Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/polibek!.jpg

Áááách! Zase nevím, co dnes říct... Tak jen dvě slova:


Předposlední...

 

Děkuju!

 

Vaše ambra

 

 

 

Phoenix červenec 2003 – o deset let později

 


Obálku jako vždy přinesl kurýr. Nikdy to neposílal poštou. S bušícím srdcem jsem ji chlapíkovi v nepříjemně žluté uniformě skoro vyrvala z ruky, místo podpisu udělala krátký klikyhák a běžela se zavřít do ložnice.

Z Bellina pokoje se ozýval nezvykle hlasitý hovor – zase se hádala s Charliem. Nepříjemné období – ještě je dítě, které musí nakonec poslechnout, na druhou stranu má dost rozumu na to, aby zdůvodnila svůj názor a aby její argumenty nešlo jen tak smést ze stolu. Letos důrazně odmítala strávit jeho část prázdnin ve Forks – zlobila se, že od ní stejně obden utíká do práce, že už jí rybaření s jeho nudnými kamarády leze krkem a hlavně že se v tom neustálém dešti nedá skoro vystrčit nos. Tušila jsem, že to jí až tak nevadí – zavčas posílala Charliemu seznam knížek, které do jejího příjezdu poctivě nakoupil; jen byla i v tomhle po mně… Nesnášela ty tíživé mraky, tu vtíravou zeleň, tu ubíjející monotónnost…

Než jsem za sebou zavřela dveře své ložnice, slyšela jsem její hlasitý povzdech. Ještě bojovala, ale Charlie to měl skoro v kapse. Evidentně letos naposledy. Ona teď bude mít rok na to, aby ho zpracovala.

Otřela jsem si najednou zpocené dlaně o odrbané domácí džíny, posadila se k malému stolku s pravěkým počítačem a na chvíli položila tuhou obálku na klávesnici. Moje jméno a adresa – obojí napsané rukou, každé písmeno dokonalé a pečlivé vykroužené. Zase mi to připomnělo všechny jeho dopisy a vzkazy z té doby… Bolestivé šlehnutí bylo jen malou úplatou za následnou vlnu nádherných vzpomínek… Nedokázala jsem odhadnout, jak dlouho jsem bloudila ve své minulosti. V minulosti, která se nikdy definitivně neuzavřela. Dovolovala jsem si to jen výjimečně, v tuto dobu – uprostřed léta - ale mnohem častěji a s chutí – blížil se náš čas, takže výprava za vzpomínkami nekončila drásavou bolestí a usedavým pláčem, ale neustálým otevíráním obálky a kontrolováním jejího obsahu.

Obyčejným plastovým nožem jsem rozřízla horní okraj a opatrně vše vysypala na stůl. Letenka. Hromádka fotografií z loňského léta. Krátký dopis. V tomto pořadí jsem brala věci do ruky. Letenka – do poslední chvíle pro mě bývalo překvapením, kam vyrazíme, takže jsem prostě jen rychle uspokojila svou zvědavost. Island? Vykulila jsem oči – tahle varianta mě vážně nenapadla ani jednou za těch deset let, kdy jsem se pokoušela uhodnout, co pro nás chystá. Těšila jsem se, až si na netu prohlídnu fotky z té podivné země, ale aktuálně už jsem roztřesenýma rukama obracela a rozkládala naše fotografie.

On. Já. Malý zapadlý ranč na Novém Zélandu pronajatý na měsíc jen pro nás. I když – to jsem si myslela celou dobu. Až předposlední den z něj vypadlo, že vlastně on ten ranč pronajímá mladé dvojici, která se tu v potu tváře pokouší splynout s přírodou. Zaplatil jim měsíc dovolené v civilizaci – potřebují nasát trochu konzumu, smál se. A já znovu lapala po dechu a kroutila hlavou nad tím, že mě ještě pořád dokáže překvapit. Ano, fyzicky jsme spolu byli jediný měsíc v roce, ale díky každodenním mailům jsme se za ty roky stihli poznat dokonale.

Vybrala jsem fotku, na jejíž vznik jsem si přesně pamatovala. Vycházela jsem z koupelny, on na mě čekal v posteli a vypadal, že odpočívá po předchozí hodině, která ale samozřejmě byla mnohem náročnější pro mě. I po sprše jsem sotva stála na nohách, a to den teprve začínal. Ležel na zádech, jednu ruku pod hlavou, druhou položenou na místě, kde jsem ještě před chvílí ležela já. Se zavřenýma očima a lehce pootevřenými ústy zhluboka vdechoval. Ledabyle zataženými závěsy nakouklo slunce a rozzářilo jeho nádherný profil. Foťák ležel na stolku. Sáhla jsem po něm bez přemýšlení. Kvůli mně kupoval automaty, stačilo jen přimhouřit oko a byl můj.

„Víš, že z toho na fotce nic nebude,“ usmál se, aniž by otevřel oči. Myslel tím to nádherné jiskření. Lidské vynálezy nebyly uzpůsobeny k zaznamenání takové nádhery, lidská řeč na to nestačila. Jenže já to prostě nemohla nezkusit…

Znovu se zhluboka nadechl. „Nemůžu se toho nabažit. Já si tvou vůni pamatuju dokonale, ale rozdíl mezi vzpomínkou a realitou je tak…“ Zdálo se, že i upírům někdy dojdou slova. A pak konečně otevřel oči, znovu černé propasti, do kterých jsem se vrhala bez rozmýšlení. Já přišla až těsně k němu a nečekaně znovu zmáčkla spoušť.

Teď jsem skoro zkameněla – detail jeho tváře, jeho oči, ústa připravená během příští vteřiny ochutnat mou vůni z mé pokožky… Některý obrázek se prostě povedl nečekaně a dokázal uchovat aspoň záblesk z dokonalé chvíle, ve které byl pořízen.

Po našem prvním létě mi neposlal fotografie a já cítila hrozné zklamání. Když pak přišly skoro za rok v obálce spolu s letenkou do Ria, pochopila jsem jeho důvody. Dívat se na ty fotky celý rok s myšlenkou na to, jak vzdálené je příští setkání, by bylo skoro k nesnesení. Takto jsem se probírala fyzickými důkazy našeho společného času s dechberoucím pocitem, že za pár dnů, už za pár dnů!, budeme zase spolu… Díky tomu jsem se na naše šťastné dvojrozměrné tváře dokázala dívat dokonce s lehkým úsměvem…

Shrnula jsem fotky do obálky a o monitor si opřela tu jednu – tu, kde jeho oči svou lásku a touhu skoro křičely. S bolestivě sevřeným hrudníkem jsem se konečně odhodlala vzít do ruky dopis. Ano, bylo zbytečné se trápit, vždy napsal jen pár vět, vždyť na mě denně čekal dlouhý mail od něj, ale dotýkat se papíru, kterého se dotýkal on, znovu vidět jeho písmo – připadala jsem si, jako by mi dovolil zahlédnout kus jeho duše.


Miláčku můj,

víc než kdy jindy Ti závidím spánek. Ne kvůli snění – já o Tobě sním neustále – závidím Ti ty hodiny, které strávíš v nevědomí. Kdybych mohl spát, čas bez Tebe by utekl mnohem rychleji…

Toužím po Tobě.

Těším se na Tebe.

Miluji Tě.

A jsem stále jen Tvůj.

Carlisle


Měla jsem pocit, že mi srdce zakoplo o ostrý kámen. Nemusela jsem se dívat na předchozí dopisy – ležely na hromádce v zásuvce mého nočního stolku. Byly mou večerní i ranní motlitbou, znala jsem je dokonale.

Všechny končily stejně – Jsem navěky Tvůj.

Letos poprvé se navěky někam ztratilo…


xxx


Na místa našich setkání jsme vyráželi samostatně – ani jeden z nás si nedokázal představit, jak bychom po jedenácti měsících odloučení dokázali trávit vedle sebe hodiny v letadle s možností pouhých letmých dotyků a utajených krátkých polibků.

Island ji nadchl; i počasí vyšlo skvěle, takže jsme projeli a prošli opravdu každý jen trochu zajímavý kout toho dokonalého Božího výtvoru. Dávno jsem si zvykl na to, že se s předpovědí mohu spolehnout na Alici. Několikrát mě ale během těch čtyř týdnů napadlo, jestli je Island opravdu o tolik zajímavější než jiná místa, kde jsme byli v minulých letech.

Francie ji rozhodně uchvátila, přesto odmítala věnovat památkám a muzeím víc než jen minimum času. „Kupuješ jen drahé kulisy,“ smála se mi, když mi už v hotelovém výtahu nedočkavě povolovala kravatu a omámená silným vínem napodobovala šansoniérku z baru přes ulici. Ta ovšem ke svému zpěvu nepřidávala pokusy o neumělý striptýz… Nemohl jsem se jí nabažit. Někde na okraji můj mozek věděl, že roky přibývají, ale já viděl stále to sotva dospělé děvče, které s odhodlaně vystrčenou bradičkou dorazilo do obrovského Chicaga, kde se nejdřív málem utrápilo, pak málem umřelo a nakonec beznadějně ztratilo v mrtvém srdci osamělého zplozence pekla…

Letos poprvé jsem v jejích očích, v držení těla, v drobném gestu několikrát zahlédl dospělou ženu. Vyděsilo mě to. A o co víc jsem byl vyděšený, o to víc jsem se ji snažil k sobě připoutat a o to víc se mi ona zdála odtažitá, vzdálená… Zvnějšku zůstalo všechno stejné – úsměvy, objetí, doteky, vzdechy. Jenže moje instinkty skoro křičely – Uniká mi!

Spala stočená do klubíčka – pozoroval jsem ji ve studeném měsíčním světle. Jizvy už skoro nebyly patrné. Trochu si zkrátila vlasy. Ale pořád to přeci byla moje Renée! Nemohla nebýt! Zakázal jsem si myšlenky na to, že nikdy nebudeme žít normálně, jako pár, pod jednou střechou, zakázal jsem si myšlenky na to, co bude za dvacet, třicet, padesát let. Tolik jsem se upnul na tato dvě zřejmá ohrožení našeho křehkého štěstí na dálku, až mi uniklo to nejprostší nebezpečí – ona sama. Ona je člověk. Mění se. Nejen fyzicky.

Do Států jsme se jako obvykle vraceli společně. Leželi jsme na sklopených sedadlech a mlčky si hleděli do očí. Držel jsem její ruku; bezmyšlenkovitě mi palcem přejížděla zápěstí. Teď už to nebyly jen záblesky – díval jsem se do tváře dospělé ženy. Poprvé mi opravdu vadilo, že není typická žena, že nemá potřebu prolomit to dlouhé ticho, že na mě nechrlí desítky otázek, nebo aspoň tu jednu – tu která mi právě vypalovala do mozku cejch – Co s námi bude dál?

Na letišti ve Washingtonu jsme se měli rozloučit – ona se vracela do Arizony, kam se přestěhovala krátce po dokončení školy; přiznala, že Chicago má příliš spojené se mnou a trpí pokaždé, když se dostane na místo, kde jsme se někdy ocitli spolu.

Já ještě nakrátko na Aljašku. Čekalo nás stěhování.

„Ještě jsem ti to neřekl,“ začal jsem opatrně. Zadržela dech a zbledla.

„Neděs se, patří to přeci k naší existenci,“ snažil jsem se ji rychle uklidnit.

„Co se děje?“ vydechla přiškrceným hlasem a já pocítil sobeckou radost z toho, že bylo vážně hloupé pochybovat o hloubce jejích citů.

„Stěhujeme se.“ Hrůza z její tváře stále nezmizela. „Do Forks,“ dodal jsem a ona vytřeštila oči.

„Cože?!“ vykřikla.

„Vysvětloval jsem ti, že se vracím na místa, kde už jsem žil a kde se dalo žít nenápadně a lidsky. Kde se mi to prostě osvědčilo.“

„Tys žil ve Forks? Proč jsi mi to nikdy neřekl?“ Zlobila se? Proč?

„Miláčku, stěhuju se nejmíň každých deset let, žil jsem skoro všude, kde zrovna nemají tři sta slunečných dnů v roce a kde se dostanu k aspoň trochu slušné práci.

„Ale proč Forks, je tam Charlie a… on… pozná tě a ty ses vůbec nezměnil…“ Pohladil jsem ji a usmál se. „Víš teď, když je nás tolik, musíme zvažovat strašně moc věcí. Všichni chtějí do školy, ale ne ve velkém městě. Rose i Emmett si vedou výborně, o Alici ani nemusíme mluvit. O Jaspera se bojím, ale Alice přísahá, že ho uhlídá. Takže to prostě chtějí zkusit a je dobré začít někde, kde se dá ze školy lehce odběhnout do lesa – ať už na lov nebo prostě jen utéct případnému pokušení. Navíc – tam se slunce opravdu neukáže, jak je rok dlouhý,“ snažil jsem se ji s úsměvem uklidnit. Nadechovala se, aby mi připomněla Charlieho, ale ani s tím jsem neměl problém.

„Víš, muži nejsou tak všímaví. Je to deset let, ne padesát, stačí, když se jinak učešu, začnu nosit tmavší košile a trochu usedlejší obleky.“ Pořád nevypadala přesvědčeně. „Přinejhorším budu tvrdit, že jsem mladší bratr toho doktora, co ho znal v Chicagu,“ dodal jsem rozhodně.

„Počkej – kdy se stěhujete? Ještě týden tam bude Bella a…on… on se k ní nesmí přiblížit!“ Edwardovo jméno nevyslovila. Nedokázala to. Ani já o něm nemluvil často. Dokonce jsem se vyhýbal i myšlenkám na něj. Navzdory mé snaze Edward zahořkl. Rozuměl si skvěle se všemi novými členy rodiny, ale nejraději byl sám – vlastně se všem neustále nenápadně vyhýbal. Výjimkou byly lovy – trval na tom, že ho stále musí někdo hlídat. Alicin dar byl pro něj skutečný dar z nebes – hodně ho uklidnila, upnul se na ni, ale zase jen tím svým zvláštním opatrným způsobem.

Zaregistroval jsem, že nás pozoruje několik lidí. Naučeným gestem jsem si prohrábl vlasy. Tentokrát byl můj úsměv asi trochu křečovitý.

„Budeme tam za necelé dva týdny. Chtějí stihnout začátek školního roku.“ Bylo vidět, že se jí skutečně ulevilo.

„No, příští rok se Belle opravdu podaří vytáhnout Charlieho z Forks,“ zamumlala spíš pro sebe. Nerozebíral jsem to – Edwardovým sebeovládáním jsem si byl již několik let naprosto jistý – byl jako zhýralý hříšník obrácený na víru zfanatizovanými misionáři – kázal vodu, pil vodu a nepřetržitě se týral vzpomínkami na každou kapku vína, kterou vypil kdysi…

Doprovodil jsem ji k její přepážce. Obrátila se ke mně:

„Miluješ mě ještě?“ Zdálo se mi, že to ani nevyslovila nahlas. Porušila naše pravidla pro loučení – tahle věta byla jedna ze zakázaných. Možná jsem byl příliš rychlý, když jsem k ní udělal ty dva kroky, co nás dělily. V tu chvíli mi to bylo jedno.

„Renée, hlupáčku můj sladký, jak se můžeš ptát?“ Objímal jsem ji příliš pevně, ale její ruce kolem mého pasu se snažily ten stisk ještě zesílit.

„Já se nechci ptát,“ zašeptala a její hlas bolel, „já to chci vědět, navěky vědět…“ Odtáhla se, rychle mě políbila a zmizela za přepážkou, a pak – bez ohlédnutí – i mým očím.

Když jsem předstíral, že něco hledám v tašce, abych se vyhnul dalšímu rádoby svůdnému pohledu jedné z letušek, našel jsem Renéinu knížku na cestu tam. Vždycky se smála, že jen díky hrozně napínavému čtení nějak vydrží poslední hodiny do našeho setkání. Vzal jsem paperback do ruky – její vůně z něj byla nádherně čerstvá – a otevřel jej na místě, kde měla záložku. Byl to můj vzkaz z letenkové obálky. Pod mým podpisem byla jejím drobným a trochu neuspořádaným rukopisem opsaná básnička:

Pro tebe, má lásko
Šel jsem na trh s ptáky
A koupil ptáky
Pro tebe
Má lásko.

Šel jsem na trh s květinami
A koupil květiny
Pro tebe
Má lásko.

Šel jsem na trh se starým železem
a koupil řetězy
s těžkými okovy
pro tebe
má lásko.

A potom jsem šel na trh s otrokyněmi
a hledal jsem tě tam
ale nenašel jsem tě
má lásko.

(Jacques Prévert)

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

Mystery

12)  Mystery (08.10.2010 15:42)


...

...

Tak jo...
Asi deset minut tu sedím a přemýšlím, co napsat. Přiznám se, nevím.

Deset let. To je dlouhá doba. Pro člověka. Plno věcí se změní. Sami lidé se mění. Jak fyzicky, tak psychicky. Taky se mění životní priority. A Carlisle si to uvědomuje...

ambro, srdce mi tluče neskutečně pomalu. Slyším ho až v uších a zároveň vůbec nevnímám. Jako by teď šlo všechno mimo mě. Hlava pomalu zpracovává to, cos nám naservírovala na stříbrným podnosu. Zase.
Všechno připadá tak stejný, ale neuvěřitelně jiný. Dává to smysl? Asi ne...
Jejich láska. Pořád tak hluboká, ale zároveň... Nevím, asi nedokážu najít to správný slovo. Kam se ztratilo navěky?

ambro, dáváš mi neskutečně zabrat. Ale já se stejně během několika dnů oklepu a těším se, kdy zase vytasíš další PTML a tím stavem oblouznění a dumání, co ji provází. Neskutečně se mi totiž zamlouvá...

A předposlední? Ne, prosím, ještě ne...

DeSs

11)  DeSs (08.10.2010 15:37)

Předposlední... to jako že v tom dalším se dozvím, jak to celé skončí? A nejhorší/nejlepší (jak se to vezme) je, že stále netuším, jak to dopadne. Tak nějak mi přijde nereálné, aby René přeměnil, ale nehody se stávají, že...
Bylo to jako vždycky naprosto úchvatné, i když mě vyděsilo těch deset let od minulé kapitoly. Dokonalost!

Kamikadze

10)  Kamikadze (08.10.2010 15:33)

am, já prostě nemám slov, až se stydím, jaký krátký komentář ti tady oproti ostatním nechávám, ale naprosto jsi mě odrovnala

Bye

9)  Bye (08.10.2010 09:39)

ambro, ovšem, že jsem se na to vrhla hned včera. A samosebou potom nebyla schopná Ti sem něco napsat. Ale tentokrát to nebylo takový to úplný umrtvení.
Celkem jsem byla schopná vnímat a absorbovat většinu textu až do:
"Letos poprvé se navěky někam ztratilo…"
Touhle větou, jako bys trefila nějakej akupunkturní bod, který dokáže ochromit celý tělo, celou mysl.
Zbytek jsem ještě "přečetla" ale promluvily ke mně až poslední čtyři řádky. Měly totiž podobný účinek.
Takže jsem tu znovu, po dalším čtení, při kterém jsem si dala pozor a v těch dvou pasážích se kryla.
Carlisle přece musel přesně vědět, co do toho dopisu píše. A pak byl vděšený, že mu Renée uniká?! A jakto, že se ve svých úvahách ani jednou nezmínil o Esmé?
Renée to z něj vycítila. Je to zralá žena. On má na všechno dost času. I na to, aby si přiznal, co cítí k Esmé. Jenže Renée čas utíká. Taky si toho všiml... Vlastně se divím, že jim to vydrželo tak dlouho.
Hezky se Ti ty cestičky sbíhaj. Renée bydlí ve Phoenixu. Bella jezdí na prázdniny k tátovi. Cullenovi se stěhují do Forks. Edward, který se najednou TAK MOC podobá tomu knižnímu, se ovládá stoprocentně, narozdíl od Jaspera...
Najednou mám takový pocit lehkosti. Myslím, že až dočtu poslední kapitolu, budu si konečně moct říct:
"Vím, co bylo potom."

8)  belko (08.10.2010 08:15)

jen jeden měsíc v roce? Je to málo nebo moc?
Neumím si vůbec představit, jak jedinou kapitolkou chceš celý nádherný příběh rozlousknout, třeba i v nejhorší variantě otevřeného konce....
Ambřičko, jsem ráda ze jejich lásku a štěstí, ale není to málo i na lidský život??!??
No, nechala jsem se zase unést.....moc se těším,jak to vyřešíš!!!!!

7)  katyka (08.10.2010 07:56)

najskôr by som chcela poďakovať za Prevérta... Vieš že mi až doteraz nedošlo, podľa čoho je pomenovaná táto poviedka? Dokonale vystihujúce. A kapitola bola nádherná, tak ako ostatne všetky. Tiež som rada za aspoň mesiac šťastia každoročne, ktorý si im dopriala. Mám pocit, že vidím, kam príbeh smeruje (aj keď ty dokážeš prekvapiť, tak možno bude všetko úplne inak) a zostáva vo mne taký horko - sladký pocit. Niekedy láska nestačí. Ale vďaka za to, že bola.

6)  eElis (08.10.2010 01:54)

Snažím si v hlavě urovnat myšlenky, protože po každé kapitolce, kterou přečtu nemám slov a nevím,co ti napsat, aby to přesně dokázalo vystihnout tu nádheru a procítěnost, která do mě vstoupí s každým písmenkem ve tvé povídce.
Mrzí mě, že to je už předposlední kapitolka, protože tvoje povídka je naprosto fenomenální. A i když mě ze začátku mrzelo, že jsme se posunuly o deset let dopředu, našla jsem útěchu v tom, že Reneé si každý ten rok prožila v jeden měsíc štěstí a lásky. Ta básnička na závěr nemá chybu i slzička ukápla, i když jsem jí to nechtěla dovolit. Dokonalá kapitolka a moc se těším na tu další, i když poslední, přesto se těším, protože doufám, že se dozvíme taky něco málo , co je dál s Esmé. A nejen s ní

RepliKate

5)  RepliKate (08.10.2010 00:12)

Přemýšlím, co napsat...
Celou dobu, co jsem tuhle kapču četla, mi bušilo srdce... Asi strachem. Při jejich zpáteční cestě se k bušení srdce přidala ještě slza, která se mi snažila dostat ven z oka. Po přečtení básničky na konci, která se mi zdála tak nějak definitivní, vyklouzla, mrška.
Opouštěla jsem Carlislea v momentě, kdy s ním byl Edward a nově Esme. A najednou jsou Cullenovi kompletní? A stěhují se do Forks? Něco mi uniklo?
Renée je stále člověk, stárne... Její čas je "omezený". Navěky...
Ježiš, Ambro, chtěla bych ti toho tolik napsat, ale nejde to. Momentálně jsem zmatená, dojatá, mám strach z poslední kapitoky - zkrátka jsem lehce mimo. Promiň.
Když napíšu, že se těším na tu poslední, bude to pravda jen z poloviny.
Už plácám, takže toho raději nechám.

Alaska

4)  Alaska (07.10.2010 23:35)

Zase jsem selhala. Tucet nádechů a výdechů dodávající mi sílu k uskutečnění přesvědčení, že si plně vychutnám tvůj srdceryvný příběh a poté budu schopna napsat komentář aspoň částečně vyjadřující mé nadšení, vyšlo v niveč. Znovu jsi mě, jak se říká, rozložila. I když můj nynější stav bych opsala trochu jinak. Žebra obepínající a hránící můj hrudník pomalu těžkla a místo ochrany pomalu a plíživě stlačovala mé vnitřní útroby a ztěžovala dýchání. Měla jsem pocit, jakobych do plic místo vzduchu vtahovala roztavené ledové železo, které svou vazkostí pomalu a plíživě vyplňovali každou komůrku a tvořily ze mě kámen. Už chběla jenneskutečná bolest a myslela bych si, že se měním v upíra .
Zaroven s kolapsem mých plic se začaly dostavovat i jeiné příznaky - zpomalené myšlenkové pochody, možná proto jsem si musela dátkonečnou básničku několikrát a stále si přehrávat - proč? Kdo to na koho hraje? Kdo se rozhodl tento zdánlivě začarovaný kruh rozseknout? A nebo oba dva trpí paranoiou - a společně s nima i já. Nešlo to, po asi třetím čtení jsem to musela vzdát a brzy nato jsem začala pociťovat osvobozující pocit. Najednou, neomámená Tvými slovy, jsem našla dostatek sil k roztržení okovů Tvého příběhu. A byla jsem to zase já - ohromena, neschopná komentáře .
Poslední dobou mám pocit, že mé komentáře spíše vyjadřují ubíjející trýzeň, než poděkování a pochvalu, kterou jimi chci vyjádřit. Veř, že můj popis "mizerných" pocitů, má vyjadřovat nejhlubší obdiv. I když se cítím mizerně, cítím a za to ti děkuji. Jsem ráda, že ve mě dokážeš vyvolat emoce, které v běžném životě já osobně nepotkám. Je to neskutečně návykové - cítit TO.
Můj komentář je nejspíše trochu zmatený, tak snad shrnutí ve skratce:

Hanetka

3)  Hanetka (07.10.2010 23:29)

Tak hele, ty nás šidíš! Minule měl Carlisle na starosti jen Esme a Edwarda, a teď je tam Rosalie a Emmett a Alice a Jasper a vůbec, co dělá po nocích s Esmé? Hraje piškvorky? Nebo jak to teda vlastně je? Nevynechalas náhodou pár dílů? No nevím, nevím, jestli ti povolíme, aby tohle byla předposlední kapitola. Ještě je tady toho hooooooodně k vysvětlování!!!
A vlastně vůbec nechci, aby to skončilo!!!

gucci

2)  gucci (07.10.2010 23:26)

ááááááááááách ty jsi mě teď neskutečně potěšila..ikdyž vím, že poslední řádky už jsou sečteny....mám velmi příjemný klid na dušičce....to že se celých deset let potkávali a strávili spolu romantický měsíc...bylo štěstí, v kter jsem se neodvažovala ani trošinku doufat...
....líbí se mi Tvůj Edward...snad je naděje, že i on ještě uloupí kousek bezbřehého stěstí po boku někoho...
...snad všichni až navěky..?!
...úchvatn počtení...mockrát Ti děkuji

RepliKate

1)  RepliKate (07.10.2010 23:06)

Předposlední? Ambro, ještě jsem to nečetla a už se bojím... pomoooooooooooooooc.

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek