Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/polibek!.jpg

Áááách! Zase nevím, co dnes říct... Tak jen dvě slova:


Předposlední...

 

Děkuju!

 

Vaše ambra

 

 

 

Phoenix červenec 2003 – o deset let později

 


Obálku jako vždy přinesl kurýr. Nikdy to neposílal poštou. S bušícím srdcem jsem ji chlapíkovi v nepříjemně žluté uniformě skoro vyrvala z ruky, místo podpisu udělala krátký klikyhák a běžela se zavřít do ložnice.

Z Bellina pokoje se ozýval nezvykle hlasitý hovor – zase se hádala s Charliem. Nepříjemné období – ještě je dítě, které musí nakonec poslechnout, na druhou stranu má dost rozumu na to, aby zdůvodnila svůj názor a aby její argumenty nešlo jen tak smést ze stolu. Letos důrazně odmítala strávit jeho část prázdnin ve Forks – zlobila se, že od ní stejně obden utíká do práce, že už jí rybaření s jeho nudnými kamarády leze krkem a hlavně že se v tom neustálém dešti nedá skoro vystrčit nos. Tušila jsem, že to jí až tak nevadí – zavčas posílala Charliemu seznam knížek, které do jejího příjezdu poctivě nakoupil; jen byla i v tomhle po mně… Nesnášela ty tíživé mraky, tu vtíravou zeleň, tu ubíjející monotónnost…

Než jsem za sebou zavřela dveře své ložnice, slyšela jsem její hlasitý povzdech. Ještě bojovala, ale Charlie to měl skoro v kapse. Evidentně letos naposledy. Ona teď bude mít rok na to, aby ho zpracovala.

Otřela jsem si najednou zpocené dlaně o odrbané domácí džíny, posadila se k malému stolku s pravěkým počítačem a na chvíli položila tuhou obálku na klávesnici. Moje jméno a adresa – obojí napsané rukou, každé písmeno dokonalé a pečlivé vykroužené. Zase mi to připomnělo všechny jeho dopisy a vzkazy z té doby… Bolestivé šlehnutí bylo jen malou úplatou za následnou vlnu nádherných vzpomínek… Nedokázala jsem odhadnout, jak dlouho jsem bloudila ve své minulosti. V minulosti, která se nikdy definitivně neuzavřela. Dovolovala jsem si to jen výjimečně, v tuto dobu – uprostřed léta - ale mnohem častěji a s chutí – blížil se náš čas, takže výprava za vzpomínkami nekončila drásavou bolestí a usedavým pláčem, ale neustálým otevíráním obálky a kontrolováním jejího obsahu.

Obyčejným plastovým nožem jsem rozřízla horní okraj a opatrně vše vysypala na stůl. Letenka. Hromádka fotografií z loňského léta. Krátký dopis. V tomto pořadí jsem brala věci do ruky. Letenka – do poslední chvíle pro mě bývalo překvapením, kam vyrazíme, takže jsem prostě jen rychle uspokojila svou zvědavost. Island? Vykulila jsem oči – tahle varianta mě vážně nenapadla ani jednou za těch deset let, kdy jsem se pokoušela uhodnout, co pro nás chystá. Těšila jsem se, až si na netu prohlídnu fotky z té podivné země, ale aktuálně už jsem roztřesenýma rukama obracela a rozkládala naše fotografie.

On. Já. Malý zapadlý ranč na Novém Zélandu pronajatý na měsíc jen pro nás. I když – to jsem si myslela celou dobu. Až předposlední den z něj vypadlo, že vlastně on ten ranč pronajímá mladé dvojici, která se tu v potu tváře pokouší splynout s přírodou. Zaplatil jim měsíc dovolené v civilizaci – potřebují nasát trochu konzumu, smál se. A já znovu lapala po dechu a kroutila hlavou nad tím, že mě ještě pořád dokáže překvapit. Ano, fyzicky jsme spolu byli jediný měsíc v roce, ale díky každodenním mailům jsme se za ty roky stihli poznat dokonale.

Vybrala jsem fotku, na jejíž vznik jsem si přesně pamatovala. Vycházela jsem z koupelny, on na mě čekal v posteli a vypadal, že odpočívá po předchozí hodině, která ale samozřejmě byla mnohem náročnější pro mě. I po sprše jsem sotva stála na nohách, a to den teprve začínal. Ležel na zádech, jednu ruku pod hlavou, druhou položenou na místě, kde jsem ještě před chvílí ležela já. Se zavřenýma očima a lehce pootevřenými ústy zhluboka vdechoval. Ledabyle zataženými závěsy nakouklo slunce a rozzářilo jeho nádherný profil. Foťák ležel na stolku. Sáhla jsem po něm bez přemýšlení. Kvůli mně kupoval automaty, stačilo jen přimhouřit oko a byl můj.

„Víš, že z toho na fotce nic nebude,“ usmál se, aniž by otevřel oči. Myslel tím to nádherné jiskření. Lidské vynálezy nebyly uzpůsobeny k zaznamenání takové nádhery, lidská řeč na to nestačila. Jenže já to prostě nemohla nezkusit…

Znovu se zhluboka nadechl. „Nemůžu se toho nabažit. Já si tvou vůni pamatuju dokonale, ale rozdíl mezi vzpomínkou a realitou je tak…“ Zdálo se, že i upírům někdy dojdou slova. A pak konečně otevřel oči, znovu černé propasti, do kterých jsem se vrhala bez rozmýšlení. Já přišla až těsně k němu a nečekaně znovu zmáčkla spoušť.

Teď jsem skoro zkameněla – detail jeho tváře, jeho oči, ústa připravená během příští vteřiny ochutnat mou vůni z mé pokožky… Některý obrázek se prostě povedl nečekaně a dokázal uchovat aspoň záblesk z dokonalé chvíle, ve které byl pořízen.

Po našem prvním létě mi neposlal fotografie a já cítila hrozné zklamání. Když pak přišly skoro za rok v obálce spolu s letenkou do Ria, pochopila jsem jeho důvody. Dívat se na ty fotky celý rok s myšlenkou na to, jak vzdálené je příští setkání, by bylo skoro k nesnesení. Takto jsem se probírala fyzickými důkazy našeho společného času s dechberoucím pocitem, že za pár dnů, už za pár dnů!, budeme zase spolu… Díky tomu jsem se na naše šťastné dvojrozměrné tváře dokázala dívat dokonce s lehkým úsměvem…

Shrnula jsem fotky do obálky a o monitor si opřela tu jednu – tu, kde jeho oči svou lásku a touhu skoro křičely. S bolestivě sevřeným hrudníkem jsem se konečně odhodlala vzít do ruky dopis. Ano, bylo zbytečné se trápit, vždy napsal jen pár vět, vždyť na mě denně čekal dlouhý mail od něj, ale dotýkat se papíru, kterého se dotýkal on, znovu vidět jeho písmo – připadala jsem si, jako by mi dovolil zahlédnout kus jeho duše.


Miláčku můj,

víc než kdy jindy Ti závidím spánek. Ne kvůli snění – já o Tobě sním neustále – závidím Ti ty hodiny, které strávíš v nevědomí. Kdybych mohl spát, čas bez Tebe by utekl mnohem rychleji…

Toužím po Tobě.

Těším se na Tebe.

Miluji Tě.

A jsem stále jen Tvůj.

Carlisle


Měla jsem pocit, že mi srdce zakoplo o ostrý kámen. Nemusela jsem se dívat na předchozí dopisy – ležely na hromádce v zásuvce mého nočního stolku. Byly mou večerní i ranní motlitbou, znala jsem je dokonale.

Všechny končily stejně – Jsem navěky Tvůj.

Letos poprvé se navěky někam ztratilo…


xxx


Na místa našich setkání jsme vyráželi samostatně – ani jeden z nás si nedokázal představit, jak bychom po jedenácti měsících odloučení dokázali trávit vedle sebe hodiny v letadle s možností pouhých letmých dotyků a utajených krátkých polibků.

Island ji nadchl; i počasí vyšlo skvěle, takže jsme projeli a prošli opravdu každý jen trochu zajímavý kout toho dokonalého Božího výtvoru. Dávno jsem si zvykl na to, že se s předpovědí mohu spolehnout na Alici. Několikrát mě ale během těch čtyř týdnů napadlo, jestli je Island opravdu o tolik zajímavější než jiná místa, kde jsme byli v minulých letech.

Francie ji rozhodně uchvátila, přesto odmítala věnovat památkám a muzeím víc než jen minimum času. „Kupuješ jen drahé kulisy,“ smála se mi, když mi už v hotelovém výtahu nedočkavě povolovala kravatu a omámená silným vínem napodobovala šansoniérku z baru přes ulici. Ta ovšem ke svému zpěvu nepřidávala pokusy o neumělý striptýz… Nemohl jsem se jí nabažit. Někde na okraji můj mozek věděl, že roky přibývají, ale já viděl stále to sotva dospělé děvče, které s odhodlaně vystrčenou bradičkou dorazilo do obrovského Chicaga, kde se nejdřív málem utrápilo, pak málem umřelo a nakonec beznadějně ztratilo v mrtvém srdci osamělého zplozence pekla…

Letos poprvé jsem v jejích očích, v držení těla, v drobném gestu několikrát zahlédl dospělou ženu. Vyděsilo mě to. A o co víc jsem byl vyděšený, o to víc jsem se ji snažil k sobě připoutat a o to víc se mi ona zdála odtažitá, vzdálená… Zvnějšku zůstalo všechno stejné – úsměvy, objetí, doteky, vzdechy. Jenže moje instinkty skoro křičely – Uniká mi!

Spala stočená do klubíčka – pozoroval jsem ji ve studeném měsíčním světle. Jizvy už skoro nebyly patrné. Trochu si zkrátila vlasy. Ale pořád to přeci byla moje Renée! Nemohla nebýt! Zakázal jsem si myšlenky na to, že nikdy nebudeme žít normálně, jako pár, pod jednou střechou, zakázal jsem si myšlenky na to, co bude za dvacet, třicet, padesát let. Tolik jsem se upnul na tato dvě zřejmá ohrožení našeho křehkého štěstí na dálku, až mi uniklo to nejprostší nebezpečí – ona sama. Ona je člověk. Mění se. Nejen fyzicky.

Do Států jsme se jako obvykle vraceli společně. Leželi jsme na sklopených sedadlech a mlčky si hleděli do očí. Držel jsem její ruku; bezmyšlenkovitě mi palcem přejížděla zápěstí. Teď už to nebyly jen záblesky – díval jsem se do tváře dospělé ženy. Poprvé mi opravdu vadilo, že není typická žena, že nemá potřebu prolomit to dlouhé ticho, že na mě nechrlí desítky otázek, nebo aspoň tu jednu – tu která mi právě vypalovala do mozku cejch – Co s námi bude dál?

Na letišti ve Washingtonu jsme se měli rozloučit – ona se vracela do Arizony, kam se přestěhovala krátce po dokončení školy; přiznala, že Chicago má příliš spojené se mnou a trpí pokaždé, když se dostane na místo, kde jsme se někdy ocitli spolu.

Já ještě nakrátko na Aljašku. Čekalo nás stěhování.

„Ještě jsem ti to neřekl,“ začal jsem opatrně. Zadržela dech a zbledla.

„Neděs se, patří to přeci k naší existenci,“ snažil jsem se ji rychle uklidnit.

„Co se děje?“ vydechla přiškrceným hlasem a já pocítil sobeckou radost z toho, že bylo vážně hloupé pochybovat o hloubce jejích citů.

„Stěhujeme se.“ Hrůza z její tváře stále nezmizela. „Do Forks,“ dodal jsem a ona vytřeštila oči.

„Cože?!“ vykřikla.

„Vysvětloval jsem ti, že se vracím na místa, kde už jsem žil a kde se dalo žít nenápadně a lidsky. Kde se mi to prostě osvědčilo.“

„Tys žil ve Forks? Proč jsi mi to nikdy neřekl?“ Zlobila se? Proč?

„Miláčku, stěhuju se nejmíň každých deset let, žil jsem skoro všude, kde zrovna nemají tři sta slunečných dnů v roce a kde se dostanu k aspoň trochu slušné práci.

„Ale proč Forks, je tam Charlie a… on… pozná tě a ty ses vůbec nezměnil…“ Pohladil jsem ji a usmál se. „Víš teď, když je nás tolik, musíme zvažovat strašně moc věcí. Všichni chtějí do školy, ale ne ve velkém městě. Rose i Emmett si vedou výborně, o Alici ani nemusíme mluvit. O Jaspera se bojím, ale Alice přísahá, že ho uhlídá. Takže to prostě chtějí zkusit a je dobré začít někde, kde se dá ze školy lehce odběhnout do lesa – ať už na lov nebo prostě jen utéct případnému pokušení. Navíc – tam se slunce opravdu neukáže, jak je rok dlouhý,“ snažil jsem se ji s úsměvem uklidnit. Nadechovala se, aby mi připomněla Charlieho, ale ani s tím jsem neměl problém.

„Víš, muži nejsou tak všímaví. Je to deset let, ne padesát, stačí, když se jinak učešu, začnu nosit tmavší košile a trochu usedlejší obleky.“ Pořád nevypadala přesvědčeně. „Přinejhorším budu tvrdit, že jsem mladší bratr toho doktora, co ho znal v Chicagu,“ dodal jsem rozhodně.

„Počkej – kdy se stěhujete? Ještě týden tam bude Bella a…on… on se k ní nesmí přiblížit!“ Edwardovo jméno nevyslovila. Nedokázala to. Ani já o něm nemluvil často. Dokonce jsem se vyhýbal i myšlenkám na něj. Navzdory mé snaze Edward zahořkl. Rozuměl si skvěle se všemi novými členy rodiny, ale nejraději byl sám – vlastně se všem neustále nenápadně vyhýbal. Výjimkou byly lovy – trval na tom, že ho stále musí někdo hlídat. Alicin dar byl pro něj skutečný dar z nebes – hodně ho uklidnila, upnul se na ni, ale zase jen tím svým zvláštním opatrným způsobem.

Zaregistroval jsem, že nás pozoruje několik lidí. Naučeným gestem jsem si prohrábl vlasy. Tentokrát byl můj úsměv asi trochu křečovitý.

„Budeme tam za necelé dva týdny. Chtějí stihnout začátek školního roku.“ Bylo vidět, že se jí skutečně ulevilo.

„No, příští rok se Belle opravdu podaří vytáhnout Charlieho z Forks,“ zamumlala spíš pro sebe. Nerozebíral jsem to – Edwardovým sebeovládáním jsem si byl již několik let naprosto jistý – byl jako zhýralý hříšník obrácený na víru zfanatizovanými misionáři – kázal vodu, pil vodu a nepřetržitě se týral vzpomínkami na každou kapku vína, kterou vypil kdysi…

Doprovodil jsem ji k její přepážce. Obrátila se ke mně:

„Miluješ mě ještě?“ Zdálo se mi, že to ani nevyslovila nahlas. Porušila naše pravidla pro loučení – tahle věta byla jedna ze zakázaných. Možná jsem byl příliš rychlý, když jsem k ní udělal ty dva kroky, co nás dělily. V tu chvíli mi to bylo jedno.

„Renée, hlupáčku můj sladký, jak se můžeš ptát?“ Objímal jsem ji příliš pevně, ale její ruce kolem mého pasu se snažily ten stisk ještě zesílit.

„Já se nechci ptát,“ zašeptala a její hlas bolel, „já to chci vědět, navěky vědět…“ Odtáhla se, rychle mě políbila a zmizela za přepážkou, a pak – bez ohlédnutí – i mým očím.

Když jsem předstíral, že něco hledám v tašce, abych se vyhnul dalšímu rádoby svůdnému pohledu jedné z letušek, našel jsem Renéinu knížku na cestu tam. Vždycky se smála, že jen díky hrozně napínavému čtení nějak vydrží poslední hodiny do našeho setkání. Vzal jsem paperback do ruky – její vůně z něj byla nádherně čerstvá – a otevřel jej na místě, kde měla záložku. Byl to můj vzkaz z letenkové obálky. Pod mým podpisem byla jejím drobným a trochu neuspořádaným rukopisem opsaná básnička:

Pro tebe, má lásko
Šel jsem na trh s ptáky
A koupil ptáky
Pro tebe
Má lásko.

Šel jsem na trh s květinami
A koupil květiny
Pro tebe
Má lásko.

Šel jsem na trh se starým železem
a koupil řetězy
s těžkými okovy
pro tebe
má lásko.

A potom jsem šel na trh s otrokyněmi
a hledal jsem tě tam
ale nenašel jsem tě
má lásko.

(Jacques Prévert)

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

Kate

32)  Kate (17.11.2013 17:13)

Naděje umírá poslední...

miamam

31)  miamam (29.02.2012 13:57)

Ou... Tak se to nějak láme a mám jakési tušení... Není to pro mě tak bolestivé - rozhodně si nemyslim, že bych otupěla - jen prostě z toho zavání taková zvláštní nadějná atmosféra...
p.s. miluju Préverta

Lioness

30)  Lioness (27.10.2010 18:18)

Ach, ich, och... Citoslovce, jen nádechy, steny, náznaky, pohledy, doteky mohou někdy říci více než slova. Slova totiž dokáží být prázdná, nanicovatá, jejich kvantita dokáže překrýt pocity za nimi. Ale Ty si těch pár slov zasloužíš, takže...
Navždy. Pro nás, pro lidi, jen pusté slovíčko, kterým jen mrháme, protože si ani nedokážeme představit, co všechno do sebe pojímá. Pro náš může být navždy třeba rok... a je konec. Carlisleovo navždy ale je tím, čím slibuje. Tak kam se ztratilo?!
Dospělejší, starší, jiná... Ale bezpochyby stále jeho.
Stále spolu! Že ano?
Není ale čas pro další generaci? Pro další příběh? Nějak mi to zavání E+B... Možná to bude tím, že mám přecitilivělý nos. Nebo tím, že jsem vždy chtěla, aby to tím E+B někdy zavánělo... Mám ale pravdu? Splníš mi mé přání?

Evelyn

29)  Evelyn (24.10.2010 19:08)

Nádhera A básnička se k téhle povídce dokonale hodí. Já si celou dobu říkala, že mi Pro tebe má lásko něco říká.


Btw, když zadáš na seznamu do vyhledávače Pro tebe má lásko, je na druhém místě Tvůj profil s odkazem na první kapitolu

ScRiBbLe

28)  ScRiBbLe (16.10.2010 16:35)

Jedno slovo: NÁDHERA!
Ta básnička, ách...

magorka

27)  magorka (13.10.2010 09:27)

mám já to kliku....jsem si počkala a teď mě prohlášeníma typu "předposlední, poslení a spol. " rozhodně nevyděsíš
Jen netuším, jak tu citovou horskou dráhu ustojím....a básnička mně dostala....

gucci

26)  gucci (09.10.2010 23:33)

ambričko....ty jsi sluníčko dnešního dne....nebudede poslední jupí jupí jéééééé!!!!!! .....myslím, že se všechny budeme tetelit blahem...!!!

ambra

25)  ambra (09.10.2010 23:23)

Tak!!! Nástup na ještě jedno obr DĚKUJU a zároveň se jdu skroušeně přiznat, že se mi to úplně vymklo, takže píšu jako blázen, příběh se hodil někam do jakési odbočky či jak to nazvat a je to nějak...
No já nevím... Možná jsem se úplně zbláznila, ale asi rozhodne, jak moc mi vynadáte za příští kapitolu, která teda fakt nebude poslední...
No, přinejhorším je tu to kladivo , tak jen do mě...
Ale kdo došel až sem, máte můj obdiv...

24)   (09.10.2010 21:08)

Ach...
Dobre.
Zle.
Úžasne.
Hrozne.
Dokonale.

Neviem čo napísať skôr...
Ako ma mrzí, že som si to neprečítala hneď prvý deň ako to tu bolo, že už je to predposledná kapitola, a že už takmer nič na tomto webe nečítam kvôli mojej aktuálnej posadnutosti Wide Awake-om:D
Ale povedala som si, že TOTO proste nemôžem vypustiť. A vidím,ž e som urobila dobre. Stále ma to lákalo rovnako.
Skoro ma ranila mŕtvica, keď som zbadala, že je to predposledná kapitola.
Dobre, dosť mojich osobných problémov, vrátim sak veci.

10 rokov ubehlo...
Tie listy s fotkami... Keď zmizlo to "navěky", podivne mi skrútilo žalúdok... zrazu sa mi tam akosi ocitol nejaký ľadový šuter, nevieš ako sa tam dostal...?
Carlislova časť ma dorazila.
Zmienka o Forks, o Edwardovi... Môj milášek chudáček:(
To, ako samu vzďaľovala... To mi mierne povedané vyrazilo dych... chvíľku som to musela predýchavať... to zvláštne "napätie" medzi nimi...brrr
No čo sa mi páčilo napodiv úplne najviac- tá báseň. Už mám otvorený google a hľadám to
Z tej básne mi bolo zle v tom najlepšom slova zmysle. Zabila ma. Úplne totálne - spálilo ma to na popol a rozsypalo ho niekde do vetra z Mount Everestu... Neviem, kde sa mám teraz nájsť Som z toho fakt na prach...
Ten veľavýznamný názov poviedky mi konečne dal zmysel.
Urobilo to na mňa neskonalý dojem.
Chvíľka výnimočného osvietenia poéziou... To sa mi často nestáva

Oficiálne sa začínam pripravovať na poslednú kapitolku, ktorej sa už teraz desím a budem dúfať za čo najlepší koniec pre všetkých a možno aj nejaký bonus;)

Excelentná kapitola. Neviem čo viac dodať...




sakraprace

23)  sakraprace (09.10.2010 08:06)

Tak nevím, trvalo mi dva dny než jsem napsala tento komentář. Jakkoli byly tato kapitolka dechberoucí a nádherná, tak jsem z ní celá zaseknutá. Oni se sobě vzdalují a čas nezastaví ani jeden z nich.
Jen není ještě brzy na předposlední kapitolku? Co Esme? A Edward? Stěhují se do Forks!!

julie

22)  julie (08.10.2010 23:04)

nikolka

21)  nikolka (08.10.2010 22:23)

slová sa mi niekde stratili, alebo som ich zabudla už pri čítaní?
Ich vedomie, že majú málo času na spoločné chvíle bolo presýtené bolesťou, museli si však uvedomiť, že čas nikdy nebude stáť...:'-( :'-( :'-(

dúfam, že každému z nich nadelíš šťastie a lásku, ktorá im naveky vydrží

bolo to neskutočné, nádherné,

nikolienka

20)  nikolienka (08.10.2010 22:19)

Ja som tak ohromená, že ani neviem čo mám napísať. Všetci Ti tu píšu také dlhéééé komentáre a ja som proste nejako zaseknutá. Nejde mi to všetko do hlavy a... Ale ako myslíš predposledná? Veď ešte sa toho musí vééééľa vyriešiť a...

Silvaren

19)  Silvaren (08.10.2010 21:54)

Bod pro Tebe, že jsi na ně tentokrát nebyla tak krutá, jak to máš ve zvyku, ale stejně...:'-( Jsem celá uvzdychaná a ta básnička
Chjo, Ambří, proč píšeš tak dobře? Víš, jak se mi bude po tomhle stýskat? A příští už bude poslední...

Yasmini

18)  Yasmini (08.10.2010 21:40)

Krásné a inspirativní.
Děkuji jako vždy. Na začátku nenásilně zapluji do příběhu, abych se naprosto ohromená nakonci vynořila. Mám před očima celý příběh.
Jejich společně trávený čas je kouzelný, přála bych jim ho víc. Ty víš... Vzdalují se a měto bolí.:'-( :'-( To mám z toho, že si nedokážu říci "je to jen příběh."
S Y.

Gassie

17)  Gassie (08.10.2010 20:18)

Ambro, to zase bylo... Krásné a nádherné a nemám slov.
Oba si uvědomují, že spolu nemohou být na věky. Pro ně bych zastavila čas.
Jen škoda, že to byla předposlední kapitolka...

eMuska

16)  eMuska (08.10.2010 18:48)

Ehmghfrch. Toto si mrmlem popod nos ako prišmačená! Neverím, že sa blížime ku koncu! Trafí ma! Budú mi chýbať tie tvoje neskutočne presvedčivo poňaté slová, čo znamnenajú život - ozajstný, krutý a nie príliš pohodlný život. Aaaaa... Však budeš pokračovať? Spravíš pokráčko o Belle a Edwardovi? Fascinovalo ma jeho poňatie EXISTENCIE a strašne rada by som si to prečítala OD TEBA. Prosíííím! Ty si ma tak dostala, že ja sa už nedokážem odpútať od tejto poviedky!!!

ambra

15)  ambra (08.10.2010 17:19)

Hanetko, já Ti na to nemůžu nic říct, páč bych to celé vykecala...;) Jinak jsem se ale fakt snažila tuhle kapitolu udržet co možná "nejcivilnější" a nedělat si z toho drásání čtenářek živnost . A jen - někdy se prostě v životě chováme nelogicky, ovlivnňuje nás tolik věcí, a to, co by nám každý nezaujatý "čtenář" poradil jsko jasnou a nejlepší volbu často vůbec v seznamu našich možností ani nevidíme... Jen pro dokreslení představy připomínám, že Belle bude po těchto prázdninách třináct, Renée je 31.
A že jsou náhle kompletní rodina? Vážně jste si znovu chtěly vyslechnout všechny ty storky o příchodu Rosalie, Emmetta, Alice a Jaspera?
Bye, to není najednou - měl na to deset let... a tak moc - kua, šak jsem o něm dala jen jednu zmínku!
Berunky - DĚKUJU!!!
Jedno překvapení na příště můžu prozradit - čeká Vás trochu netradiční Midnight Sun;)

Karolka

14)  Karolka (08.10.2010 17:12)

Budu se teď hodně snažit napsat komentář, abys věděla, jak moc se Ti to povedlo, a to navzdory faktu, že mi právě hrudí projel japonský rychlík a udělal v ní obrovskou díru.
Vidím to asi takhle...
Všichni tíhneme a toužíme po happyendech, protože v životě jich je tak málo, že? Čteme romantické příběhy, abychom to TO našli alespoň tam. A děsně se to v nás kroutí, když se nám do těch očekávaných horkých malin s vanilkovou zmrzlinou přimíchá trocha máty. (No koho by to napadlo, že zrovna do tohoto snového poháru se dostane máta...) Za tu dobu, co píšu jsem zjistila několik věcí. O sobě. O autorech a psaní obecně. A taky o čtenářích. Mezi ty zásadní patří fakt, že během psaní příběhu se i v jedné jediné kapitole může hrdinka rozhodnout tisíci různými způsoby. Kolikrát je to za celou knihu, se snad ani nedá spočítat. Je to stejné jako v životě (pokud je spisovatel opravdu nadaný - což je tvůj případ). I my se tisíckrát za den můžeme rozhodnout jinak. Vsadit všechno na jednu kartu a vědět, že výsledek je více než nejistý, nebo si všechno posychrovat a neriskovat ohrožení rodinného štěstí. Jinak se rozhodujeme ve dvaceti, a jinak ve třiceti. Hrdinka by něco jiného udělala na straně dvacet a něco jiného na straně tři sta.
Co se tu tak sáhodlouze snažím ze sebe vydolovat? Napsala si nádherný sugestivní příběh. Je tak moc cítit realitou, že ta bolest, která ho prostupuje, nemůže čtenáře nechat chladnými (ano, to byl eufemismus). Vždycky budeme toužit po happyendech. Po tom, aby hrdinové šli na prvním místě za naplněním své lásky a aby jim to ve stu procentech případů vyšlo. Stejně tak nikdy nepřestaneme číst tvoje příběhy. Myslím, že obě tyto potřeby (toužit a číst) se prostě nedají ze srdce vymazat.

Hanetka

13)  Hanetka (08.10.2010 15:59)

No tak jo. Vrátila jsem se, ale nezaručuju, že ti nevynadám ještě jednou.Jsi sadista. Tahle 10 let protahovaná agónie, která nemůže skončit jinak, než už všichni dobře víme, že skončí, mě ždímá jako hadr na podlahu. A to ještě nejsme u konce. Kam že se ztratilo ono navěky? Že by mezi piškvorky s Esmé? A nejkrutější se mi zdá ta časová osa... Zatímco už si deset let mohli každý sám nebo s někým (kam se vlastně poděl Phil?) lízat rány, tak ne. Oni ne. A Bella dospívá a za pár let - ani ne za těch deset, které jsi jim dala navíc - se bude muset Rennée dostavit k oltáři a postavit se po bok Carlisleovi jako nastávající tchýně kluka, co si o něm odjakživa myslela, že je potenciální Bellin vrah! Ufffff. Jsem na prach. A myslím, že přesně tohle byl tvůj záměr. Rozemlít nás na sekanou. No, buď ubezpečená, že se mnou se ti to povedlo. Jsem tak rozhozená, že mi ani básnit nejde!

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek