Sekce

Galerie

/gallery/123photo.jpg

Oběd u Blacků... a menší vylívání srdíčka...

Chtěla jsem, aby James zůstal. Co nejdýl. Bylo toho tolik, co jsme museli probrat. Ale radši jsem ho sama vyhodila, a to v momentě, kdy se ho matka snažila přesvědčit, aby šel k Billymu s námi. To bych opravdu nepřežila.

Padesátkrát jsem mu slíbila, že hned co se vrátíme z oběda, zavolám mu a vylíčím do všech podrobností, co se za celé léto stalo, pak jsem se nechala naposledy obejmout a po jeho odchodu jsem pospíchala do svého pokoje.

Měla jsem v plánu jenom na sebe hodit něco pohodlného a nijak se nestrojit. To jsem taky dodržela. Ale jak jsem tak koukala na svůj odraz v zrcadle, nemohla jsem se zbavit pocitu, že tomu něco chybí.

Zdráhavě jsem se natáhla po nějakých šminkách a jen zlehka si nalíčila obličej. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné, nechtěla jsem, aby matka chytla podezření.

Ale oproti ní jsem vypadala jako stará šlupka od banánu. Vyparádila se jako na nějaký ples, nebo přesněji, na rande. Bylo mi z toho na blití. Nechtěla jsem být svědkem jejího dvoření ani ničeho podobného. Když jsem se tak na ni dívala, dokonce mě napadlo, že se z toho vyvlíknu, přece jen jsem ještě nedávno byla „nemocná“, ale… nějak jsem se k tomu nemohla přinutit. Chtěla jsem tam jít. Asi jsem… doufala, že se Jacob opět předvede jako totální vůl a já budu mít snazší rozhodování.

Ale když jsme dorazily do jejich malého, útulného domečku v La Push, a já ho spatřila vtěsnaného za stolem na malé židli, moje silně rozbušené srdce mi napovědělo, že jsem chtěla přijít ze zcela jiného důvodu.

Máma se jala pomáhání Billymu s jídlem – čili na něj pomrkávala a smýkala řasama jako puberťačka. S tichým povzdechem jsem se posadila na gauč, což bylo místo co nejdál od Jacoba. Hypnotizovala jsem pohledem obrázky na stěně, oči mě ale párkrát zradily a samy klouzaly k černovlasému indiánovi usazeného na židli.

Nejspíš neměl v plánu promluvit, já ale rozhodně nechtěla porušit mlčení jako první. Seděli jsme v tichosti jen kousek od našich rodičů, kteří si mezi sebou něco šuškali a každou chvíli se hihňali. Měla jsem vážně chuť odejít. Už jsem si v hlavě spřádala plán na zmizení, když Jacob promluvil.

„Doufám že jsem ráno nerušil.“ Jeho hlas byl tichý a nezúčastněný. Změna oproti… téměř každému našemu rozhovoru.

Začal s tématem, které jsem zrovna probírat nechtěla. Ale nahrál mi na parádní smeč. Přece jenom je to pořád Jacob, že? A já jsem Laura.

„Ty rušíš pokaždý, co se ukážeš ve dveřích, Blacku,“ odpověděla jsem nenuceně. Hlavně si udržet poker face. Nesmí zjistit, jak… jak co? V duchu jsem se okřikla.

Hlavně klid.

Odfrkl si. „Učil jsem se od nejlepší,“ byla jeho odpověď. Když přišli naši rodičové a dali jsme se do jídla, přičemž jsem po něm kradmo pokukovala, bylo mi líto, jakým směrem se náš rozhovor ubral. Ale to bylo mezi námi normální. Téměř jsme nedokázali vést normální konverzaci.

A mě to hrozně mrzelo.

Ale byla jsem moc tvrdohlavá na to, abych se snažila to změnit. Radši jsem se nimrala v jídle, které sice bylo dobré a připravované s láskou – tlumeně jsem se uchechtla -, ale já najednou neměla chuť.

Matka si jako obvykle ničeho nevšimla, ale někdo jiný ano.

„Necítíš se dobře, Lauro?“ Zmateně jsem zvedla hlavu, když na mě promluvil Billyho hlas. To jsem tedy opravdu nečekala. Upřímně jsem se usmála.

„Ne, vůbec ne. To jídlo je fakt moc dobrý, ale já… jsem trochu unavená…“

Nebylo nijak zvláštní, že mi nikdo nevěřil, vzhledem k hodinám, které jasně ukazovaly krátce po jedné odpoledne.

Zdálo se to jen mně, nebo atmosféra u stolu zhoustla o pořádný kus? Jacob bez mrknutí oka zíral před sebe a v prstech drtil lžičku na prach. Oba dospěláci se dali do uklízení nádobí a najednou bylo slyšet jen tekoucí vodu.

Lauro, snaž se! Konverzuj!

„Takže…“ začala jsem rozpačitě. Jacob na mě trochu zmateně zaostřil. Vyžblebtla jsem to první, co mi přišlo na mozek. „Těšíš se do školy?“

Bravo, Lauro.

Zahleděl se na mě jako na duševně chorou. Ano, bylo jen pár jedinců, kteří sdíleli mou radost z blížícího se školního roku. A Jacob k nim evidentně nepatřil.

„Těším se,“ začal neutrálním hlasem, „až budu každý den vídat… určitý lidi.“ Prstem kroužil po obrazcích na vyšívaném ubruse a zatvrzele mi nekoukal do očí. „Ale škola má jednu velkou nevýhodu.“ Vzdychl, a když zvedl hlavu, už zase mu obličej zdobil sarkastický úšklebek. „Domácí úkoly.“

 

Zírala jsem na červánkové nebe. Jindy bych se rozběhla pro foťák a bleskurychle tu krásnou scenérii zvěčnila. Ale teď jsem mohla jen sedět a co možná nejpřesněji si ji vypálit do mozku.

Nestávalo se mi často, že bych byla osamělá. Už jsem prostě byla taková. Dokázala jsem se zabavit sama, navíc moje prořízlá pusa dost odpuzovala lidi. A teď… chyběla mi kamarádka. Taková, jakou má každý, jaká je v každé knížce i filmu. Taková, které si tě vyslechne, řekne něco uklidňujícího a nakonec tě rozveselí.

Jak se to stalo?

Opřela jsem se o chladivé okenní sklo. Měla jsem spoustu známých, kteří mě pokaždé rádi viděli, ale když jsem se neukázala, nijak je to nemrzelo. James sice byl můj nejlepší kamarád, ale taky jsem mu nemohla říct všechno. Na to byl až moc… kluk.

Ani jsem netušila, kde se to ve mně vzalo. Asi už jsem byla unavená z toho všechno štěkání na Jacoba a chtěla jsem si s někým popovídat. Obloha pomalu tmavla a sluníčko mizelo za obzorem. Lenivě jsem se zvedla a vyhrabala mobil z rozházených peřin. Jamese jsem měla na drátu během několika vteřin.

„Poslouchám, chérie. Všechny detaily, pikantnosti i… nemravnosti.“ Zasmál se nějakému soukromému vtipu a pak už mi dal prostor pro moje vyprávění. Já na to ale neměla náladu.

„Jamesi, vadilo by ti… kdybych tě zasypala úplně jinýma pikantnostma?“

Potom, co mě ujistil, že o tomhle rozhovoru se nikdy nikdo nedozví a už nikdy o něm nebude mluvit, jsem si mu do mobilu postěžovala na věci, o kterých jsem ani nevěděla, že mě tíží.

„A jí je to úplně jedno!“ Vytrhávala jsem z deky trčící nitku a mobil jsem si přidržovala ramenem. „Pořád má jen ty svoje pitomý křížovky! Nejspíš si z mozku vygumovala nějakou svou ultrasuper propiskou, že vůbec nějakou dceru má…“

Každý má někdy slabou chvilku.

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

maryblack

5)  maryblack (28.02.2014 11:46)

emam

4)  emam (31.10.2013 13:13)

Konečně čas upřímnosti k sobě samé

3)  Emi28 (07.10.2013 21:04)

no.. zaujímavé.. :) som strašne zvedavá čo bude ďalej..

Anna43474

2)  Anna43474 (07.10.2013 19:06)

Empress

1)  Empress (07.10.2013 18:52)

Vyzerá to na ticho pred "búrkou", alebo sa mýlim? A čo ten James? Teraz naj kamarát, ale nebude sa o Lauru neskôr pokúšať, aby nemohla byť s Jakeom? :p
No nechám sa prekvapiť, veď čo iné mi ostáva

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek