Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/Proroctv%C3%AD_perex.JPG

Co se odehrává po Bellině zranění...

Kdo má chuť se mnou sledovat další děj Proroctví, račte dále a užijte si dílek.

Tma, všude byla hustá a neproniknutelná tma. Mysl měla zastřenou, pomalou, myšlenky se táhly jako tmel, byly zmatené a rozostřené. Uvědomovala si, že je něco špatně. V hlavě se jí míhaly prapodivné obrazy. Viděla sama sebe doma ve Forks, jak se za ječivého zvuku budíku probouzí a je přesvědčená, že vše co zažila byl sen.

Jak absurdní – její fantazie by nikdy nedokázala vykouzlit někoho tak dokonalého, jako je Edward. Ne... Byla si jistá, že její láska je skutečná a že vše co zažila, se opravdu stalo.

 

Počkat... Pamatovala si nějaký náraz. Její mysl se začínala rozjasňovat, obrazy jí poletovaly hlavou jak pestrobarevní motýli a najednou si vzpomněla. Vše bylo tak jasné.

Temnota, ve které byla uvězněná, se začala protrhávat...

 

xxxx

 

„Carlisle, dělej něco, strašně krvácí,“ dožadoval se zoufale Edward a držel Belle ručník na krvácející ráně na hlavě a rukou jí tiskl rameno. Vůně její krve se rozlévala po pokoji, jako by někdo rozbil lahev se vzácným, omamným parfémem. Nelákalo ho to k napití. Edwardovi její krev voněla jako esence života, která mu nyní nezadržitelně unikala mezi prsty.

„Polož ji na postel,“ pokynul mu Carlisle, zmizel a ve vteřině byl zpátky se svým lékařským kufříkem.

Ostatní zatím pečlivě posbírali kousky zničených nomádů a za domem již plápolala pohřební hranice.

Edward seděl na posteli vedle Bellina nehybného těla, držel ji za ruku a sledoval každý Carlisleův pohyb.

Když ji svlékli, zjistili, že má několik tržných ran a jeden kus kamenného těla Karen, jí prolétl pod ramenem, jako kulka z pistole.

Carlisle rány vyčistil a zastavil krvácení.

„Jak je na tom?“ zeptal se Edward, neschopen zakrýt strach ve svém hlase.

 

„Povrchové rány nejsou vážné, ta pod ramenem je sice skrz na skrz, ale neohrožuje jí na životě.“

Carlisle si povzdechl a nešťastně se zadíval na svého syna.

 

„To co mi dělá starosti je rána na hlavě. Sice už nekrvácí, ale ten úder byl velký a pokud se jí v mozku udělá krevní sraženina, nebo jí oteče, bojím se, že už by se nemusela probrat.“

Edward zavřel oči a umanutě zakroutil hlavou.

„Nesmí zemřít, Carlisle nemůžu bez ní žít, prosím... udělej něco.“ Prosebně se díval na svého otce, který právě měřil Belle tep.

„Musíme počkat, udělal jsem co se dalo a nyní je na jejím tělu a vůli, jak se s tou ránou vyrovná. Pokud by se její stav zhoršil, odvezeme ji do Calgary na neurologii,“ řekl Carlisle.

„Vezmu jí krev a udělám nějaké testy a také jí nasadím antibiotika. Pokud bude v bezvědomí delší dobu, musíme jí zavést nitrožilní výživu,“ uvažoval nahlas.

 

Do poje se vrátili ostatní, stáli kolem postele a hleděli na Bellu. V jejich tvářích se dala snadno přečíst obava o člena rodiny a vděčnost, za to co udělala.

Carlisle otcovsky Bellu pohladil po vlasech a podíval se na Edwarda.

„Všechny nás zachránila. Nebýt jí, už by z nás byl jen popel,“ zašeptal s respektem.

„Ano, zachránila nás, ale za jakou cenu?“ Edward jen zavrtěl hlavou. „Stále nemohu pochopit, jak nás mohli tak oklamat.“

Prudce vstal, rukou si prohrábl vlasy a zoufale pronesl: „Celé je to moje vina. To já vyprávěl Toddovi o své nadané rodině. Kdyby nebylo mne, tak by tu teď neležela v bezvědomí," sevřel ruce v pěst a vztekle uhodil do stěny.

Po jeho úderu se vytvořila velká díra, ale nikdo jí nevěnoval pozornost.

Alice k němu přešla, vzala ho za ruku důrazně mu řekla: „Není to tvá vina. Ty jsi je sem neposlal vraždit. To bylo jen jejich rozhodnutí.“

 

Edward zůstal s Bellou v pokoji. Odmítl se od ní hnout na krok. Pozoroval každý její nádech a při sebemenší nepravidelnosti v tepu jejího srdce volal Carlislea.

Bella byla v bezvědomí celou noc a další den. Její stav se nezměnil.

Carlisle jí napojil na nitrožilní výživu a pravidelně kontroloval životní funkce.

Druhý den večer vešel do pokoje a uviděl Edwarda sedět vedle Belly, vůbec se od včerejška nepohnul, jen jí bedlivě sledoval.

„Musím jí převázat rány,“ Carlisle přistoupil k posteli a začal sundavat obvaz z jejího ramene.

Když obvaz sundal, nevěřícně vydechl.

„To není možné,“ zamumlal a nechápavě sledoval její rameno.

„Co se děje?“ s obavou se nad ní sklonil Edward a když jeho pohled doputoval na ránu pod ramenem, šokovaně se zarazil.

„Jak...“ začal Edward, ale nebyl údivem schopen pokračovat.

„Nemám ponětí.“ Carlisle jemně prozkoumával Bellino rameno. „Tohle vypadá, jako by se jí to stalo před čtrnácti dny a ne včera. Je to skoro zahojené,“ pronesl zmateně a vzhlédl do stejně udivených Edwardových očí.

Prohlédli jí ostatní rány a jejich údiv se jen zvyšoval. Drobné oděrky byly zahojené, jako by je nikdy neměla a hlubší šrámy vypadaly jen jako růžové jizvičky.

„Tak tohle je tedy záhada. I ta rána na hlavě se krásně hojí a všechny její životní funkce jsou v normálu.“ Carlisle přecházel po pokoji a zadumaně házel pohledy na nehybně ležící Bellu.

„Tak proč se tedy neprobouzí?“ dožadoval se odpovědi Edward.

Obrátil se k ní, položil jí ruku na tvář: „Bello, lásko. Prosím otevři oči. Probuď se. Už je všechno v pořádku, nic ti nehrozí. Všichni o tebe máme hrozný strach... Tak se prosím probuď.“ Zoufale s ní trochu zatřásl, ale nedostalo se mu žádné odezvy.

„Nevzdávej to," poradil mu Carlisle. „Mluv na ni, říkej jí jak jí máš rád a připomeň jí, co jste spolu zažili. Jsem přesvědčený, že lidé v kómatu jsou někdy schopní slyšet, co se kolem nich děje a často se stalo, že jim právě toto pomohlo v návratu.“

Povzbudivě položil Edwardovi ruku na rameno. „Jedu do nemocnice a dodělám testy, které jsem tu začal. Tam mají lepší vybavení. Snad se dozvím, jak to, že se tak rychle hojí. Budu zpátky asi za dvě hodiny."

 

U Belly v pokoji se zatím vystřídala celá rodina. Když přišla Esme, pohladila jí po vlasech a povzbudivě se na Edwarda usmála.

„Je to silný člověk, ona se vrátí." Zamyšleně sledovala její nehybnou tvář.

„Víš, musím myslet na její rodinu, tam v budoucnosti. Musí o ní mít hrozný strach. Vím, jak bych se cítila já, kdyby mi některý z vás před očima zmizel a já nevěděla, zda ho ještě uvidím, nebo jestli vůbec žije," pronesla potichu a jemně hladila Bellinu ruku.

„No také jí to trápilo,“ vzhlédl k ní Edward, „takže ještě než jsme sem přijeli, stavili jsme se v kanceláři u jednoho právníka. Zařídil jsem, aby se na nic neptal a jednal podle jejích pokynů. Bella napsala rodině dopis s instrukcemi, kdy ho mají doručit. Nechtěla abych věděl komu, nebo kdy ho mají předat. Jen jsem jí ho pomohl zapečetit. Takže doufám, že její rodina dostane vzkaz, že se jí přechod povedl. Jen nevím, co by nám řekli na to, že jsme jí nechali skoro umřít,“ sklonil hlavu a bolestně vydechl.

„Jak jsem řekla, je silná a já věřím tomu, že se brzo probere," řekla přesvědčeně Esme.

 

V tom se otevřely dveře a vstoupil Carlisle.

Celá rodina se nahrnula dovnitř a nedočkavě mu visela na rtech.

Edward zachytil jeho myšlenky, prudce se syčivě nadechl, strnul a šokovaně na Carlislea vykulil oči.

„To... To... Není možné..." vykoktal a zíral na něj , neschopen jakéhokoli pohybu.

 

xxxx

 

Temnota se protrhávala a náhle Bellu obklopilo světlo, cítila tlak a jakoby jí něco táhlo vpřed. Pak tlak ustal a vše bylo náhle velmi jasné.

Bella otevřela oči a překvapeně se rozhlédla po známé kuchyni. Další co zaregistrovala její zmatená mysl, byl zvuk prskání, který vydává člověk, když mu zaskočí při pití.

Otočila se po tom zvuku a střetla se pohledem se skoro stejnýma očima, jako měla ona sama.

 

„Bello!“ vyhrkl dusící se Nate, „sakra, jak to, že jsi průhledná?“

 

Moje shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

1)  agness (04.03.2015 16:00)

Já-já nemám slov! Nejdřív ju málem zabiješ a teď cestuje zpátky za Natem?! wooow! Nic jiného se říct nedá!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse