informovala Bella a usmála se nad jeho výrazem plným zmatku.

„Jestli si myslíte, že mi budete přikazovat, co mám dělat, jste naivní. Nikdy se mě nezbavíte. Mám věčnost na to, abych vás jednoho po druhém dostal. A já umím čekat,“ vyprskl a planoucíma očima si je měřil.

„No tak to budeme muset udělat něco, aby jste na nějakou pomstu jednou provždy zapomněli, že?“ otázala se sladce Bella a stiskla Edwardovi ruku.

„A jakpak to hodláš udělat? Umíš snad vymazat paměť?“ ironicky si dloubl Aro, ale v jeho očích byla nejistota.

„Ne, milý Aro, umím něco mnohem lepšího,“ potichu pronesla Bella a Edward od ní s úsměvem ustoupil o několik kroků.

Aro zmateně sledoval jeho počínání a pak už se nezmohl na nic, než nevěřícné zírání.

V záblesku oslnivého světla se Bella změnila na Fénixe a prudce zamávala křídly.

Pro efekt vzlétla nad celou skupinu a s pobavením sledovala dokořán otevřená ústa a výrazy zděšení, ve tvářích velevážené a obávané volterrské gardy.

Elegantně přistála před konsternovaným Arem a hlasem, který v této podobě zněl jako jemné praskání ohně, pronesla:

„Mohla bych vás všechny spálit na popel, ale jak už jsem řekla, nechceme vládnout upířímu světu. Takže tě milý Aro, seznámím s podstatou Fénixe."

Následně zavřela oči a Aro pocítil podivný tlak v krajině srdeční. Netušil co to dělá, ale nejraději by jí zakroutil tím ptačím krkem. Jakmile se mu tahle myšlenka vylíhla v mozku, projela mu hlavou ostrá a velmi intenzivní bolest, a jeho nitro zaplavil pocit, který ho k smrti vyděsil. Pocit, který nejprve nedokázal identifikovat. Až po nějaké chvíli mu došlo, že je to lítost a výčitky svědomí.

Bella sledovala hru emocí na jeho tváři a přesně rozeznala okamžik, kdy mu to došlo.

Byl to pohled pro bohy, protože vládce Volterry vypadal, že se každou chvíli rozpláče.

Stejný proces udělala se všemi členy jeho gardy. Když skončila, stála před nimi skupinka lítostí a výčitkami zasažených upírů. Byl to žalostný pohled.

„Abych ti to vysvětlila,“ otočila se znovu na zkroušeného vládce. „Jsem pozitivní síla. Jakmile se dotknu něčí mysli, zanechám v ní otisk. Mohla bych vám vnuknout už navždy jen konání dobra, ale to by rozhodilo rovnováhu v upířím světě a zničilo tvou vládu. Takže jsem to malinko upravila. Nikdo z vás nyní není schopen pomyslet na jakýkoli negativní čin vůči mě, nebo mé rodině, bez ostré bolesti, následované ještě horšími výčitkami svědomí. A ještě drobnost,“ usmála se na zničené upíry, „o každé negativní myšlence budu vědět, ať už budete kdekoli, jsem na vás napojená.“

Znovu se ztratila v záblesku světla a vzápětí stála vedla Edwarda v původní lidské podobě.

Bylo vidět, že někteří se s tím nehodlají smířit. Pokusili se na ně vrhnout, ale ostrá bolest a výčitky je srazily na kolena dříve, než stihli udělat sebemenší pohyb.

Aro rezignovaně pokynul své gardě a vrhl na tu podivnou dvojici, která je pokořila, poslední, vzteklý pohled. Jak rychle se objevili, tak rychle zmizeli, aniž by vůbec tušili, kdo se ukrývá v té podivné mlze.

Bella se schoulila do náruče Edwardovi a on jí s pýchou a láskou sevřel v drtivém objetí s rozhodnutím, že už jí nikdy nepustí.

Mlha se rozplynula a celá rodina se vrhla k té dvojici.

Edward s Bellou vzali do náruče Elli a Erika.

Jake, stále chovající Rainy, jí laškovně začal vyhazovat do vzduchu a její radostné výskání podtrhlo atmosféru lásky, štěstí a vyhlídky na klidnou budoucnost.

Najednou se kapičky rosy z celé louky vznesly nad jejich hlavy a sluneční paprsky procházející skrz, vytvořily ukázkovou duhu, klenoucí se nad nimi jako barevný most.

Edward se zadíval své lásce do očí a Bella uchvácena jeho pohledem k němu natáhla ruku.


V tom se kousek od nich zavlnil vzduch a z jeho víru vystoupila Eiblin.

Nemuseli nic říkat. Vše co bylo předpovězeno se splnilo.

Eiblin se jemně usmála, přešla k Belle a políbila jí na čelo. Pak to též zopakovala u dětí, které si ji měřily s doširoka otevřenýma očima, ale naprosto beze strachu.

Vzduch se znovu zavlnil a v jeho mizející záři zazněl Eiblinin hluboký hlas: „Žijte blaze, děti moje, nyní jste pány svého osudu jen vy.“

Záře zmizela a Bella sevřela Edwardovu ruku. Rozhlédla se po těch tvářích, které pro ni znamenaly vše, co se skrývá pod slovem rodina.

Znovu se setkala s láskyplným pohledem svého manžela.

Ano, láska, neobyčejně neobyčejná.

To byl ten společný jmenovatel, který je všechny spojil a překlenul nepřeklenutelné rozdíly.

Štěstí, které v ten okamžik cítila, bylo tak intenzivní, že jen s těží dokázala zašeptat:

„Jdeme domů.“



EPILOG



 

Povídky od Popoles

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

Hanetka

7)  Hanetka (07.06.2010 08:53)

Uteklo to jako voda,
teď tu skučím: "Škoda, škoda!"
Proroctví už došlo cíle,
pryč jsou čtení krásné chvíle.
Bylo plná nápadů,
vždyť kdo z Belly dryádu
nechal by kdy udělat?
Popoles! Kdo jiný snad!
Jediné, v co pevně doufám,
proč se ještě neuzoufám,
že tvá nápaditá hlava
další povídky nám dává.




Nebraska

6)  Nebraska (07.06.2010 08:24)

Popolesko, děkuju. Osm měsíců, tyjo... To je dost. A bylo to bezva osm měsíců, viď? ;) Když jsem narazila na Proroctví, zhltla jsem ho v jednom tahu - těch asi dvacet dílů, co už byly na světě. A zamilovala jsem se do tvého Edwarda, který tak trpěl, když čekal v lese, až se před ním zase zhmotní Bella! a do tvého Jacoba, bože, tak úžasnej vlčák! A do Carlisla, který na sebe trpělivě nechával zvracet
Děkuju, žes mě s nima seznámila. Děkuju, že jsem mohla být s nimi. Smím si po epilogu, který samozřejmě chci, taky pořídit výtisk?
Jsi miláček a jsi skvělá a já tě miluju, ale to už víš, viď ;)

5)   (07.06.2010 00:56)

nádherné, báječně jiné

Hanetka

4)  Hanetka (06.06.2010 23:54)

Tak momnet. Konec. To jako fakt? konec? No tak to teda... Až zítra, dneska nemůžu. Jdu brečet.

Ewik

3)  Ewik (06.06.2010 23:26)

:'-( :'-( Bylo to nádherné, pláču. :'-( Proroctví byla první povídka kterou jsem z FF četla, bude se mi mooc stýskat.

Epilog? Za posledních pár řádků z tvého pera bych ti byla neskonale vděčná.

Děkuji za neskutečný zážitek .

Eleanor

2)  Eleanor (06.06.2010 22:44)

To bylo naprosto úžasné. Tvá povídka se mi moc líbila.

Popoles

1)  Popoles (06.06.2010 21:51)

Vážení a milí.
Oznamuje se a na vědomost dává, že poslední kapitola Proroctví, byla právě uložena.
Moc toho přes slzy nevidím, tak jen doufám, že se i závěr setká s vaším laskavým zájmem a přijetím, a že zde zanecháte pár řádků vašich dojmů.

Díky

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek