Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/polibek!.jpg

Konečně bych měla říct nahlas, že mám ráda Charlieho (i v této povídce).

Doufám, že pochopíte proč.

Mám je všechny ráda - znovu Vám (neslušně) připomínám, ať na to myslíte:-).

A ZNOVU děkuji za Vaši přízeň...

Vaše ambra

Píseň jsem bohužel nesehnala jinak, než s výskáním nadšeného publika. Nicméně jsou v ní všechny potřebné emoce a ten text... Ach...

 

 

Na skok v Seattlu září 1993

Potom opět Chicago


Charlie


V Seattlu bylo stejně jako ve Forks – s bídou třináct stupňů. Jenže v Chicagu se podle předpovědi chystal nádhernej víkend, a tak jsem využil volnou půlhodinku a v předraženým krámku na letišti si koupil lehkou sportovní bundu. Možná díky ní nebudu v porovnání s doktorem Cullenem vypadat tak moc ošuntěle. Stal se ze mě mistr v zabíjení volných půlhodin, hodin, dnů a hlavně nocí. Do umrtvení jsem zíral na televizi, dům čistotou doslova svítil, každičký čtvereční milimetr zářil novým obložením nebo nátěrem. Se všemi opravami a úpravami jsem ale skončil zhruba před měsícem. Někdy uprostřed léta mi došlo, že to všechno dělám nejen proto, abych utloukl čas, ale že si u toho neustále představuju, co na to řekne ona, až se vrátí.

Jenže ona se nevrátí. Nikdy.

Když jsem si to konečně připustil, nechal jsem štětec, aby se ponořil do skoro plné plechovky s barvou, otřel jsem ruce do hrubé hadry a vběhnul do kuchyně. Otevřel jsem skříňku s dětskou pojistkou a za pestrými plastovými nádobami s čisticími prostředky vylovil nenačatou láhev Jacka Danielse. Automaticky jsem hrábnul po svým hrnku na kafe a nalil si do poloviny. Bylo to vážně odporný. Dal jsem si občas pivo, ale tohle… Když jsem se druhý den ráno probudil na prošlapaným koberci v obýváku, třeštila mi hlava a žaludek okamžitě zareagoval – stačilo jen zahlídnout zbytek na dně láhve. Léčil jsem se až do večera. Ale to martyrium se vyplatilo. Náznak otupělýho pocitu mi zůstal. Nechtěl jsem se úplně probrat. Nesnes bych to.

Tony, můj šéf, si se mnou v kavárně na letišti bez zbytečných řečí vypil kafe a chystal se vyrazit domů. Byl to jeho nápad, že mě odveze. Nevadilo mi to. Dalo se s ním mlčet hodiny bez pocitu trapnosti. Ožil, jen když jsme si občas během večerní služby dali partičku pokeru. Za pět let měl jít do penze; smál se, že budu nejmladší šerif na západním pobřeží. To bylo možný, snad i pravděpodobný, ale neuměl jsem si představit, že jednou ráno přijdu do práce a on tam nebude. Obrátil do sebe zbytek minerálky, odsunul tácek se šálkem, aby ho při odchodu nesmetl svým velkým břichem a poplácal mě po rameni.

„Drž se, Charlie, a netvař se tak provinile. Je to i tvoje dítě a má narozeniny. Máš právo ji vídat.“ Přinutil jsem se k úsměvu.

„Jasně, Tony, žádnej strach! Třeba ji tentokrát přemluvím…“ Litoval jsem, že mi to vyklouzlo. Posadil se zpět na židličku, která pod ním skoro zmizela, a nasadil znovu ten ustaraný výraz:

„Vykašli se na to, Charlie, byli jste moc mladý, vona prostě měla jinou představu o životě.“ Starost se změnila v soucit. Uhnul jsem očima, tohle jsem fakt nesnášel.

„Díky, Tony, já si nějak poradím.“ S heknutím se zvednul, ještě jednou mě plácnul a odvalil se k východu. Ulevilo se mi. Nesnášel jsem samotu po jejich odchodu, někdy se mi zdálo, že se z těch myšlenek zblázním, ale rozebírat to s někým nebo – a to snad bylo ještě horší – bavit se s někým, jako by se nic nestalo, to mi připadalo tisíckrát horší.

V letadle pustili film, ale vnímal jsem sotva obrysy postav na obrazovce. S tím jsem byl smířenej. Jak bych na ně moh nemyslet, když jedu k nim.

„Pane!“ Uvědomil jsem si, že letuška už nade mnou stojí nějakou chvíli. Nevnímal jsem ji. V natažené ruce držela krabičku se sendvičem. Zase ten gumovej hnus.

„Díky,“ zamumlal jsem a čekal, že i její odpověď a výraz budou mít tu umělohmotnou pachuť jako jídlo, které mi podala. Skoro jsem sebou trhnul, když mi došlo, že se usmívá jinak – opravdově. Nepřirozeně dlouho jsme si koukali do očí a ona trochu zčervenala. Rychle jsem sklonil hlavu. Asi by mě to mělo potěšit. Jenže to známý ostrý šlehnutí uvnitř mi znovu ohlásilo, že já na žádný potěšení nemám nárok.

Připomněla mi Renée. Zareagovala úplně stejně, když mě před šesti lety poprvý přistihla, jak na ni ve školní jídelně zírám. Zíral jsem už rok, ale dokázal jsem vždycky vystihnout moment, kdy byla dost zabraná do hovoru s kamarádkama.

Tehdy ne. Seděl jsem jako vždycky u stolu s ostatníma klukama ze školního baseballovýho týmu a asi zařvali víc, než bylo obvyklý. Nečekaně se otočila naším směrem a trefila se přímo do toho mýho vytřeštěnýho výrazu. Zasekla se a trochu pootevřela pusu. Tu svou krásnou pusu. Zrůžověla. Přišlo by mi to komický, kdybych na tom v tu chvíli nebyl úplně stejně.

Zíral jsem na ni další dva roky. Dva roky bez jedinýho slova. Párkrát si s někým vyšla, ale nikdy se to nezměnilo v nic vážnýho. Začala chodit na naše zápasy, o rok později ji vzaly mezi roztleskávačky. Na ples mě pozvala vlastně ona. Byl to ples mýho ročníku, ona končila až za rok, ale zřejmě jí došlo, že je to poslední šance, jak se dát do řeči. Tehdy netušila, že si tím nevinným ahoj, už jdeš s někým na ples, pořádně zkomplikuje začátek sotva dospělýho života… Od první sekundy, kdy jsem jí při úvodním ploužáku neohrabaně položil ruku kolem pasu, mi bylo naprosto jasný, že už se takhle nechci nikdy dotýkat nikoho jinýho.

Po plese jsme se viděli jen párkrát, ale na začátku prázdnin pořádal kapitán týmu, Stan Newton, mejdan na pláži. Dva dny jsme chystali několik ohnišť, stanové přístřešky a naváželi jídlo a hlavně pití. Pití, kterýho strašně moc zbylo. Nebyli jsme s Renée jediný, kterým k naprostý opilosti a ztrátě sebekontroly stačily dvě pitomý piva…

Další den jsem odjížděl na přípravnej univerzitní kurz do New Yorku. Díky baseballu jsem dostal stipendium na školu, o jaký bych si moh jinak nechat jen zdát.

Volal jsem jí každej den v domluveným čase, ale po měsíci se mi začala zapírat. Prožil jsem hrozný dva týdny, všechno mě tam pálilo, nejraději bych se za ní rozběhnul. Pak mi zavolala ona. Za měsíc byla rychlá malá svatba a já místo na univerzitu nastoupil do policejního kurzu v Port Angeles a za peníze z nočních džobů se snažil uživit nás oba. Její rodiče ji poslali do háje, ale zvládli jsme to i bez nich. Když si šla po závěrečných zkouškách pro diplom, zvedal jsem v náručí pyšně tříměsíční Bellu s malinkatým baretem na hlavičce.

Všechno se zdálo fajn, ale jen o pár měsíců později to na mě vysypala. Všechno se zdálo fajn mně. Ona byla naprosto nešťastná. Jen mi nějak neuměla říct, co by vlastně chtěla. Podezříval jsem ji, že to sama neví. To jsem ale vyslovil nahlas, až když začala mluvit o odchodu. Zlobila se, jasně, ale prostě mi připadalo strašně sobecký řešit, jestli je náš sexuální život dost dobrej, když vedle spalo mimino, který nás potřebovalo oba – bez ohledu na to, jestli jsme spolu dokonale šťastný.

Když jsem ji viděl s Cullenem, napadlo mě, že mi tehdy nemohla říct, po čem touží, protože ho ještě neznala. Viděl jsem to – vedle něj se rozzářila. On i bez ní vypadal jako nějaká filmová hvězda, ale jak se od něj odráželo to její nádherný světlo, vypadal skoro nadpřirozeně. O co evidentněji k sobě patřili, o to odhodlanější jsem byl o ni bojovat.

Směšný chudák, ty dvě hnusný slova se mi pořád vracely na jazyk a zůstávalo mi po nich v puse divně hořko.

Charlie Swan, směšný dvaadvacetiletý chudák.

Všimnul jsem si, že uličkou se znovu blíží ta moc podobná letuška a celou dobu se na mě usmívá. Ze sedadla přes uličku se zvednul navoněnej třicátník v drahým tričku a vyrazil naproti ní. V úzké uličce se o ni otřel a něco jí rychle pošeptal. Zrudla. Jinak než předtím u mýho sedadla. Zvedla ruku a rychle sebrala z tácku složený papírek, kterej jí tam hezoun položil. Určitě telefonní číslo, došlo mi. Vrhla na mě ještě jeden krátký a trochu provinilý pohled a bez zastavení prošla kolem mě dozadu.

Když jsem na letišti v Chicagu vycházel z dárkovýho obchodu s chumáčem balonků a obrovským plyšovým Pú v srdíčkovým papíře, zahlíd jsem ji ještě, jak stojí namáčknutá u služebního východu a hezoun do ní hučí, pravou ruku opřenou u její hlavy. Měla na tý krásný tváři takovej ten zmámenej úsměv. Stejnej, s jakým se Renée dívala na Cullena.


xxx


V taxíku mi došla další věc, kterou jsem vlastně dávno věděl. Jsou to jen kecy – to, že každej člověk má právo na velkou životní lásku. Tehdy, v uhozený bundě baseballového týmu a s dočasně pevnými svaly, jsem jí díky svý mlčenlivosti připadal záhadnej a nedobytnej. Ve chvíli, kdy pochopila, že jediná zajímavá věc na mě je to, že ji jen strašně moc miluju, přestal jsem pro ni existovat. Dívala se skrz mě, vytratil jsem se z jejích plánů, znamenal jsem jen zdržení na její cestě za štěstím. Já byl pro ni zdržením, ona pro mě vším. Ona má to nejlepší před sebou, já jsem ve dvaadvaceti odsouzenej žít z paběrků a vzpomínek, který tehdy nemohla přibalit do tý velký cestovní tašky. Ona a Cullen jsou hlavními krásnými hrdiny příběhu velký lásky, já jsem směšný chudák, který nesnáší překvapení a vlastní narozeninový oslavy.

Kdo rozhod o tom, že zrovna já budu sedět na lavičce s partou náhradníků, a jen se dívat, jak krásně je možný žít?


xxx


Charlie vyčítal.

Že mu málo volají.

Že neví o tom, že Bella začala mluvit i jindy než ze spaní.

Že se ho Renée snaží definitivně vyřadit z Bellina života.

Že je znovu zraněná a nechápe, jak se při svých potížích chce o Bellu zodpovědně starat.

Vyčítal, ale stačilo by, kdyby řekl jednu větu – Renée, vezmi Bellu a pojeď se mnou konečně domů.

Litoval jsem, že to nedokáže říct takhle jasně. Protože bych ho podpořil. Takto jsem jen sledoval, jak si s Renée vyměňují zraňující, a přitom tak prázdné věty.

Charlie stále nevědomky pevně svíral Bellinu ruku; nějakou dobu se mu snažila vytrhnout. Najednou nepřirozeně ochabla a já si uvědomil, že má na tváři zase ten podivně vzdálený výraz.

„Zmlkněte,“ vstoupil jsem nezvykle ostře do jejich hádky. Oba se na mě uraženě otočili a Charlie se nadechoval k nějaké peprné odpovědi. Můj pohled upřený na Bellu ho ale zarazil. Jako na povel se k ní oba vrhli a začali ji hladit a ujišťovat, že je všechno v pořádku a že tatínek a maminka se jen musí domluvit na důležitých věcech. Vážně jsou příliš mladí, napadlo mě při pohledu na úzkost v těch obličejích, které se od vydání jejich maturitní ročenky skoro nezměnily.

Nakonec se dohodli. Charlie teď vezme Bellu do nejbližší pizzerie, protože na něco dalšího je přeci jen pozdě, zítra si ji vyzvedne hned ráno a večer ji v domluvenou hodinu zase předá Renée.

Klaply za nimi dveře a já se děsil chvil, které přijdou.

Otočil jsem se k ní, k dívce, která mě po třech osamělých staletích vyvedla z temnoty na denní světlo, k dívce, která mi s důvěrou dala sebe – své tělo i svou duši - a neodradilo ji ani to, kým skutečně jsem, k dívce, kterou dnes znovu málem zabila bytost, kterou jsem stvořil k obrazu svému. Otočil jsem se k ní a chystal se jí ublížit.

Uviděl jsem v jejích očích odraz vlastního děsu a vlastní bolesti. Udělala ty dva kroky, které nás dělily, objala mě kolem pasu a položila si tvář na mé rameno.

„Ještě to neříkej,“ zaprosila šeptem.

Jako napůl ochrnutého mě odvedla do koupelny a svlékla mě. Pečlivě skládala každý kus oblečení na malou židli v rohu. Úplně nahoru položila popelínovou košili a kravatu. Jen jsem stál a zíral na ni. Na tmavé hedvábí dopadlo několik slaných kapek. Rychle si hřbetem ruky otřela tvář, usmála se na mě a s občasným bolestivým zasyknutím se svlékla. Uniklo mi hlasité vydechnutí, když jsem na jejím obnaženém boku uviděl největší podlitinu. Znovu mě vzala za ruku a zatáhla za námi skleněnou zástěnu. Horká voda okamžitě absorbovala její vůni a dokonale mě do ní zahalila. Opatrně jsem ji objal a co nejněžněji zvednul. Vzal jsem si ji okamžitě, bez váhání, rovnou v té malé sprše, a potom znovu a znovu v její ložnici. Nezbývalo nám mnoho času.

Nejen dnes večer.


xxx


Cítila jsem, že nám nezbývá moc času. Nejen dnes večer – pokud vůbec někdy existovalo něco jako naše společná budoucnost, zmizelo to ve chvíli, kdy se jeho chráněnec dotkl Belly. On se s ní nemůže setkat. Už nikdy.

Jsem obyčejná lidská žena, která dostala vyměřeno svých pár let na tomto světě. Žena, která nikdy neopustí své dítě.

On je… on patří do jiného světa. Nezasloužím si ho. Měla jsem štěstí, že jsem pár měsíců směla ochutnávat z toho grálu, který patří do kouzelných příběhů a pít z něj mohou jen dokonalé, nesmrtelné a nerozbitné víly.

A Carlisle nikdy neopustí Edwarda.


xxx


Odpočívala jsem v jeho ledové náruči. Ozvalo se tiché zapípání.

„Promiň,“ zašeptal, políbil mě do vlasů a opatrně mě přesunul na volnou polovinu postele. Sáhnul po pageru. Stěží se na něj podíval a už nepostřehnutelně rychlými pohyby mačkal číslo na telefonu.

„Cullen, ano, jistě, rozumím, za patnáct minut jsem tam.“ Otočil se ke mně, sklonil se, aby mě políbil na tvář.

„Omlouvám se, miláčku, volal mi Mark, kolega z katedry. Právě vezou na sál Esme, vypadá to, že se pokusila o sebevraždu. Deváté patro,“ vzdychnul. Než dořekl poslední slovo, stál oblečený mezi dveřmi.

„Zavolám, až skončíme, ano?“ usmál se a zmizel.

Znala jsem Esme jen přes telefon. Příjemná dívka, sekretářka na lékařské fakultě a Carlisleova pravá ruka ve všech administrativních záležitostech. Nechávala jsem u ní vzkazy a ona mi občas volala, když se Carlisle zdržel na přednášce či při zkoušení studentů.

Proč by se ona chtěla zabít? Vyděšeně jsem se přikrčila.

Představa nebytí se v tu chvíli zdála nebezpečně lákavá.

 

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

Kate

30)  Kate (17.11.2013 15:50)

Bože, Ambro, coo? Letuška a Charlie? A co tam dělá Esme? Nějak jsem se smířila s tím, že v téhle povídce prostě místo nemá...

miamam

29)  miamam (29.02.2012 08:57)

Úplně mi sem prosakuje to zoufalství... :'-( Ne, promiň, moc toho teď nenamluvim. Zvlášť, když se na konci objevuje Esme. :'-( :'-( :'-( :'-( :'-(

28)  AMO (15.11.2010 11:34)

Dalo mi to práci, ale našla jsem Tě. Už mi zase tečou slzy a vrhám se na další kapitolku.Ach děkuji..děkuji!!

Lioness

27)  Lioness (25.10.2010 21:11)

Lítost a provinilost. Neměla jsem sílu ani chuť něco číst, nechat se pohltit cizím příběhem, který prostě nebyl dost skutečný. Protože v posledních tádnech jsem si já sama prožila své malé životní převraty. A teď, trochu změněná a snad o něco dospělejší, se vracím k tomuto webu, k této povídce. Těším se, jak mě bude opět laskat... A jsem ohdodlána nyní dočíst až do konce!

Ale co mi to děláš?! Já očekávám hřejivý pocit a Ty mě skropíš ledovou sprchou!
Charlie... vzala jsi jeho pravou podstatu, jeho myšlení, jeho charakter z knihy a dotvořila jsi ho na skutečného člověka. Zdokonalila ho, zlidštila... překonala jsi S.M. Vyndala jsi ho z kukly unaveného čtyřicátníka a odhalila ho jako sotva dospělého kluka. Ukázala jsi, jaký je a kým je. Ohromila jsi mě.
A Renée... mladá, jako Charlie. Ale nenaivní, realistická... matka.
Štěstí je konečné. Ale proč nám musíš dávat tak ostrou jistotu?
A Esme? Co tu dělá? Co tu dělat bude? Co to znamená? Jsem zmatená a zmámená.

Evelyn

26)  Evelyn (22.10.2010 17:05)

Charlieho mám moc ráda a takhle nějak jsem si ho jako malďocha představovala.
A na scéně je Esmé... Příběh se komplikuje.

eMuska

25)  eMuska (23.09.2010 15:33)

Moje nervy. Esmé. Čo sa to tam len udeje? Prosím, len nech to dopadne dobre!

Iwka

24)  Iwka (22.09.2010 16:28)

Máš vlastně docela pravdu. Přijde mi až trapný, co se chystám napsat. Přesto, že ještě nevím, co to bude. Protože prostě vím, že to nebude natolik dostačující, jak by se pro Tebe a tuhle povídku patřilo.
Je to až trapné, protože na tohle nestačí slova,ani myšlenka, vůbec bytí... Mám pocit, že pro tohle je celý vesmír krátký...
Vezmu to popořadě a pokusím se tak dát tomuhle komentáři alespoň trochu smyslu.

Charlie... Ač mi kvůli té nezměrné lásce nezbývá, než fandit Carlisleovi, ani předtím - a teď už vůbec ne - mi Charlie... nevadil. Byla to spíš lítost, soucit; a ať mi Charlie promine, tyhle dvě protivné potvory se naopak tímle dílem umocnily.
Nedávám Renée nic za vinu, ale on si tuhle hru osudu nezaslouží. Prostě jen udělal tu největší chybu, prohřešil se svou nekonečnou láskou.

Bella. Tak trochu němý svědek celého představení. Bezmocná, bez provinění či přičinění a přece s velkou mocí ve svých malých dětských ručkách. Malá Bella, se vším těžce spjata, aniž by o to žádala.

Carlisle. Zamilovaný do křehké lidské Renée, od které se nedokáže odpoutat, které se nedokáže vzdát. Neustále v křečích vlastního sebeovládání a k tomu ještě strážce divokého novorozeného Edwarda.

A nakonec malá zmínka o dívce jménem Esme. Proč mi něco říká, že ona dokáže zahýbat celou touhle šachovou partií... ?

A teď se s tebou loučím a smekám klobouk, který nemám, ale měla bych mít a tleskám, přesto, že mi prsty cválají po klávesnici a klaním se, přesto, že sedím. A tak trochu umírám se všemi těmi zbořenými nadějemi, přesto, že dál žiju...

milica

23)  milica (22.09.2010 14:00)

Krásná povídka plná citu a lásky, jen ať vše dopadne dobře. Moc tobě i tvé povídce fandím:) :)

22)  belko (22.09.2010 09:25)

Ambřičko,pravdu?....posledních pár dílků otvírám tak nějak se stracem,opatrně,sedím dál od monitoru,protože se bojím, že na mě skočí ty těžké, velmi realisticky popsané emoce,bojím se o Renée,o Carlisla, o Charliho, o zatím "málo zmiňovaného" Edwarda...
Ale tvé perexy jsou povzbudivé a já ti věřím!!!
Ambro, díky!!!! píšeš dokonale!!Věřím ti každé písmenko!

Gassie

21)  Gassie (22.09.2010 07:02)

Ambro, nádherné a dokonalé. Vybroušené do nejmenšího detailu.
Charlieho mi je líto. Je to chudák chlap, který je v tom vlastně částečně nevinně. Hrozně se snaží, ale nevychází mu to. Celý jeho pohled byl dokonale vysvětlijící a všeříkající.
Ve chvíli, kdy přivezli Esme, jsem si konečně dovolila připustit, že to Carlislovi a Renée nevyjde. Připravovala jsem se na to od začátku (znám Tvé povídky), ale malý červíček naděje hlodal a hlodal. Ale třeba mě překvapíš a Esme se uzdraví a bude to jinak. Přála bych jim všem happyend, ale je tam až příliš mých oblíbených postav, které jsou v takových situacích a pozicích, že mi z toho vychází tak nějak ten "klasický" scénář. Carlisle si přemění Esme a bude s ní? A může se do ní zamilovat? Je to v možnostech upíra? Esme si nic jiného nezaslouží.
Ale co zamýšlíš s Renée? A co s Bellou? Dotáhneš to až do její "skorodospělosti"?

Karolka

20)  Karolka (21.09.2010 22:52)

Já nějak nevím, co napsat. Už od první kapitoly se na to psychicky připravuju a přesto mě to zdrtilo. Naprosto. A mám vztek. Nemůžu se s tím vyrovnat, prostě nemůžu. Tohle byla operace bez anestézie a neutěší mě ani fakt, že v budoucnu si oba najdou to místo, kde jim bude dobře. Ale asi mě už znáš dost na to, abys věděla, že já takové věci prostě přijmout neumím.
Napsala jsi to geniálně. Dokážeš najít přesné akupunkturní body. O milimetr vedle a nevypůsobilo by to nic. Ale ty to položíš přesně, jak to má být. To je talent, dar. Můžeš napsat cokoli si zamaneš a my to spolkneme.

ambra

19)  ambra (21.09.2010 22:50)

Lásky moje, na tohle jsem si musela nalít dvě deci bílého (no dobře, teď už možná čtyři:D ). Zase Vám nemůžu odpovídat jednotlivě, abych toho moc nevykecala, ale budu se opakovat - kdo mě zná dýl, ví, že nejsem mistr zásadních překvapení. Jde mi spíš o to, čím se kdo musí prodrat, aby ten svůj (často pěkně zk.. - ne, to je fakt hnusný slovo) často těžký osud naplnil. Jestli jsem fatalistka? Na to se polointeligenta nikdy neptejte:D . Beru život tak, jak je mi shůry (a co se týče ff, tak Stephenií ) servírován. Něco však musím - Jaruško, bojím se Ti speciálně odpovídat na Tvoje tak osobní vzkazy (a nádherné!!!), protože tím zase vyděsím ty čtenářky, co mi pak tvrdí, že se "jen pár smajlíkama nechtěly ztrapnit". V každém případě jsem u vytržení z toho, když se to někdy takto podaří a "cizí" lidi se protnou u něčeho, co je "bere" hodně podobně. Jsi pro mě záložní motor, víc nemůžu říct...;)
Dívenky, dejte písmenko a budu šťastná. Dejte slovo a jsem Vaše (takže už jsem:D ).
Ale to víte.
Dávno.
DĚKUJU
Bye, všimla sis, jak se při tý písničce Andrea dívá na B.???

magorka

18)  magorka (21.09.2010 22:43)

Charlie to nikdy neměl lehký a evidentně se to nezmění ani do budoucna a na pořádný trable mají zaděláno všichni účastníci zájezdu....a já jsem zralá na Chocholouška. Ajajaj Ambro, kápni božskou....bude "konec dobrý, všechno dobré"? A jsem hodně divná, když nechci aby Esme byla jen "náplast"na odchod Renée a zároveň chci aby Renée zůstala s C.? Ouvej jouvej hlavička má bolavá - tohle nevymyslím. Raději počkám, jak to rozlouskneš a nemusím dodávat, že netrpělivostí si ohryzávám pahejlky nehtíků

Bye

17)  Bye (21.09.2010 22:30)

A ještě takhle. Myslím, že jsem Ti už minule zapomněla pochválit hudbu. Napravuju. A Summer wine s Bonem
Jo, ještě ň: Stan Newton, kapitán týmu!

Yasmini

16)  Yasmini (21.09.2010 22:28)

Stašně se mi líbil Charlieho pohled na věc. Jak sjem proti němu byla celou dobu zaujatá, tak jsem si ho teď oblíbila.
Souhlasím s Alaskou co tam dělá Esme? Promění jí? Zamiluje se?
Jsi mistr klamu... Já marně doufala že přijde fráze a žili spokojeně až do "smrti".
Děkuji za kapitolu Y.

Bye

15)  Bye (21.09.2010 22:23)

Miláčku, mám za sebou druhé čtení.
Jsou to bedny, možná hymna!!!
Ty víš, že Charlieho miluju. A TOHOHLE tuplem!
Už tím druhým odstavcem jsi mě totálně rozsekala.
Celej ten hltací rozbor počátku i konce jejich vztahu, pro mě vyvrcholil geniální větou: "Tehdy, v uhozený bundě baseballového týmu a s dočasně pevnými svaly, jsem jí díky svý mlčenlivosti připadal záhadnej a nedobytnej. Ve chvíli, kdy pochopila, že jediná zajímavá věc na mě je to, že ji jen strašně moc miluju, přestal jsem pro ni existovat. "
To opravdu vyjádřilo všechno, tentokrát z Charlieho pohledu.
Hádka, ve který se Charlie ZASE nedokáže jasně vyjádřit. (Ono mi to někoho připomíná... Myslíš, že když miluju Charlieho, znamená to zároveň, že miluju i toho svýho Charlieho?)
To loučení. Nojo. S tím jsem byla smířená už od minula. Přesto jsem to ořvala.
Ale s Esmé jsi mě fakt dostala! To je majstrštyk!!! Tu jsem nečekala. Takže Renée si nakonec najde i toho fotbalistu?
Asi jo.
A Edward se ještě bude pár let připravovat na setkání s Bellou... nejspíš.
ambro, moc kecám.

14)   (21.09.2010 21:34)

Uuuuf... ospravedlňujem sa Tebe aj adminom, za taký zdĺhavý komentár... Nabudúce sa pokúsim svoje vyjdarovacie techniky trošku krotiť...

13)   (21.09.2010 21:32)

Fíha...
Priznávam, veľmi... až príliš ľahko sa ti mnou darí manipulovať. Úplne si zbúrala, zrovnala so zemou, prevalcovala a pochovala všetky chabé zvyšky mojich ilúzií.
Ja naozaj neviem ako robíš TOTO, ale fakticky sa ti to darí, hoci to určite nerobíš úmyselne však?!
Nechcela by si predsa kaziť krásne predstavy šťastného života nevinnej už takmer sedemnásťročnej dievčine ako som ja, že?! Dobre to bol nevydarený fór, no každopádne ma táto kapitola zakopala hlboko pod zem a budem pevne dúfať, že sa mi odtiaľ podarí vyhrabať najneskôr vtedy, keď tu bude pokračovanie. *začínam usilovne hrabať :D*
Úplne ma to odrovnalo. Najsilnejšie "espresso" (hádam som to napísala správne xD ) za posledné dni, a to kávu ani nepijem

Utvrdila som sa v tom, že tohto Charlieho si neobľúbim. Bude mi ho ľúto, budem s ním súcitiť, ale je asi všetko, čo mu z mojej strany môžem ponúknuť.:D
Premýšľala som, že by som ti sem citovala pár fráz, ktoré ma zakopávali pod tú zem najviac, ale nie som si istá. Netrúfam si odhadnúť, či by som ti sem náhodou neskopírovala celú kapitolu, takže tak...

Carlisle ma definitívne odpálkoval ako prvý. Už sa očividne pevne rozhodol. Tú jeho myšlienku musím skopírovať-
"...neodradilo ji ani to, kým skutečně jsem, k dívce, kterou dnes znovu málem zabila bytost, kterou jsem stvořil k obrazu svému." V tej chvíle vo mne kúsok čohosi dostalo srdcovú zástavu a podľahlo jej. Bytost... bytost... bytost... to slovo ma pekných pár minút mátalo...

Takže predsa budem citovať... Tieto "osudové" vety alebo slová, ako ich ja nazývam, vo mne vyvolávajú veľmi zlé pocity( v tom najlepšom slova zmysle). Vieš čo myslím?
-Jenže ona se nevrátí. Nikdy.- TOTO. Je to také... definitívne, nezvratné... jedna z častí, ktorá zabila mojich pár ilúzií o láske.
Ešte sa vrátim k Charlieho časti, hoci som už ospevovala aj Carlislov part.

Tá časť, keď opisoval jeho kvázi zoznámenie sa s Renné... Pre mňa to bolo čosi až príliš reálne. A zároveň akoby aj vzdialené. To okukovanie poznám až príliš dôverne... škoda len, že ja som nenabrala potrebnú odvahu, narozdiel od Renné. Ale to nie je podstatné. Dôležité je, že to bolo neskutočné.

Taktiež mi zavarila aj Renné jej myšlienkami-
"...něco jako naše společná budoucnost, zmizelo to ve chvíli, kdy se jeho chráněnec dotkl Belly...On se s ní nemůže setkat...A Carlisle nikdy neopustí Edwarda..."
Opäť jedna z tých osudovejších vetičiek, ktoré pre mňa bývajú najviac.

A záver... neviem, či mám vyjadrovať... ale vieš čo, keď už je ten koment taký dlhý, tak pár riadkov navyše mu hádam neuškodí
Carlisle-pager-nemocnica- Esme. What the hell?!
Znova sa tu preukazuje moja naivita. Verila som, že Carl s Renné budú spolu šťastní až na veky vekov... Naivne som dúfala, že čosi bude inak... Prečo mám znova ten pocit( ktorý, ako už vieš, som si vypestovala pri čítaní tejto tvojej poviedky), že sa čosi znova ide pokaziť? Opätovne a čo ak už nenapraviteľne?
Ešte pár slov záverom... Esme... Chcela sa zabiť. Zrejme. Prečo. Neviem. Nanajvýš môžem tušiť.

Ďakujem za tento extrémne úchvatný zážitok(nebudem spať:D )a aj za to, že zvuk mojich rúcajúcich sa ilúzií ma prinútil vybrať si z uší štuplíky a zložiť si ružové okuliare.( Samozrejme oboje len obrazne)
Aj tu budem jemne hystericky klikať na "další kapitola" a budem dúfať... vlastne moment! Nemôžem niekde klikať, keď som zadupaná pod zemou?! Alebo môžem? A vieš čo, je to fuk. Proste budem netrpezlivo vyčkávať na pokračovanie a už teraz sa začínam psychicky pripravovať na to, čo sa ešte udeje...(Niežeby predošlá príprava bola nejako úspešná, ale snaha sa cení )

!-!-!-D-O-K-O-N-A-L-É-!-!-!

(škoda sa tu nedá zväčšiť písmo)







Alaska

12)  Alaska (21.09.2010 20:17)

:'-(
Ambro, já se ani nestačím vzpamatovat z Charlieho neštěstí a ty mi do očí hned chrsneš další dávku zmaru. Renee chápe... nechce aby se Bella s Edwardem vídala. Vrátí se k Charlimu? Vzdá hledání svého štěstí, když už ho vlastně našla ale nedovolí si ho žít. A co dělá Edward.
A CO PROBOHA TAM DĚLÁ ESME??? Jeden šok za druhým.

Paike

11)  Paike (21.09.2010 19:39)

Charlie. Už není tak vinný, zatímco já se na sebe zlobím, jak jednoduše se mnou manipuluješ, stačil jeho pohled a já zaváhala. Jako už několikrát.
Čekala jsem, kdy se objeví na scéně Esmé, nebo Alice s Japerem. Ta chvíle musela přijít a já se jí děsila. Vyřčený fakt děs nezmírnil, spíš stupňoval.
Budu doufat, že své postavy máš opravdu ráda, že jim nic zlého nepřeješ, že jejich osudy nebudou tragické.
Všechno do sebe tak dokonale zapadá, jako puzzle, kde je Esmé a Charlie dva ztracené kousky skládačky.
Bože, ambro, netrap mě, jo?

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Cullenovi