Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/Proroctv%C3%AD_perex.JPG

Bella se dozvídá kdo jsou Volturiovi a předvádí Cullenům své schopnosti.

Nate jí oznamuje, že se vrací do práce a Bella si uvědomuje, že prázdniny pomalu končí. Co bude dělat?

Bude schopná odjet a do minulosti se vrátit až za rok? Nebo se pokusí zamíchat karty a konečně pochopí k čemu se má rozhodnout? Pomůže jí zjevení Eiblin?

Edward se stále nemohl vzpamatovat z toho, co viděl v mysli Alice. Bella krásná jako upír mu vyrazila dech, ale daleko větší problém měl se vstřebáním představy, že v budoucnu už asi nebude člověk – protože, jak jinak si má vysvětlit tu změnu? A co teprve jeho zelené oči? Prostě záhada...

„Já to nechápu,“ ozval se Carlisle. „V jaké bláznivé realitě by bylo možné, aby Aro skončil u vašich nohou a jeho garda jen nečinně stála a přihlížela?“ Carlisleův nevěřícný tón, jen doplňovalo přikyvování ostatních.

„Kdo je vlastně ten Aro?“ zeptala se Bella.

Edward chvíli váhal, ale vzhledem k okolnostem se rozhodl, že nemá cenu před Bellou něco tajit.

Začal vysvětlovat Belle vše o Volturiových a jejich postavení v upířím světe.

Napjatě poslouchala, když jí Edward líčil, jaké schopnosti mají členové jejich gardy.

„No pak ani já nechápu, jak by se Alice tahle vize mohla stát skutečností,“ řekla Bella směrem k Alice, když Edward dokončil svou přednášku na téma upíří královská rodina.

Zamyslela se a pak pronesla: „Má snad někdo z vás takovou schopnost, před kterou by Ara jeho garda nemohla ochránit?“

„Ne, naše schopnosti by nemohly ovlivnit Volturiovi tímto způsobem,“ řekl Edward a pak na Bellu vykuli oči. Pochopil totiž, co by to mohlo znamenat ještě před tím, než to vyslovila Bella: „Jestliže vy by jste to nedokázali, pak jediná další osoba v téhle hře jsem já,“ tiše poznamenala a pohlédla na ty krásné tváře. Bylo vidět jak jim postupně dochází, co právě řekla.

„Ty bys dokázala znehybnit gardu a přinutit Ara udělat něco proti jeho vůli?“ Emmett s úžasem civěl na Bellu.

„Pokud ano, vůbec netuším jak. Pracuji s energií, se svou životní silou. Nemám představu, jak bych mohla působit na upíry.“ Bella nakrčila čelo a pak se tázavě zadívala Edwardovi do očí. „Dnes jsem zkoušela ovládnout svou vůlí oheň a kámen a dokázala jsem přinutit psa, aby udělal co chci. Možná bych stejným způsobem mohla ovládat i upíry.“ Nerozhodně se rozhlédla a zeptala se: „Nebyl by tu nějaký dobrovolník, ochotný dělat mi pokusného králíka?“

Emmett se usmál a přistoupil k ní.

„Tohle bych si nikdy nenechal ujít. Jen do toho, předveď se co dokážeš,“ zazubil se, až se světlo odrazilo od jeho oslnivého chrupu a hodilo na Bellu prasátko.

 

„Počkat,“ zarazil je Edward. „Nebude to pro tebe nebezpečné?“ pohlédl na Bellu. „Můžeš se vysílit. Nejsi ve svém těle a v téhle podobě jsi nikdy své schopnosti nezkoušela.“ Starostlivě na ní hleděl a nesouhlasně se mračil.

Bella mu položila prst na vrásku, kterou si mračením zkrabatil čelo. Edward se i při tom malém doteku zachvěl.

„Neboj se o mě, pokud by to nešlo nebudu se namáhat víc, než bych zvládla.“

Edwardovi se to sice pořád nelíbilo, ale už nic nenamítal.

Všichni napjatě sledovali, jak Bella zavřela oči a zhluboka se nadechla. Emm stál kousek od ní a s mírným úsměvem na rtech jí pozoroval. Představa, že by tahle drobná lidská dívka, ke všemu pouze jako duch, dokázala jeho - siláka Emmetta - k čemukoli přinutit, mu připadala směšná.

 

Bella se soustředila na svůj nazelenalý plamen. Požádala v duchu dub o novou dávku energie a sledovala, jak její plamen mohutní a jeho zelená barva se stává sytější. Když si byla jistá, že má dostatečně nabité baterky, rozhodila energetickou síť po místnosti a pokusila se vyhledat plameny přítomných.

Když ucítila jejich sílu, šokovaně vydechla.

„Páni, tohle jsem ještě z nikoho ani ničeho necítila,“ zašeptala.

V Carlisleovi se probudil vědec a zvědavě se zeptal: „Co vlastně cítíš a vidíš? Je to stejné jako s tím kamenem, o kterém jsi nám říkala? Bylo by to logické, jsme vlastně oživlé kameny,“ mumlal si pro sebe Carlisle a nedočkavě se k Belle naklonil.

 

Bella jen okouzleně pozorovala jejich plameny. Pak s očima stále zavřenýma s úsměvem řekla: „Rozhodně to není stejné, Carlisle. Vaše plameny jsou jiné než lidské, ale také nejsou stejné jako u neživých věcí. U nich jsem vždy cítila jen syrovou energii, ale vy máte svůj vlastní plamen života - nesmrtelného života - a z toho také vyplývá jeho síla. Jak bych to popsala...“

 

Bella váhavě hledala slova. „Je to jako ledový oheň. Představte si, jak by vypadal čirý lesklý led, kdyby hořel. Nedokážu to tak popsat, připomíná mi to lesk diamantu na slunci, vaše plameny se lesknou ve všech barvách duhy, ale jedna barva vždy převládá.“ Bella se usmála. „I se zavřenýma očima bych poznala, kdo ke komu tady patří. Esme a Carlisle mají ve své duze převládající fialkovou barvu, Alice a Jasper blankytně modrou a Emm s Rose jsou dočervena.“ Bella se natočila k Edwardovi, který jí pozorně sledoval a tiše řekla: „Tvoje duha má zelenkavý nádech a můj plamen je také zelený.“ Pak otevřela oči a upřela je na Edwarda.

 

Ten se prudce nadechl. „Bello tvoje oči... Jsou měňavé, jak by blikaly, barvy v nich přecházejí jedna přes druhou... Je to nádhera...“ okouzleně na ní zíral a nebyl sám. Ostatní přišli blíž, aby se mohli podívat.

Bella se usmála jejich překvapenému výrazu. „Jo, napadlo mne, že se to promítne do mých očí, s ohněm a kamenem to bylo stejné. Aspoň máte malou představu o tom, jaké jsou vaše životní plameny.“

Všichni byli zaražení, očividně by neřekli, že se mohou lišit od neživého studeného kamene.

„Dobře, dobře,“ ozval se jako první Emmett „můžeš mne tedy zkusit nějak ovlivnit?“

 

Bella znovu zavřela oči a soustředila se na Emmův plamen. Přiblížila k němu ten svůj a pomaličku je nechala se dotknout. Emmett zasyčel a vyjeveně na ní koukal.

„To je tak zvláštní, mám pocit, jako by mne v hrudi něco hřálo, je to docela příjemné,“ zazubil se, zato Rose se zamračila.

Bella svůj plamen obtočila okolo Emmova a pak v duchu natáhla ruku a dotkla se jich.

„Fíha,“ ozval se Emmett. „Tohle bylo ještě podivnější, měl jsem pocit, že mi teplý proud prošel tělem skrz naskrz. Ale Bello, nic z toho by mne nedonutilo udělat něco proti mé vůli. To je všechno co umíš?“ Zeptal se a v hlase měl shovívavý tón.

 

„Mohla bych ještě něco zkusit, ale bojím se, že by tě to mohlo bolet,“ ušklíbla se Bella.

„Jen do toho, nejsem z cukru a něco vydržím,“ hecoval jí Emm a ještě si dloubl: „Stejně by mi taková malá panenka nemohla ublížit.“

„Tak fajn, řekl sis o to,“ souhlasila Bella podrážděně a opatrně v duchu stiskla Emmův palmen.

Stiskla jen lehce, ale Emmettova reakce ji vyplašila. Zalapal po dechu, svezl se na kolena a obličej se mu zkroutil do bolestivé grimasy.

Okamžitě ho pustila a začala se omlouvat. Rose na ní vrhla rozhořčený pohled, ale k Bellinu překvapení se nezlobila na ní.

„No lásko, jsi spokojený, že ti to nandala malá lidská holka? Prý nejsem z cukru, příště si to s tou provokací radši rozmysli,“ pronesla Rose kousavě, ale v hlase měla starost.

 

„Mě je to vážně moc líto, nechtěla jsem ti ublížit,“ omlouvala se Bella.

Emmett už za se stál a vypadal jako by se nic nestalo.

„Bello neomlouvej se, sám jsem tě o to požádal, prakticky jsem tě donutil, abys to vyzkoušela. A můžu ti říct, že nic tak bolestivého jsem nezažil od své přeměny. Bylo to, jako by mi někdo sevřel srdce do kleští, stál na krku a zároveň mě pálil ohněm. Měl jsem pocit, absolutní bezmoci.“ Emmett zadumaně koukal na provinile se tvářící Bellu.

„Jak jsi to vlastně udělala?“ zeptal se fascinovaně Carlisle.

„Asi to neumím správně vysvětlit,“ váhavě řekla Bella. „Jen jsem tě zlehka stiskla a hned jsi šel do kolen.“

„Zlehka... Páni, nechci vědět, jak by to vypadalo, kdybys stiskla silně,“ skoro vyděšeně řekl Emmett.

„Jenže stejně si neumím představit, jak by tohle zastavilo gardu. Ano, způsobila jsi mi velkou bolest a v podstatě jsi mne znehybnila, ale dary jako má třeba Jane, nebo Alec, by s tebou udělaly krátký proces.“

„Nevím Emme, třeba to vůbec není mnou, jen jsem vám chtěla ukázat, jak funguje to, co umím,“ pokrčila Bella rameny.

„No myslím, že nyní nic nového nevymyslíme,“ ozval se už netrpělivě Edward. Vzal Bellu za ruku a chtěl si jí odvést do pokoje.

V tom ale Bella ucítila uvnitř tlak a pochopila, že se jí Nate snaží přivolat zpět.

Smutně se podívala na Edwarda. „Je mi to strašně líto, ale už budu muset jít. Jsem tu už dlouho a musím zpět do svého těla.“

Edward se zatvářil, jako by mu vrážela do srdce kůl.

Objali se tak silně jak jen to její nehmotnost dovolovala a vpili se do sebe rty.

„Vrátím se hned, jak to bude možné,“zašeptala mu Bella do úst a hned na to se rozzářila a její duch zmizel.

„Budu na tebe čekat,“ zašeptal Edward a otočil se zpět, ke své soucitně se tvářící rodině.

 

xxxx

 

„No to je dost, už jsem začínal mít strach, že se neprobereš,“ remcal Nathan, když Bella s hlubokým nádechem otevřela oči.

„Jak jsem tam byla dlouho?“ zajímala se a pomalu se posadila.

„Teď je dopoledne, asi deset hodin, takže dost dlouho,“ odpověděl Nate. „Kate už ráno odešla, aby vyzvedla kluky a já si říkal, že ti dám ještě chvilku. Ale když ti začalo kručet v žaludku...“ Nate se odmlčel, když se ozval hlasitý zvuk Bellina prázdného žaludku.

„No máš pravdu, hlad mám jako vlk a taky se mi chce strašně na záchod,“ zasmála se Bella a pomaličku se postavila. Byla celá ztuhlá z toho, jak se její tělo celou dobu ani nepohnulo.

Zamířili zpět do domu.

Bella se vrhla na ledničku a s plnou pusou odvyprávěla Nateovi, co se dělo v minulosti.... Tedy až na pár osobních detailů a také to, že by se podle vize Alice, měla proměnit na něco, co nedokáží pojmenovat. Sama pro sebe tomu zatím říkala nečlověk.

Nate jí zadumaně pozoroval. Samozřejmě cítil, že mu neříká všechno, ale nenaléhal na ní, za což mu byla vděčná.

„To je zvláštní ty jejich schopnosti,“ zamyšleně pronesl Nate. „Zvlášť ta Alice, připomíná mi Eiblin, taky vidí budoucnost.“

„No, řeknu ti, že máš skoro pravdu, obě mi říkají něco o mé budoucnosti a ani jedné z nich nerozumím. Sice každé jinak, ale vyjde to nastejno,“ ušklíbla se Bella.

 

„Ti Volturiovi... Mám z toho špatný pocit Bells, jsou nebezpeční. Vůbec se mi nelíbí, že bys měla mít něco společného s upíří královskou rodinkou.“

„Myslíš, že já jsem z toho odvázaná? Když jsem slyšela, co všechno jejich stráže dokáží a jaký z nich má Edwardova rodina strach, hrozně mě to vyděsilo. Na druhou stranu, ta vize napovídá, že setkání s nimi by nemuselo pro nás dopadnout špatně, když Aro skončí u našich nohou.“

 

„Jenže Bells, podle toho co jsi mi řekla, byla ta vize jen malý úsek, co když to byla součást nějakého jejich plánu? Co když to bude pokračovat tím, že Aro vstane a garda zaútočí?“

Nateovi se na tváři promítaly všechny ty obavy a Belle došlo, že může mít klidně pravdu.

Statečně se pokusila jeho logické argumenty odsunout v mysli do pozadí.

„Vím, že můžeš mít pravdu, ale teď na to nechci myslet. Jsem unavená a půjdu si na chvíli lehnout.“ Zvedla se a Nate jí zamračeně pozoroval, jak odchází z kuchyně.

 

Bella unaveně zapadla do postele a zavřela oči. I když během noci její tělo prakticky bez hnutí leželo, mysl byla čilá, takže byla unavená, jako by celou noc proflámovala. Usnula během malé chvilky. Ze spánku jí však něco vyrušilo.

Bella uviděla záři a z ní se na ní usmívala tvář Eiblin.

 

Isabello, dcero Nadaných, blíží se čas, kdy si budeš muset zvolit cestu a učinit rozhodnutí, jež ovlivní tvou další pouť a osudy bytostí s tebou spojených. Pohlédni do svého srdce. Máš moc spojit minulost s budoucností, ale jen tvé pevné odhodlání, může naplnit Proroctví.“

 

Eiblin se na ní naposled usmála a Belle připadalo, že na ní zkoumavě hledí, jako by odhadovala, jak se rozhodne. Pak se Eiblinina tvář zavlnila a záře zmizela.

Bella se s trhnutím probudila. Podívala se na na budík – bylo skoro ráno. Páni, spala celý zbytek dne a celou noc. Znovu zavřela oči a přehrávala si v hlavě slova Eiblin. Čím více o nich přemýšlela, tím zmatenější byla.

„Kruci Eiblin, to nemůžeš jednou říci něco jasně... Musíš pořád mluvit v hádankách? Jak se mám rozhodnout, když nevím mezi čím, nebo pro co... Co po mě vlastně chceš?“ mumlala si pro sebe rozčíleně.

Nakonec se jí ještě podařilo usnout.

Zdálo se jí o tom, jak s Edwardem stojí na malé krásné louce a jeho jiskřící kůže na ní vrhá duhové odlesky. Pomalu se k ní naklonil a políbil jí. Cítila ten polibek až do morku kostí. Pevně jí objímal a ona se k němu stejně pevně tiskla. Ve snu měla své tělo a nic jí nebránilo vychutnat si jeho blízkost na plno. Polibek už nebyl jemný, ale vášnivý. Jejich jazyky tančily v divokém rytmu a ruce se jí zanořily do jeho hebkých vlasů. Ucítila jeho dlaně, jak se pomalu sunou od pasu směrem nahoru. Už skoro cítila jeho ledový dotek na chvějících se prsou...

 

„Bello stávej, nebo chceš prospat celý další den?“ vytrhl jí Nateův hlas ze sna.

Bella by ho nejradši poslala do horoucích pekel. Schovala hlavu pod polštář a zasténala - tak nádherný sen a on jí musí vzbudit...

S rezignovaným povzdechem zamířila do sprchy, aby si zchladila hlavu. Jenže ani studená sprcha nezahnala její touhu být s Edwardem. Musela se hodně přemáhat, aby nesedla k internetu a nezačala pátrat po jejich identitě.

Raději sešla dolů do kuchyně. Byl tu už jen Nate, Kate odjela s chlapci na nákup.

„Spala jsi jak zabitá, doufám, že jsi si pořádně odpočala,“ řekl a pozoroval, jak se jí na tváři objevuje červená.

„Že by hezké sny?“ usmíval se poťouchle Nate.

Bella zčervenala ještě víc a odmítla se k tomu vyjadřovat.

Nate se nad ní smiloval a vážně řekl: „Už jsem úplně v pořádku a zítra nastupuju znovu do práce, Bells. Taky budeme muset promyslet, na kdy ti rezervovat letenku domů, prázdniny už skoro končí.“

 

Belle až zaskočilo. Vůbec si neuvědomovala jak čas běží. Už to byly bezmála dva měsíce, co přiletěla.

„Kolikátého je dnes?“ zeptala se.

„Je 28. srpna a pokud vím, škola ti kvůli rekonstrukci hlavní budovy začíná až v polovině září, takže máme ještě pár dní čas.“

Belle se zrychlil dech a panika začala klepat neodbytně na její rameno. Jak by teď mohla odjet? Je možné, aby do minulosti pronikla i pomocí jiného stromu u nich doma ve Forks?

Nathan jí pozoroval a uhodl co se jí honí v hlavě.

 

„Asi nebudeš chtít s těmi výlety za Edwardem přestat, že?“ optal se pochybovačným tónem.

„Já nemůžu Nate, jen představa, že bych ho viděla až o dalších prázdninách, mi vyráží dech.“ Bella se objala pažemi okolo hrudi a pokusila se zaplašit ten nepříjemný pocit.

Až nyní ji plně došlo, jak se asi musí cítit Edward, když jí vidí v tak dlouhých časových úsecích. Jen při pomyšlení na jeho bolest, bylo nutkání okamžitě se za ním přesunout téměř nesnesitelné.

„Bello, napadlo mne, že bys mohla poslední ročník dokončit tady, tedy pokud bys chtěla...“

Bella v tu ránu visela Nateovi na krku.

„Díky Nate.“ Vděčně se na něj usmála.

„Jen budeme muset vymyslet, co řekneme René,“ zadumal se Nate, „to rozhodně nebude lehké, moc se jí po tobě stýská.“

„Jo asi to nebude jednoduché,“ souhlasila Bella.

Tyhle starosti jí však momentálně nepřišly až tak důležité, chtěla za Edwardem. Nevěděla, kolik času pro něj uběhlo od jejich včerejšího setkání a Nate byl dnes poslední den doma. Pak nebude tolik příležitostí, aby jí při přesunech někdo hlídal.

„Nate,“ začala Bella nejistě a pohlédla prosebně na Natea.

Ten si jen povzdechl: „Tak jo, půjdeme. Jinak bys na mě dělala psí oči celý den.“

Bella zajásala, popadla deku a vyrazila ze dveří. Nate napsal Kate vzkaz a vyrazil za ní.

Když došel k dubu, Bella právě opouštěla své tělo.

Nechala se vtáhnout proudem času mezi letokruhy a tentokrát jí ta cesta přišla hodně krátká a rychlá. Když otevřela oči, stála na břehu říčky, která s bubláním protékala lesem. Rozhlédla se a pak ho uviděla. Seděl zády k ní na kamenu a zíral do vody.

Bella si všimla, že má na sobě jiný styl šatů než minule a s obavou odhadovala, kolik času pro něj asi uběhlo.

Dívala se na něj, jak bez sebemenšího pohnutí strnule sedí, jako by byl s kamenem spojen v sousoší.

Ten pohled jí lámal srdce. Působil tak smutně a rezignovaně...

Kdyby tak mohla být s ním, skutečně ho pevně obejmout a cítit jeho dotek na své kůži.

 

A pak, zničeho nic jí to konečně došlo.

Byla tak hloupá, vždyť to měla celou dobu před očima! Eiblin jí to dokonce napsala do kroniky a v noci sama řekla... Musí se rozhodnout... Ano, to bylo ono!

Lovila v paměti slova, která Eiblin zapsala do kroniky:

 

Proudem času lze projít jen jako duše. Tělo zůstává v čase, kde se zrodilo.

Tuto zákonitost bude moci porušit pouze ta, které se dotkne mé Proroctví a to jen v případě, že se k tomu sama rozhodne.

 

Sama rozhodne! A ona to rozhodnutí učiní. Byla si tím jistá, jako ničím před tím. Chce být s Edwardem, a to nejen jako duch. Chce tu být doopravdy.

Jakmile se vnitřně rozhodla, pocítila podivný tlak. Plamen v její hrudi začal hořet intenzívněji než kdy jindy, cítila jeho žár a tlak se stupňoval. Měla pocit, že se ocitla v tlakové komoře, kde na ní působí přetížení, které nemůže přežít. Nemohla popadnout dech, plíce jí pálily a ruce se jí klepaly. Nohy odmítaly nést její váhu. Když však klesla na kolena zjistila, že jí do nich píchá jehličí a cítí chlad země. Tlak pomalu ustupoval a ona konečně mohla zvednout hlavu.

 

Když tak učinila, setkala se s pohledem zlatých očí, které zíraly z obličeje, na kterém se mísily pocity šoku, nevěřícnosti a zoufalé naděje.

 

Moje shrnutí

Kapitola 14

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

3)  agness (04.03.2015 14:53)

Mně už docházejí slova, wow už jsem použila, super taky...Co mám psát?! použiju asi , jo?

miamam

2)  miamam (07.06.2011 12:08)

To je prostě parádní kousek, tahle povídka

1)  Raduššška (09.05.2010 18:49)

To je prostě perfektní a vyvíjí se to zajímavě už se nemůžu dočkat další kapitoly jen prosíííím Piš nebo se zbláznim :D

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek