26.09.2010 [18:45], DeSs, ze série Prokletí měsíce, komentováno 24×, zobrazeno 6371×
Bella je ambiciózní dívka, snaží se vyhrávat v běhu na dlouhé vzdálenosti. Žije pro svůj sen. Jeden z tréninků se jí ale stane osudným, napadne ji vlkodlak. Přežije jeho útok, ale ochrne. Jako zázrakem ale začne znovu chodit a zranění se uzdravuje nepřirozeně rychle. Ta noc nezůstala bez následků. Příští úplněk ty zázraky vysvětlí - nyní už není člověkem.
Jak to bude pokračovat je na vás - pokud to vyjde, bude to víceautorská povídka. Pokud ne, prostě to časem dopíšu sama. Přečtěte si to a kdo by měl zájem o psaní další kapitoly, ať se ozve v komentářích...
Levá, pravá, nádech, levá, pravá, výdech…
Běžela zšeřelým lesem, přeskakovala spadlé kmeny, pařezy, větve i kamení, hbitě uhýbala z cesty stoletým stromům a snažila se pravidelně dýchat. Ohon vlasů napodoboval pohyb kyvadlových hodin, značkové botasky se nořily do vlhké směsi hlíny s jehličím a mp3 hlučela hlasitou hudbou, která ji podněcovala k lepšímu výkonu. Snažila se nevypadnout z tempa a k tomu jí muzika skvěle pomáhala.
Přeběhla lesní pěšinu, aby se mohla znovu vnořit do hlubokého lesa na její druhé straně. Pomalu jí docházel dech a přestávalo stačit ignorovat píchání v boku. Stehna ji bolestivě pálila, ale nehodlala se tomu poddat. Prostě běžela dál.
Přestávala vidět na cestu. Padla tma a ani světlo měsíce v úplňku přes husté stromoví neproniklo. Běh začínal být nemožný, jenže to ji nezastavilo. Chtěla být nejlepší. Chtěla vyhrávat. Chtěla, aby na ni byl otec hrdý.
Mp3 dohrála poslední písničku a ztichla.
Kdesi za ní se ozvalo vlčí zavytí. Nechtěla si to přiznat, ale začínala se bát. Nevědomky přidala, dech jí sotva stačil. Vytí se ozvalo znovu, ale očividně blíž. Za ní se začalo ozývat chroptění, lámání větví a zem se začala otřásat. Pomalu se to přibližovalo.
Na mysl jí vytanula scéna z Jurského parku. Sice měla srdce až v krku, tep se sléval do jednoho zvuku a nebylo možné rozlišit jednotlivé údery srdce a sotva popadala dech, musela se tomu trochu hystericky zasmát. Kdo jiný by potkal v lese dinosaura?
Bylo to těšně za ní. Měla pocit, že jí to dýchá přímo za krk. S každým jejím krokem se současně otřásla zem jako při zemětřesení, slyšela podivné chroptění a křupání větví. Muselo to být obrovské. Ale bála se ohlédnout.
Najednou se s polekaným výkřikem sesunula k zemi, zakopla o kořen stromu. Snažila se co nejrychleji vydrápat na bolavé nohy, nevnímala bolest sedřených kolen. Už z kleče se rozbíhala, ale něco těžkého ji přišpendlilo k zemi. Zalehlo ji to plnou vahou, nemohla se pohnout, dusila se a měla pocit, že ji to rozdrtí na kaši.
Těsně nad její hlavou se ozvalo zavrčení a následně měla horní polovinu těla volnou. Otočila hlavu a spatřila dvě zlatě žhnoucí zúžené oči. Zvíře vycenilo bílé zuby, odtáhlo se a pohybem rychlejším než kobra se zakouslo dívce do boku. Trhalo jí to zaživa, křičela bolestí. Přála si, aby omdlela, jenže měla smůlu. Bylo jí souzeno vystát si to při plném vědomí.
Ozvala se hlasitá rána. Výstřel. A pak další. Zvíře se od ní odtrhlo, zvrátilo zakrvácenou tlamu a zavylo. Pak váha z jejího těla zmizela úplně, několikrát se otřásla zem a nastalo ticho.
Neuvěřitelně se jí ulevilo. Poslední, co spatřila, než se poddala vytoužené temnotě, byla tvář nějakého muže se vzduchovkou.
Probírala se. První, co ucítila, byl pach potu, cigaret a levného alkoholu. Ležela v cizí posteli v cizích peřinách. Nemohla se pohnout. Necítila své tělo. Jen hlava ji bolela jako po flámu a do přivřených očí ji bodalo ostré světlo.
„Nehýbej se,“ ozval se vedle ní hrubý hlas.
„Co…“ zachraptěla. Na víc neměla sílu.
„Už jsem volal sanitku, ale přes cestu spadl strom, hasiči už ho odklízejí, ale bude to ještě nějaký čas trvat. Ale záchranáři se sem vypravili pěšky, brzy tu jistě budou,“ snažil se ji překotně uklidnit postarší muž.
Dívka unaveně zavřela oči. Nechápala, o čem to ten chlap mluví a co se stalo, ale na to, aby to řešila, byla příliš unavená.
Pomalu přicházela k vědomí. Rozlepila víčka a okamžitě je zase pěkně rychle zavřela. Ostré bílé světlo ji řezalo do očí. Nedělalo jí dobře ani tak, viděla ho i skrz oční víčka.
„Zhasněte,“ zaslechla tichý ženský hlas. Ozvalo se lupnutí vypínače a konečně byla tma. Odvážila se znovu otevřít oči. Ležela v potemnělé místnosti.
„Jak ti je, zlato?“ ozvalo se vedle ní. Chtěla se otočit, ale nemohla se pohnout. Neovládala nohy ani ruce. Necítila svoje tělo. Otočila jen hlavu a spatřila svého otce. Leskly se mu oči, brečel.
Vybavila si, co se stalo. Tu noc, to zvíře…
„Co mi je?“ vyjekla. Tělo neposlouchalo, odmítalo její příkazy k pohybu.
„Byla jste ošklivě poraněná, slečno,“ ozvala se nějaká vysoká žena a stoupnula si vedle jejího otce.
„Co mi je?“ zopakovala dívka.
Její otec si sedl vedle ní na postel, vzal její ruku do své a začal ji chlácholit. Nevnímala jeho slova, očima rentgenovala jeho ruku jezdící jí po paži a prsty jeho druhé ruky propletené s jejími. Vůbec nic necítila.
„Jsem ochrnutá?“ zeptala se tvrdě.
Jejich lítostivé výrazy jí to potvrdily. A když pak přikývli, nepochybovala.
„Ale je tu šance, že se uzdravíš,“ namítl otec po chvíli ticha.
Neodpovídala. Jen se na něj tázavě zadívala prázdnýma očima.
„Malá,“ odpověděl.
„Asi dvě procenta,“ přiznala lékařka. „Ale vůle dokáže velké věci.“
„Co… mi to udělalo?“ ozvala se po chvíli.
„Vlk, možná medvěd. Ten muž to dobře neviděl,“ odpověděl otec a zadíval se za záda. U dveří rozpoznala lidskou siluetu.
Přikývla a odvrátila tvář. Nechtěla, aby někdo viděl její slzy. Považovala je za projev slabosti, ale nedokázala je i nadále udržovat v sobě. Nakonec nezabránila ani hlasitým vzlykům.
„Nebreč, holčičko, určitě se uzdravíš,“ konejšil ji otec. Věděla, jak nesnáší slzy, zvlášť ty ženské.
„To je… konec,“ škytala. „Mám po kariéře. Jsem mrzák.“
„Nejsi,“ hladil ji po vlasech. „Jsi silná, uzdravíš se.“ Nevěřil tomu ani jeden z nich.
„Dám jí něco na spaní, potřebuje si odpočinout, je toho na ni moc. To kóma ji taky moc nepomohlo,“ ozvala se do té doby tiše přihlížející lékařka.
„Kóma?“ vydechla.
„Byla jsi skoro dva týdny v umělém spánku. Tvoje tělo to potřebovalo,“ vysvětlil jí otec. Přikývla.
Pak ji začala zmáhat malátnost a otupělost, najednou nemohla udržet oči otevřené. Než usnula, spatřila tu ženu, jak jí něco upravuje na hadičkách.
„Dobrou noc, Bells,“ zaslechla ještě.
Temnotu uvítala s otevřenou náručí. Nejraději by v ní zůstala už napořád. Chtěla zemřít.
3) Bye (26.09.2010 23:11)
DeSs, už u perexu to se mnou málem dvakrát seklo. Nejdřív, když jsem si přečetla námět - napsat, že mě zaujal je trestuhodně nedostatečný! A potom, když jsem zahlídla slovo víceautorská - já tyhle experimenty tak trochu žeru
Úvodní kapitola mě navnadila natolik, že kdybych neměla rozepsanou Noc, tak do toho snad s tebou skočím.
Takhle píšu jen: doufám, že se někdo najde. Hrozně by mě zajímalo, jak se to bude vyvíjet, když se tady rozeběhne fantazie víc lidí najednou!!!
A kdo ví, třeba někdy, až nebudu mít do čeho píchnout... si kapitolku střihnu
Lidi, pojďte! Podpořte tenhle zajímavej projekt!
2) gucci (26.09.2010 20:48)
Dessíku kdybych měla literární střívko hned bych s Tebou do toho šla!!! Vypadá to moc moc pěkně...doufám,že tak jako tak budeš pokračovat! držím Ti pěstičky
1) hellokitty (26.09.2010 19:41)
4) Silvaren (27.09.2010 13:40)
Je to krásně originální a, jak je u Tebe zvykem, skvěle napsané. Je mi líto, ale nepíšu tak dobře, abych se za to nestyděla.
Přeju Tvému projektu hodně štěstí (btw. Bye se zdá docela nalomená).