Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/Proroctv%C3%AD_perex.JPG

Co je to láska?

Co je obětování?

A stojí za něco položit svůj život?

Bella si bude muset na tyto otázky odpovědět.

V malém nemocničním pokoji nebylo k hnutí. A ačkoli zde bylo tak plno, jediný zvuk, který se v tuto chvíli ozval, bylo spokojené zakňourání spícího miminka.

Pohledy všech přítomných byly připoutány k té drobné, růžovoučké tvářičce. Pokud by nyní někdo stiskl spoušť a udělal fotku, zachytil by lásku v její čisté podobě. Ač se všechny tyto bytosti ze své podstaty měly nenávidět, navzájem se sebe bát a zabíjet, nyní je pojilo pouto, které překonalo všechnu tu zakořeněnou nenávist, nedůvěru a strach. Byli rodina a každý v místnosti si to při pohledu na nevinnou tvář spící holčičky uvědomoval.

Phil seděl na posteli, opíral se o její čelo a svou ženu, s dítětem v náručí, si tiskl pevně k hrudi. Oba hleděli na svou dceru s něhou a láskyplným úžasem.

Jake, už zase ve své kůži, s typicky pubertálním znechucením sledoval, jak se jeho rodiče políbili.

Cullenovi a Kate s Natem postávali okolo a s úsměvem sledovali tu dojemnou scénu. Edward sedící na židli, s Bellou na klíně, pozoroval dítě toužebným pohledem. Byli propojeni svými plameny, takže Bella věděla, co se mu honí hlavou. Oni čekají děti tři. Dal by život za to, aby je mohl v budoucnu vidět stejně, jako nyní viděl René s její dcerou – totiž živé, zdravé a v náručí přešťastné matky.

Alice se opírala o Jazzovu hruď a její zpočátku zamračený výraz, se vytratil. Vyčítala si, že nic neviděla, ale René čekala dítě vlkodlaka a ke všemu se k ní pak připojil Jake, takže neměla šanci, cokoli zachytit.

„Tak, jak jí budete říkat?“ zašeptala s úsměvem Esme.

René se střetla očima s manželem a Phil jen souhlasně přikývl.

„Noo,“ protáhla René a uličnicky jí zacukal koutek. „Protože tohle zlatíčko je v pořádku mezi námi hlavně díky svému bratrovi, myslíme si, že právo jí pojmenovat, si zasloužil Jake,“ oznámila a pokojem proběhlo překvapené zašumění.

Jake se napřímil a na tváři mu údiv vystřídal poťouchlý výraz.

„Ale Jakeu,“ varovným hlasem se ozval Phil, „uvědom si, že jméno jí bude provázet celý život, nechceš, aby tě nesnášela, že ne...“ Phil si totiž vzpomněl, jak při debatě nad jmény Jake pronášel ženská jména z Wagnerových oper, které právě probírali ve škole. Rozhodně nehodlal riskovat, že se jeho holčička bude podepisovat jako Brunhilda nebo Ortruda.

Jake se zašklebil, nadechl se a řekl do naprostého ticha: „Bude se jmenovat...“ naklonil se k malinké hlavičce, vykukující ze zavinovačky a políbil jí, „Bonnie,“ zašeptal a podezřele se lesknoucíma očima vzhlédl k rodičům.

„Bonnie, to znamená milovaná, nebo taky kráska,“ řekla se staženým hrdlem René, natáhla ruku a láskyplně pocuchala rozpačitě se tvářícímu Jakeovi vlasy. „Díky Jakeu, za všechno.“

A v těch jednoduchých slovech se snoubily všechny pocity, které nyní ke svému novému synovi René chovala.

 

xxxx

 

„Bello, nevrť se, takhle zase nic neuvidíme,“ napomínal jí Jake a dychtivě sledoval Carlislea, jak zapíná ultrazvuk.

„Minule jsme nic neviděli, protože se vrtěly děti, ne já,“ odsekla mu Bella a byla v pokušení to otravné štěně vyhodit za dveře.

Edward, ačkoli se stále nesmířil s Jakeovým otiskem, byl od narození Bonnie k dotyčnému přece jen trochu shovívavější. To znamená, že na něj nevrčel pokaždé, když upřel toužebný pohled na Bellino břicho, ale jen výjimečně, když Jake svůj zájem a péči poněkud přeháněl.

„Tak, je to nastavené,“ oznámil Carlisle a chtěl přiložit hlavici snímače na Bellino břicho.

V ten moment blik – a Belle zmizel střed těla.

„To nám dělají naschvál,“ zamručel Emm, ale bylo znát, že se baví. Tohle mizení už nikoho nepřekvapilo.

Asi měsíc na to, co porodila René, se Bellino břicho opět skokem zvětšilo. Už to bylo velkou událostí, ale že mlha, dosud jen trochu halící její bříško, zhoustne a začne jí zahalovat od prsou po stehna, je zastihlo nepřipravené. Když už si začali zvykat na Bellu v této podobě, čekal je další šok.

Jednoho krásného letního večera, když se rodina sešla na zahradě a ta její část, která jedla, grilovala steaky, upoutalo všechny hlasité plesknutí masa o betonový chodníček.

To maso vypadlo z rukou Jakeovi. Už to samo o sobě nevěstilo nic dobrého. Jake byl se svým jídlem spojen poutem nejpevnějším, a že ho něco donutilo upustit maso, vyplašilo přítomné na nejvyšší míru.

Jake si masa nevšímal a zíral na Bellino břicho. Na tom by nebylo nic zvláštního, byla to jeho nejoblíbenější činnost. Když ale ostatní následovali jeho pohled, všem se zatajil dech.

Skrz Bellu, která seděla na zahradním křesílku, četla si a své bříško používala jako stoleček pro hrnek s mízou, bylo vidět.

Hrnek stál... Na ničem.

Celý střed jejího těla zmizel, jako nepovedeným kouzlem zmateného kouzelníka.

„Kam jsi dala Duhu!?“ vypadlo prudce z Jakea a jeho slova probrala ostatní ze strnulosti.

 

Chvíli jim trvalo si zvyknout na střídání mlhy, břicha a ničeho. Ve chvíli, kdy převládalo zmizení, vypadala Bella opravdu strašidelně.

Pouze hlava až po prsa, pak nic, průhledný prostor a nohy od stehen dolů. Ačkoli to vše bylo pouze vizuální a při dotyku své tělo normálně cítila, byla z toho nesvá.

„No tak, broučkové, nezlobte a nechte dědečka, aby se na vás podíval,“ cvrlikal Carlisle.

Nic, jen místo průhledna se objevila mlha. Bella si bříško po stranách pohladila a začala s domlouváním. Edward to s úsměvem pozoroval a připojil se k domluvě potomkům.

„Ony z nás mají legraci. Normálně je to baví. Už to dokáží lépe regulovat a teď si chtějí hrát na schovávanou,“ vysvětlil přítomným, když jejich domluvy nezabíraly.

Tuhle prohlídku, si krom Natea a Kate s kluky, kteří byli u příbuzných Kate na návštěvě, nenechal ujít nikdo z rodiny.

„Duho, holčičko, přece by ses přede mnou neschovávala, prosím, ukaž se mi,“ zaškemral Jake. Edward se zamračil a tiše zavrčel, protože mlha se po Jeho prosbě hned zvedla.

Edward políbil Bellu do vlasů a šeptem ukřivděně zabrblal:

„Ještě se ani nenarodila a už ho poslouchá víc, jak rodiče. Jakmile se narodí, zamknu ji a toho vořecha nepustím přes práh. Já mu dám otisk. Ten bude mít na zadku od mé boty, když s tím nepřestane.“

Bella ho jen poplácala konejšivě po ruce a nebrala ho vážně. Věděla, že musí tu svou frustraci nějak ventilovat.

Konečně se monitor rozzářil a objevily se děti. Byly zřetelně vidět i pro laické oko.

„Ano!“ zajásal Carlisle a vrhl zářivý úsměv na své okolí. „Tak co, chcete vědět...“ nestačil se zeptat.

Bella zuřivě přikyvovala a Edward jen vydechl důrazné „ano“.

„Takže, vážení rodičové,“ Carlisle nasadil důležitý obličej, „připravte se na syna a dvě dcery!“

Pak jim ukázal na obrazovce co je kde vidět a ujistil Bellu, že všechny děti vypadají v pořádku.

„Která je Duha?“ zeptala se René a houpala na rukou spící Bonnie.

„No, to netuším,“ zrozpačitěl Carlisle.

Jake vstal ze židle a přišel až k monitoru. Jako hypnotizovaný vztáhl ruku, dotkl se jednoho z miminek na obrazovce a druhou ruku položil Belle ze strany na bříško.

„Tohle je Duha,“ zašeptal a vypadal mírně mimo.

„Jak to víš?“ podivil se Carlisle.

„Já ji cítím. Cítím to spojení mezi námi.“

„Má pravdu,“ potvrdil mu to Jasper, který byl poslední dobou jako v rauši. Tolik lásky a harmonie ho občas dostávalo do stavu úplného zkouření. „Taky to cítím, táhne se to mezi nimi jako pružná stuha.“

Ještě chvíli všichni fascinovaně hleděli na děti, které se pomalu pohybovaly a proplétaly. Pak se znovu vynořila mlha a obrázek na ultrazvuku zmizel. Carlisle stačil udělat několik snímků, a tak když dorazili domů, dostal každý fotečku.

Následující dny byly ve znamení debat a diskuzí nad jmény.

Protože Jake říkal „své“ holčičce Duho – tedy Rainbow - od začátku, zvykli si na to i ostatní. Jen se jim to zdálo moc dlouhé, takže nakonec jí začali říkat Rainy.

U zbývajících dvou, to bylo podstatně těžší. Hádali se jak kramáři na trhu. Každý měl svého favorita a nehodlal ustoupit. Bella s Edwardem jim často museli připomenout, že jsou to jejich děti a tudíž oni mají právo je pojmenovat. Na tom se sice shodli, ale na konkrétních jménech už ne. Hodiny proseděli u kalendáře a internetu a probírali různá jména a jejich původ. Žádné se jim ale nezdálo to pravé.

 

Postupujícím časem se výrazněji měnila i Bella. Krásou už se rovnala upírům, její kůže, ač o něco světlejší než dříve, měla stále nazlátlý nádech. Carlisle zjistil, že její krev obsahuje méně jak pětinu lidské DNA a svým složením se stále více podobala rostlinným tekutinám. Ani její barva už nebyla temně rudá, ale jen načervenalá.

Nikdo netušil, jak vypadá dryáda, ale všichni se obávali, že Bella do ní nemá daleko.

I její smysly se zlepšily. Sice ne natolik, aby se vyrovnala upírům, ale nestěžovala si.

 

Léto se pomalu přehouplo do své druhé poloviny a jak Belle znovu povyrostlo bříško, měnila se i atmosféra v celé rodině. Nyní už vypadala jako chodící koule – tedy pokud bylo břicho zrovna vidět.

Rodina ji hlídala na každém kroku a Belle to šlo strašně na nervy.

Jasper už nevypadal jako v rauši. Den po dni sledoval Bellu zkoumavým pohledem, který občas přetnulo zamračení. Snažil se, aby se  takhle netvářil před ostatními, ale Edwardovi jeho myšlenky a pohledy neunikly.

Bylo něco popoledni a slunce zakryly mraky, věštící letní bouřku. Bella seděla ve skleníku a četla si nějaký román. Dnes jí měl hlídat Jasper. Nervozně přecházel po zahradní pěšince sem a tam a vypadal soustředěně.

„Cítíš to,viď,“ velice tiše promluvil Edward, který se jako duch vynořil za statným javorem.

„Je to den ode dne silnější, nevím, jak to může dopadnout,“ poslal mu v myšlenkách Jazz a Edward zatnul zuby.

„Pochopil jsem z myšlenek dětí, že ji potřebují k životu, že jsou s ní svázané pevněji, než pupeční šňůrou,“ zakroutil hlavou, jako by chtěl odehnat nepříjemné myšlenky, „ona to dokáže, musí, je tak silná...“ ale sám slyšel ty pochyby, které jako zákeřný škůdce, napadly jeho mysl.

„Edwarde, ony nemají tak silné plameny, aby samy přežily. Cítím jejich spojení s Bellou. To ona je zdrojem jejich energie. Myslím, že si to vůbec neuvědomuje. Je jako baterie, která plamínky dětí neustále dobíjí. Odpoj je od ní a nebudou schopny samy přežít,“ naléhavě se k němu naklonil Jazz a mu položil ruku na rameno.

Edwardova tvář se stáhla bolestí. „Jazzi já mám strach. Má strach, že o ni přijdu. I když přežije porod, nemůže dětem celý život dodávat sílu. To nezvládne... A jestli to nezvládnou děti...“ Edward  svěsil ramena a najednou působil staře a bezmocně, „netuším, co to s námi udělá.“

„Budeme jí to muset říci,“ uvažoval Jazz.

„Já nevím, nechci ji stresovat dřív, než to bude nutné,“ zavrtěl hlavou Edward, ztěžka si povzdechl a zatnul pěsti. „Nesnáším ten pocit bezmoci, vědomí, že není nic, co bych mohl udělat pro svou ženu a děti. Že veškerá tíha, bolest a nebezpečí leží na ní.“ Zvedl hlavu a zadíval se skrz skleněnou stěnu a listy palmy na svou odpočívající manželku.

Kniha jí klesla do klína a hlavu měla položenou na měkkém opěradle. Vypadala jako křehká víla a Edwardovi se srdce sevřelo láskou a strachem.

Bella nespala. Slyšela tichý hlas Edwarda, ale mluvil moc potichu, takže mu nerozuměla. I tak jí bylo jasné, koho se jejich rozhovor týká. Mysleli si, že nic neví, ale i ona si všimla Jasperových pohledů a občasné Edwardovy bolestné grimasy. Tušila, že je něco trápí, jen nevěděla, co přesně před ní tají.

Celá rodina se neustále snažila přijít na to, co znamená druhá část Proroctví, ale čím více nad tím dumali, tím více otazníků se před ně stavělo.

V dálce zahřmělo a začaly padat první velké dešťové kapky. Ve skleníku bylo dusno a teplo. Přítmí vzrostlých palem ještě umocnila bouřková mračna. I tak se tam Bella cítila příjemně. Edward ji chtěl doprovodit do domu, ale odmítla to. Bušení kapiček na skleněné stěny ji uklidňovalo, a tak si tu chtěla zdřímnout. Edward ji políbil na čelo a odešel do domu za Carlislem, který stále pátral po informacích ohledně dryád. Jasper se posadil na lavičku na kryté terase a ponořil se do svých myšlenek.

Bella, pohodlně uvelebená na měkké pohovce, poslouchala vzdálené dunění hromu a klapot tisíců kapiček na sklo.

Už se jí zavíraly oči, když tu náhle v chladném závanu vzduchu probleskla záře a před ní se zhmotnila Eiblin.

Rázem bylo po ospalosti. Od její poslední návštěvy uběhly týdny a ona byla jako na trní, zda jí Eiblin bude schopná dát nějaké vysvětlení.

„Bello,“ začala s úsměvem Eiblin, ale když si jí pořádně prohlédla, zamračila se a pak nešťastně zasténala. „To ne...“

„Co je? Co se stalo?“ nechápala Bella.

„Jsi... Podstata tvá lidskost ztrácí a dryáda v tobě vládu přebírá,“ zaúpěla Eiblin a bezmocně rozhodila rukama. „Matku svou já nikdy nespatřila, však z vyprávění děda mého podobu její znám.“

„Já vím,“ přitakala Bella. "Má krev je jiná a i mé tělo a smysly se mění. Ale nemohu s tím nic dělat,“ pokrčila rameny a ruce si složila pod bříškem.

„Eiblin, čekala jsem na tebe s nadějí, že mi pomůžeš přijít na to, co znamená druhá část Proroctví. Mám strach a moje rodina je na tom snad ještě hůř,“ zamračila se při vzpomínce na neustálé hlídání a obletování.

Eiblin ji chvíli pozorovala, jako by odhadovala, co všechno Bella snese. Pak se nadechla a odhodlaně řekla: „I já se pokoušela hledat vysvětlení a výklady všelijaké, však úspěchu valného jsem nedosáhla,“ zarazila se, ale pak pokračovala.

„Začátek zdá se býti jasný a velmi krutý. Podáš ruku svou smrti...“ bolestně se usmála, „doufala jsem, že myšleno to mohlo býti jen obrazně, však když zřela jsem, jak v podstatu dryády tvé tělo spěje, naděje moje se rozplynula. Bello, nevím jaká pomoc by zde platná byla. Bellida s Erikem jistě všechny možnosti zvážili a přesto ona životem nevyvázla.“

Bella se schoulila a ochranářsky hladila své bříško. V duchu došla ke stejnému závěru, ale vkládala do Eiblin naději, že přijde s nějakým řešení. Nyní se jí i poslední stéblo přetrhlo a ona se začala opravdu bát.

Strach se rozšiřoval po celém jejím těle jako zhoubný virus a zanechával za sebou spoušť. Pak, když už potřeba křičet, brečet a hystericky se svíjet na podlaze, byla téměř nesnesitelná, ucítila na ruce jemné kopnutí. Děti vycítily, že se něco děje a její rozpoložení se jim vůbec nelíbilo. To kopnutí působilo na Bellino vědomí jako tišivý balzám.

Napřímila se a zatla zuby.

Tak a dost.

Tohle přece není nic nového. Věděla, že za život svých dětí bude muset zaplatit tím svým, jen si to odmítala připustit. Věděla to a byla ochotná tuhle daň splatit, aby její děti přežily.

Konečně začala přemýšlet a došlo jí, že něčemu z toho, co říkala Eiblin, nerozumí.

Ta ji jen tiše pozorovala a čekala, jak zareaguje.

„Bellida a Erik  - co to bylo za jména?“

Eiblin se na ní udiveně podívala a pak s pochopením kývla. „Ach, jména rodičů mých jsem před tebou ještě nevyslovila, odpusť to zmatení.“

„Bellida, Bella – zvláštní jak i jména máme podobná,“ uvažovala Bella polohlasně. „Dobře, jestliže já podám ruku smrti, co pak znamená to, že moje plémě bude balancovat nad smrtící propastí?“

„Dle úsudku mého je to varování, že život potomků tvých, záležeti bude na síle, kterou jim budeš moci dáti. Nic není pevně dáno, ani to, že děti na svět přivedeš živé.“

Bella se znovu zachvěla zatla ruce v pěst, až se jí nehty bolestivě zaryly do dlaní. Však ona ještě osudu ukáže. Jestli má zemřít ona, prosím, ale její děti přežijí, i kdyby se měla poprat o jejich plameny s ďáblem.

„Vidím, že vůle tvá je pevná a osudu krutému poddati se nechce,“ podotkla Eiblin, když viděla ten odhodlaný výraz na Bellině tváři.

„Tak dál,“ nechtěla se zdržovat Bella. „Mluví se tam o čekající staré duši a její oběti, která má pomoci k záchraně dětí.“

„Část tato jasná mi nebyla a řešení, které mi na mysl přišlo, zamlouvati se tobě nebude,“ Eiblin sklopila hlavu, pak k ní zvedla utrápené oči a pokračovala, „Isabello, celá tvá upíří rodina jsou duše staré a věčně čekající. Myslím, že oběť některého z nich, přežití dětí umožní.“

„Ne...“ vydechla Bella zhrozeně a důrazně kroutila hlavou. „To přece nejde... Není to možné, oni jsou nesmrtelní!“

„Plameny jejich jsou mohutné a silné, smrti samé odolávají.  Avšak dá-li některý z nich dobrovolně sílu svou všanc a bezezbytku plamen svůj odevzdá tvému, pak smrti v náruč padne a návratu pro něj již nebude.“

Bella strnule zírala před sebe. Velmi dobře si uvědomovala, že Edward by to pro své děti udělal bez jediného zaváhání, tím spíše,kdyby tušil, že ona zemře. S klidným svědomím by je svěřil své rodině a odešel na věčnost za ní.

To prostě nesmí připustit. Nesmí nikomu říci, že porod nepřežije.

Odhodlaně se zadívala Eiblin do očí, tak podobných těm jejím.

„A co ten symbol věčného života?“

„Nevím, dcero moje. Možná, že některý s potomků tvých vládnouti bude tajemnou mocí, však v tuto chvíli tušení nemám, jež osvětlilo by konec Proroctví. Druhá část, jež zazněla z úst mých, mate mne až do hloubi duše,“ Eiblin si zamyšleně palcem a ukazováčkem třela konec nosu a najednou působila velmi unaveně a smutně.

Bella ji chvíli pozorovala a uvažovala, jestli něco nepřehlédly.

„Mohla bys mi prosím znovu povědět celý příběh Bellidy a Erika? Třeba nám uniká něco, co by mohlo být důležité,“ požádala jí Bella.

Eiblin se zatvářila, jako že je to marné, nicméně dopodrobna začala znovu vyprávět příběh její matky a otce.

Když se dostala k tomu, že Erika napadl upír, Bella ji zarazila.

„Jak mohla vůbec vyléčit kousnutí upírem? Vždyť na jejich jed není lék.“

„Lékem jejím byla magie dávných dryád. V časech minulých byly dryády nadány mocí léčivou. Dokonce silnou natolik, že nemoc, či neduh jakýkoli, byv dryádinou mocí vykořeněn, v potomcích  léčeného nikdy se již vyskytnouti nemohl,“ vysvětlovala Eiblin trpělivě.

„Počkej to jako... Všichni z našeho rodu jsou imunní vůči upířímu kousnutí?“ udiveně vydechla Bella.

„Tak jednoduché to není. Jed upírů, ač účinky jeho na lidské plémě jsou stejné, u každého jedince jiný jest. Jista si tím nejsem, však domnívám se, že naše rodová linie odolna jest pouze proti jedu upíra, jež Erika napadl. S tím spojená, je i odolnost naše proti darům, kterými by vládnouti mohl.“

„No to je sice bezva, ale nám to moc nepomůže,“ konstatovala zklamaně Bella.

Eiblin jí pak dovyprávěla příběh až do konce, bohužel, na nic nového nepřišly.

Smutně a bezmocně se střetly pohledy a jejich hluboké povzdechy vyjadřovaly beznaděj a frustraci.

Pak se Eiblininy obrysy začaly chvět.

„Již vypršel čas, po který mi bylo dovoleno dlít ve tvé době. Prosím pamatuj – vše, co řekla jsem dnes tobě, jsou pouze úvahy mé, nikoli pevná skutečnost. I já se jen pokouším vlákna osudu rozmotati a smysl možný v děsivém Proroctví najíti. Proto neklesej na duchu, neoddávej se chmurným myšlenkám. Věř ve svůj plamen a lásku, která vše pojí.“

Eiblin přistoupila k pohovce, naklonila se nad Bellu a jako závan studeného vzduchu jí vtiskla na čelo polibek. Naposledy se střetly očima a Eiblin se vytratila zpět do útrob času.

 

xxxxx

 

Byl konec září, krásné a teplé babí léto.

Po obloze se honily mraky a vypadalo to, že se počasí nedokáže rozhodnout, jestli bude pršet, nebo vítr rozežene oblaka a vykoukne slunce. Země voněla pozdním létem a Bella měla pocit, že země, rostliny i stromy ze sebe vydávají to nejlepší před nevyhnutelným nástupem podzimu.

Šli pomalu. Edward ji svíral v náručí a přenášel ji přes propletené kořeny a popadané větve. Nehodlal riskovat její pád. Dokonce s nimi šla Rose a nesla deku a polštářky, aby Bella nemusela sedět na holé zemi.

Tohle byla po dlouhém čase první procházka, kterou si Bella doslova vydupala. Už skoro čtrnáct dní ji drželi jen na zahradě v obavě, že bude každou chvíli rodit, a ona se pomalu začala propadat do deprese.

Každý kolem ní chodil po špičkách a jednal s ní jak s křehkou porcelánovou panenkou.

Pravda byla, že za poslední měsíc, kdy děti dorostly porodní velikosti, jí síly ubývaly neuvěřitelnou rychlostí. I ona cítila, že jejich plamínky jsou slabé a nezvládají jim dodávat dostatek energie. Neustále, každou minutu a vteřinu, byla se svými dětmi spojena a dotovala je svou silou.

Edward s Jasperem přiznali, že to z miminek cítili už před několika týdny.

A tehdy Bella pochopila, proč nemůže porod přežít, a proč ho nepřežila ani Bellida.

Ony, dryády, musí svou životní sílu předat dětem. Je to jednoduché. Buď přežije matka, nebo dítě. Jiná možnost zde nebyla. Ačkoli se vnitřně stále vyrovnávala s touto neodvratnou jistotou a nejraději by křičela, kopala kolem sebe a uplakala se do bezvědomí, uzamkla své pocity hluboko do sebe a dávala velký pozor, aby na ní Edward nic nepoznal.

Navenek byla optimistická, plná sebedůvěry a jistoty, že vše dobře dopadne. Stala se z ní tak dobrá herečka, že dokázala oklamat i Jaspera. Často na ní hleděl zmateně, ale její nejistotu a mísící se emoce, pokládal za těhotenský zmatek v hormonech.

Teď jí bylo krásně. Vydali se normální lidskou chůzí k jejímu dubu. Nevěděla proč, ale stále měla nutkání být mu co nejblíže. Když se procházela v zahradě, slyšela vítr ve větvích stromů. Stále jasněji se jí vrýval do myšlenek ten šelest listů, až mu začala rozumět. Stromy jí předávaly vzkaz. Dub jí čeká, měla by přijít.

Přitahovalo ji to k němu jako magnet. A nyní, čím blíže byli, tím víc se jí do mysli vkrádal podivný pocit očekávání.

Když ho uviděla skrz hustý baldachýn větvoví, zalil jí klid a také vlna zvědavosti. Dub byl plně olistěn a vypadal majestátně a silně.

Rose rozložila ke kořenům deku a Edward, stále držící svou ženu v náručí, se pohodlně opřel o mohutný kmen.

Bella si přes vzedmutý život neviděla na nohy. Už od chvíle, kdy ucítila slábnoucí plamínky dětí, se jejich laškování s mlhou a mizením vytratilo. Neměly sílu na nic jiného, než svůj růst.

Edward jí olíbával něžně krk a rukama jí hladil bříško. Rose pomalu obcházela strom a žasla nad jeho velikostí a věkem.

Belle po chvíli únavou padala oční víčka, stočila se pohodlně na deku a vnímala tu uklidňující atmosféru, která jí kolébala a nabíjela energií.

Edward ji nechal dřímat a odešel kousek dál na louku, natrhat Belliny oblíbené lesní zvonky.

Rose si sedla k ní, tvoříc nehybnou sochu, hlídala klidný spánek své švagrové.

Edward se pomalu ploužil po louce a v ruce svíral několik stonků křehkých modrých zvonečků. Na květiny se však jen vymlouval. Jeho  mysl se zabývala něčím jiným.

Pocity se v něm svářily, na čelním místě byl strach. Posledních několik týdnů, den po dni sledoval svou lásku, jak mu schází před očima. Barva z tváří byla pryč, výrazné kruhy pod očima zdůraznily jejich hloubku a nekonečný smutek. Její pokožka nabyla téměř zelenkavé barvy.

Viděl její snahu být veselá, optimistická a silná. Ano, působila unaveně, ale stále se usmívala, plánovala budoucnost a povídala si s dětmi. Nepřipouštěla si žádnou z tragických variant.

Snažila se.

Tak moc.

Tolik, až ho to fyzicky bolelo.

A on věděl, že před ním něco tají. Něco zásadního, strašného, něco, na co se jí neodvažoval zeptat.

Dokonce na sebe přestali štěkat s Jakem. I on viděl to obrovské vyčerpání na její tváři a v jeho očích  Edward zachytil stejný strach, který svíral jeho srdce.

Zastavil se uprostřed louky a sevřel květiny v ruce. Nevnímal, že je docela rozdrtil a nyní se mu jako modrý pomačkaný vodopád snášejí k nohám. Emoce v něm bublaly jako v přetopeném kotli. Doma je všechny Jasper uklidňoval. Tady byl sám se svou bolestí, strachem, nejistotou a hlavně bezmocí. Klesl na kolena, přes sevřené rty se mu vydralo zúpění a pěstmi křečovitě sevřenými, uhodil do země, až se po lokty zabořil do její chladivé a kypré náruče.

V tom se mu rozezněl mobil.

Edward ho okamžitě držel u ucha. Jedná věta, kterou od Alice uslyšel, byla nabitá zděšením: „Bella mi zmizela!“

Dál neposlouchal. Tak rychle snad nikdy neběžel, byl u dubu v mžiku. Viděl svou ženu stále stočenou na dece a Rose, sedící vedle ní, s knihou v ruce. Ta scéna vypadala tak poklidně  - a pak ho něco zastavilo.

Rose ho uslyšela a vzhlédla. S němým úžasem sledovala, jak děsivou razancí narazil do neviditelné stěny, jež ho zpětným nárazem odmrštila na statný smrk, který se tím úderem zlomil jako tříska. Zvuk padajícího kmene vytrhl ze spánku Bellu. Zmateně vzhlédla a strnula.

Vnímala TO. Vnímala jak kolem dubu pulsuje energie, tak zvláštní a silná. Pouhým okem neviděla vůbec nic, ale cítila tu hradbu, která je uzavírala spolu s dubem do koule silového pole.

Rose stála na vnitřní hranici a dotýkala se jí. V tu chvíli se znovu objevil vyděšený Edward a jen několik sekund na to, se u stěny zhmotnil zbytek Cullenů. Slyšeli se navzájem, ale to bylo vše.

Jasper necítil jejich emoce, Edward neslyšel Roseiny myšlenky a Alici obě zmizely.

„Co je to?“ vydechla konečně Bella.

„To neděláš ty? Nebo děti?“ zmateně se na ní zadíval Jasper.

„Rozhodně ne! Nemáme tolik síly a ani důvod vytvořit tuhle,“ zaváhala nad pojmenováním, „hradbu.“

„Zkusím to přeskočit,“ nechtěl se vzdát Edward a hlavně chtěl za každou cenu k Belle.

„To nejde,“ zastavila ho. „Já to sice taky nevidím, ale okraje cítím naprosto jasně. Je to koule. Táhne se od vrcholku stromu, až po jeho nejhlubší kořen. Nemůžeš se ani podhrabat.“ Se strachem v očích se namáhavě postavila. Rose byla hned u ní a pomohla jí.

„Co to mohlo způsobit? A hlavně z jakého důvodu?“ ozval se Carlisle, ale na jeho otázku už nestihl nikdo zareagovat.

Úplně bez varování Bellou projela prudká a intenzivní bolest. Tak jí to překvapilo, že se zmohla jen na syknutí.

Všichni zřetelně viděli, že se jí na obrovském, vzedmutém břiše tvoří vlnobití.

„Panebože, lásko!“ zajíknul se Edward, vyděšeně se přitiskl na stěnu a zabušil do ní. Ta se jen zavlnila a pružně rány odrazila.

Rose zachytila Bellu, pod kterou se podlomila kolena a jemně ji položila na deku.

Carlisle okamžitě začal chrlit pokyny, které Rose bez řečí plnila. Neměly tam nic než deku, polštáře a malý nůž, kterým chtěla Rose pro Bellu naloupat kůru s mízou.

V tom se ozval dusot a z křoví se vynořil Jake.

„Co se to tu děje?“ jak šel, dopínal si kalhoty. „U vás je pusto a tak jsem běžel po stopě…“ zarazil se, když mu došlo co vidí. Natáhl ruku a šťouchl do pružné bariéry. S otázkou v očích pohlédl na Emmetta, ale dostalo se mu jen záporné zavrtění hlavou. Už se chtěl začít vyptávat, když Bella znovu zasténala. Vyplašeně zavřel pusu.

Ležela na zádech, hlavu a lopatky podepřené, kolena pokrčená. Letní šaty měla nyní roztržené na břiše, aby Rose viděla zřetelně pohyby dětí pod kůží, sukni vykasanou na kolena.

Bella o porodu přečetla co se dalo, takže měla představu, co by mělo následovat. Jenže tohle nebyly lidské děti a ani ona už nebyla člověk.

Čekala na prasknutí plodové vody, na počátek kontrakcí, ale nic se nedělo.

Mohlo ji napadnout, že porod nebude  probíhat stejně jako u člověka.

Jediné co nyní vnímala, byl šílený tlak. Měla pocit, že jí břicho každým okamžikem exploduje.

Rose u ní bezradně klečela a držela jí za ruku a šeptala uklidňujícím hlasem, že všechno bude v pořádku.

Bella však věděla svoje. Její břicho se ještě více napjalo a nafouklo. Skrz kůži, byly jasně vidět siluety dětských tělíček. Jejich pohyby se stávaly prudkými, zrychlovaly se a vyvolávaly v ní vlny šílené bolesti. Záda měla prohnutá do oblouku a zuby křečovitě zatnuté. Do její mysli prostoupené bolestí, se promítla naléhavá myšlenka dětí.

Musí ven, hned.

Nemohou dýchat, mají málo místa.

„Rose,“ procedila přes zatnuté zuby a znovu se vzepjala pod novým náporem bolestivého tlaku.

„Ten nůž,“ podařilo se jí vyslovit, než se jí obličej zkroutil do útrpného šklebu.

Rose pochopila a vyděšeně se zadívala na Carlislea.

„Budeš to muset udělat Rose,“ souhlasil nešťastně. Pak jí vysvětlil, jak má vést řez.

„Bello, budeš muset leže v klidu. Jinak bych mohla ublížit dětem i tobě,“ roztřeseným hlasem jí nabádala Rose, odtrhla si lem trička, obalila jím kus dřeva a vtiskla ho Belle mezi zuby.

Ta se s vděčností zakousla a odevzdaně pozorovala, jak se Rosina ruka s nožem blíží k jejímu břichu.

Vyhledala pohledem Edwardovy oči a jejich pohledy se zaklesly.

Strnule klečel u bariéry, čelem a jednou rukou opřený o neviditelnou clonu a jeho oči prozrazovaly, jaké utrpení mu působí to, co vidí.

Rose se nadechla a přiložila nůž k Bellinu stále se vlnícímu břichu.

Ve chvíli, kdy se dotkla studeným ostřím její pokožky, Bella zaúpěla a skrz kůži se protáhla maličká ruka. Rose nevěřícně zalapala po dechu a chtěla rychle udělat řez v domnění, že Bellino břicho pod tím tlakem praská.

„Počkej Rose,“ zarazil jí užasle znějící Carlisleův hlas.

Ručička se dál protahovala ven, až byla vidět po drobný loket. Kůže kolem ní byla dokonale stažená a nikde ani kapka krve. Hned za ručkou následovala druhá.

Naprosto konsternované publikum sledovalo, jak se kousek po kousku objevuje dětské tělíčko. Prostupovalo skrz její kůži jako kouzlem. Rose jemně uchopila ty maličké ručičky a opatrným tahem pomáhala děťátku projít přes břišní stěnu.

Belle tekly slzy. Přes bolestivou agonii, kterou jí průchod dětí způsoboval, se topila v euforii.

Netušila jak je možné to, co se právě odehrávalo a neměla sílu nad tím uvažovat. Soustředila se pouze na plamínky dětí, a to, aby je udržovala v dostatečné síle.

Netrvalo to dlouho a přes její břicho přišla na svět tři drobná a dokonalá miminka. Neměla na sobě jedinou stopu po plodových obalech. Jakoby vše, v čem se vyvíjela zmizelo a vstřebalo se do Bellina těla. Jakmile poslední z trojčat vyklouzlo ze sevření břišní stěny, Bellino tělo se stáhlo a za několik vteřin by nikdo neřekl, že byla kdy těhotná. Na kůži neměla jedinou prasklinku ani kapičku krve.

Děti neplakaly, byly úplně potichu a Bella s každým jejich namáhavým nádechem cítila, jak se její životní síla přelévá do drobných tělíček.

Přivinula si své děti do náruče a s nekonečnou láskou se zadívala na jejich půvabné tvářičky.

Dokázala to.

Celou její bytostí prostupoval klid a smíření.

Pohlédla na své obecenstvo, které v různém stupni úžasu němě sledovalo zázrak, jež se právě odehrál před jejich očima.

„Rose,“ zašeptala namáhavě. „Prosím pomoz mi k Edwardovi.“

Rose ji i s dětmi v náručí zabalila do deky a opatrně přenesla těsně k bariéře.

Uložila Bellu na zem a děti položila před ní.  Podepřela jí ve své náruči, protože Bella už neměla sílu sama sedět.

Edward dojatě hleděl na své děti, ale jakmile se pohledem střetl s Bellinýma očima, sevřelo se mu hrdlo děsem.

Mimoděk začal kroutit hlavou a obličej mu zkřivila maska bolesti.

Protože pochopil.

Její oči mu říkaly vše, co před ním doposud skrývala.

A ta strašná pravda a jistota, mu drtila srdce na prach.

„Lásko, postarej se o naše děti, žij pro ně. Já už nemohu,“ zašeptala Bella a položila ruku na pružnou stěnu.

Jejich dlaně obkreslovaly jedna druhu.

„Prosím… Ne… Neee!“ Edward nejdříve šeptal, a jak se Belle zpomaloval tep a zadrhával dech, zoufalstvím začal bušit do té proklaté stěny a křičet její jméno.

Zbytečně.

Ona už svou volbu provedla. Rozhodla se už dávno a její volba nešla zvrátit.

Bezhlesně vzlykal a stále šeptal její jméno.

„Je mi to líto, tak moc tě miluji,“ smutně hleděla na jeho zoufalství, které jí pomalu umírající srdce lámalo na kusy.

„Bello, vem si sílu ze mne,“ ozvala se najednou naléhavě Rose.

„To nejde Rose, nepřipravím tě o život, abych mohla žít já. To neudělám.“ Stiskla jí ruku a Rose se rozplakala.

„Všechny vás miluji, řekněte to mamince a Philovi,“ loučila se.

Tísnili se zlomeně u bariéry a každý tonul ve své vlastní bolesti.

Naposledy se vpila do pohledu své lásky. Pak upřela oči na děti a z posledních sil jejich spojení plamenů prohloubila.

V duchu uchopila svůj plamen a rozdělila ho na tři stejné díly.

Její srdce utichalo. Bella vtiskla svou životní sílu do plamenů dětí.

Ještě zaslechla zrychlený tepot jejich srdíček a první tichounké zakňourání. Její tvář prozářil blažený usměv, pohled se jí začal zamlžovat, rozmazávat a vědomí se zastíralo definitivní pokrývkou smrti.

Bez obav k ní natáhla ruku.

xxxx

Všicni zlomeně hleděli na její tělo. Ticho přerušovaly jen tlukoucí srdíčka dětí, bušení Jakeova srdce a vzlykot truchlících.

Pak se ozval podivný zvuk, nepatřící do téhle smuteční atmosféry.

Zašuměl vítr a listy začaly pod jeho taktovkou vydávat podivný, cinkavý tón. Bellino tělo se rozzářilo a z jejích prsou pomalu vystoupal jiskřící obláček. Chvilku se vznášel nad jejím tělem a pak rychlostí blesku zamířil k dubu, který ho okamžitě pohltil.

Dub se zachvěl a několik listů spadlo na šokované nehybné postavy.

V ten okamžik zmizela i dělící clona.

Nikdo nevěděl, jak si přebrat to, co právě viděli.

Edward konečně natáhl ruku a dotkl se Belliny nehybné tváře.V příštím okamžiku svíral její tělo v náručí a kolébal se sem a tam.

Carlisle přiklekl k dětem a prohlédl je. Ačkoli byly potichu a dýchaly, bylo vidět, že se o každý nádech perou. Jejich srdíčka namáhavě tloukla a pokoušela se udržet při životě.

„Jsou strašně slabé,“ zničeně zašeptal Carlisle. „nevím, jestli to zvládnou.“

„Musejí,“ rozhodně se ozval Jake a natahoval ruce k nádherné holčičce s jemným bronzovým chmýřím na hlavičce.

„Rainy,“ zašeptal a přivinul si jí do náruče. Jakmile malá uslyšela jeho srdce, namáhavě otevřela oči a on hleděl do neuvěřitelně jasně zelených studánek.

Zakňourala a očička se jí zase zavřela.

 

Nic z toho Edward neviděl ani neslyšel.

Nevnímal okolí.

Přestalo pro něj existovat. Jeho vesmír se zhroutil a čas se zastavil.

Kolébal se s Bellou v náručí a nevidomýma očima zíral do prázdna.

Necítil.

Nepřemýšlel.

Neexistoval.

Věděl, že pokud dovolí jediné myšlence vniknout do jeho vědomí, vše se stane skutečností a on zešílí.

A tak jen držel chladnoucí tělo ve své náruči a nechal tu hlubokou bolest, aby ho vtáhla pod hladinu.

 

Cullenovi s Jakeem stáli s dětmi v náručí nad tou dvojicí a přemýšleli, jak Edwarda přimět k vnímání. Mluvili na něj, prosili, Emmett se mu pokoušel z Bellina těla sundat ruce, ale ani jemu se nepovedlo to kamenné sevření povolit, musel by mu ublížit a to nechtěl.

Když už byli zoufalí, Alice najednou strnula a vize jí zastřela pohled.

„To ne… Teď ne!“ zhroutila se Jasperovi do náručí a trhavě ze sebe dostala:

„Aro dostal Petera a Charlotte, jsou na cestě sem.“

Celá rodina strnula úlekem, jen jeden člen se naopak probral.

Edward zvedl hlavu. Něžně položil Bellu a prkenně se postavil. S očima zastřenýma doutnající neúnosnou agonií, dutým a chladným hlasem, klidně pronesl: „Dobře, uvítám ho.“

A ve chvíli, kdy všichni začali hlasitě protestovat a on jen nehnutě a chladně oplácel jejich úpěnlivé prosby aby to nedělal, se něco stalo.

To něco byl kouř. Z pootevřených Belliných úst vycházel tenký pramínek bílého kouře.

Všichni nevěřícně sledovali, jak se její tělo zachvělo. Nebyli schopni jediného pohybu.

Edward nechápavě hypnotizoval tělo své ženy.

Po chvíli už to nebyl jen tenký proužek z úst, ale jako by celé její tělo, každým pórem začalo doutnat.

„Né –né!“ vydechl zhrozeně Edward. Stále v šoku se dotkl její paže a v zápětí ucukl. Byla horká.

„Bells,“ vyšlo mu ze rtů.

V tom z ní vystřelily malinké, nazelenalé plameny.

Žár ho donutil ustoupit o několik kroků. Vyděšeně sledoval to samovznícení a nebyl schopen myslet.

Pak se její tělo otřáslo, samovolně se vzneslo nad zem a převrátilo se do vertikální polohy, s rukama roztaženýma, jak při ukřižování. Levitovalo kousek nad zemí a stále sálalo nazelenalými plameny.

Edward se vytrhl ze strnulosti a právě když se chtěl pohnout, a i navzdory sálajícím plamenům stáhnout Bellino tělo k zemi, se napjalo, zvrátilo hlavu, plameny zintensivněly a pak vybuchly v ohnivé smršti.

Oslnivá sálající zář, zastřela všem přítomným zrak a když konečně jejich oči zpracovaly ten výbuch světla, uviděli něco, co nedokázali pochopit.

Před nimi, ve vzdálenosti několika metrů se těsně nad zemí vznášel podivný tvor. Bellino tělo bylo stále patrné, tvořilo vnitřek výjevu. Co však bylo dech beroucí, byl tvar ohnivého ptáka, který jí obklopoval. Kolem paží měla křídla z plamenů a nad ní jasně zářila ptačí hlava se zobákem.

Carlisle vztáhl ruku, jakoby se jí chtěl dotknout a s téměř nábožnou úctou zašeptal:

„Symbol věčného života a znovuzrození…Ona je Fénix.“

A pak Bella otevřela oči a usmála se na ně.

 

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Budu vděčná za každý komentář a kritiku...

 

Povídky od Popoles

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

19)  agness (05.03.2015 13:38)

Už jsem se bála, že ji necháš umřít!! ale tak zlá nejsi, děkuji ti za to ani nevíš, jak se mi ulevilo, že žije!! ...

miamam

18)  miamam (10.06.2011 14:41)

Tak tohle bylo citově vysosávající... Oči mám plný slz. Umírání a znovuzrození bylo prostě umě podané... :'-( :'-( krása

17)  Anji (24.07.2010 20:37)

úžasná povídka!!!! myslím že tohle bys mohla vydat i jako knihu!! něco tak úžasného a originálního jsem už dlouho nečetla!! máš můj obdiv Doufám že vytvoříš další tak zajímavé a skvělé povídky(ff)

Cam

16)  Cam (10.06.2010 14:30)

Teď jsem dočetla celou povídku jedním dechem - a paráda!!! To je tak ORIGINÁLNÍ!!! Díky

Bye

15)  Bye (26.05.2010 10:48)

Popo, !

Popoles

14)  Popoles (26.05.2010 10:21)

Bye, ty jsi úžasná.
Teď tu polykám slzy, Díky

Bye

13)  Bye (26.05.2010 09:42)

K jednomu se Ti teď Popo, přiznám třeba bez mučení,
počet slov, jež uvedla jsi, vyvolal tu mé zděšení!

Teď však hořce lituju, že příběh byl tak krátký,
na chvíli jsem byla TAM a hned jsem zase zpátky.

Za ty řeči, co vedlas níže, musím Tě teď pokárat!
Ty jsi tady přece ten, kdo může první ligu hrát!

Tohle bylo... NĚCO!, Popo. Páni, Ty mi dáváš!
Čarodějko, slovem vládneš - se mnou těžce máváš!

Fantazií umocňuješ napětí i pocity,
nech se prosím přesvědčit, že to dokážeš jenom Ty!

Ty jsi teď tou příčinou, já tak jako Tvá Bella,
shořela jsem na prach a musím vstát z popela!

sakraprace

12)  sakraprace (25.05.2010 21:40)

Taky nabízím jakékoli těžké nářadí. Neopovažuj se takhle se podceňovat.

Popoles

11)  Popoles (25.05.2010 20:29)

Kladivo Neb? AU!

No jo já vim, jsem trošku v depce a tak jsem vzala na pomoc ...tedy vlasně - v té lahvince tramínu, už je sotva půlka...
Bos, díky, nezušila jsem, že to sleduješ

sfinga

10)  sfinga (25.05.2010 19:40)

Fénix... Páni... Heleď Popo, zbytek si domysli. Já jsem totiž v šoku Jsi skvělá

Bosorka

9)  Bosorka (25.05.2010 19:19)

Popo a já ji to kladivo podám! Je to úžasný!

Nebraska

8)  Nebraska (25.05.2010 19:18)

Já tě něčím fláknu asi!!!
Kladivem!
Nevadí ti, že jsem z každý tvý kapitoly posazená na zadku? A rozhodně nejen já? ;)
Dyť my tě milujeme, ty joudo

Popoles

7)  Popoles (25.05.2010 19:10)

Holky moc vám děkuji za krásné komenty.
Trochu jsem se bála, že to ve zdejší první lize nebude mít žádnou odezvu.

sakraprace

6)  sakraprace (25.05.2010 13:10)

Popo, normálně jsem si poslinala klávesnici, jak mi spadla brada ke kolenům. Tvá fantazie je úžasná. Neskutečně krásný příběh

Evelyn

5)  Evelyn (25.05.2010 07:45)

Popo, to... bylo úchvatné. Bradu mám někde u kolen a jen tak se na své místo asi nevrátí. Úžasný díl a já obdivuji Tvůj talent a fantasii

Ewik

4)  Ewik (24.05.2010 23:14)

Nádherné
Eiblin mě vždy dostane...Edwardova bolest a potom Fénix, to mě úplně dojalo.
Krásně píšeš Můžu se jen

Nebraska

3)  Nebraska (24.05.2010 22:08)

Teda Popo, tys mě fakt dostala...
Nejdřív Bonnie. Pak Rainy. Eiblin. Bella. Strom. Děti. Porod!! Edward.
Fénix.
Jsi úžasná

Hanetka

2)  Hanetka (24.05.2010 22:06)

Jak láska srdcí, která dozněla,
se znovu rodí z prachu, z popela,
naději sladkou dává nám tu dnes
ta čarodějka Popoles.

Popoles

1)  Popoles (24.05.2010 21:36)

Taaak mí drazí, trvalo to dlouho a já děkuji těm, co čekali na další díl za trpělivost.
Doufám, že tahle kapitola vám to čekání aspoň trochu vynahradí.
A pozor - má to 5940 slov, takže jen pro pevné nervy...
Hezké počtení

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek