Sekce

Galerie

/gallery/123photo.jpg

Omlouvám se za přestávku v přidávání, ale je pololetí, opravování známek... vždyť to znáte :) Užijte si kapitolu a prosím o komentáře! :)

„Nikam nejdu,“ zamručela jsem do polštáře. Ruka mi začala trochu brnět, jak jsem na ní ležela příliš dlouho, ale neměla jsem sílu změnit polohu.

„Lauro, nemám čas ani náladu na tvoje vzpurnosti. Zvedni svůj zadek a běž se obléct.“ Zavrtěla jsem se, abych v ní vzbudila falešný dojem, že se zvedám. Zabralo to. Sotva jsem uslyšela její vzdalující se kroky, znovu jsem se zvadle zhroutila do peřin.

Matka si kdo ví proč vymyslela, že zajdeme na večeři k Blackovým. Jasně, normálně bych nadšením skákala po posteli, ale v téhle situaci… ani ne. Byla jsem unavená, psychicky vyždímaná. Nerozuměla jsem sama sobě.

A to jsem nesnášela.

Netušila jsem, co Jacobovi říct, až ho uvidím. Jak se chovat. Přece jenom mi chtějí zabít tátu. Už jsem se ani nesnažila potlačit to slovo, dřív než mi vyšlo na mysl. Nešlo to. Dostal se příliš hluboko.

„Ty jsi ale kráva,“ urazila jsem samu sebe nahlas. Mohla jsem děkovat všem bohům, že zrovna nešla okolo máma.

S vypětím všech sil jsem se převalila na druhý bok. V hlavě jsem se snažila zformulovat co nejlepší výmluvu. Ale když nadešel čas pravdy a matka stepovala u mých dveří, vypadlo ze mě jenom: „Je mi blbě. Zůstanu doma.“

Bravo, Lauro. Jsi kreativní jak blázen.

Nijak zvlášť mě nepřemlouvala. Nejspíš se těšila, že bude mít Billyho jen pro sebe (fuj). Protože už si tak nějak zvykla, že Jacob se každou chvíli někam záhadně vypaří. Klidně i na několik hodin. Doufala jsem, že dneska to nebude ke mně. Potřebovala jsem přemýšlet. A v jeho přítomnosti, s mýma očima, které každou chvíli sklouzávaly k jeho rtům, by to dost dobře nešlo.

Měla jsem náladu fotit. Chtěla jsem se zvednout, popadnout foťák a vyrazit na túru. Cestou vyfotit tolik zvířat, rostlin a potůčků kolik jen bude možné, jen proto, abych znovu pocítila ten jedinečný pocit souznění s přírodou. Jenže to jsem nemohla. Neměla jsem foťák. To, že vlastně Jacobovou vinou, jsem se snažila ignorovat. Je to přece tak dávno…

„Nesnáším tě,“ zavrčela jsem, aniž bych věděla, komu to adresuju. Jaké bylo mé překvapení, když ke mně přilétla odpověď.

„Jak jsi věděla, že tu jsem?“

Vylétla jsem jako čertík z krabičky, spolu s bojovným – čti vyděšeným – pokřikem, tak rychle, že jsem se nestihla pořádně vymotat z peřiny. Se zaduněním jsem slétla na zem. Zavřela jsem oči. Ach jo.

„Vážně? Už zase? Myslela jsem, že vloupání do mého pokoje už máme za sebou.“ Co nejdůstojněji jsem se postavila na nohy a založila si ruce. Luke stál u okna, hlavu nakloněnou a obočí nadzvednuté. Jakoby měl šplhání po stromech do mého okna na práci každý den. Možná že měl. Při té představě jsem se otřásla.

„Přišel jsem se rozloučit.“ Srdce se mi sevřelo a přísahám, že pár úderů vynechalo. On to ví. Panebože, on ví, že ho jdou zabít? Ví, že já o tom vím? „Je na čase, abych se přesunul jinam.“

Vydechla jsem zadržovaný dech a uvolnila zaťaté pěsti. Odjíždí. Možná tuší, že vlkodlaci mají v plánu ho sejmout, ale nemyslí si, že ho dostanou. Doufala jsem v to.

„Vzdáváš to tak rychle?“ neodpustila jsem si otázku. Vlastně jsem se na ni nechtěla zeptat. Nechtěla jsem znát odpověď. Ale… byla jsem to prostě já.

Luke se líně usmál. „Ale ne, Lauro, já nikdy nic nevzdávám. A už vůbec ne boj o mou rodinu. Přišel jsem ti nabídnout, ať jdeš se mnou,“ řekl neutrálně, s naprosto klidným výrazem. Několik úderů srdce jsem na něj zírala. A pak jsem vybuchla smíchy.

„Ja-jasně. A když už u toho budem, hned se můžu nechat přeměnit, ne?“ vyprskla jsem, mezi záchvaty šíleného smíchu. Jeho vážný výraz mě ale donutil ztichnout. „To… nemůžeš myslet vážně.“

Nemyslí to vážně… nemyslí to vážně…

„Jsi to jediné, co mám. Čekal jsem na moment, kdy si tě budu moct vzít k sobě, více než deset let. Nemůžu o tebe přijít.“

Žmoulala jsem v ruce lem trička a nerozhodně na něj pošilhávala. Bylo naprosto šílené, co mi tady povídal, a nejšílenější bylo, že jsem o tom skutečně uvažovala. Ne přímo uvažovala, ale v hlavě mi blikla otázka, jaké by to bylo. Kdybych byla se svým… tátou. Bylo mi jasné, že to nebude normální. Vypadal stejně starý jako já. Byl to upír. Hajzl. Nemohlo to fungovat. Nemohli jsme mít skutečný vztah otce s dcerou. Ale přesto ve mně ta potřeba zahlodala tak silně, že bych snad bývala řekla i ano. Ale mé oči na vteřinu sjely z jeho obličeje na nástěnku za ním. A tam, zpět na svém místě, byla přišpendlená má oblíbená fotka. S mým Jacobem. A já věděla, jaká má odpověď bude. Jaká bude vždycky.

„Nemůžu s tebou nikam jít. I kdybych skousla, že opustím mámu, které na mě stejně nezáleží, Jacoba tady jen tak nechat nemůžu,“ zašeptala jsem, „protože jen pomyšlení na to… bolí. Je to šílené a neskutečné, ale nemůžu být bez něj. Já ho…“

„Tady tě zastavím, ano?“ skočil mi do řeči a v obličeji se mu už zračila netrpělivost. „Tohle není skutečné, Lauro. Tohle… pouto, je násilně vytvořené, nastrčené. Teď máš nejspíš pocit, že tě jeho nepřítomnost zabije, ale… nakonec ti to možná pomůže.“

Uvědomila jsem si, co chce udělat, pár vteřin předtím, než mu z obličeje zmizela veškerá lidskost. Stačila jsem otevřít ústa a vykřiknout sotva pár slabik, když jsem s tupou bolestí na hlavě ztratila vědomí.


„Na to jak je malá, váží snad půl tuny.“

„Můžeš přestat mluvit? Bolí mě z tebe hlava.“

„A mě už bolí nohy z věčného utíkání. Mohli jsme mít klid. Nešli by to nás. Ale tím, že jsi ji jim vzal, jsi rozpoutal válku, copak to nechápeš?“

Hekla, jak ji tvrdě přirazil k boční straně auta. „Copak nechápeš ty tohle? To oni ji ukradli mě! Já si jen… beru co mi patří. Chráním své hnízdo. Za každou cenu.“

„A co myslíš že udělá ona, až zjistí, žes ji unesl?“ zachraplala, „začne ječet, utíkat… ten její psík si ji vyčmuchá.“

Odstoupil od ní a zhnuseně si ji prohlížel. „Upřímně, nemám nejmenší tušení, proč jsi pořád tady. Lezeš mi na nervy, jsi nezodpovědná a drzá. Pitomá. Každým dnem tě chci podpálit víc a víc.“

Oči jí zaplály čirou nenávistí. „Než sis šel pro ni, byla jsem ti dobrá, co?“ prskla nevraživě.

Roztáhl rty do milého úsměvu. „Ano, jako náhrada jsi byla dobrá. Ovšem teď, když mám originál… jsi mi k ničemu.“

Bez mrknutí oka se natáhl a oddělil jí hlavu od zbytku těla.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

emam

5)  emam (22.04.2014 23:00)

tk to valím oči o co jsem přišla. Nabralo to pškné obrátky. Nějak jsem nestíhala, ale musím to dočíst ;)

4)  arisa (25.01.2014 21:04)

tak to trošku přepískl, ne?

Empress

3)  Empress (25.01.2014 12:26)

Ten hajzel

Anna43474

2)  Anna43474 (25.01.2014 11:52)

1)  Jana (25.01.2014 10:51)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse