Sekce

Galerie

/gallery/123photo.jpg

Po menší - dloouhé - pauze Vám přináším další kapitolu. Která je zároveň i poslední. Všechna dramata vyřešena, je čas na idylku, vysvětlování a... loučení.

„Myslím, že si musíme promluvit.“ Zvedla jsem oči. Máma seděla naproti mně, nikde v dohledu žádná křížovka. Zírala jsem na ni. Nejspíš to brala jako povzbuzení, protože se po tichém povzdechu dala do řeči.
„Nevím, co sis myslela, že mi Billy řekl, když jsi zmizela, ale… řekl mi pravdu.“ Zmateně jsem na ni dál zírala, jakoby na mě mluvila hebrejsky. Zhluboka si povzdechla a dala mi pohledem jasně najevo, co si myslí o mé inteligenci. „Vím všechno o Jacobovi i ostatních. Vím, že… že se tady ukázal Lucas, byl upír a chtěl mi tě unést.“ Na rtech se jí na vteřinu mihl úsměv, pak ale byla opět vážná a nejspíš čekala nějakou reakci. Já se ale nezmohla na slovo. On jí to řekl?! Všechno?!
„A tys… mu věřila?“ vypadlo ze mě nakonec. Napjatě se usmála.

„Vytáhl na mě dost přesvědčivý důkaz,“ zamumlala. Zhluboka jsem vydechla. No, vysvětlovalo to, proč vůbec nevyšilovala, kde jsem posledních pár dnů byla. Popravdě jsem to nejdřív připisovala jejímu minimálnímu zájmu o mě, ale musela jsem přiznat, že tenhle důvod se mi přece jen líbil víc.

„A co… na to říkáš?“ zeptala jsem se opatrně.

Rozhodila rukama. „Co říkám na to, že má dcera chodí s vlkodlakem? Nejsem nadšená. Nebo na to, že se tu zjevil můj… mrtvý manžel? To mě těší ještě míň. Ale… uvědomila jsem si…“ Povzdechla si a natáhla se přes stůl, kde vzala moje ledové ruce do svých. Byla jsem z toho tak zaskočená, že jsem na ni dokázala jen zírat.

„Jsi moje všechno, Lauro. Já vím, že jsem nebyla zrovna ukázková matka, ale to bylo jen proto, že jsem… byla smutná. Celou tu dobu mi chyběl Lucas a já…“ odmlčela se a v očích se jí zaleskly slzy. Tohle nemůže být skutečné. „Připomínala jsi mi ho, připomínala jsi mi tu bolest, když jsem ho ztratila. A já si byla jistá, že když… k tobě budu chladná, když omezím jakýkoliv… vztah, bude to pro mě jednodušší. Ale… nebylo.“ Teď už byl její hlas jen sotva slyšitelný šepot, a já, aniž bych si toho všimla, začala stejně jako ona slzet.

„Promiň mi to,“ zamumlala, s pohledem upřeným do mých očí. „Že jsem byla tak příšerná matka. Teď… už to vidím. Já... tě miluju, Lauro. Víc než cokoliv. “

Naplno jsem se rozbrečela.


„Takže… všechno dobrý? Jste usmířený?“ Jacob ze mě nespustil pohled, i když já celou dobu zírala na moře. Pokrčila jsem rameny.

„Nevím, jestli jsme… usmířený. Vyříkaly jsme si to a ona se mi omluvila. Já jí zase smočila tričko a půl dne jí visela kolem krku. Ale nevím, jak to mezi náma teď bude. Asi lepší. Doufám,“ odpověděla jsem.

Vzal mě za ruku a lehce stiskl. „To jsem rád. Billy se bál, jak to vezme. Jestli se to ještě nezhorší.“ Naklonil se a položil si hlavu na mé rameno. Jeho dech mě šimral na krku. Musela jsem se usmát.

„Kdo by to byl řekl, že mi v mém vztahu s matkou pomůžou upíři a vlkodlaci.“ Nevesele se uchechtl.

„Kdo by to byl řekl, že se dáme dohromady až kvůli tvému upířímu otci?“

Nakrčila jsem nos. To se mi nelíbilo.

„Myslím si, že bysme to zvládli i bez něj,“ řekla jsem přesvědčeně. Přidušeně se zasmál a dal mi pusu na tvář.

„Myslet si to můžeš. Já vím, jakej jsem byl vůl. Což mi připomíná…“

Odtáhl se ode mě a zašmátral v kapsách svých oškubaných kalhot. Zvědavě jsem po něm pokukovala, dokud nevytáhl malou, černou věcičku. Přimhouřila jsem oči.

„Je to to, co si myslím?“

„Jestli si myslíš, co si myslím, že si myslíš, tak jo.“ Zasmál se a vtiskl mi předmět do ruky. Zhluboka jsem se nadechla a pořádně si ho prohlédla. Cítila jsem na sobě jeho pohled, a proto jsem si dala pořádně záležet na svém výrazu. Nejspíš ode mě čekal bouřlivou reakci, a tak jsem mu ji dala.

Nadšeně jsem zapištěla, vyhodila všechny končetiny do vzduchu a skočila mu do náruče. Rozesmál se a pevně mě zachytil, abychom se oba nesvalili do písku.

„Já mám nový foťák! Jupí!“ vřískala jsem, možná až moc hlasitě. Ale Jacob se smál. Byl šťastný a já taky. Na tom jediném mi záleželo.

„Vím, že není tak… super a výkonný jako ten tvůj starý, ale… focení ti určitě chybí a tímhle to zvládneš. Na lepší budu muset šetřit trochu dýl,“ zamumlal se smíchem a rukama mi hladil pocuchané vlasy. Držela jsem se ho kolem krku a nový foťák skoro nevnímala. Bylo mi úžasně.

„Hlavně mi ho zas nezapomeň vykoupat v moři,“ řekla jsem škádlivě, když jsem zkoumala, jak ta věc funguje. Zašklebil se na mě.

„Ukaž, pořídíme první fotku.“ Opatrně mi ho vzal z rukou a namířil na výhled. Až jsem se musela otřepat, jak příšerně mu to šlo.

„Prosím tě, dej to sem.“ Se smíchem jsem mu ho vytrhla a instinktivně mačkala různé tlačítka, dokud jsem nedocílila perfektního obrazu. Pak jsem ho natočila naším směrem.

„Úsměv!“

Naše první společná fotka.


Bulela jsem jako malá holka a ničila mu úplně novou košili.

„Prosím tě, chérie, nedělej scény. Nechci se taky rozbrečet,“ zamručel mi do ramene a začal mě odstrkovat. Nakvašeně jsem si otřela oči a zírala, jak si bere tašky.

„Tohle ti nikdy neodpustím,“ musela jsem mu ještě sdělit. Vzdychl.

„Vím, že bys mi odříkala celej padesáti bodovej seznam, proč nemám nikam letět. Proto jsem to musel udělat tajně.“ Zavrtěl hlavou. „Zatracenej Jacob.“

Založila jsem si ruce. „Smířila jsem se s tím, že odjedeš. V lednu. Ne teď. Potřebuju tě,“ trvala jsem si na svém, i když mi bylo jasné, že bojuju v předem prohrané bitvě. Už se rozhodl.

„Nesnaž se hrát mi na city, chérie. Vím moc dobře, že už jsi v pohodě. Za to já tohle doopravdy potřebuju.“ Povzdechl si a poprvé vypadal opravdu vážně. „Potřebuju nějaký odsup, potřebuju si nějaké věci vyjasnit. A to tady nemůžu.“ Díval se na mě tak smutně, až jsem málem znovu začala slzet.

„Proč ne?“ zakňučela jsem.

Zakoulel očima. „Protože ty si vždycky uzurpuješ všechnu pozornost.“ Zasmál se a otočil se ke mně zády. Svoje tašky naházel na zadní sedadlo a pak si sedl za volant svého luxusního auta. Smutně jsem ho pozorovala, když vykoukl z okýnka a naposledy po mě blýskl zářivým úsměvem.

„Uvidíme se na svatbě!“

Doufala jsem v to...


 

Tak už je to tady, konec povídky. Jsem neskutečně vděčná za všechny krásné komentáře, děkuji všem, kteří se mnou vydrželi. Jsem si vědoma toho, že jsem občas byla na zabití. :P Pauzy v přidávání jsem neplánovala tak velké, ale škola mi dává zabrat více, než jsem čekala. Nicméně jsme se přece jen dostali ke konci. Doufám, že budete na Překročení hranice vzpomínat jen v dobrém a že se Vám líbila i tahle poslední kapitola. Opět budu ráda za jakýkoliv názor. Děkuju, mám vás ráda. ♥

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

emam

3)  emam (22.04.2014 23:40)

Na mě to bylo chvilkama dost ztřeštěné a rychle ukončené Děkuji za povídku a přeji hodně nápadů;)

2)  arisa (24.03.2014 17:59)

povídka byla superní, ale přiznám se, že se mi nejvíc líbily kapitolky kde bylo nějaké "nepřátelství" mezi Jakem a Laurou... :D ale celkově se mi líbily všechny kapitolky... :D snad se ti bude v dalších povídkách dařit stejně nebo ještě líp :)

Empress

1)  Empress (24.03.2014 11:43)

To už posledná? To ako vážne?:'-( Nechce sa mi veriť, že sme už na konci, ale čo sa dá robiť :p
Každopádne, kapitolka sa mi, ako vždy, veľmi páčila. René sa konečne ukázala v pravom svetle a nie ako tá "nafigumatka" :D A je super, že vlkolačie a upírske záležitosti vzala tak v pohode.
A Jake jej dal nový foťák , to je miláčik
Záver s Jamesom bol dokonalý, k tomu nemám ani čo dodať. Skoro mi až slza vyhŕkla
Na "Hranicu" budem určite spomínať len v dobrom. Ďakujem ti za úžasnú poviedku a dúfam, že sa stretneme pri nejakom tvojom ďalšom dielku

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse promo - Paul, Sam, Quil