Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Proroctví_perex.JPG

Bella si prostuduje pokyny od Eiblin a zkusí je v praxi.

Najde v sobě sílu projít časem a setká se s tajemným, červenookým cizincem?

„Bello, no tak, vzbuď se,“ někdo jí třásl s ramenem.

Bella se prudce posadila a chvilku dezorientovaně těkala očima po neznámém pokoji, až se jí zastavily na obličeji Kate.

„Proš si křišela?“ ozval se tenký hlásek a Bellin pohled putoval ke kolenům Kate, dokud se její oči nestřetly se stejně zelenými, které na ni zkoumavě upíral malý klučina.

„Ty ses něčeho báva?“ ozvalo se hned vedle. To promluvil druhý malý uličník, který byl k nerozeznání od prvního.

„Kluci tě chtěli překvapit, ale vyděsila jsi je, když jsi z ničeho nic začala křičet, tak doběhli pro mě,“ řekla Kate.

Bella honem nasadila překvapený obličej.

„To se mi asi muselo zdát něco bubácích“ a vykulila na kluky oči. Ti se začali smát a vyšplhali k ní do postele.

Bella objala jejich malá tělíčka a se smíchem je začala lechtat.

Kate chvíli s úsměvem pozorovala to klubko rukou a nohou, než rázně zakročila.

„Tak dost kluci, nechte Bellu obléknout a utíkejte za tatínkem. Určitě už bude mít hotovu snídani.“

Jako na povel Belle zakručelo hlasitě v žaludku.

„Jo, a já mám takový hlad, že se asi zakousnu do některého z vás uhááá!“ Bella se zašklebila, oblízla si rty a mlsně začichala.

Malí raubíři s křikem a smíchem vypadli z pokoje a běželi do kuchyně.

„Jsi v pořádku?“ Kate se nenechala tak snadno obalamutit.

„Jasně, ani si už nepamatuju co se mi zdálo,“ řekla Bela a s pokrčením ramen se vykulila z postele.

Kate to nechala být a odešla za syny.

Bella byla ráda, že za ní nepřišel Nate, u něj by jí to lhaní neprošlo.

Pustila teplou vodu a s úlevou se nechala masírovat prudkým proudem. V hlavě jí začaly naskakovat vzpomínky na ten sen. Musel to být sen, i když měla pocit, že byla vzhůru.

Přemýšlela, co to všechno mělo znamenat. Jako by ti, co po ní něco chtěli, nemohli mluvit bez všech těch tajemností.

„Třeba by mohli poslat mail,“ brblala si pro sebe a pak se začala hihňat, když si představila ducha, jak bezradně hledí na klávesnici a pokouší se proniknout do tajů Windows.

Jenže smích jí odumřel na rtech ve chvíli, kdy si vybavila JEHO tvář a pohled rudých očí.

Ty oči s ní dělaly zvláštní věci. Nejdřív se strašně vyděsila, ale přesto věděla, že se nebojí jeho... že on by jí neublížil.

„No Bello, to je pěknej nesmysl, přestaň tu rozumovat, stejně nic nevykoumáš.“ Když takto pěkně poradila sama sobě, vylezla ze sprchy a v rychlosti dokončila ranní hygienu.

 

„Bells, já myslel, že se tam rozpustíš,“ Nate na ní zamrkal. Když koukala na tu spokojenou rodinku, zvedla se jí nálada.

„Tak co budeme dneska dělat?“ zeptala se Natea.

„Cokoli budeš chtít, dneska jsem si vzal volno.“

U snídaně mluvili jeden přes druhého. Když se všichni najedli, Kate vzala děti a připravila je na odchod do letní školky.

„Víš, já i Nate jsme hodně pracovně vytížení a normálně zaměstnáváme chůvu, ale přes léto tu vedu takový program pro malé děti.“

Kluci se do školky moc těšili – vyprávěli Belle o kamarádech a o tom, že dnes půjdou do ZOO.

„Nechceš jít s námi?“ zeptala se Kate.

„To tak,“ zaprotestoval Nathan. „Já si vezmu volno a ty mi jí odvedeš na celý den – nech si zajít chuť.“ A na oko načuřeně se na Kate zaškaredil.

Když Kate a děti odešly, Nate hodlal vzít Bellu na prohlídku okolí. Už byli připraveni odejít, když Nateovi zazvonil mobil.

„Swan," řekl Nate a chvíli poslouchal. Bella viděla, jak se mu veselost vytrácí z tváře a začíná se mračit.

„Ano pane, budu tam tak za dvě hodiny, nashledanou.“

Nate se na Bellu nešťastě podíval.

„Nech mne hádat, musíš do práce,“ odhadla Bella.

„Je mi to moc líto Bells, ale asi se neuvidíme pár dní. Zadrželi několik lumpů a potřebují mě u výslechů.“

„Já je chápu, detektor lži, který umí i vyšetřovat, hned tak jinde neseženou,“ zkusila zažertovat Bella, ale i jí mrzelo, že Nate musí odjet.

„Co tu budeš sama dělat? Kate se vrátí až odpoledne.“

„Tak o to neměj strach, trochu prozkoumám okolí a pak si budu třeba číst.“

„Tak jo, klidně jdi i do rezervace – ale Bells - opatrně, nechoď daleko, jasný?“

„Jasně mami,“ pitvořila se Bella.

Když Nate odjel, chvíli bloumala po domě a obdivovala jeho účelnost a krásu.

Čím dál tím víc se jí ale do mysli vkrádala vzpomínka na rudé oči a tvář ke které patřily.

Bella se vrátila k sobě do pokoje a opatrně vyndala z batohu kroniku.

Chtěla se dozvědět víc o Eiblin a jejích vizích.

Chvíli přizpůsobovala své oči stylu písma a mluvy, ale po chvíli si je už sama převáděla do moderní podoby:

Čas je jako dlouhá a nekonečná chodba, se spoustou dveří. Pokud je člověk dostatečně silný, dokáže svou podstatu do této chodby přenést. Aby však otevřel jednotlivé dveře a prošel jimi, musí jeho duchovní plamen plát obrovskou silou. Někteří zvláště nadaní, umí čerpat sílu z okolní přírody. Ta mu však musí svou silu propůjčit dobrovolně, nelze si ji vzít násilím. Proudem času lze projít jen jako duše. Tělo zůstává v čase kde se zrodilo.

Tuto zákonitost bude moci porušit pouze ta, které se dotkne mé Proroctví a to jen v případě, že se k tomu sama rozhodne.

A Pamatuj dcero Nadaných – ať už v jiném čase uděláš cokoli, nesmíš minulosti říci nic o budoucnosti. Tvá volba ovlivní nejen budoucnost našeho rodu, ale i životy bytostí, se kterými se svážeš.

Bella přemýšlela co to znamená a jak mohla Eiblin získat takové informace. Četla dál.

Byla jsem vtažena vírem času a viděla následky tvých voleb. Stojíš na křižovatce a mě je zapovězeno napsat, co jsem viděla. Platí pro mne stejná pravidla - nesmím vyjevit budoucnosti co se ještě nestalo, aby neovlivnila tvé rozhodnutí. Proto zvažuj dobře své volby, budeš s nimi muset žít.

„No, tak to ti pěkně děkuji, Eiblin. A co když to nejsem já, ta z Proroctví, co když se pleteš...“

Bella měla v hlavě zmatek a tak se oblékla, uklidila kroniku a vyrazila do rezervace.

Šla na zahradu a našla branku, o které jí Nate říkal. Vedla na lesní cestičku a ztrácela se v zelené džungli.

Bella po ní šla až tam, kde mizela a splývala s okolním lesem. Byl zde klid, jen ptáci zpívali a ve větvích šuměl vítr.

Bella se rozhlížela po okolních stromech a měla pocit, jakoby jí vítaly. Jakoby byla dlouho pryč a nyní se konečně vrátila domů. Cítila, jak ji naplňuje radost a proudí jí nová energie.

Šla ještě kousek dál, prolézala křoví a proplétala se pod padlými kmeny.

Neměla strach, že nenajde cestu zpět, věděla, že stromy jí povedou. Byla si jistá, že jí vedou i nyní. Viděla v duchu tenký pramínek energie, který sílil, jak podél něj postupovala vpřed.

Po chvíli to nebyl pramínek, ale silný proud, který Bellu s jistotou vedl a směroval.

Najednou se zarazila. Stála na louce, která jako by z oka vypadla té ve Forks.

Jediný rozdíl byl v tom, že uprostřed louky stál dub. Byl to zdroj energie, který ji sem přivedl. Bella si prohlížela ten mohutný strom, byla uchvácena jeho silou a velikostí. Musel zde stát už stovky let, a i přes několik zlomených větví a očividný zásah bleskem, stále kypěl životem. Šla až k němu a sotva se dotkla rukou jeho kůry, pocítila mravenčení. Prostoupil jí radostný pocit shledání.

„Ahoj, proč mám pocit, že už tě dlouho hledám a ani o tom nevím?“ pošeptala Bella.

Sedla si na mechem porostlý kořen a pohodlně se opřela.

Zavřela oči a nechala se unášet zvuky lesa. Pomalu cítila, jak se její energie propojuje s tou, která proudila z dubu.

Pamatovala si radu Eiblin a v duchu se ho dovolila, zda smí jeho sílu použít. Tu odezvu, kterou z dubu cítila, si nemohla vyložit jinak, než jako nadšený souhlas.

„Vnitřní plamen, tak jo zkusme to,“ zašeptala a zkusila si představit svou životní energii jako plamen svíce.

Před vnitřním zrakem jí plápolal nazelenalým světlem. Byl silný a mohutný. Když se však její energie spojila s životní silou dubu, už to nebyla svíce, ale pochodeň, která plála jasným plamenem.

Bella se soustředila na tvář, kterou nemohla vypudit z mysli.

„Chtěla bych ho vidět,“ pomyslela si.

V tom okamžiku se její duše odpoutala od těla a přímo se vsákla do středu mohutného dubu. Bella cítila, jak prostupuje jednotlivými letokruhy a se stále větším tlakem, se noří se do minulosti. Neviděla chodbu, ale uvědomila si, že se zastavila mezi dvěma letokruhy.

Váhala, věděla, že pokud půjde dál, nic už nebude takové jako dřív. Ale ta touha znovu spatřit jeho tvář, byla silnější než její obavy. A když si tohle ujasnila, najednou uviděla před sebou mihotající se záři. Nadechla se, zavřela oči a prošla skrz.

Když oči otevřela, chvíli se přizpůsobovaly šeru, ve kterém se nacházela. Byla to nějaká tmavá ulička ve městě. Nevěděla kde je, pomalu šla uličkou a rozhlížela se.

V tom se ozvaly spěšné kroky. Jako by někdo utíkal. Ohlédla se a viděla nedaleko před sebou běžet dívku. Byla oblečená do podivných šatů. Bella si uvědomila, že vypadají jak z počátku dvacátého století. Schovala se do výklenku ve zdi a pozorovala scénu před sebou.

Kousek za dívkou spěchal nějaký muž. Bella se zachvěla, když uviděla toho pobudu s divokým výrazem a zahlédla nůž, který se mu blýskal v ruce. Dohonil dívku a chtěl ji zatáhnout do průjezdu domu. V tom se mihl stín, a dívka byla najednou volná. Na nic nečekala a s hrdlem staženým hrůzou, rychle utekla. Bella vyšla ze svého úkrytu a nahlédla do průjezdu.

Scéna kterou spatřila, se jí navždy vryla do pamněti.

Pobuda ležel v náručí jiného muže. Ten měl hlavu sehnutou k jeho krku a zdálo se, že ho líbá. Bella se zmateně nadechla a upoutala pozornost toho, co se skláněl nad pobudou.

V tu chvíli věděla, že se dívá do očí muže ze svého snu a cítila, jak jí prochází hrůza. Pochopila, proč má rudé oči. Vypil tomu pobudovi krev! Nebála se však jeho, byla jen zhrozena tím, co udělal.

Mladík pustil tělo již mrtvého pobudy a narovnal se. Zíral na Bellu krvavě rubínovýma očima a ona stála, jak zhypnotizovaná.

Udělal nerozhodně pár korků směrem k ní.

To Bellu vytrhlo ze strnulosti a zavzlykala.

„Prosím... ne.“

„Mladík se zarazil a řekl hlasem krásným a měkkým jak samet: „Neboj se, já ti neublížím.“

„Já vím,“ řekla Bella s takovou jistotou, až jí to samotnou udivilo a sledovala překvapení v jeho nádherné tváři.

„Jen nechci, abys tohle dělal. Nechci, abys zabíjel.“

„Neznáš mne, jsem zrůda a zrůdy tohle dělají,“ řekl a v těch slovech bylo veškeré opovržení a bolest, které cítil.

„Ne, ty nejsi zrůda, tomu nevěřím!“

Mladík se na ní díval s toužebným pohledem.

„Nemáš představu, jak moc bych chtěl tvým slovům věřit. Ale jsem upír. Proč si myslíš, že bych neměl zabíjet, chovat se přirozeně, tak, jak mi káže moje podstata?“

„Nevím, jen cítím, že tohle je špatné a ty špatný nejsi."

Mladí stál a zmateně si dívku prohlížel.

„Kdo vlastně jsi? Proč necítím tvou vůni, ani neslyším tvé myšlenky?“

„Ty slyšíš lidské myšlenky?“

„Ano, je to můj dar. Můj druh je občas obdařen zvláštními schopnostmi.“

Pokývala hlavou, jakoby to pro ni bylo naprosto běžné.

„Jmenuji se Bella a jsem jen obyčejný člověk.“

„Já jsem Edward.“

Chtěl k ní přistoupit, ale v tom se její tělo rozzářilo a začalo mizet.

Bella cítila, jak jí časový proud vtahuje zpět. Viděla Edwarda, jak k ní natahuje ruku.

A než se stačila nadechnout, seděla zpět pod stromem a srdce jí bušilo s intenzitou kovářského kladiva.

Moje shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

3)  agness (04.03.2015 13:33)

Souhlasím s miamam, teda v té první a poslední části. Ale jestli všichni napsali svoje komenty na stmívání.eu, tak to chápu. Já ale komentuju tady! Super povídka. Tohle bude ještě zajímavý... Eddie, pijící lidskou krev, obrátivše se na zvířecí po setkání s tajemnou dívkou... Teď mluvím jak někdo z jiný doby, co?

Twilly

2)  Twilly (21.11.2011 17:34)

miamam

1)  miamam (06.06.2011 16:01)

Říkala jsem si, proč že tu nejsou žádné komentáře, probůh??!!! No, teď mi došlo, že i své komentáře jsem psala na Stmivani.eu Čtu tuhle povídku podruhé a moc si ji užívám. Jojo.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek