16.09.2010 [14:00], ambra, ze série Pro tebe, má lásko, komentováno 31×, zobrazeno 5251×

Nekamenujte a i při dnešním čtení mějte na mysli, že každý z nich ode mě nakonec dostane to nejlepší, co bude možné...

 

Písnička je z NM - ne, není to náhoda...

 

Znovu (a zase to není dost!) děkuju za Vaši podporu a úžasné reakce...

 

ambra

Chicago září 1993

Nenáviděl jsem povinné vycházky. Součást hry na lidi. Carlisle mi vypracoval přesný plán nákupů. Každý druhý den potraviny. Nechutně páchnoucí papírové tašky naplněné chaotickou směsí věcí, které mi při průchodu supermarketem padly do ruky. Ano, při průchodu – nemohl jsem to nabrat u prvního regálu, i tam jsem se musel chovat normálně a tím hnusem se procházet a vybírat. Úterky pizza, pátky čína z restaurací přes ulici. Žádný poslíček – potřeboval jsem důvod vyjít ven a ukázat se vrátnému a občas i dalším obyvatelům domu. Každý týden nákup oblečení. Obchody prostoupené intenzivní lidskou vůní. Součást tréninku odolnosti. Jedinou pochůzkou, při které jsem tolik netrpěl, byly pravidelné návštěvy knihkupectví a antikvariátů. Ty jsem obzvlášť miloval. Opět silná koncentrace lidských pachů, ale podivně mě uklidňovalo vědomí, že většina z jejich majitelů se dávno změnila v prach a já vdechuji jen jejich poslední otisk na tomto světě.

Dnes jsem vyrazil neplánovaně. Pár posledních dnů před lovem už jsem většinou nepokoušel štěstí a zůstával doma, ale dnes ráno v prázdném bytě jsem si připadal opuštěnější a zbytečnější než obvykle. Přál jsem Carlisleovi jeho čerstvé štěstí, jenže najednou mi zůstávalo až příliš mnoho času k přemýšlení o věcech, o kterých jsem přemýšlet nemohl a nechtěl. Do svého oblíbeného antikvariátu jsem v podstatě utekl…

Ucítil jsem je už na ulici. Tu dokonalost, která mi rozvibrovala tělo, zaplavila mě jedem a vyřadila všechny pozůstatky lidskosti. Znovu jsem vlastně nedostal na vybranou. Musel jsem za nimi. Rozběhl jsem se. Vrátný na mě mluvil. Nedokázal bych mu odpovědět, ani kdybych právě nemusel polykat čerstvý příval jedovatých slin. Instinktivně jsem se vyhnul výtahu.

Příliš koncentrované.

Příliš pomalá cesta k nim.

Na schodišti jsem si na chvíli vychutnával, že po dvou týdnech ve vězení města můžu běžet svou rychlostí. Cítil jsem čirou radost jen z vědomí, že za chvíli mě jejich vůně prostoupí. Naplní. Uklidní.

Za chvíli konečně splyneme.

xxx

Skoro jsem nespouštěl oči z hodin na palubní desce. Měl jsem zpoždění sotva dvě minuty, ale po minulém loveckém výpadku jsem Edwardovi – a hlavně sobě - slíbil, že ho nebudu zbytečně trápit. Stál jsem na další červené, když se pár metrů přede mnou ozvala rána, několik lidí na chodníku ztuhlo a někteří automaticky vykřikli. Zvuk ještě nedozněl a byl jsem tam. Spousta čerstvé krve. Proboha, tohle město vážně není ideální pro Edwardovy první roky. Doufám, že dneska už raději zůstal doma. Nezbytné ošetření sotva dospělého majitele černé Hondy trvalo stěží pět minut. Když ho nakládali do sanitky, právě se probíral. Skočil jsem zpět do auta.

Zaparkoval jsem na časově omezeném stání před domem.

Renée.

Bella.

Edward.

A já mám zpoždění.

Proletěl jsem vstupní halou. Vrátný mě pravděpodobně nerozeznal. Schodů jsem se téměř nedotýkal. Čtyři patra před cílem jsem uslyšel ohlušující ránu. Vrčení.

Už jen pár metrů.

Dveře přede mnou se ještě hýbaly.

xxx

Bella stála vedle mě. Instinkt zavelel a já ji zalehla. Zanaříkala. Ublížila jsem jí, napadlo mě ještě. Pak mě pod krkem a kolem pasu sevřely ledové páky a zvedly mě, jako bych nic nevážila. Naprázdno jsem mávla rukama ve vzduchu. Bella zůstala ležet na zemi a vytřeštěnýma očima zírala za mé rameno. Pak to sevření povolilo. Místnost se změnila v šmouhu. Náraz. Tma.

xxx

Konečně jsem ji znovu držel. Od našeho prvního setkání jsem nedělal nic jiného, než se snažil potlačit vzpomínku na ten příslib slasti, který z ní skoro fyzicky vyzařoval. Ležela na zemi, před chvílí vydala nějaký zvuk. Naříkala? Byl to nářek? Co to znamená? Vzal jsem ji v podpaží a zvednul její obličej do výšky svého. Nebránila se. Byla znovu tichá. Úplně tichá. Věděl jsem, že i děti mají myšlenky. Zmatené, bláznivé, často překvapivě drastické, ale tenhle můj osobní pozdrav z pekla naprosto mlčel. Znovu jsem se zhluboka nadechnul a skoro ji pustil kvůli bolesti, která mě omráčila. Plameny z mého krku se tím jediným nádechem rozšířily po celém těle. Hořel jsem stejně jako při přeměně. Jenže teď jsem to mohl ukončit. Zbavit se té stravující bolesti. Je moc malá, málo krve, vyhodnotilo něco ve mně. Zírala mi do očí. Lehkým fouknutím jsem odhalil její krk. Rozvířené vlásky mi poslaly novou drtivou dávku. Pomalu jsem se k ní nakláněl a užíval si pocit, že tak hroznou bolest prožívám naposledy.

Najednou zvedla svou malou ruku, položila mi ji na tvář a nepřirozeně klidně prohlásila:

„Já tě znám.“

xxx

Ty čtyři kroky od posledního schodu ke dveřím jsem skoro potlačil své fyzické tělo. Slyšel jsem dvě srdce, a pokud Edwarda vyplaším, můžu to jen pokazit.

Až otevřu, mám půl vteřiny na rozhodnutí i na... na co vlastně? Abych ho zabil? Ano, když to bude nutné. I já zůstal zrůdou. Jen zabalenou v trochu pevnějším papíru…

Ve chvíli, kdy jsem se dotknul dveří, uslyšel jsem ta tři slova:

„Já tě znám.“

Zpomalilo mě to. Dovolil jsem si zadoufat. Otevřel jsem.

Renée ležela v rohu místnosti. Zavřené oči, mělké dýchání. Žádná krev, pravidelný srdeční rytmus.

Edward a Bella tvořili podivné nehybné sousoší. Neviděl jsem mu do obličeje, ale ona se dotýkala jeho tváře a upřeně mu zírala do očí.

Blížil jsem se k němu teď už beze spěchu, opatrně.

Stále by mu stačil jediný pohyb a držel by v rukou panenku bez života.

„Podej mi ji, Edwarde,“ zašeptal jsem. Trvalo ještě několik vteřin, než zareagoval, a podivně ztuhle ke mně natáhnul paže i s jejich křehkým obsahem. Viděl jsem, jak dvakrát za sebou těžce polknul. Přivinul jsem si dítě k boku, hrábnul do kapsy a hodil mu klíče.

„Vypadni na lov, auto stojí venku.“ Uvědomil jsem si, že stále zírá Belle do očí. A ona jemu. Natáhnul k ní pravou ruku, automaticky jsem ucuknul, ale on se křečovitě usmál, pohladil ji a řekl:

„Taky tě znám.“

Ohlédl se po Renée a zmizel.

xxx

Probrala jsem se v sanitce. Carlisle a Bella byli se mnou. Ošetřoval mě, tiše mluvil k Belle, ale ani jednou se mi nepodíval do očí. Nevydržela jsem to:

„Promiň, lásko, chtěla jsem tě překvapit.“ Můj hlas zněl ochraptěle, nejistě. Konečně se ke mně obrátil. Hořkost a bolest v jeho obličeji mě vyděsily.

„Ty se mi omlouváš?“ Zašeptal. Sarkasmus v jeho hlase zabolel skoro stejně jako ta první bodná rána tehdy… Polkla jsem slzy.

„Omlouváš se mi za to, že jsi mi chtěla udělat radost? Co strašného by tě mohlo potkat u někoho normálního? Zjistila bys, že mám ještě jednu milenku? Nemanželské dítě? Že mám doma sbírku fetišů? Že dost často nevenčím svého psa? Omlouváš se mi za to, že chuť udělat mi radost stála málem život tebe i Bellu?“ Stále šeptal. Vychrlil ta slova; na konci se mu zlomil hlas. Kleknul si ke mně, vzal mou dlaň a schoval do ní obličej. Druhou poslepu natáhnul k malé sedačce, ve které seděla Bella, a vzal ji za ruku. Zvědavě nás pozorovala.

Usmála jsem se na ni přes slzy. Nejistě mi úsměv oplatila.

„Bolí tě to, maminko?“ zeptala se s účastí v hlase. Zalapala jsem po dechu.

„Ona… ona mluví?!“ Jemně jsem zatřásla s rukou, kterou svíral, abych ho probrala z té děsivé strnulosti. Zvednul utrápený obličej a smutně se usmál:

„Ano, jediný pozitivní výsledek té hrůzy. Zřejmě prožila šok. První větu řekla už tam…“ Znovu odvrátil pohled. Navzdory krátké vlně hrůzy, která mě znovu na chvíli zalkla, jsem dokázala vnímat ten nečekaný příval radosti. Bella mluví, ať to bylo, co to bylo, Bella to konečně překonala. Už nebude mým tichým spolubydlícím, teď svou dokonalou slovní zásobu přenese ze snů do reálného světa. Při té myšlence mě ale znovu bodlo u srdce. O jaké realitě jí teď vlastně mám povídat? O té normální, školní, učebnicové, oficiální, nebo o té, která jediná je skutečná, opravdová a tak moc děsivá?

Pořád se na mě dívala, čekala na odpověď.

„No tak, mami, bolí to jako tehdy? Zase budeš tak dlouho v nemocnici?“ Do hlasu se jí vloudila netrpělivost. Usmála jsem se:

„Neboj, zlatíčko, bolí to jen trošičku a v nemocnici mě neudrží ani sto doktorů.“ Carlisle si tiše vzdychnul.

xxx

Všechny testy dopadly dobře. Měla štěstí. Při tom slově jsem se trpce usmál. Měla štěstí, protože ji Edward odhodil do rohu, kde ležely dvě obrovské tašky plné dárků. A spousta z nich byly měkké balíčky s velkými plyšáky – Bella je zbožňovala. Chtěl jsem, aby zůstala aspoň do rána na pozorování – přeci jen byla pár minut v bezvědomí, ale nedala se přesvědčit.

„Můžeš mě pozorovat doma,“ zašeptala. „A taky máme ještě něco k vysvětlování,“ dodala už trochu ostřeji. Uhýbal jsem jejímu pohledu. Myšlenka, která se zdála být jen černým stínem a která se mi mihla v hlavě ve chvíli, kdy jsem uslyšel, jak Edward odhodil její tělo, dostávala každou minutu ostřejší a pevnější tvar. Opatrně, aby to tolik nebolelo, jsem si ji v duchu zkusil zformulovat.

Zmizím jí ze života. Jsem pro ni příliš nebezpečný.

xxx

Viděla jsem na něm, jak přede mnou uhýbá. Nejen očima – když mě na vozíku vezl k taxíku, natáhla jsem se po jeho dlani – opatrně ji vyvléknul a vrátil mi ruku do klína. V přehnaně pečovatelském gestu mi upravil tu směšnou deku, do které mě zabalil ještě na vyšetřovně a zrychlil – jako by se mě chtěl co nejdřív zbavit. I když jel samozřejmě se mnou. V autě mezi nás posadil Bellu. Cítila jsem, jak se mě zmocňuje panika. Něco bylo hrozně špatně. Něco se nevratně podělalo.

xxx

Chtěla jsem jít po svých – „Jen se o tebe trochu opřu“ – ale trval na tom pitomém vozíku. Před vchodem se zarazil. Otočila jsem se k němu – Bella, kterou držel na levé ruce, si soustředěně hrála s uzlem jeho kravaty. Chvíli se mračil, ale najednou se zatvářil podivně odevzdaně a hořce se usmál.

„Dokonalé načasování,“ řekl si spíš jen sám pro sebe.

Když jsme se vyštrachali z výtahu, pochopila jsem, co tím myslel.

Na odpočívadle seděl Charlie, v jedné ruce obrovský trs balónků, v druhé neforemný balík.

„Tady je moje holčička!“ vykřiknul trochu křečovitě, dřepnul si a rozpřáhnul náruč. Vypadalo to komicky. Carlisle postavil Bellu na zem, ale nekonal se žádný filmový běh do tátovy náruče. Bella rozvážně došla až k Charliemu, lípla mu pusu na tvář a pozdravila:

„Ahoj tati, zdržíš se? Máme totiž s maminkou a Carlislem na zítra nějaké plány.“ Charlie ztuhl. A zblednul. Opatrně se postavil.

„Tak bysme si asi měli promluvit, ne?“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

11)  Lioness (16.09.2010 17:36)

Dostane to nejlepší, co bude možné?! A tím se nás snažíš uklidnit?! Tohle není utěšování, to je krásně zabalená výhružka!
Edward... bestiální, lačnící, neklidný. Zabiják se srdcem i svědomím. TOHLE je pravý upír a úžasná Edward, ne ta změkčená hrouda medu a roztaveného másla z originálu.
Bella mluví! Ona vážně mluví! A s Edwardem! Jo, teď by to asi chtělo krátkou filozofickou úvahu nebo údernou poznámku, protože to bylo NĚCO... jó, smůla. Na to nemám sil.
Ach bože, co můžeš dát Renée? Carlisla a jeho bezmeznou lásku - nadčasovou a nekonečnou? Viď, že jo!... Prosím?
Carlisle... sexy doktor, který mi svými myšlenkami až příliš připomíná knižního Edwarda. Ale on je aspoň logický a uvěřitelný. On přesně ví a přesně si uvědomuje, proč a co dělá. I když zraňuje...
Charlie je zpět? O čem chce ksakru mluvit? On snad chce Bellu vychovávat?

9)  Hanetka (16.09.2010 16:31)

Co to ti Cullenovic chlapi mají s tím opouštěním ženských pro jejich vlastní dobro? To je snad nějaká úchylka upírů - vegetariánů. Jsem tu u vytržení, jak strašně se mi to líbilo, a v podstatě bych mohla opsat kterýkoliv z předešlých komentářů a byla by to pravda. Jen musím dodat, jak strašně moc se bojím, že ho vážně necháš odejít... a totéž pak udělá za pár let Edward Belle... Nedělej to! Tenhle příběh by si zasloužil happyend!

8)  eMuska (16.09.2010 15:57)

Tá Bella je perfektná!
A Edward je tu moja obľúbená postava v tejto poviedke a vôbec nie preto, že je to Edward. Tu ide o to odolávanie, Bella kvôli nemu hovorí! Konečne!
Si úžasná!
Ale Carlisle tam ostane, však?

7)  Lipi4 (16.09.2010 15:47)

Nejsem totálně shopna slova, co jim to proboha děláš? . .. .. .. . .. Po menší odmlce doplňuji, že je to krásná a nádherná kapitolka

6)  Gassie (16.09.2010 15:46)

Tak po posledním dílu jsem měla dneska celkem strach. A jak tak vidím, tak byl oprávněný.
Doufám, že si to Carlisle rozmyslí a neopustí je. I když by to bylo pochopitelné. On je prostě extrémně zodpovědný a výběr mezi synem a Renée mu nezávidím. Koho upřednostnit? (To je sice celkem zřejmé, ale o to to není jednodušší.)
Stejně jako doufám, že Charlie nebude dělat Renée problémy. Vždy když ji vidí, je zraněná. Aby to nějak neobrátil proti ní.

Nejsilnější moment celé kapitoly pro mě bylo setkání Edwarda a Belly. Krátké, ale kdybych stála, tak mě srazí na kolena. Přišlo mi to neuvěřitelně něžné a jemné. Jediná věta, která toho tolik změnila. Bella mluví! Raději si nebudu domýšlet, co by se stalo, kdyby dál mlčela.
Ambro, naprostá nádhera

5)  DeSs (16.09.2010 15:32)

Tohle neudělá, že ne? Nebude jako Edward a neopustí ji, že ne?
A Bella už mluví!
A jestli jim to Charlie pokazí, přestanu ho mít ráda!
Krása!

4)  Bye (16.09.2010 15:05)

Pokaždý, když rozklikávám JAKOUKOLIV kapitolu ČEHOKOLIV od Tebe, se instinktivně přikrčím a čekám úder. Už se nekryju. Zbytečně vynaložená námaha.
Od LČP se nic nezměnilo. Když odmyslím nadpřirozeno, pořád mi předkládáš skutečný ŽIVOT, ne nějakou sladkou fikci. A já se tím, pořád stejně dobrovolně, nechávám převálcovat.
Něco se přece jen změnilo. Dokážu si celkem dobře představit, o čem bych tu dneska četla, kdyby ses pod vlivem hroutící se Bye (a dalších), nerozhodla být milosrdná a tejrat ty ztracence o něco míň.
I tak mám zase žaludek jako sušenou švestku.
Tak jakou figurkou a na jaký pole potáhneš příště? Možností je dost. Eh, něco jsi naznačila, něco tuším. Ne, od LČP se nic nezměnilo...

A teď k věci
Popis Edwardova "normálního" života
toho, jak nad ním upír převzal vládu!
Renée a její mateřský instinkt
Edward a sekundy, strávené s Bellou
Bella mluví!!!
A první slova patřila jemu!
Nakonec... Carlisle. Ano, je mi ho líto, že musí žít s vědomím, že by v případě nutnosti zabil svého syna. Že chce opustit Renée (musí, viď?). Ale kua, já ho pořád nemůžu dostat z hlavy - tom divadle (a nejen tam). Pošli mi ho dnes večer domů. Já z něj ty starosti sejmu. Koneckonců, Robert je fajn chlap!

Kdo koho miluje?

3)  milica (16.09.2010 14:44)

Je to je nádhera, opět jak jinak...

1)  DenyFish (16.09.2010 14:32)

Ne! Neeee! To mi neuděláš, viď? Jinak opět dokonalé, báječné, úžasné... A Bella je tu sladká a kouzelná víc, než v jakékoliv jiné povídce .. Krásný...

«   1 2