Sekce

Galerie

22.09.2010 [16:00], ambra, ze série Pro tebe, má lásko, komentováno 29×, zobrazeno 5468×

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/polibek!.jpg

Co k tomu dnes říct... Měla bych se pochválit, že vkládám hned další den novou kapitolu, ale ten důvod je prostý - mám se tím trápit jen já?!

Díky moc všem, kteří to se mnou poctivě táhnou a mají chuť mi o sobě dát vědět:-)

Tak, jen do toho, o moc horší už to nebude...

Vaše ambra

 

 

 

Chicago září 1993



Než jsem se umyl, bylo po všem. Dveře ze sálu se rozlétly a vycházející kolegové mi skoro nevěnovali pozornost. Rozebírali včerejší debakl Medvědů. Jen Aaron zvednul překvapeně obočí.

„Ahoj, Carlisle, ty máš službu?“ Poslepu přitom házel do koše zakrvácené rukavice.

„Ne, volal mi Mark Grabowski.“ Pokusil jsem se o neutrální tón, ale okamžitě pochopil.

„Tys ji znal, že jo.“ Snažil se vyčíst z mé tváře, jaká míra soustrasti je přiměřená.

„Jo, z univerzity, sekretářka na katedře. Fajn holka,“ dodal jsem tónem, který jasně dával najevo, že mi nemusí kondolovat.

„Je mi to líto,“ vypadlo z něj automaticky. „Nedalo se nic dělat. Je na přístrojích, čekáme, až Tina zkontaktuje někoho z rodiny. Nenašli jsme její doklady, takže nevíme, jestli byla dárce.“

„Dárce? Deváté patro…“ Nemusel jsem dopovědět.

„Jo, kupodivu jo. Dokonce srdce je naprosto v pořádku.“ Zdálo se mi, že se kousnul do jazyka, nebyl si jistý, jestli právě nepřestřelil. Můj neosobní výraz ho ale vzápětí uklidnil. Rozloučil se nejistým úsměvem a zmizel ve sprchách. Krátkým rozhovorem se mnou se zdržel, ostatní odešli už před pár minutami. Zůstal jsem v přípravně sám. Vztekle jsem mrsknul nepoužitými rukavicemi do koše. Nikdy jsem neklel, ale teď jsem se musel strašně moc ovládat. Zlobil jsem se na Esme, že to nakonec vzdala, zlobil jsem se na ni, protože mi brala možnost naprosto propadnout vlastní beznaději. Moje trápení vedle toho jejího vypadalo… překonatelně. Zvládnutelně. I když bolest, kterou mi způsoboval každý záblesk myšlenky na to, že Renée ztratím, se zdála tou nejhorší, jaká mě mohla potkat, Esme mě právě poučila, že mám možná netušené rezervy.

Nebylo obvyklé, aby o sobě kolegové věděli detaily ze soukromého života. Obzvlášť se mnou se těžko navazoval bližší vztah než jen ten čistě formální, pracovní. Jenže Esmein soukromý život se před pár měsíci protnul s její prací.

Aby ji matka, bigotní katolička, pustila po střední škole do Chicaga za přítelem Timem, který tu studoval druhým rokem ekonomii, musela si ho Esme vzít. Moc jim to nevadilo, stejně to plánovali. Když před šesti měsíci otěhotněla, vypadala velmi šťastně. Jenže těhotenství urychlilo rozvoj do té doby latentního karcinomu na játrech. Poznal jsem to i bez testů – najednou nahořklá vůně její pokožky, nepatrné zažloutnutí, které pro lidské oči mělo zůstat ještě několik týdnů nepostřehnutelné. Pro její přežití několik zásadních týdnů…

Lámal jsem si hlavu, jak ji nenápadně poslat na testy. Nakonec jsem si zahrál na skvělého lékaře a upozornil ji na to, že má lehce zažloutlé oční bělmo a že by si měla nechat udělat testy. Rychle. Jen se bezstarostně usmála a pohladila zatím skoro ploché břicho. Ale na odběry šla ještě to odpoledne. Další den se dozvěděla krutou pravdu. Pokud má přežít, potřebuje okamžitou operaci, sérii ozařování a nejdrsnější variantu chemoterapie. Ovšem první věc, kterou musí podstoupit, je interrupce. Těhotenství její tělo rychle vyčerpává a plod by drastickou léčbu stejně nepřežil. Slyšel jsem ji přes celou chodbu, když na kolegu křičela, ať se o jejím dítěti neopovažuje mluvit jako o plodu. Zhroutila se. Timovi trvalo dva týdny, než ji přemluvil. Když ji vezli na sál, neustále si hladila břicho a pořád opakovala jednu větu:

„Nemůžu ho zabít.“ Tim už neměl sílu znovu jí vysvětlovat, že by děťátko stejně zemřelo. Problém byl v tom, že existovala určitá šance, že by dítě donosila. Jistě, pro ni by to znamenalo ztrátu šance na vyléčení, ale nedařilo se mi zahnat pocit, že jí tuhle část pravdy měli říct.

Dva měsíce po operaci byla zpět v práci. Vyzáblá, v paruce bez lesku a s černými kruhy pod očima seděla nepřítomně za svým stolem a na můj udivený dotaz reagovala prostě:

„Doma už nepřežiju ani den.“

Za několik týdnů od ní odešel Tim. Jako ekonom si zřejmě dobře spočítal, že investovaný stres se mu nikdy v žádné formě nevrátí. Esmeina kabelka chrastila několika lékovkami. Zdálo se, že medikamenty mohou jejímu mozku dočasně nalhat, že se neocitla úplně na dně.

Nezvládly to a nezvládl to ani nikdo z lidí kolem ní. Bylo prostě pohodlnější vymlouvat se na potřebu soukromí, na čas, který nakonec vše zahojí. A tak toho večera, kdy se lámal můj vlastní osud a já měl pocit, že už víc neunesu, Esme uklidila svůj byt, vykoupala se, spolkla obvyklou dávku léků, pak otevřela okno a vykročila do prázdna.

Vstříc definitivní úlevě.

Potichu jsem vešel na sál. Všechny zvuky tu navozovaly falešný pocit, že je vše v pořádku. Srdce, tlak, teplota, dech. Přišel jsem až k ní. V porovnání s intubací vypadal její obličej ještě drobnější než ve skutečnosti. Hořký úsměv. Tohle je jediná skutečnost, na kterou má tahle dívka nárok. Nic jiného už nebude. A s tímhle vědomím i umřela. Vychovaná katolička šla nejdřív na potrat, potom spáchala sebevraždu. Pokud byla aspoň trochu při smyslech – a já se obával, že její hlava byla naprosto jasná – věděla, že tím činem zpečetí osud své duše.

„Vítej mezi zatracenými, holčičko,“ zašeptal jsem a pohladil pramen vlasů, který se uvolnil zpod operační čapky. Její vlasy. Stále příliš krátké, proto neposedně vykukovaly, přesto nezapřely, že by nepřišla o svůj zvláštní medový odstín.

Kdyby jim dala čas. Kdyby jim dala čas dorůst.

Nakonec za to opravdu možná mohly ty vlasy. Nevěděl jsem, jestli měl Edward někdy sourozence. Úzkostlivě se vyhýbal zmínkám o své lidské rodině. Teď nás čekají těžké časy. Někdy se prostě neubráním zbloudilé myšlence – jak by mohl vypadat můj život, kdybych žil sám, kdyby nebylo Edwarda. Mohl bych zůstat s Renée… Já pro ni a pro Bellu nepředstavoval nebezpečí. Možná se uhlídám a ničemu takovému nedovolím, aby mi proběhlo hlavou, ale Edward se stejně bude vinit.

Co kdybychom nežili sami? Co kdyby měl Edward sestru. Sestru, jejíž medový odstín vlasů má tak blízko k tomu jeho. Sestru, která ho nebude nudit tři sta let starými pravdami. Sestru, která by se možná jednou pro něj mohla stát něčím víc…

Esme se vzdala své duše. Neunesla, že za sebe nechala rozhodnout jiné. I teď za ni rozhodnu já, ale její vzpomínky na ještě dnes tak tíživou bolest budou matné, neostré, a ona dostane možnost věčným odříkáním vykoupit svůj hřích. A dokonce je i šance, že by jednou mohla být znovu šťastná…

Měl jsem málo času.

Rozhodnutí padlo.


xxx


Zazvonění telefonu se na malou chvíli stalo součástí mého zmateného snu. V tom snu jsem viděla Bellu – skoro dospělou a krásnou – jak sbíhá schody v našem domě ve Forks. Sbíhá schody, protože někdo zazvonil a ona jde otevřít. Na chvilku se zastavuje před zrcadlem v předsíni. Rychle si popotahuje hnědý svetr přes okraj džínů. Je zadýchaná a zrůžovělá trémou. Otevírá dveře. Za dveřmi stojí… Probudil mě vlastní vyděšený křik. Zvonění nepřestávalo. Uvědomila jsem si, že je to telefon. Překulila jsem se na posteli, abych na něj dosáhla.

„Ano?“ V mém hlase se ještě odrážela prožitá hrůza. Pořád jsem měla před očima tu zdánlivě laskavou tvář… Rychle jsem rozsvítila malou lampičku. Obraz se konečně rozplynul v mdlém nazelenalém světle.

„Renée, jsi v pořádku?“ Bodlo mě u srdce. Ptá se mě, jestli jsem v pořádku, ale sám zní strašně… Snad se se mnou nechce loučit takhle…

„Jasně, jen jsi mě vzbudil z ošklivého snu,“ řekla jsem popravdě. Kdyby po mně chtěl detaily, nedokázala bych je ze sebe dostat. Stále jsem se třásla.

„Tak to jsem vlastně rád,“ uslyšela jsem úsměv, ten ale vzápětí zmizel.

„Renée, dobře mě poslouchej, mám nějaké problémy… s Edwardem, musíme na pár dní odjet…“ Telefon mi vyklouznul z ruky a s tupým úderem dopadl na podlahu. Stočila jsem se do klubíčka. Co šílíš, ty káčo, vědělas, že to přijde, přestaň, přestaň! Někdo ve mně opakoval ty kárající věty, ale nestačily na to, aby zmizel pocit, že se právě rozpadám, že mě někdo porcuje buňku po buňce. Po několika minutách jsem se – jednu ruku stále pevně přitisknutou na dunícím srdci – opatrně natáhla pro sluchátko.

„Jsem tady, promiň,“ dokázala jsem zašeptat.

„Renée, nezlob mě, vážně si myslíš, že bych se s tebou rozešel přes telefon?“ Ne, jsme oba civilizovaní, přijdeš mi to říct do očí. Nechala jsem slzy, aby mi kapaly do klína.

Zjihnul. „Miláčku, neplač, mám opravdu jednu věc k vyřízení, ale je to jen pár dnů, nejvíc týden. Budu ti volat každý den a budu trpět, že nejsem s tebou. Tamto… tamto nějak vymyslíme. Musíme…“ Proč jsem měla pocit, že je z té beznaděje zoufalý úplně stejně jako já?

„Miluju tě, Carlisle, miluju a vždycky budu.“ Položila jsem sluchátko do staromódní vidlice.

Usnula jsem za dlouho. Vyčerpaná a rozrušená. Přesto se mi pod víčka okamžitě vrátil ten hrozný sen…


xxx


Edward na mě čekal na parkovišti. Díky mé rychlosti a dokonalé znalosti nemocnice nebyl problém dostat ji ven. Ještě z parkoviště zavolal Edward na recepci nemocnice.

„Čau, tady Rico z Věčnýho stínu,“ napodobil španělský přízvuk a předstíral, že v ústech líně převaluje žvýkačku. „Vodvezli jsme tu kočku z vosumnáctky, Esme Alcottovou, papíry pošleme ráno, jo? Díkec, čáu!“

Pokud do rána dodám zápis z pohřební služby a včas vysvětlím její matce, že došlo k omylu a Esmeiny orgány bohužel nejsou vhodné pro transplantaci, bez problémů to projde. Pak stačí poslat malou urnu, omluvný dopis s razítkem Věčného stínu a pořádnou sumu jako odškodné za to, že došlo – znovu omyl – ke zpopelnění.

Edward mlčel, zdánlivě klidně se proplétal vedlejšími ulicemi k domovu. K domovu, který dnes navždy opustíme. Seděl jsem na zadním sedadle a Esme držel v náruči. Nemohl jsem čekat. Už pár minut byla bez pulzu.

„Edwarde…“ oslovil jsem tiše jeho záda. Jen zakroutil hlavou a na chvíli zvednul ruce z volantu v jasném gestu - dělej, jak myslíš.

Nechci na tebe házet spoluzodpovědnost, ale nechci tě ani obcházet při takových rozhodnutích. Jsme rodina, ať se ti to líbí nebo ne. Měl bys k tomu říct svůj názor.

„Nechtěj to po mně, Carlisle, vážně ne,“ Jako by každé slovo drtil mezi zuby.

„Nestačilo ti to dnešní odpoledne?! Co po mně chceš? Abych ti požehnal při výrobě dalšího monstra? Fajn! Tak teda vítej ve zkurveným pekle, milá Esme!“ vykřikl a šlápnul ostře na plyn.

Zavřel jsem oči, abych si dokázal vyprázdnit mysl a sebral dostatečnou dávku soustředění nutnou k sebeovládání. Opatrně jsem otočil její bezvládnou hlavu a ponořil zuby do chladnoucí pokožky na krku.


xxx


Do rána se mi všechna naražená místa patřičně vybarvila a rozbolavěla. Sbírala jsem se z postele a snažila se potlačit vzpomínku na příjemný chlad jeho dlaní. Po pár vteřinách jsem to vzdala, zhroutila se zpět a mezi vzlyky lapala po zbytcích jeho vůně na polštáři. A pak jsem znovu křičela. Křičela bolestí. Ještě včera jsem byla statečná. Jenže jsem netušila, jak moc mě jeho odchod bude bolet.

Z hysterie mě vytrhl zvonek. Zmateně jsem nadskočila. Je tady! Vrátil se! Bez ohledu na modřiny jsem stála u dveří ve vteřině. Zatracené zámky! Konečně!

Na prahu stál Charlie. „Tak jsem tu…“ zarazil se a zhodnotil rychlým pohledem můj rudý a mokrý obličej, a všechny fialové skvrny a otoky, které miniaturní košilka prostě nemohla zakrýt.

Beze slova mě odstrčil a vrazil do bytu. Proletěl kuchyní a rozrazil dveře do ložnice. Byla jsem mu v patách. Zarazil se nad rozházenou postelí – bylo příliš zřejmé, že jeden spáč po sobě nenechá takovou spoušť. Prudce se ke mně otočil.

„Co ti ten hajzl udělal! A nevykládej mi tu blbou včerejší historku o uklouznutí na schodech! Já vím, jak vypadaj ženský zmlácený chlapem!“ Hlasitě oddychoval a všimla jsem si, že má obě ruce zaťaté v pěst. Zírala jsem na něj a konečně mě dostihlo zklamání z toho, kdo stál dnes ráno za mými dveřmi. Sesunula jsem se zády po zdi a znovu se rozvzlykala. Charlie stále zůstával ve svém bojovném strnutí, ale jednu ruku povolil a začal se šacovat. Po chvíli si ke mně přidřepnul a podal mi dva pomačkané papírové kapesníky.

„Renée, vážně tě nechci votravovat, ale můžeš mi, proboha, říct, co se vlastně děje?“ Díval se na mě a v jeho očích byl takový smutek, že jsem měla chuť ho obejmout a utěšit. Místo toho mě znovu přemohl záchvat pláče. Mezi vzlyky jsem ze sebe dokázala vyrazit jen jedinou větu.

„On… odjel…“

Charlie se postavil a chvíli nerozhodně přešlapoval na místě. Pak se najednou sehnul a překvapivě lehce mě zvednul do náruče. Uložil mě do postele, upravil mi polštář a zakryl mě až po bradu. Slzy mi pořád tekly, ale překvapení způsobilo, že jsem přestala vzlykat. Nevěřícně jsme na sebe hleděli.

„Jdu ti uvařit čaj,“ zabručel nakonec.

„Já ale nemám chřipku,“ zakňučela jsem vzdorovitě.

„Čaj nic nepokazí,“ houknul z kuchyně. „Připravím snídani, objednám ti něco k obědu a vyrazím s Bellou oslavovat. Zvládneš to tu?“ naklonil se ke mně s hrnkem a ustaraným výrazem v očích.

„Mám na vybranou?“ ušklíbla jsem se.

„Jasně,“ usmál se jako dřív, „můžeš jít ven s náma.“


xxx


Prožili jsme čtyři překvapivě krásné dny. Snažila jsem se potlačit bolest, která mě drtila nepřetržitě, a užívala si s nimi poslední pěkné dny babího léta.

Když Charlie odjížděl, věděla jsem, že v budoucnu udělám všechno pro to, aby se s Bellou vídali co nejčastěji. O takového otce nesmí přijít. Nikdy.

Carlisle nezavolal.

 

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

Kate

29)  Kate (17.11.2013 16:08)

Co si mám teď jako myslet? Esme a Edward? to by nešlo.... Charlie a Renée, to by šlo? Carlisle a Renée to by šlo! Edward a Bella to by taky šlo. Ale co Carlisle a Esme to by taky mělo jít... Jak to dopadne?

miamam

28)  miamam (29.02.2012 09:15)

Já to věděla! Samozřejmě ne >tohle<, ale že se něco semele, že z toho bude právě těch...é...spousta zbylých kapitol. :( Edwardova reakce byla podle mýho vyloženě adekvátní Jdu se teď na čtvrt hodiny uklidnit... :(

Lioness

27)  Lioness (25.10.2010 21:31)

Netuším co říci - mám toho na jazyku až příliš, zároveň ale tuším, že toho není dost.
Edwarda, který mi dříve připadal prakticky stejný jako Stephenin Edward, nyní vidím v úplně jiném světle. Asi je to přirozené - je to dítě jiného století, jiných zvyků. A je sepsán naprosto geniálně.
A teď ta těžší část...
Je tu Esme. A já nevím, co s ní. Jistě, bude se lišit, stejně jako Carlisle nebo Renée (ta se o d té knižní podle mého liší ze všech postav nejvíce), ale jak moc? Jaký osud jí připravíš? Nemůže stát po boku Edwarda, tím jsem si jistá. Ale i ten Carlislův je již, nenávratně, obsazen...
Ale bude i nadále? Bude s ním Renée? Nebo už zůstane pouze v jeho srdci? Zároveň představa toho, že by se vrátila k Charliemu... Nedokáže to, nevěřím jí. Snad by pro Bellu dokázala přinést oběť toho, že ona by byla její matkou a Charlie jejím otcem, ale už nikdy nemůže být jeho...
Tak jaké východisko a rozuzlení nám nabídneš? Eward hlídající Esme a uvolňující tím ruce Carlislovi? Proč jen tomu nevěřím?

Evelyn

26)  Evelyn (22.10.2010 18:09)

Z počátku se mi zdálo, že Tvůj Edward je stejný jako ten původní, knižní. Ale není to tak. Tenhle Edward je mnohem temnější, vyzrálejší, rozporuplnější a rozhodně uvěřitelnější...
Esmé je přeměněna. Opravdu bude Edwardovi sestrou a ne matkou? Nějak si teď neumím představit ani jednu z těch variant. Mám ji příliš zažitou jako partnerku a osudovou lásku Carlislea, ale ten miluje Renné. A upír se zamiluje jen jednou...
Nádhera

Paike

25)  Paike (25.09.2010 18:40)

Trápíš mě. Chtěla jsem dohnat většinu čtenářských restů a později něco napsat. Mám přetrvávající dojem, že tento komentář bude vrcholem mé dnešní a možná i zítřejší tvorby.
V hřebenu zůstalo pár trsů vlasů, jimž nepomohl šampon se zářným názvem vykládajícím něco o okouzlující hnědi, které padly místo oběti při děsu, jaký mnou při čtení prostupoval. Vylitou vodu ze skleničky pochytalo staré vydání časopisu o bydlení, jenž slouží jako podložka pod kdeco.
S tím, že mé vlasy vždycky nestály za moc a že se voda vsákne do pár inzertních stránek přežiju, jenže nejsem si vůbec jistá, co dělat s balvanem ležícím mi na hrudi.
Je v celku jasné, že z toho všichni nemůžou vyjít vítězně s dobrým osudem, jen, prosím, zbrus ty ostré hrany, na něž se při každém čtení mezi řádky nabodávám.
Snad pro příště možné nežádoucí účinky zmírní předsevzetí, že v tak špatném počasí, jaké je to dnešní, nebudu kapitoly protkané beznadějí číst. Příliš doplňují a vypichují jejich ponurost.
A já poprvé lituji svého komentáře. Znovu jsem si rozdrásala rány, které se při několika krokům po pokoji zacelily, a bolí to víc. Mnohem.
Zvývá mi jen doufat, že už si své smůly zažili dost. Ať žije štěstí!

ambra

24)  ambra (25.09.2010 10:34)

Tak, ještě jednou jsem tu! Ještě jedno veliké a šťastné DĚKUJI!!!
Al, Tobě musím: Já už se s nelogičností Esmeiny přeměny snažila vyrovnat v NZOR (hledání logicky slabých míst u Stephenie je moje úchylná zábava:D ), tady jsem to zkusila v moderním světě. Řekněme, že kombinace toho, že ji dva roky znal a měl rád + jeho vnímání hříchu + napojení na jeho aktuální situaci (jak jsi velmi přesně postřehla), mi přijde jako vhodný koktejl pro to rozhodnutí. Rozhodně vhodnější, než nějaký náhlý popud u neznámé ženy v márnici, jak nám to nabízí Steph:D . Já nevím, jestli jsem ráda, že nad tím tak přemýšlíš, protože je otázkou času, kdy mě nachytáš při evidentní chybě:D . Zároveň mě to ovšem fascinuje a nutí nevyhýbat se těm úvahovým částem, což bych ráda (zhoršují čtivost textu ). Děkuju!!! A pls mrkni do mailu...

Alaska

23)  Alaska (25.09.2010 10:25)

Jsem tu a troufám si říct, že jsem i schopná sepsat něco smysluplného.
Esme... nečekaná epizodka hroutící jejich už tak bezútěšný osud. Nechápu Carlislea proč to udělal, zvláště po tom, co mu řekl Edward. Nemůžu se zbavit myšlenky, že vybledlé vzpomínky jsou stále horčí než žádné. Nebo možná to vša dělal jen kvůli Edwardovi, možná opravdu doufal, že v ní Edward najde spřízněnou duši snad už jen díky skutečnosti, že je bude spojovat stejný bezvýchodný osud. A nebo, zdráhám si to připustit, jde tu jen o Carlisleovo ospravedlnění vlastních činů a pocit jakési záchrany, který může zlehčit jeho zlomené srdce. Dva krvelačné krky jsou větším důvodem chránit Renee a zabraňují jedné z možností, pro kterou by se mohl rozhodnout a to je balancování na ostří nože při snaze zůstat s ní v kontaktu.
V hlavě si přehrávám různé varianty, kam nás přívěhem zavedeš, je až přakvapité jak mnoho jich je. Jedna ve mě však vyvolává velmi rozporuplné pocity, co když vše směřuje právě k situaci, jak začalo stmívání, jen s jinými malými detaily. Děsí mě tato představa, ale zároveň vím, že vše může skončit i hůře.
Mám ráda Carlislea, Renee,Charlieho, Esme, Edwarde, Bellu, ale zároveň vím, že příběh nemůže dopadnout tak, aby byli všichni šťastní... ale naopak docela živě si dokážu představi, že příběh může skončit tak aby byli všichni netastní... to je holt asi nespravedlivý úděl života.

Yasmini

22)  Yasmini (23.09.2010 20:46)

Kapitolka je jako vždy kouzelná. Jen strašně smutná, málem jsem podlehla apatickému stavu René a zhroutila se z pláčem do postele (ještě že už je obsazená).
A co bude dál? Jakto, že se zamiluje do Esmé? Lepší je otázka jak René mohl opustit?
Kdo spolu nakonec skončí ty v okovech spoutaná předlohou? Já tak chtěla, aby René a Carlisle byli spolu. Nechce se ti to ještě změnit?
Mlčím a své hříšé myšlenky budu popagovat ve svých dílkách.
Děkuji za kapitolu
Tvá Y.

nikolka

21)  nikolka (23.09.2010 18:22)


Edward??? Carlisle??? Esme??? Renée??? Charlie?? Bella??
čo bude s nimi ďalej?? ako to celé dopadne??
nemôžeš ma nechať v takej neistote
nemôžeš,

eMuska

20)  eMuska (23.09.2010 15:49)

Mne sa asi niečo stane!!! Najviac ma doatala asi Edwardova reč a to, že tam je aj Esmé... Myslím, že si vniesla do príbehu svetlo, teda... to svetlo tam bolo aj tak, ale ja myslím také twilightistické svetlo...
Prosím, pokračuj!

magorka

19)  magorka (23.09.2010 13:49)

ale Renée bude už napořád smutná!?! a já taky!:'-(
Ale dostal mě Eda s tím "Tak teda vítej ve zkurveným pekle, milá Esme!“ to jsem se ho normálně začala bát. Brrrrr hlas, jak když odsouvá víko z rakve. Stephen King se může jít zahrabat i s tím svým klaunem

18)  katyka (23.09.2010 08:05)

neviem, či dnes vyprodukujem nejaký zmysluplný komentár... Prečítala som dvakrát, a chce sa mi len ticho sedieť, pozerať a premýšlať, nechať si to všetko znovu premietať v hlave. Ďakujem, je to fakt krásne. A jediné čo ľutujem je, že táto poviedka nieje kniha, aby som pri nej mohla sedieť do tretej do rána a prečítať ju celú... a potom znova a znova:)

Karolka

17)  Karolka (22.09.2010 23:50)

Jak napsat zprávu o vlastní pitvě? Ne, nepřeháním. Možná potřebuju papíry na hlavu. Já jsem si sama na sebe už zvykla a vím co snesu a co ne. Kdyby to psal někdo jiný, asi bych se poanglicku vytratila. (A nezvedej oči v sloup. Nemáš tušení, do jakých stavů mě dostáváš.)
Carlisle v nemocnici. Popis toho, co se stalo Esmé. Potrat. Sebevražda. A to všechno v krásných dechberoucích větách. Jako by příběh sám dovoloval čtenáři se nadechnout.
Nedokážu říct, které místo mě dostalo úplně nejvíc. Mám pocit, že asi na dvou místech jsem se prostě musela vypnout, abych dokázala pokračovat. Dnes jsem si opravdu strašně přála, abys to nenapsala tak dobře. Abys aspoň jednou neměla svůj den. Aby se jedinkrát v životě stalo, že to bude jen tak klouzat po povrchu. Jenže genialitu nelze vypnout.
A Charlie. Pár vět. Pár větiček v celém tom příběhu a ty tu rozehráváš dokonalou psychologickou studii o zrání jednoho kluka v toho báječnýho chlapa, kterého všechny milujeme. (A kterého nakonec "utrhne" jistí pěkná indiánka z La Push a oblízne všech deset.)
Jestli některé pasáže tohoto komentáře nevyzněly jako pochvala, tak jsem to jen nedokázala správně popsat. Můj aktuální stav je důkazem toho, že se ti to povedlo na sto procent.

ambra

16)  ambra (22.09.2010 23:00)

Dámy, nezlobte se, ale ještě speciální koment pro Lejlu. Milá moje Lejlo, já jsem snad notoricky známá svou nezřízenou touhou po odezvě a zavedla jsem kvůli tomu i termín "jenčtenářky".:D Věz, že když tam hodíš slůvko Dočetla, případně Dočetla až do konce a úplně se nenudila, budu se naprosto vznášet na obláčku. DĚKUJU, žes mi o sobě dala vědět!!!

ambra

15)  ambra (22.09.2010 22:55)

Děcka, já su zas dojatá. A dneska i bez dvoudecky:D . A obávám se, že Paralen nemá obdobný účinek:D
Mystery, hrozně se mýlíš. Nic není smeteno. Já se k Vašim větám vracím nejen pro dobití baterek, ale samozřejmě i když přemýšlím nad dalším vývojem (no, základní linka je v hlavě, ale už jste ovlivnily spoustu podrobností - ta nejdůležitější - povídka měla mít původně cca 5 kapitol ). A Tvoje komentáře... Děkuju!!!
Nerissko, jasně, že cítí - aktuálně s ní hlavně soucítí a taky s ní nějaký čas spolupracoval a měl ji prostě "lidsky" rád... Děkuju, že nad tím tak hloubáš, vždycky vychytneš nějakou zásadní věc...
Silvi, Tobě poděkuju speciálně za věrnost. Protože o tom to nakonec je...;) Jdeš se mnou věrně od začátku na ff a až Tě jednou nebudu bavit, vím, že je čas dát se zase na vydělávání peněz:D
Iwuško, děkuju i za komentář u minulé kapitoly. Byla to sice spíš úvaha (mně to způsobuje bolení žaludku, protože se pak stydím, že jsem se měla víc snažit, když to někomu stojí za takovou námahu), ale popravdě musím říct, žes mě dojala a strašně potěšila.
DeSs, moje zlatá... U mě je to s těmi HE takové nanicovaté:D U VCS bude a vidíš, jak mi to nejde:D . Já myslím, že to hrozně dobře odhadla Gassie (někteří i líp, ale nebudu jmenovat, že Hanetko:D ). Je to o naději, o tom, kolik z toho koláče štěstí na nás nakonec zbude. Kdo by chtěl celý? Tím by se mohl člověk (a dokonce i upír) lehce zalknout...;) Neboj, žádní mrtví, vybruslím z toho elegantně. (o nažraném vlkovi a celé koze pomlčím:D ).
Gassie, viz výše, tak už jen - ano, teď to myslí opravdu. Ještě před pár týdny ji viděl v náruči manžela, nemůže ji vidět jinak než jako svoje další adoptivní dítě. Děkuju!
Kami, obě víme, že i smajlík je dost - potěší každá dušička, která dočte;)
sakruško - hladíš?:D Zrovna pro Tebe teda tenhle díl měl být s hvězdičkou... Děkuju, zlatíčko!!!
Hanetko, zase jsi mě rozbrečela pod vlastní povídkou. Za trest se s básní ještě potkáš Děkuju!!!
eElis- Ty to fakt myslíš vážně?! Vážně se Ti to líbí?!?! Děkuju!!! Mám velkou radost!!! :D
Jaruška, ja Ď_A_K_U_J_E_M!!!! A moc si toho vážím, však Ty víš...;)
milá belko, mučitelko. Ty občas zmizíš (ambra tluče hlavou do stolu), ale pak se zase tlemím jako idiotek, když se mi tu zjevíš! Děkuju, že se občas zhmotníš!!!
Bye, slunce moje, ne, nerozešel, víc nemůžu říct. Edward... Přiznám se, že se mi nechtělo do té zkostnatělé sto let staré verze, která má na hlavě tolik popela, že už z něj není nic moc vidět (teda, AB by možná upřesnila, že nějaká část by šla lehce ofouknout, ale nechme to ). Takže je to kluk, který se před pár lety skorozabil na motorce. Už ta motorka byla lehká provokace a divím se, že mě za to zaryté odpůrkyně Jacoba neposlaly někam:D . A vzpomeň si, co chudáček prožil. Podruhé byl tak blízko své top krvičce a zase si připomněl, jak je ještě slabý a jen pár hodin poté mu Carlisle oznámí, že chce zrobit další příšerku... On ho varoval slušně, ale taťka si halt nedal říct...
Dámy a slečny - znovu - DĚKUJI - A ZNOVU TO NENÍ DOST!!!


Bye

14)  Bye (22.09.2010 21:58)

Miláčku, jako vždycky, druhý čtení. Po prvním jsem nepoužitelná.
Carlisle - dobře, oživí svoji Esmé. Ale, ambro, on se s Renée fakt rozešel po telefonu?!
Uf, ale co mě nejvíc dostalo, byl tentokrát Edward!!! V tom autě... on byl jinej. Moc jinej. Čeká ho ještě dlouhá cesta. Snad mu bude těch pár let stačit.
A Charlie, dělá pokroky, vážně

13)  belko (22.09.2010 21:55)

Vždyť to slíbil! Slíbil,že zavolá!!!!! Tak proč???proč!?!?!?? Já už ničemu tady nerozumím,s každým dílkem mám pocit, že stojím na větší, složitější a nepřehlednější křižovatce
Ambřičko, píšeš neskutečně nádherně!
Každý tvůj dílek je jedna perla k náhrdelníku!

12)   (22.09.2010 21:29)

Cha! No neviem kto sa tu koho rozhodol odrovnať...
Ďakujem za túto expresnú zásielku kapitolky aspoň som zakopaná pod tou zemou nemusela trčať ďalší týždeň
Prekvapivo ale pri tomto čítaní som sa (raz) zasmiala.
Konkrétne tu:
„Čau, tady Rico z Věčnýho stínu,“ - som si myslela, že ten Věčný stín má byť akože nejaký bar a Edward tam volá, aby vyvolal falošný poplach alebo hocičo proste a po pár vetách som zistila, že ono to bola pohrebná služba
A dosť bolo srandy(tej som si užila aj pri čítaní interview s AliceBrandon) a hneď po dopísaní tohto komentáru sa znova vrhám na samovražednú misiu- alias- pokračovať v čítaní Laskavého čtenáře... Ale teraz sme pri tejto mojej láske...
Áno táto poviedka sa pre mňa definitívne stala ďalšou závislosťou, z ktorej sa nehodlám liečiť(takže dúfam, že ma admini nebudú preklínať za ďalší dlhý koment, za ktorý sa vopred ospravedlním už teraz, že bude zaberať polovicu administrácie xD)

Tákže... keď som sprvu začula začiatočné tóny piesne... po pá riadkoch som sa musela vrátiť k rozbehnutej diskusii na icq, aby som aj tých prvých pár riadkoch predýchala a dotiahla k dokonalosti svoju(podotýkam veľmi krátku psychickú prípravu, ktorú som trávila vyhrabávaním sa spod zeme) psychickú prípravu, ktorá mi aj tak ako obvykle bola k... ničomu.

Uch ach och... Na prekvapenie ma v tejto časti zabil Ed. Nečakané. A očakávane aj Carlisle- alebo skôr Esme. Popis jej "manželstva" a choroby.. behal mi mráz po chrbte. Vyskočila z okna.. brrr živo je vidím stáť na parapete v nočnej košeli a skákať dole.

Pardon, že píšem taký "chronologicky usporiadaný" komentár, ale moja hlava dutá zabudla zacitovať Edíkovu vražednú repliku. Alias- čo bola jeho vražedná zbraň, ktorá predčasne ukončila môj mladý život
Nebudem to dlhšie naťahovať, každému je jasné, že myslím:
„Nestačilo ti to dnešní odpoledne?! Co po mně chceš? Abych ti požehnal při výrobě dalšího monstra? Fajn! Tak teda vítej ve zkurveným pekle, milá Esme!“

Carlisle ma ale ešte predtým stihol doraziť úvahou o tom, aké by to mohlo byť, keby Edward neexistoval... Brr čo by to bol za svet, keby Edward neexistoval?! Vlastne teraz tu nejde o to, ako silne sympatizujem s Edwardom preto sa vrátim k pointe... Renné a jej sen... to bolo pre mňa ako déja-vu*chýba mi tu smajlík s čiernobielymi crazy špirálkami namiesto očí*
Hmmm... áno, vidím, máš Charlieho rada... to je super... ale ja naňho asi názor fakt nezmením, hoci by som chcela. Zamýšľam sa aj nad tým, či tvoj príbeh skončí tak, ako je originál(t.j. dvojice ako ich už poznáme) alebo budú aj nejaké neštandardné(či skôr nadštandardné?) páriky... (Naivne) Budem dúfať, že Phill sa tam v najbližších kapitolkách neukáže:D
Nemôžem nad tým premýšľať, lebo ma asi z toho cvokne... stačilo mi, že som celý čas dumala nad tým, čo som si poobede prečítala v Čtenářovi.
Budem úprimná, keď zbadala, že pribudlo pokračovanie, zdesila som sa( pretože tvoju odpoveď k môjmu poobedňajšiemu komentu k LČP všimla následne na to). Po prečítaní perexu som sa zdesila ešte viac, ale ako vravím pobavila ma dedukcia mojej vyšinutej hlavy o tom, že Věčný stín je nejaký bar xD.
Takže pokiaľ neutrpím veľmi veľkú psychickú ujmu pri ďalšom čítaní LČP, tak dnes budem pokojne spať(o čom síce pochybujem...).
Ešte raz ďakujem za túto kapitolku a ďakujem aj ta zo, že píšeš také úžasné poviedky, ktoré si môžem prečítať a potom k nim písať svoje precitlivené výlevy.

Ď_A_K_U_J_E_M

P.S.: Tá pieseň je úžasná, počúvala som ju dokolečka
P.S.2.: Dnes si ma síce touto kapitolou*za náruživej spolupráci Eda a Carlisla* síce nepochovala pod čiernu zem, ale aj tak budem netrpezlivo čakať na pokračovanie a trénovať ukazováčikové svlay pri klikaní na "další kapitola".
P.S.3.: Pamäť už neslúži ako ešte pred tristo rokmi takže si nie som istá... Už som ťa informovala o tom, že som si ťa pripísala na môj BEST zoznam?*tým samozrejme myslím pomyslený zoznam mojich naj naj naj ale úplne že len tých najobľúbenejších autoriek* Ak ešte nie, tak ťa o tom informujem teraz Už tam si a už tam aj zostaneš, či sa ti to páči alebo nie, tak!
A čo by som ešte tak záverom?... Hmmm... och jasné, takmer by som zabudla...





11)  eElis (22.09.2010 19:14)

Ambro, když jsem dnes objevila další kapitolku, byla jsem šťastná , že jsi ji tak rychle napsala. Mám Esmé ráda, ale líbí se mi i René po boku Carlislea. Soudím dle poslední věty, ve které alespoň dle mého mínění je to jasné poselství o tom, že už nezavolá ani se nevrátí. Nebo se mýlím??? jinak kapitolka byla jako vždy nádherná

Hanetka

10)  Hanetka (22.09.2010 19:03)

Co pro jednoho smůla, to pro druhého štěstí,
kolikrát duše musí v životě stát na rozcestí?
Pak zapřít slzy, lásku v oběť danou,
jen tiše doufat, že ne sbohem, ale nashledanou...
A možná osud míchá karty, proplétá ty cesty,
ač rozdělí je dálka, pouť cizími městy,
po letech možná, ač to zřejmé není,
až v jejich dětech dojde láska naplnění...

Ambruško, omlouvám se, že u minulé kapitoly nebyl komentář. Četla jsem ji včera na noční a zapřísahala se, že ho napíšu dnes, ale koukala tu na mě nová kapitola, a já neodolala... a ty potvoro záludná, zase jsi mě dostala!

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek