Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/uplnek.jpg

II. První úplněk - napsala Hanetka


Hanetko, moc děkuju za pomoc. Kdo by měl zájem o třetí kapitolu, je volná...

II. První úplněk

 

Nezemřela.

Naopak, uzdravovala se tak rychle, že lékaři nevycházeli z údivu. Nikdy ještě neviděli tak zázračné pokroky v léčbě.

Už následující den mohli Bellu odpojit od přístrojů a ještě téhož dne pohnula prsty u nohou. Přivolaný lékař nevěřil svým očím a usoudil, že jsou to jen doznívající reflexy přerušených nervových spojení. Pokrčil rameny a zase odešel. Ale druhý den ráno Bella vstala a bez pomoci si došla na záchod. A pak začal tanec.

Kolotoč vyšetření, rentgenů, CT, prohlídek, okukování, zkoušení reflexů… Přivolané lékařské kapacity jen nechápavě kroutily hlavou. Všechny výsledky tvrdily jen jedno – ta dívka, podle jen dva dny starých scanů a rentgenů nenávratně ochrnutá následkem těžkého zranění páteře, je – zdravá. Bella, štěstím celá zkoprnělá, to nejdříve snášela trpělivě a mlčky, když ale přišli s tím, že ji pošlou do renomované nemocnice k dalším testům, vzepřela se. Ne. Nikdo si z ní nebude dělat pokusného králíka. Je zdravá? Je. Takže adié, nemocnice, sbohem, doktoři. Ona chce domů.

Jenže nepočítala s mediální smrští, která nastala, jakmile vystrčila nos z nemocnice. Zpráva o zázračném uzdravení se rozlétla rychlostí blesku, tím spíš, že se jednalo o dívku, která byla nadějná šampiónka v běhu na dlouhé tratě. Počítalo se s ní na příští olympiádu a její zranění bylo pro sportovní svět těžkým šokem. Takže když se ani ne za tři týdny ukázalo, že je naprosto zdravá, reportéři ji pronásledovali, kamkoli se hnula. Nemohla se ukázat na ulici, nemohla do školy – a když její otec vyhazoval reportéry už i z jejich zahrady, kde se schovávali za keři a číhali s fotoaparáty, kdy se objeví, měl toho i on dost.

„Bells, musíme zmizet,“ řekl po třech dnech toho blázince. „Přestěhujeme se do Forks, do domku po tvé babičce. Je to malinké městečko, tam se na čas ztratíme. Potřebují tam velitele policie, a já to místo přijal – do takového zapadákova se nikomu nechce. Byli nadšení, že mám zájem. A ty tam budeš mít klid na školu i na tréninky.“

Bella souhlasila, a protože domek byl zařízený, nic je nezdržovalo a mohli odjet skoro hned. Jen ji otec odhlásil ze školy, sbalili si nejnutnější věci a pak už je letadlo odnášelo do Seattleu.

Belle se ve Forks kupodivu líbilo. Proti Chicagu to byla výrazná změna, i když i tam bydleli na předměstí v těsném sousedství lesa. Ale zdejší les jí připadal podivně přátelský, jako by ji zval k běhu přes pařezy, a jeho zelené větve ji svou otevřenou náručí lákaly: „Pojď k nám, tady jsi doma, sem patříš!“ Bylo to zvláštní. Cítila se tu součástí toho všeho a večer si zvykla otvírat okno ven, vdechovat vůni lesa a poslouchat jeho zvuky. Měla tu nějak zvláštně zostřené smysly, jako by se jí zlepšil čich a sluch; ale říkala si, že je to tím, že je tu oproti Chicagu čistší vzduch a mnohem menší hluk. A les ji provokoval.

„Jdu si zaběhat, tati,“ prohlásila měsíc po událostech v Chicagu. „Je nejvyšší čas, abych začala zase trénovat.“

„Jsi si jistá, holčičko?“ zvedl hlavu Charlie. „Stmívá se, brzy bude tma. A ten les hned tady vedle… Víš, co se stalo posledně. Neměl bych jít s tebou?“

„Prosím tě, jak bys mi asi stačil?“ vyprskla Bella, když si představila tátu supícího za ní. Jen by ji brzdil.

„Nebudu tentokrát běhat v lese. A tma mi nevadí – dneska je nějakým zázrakem jasno a brzy vyjde měsíc. Je úplněk, ne? Tak by mělo být světla dost. Nečekej na mě, jdi klidně spát, nevím, jak dlouho budu venku.“

„Dobře, holčičko, ale dávej na sebe pozor. Stejně neusnu, počkám tu, než se vrátíš.“

Bella už neodpověděla. Nasadlia si do uší sluchátka a vyběhla ven.

Nejdřív dodržela slovo a zamířila pěšinou podél lesa. Nohy se pravidelně střídaly, cítila měkkou trávu a vánek, který ovíval její tvář, a šťastně se rozesmála, když jí vítr rozcuchal vlasy.

Levá, pravá, levá, pravá! Rytmický pohyb jí rozbušil srdce, počítala nádechy a výdechy, cítila se blažená a šťastná… ale lesní houština, tmavnoucí v přibývajícím soumraku, ji najednou neodolatelně vábila. Bez rozmýšlení zahnula a vběhla mezi stromy. Chvíli ještě běžela se sluchátky v uších, ale najednou jí ta hudba začala vadit, připadalo jí, že je vlastně hluchá, a tak sluchátka netrpělivým pohybem strhla.

To byl teprve běh! Přeskakovala padlé kmeny, kličkovala mezi stromy, vdechovala vůni jehličí a pryskyřice, v uších jí zněl šelest větví a zurčení blízkého potůčku. Byla jako vítr, jako šíp letěla lesem, a kdyby ji někdo spatřil, její ladnost a pružnost by mu připomněla pohyby lovící šelmy.

Nevšimla si, kdy se úplně setmělo, viděla kupodivu pořád stejně dobře, a jako by nejen viděla, ale i cítila, neomylně se vyhýbala všem překážkám. A pak vyšel měsíc. Doběhla na jakousi mýtinu a vzhlédla. Úplněk, pomyslela si, a jak ji měkká měsíční zář zalila tvář, najednou ztuhla v bolestném šoku.

Roztřásla se a klesla na všechny čtyři. Její tělo svírala bolest, jakou nezažila ještě nikdy v životě. Bylo to horší než to zranění před měsícem, horší než smrt, její tělo se svíjelo v neuvěřitelně bolestné křeči; měla pocit, že ji oheň v jejím těle spálí zaživa, že jí něco nebo někdo láme kosti a trhá svaly, zavřela oči, zvedla hlavu a otevřela ústa, aby vykřikla bolestí, ale z hrdla se jí vydralo jen vlčí zavytí.

A pak to najednou ustalo. A když konečně otevřela oči, neviděla před sebou své ruce, ale vlčí tlapy, porostlé stříbřitou srstí. Polekaně vyskočila, ale neudržela se na nohou, její ruce – ty tlapy – znovu dopadly do jehličí a ona chtěla úzkostí vykřiknout, ale znovu slyšela jen vlčí vytí; a pak si uvědomila, že se dere z jejího krku. Byla vlk. Vyrazila vpřed, hnána panikou a úzkostí, jako by tomu mohla utéct, letěla lesem znovu jako šíp, ale tentokrát se do jehličí nebořily nohy obuté do běžeckých bot značky Nike, ale čtyři vlčí tlapy. Nepřemýšlela o tom, kam se podělo její oblečení, hrůza a děs ji hnaly stále dál.

Ale jak se řítila lesem, běh ji podivně uklidňoval, Zvuky a pachy nočního lesa jí znovu rozproudily strachem ztuhlou krev. Slyšela šelest v podrostu a bylo jí jasné, že tam šramotí myš, náhle věděla i to, že v noře pod jejíma nohama spí jezevec. Ve vzduchu cítila pach kouře a věděla, že ho sem zanesl vítr z komínů domů ve Forks, pak zetlelého listí a jehličí a taky pach… tenhle neznala. Ale byl tak sladký a mámivý, vábil ji a volal a ona nepřemýšlela, otočila se a vydala se za ním. Vedl ji podrostem k potoku a najednou jí instinkt zavelel se přikrčit; teď už neběžela, ale plížila se, tělo přitisknuté k zemi. A pak je uviděla. U potoka stálo stádečko srn, většina pila, ale jedna z nich měla vztyčenou hlavu a větřila. Vítr však vanul směrem k Belle, a tak srna nebezpečí necítila.

A Bella už vůbec nepřemýšlela. Všechno lidské se z její hlavy vytratilo, nad jejím tělem i smysly převládl lovecký instinkt. Vyrazila z podrostu jako blesk a vzápětí už zabořila ostré vlčí zuby do hrdla srny. Jaká nádhera, jaká slast! Trhala maso a polykala krev, uspokojovala svou potřebu zabíjet, rvát a ničit, a teprve když první záchvat lovecké horečky přešel, uvědomila si, že u potoka není jediná, kdo dnes v noci lovil. Do čenichu ji uhodil štiplavý nasládlý pach, zvedla hlavu a zjistila, že se dívá do zlatých očí nějakého mladíka. Ztuhla, pustila kořist a couvla. Viděla, že u nohou má také padlou srnu, a v kouku úst se mu třpytila kapička krve. On tu srnu… ulovil? Co je zač?

Mladík pustil srnu a udělal krok k ní; nad jejím tělem opět převzaly vládu pudy. Otočila se a jako blesk zmizela v houští.

Teprve u jejich domu si uvědomila, že takhle se domů vrátit nemůže. Jenže jak se stane zase člověkem?

 

Hanetka

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

12)  Gassie (29.09.2010 15:16)

Nádhera,
DeSs, úžasný nápad.
Hanetko, krásný díl.

DeSs

11)  DeSs (29.09.2010 15:09)

MisaBells, děkuju! Javor, že můžeš! Já (a dovoluju si mluvit i za čtenáře) budeme moc rádi! Fakt dík, už jsme se bála, že to skončí dřív, než začalo...

Silvaren

10)  Silvaren (29.09.2010 13:31)

Bellin běh úplně sálal svobodou. Nádhera!

MisaBells

9)  MisaBells (29.09.2010 08:08)

Hanetko... ruce líbám a klaním se... na tohle se bude navazovat lehce. Deprese je můj živel. Přečetla jsem to jedním dechem.

MisaBells

8)  MisaBells (29.09.2010 08:02)

tak já to tedy beru, šéfové... Jestli můžu tedy... Co?

Bye

7)  Bye (29.09.2010 00:40)

TO! JE! ÚŽASNÝ!
Já se klaním, Hanetko, DeSs.
Skvěle jste navázaly na předchozí kapitolu, která mě tak navnadila!
Jsem chycená do vaší sítě a jen doufám, že se najde někdo další na štafetu.
Lidi, jděte do toho!!!
Já se taky chystám přidat. Jen na férovku píšu - zvládnu jenom jednu povídku. S tím nic nenadělám

DeSs

6)  DeSs (28.09.2010 22:31)

Gucci, kéž by... Zatím to vypadá, že to skončí u druhé kapitoly nebo to budu smolit já... (nevím, co je horší)...
Ale ne, počkám, a pokud se nikdo dobrovolně neozve, někoho donutím...

gucci

5)  gucci (28.09.2010 22:28)

No holky ...pěkný moc moc moc jde jako po másle ...vypadá to zajímavě....já myslím, že bude za chvíli o povídku rvačka...držím pěstičky!! ...

Hanetka

4)  Hanetka (28.09.2010 20:58)

DeSs, díky za uznání, ale načalas to tak perfektně, že se mi navazovalo skoro samo... Děkuji za chválu a VYZÝVÁM VŠECHNY AUTORKY! PŘIDEJTE SE! Je tu tolik skvělých spisovatelek, to by bylo, aby se někdo další nepřidal! Kdo si vezme 3. kapitolu?

lied

3)  lied (28.09.2010 20:47)

naprosto dokonalí dílek byla jsem napnutá v jednu chvilku jsme si myslela že uloví nějakého člověka a nakonec to byla srna a ještě se potkala s upírkem no prostě bomboví dílek

2)  Aalex (28.09.2010 20:47)

Skvělá kapitola. Nemůžu se dočkat pokračování. Vy dvě jste záruka toho, že stojí za přečtení.

DeSs

1)  DeSs (28.09.2010 20:18)

Hanetko, já ti to už psala, ale musím znovu. Napsala jsi to skvěle! Líp, než jsem si představovala a než bych to kdy napsala já...
A není to jen tím, že jsi mě vytáhla z maléru - jako že moje víceautorská povídka bude psaná jen mnou...
Ale jinak ti za to samozřejmě děkuju...

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek