Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/THIS_IS_ROME_by_recycleit.jpg

Možná znáte soutěž na stmivani.eu Jen a len vy. Tuhle jednorázvku jsem původně psala k tomu účelu, ale nakonec jsem ji neodeslala. Každopádně doufám, že se vám bude líbit ;)

Probudila jsem se v Římě a…

.

Nechápala jsem, co se děje. Bylo to, jako by moje tělo hořelo,  upalováno za živa. Jsem snad čarodějnice? Nemohla jsem si vzpomenout proč to – žár spálil každou předešlou vzpomínku. Netušila jsem kdo jsem, ani kde jsem. Stejně tak i proč hořím mi bylo otázkou.

Jak čas postupoval, proudy žhavé lávy v mých žilách se změnily. Směřovaly teď k mému neustále tlukoucímu srdci, ačkoliv mi přišlo nemožné, že při takové bolesti může člověk ještě žít. Rychlost tepu nabírala na síle, až jsem nebyla schopná myslet na nic jiného, než ten zvuk. Jako když startuje vrtulník, pohybovalo se mé srdce, než nastal kolaps. Dotlouklo.

Čekala jsem, kdy mě konečně opustí vědomí a zemřu, ale vteřiny odcházely a nic se nedělo. Rozhodla jsem se pootevřít oči.

Přímo nade mnou se třpytil Velký vůz na noční obloze. Byla jsem v ulici mezi stěnami dvou vysokých domů. Něco mi říkalo, že bych v temně fialové ulici neměla být schopná vidět, ale opak byl pravdou.

Chtěla jsem si odhrnou vlasy z očí, ale v mém zorném poli se objevila něčí, nepřirozeně bílá, ruka. Ucukla jsem před ní a ruka můj pohyb napodobila. Bylo ta má ruka.

Nevěřícnýma očima jsem sledovala tu hladkou kůži, bělostný odstín, tenké dlouhé prsty; na jednom z nich sídlil prsten. Opatrně jsem druhou rukou pohladila diamant, který jiskřil v metném světle nedaleké pouliční lampy. Byl zásnubní.

Zavřela jsem oči a dala si hlavu do dlaní ve snaze vzpomenout si jen na maličký kousek co bylo před těmi plameny, ale vzpomínka na ně započala novou bolest, menší, ale stejně nepříjemnou, v mém krku. Okamžitě jsem začala pátrat po něčem, co ji zažene.

Kousek od místa mého probuzení jsem uslyšela mokrý zvuk pěnící vody, nebyl lákavý, jak měl být, ale za něco, co smyje tu palčivou bolest bych obětovala duši.

Zanedlouho jsem už věděla, co je příčinou zvuku. Stála jsem přímo před nádhernou fontánou Di Trevi. I když jsem nevěděla, kdo jsem, místo jsem poznala. Řím.

Nenechala jsem se zastavit kouzelným vzezření slavné fontány a rychlostí, která mi připadala nemožná, jsem polykala vodu.

Vytoužená úleva však nepřicházela. Chuť byla naprosto odpudivá a navíc se mi zdálo, že pálení v krku je horší. Jako když lijete olej do ohně.

Mé smysly započaly nové pátrání po něčem, co by tu bolest uhasilo – a našly.

Právě k fontáně přicházel muž se ženou. On měl ruku ledabyle položenou na jejím pase a ona se k němu nakláněla a něco mu švitořila do ucha. V tom jejich postoji bylo tolik lásky, až mě píchlo u nebijícího srdce. Najednou se mi zdálo, jako by ruka s prstenem vážila mnohem víc, aby upozornila na skutečnost, že na mě asi taky někdo čeká.

Všechna závist k oběma milencům však opadla ve chvíli, kdy jsem se nadechla. V krku mi vybouchly plameny a náhle neexistovalo nic, co by mě dokázalo zastavit. Postupně na zem dopadla jejich mrtvá těla, neměli šanci ani zakřičet. Jejich horká, sladká krev postupně otupovala bolest v krku, až zmizela úplně. A já jsem tam jen tak stála nad mrtvými lidmi, které jsem zabila a čekala, až mě dostihne svědomí.

Stalo se ze mě monstrum. Zabila jsem a co bylo horší, nedokázala jsem toho litovat. Stačila jediná vzpomínka na jejich teploučkou krev a byla jsem si jistá, že ani tisíc mrtvol u mě nevyvolá lítost, pokud nezbude ani kapička krve nazmar. Má bystrá mysl hravě uhádla, co se ze mě stalo.

Upír.

Tu noc jsem ještě zabila pár lidí a když se na obzoru začalo rozednívat, schovala jsem se do tmavého sklepa před smrtícími paprsky slunce. Vždyť ve všech příbězích o upírech se jasně psalo, že je sluneční svit zabíjí a já netoužila po tom, abych se rozpadla na prach.

Ve sklepě jsem ale neusnula, jak jsem měla. Asi to bylo tím, že jsem postrádala rakev. Místo spánku jsem přemýšlela a skládala fakta.

Za prvé: probudila jsem se v Římě a jsem upír.
Za druhé: prsten na mé ruce je bezpochyby snubní a za třetí:
Nic si nepamatuji.

Znovu jsem se pokusila proklouznout rouškou tmy v mé mysli, ale nenašla jsem jediný pevný bod, od kterého bych mohla začít pátrat po minulosti. Jen jednou mi vzpomínkou problesky zářivě zelené oči. Netušila jsem, komu patří, ale jedno jsem věděla jistě – ta osoba byla pro mě důležitá.

.

Ve sklepě jsem zůstala ponořená do myšlenek ještě hodně dlouho po tom, co slunce zapadlo. Ačkoliv mě žízeň spalovala nesnesitelnou bolestí, nevyrovnalo se to strachu, že bych se z neopatrnosti nechala spálit. Teprve až jsem si byla nocí jistá, odvážila jsem se vrátit do římských ulic.

První věc, kterou jsem udělala bylo uhašení té spalující žízně. Krev chutnala jako to nejlepší jídlo a ten nechutnej nápoj v jednom. Byla jsem si jistá, že neexistuje nic lahodnějšího, než jsem to ucítila.
Ta vůně byla tak neskutečně lákavá a neodolatelná, že jsem okamžitě zamířila za ní. Vší silou jsem se ale držela zkrátka, protože jsem si nebyla jistá, co přesně tak úchvatně voní.

A pak jsem to uslyšela.

Teplou nocí se ozývaly hlasy. Bylo jich nejméně dvacet a všechny volali jedno jméno. Všimla jsem si obzvlášť jednoho mladíka s příjemným hlasem, který však byl protkán směsicí strachu a zoufalství.

„Isabello!“ volal ten krásný chlapec, možná i muž, ale na jeho volání nikdo neodpovídal. Nemusela jsem se ani nadechovat, abych poznala, že je to právě on, kdo voní tak sladce.  S těží jsem zůstávala nenápadná a čekala, až bude sám a já ho budu moct zabít. Stále však k chlapci přicházeli lidé a mluvili s ním.
„Edwarde, už to je pátý den. Myslím že je dost velká pravděpodobnost, že je…“ Edward ho jedovatě utnul.
„Není! Já tomu nevěřím. Slíbila, že na sebe dá pozor,“ namlouval muži, který s ním mluvil, ale zdálo se, že přesvědčuje spíše sám sebe. Už pomalu ztrácel naději, že milovanou dívku najde.
„Proč jinak by zmizela pouhé dva týdny před svatbou? Edwarde, já si myslím že je mrtvá.“ Edward otočil hlavu od muže, aby neviděl slzy, které se mu vyvalily z očí. Na okamžik se zahleděl do tmavé uličky, kde jsem číhala, ale zavrtěl hlavou a znovu zoufale zavolal jméno své snoubenky. Druhý muž s povzdechem odešel a začal svolávat ostatní, že to vzdávají.

K mému štěstí zůstával už jenom on.
Pomalu, jako přízrak, jsem se plížila za ním a jen můj stín, který dělaly světla žlutých pouličních lamp, dokazoval, že nejsem duch. Edward se párkrát ohlédl a přísahala bych, že jednou můj stín spatřil. Pokaždé zavolal „Isabello“, ale nikdo mu neodpovídal.
Málem ve mně vyvolal vinu, že jsem možná já zabila jeho lásku, ale pak jsem si uvědomila, že před pěti dny jsem ještě nebyla upírem. Snad jsem ani nebyla člověkem. 
Konečně se Edward dostal na místo, kde byl úplně sám. Jako smyslů zbavená jsem se žíznivě vrhla po jeho krku. Před tím se ale jeho oči střetly s mými a já spatřila tu vytouženou zelenou barvu. Byla jsem však příliš žíznivá, než abych se dokázala zastavit.
Zakousla jsem se do jeho krku a lačně sála ten nejúžasnější nektar, jaký neexistuje ani ve snech.
“Bello, miluju tě,“ zašeptal jeho slabý, ale přes to krásný hlas a mě vytrhl z rudé mlhy, do které byly zabaleny všechny mé smysly kromě chuti.
Odtrhla jsem se právě v čas, abych naposledy spatřila jeho krásné zelené oči, než se zavřely a srdce dotlouklo.
Vzpomínky se vrátily já se bolestí nemohla ani nadechnout. Seděla jsem v tmavé uličce a v náruči svírala mrtvé tělo svého snoubence.

Moje shrnutí

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

kajka

2)  kajka (24.03.2012 09:02)

Aničko, u tebe se strašně špatně odhaduje, o čem povídka bude, protože jsi všestraná. Musím říct, že takhle po ránu to nebyla nejlepší volba, protože jsem teď moc smutná, ale děkuju. Hezká povídka!

1)  Kajla (18.12.2010 13:58)

Opravdu nádherná povídka, měla jsem co dělat abych nebrečela. Píšeš krásně doufám, že ti to zůstane a budeš nás nadále tešit co nejvíce povídkama ;)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek