10.02.2012 [08:45], HMR, Povídky jednorázové, komentováno 18×, zobrazeno 393×

a vlastně i pro Edwarda...

 

malá vzpomínka na slunný červen

a další vsuvka k Obyčejné lásce

věnováno Jůlince

Původně jsem se pokoušela o pokračování Týdne před svatbou, jenže se mi to vymklo.

Tahle Bella rozhodně není to ťuťu ňuňu, Edwarde sem, Edwarde tam. Tahle Bella má za sebou čtyři roky manželského života, manžela věčně v luftu a dceru, které klepe na dveře puberta. A jeden vlkodlak to nezachrání...

Volterru na vás!

"Tady Ďáblova věž, u telefonu vrchní pekelník, kdo tam?“ ozval se z reproduktoru nezaměnitelný hlas našeho velkého bratra.

„Tam, je Bella,“ neodpustila jsem si.

„Jé, ahoj švagrová,“ jasně jsem si dokázala vybavit jeho zářící obličej. Chyběl mi. Moc.

„Švagrová? Od kdy, velký bratře?“ nechápala jsem změnu oslovení, vždycky jsem přece byla jeho malá sestřička.

„No, víš, Bello,“ topil se v rozpacích, „otec Michael mě poučil, že už tak kazím mravní výchovu té naší drobotiny tím, že jsem neunavitelný. A přidávat k tomu, že si moje sestra vzala mého bratra, to už by bylo vážně přes...“

Chvíli trvalo, než mi došlo, co je na tom vlastně přes... Ale ano, takhle v jedné větě to moje a můj znělo vážně poněkud děsivě.

„Hm, ne že bych tě rád neslyšel, ale proč voláš? Potřebovala jsi něco?“

Tak ven s tím, Bello. Dobrovolně jsi jela na záchrannou misi do Volterry, tohle zvládneš jako nic.

„Víš, Emme, není tam někde Rose? Vlastně bych potřebovala mluvit s ní?“ začala jsem opatrně chodit kolem horké kaše. No tak, Bello, nebuď srab!

„Rose?“ protáhl zklamaně Emmett jméno své ženy. „A já ti nestačím?“

„Pokud znáš Rosaliin recept na jahodovou marmeládu, tak stačíš,“ bouchla jsem netrpělivě. „Tvoje neteř si totiž usmyslela, že chce jahodovou marmeládu, ale jen tu tety Rose, žádnou jinou,“ napodobila jsem Nessin obviňující tón.

Co jsem ovšem Emmettovi říkat nechtěla bylo, že tu bezradně stojím nad čtyřmi košíky plných jasně červených plodů, které se zčista jasna objevily před hodinou v kuchyni.

Vycházela jsem právě z koupelny, když se domem ozvalo Jacobovo odměřené: „Ale řekneš jí to sama, Renesme!“

Nechápala jsem, co se to děje. Jacob a říká Nessie Renesme? Nikdy jí neříkal celým jménem a nikdy neztrácel trpělivost. On ne.

Edward seděl zavřený v Carlisleově bývalé pracovně a studoval nějaké materiály o biologických zbraních. A díky mému štítu setrvával v naprosté nevědomosti, co se týče posledního výstřelku své dcery.

Můj štít...

Naprosto přesně jsem si pamatovala den, kdy jsem se svůj štít musela naučit používat tímhle způsobem. Zabránit Edwardovi, aby četl myšlenky. Komukoli.

Esme mi zavolala z letiště, abych je i s Carlislem přijela vyzvednout. Mně. Ne Jasperovi nebo Edwardovi. Ale až když jsem stála vedle nich, nadšená, že z Volterry v pořádku vyvázli, mi sdělili, že se nemohou vrátit. Ne, pokud Edwardovi nezabráním v přečtení jejich vzpomínek.

Byla jsem šokovaná jejich strohostí, protože jsem je oba znala jen jako láskyplné rodiče. Ale jejich plán pro mne vlastně až tak nový nebyl. Přemýšlela jsem o tom už delší dobu.

Bylo mi totiž nesmírně líto, že si Edward musí vyslechnout každou byť i sebemenší smyšlenku kohokoli, kdo kolem nás jen projde. A doufala jsem, že mu mohu ulevit i tímhle způsobem. Těšila jsem se, až mu dojde, že to ticho, které slyší, je práce jeho ženy. Jen jsem netušila, že tím bude podmíněn Carlisleův návrat k rodině.

Toho dne se Carlisle domů nevrátil. A mně trvalo dlouhé dva dny, než jsem si s Esminou pomocí byla jistá, že to zvládnu. Že jejich vzpomínky nikoho neohrozí.

Edward to pochopil ve chvíli, kdy přišly povolávací rozkazy. Ve chvíli, kdy se cesty všech sourozenců Cullenových definitivně rozdělily.

Tahle moje nová povinnost, blokovat Edwarda, se ukázala jako dobrá zkušenost do budoucna. Jako trénink na Nessiinu pubertu. Poslední, co jsem chtěla, bylo, aby Edward slyšel, co si o něm jeho dospívající dcera myslí. Děsila jsem se chvíle, kdy si to tatínkovo zlatíčko uvědomí, že mít za sebou toho věčně sedmnáctiletého dohlížitele je poněkud svazující.

Na dětské lumpárny měla kumpánů, co hrdlo ráčí. Naše příměří s lapushskou smečkou, a taky Charlieho výběr mé nové nevlastní matky, mělo za následek nepřiměřený počet chlupatých chův. Nessie se nedalo odolat. Proto mě tak překvapilo to Jacobovo - Renesme. On opravdu nikdy neztrácel trpělivost.

Sešla jsem do haly přesně v okamžiku, kdy Jacob zavíral dveře za poslíčkem Fedexu.

Normální poštu už k nám nedoručovali.

Pět let se Cullenovi snažili o nenápadné sžití se s obyčejnými lidmi ve Forks. A pět let všechno fungovalo.

Jenže když jsme se všichni rozeběhli po světě a někdo z vlčáků, dodnes se hádají, kdo to byl, dostal ten úžasný nápad na zabrání Cullenovic vily, vždyť byl ten barák prázdný, inkognito vzalo za své.

První pošťák tvrdil, že v obýváku viděl dva obrovské vlky, kteří se dívali na basebalový zápas. Ten druhý se zhroutil, když mu na zazvonění přišel otevřít úplně nahý Jared.

Veškerá pošta se tedy musela posílat zásilkovými společnostmi. A žádná se nesměla použít dvakrát.

„Co je to?“ hodila jsem hlavou k obrovskému balíku v Jacobových rukách. Vlkodlak nejistě přešlápl a za ním se ozvalo Nessiino pípnutí.

„Teta Alice asi už zase vidí.“

Alice už zase vidí? To je skvělé. Myslím, že bychom toho mohli při další akci využít, Edward by byl rád. I když, no, Volterra asi nepůjde jen tak opustit.

„Hm, a co to poslala?“ naklonila jsem se k balíku blíž. „Nádobí?“ nemohla jsem uvěřit svým očím. Proč by nám Alice posílala nádobí?

„Víš, mami,“ zapípala zase Nessie a chvíli se s Jakem požďuchovali, kdo si vezme slovo. Nakonec to Jacob vyřešil tím, že i s balíkem zmizel směr kuchyně. Nessie si chvilku popotahovala zelené tričko s červenými skvrnami a já nasála vzduch.

Ne, krev to nebyla. Tak co se to tu děje!

„Když jsme byli vloni na návštěvě v Evropě, víš, mami...“

Jo, tak to si pamatuji, Edward mě musel držet, když jsem se to konečně dozvěděla, nikdy bych ji tak blízko k Volteře nepustila, to jim bylo jasné, Leah, ne Leah, takže nám zalhali, a pravý cíl cesty na ně praskl, až když se vrátili.

„Jedli jsme tam jahodovou marmeládu, takovou dobrou, víš!“

Jestli ještě jednou řekne víš, začnu křičet, a proč mi vlastně vykládá, co u Rose jedli?

„Strejda Emmett říkal, že bys mi ji mohla uvařit, že když zvládneš okurky, tak jahody pro tebe budou hračka.“

Okurky? Co jsem komu udělala?

Ta šílená historka se vyprávěla na můj vkus až příliš často, strejda Emmett si ji každé léto vychutnával zas a znova. A vždycky se nadšeně nabízel, že půjde sehnat pár beden, když už v tom máme s Edwardem takovou praxi. Naštěstí tátovu kuchyni převzala Sue. A já se tím pádem měla na co vymlouvat.

„Jenže nemáme žádné jahody, Nessie,“ snažila jsem se jí to vymluvit a v duchu si gratulovala k tak logickému argumentu. Ale pak mi došlo, od čeho jsou ty skvrny na jejím tričku. To ne!

„To už jsme s Jakem zařídili,“ chytila mne za ruku a táhla do kuchyně, „hned ráno jsme se vypravili na trh a koukej!“

A já koukala. Na kuchyňském stole ležely čtyři košíčky plné velkých červených plodů a na sporáku trůnil naprosto nový litinový hrnec, obrovských rozměrů. Jake právě končil s vybalováním.

„Hrnec, trychtýř, vařečky a stěrky, sklenice, víčka to chápu. Ale co je tohle?“ pochybovačně vrtěl hlavou a otáčel tou divnou věcí pořád dokola.

„Mami?“ ozvala se nešťastně Nessie a já se automaticky pohnula jejich směrem.

„To je pasírka,“ vzala jsem Jakovi z ruky tu divnou věc a pootočila ji. „Hm, sem naliješ rozvařené ovoce, zatočíš a ono se ti rozmělní, žádné kousky!“

„Vlastně je to takový lepší cedník, že?“ vytrhl mi tu věc Jacob zase z ruky.

„Jo,“ zahučela jsem nadšeně, „lepší cedník!“

To si snad dělají srandu, ne? Deset kilo jahod? Netušila jsem, jak dlouho by trvalo jen je obrat.

„Ale v té marmeládě tety Rose byly kousky, viď, Jaku? A dala se najít i celá jahoda. Mami, já chci tu marmelády tety Rose, já nechci pasírovanou.“

Ona snad začne natahovat? Kvůli marmeládě? Edwarde, sakra, kde jsme udělali chybu? Občas se chovala nepřirozeně rozumně, na svůj věk. No a občas se z ní stávalo trucovité malé dítě. A to nám klepala na dveře puberta...

„Hele, Bello, a mohla bys ji říznout troškou rumu, pro nás dospělé,“ zamrkal na mě Jake a strkal Nessie ze dveří, „jdeme Ness, děda Charlie už na nás čeká, máma si tu s tím poradí, a když tak zavolá tátu,“ ušklíbl se na mě ještě jednou.

Zrádce. Ale ten poslední nápad nebyl vůbec špatný. Ať si tatínek taky užije. Vlastně to byl celkem ďábelský plán.

No a tak tu teď stojím s telefonním sluchátkem v ruce a poslouchám Emmettovo skuhrání.

„Víš, velký bratře, ona je to vlastně tvoje vina!“

„Moje?“ vyletěl jeho hlas o oktávu výš.

„No a kdo navykládal Nessie, že když maminka zvládá okurky, zvládne i jahody? No, kdo? Vážně by sis tu okurkovou historku už mohl odpustit,“ prskala jsem.

„Ani za nic!“ houkl Emmett do telefonu, a než jsem se nadechla, byl pryč.

„Bello?“ ozval se nejistě Rosaliin křišťálový soprán.

„Promiň ségra, ale tvůj manžel mě občas nehorázně vytáčí!“ zahučela jsem znechuceně. „Nechápu, že mu to pořád tak vychází!“

„Devadesát let praxe,“ zasyčela Rosalie a pak se zřejmě otočila na někoho tam u nich, „ne, Kat, okamžitě tu vázu polož, je to dárek od Esme!“

„Dárek od Esme?“ nechápala jsem.

„Jo,“ povzdychla si Rose, „nechápu, jak ji napadlo dávat nám křišťálovou vázu, do domácnosti se třemi dětmi.“

„A Emmettem,“ přisadila jsem si.

„A Emmettem,“ přitakala Rose se vší vážností, „vážně nechápu, jak zvládala udržet pohromadě nás i celý dům.“

„Měla to trošku snazší, Rose. Vy jste byli celkem nerozbitní!" nabídla jsem jí nejpřímější vysvětlení.

„Hm, nerozbitní... Ne!“

Přitiskla jsem si sluchátko k pravému uchu, protože to levé mi z Rosalinho výkřiku zalehlo. Křišťálová váza zřejmě vzala za své.

„Teď už je to stejně jedno,“ povzdychla si Rose a s poněkud odevzdaným tónem hlasu se vrátila zpátky ke mně, „tak, Bello, co jsi to vlastně chtěla?“

„Rose,“ bylo mi neskutečně trapně, „Nessie si s Jacobovou pomocí usmyslela, že chce jahodovou marmeládu. No,“ odmlčela jsem se, protože jsem nevěděla, jak říct své dokonalé sestře, která je schopná postarat se o tři cizí děti, že to moje vlastní, jediné, se chová jako nevychovaný spratek.

„No?“ Rosalie trpělivě vyčkávala, až se vymáčknu.

„Jenže trvá na tom, že to musí být marmeláda tety Rose... s kousky jahod. Jo a pro dospělé s rumem.“

„To je určitě Jacobova poznámka, že? Ale ta rumová marmeláda byla z broskví, ne z jahod, ten vlk to má trošku popletené. Ha, ha, kdyby alespoň trefil barvu!“

Rosalie se jemně pochechtávala, než se vytasila s takřka mateřskou radou.

„Tak co kdybys poslala Edwarda nakupovat, a bylo by to! Neříkej mi, že v celém okrese neseženeš jahodovou marmeládu. Teď jsou přece ty domácí produkty na každém rohu. Hele, vyšli Edwarda nakupovat a hlavně nezapomeň strhnout nálepku ze sklenice, než ji dětem dáš. Teda Nessie a Jacobovi, ha, ha,“ už se zase pochechtávala.

Edwarda nakupovat? Teď leda tak plutonium... nebo antrax.

„Bello?“ ozvala se opatrně Rosalie, zřejmě jsem se nějak zasnila, ale při pohledu na kuchyňský stůl se mi rychle vrátilo moje původní rozhořčení.

„Jenže mně tady na stole stojí čtyři košíky jahod, a jestli se nemýlím, tak začínají téct!“ vykřikla jsem tak trochu zoufale.

„Jo, tak oni si tě pojistili,“ rozesmála se Rose znovu.

„Hele, ty blonďatá lesní panno, nesměj se, a pomoz! Co si s tím nadělením mám počít?“

„Když už, tak hradní paní,“ teatrálně nechala doznít výtku, než pokračovala dál, „tak co s tebou... tak poslouchej!“ Nadechla se a spustila: „Odstopkovat, umýt, shnilé a plesnivé vyhodit, dát do hrnce, lepší se s širším dnem, pak je šťouchadlem na brambory rozšťouchat a vrazit na sporák.“

„Vrazit?“ nemohla jsem uvěřit, že naše Rose používá takové výrazy.

„Jo, vrazit! Chápu, že někdo krájí cibuli na guláš ručně, ale já, se třemi dětmi, manželem, knězem, vlčí famílií a hradem nad hlavou, ji prostě hážu do mixéru.“

„Ty máš mixér?“ vylítlo ze mě neuváženě. Pokud mi bylo známo, Ďáblova věž se s elektřinou příliš nekamarádila.

„Jo, ruční, ale mám. Emmettova vlastní výroba... ale funguje!“

Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo ji brát vážně.

„Tak zpátky k těm jahodám, nasyp na ně cukr, ale nemíchej, vůbec do toho nešahej nebo se to začne pálit. Počkáš, až pustí šťávu, a tu pak sliješ, tak dvě třetiny, je z toho skvělý sirup... na pití i na puding. No a ten zbytek dáš zase vařit, teď už to míchat musíš, nebo strávíš nekonečné hodiny drhnutím toho hrnce. Brr, vážně hrozná práce. Jak se pozná hotová marmeláda, víš, ne?“

„Mm,“ zabručela jsem nejistě.

„Kápneš trochu na talířek a ona by měla začít tuhnout. Ale hele, já bych to tak nehrotila, prostě až toho budeš mít dost, tak skonči. Pak už to jen naleješ do sklenic, zavíčkuješ a otočíš dnem vzhůru.“

„Nalít do sklenic, zavíčkovat, otočit dnem vzhůru,“ opakovala jsem potichu.

„Ty si to píšeš?“ ozvalo se překvapeně z druhé strany drátu, tedy vlastně satelitu. Upírská paměť by snad měla na jeden malý recept stačit, slyšela jsem jasně její myšlenky.

„Ne, já to píšu Edwardovi...“

Dvě vteřiny bylo hrobové ticho, pak se protrhla hráz klokotavého smíchu. Nejprve jen jemně, ale nakonec se postupným stupňování přiblížila povodňové hranici. Konečně se Rosalie trhavě nadechla.

„To je úžasný nápad, to bych... Ne, já to zkoušet nebudu, ale ty mi rozhodně dej vědět, jak to dopadlo!“

„Neboj, dám!“ usmála jsem se sama pro sebe. „Ale Rose, ještě, kolik má být toho cukru?“

„Cukru? No, na kilo jahod, kilo cukru, jo, a ještě tak šťávu z půlky citrónu. To se těžko měří, nejlepší je ochutnávat...“

Ochutnávat? Vážně řekla ochutnávat? Trpělivě jsem čekala, až jí dojde, že ochutnávání bude pro Edwarda trochu problém, ale Rose mne jako obvykle uzemnila.

„Neříkej, že neseženeš nějakého vlka na ochutnávání.“

„Ale jo, vlka na ochutnávání tady seženu vždycky,“ zabručela jsem. A kdyby jen jednoho...

„Tak jsem zaslechla, že si z našeho domu udělali klubovnu?“ opatrně nechala konec věty viset ve vzduchu.

„Myslím, že jsem měla Alici radši, když nic neviděla,“ zabručela jsem a Rose se začala zase smát.

„No, já bych její varování ohledně té vázy docela uvítala. Víš, jak těžké je dostat střepy z koberce?“

Jak dostat střepy z koberce, to nevím, ale jak objednat nové skleněné tabule do všech oken a tvrzené sklo do všech bočních stěn, to už jsem zjistila. Proč nenechala Esme původní dřevěné obložení alespoň v přízemí, to nikdy nepochopím. Ani jídelní stůl jsme nezachránili.

„Takže, Esme už o tom ví taky, že?“ nadhodila jsem opatrně.

„To netuším, my to máme od Leah a ta zase od Emily. Z Volterry se k nám toho zase tak moc nedostane, to víš, mocenské zájmy, nejvyšší utajení a tak...“

Jo, o nejvyšším utajení vím svoje.

Edward mi odmítal sdělovat podrobnosti o své práci dopředu, abych se nebála, a když se vrátil ze svých misí, komentoval je stejně jen pár slovy. Můj dar byl na práci s lidskými zdroji k ničemu, takže mne Elezar povolával jen v případě problémů s upírskými... zdroji. A těch kupodivu nebylo mnoho. Celá tahle proticivilizační akce měla za následek uklidnění starých sporů. Není nad společného nepřítele. Edward mne uklidňoval, že to nebude mít dlouhého trvání, že upíři zase začnou kout pikle a odmítat volterrskou nadvládu a tak vůbec. A že si určitě co nevidět taky přijdu na své. Drahoušek!

„Bello, promiň, ale budu muset jít,“ přerušila mou litanii Rosalie, „jen ještě, pokud bys chtěla něco trošku pikantnějšího, zkuste přidat do těch jahod pár stvolů rebarbory. Klasická jahodová je hodně sladká a ta rebarbora to trošku utlumí.“

„Rose!“ nadechla jsem se k jasné odpovědi.

„Tak promiň,“ uchechtla se ještě jednou, „byl to jen nápad!“

Pěkný nápad, ještě půjdu shánět rebarboru, ne? Jako kdyby to červené nadělení nestačilo samo o sobě!

„Hlavně mi dej vědět, jak to dopadlo! Nezapomeň!“

Nezapomenu! A myslím, že z toho bude další vděčná rodinná historka! Emmett se zblázní radostí.

Položila jsem telefon a začala přepisovat celý recept poněkud čitelnějším písmem. Aby ten můj těsnopis nemusel Edward moc luštit. Pak jsem všechno to nové nádobí umyla a na kuchyňskou linku nachystala jen to, co bude bezprostředně potřebovat. Pasírku jsem založila do toho nejspodnějšího šuplíku.

Zapomněla jsem se Rosalie zeptat, jaké používá sklenice. Alice nám totiž nechala dodat hned několik velikostí. Chvíli jsem nad nimi rozpačitě stála, malá, větší, největší? Kolik se dá sníst marmelády na posezení? Špatná otázka. Kolik marmelády sní Nessie na posezení? Protože kdybych se měla řídit vlky, můžeme prostě ten obrovský hrnec nechat na plotně. Špinit nějaké sklenice by bylo naprosto zbytečné.

Když konečně došlo na samotné jahody, musela jsem trochu ubrat na zanícení. Prvních několik plodů jsem totiž samou usilovností rozmačkala na kaši. A červená šťáva vypadala na sněhově bílých kachličkách poněkud dramaticky.

Matně jsem si vzpomněla, jak Rose vyprávěla o té Valériině koupelnové nehodě s Emmettem upraveným rudým šampónem. No, nechceme, aby Edward dostal infarkt předčasně. I když... Prstem jsem rozmázla stopy jahod do tvaru velkého srdce.

„Edwarde!“ zakřičela jsem směrem ke knihovně, „mohl bys hejbnout svým krásným tělem, sem do kuchyně!“

„Mé krásné tělo je ti plně k dispozici, lásko,“ ovinuly se kolem mě ty nejnádhernější mužské paže. Jeho. Moje. Ach jo. Odolat mu bylo neskutečně těžké, zvlášť když mi začal přejíždět levou rukou po žebrech. A jeho dech mě šimral na krku. A dost! Bello, uklidni se.

„Edwarde, pamatuješ, jak jsme si na začátku slíbili, že se budeme o rodičovské povinnosti dělit rovným dílem?“ Nečekala jsem na odpověď a kula železo, dokud je žhavé.

„Tak naše dcera by si přála jahodovou marmeládu, sama přinesla jahody a já je umyla a nachystala na vaření, takže,“ chlácholivě jsem ho poplácala po zádech, „zbytek je na tobě, milý manželi! Nechala jsem si od Rose vysvětlit postup, máš ho hned vedle sporáku.“

„Bello?“ zvedl šokovaně oči ke kuchyňskému stolu a hlas mu jemně přeskočil.

„Nenech se tím množstvím zastrašit, vždycky jsi byl nejlepší kuchař v téhle rodině,“ políbila jsem ho na levou tvář a začala couvat ke dveřím, „tak se tu hezky čiň a já jdu navštívit Emily. Ahoj!“

Rychle jsem za sebou zabouchla vstupní dveře a přemýšlela, jak dlouho mě ten pohled na zaskočenou hlavu rodiny bude strašit.

HMR/2012

Přidat komentář

Autor:

Text:

Opište tento text:

Komentáře

1

18)  HMR (11.02.2012 15:43)

mno, vždyť já jsem taky nakažená, jinak bych to tam nepsala...

17)  Twilly (11.02.2012 15:40)

Jj, hnatomaniak dycinky k službám

16)  HMR (11.02.2012 15:37)

jóóó PACINKYYYYY , já to pochopila až teď

15)  Twilly (11.02.2012 15:35)

Pravdu díš, a taky pacinek ... Pacinkyyyyy

14)  HMR (11.02.2012 15:24)

že jo... jahodového sirupu není nikdy dost...

13)  Twilly (11.02.2012 15:06)

Pacinkyyyyy... Ty jo, Číčo, docela inspirativní povídka

12)  HMR (11.02.2012 08:33)

spíš si mě nahlodala s tou zabíjačkou...

11)  Bosorka (11.02.2012 08:32)

Hříbky?

10)  HMR (11.02.2012 08:19)

Fanny, další inspirace přijde zase s létem... kdo ví, co budeme zavařovat letos???

9)  Fanny (10.02.2012 19:20)

Já já skoro nemůžu mluvit... Je tam ten vážný podton celé povídky a přitom na povrchu je tahle jednorázovka, tak vtipná

Vychutnávala jsem si pohled Belly , trošku srdceryvně vzpomínala na celou rodinu , ovšem i přes poznámky o utajení a plánu se neustále neskutečně smála a užívala si ten úplně jednoduchej a tak skvělej děj!!!

Perfektní,neměla bys tam další???

8)  LadySadness (10.02.2012 16:31)

a čo presne sa stalo s uhorkami našej skvelej kucháročky?
a to ešte nezaspievali: "Jó třešně zráli..." a možno Edward vymyslí novú biologickú zbraň, napr. dinstovaný vlčí smrad

7)  HMR (10.02.2012 15:55)

že vy si z toho vždycky vyberete to pro mě naprosto nepodstatné

5)  julie (10.02.2012 12:59)

no,trošku skok od biologických zbraní,ale zas,když si vzpomenu na šťávu od mamky,a co dokázala napáchat po pár dnech v špajzce...tak se vaření marmelády dá považovat za laboratorní cvičeníčko Bella našla toho pravého

3)  Bosorka (10.02.2012 12:06)

Hani - ty jsi poklad! Bylo to milé a úsměvné, ALE...
Při každé zmíňce o biologických zbraních, plutoniu a antraxu, mi prostě zatrnulo

2)  Nosska (10.02.2012 11:00)

Ten k tomu přišel jak slepej k houslim...
Skvěle jsi tam opět zasadila jejich světovou politiku

1)  Elanoreth (10.02.2012 10:30)

P.S. A koukám, že brzo to Edward dotáhne ještě dál, marmeláda s rumem či bez rumu - toť otázka !!!

1