Sekce

Galerie

/gallery/123photo.jpg

Nový, záhadný mladík...

Dobře, možná tahle povídka nebude úplně bez komplikací :P :D

„Nehodlám o tom mluvit,“ řekla jsem suše, když jsem si všimla, jak se James nadechuje k nějaké poznámce. Loupl po mně podrážděným pohledem a ukousl si z čokoládové tyčinky.

„Nechtěl jsem se zeptat na… to,“ namítl chabě.

Ležela jsem rozpláclá na posteli, kolem sebe vytahané různé sladkosti, a James seděl zkroucený na tom malém kousku postele, který jsem nezabírala.

„Nesnáším tyhle chvíle,“ ozval se znovu po pár minutách. „Nesnáším, když jsi potichu. To nikdy není dobré znamení.“

Hodila jsem po něm prázdnou krabici od kokosových kroužků, ale místo něj jsem trefila skříň na konci pokoje.

„A já nesnáším tvoje pitomý kecy. Copak nemáš na práci něco jinýho? Já nevím, třeba uhánět nějakou nebohou patnáctku?“

Zírala jsem do stropu, takže mě trochu překvapilo, když se něžně dotkl mé ruky. „Chérie, ty jsi přece důležitější, než nějaká… nebohá patnáctka.“ Přisunul se ke mně blíž a objal mě. „Když mě potřebuješ, jsem tady pro tebe.“

Nebyla jsem na takové projevy přátelství zvyklá. Přemýšlela jsem, jak z toho ven. A nakonec jsem se zachovala jako typická Laura Freemanová.

„Radši toho nech, nebo se rozbrečím.“ Moje uchechtnutí znělo falešně i mých vlastním uším, když jsem ho přehnaně ledabyle praštila do ramene. Ale nijak to nekomentoval.

„Dobře,“ zvedl se a oprášil si z džínů drobky. Přímo mě na koberec! „Asi už jsi v pohodě a nepotřebuješ, abych tě utěšoval.“ Zatvářil se ublíženě. Naštěstí jsem ten jeho pohled znala, proto mi bylo jasné, že si dělá srandu. „Takže odsud vypadnu, než mě vyhodíš jako smradlavýho psa.“

Pako.

Když odešel, zachumlala jsem se do peřiny, nevnímala bonbóny, které mě nepříjemně tlačily do zad, zavřela jsem oči a ze všech sil se snažila držet své emoce na uzdě.

Po chvíli mi začal James chybět.


Netrvalo dlouho a zařadila jsem se do každodenní, školné rutiny. Většinou jsem předstírala, že dávám pozor, nebo předstírala, že se nedívám na Jacoba. Ani v jednom případě mi to moc nešlo.

„Chérie, vždyť tohle by poznal i slepej.“ James si samozřejmě jako vždy nebral servítky. Strčil si do pusy mini rajče a na chvíli se odmlčel, jak ho pomalu přežvykoval. Já jsem se sklopeným pohledem seděla na židli, co nejníže to šlo, přičemž mi svaly na krku brněly, jak jsem se ze všech sil snažila nepodívat se doleva.

„Ten tvůj pohled… Většinou ho vidím u holek, který zrovna spatřily štěně labradora.“ Ušklíbl se. „Nebo lepší příklad. Představ si svoji mámu, jak na Vánoce rozerve balicí papír a pod ním… tři sta stránkový sešit s křížovkama!“

Oba jsme se rozesmáli, když jsme si tu scénu představili v hlavě. Mně ale následně zatrnulo. Vážně se tak tvářím? Ale proč?!

Ach bože…

„Pardon.“ Odklonili jsme se od sebe a vzhlédli. U našeho stolu, který byl kromě nás prázdný, postával nějaký kluk. Neznala jsem ho, musel tu být nový. Tomu nasvědčoval i jeho ztracený výraz.

„Nerad ruším, ale… mohl bych si přisednout? Nikoho tady neznám a… vy vypadáte nejmileji.“

James se uchechtl. Nenápadně jsem ho praštila a naznačila, ať si klidně sedne. Vybral si místo naproti mně a na stůl položil poloprázdný tác.

„Jsem Luke.“ Jenom se na nás přátelsky usmál, žádné podání ruky. To mi nevadilo. Stejně se mi nechtělo vstávat.

„Já jsem James a tahle chérie je Laura.“ James se opět předváděl. Nasadil lehce francouzský přízvuk a objal mě kolem ramen. Se zadržovaným úsměvem jsem se radši podívala jinam. A pohled mi padl na plně obsazený stůl, kterému jsem se tak vyhýbala.

Srdce mi vynechalo jeden úder a pak mi v hrudi začalo dělat kotrmelce. Díval se na mě. Proč, proč mi tohle dělá?! Užuž jsem chtěla uhnout pohledem, pak mi ale došlo, že jeho pohled není upřený na mě. Nepozoroval mě. Ale… Luka.

Škubla jsem hlavou zpět. Co to má znamenat?

James se zrovna něčemu od plic smál, já jsem ovšem nevěděla, o co jde, a tak jsem se jen křečovitě usmívala.

„Chérie, tady nováček si myslí, že spolu chodíme.“

Pořádně jsem se podívala na kluka naproti mně. Předtím jsem si ho jaksepatří neprohlídla, a teď mi docházelo, jak zvláštně vypadal. Vlasy měl tmavě hnědé, skoro až do černa, a ostříhané… podle kastrolu. Aspoň tak to vypadalo. I přes to vypadal… přitažlivě. Obličej měl bledý a ostře řezaný. Připadalo mi, že nemá žádné vady na kráse. Žádné znaménka, pupínky, jizvy. To mu asi kompenzovaly ty vlasy. Oči měl černé.

Zajímalo mě, proč na něj Jacob tak koukal. Sarkastická část mého mozku si pomyslela, že je možná gay. To se ovšem nelíbilo té prťavé, poblouzněné části.

Už mi začíná hrabat, fakt že jo.

„Takže, Luko,“ nadhodila jsem neutrálně. „Ještě jsem tě tu neviděla. Odkud ses přestěhoval?“

Luke se na mě zkoumavě podíval. Neuhnula jsem pohledem, ani když dlouhou chvíli mlčel.

„Vlastně jsem se tady narodil. Ale pak se staly určité události… kvůli kterým jsem se musel přestěhovat. Do Evropy.“

Tón jeho hlasu se mi nelíbil. Nepřipadlo mi, že si vymýšlí, spíš jakoby neříkal všechno.

James zasykl. „Evropu miluju. Kam přesně? V létě jsem prolezl skoro každej kout.“

A tak se ti dva vrhli do vášnivé debaty, který evropský stát je nejkrásnější a tak dále…

V klidu jsem dojídala svůj oběd, přičemž jsem nenápadně sledovala okolí.

Ano, Jacob ho pořád provrtával pohledem. Ano, Luke si mě pořád měřil jako pod mikroskopem. Ano, James si ničeho z toho nevšiml.

Už jsem neměla možnost si s ním promluvit, dokud jsme neodcházeli na hodnu. S Jamesem jsme se rozdělili a Luke mě dohnal, sotva jsem udělala pár kroků k učebně.

„Tuhle hodinu mám španělštinu, ty taky, ne?“ Srovnal se mnou krok, ale udržoval si ode mě vzdálenost dobrých šedesát centimetrů. Ať jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem určit, co mě na něm tak znepokojuje.

„Jak víš, že mám španělštinu?“ udeřila jsem na něj. Několik spolužáků si nás měřilo otráveným pohledem, protože jsem se zastavila uprostřed chodby, Luke se ale mým chováním nenechal vyvést z míry.

„Říkala jsi to. Než jste s Jamesem odešli, ptal se tě, co máš za hodinu, a tys mu odpověděla.“ Rozpustile se na mě usmál, jakoby si myslel, kdo ví jak mě nepřevezl.

Sakra.

„Hm.“ Znovu jsem se dala do kroku. Najednou jsem hrozně zatoužila umět číst myšlenky. Tenhle kluk měl nějaké tajemství, tím jsem si byla jistá. A já jsem chtěla zjistit, co to je. Tak moc mě to žralo!

Ale protože jsem nikdy nebyla na strategické plány, než jsme vešli do učebny, zatarasila jsem mu cestu.

„Tak hele, Kastrůlku, ať už máš za lubem cokoliv, já to zjistím, to si teda piš.“

Jednala jsem neslušně a impulzivně. To mi bylo jasné. Vždyť tenhle kluk je ve škole nový a hned se na něj vrhne nějaká hysterická, drzá puberťačka. Ale něco mi říkalo, že na něm něco je. A já jsem byla zvyklá svůj instinkt poslouchat.

„V nic jiného ani nedoufám, Lauro.“

Luke po mně naposledy blýskl tmavýma očima a pak mi doslova zmizel před očima.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

emam

4)  emam (31.10.2013 13:35)

Trochu mě mate, že by měl být James hetero a přitom s Laurou mluvil tímhle způsobem. Ale teba nám to Luke vysvětlí:)

Empress

3)  Empress (25.10.2013 14:30)

Najlepší bol účes alá kastrol
Inak neviem, čo si mám poriadne o tom Jamesovi myslieť a ešte sa do toho pripletie aj kastrolový Luke. Bude to ešte zapeklité

Anna43474

2)  Anna43474 (21.10.2013 16:11)

Podle kastrolu?!
Hm, že by ?!

1)  Jana (21.10.2013 06:21)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek