Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/Proroctv%C3%AD_perex.JPG

Tož držte si klobouky, jedem z kopce, příběh pokračuje.
Tentokrát se dozvíme, co je vlastně Eiblin zač.

„Počkej Alice jak to myslíš – že je to stejné?“ sledoval jí Edward a Alice mu zopakovala svou starou vizi s Arem.

V pozadí louky se rýsovaly postavy, které obklopovala zvláštní mlha. Byla hutná, leskle bílá, skoro jako tenký satén, jiskřila energií a pulsovala.

Pak mu Alice znovu ukázala své vize Belly.

„Máš pravdu, vypadá to stejně, hlavně v té druhé letní vizi. A Bella je tam vidět vlastně jen od ramen nahoru a od stehen dolů.“

„C o to může znamenat?“ dumala Alice.

„Nemám tušení, třeba se v Bells formuje další schopnost. Jenže teď s tím stejně nic neuděláme, budeme muset počkat až ona sama začne pozorovat něco zvláštního," dumal Edward.

„Já sice netuším jaké máte potíže s mlhou, ale Bella má teď poněkud aktuálnější problém,“ přerušil jejich úvahy Nate. Obrátil se k Belle, která byla stále zabraná do svých myšlenek: „Budeš to muset říci René,“ vysvětlil s úšklebkem a sledoval jak se na Bellině tváři objevuje panika.

Bella těžce polkla. Představa jak své impulzivní matce sděluje, že bude mít v sedmnácti dítě, jí sevřela krk.

„Asi by to nešlo odložit až po porodu, že?“ zkoušela se z toho vykroutit.

Nate poťouchle zavrtěl hlavou. „Neblbni Bells, víš, že sem stejně chtějí příští týden přiletět, tak budeš muset s pravdou ven,“ připomněl jí.

Bella střelila pohledem k Edwardovi. „Máte doma azbestový oblek?“ zeptala se zcela vážně.

„Proč prosím tě?“ vykulil oči její drahý.

„No mamka je trošku impulzivní a má prudší povahu. Takže bych nerada držela pohotovost s hasičákem v ruce.“

Edward jen protočil panenky a objal ji. „Neboj, možná to pro ni bude šok, ale smíří se s tím.“

„Tak jo Bello, už tě dneska necháme na pokoji,“ řekl Carlisle. „Pamatuj, měla bys jíst co nejvíc ovoce a zeleniny, maso pokud možno né moc propečené a předpokládám, že podstatnější část jídelníčku ti bude tvořit „stromová“ strava. Zbytek lidského jídla ti asi bude dělat čím dál větší potíže. No a jestli ten prcek bude po tátovi,“ šlehl pohledem k Edwardovi, který se při slově táta blaženě zakřenil, „možná budeš potřebovat krev.“

Tak nyní se zakřenila Bella a vůbec to nebylo blažeností.

„Fajn, tak to abych se rovnou přestěhovala na pilu, abych měla přísun čerstvých polínek a ještě si pořídila nějakou zvířenu vhodnou k vysávání,“ ironicky zamumlala, ale Carlisle to slyšel.

„Spíš bys měla zkusit navrtat nějaké stromy, protože dřevo asi jíst nebudeš, potřebuješ mízu, která vede ve stromech živiny. A jestli budeš potřebovat krev, pak ti jí seženu,“ uklidňoval jí Carlisle.

„Už je pozdě a já jsem unavená, zítra je škola, takže se jdu pokusit usnout,“ oznámila Bella. Už toho na ní bylo moc a chtěla být chvilku sama. Čapla za ruku Edwarda a nabrala směr svůj pokoj.

Nechala ho tam a šla si dát sprchu. Pod proudem horké vody dokázala na chvíli vypnout a na nic nemyslet. Když se usušila, oblékla si bavlněné pyžamo – tílko a kalhoty.

Edward na ní čekal v pokoji. Ležel na posteli a když jí uviděl, obličej se mu rozzářil úsměvem.

„Moc ti to sluší miláčku,“ pohladil jí po tváři a zabalil jí do deky. Pak jí objal a se spokojeným výrazem k sobě přitiskl.

Bella se pohodlně uvelebila v jeho náručí. Spánek však stále nepřicházel. Její mozek neustále třídil informace, které se na ní dneska navalily.

To že je těhotná raději odsunula do pozadí a přemýšlela nad jinou věcí.

Stále jí vrtalo hlavou, kde se vlastně v její genetické výbavě vzaly všechny ty anomálie. Pak jí napadlo, že na několik otázek by jí mohla odpovědět Eiblin.

Jenže jak jí zavolat? Chodila k ní nečekaně, většinou ve spánku.

Bella zavřela oči a snažila se vyvolat v paměti co nejpřesnější vzpomínku na její poslední návštěvu. Soustředila se na její tvář a přání si s ní promluvit.

„Bello co to děláš?“ matně zaslechla jako z dálky Edwardův vylekaný hlas. Pak si uvědomila, že cítí známý tlak a než se stačila vzpamatovat, stála v nějakém cizím pokoji a nevěřícně zírala na ženu, která seděla na malém sofa a něco psala brkem na pergamen.

Bella se rozhlédla po místnosti. Byla vkusně a účelně zařízená - několik kusů nábytku, na stěně gobelíny a na podlaze kožešiny.

I tak cítila, že z netěsnících oken sem proniká chlad a silné zdi domu neochrání před studeným zimním počasím.

Stála bez pohnutí zatím nepovšimnuta, takže si mohla tu ženu prohlédnout. Dlouhé jednoduché šaty, pevné kožené botky na zavazování a pláštěnka bez rukávů s kožešinovou podšívkou. Vlasy jí volně splývaly po zádech v hustých vlnách. Klidně by mohly být dvojčata, ta podoba byla neuvěřitelná.

Ano, bez pochyby to byla Eiblin, bez záře a zcela jistě hmotná.

Situace se prohodila, pomyslela si Bella se stopou hysterie.

V tom Eiblin zvedla hlavu a zalapala po dechu.

„Isabello!?... Jak... Co zde děláš?“ šokovaně a trochu zděšeně na ní zírala.

Bella na tom byla podobně. Strašně jí vyvedlo z míry, jak snadno se za Eiblin přenesla. Ještě že sem nepřitáhla i své tělo, napadlo jí.

„Ahoj Eiblin, promiň že tě ruším, ale potřebuji něco vysvětlit.“

„Bello přenést se do minulosti tak vzdálené jest velmi nebezpečné. Velké množství síly tvého plamene jest zapotřebí bys tu mohla býti a tělo tvé zatím podlehnouti zkáze může,“ naléhavým tónem jí řekla Eiblin a nesouhlasně se zamračila.

„Ty jsi taky přišla za mnou a nic se ti nestalo,“ oponovala jí Bella.

„To něco jiného jest. Já mám k přechodu v čase předpoklady a daleko více zkušeností. Ale nechme již planých řečí. Zjev mi důvod, proč jsi ducha svého tak dalekou cestu časem podniknout nechala.“

Eiblin na ní vyčkávavě hleděla a Bella přemýšlela jak se zeptat, aby tomu Eiblin rozuměla. Přece jen jí nemůže říci, že její genetická výbava má několik chromozomů nad plán.

„No víš Eiblin v mé době lidé objevili hodně věcí. Jednou z nich je, že lidská krev se skládá z několika částí. U všech lidí je to stejné, jen v té mojí krvi je něco navíc. Jako bych v sobě měla část stromové mízy a ještě další podivné složky. Takže by mě zajímalo, zda mi k tomu můžeš něco říci, protože se měním a chtěla bych vědět co můžu očekávat.“

Bella pozorně sledovala Eiblininu tvář. Zračila se v ní zvědavost, pochopení, starost a nerozhodnost.

Nakonec pokývala hlavou a řekla: „Dobrá Isabello, pokusím se objasnit alespoň z části tvou odlišnost.“ Zahleděla se z okna a pak začala vyprávět.

„Předkové moji pocházeli z rodu ranhojičů, léčitelů a kořenářek. Řemeslo toto se předávalo z otce na syna a z matky na dceru. Základem úspěchu v léčení byla znalost přírody. Moci její a síly, kterou má člověk respektovat a v pokoře přijímat.

Věděli, že člověk neobývá tuto zemi sám, ale že je zde mnoho tvorů, kteří svou existenci musí tajit. V dobách dávných žili lidé s vědomí, že bytosti magické, jsou součástí přírody a navzájem si nezasahovali do svých existencí.

Lidé si žili své omezené a krátké životy a v namyšlenosti své ustanovili se pány světa tohoto. Vše co odlišné bylo a jiné, začali bez milosti pronásledovati.

Magické bytosti se tedy stáhly z očí lidí a vytvořily si vlastní prostor k životu. V lidských vzpomínkách postupem času úplně vymizely, nebo z nich pohádky a pověsti lidskou fantazií okořeněné vytvořeny byly.“

Bella fascinovaně poslouchala Eiblinin hluboký hlas.

„Pohleď,“ vyzvala jí Eiblin a pokynula k oknu.

Bella se vyklonila ven. Dům obklopovala malá stavení, chalupy a níže ještě malá vesnice. Za ní kam jen oko dohlédlo se rozprostíraly hluboké lesy.

„Jsme jen kousek od domu, kde nyní přebýváš Bello,“ řekla jí Eiblin. „Za ta staletí lidé kraj tento k nepoznání změnili,“ řekla smutně.

„Ale abych dostala se k tomu co zajímá tě..."

 

„Žil jeden mladík jež přírodu choval ve velké úctě. Měl dar silné vůle a dokázal naslouchati svému plamenu. Dary tyto užíval jen v dobrém a lidem hojně pomáhal. Chystal se řemeslo po otci svém převzíti a ranhojičem pro okolí široké se státi.

Často pro otce svého sháněl byliny a na několikadenní cesty vyrážel, by nalezl býlí a kořínky rozličné, jež ku léčení potřebné byly.

Tak stalo se, že potkal v lese na mýtině dívku. Krásou a něhou oplývala a on hned srdce své pro ni ztratil. I v jejím srdci začal klíčiti tento cit, ač jí měl být navždy zapovězen, neb ona člověkem nebyla.

Jednoho dne, když na dostaveníčko za svou láskou spěchal, cestu mu zkřížil podivný tvor. Bez varovaní či důvodu zjevného na mladíka zaútočil a do krku jeho zuby zaťal. Něco však vyrušiti ho muselo, pročež kořist svou pustil a v okamžení jediném zmizel. Bolest děsivá rozlévala se jeho tělem a křik ten úpěnlivý uslyšela i láska jeho.

Pochopiv co stalo se, svou magii naň použila a zranění jeho vyléčila. Až v okamžik tento seznal mladík, že láska jeho člověkem není.

Byla dryáda, bytost lesní, spojená se stromy a v nich přebývající.

 

Nechtíc zkázu jí přivodit, zařekl se již nikdy jí nevyhledati a pokušení se vyhnouti. Však síla jejich lásky překonala vůli jejich a oni sezdat se nechali. Dívka zřekla se života jí předurčeného a s láskou svou odešla v lidský svět.

Za nedlouhý čas seznala, že lůno její novým životem rozkvetlo a zprávu tuto choti svému radostně oznámit spěchala. Ten však zděšen zprávou touto, chtěl ženu svou bylinami plodu zbaviti.

Dryády totiž nemohly s člověkem dítě počíti, aniž by životem svým to zaplatily.

Muž nechtěl o lásku svou přijít, však ona zadržela počínání jeho a navzdory osudu krutému, rozhodla se dítěti svému život dát.

Když přišel její čas a dítě mělo spatřit světlo světa, poručila muži svému, by odnesl jí na palouk, kde prvně se zřeli a zde pod nejvyšší strom jí položiti měl.

Po čase plném krutých porodních bolestí, spatřilo světlo světa dítě, jež navenek se od ostatních nelišilo, však po svých rodičích schopnostmi zvláštními vládnout mělo.

A s prvním nádechem jeho opustila duše matky tělo a vstoupila do stromu, pod kterým porod proběhl.

Dle legend lidu jejího, zde její duše přebývati bude, dokud strom poslední živý list neshodí.“

Eiblin na chvíli utichla a s jemným úsměvem se podívala na Bellu, která zabraná do toho příběhu ani nedutala.

 

„To dítě jež zrozeno bylo z dryády a člověka, jež přežil napadení upírem, jsem já.“

 

Bella zalapala po dechu. Události, jež jí neustále vířily v mysli začaly konečně zapadat na své místo.

„Ten strom... Eiblin není to ten dub, kterým jsem poprvé prošla do minulosti?“ zeptala se udiveně Bella.

„Ano, je to on,“ souhlasně pokývala Eiblin. „Duše matky mojí je s ním stále spjatá a čeká na své vysvobození by mohla odejíti za duší otce mého.“

„Co se stalo s tvým otcem?“ zašeptla Bella, jako by nechtěla porušit kouzlo té chvíle.

„Můj otec pohřbil tělo matčino a zlomen žalem, předal mne do opatrování otci svému. Pověděl mu celý tento příběh a pak si na svůj život sáhl,“ Eiblin se bolestně stáhla tvář.

 

„To je mi strašně líto, Eiblin. Děkuji ti, že jsi mi pověděla svůj příběh. Konečně jsem pochopila, alespoň část toho kým jsem. Stále však nechápu, proč právě já mám být tou, která naplní tvé Proroctví. Vždyť generace tvých potomků přede mnou musela ve své krvi nést stejné dědictví jako já. I má matka musí mít stejnou krev jako já,“ přemýšlela nahlas Bella.

Eiblin se usmála.

„Bello, k tomu aby vznikl dobrý chléb nestačí míti pouze přísad správných. Přísady prohnísti se musí a pak těsto vykynouti ve správný čas nechat je třeba. Až poté co vykyne seznáme, zda kvasnice byly dostatečně silné. Z těsta je třeba bochník udělati a ten dáti do pece správně vyhřáté. Je nutná přítomnost zkušeného pekaře, by chléb včas z výhně vyjmul a dílo tak bylo zdárně dokonáno.“

Bella si nejdříve říkala, co to zase Eiblin mele, ale pak jí její slova začala dávat smysl.

„Takže mi vlastně říkáš, že až v mé době a v mé osobě se střetly všechny správné přísady tak, abych Proroctví mohla naplnit?“ podivila se Bella.

„Ano, přesně takto jsem to myslela. Ale už není času nazbyt. Plamen tvůj je slabý a nestabilní. Nastal čas k návratu, jinak by cesta tvá spěla ku tragickému konci. Buď opatrná dcero má, čas je nevyzpytatelný a průchod jeho tokem jest věcí krajně nebezpečnou.“

Eiblin k ní natáhla ruku a když se jich prsty dotkly, pocítila Bella šlehnutí energie, které jí přímo vymrštilo zpět a vtáhlo do jejího těla.

 

„Bello, miláčku... Konečně! Cos to prosím tě udělala, máš představu jak jsi mne vyděsila?“ Edwardův hlas byl naplněn strachem a frustrací a ona cítila jeho pevné sevření když jí popadl do náruče.

Bella zamrkala a zjistila, že už zase kolem ní stojí celá její rodina a sleduje jí v různém stupni strachu, hněvu a obav.

Zkusila promluvit, ale v ústech měla úplně sucho a tělem se jí rozlévá strašná únava.

Najednou jí u rtů zastudilo sklo a ucítila vodu. Kate jí přidržovala sklenici a ona hltavě pila.

Konečně se jí pročistil krk a ona mohla promluvit.

 

„Koukněte všem se omlouvám, ale nemusíte pokaždé vyšilovat, když na pár minut upadnu do limbu,“ zaškaredila se na ně.

„Na pár minut?“ Nateův hlas se v půlce slova zlomil a byl nebezpečně vysoký.

„Bello, nechci tě děsit, ale byla jsi mimo skoro týden,“ objasnil jí důvod jejich obav Carlisle.

Bella vykulila oči a až nyní zaregistrovala kapačku ve své paži.

„No nazdar,“ vyklouzlo jí, „ona říkala, že je to nebezpečné, ale až takhle?“ mumlala si pro sebe.

„Kdo ti co říkal?“ Edward zaslechl její samomluvu a ujal se výslechu.

Bella pochopila že nemá šanci se z toho vykroutit a tak začala vyprávět.

Pověděla jim všechno od toho, jak se neplánovaně přenesla i to co se dozvěděla od Eiblin. Když skončila opět měla v krku jak v Údolí smrti v době polední a všichni na ní zírali jak na přírodní úkaz.

„Takže tím se vysvětluje tvá genetická výbava,“ pronesl Carlisle jehož oči svítily pravým vědeckým zaujetím.

„Dryáda, koho by to napadlo, musím domů, podívat se co o nich najdu,“ řekl Carlisle. Zkontroloval ještě Belle životní funkce, odpojil jí kapačku a naordinoval jí klid a pořádný kus krvavého steaku.

Pak se urychleně sebral, složil své lékařské nádobíčko, popadl vyjukanou Esme za ruku a s vidinou nového bádání za ním zaklaply dveře.

Edward postupně vypakoval ven zbytek rodiny a odešel Belle připravit jídlo.

Zůstala s ní Alice a Rose.

Bella si rukou přejela přes bříško a tázavě na ně pohlédla.

„Neboj, Carlisle říkal, že jsi v pořádku. V podstatě se nic nedělo, jen jsi byla v bezvědomí,“ uklidnila jí Rose.

„Alice, jak vlastně vypadaly ty tvé vize? Když jsi je popisovala poprvé, moc jsem tě neposlouchala,“ přiznala se Bella.

Alice jí tedy do detailu popsala co viděla.

Bella zamyšleně informace přelouskala a pak se zarazila.

„Takže ty jsi mě vlastně neviděla těhotnou?“

„Ale jistě že ano, vždyť jsem ti říkala, že jsi se mi v oblasti břicha rozmazala a pak obalila tou mlhou,“ řekla Alice.

„Jenže jsi neviděla těhotné břicho – myslím tedy zakulacené, velké?“ upřesňovala svůj dotaz Bella.

„No to sice ne, ale Carlisle přece říkal, že jsi těhotná,“ odporovala jí a zmateně hledala očima pomoc u Rose.

Ta však zadumaně sledovala Bellu a vypadala jako když počítá.

Pak strnula a nevěřícně se obrátila k Alice. „Alice umíš časově zařadit tu druhou vizi, tu kde Bellu halí ta mlha?“

Alice nakrčila čelo: „Jasně je to v období prázdnin, viděla jsem jí před obchodem, kde byly noviny s datem patnáctého srpna... Proč?“ zeptala se, ale hned na to také zkameněla.

V tu chvíli se vřítil do dveří Edward, který celou jejich debatu samozřejmě slyšel.

„Jak by to bylo možné?“ šokovaně zašeptal a podíval se na Bellu, které konečně došlo, proč všichni tak vyšilují.

 

Jak by mohla být těhotná, když normální těhotenství trvá čtyřicet týdnů? A jestliže otěhotněla koncem srpna, jak by ještě příští rok v srpnu mohlo těhotenství trvat?

 

Povídky od Popoles

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

2)  agness (04.03.2015 17:14)

To je... divný! Hodně, hodně divný!

miamam

1)  miamam (08.06.2011 13:34)

Jak, jak, no jednoduše, když je celá jinačí. :D...

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek