Sekce

Galerie

/gallery/123photo.jpg

(Ne)rande nám začíná docela pěkně... Ale... ale.

„Nemám co na sebe!“ vyšilovala jsem před vyházenou skříní. Nahlas. „Fuj, hrůza, děs. Malé, těsné, volné, špinavé, seprané, zmačkané… Nic nesedí!“

Jacob tu měl být co nevidět a já pořád nevěděla, co si obléct. Sakra!

„Zruším to. Prostě mu zavolám, že-že je mi blbě. A hotovo. Kruci!“ Přecházela jsem po pokoji sem a tam a hryzala si nehty.

Proč tak vyvádím? Vždyť to není rande. Jenom… Ach bože.

Bylo mi špatně od žaludku. Z toho, co jsem se chystala udělat. Ale nic jiného jsem dělat nemohla. Jinou osobu stejného pohlaví jsem neznala.

„Mami!“

Už předem jsem toho litovala. Jenže jsem byla zoufalá. Nutně jsem potřebovala pomoc.

„Co zas?“ nechala se slyšet, sotva strčila hlavu do dveří. Vzdychla jsem.

Ale nic, běž zase zpátky do své jeskyně…

„Potřebuju poradit,“ vymáčkla jsem ze sebe násilím, „jdu… ven a nevím co na sebe…“

Zvláštně jí zazářily oči.

„Chceš pomoct vybrat oblečení?“ V mžiku byla u mě v pokoji a dvojím pohledem si měřila mé rozházené oblečení.

„Tohle je všechno co máš?“ zeptala se zhnuseným tónem, jakoby se mi na posteli povalovali hadi.

Vzdychla jsem.

„Dochází mi čas, mami.“ Začala jsem dramaticky podupávat nohou.

„Jdeš s Jacobem, viď?“ nadhodila nevinně, zatím co se přehrabovala mýma věcma. Znovu jsem vzdychla. Ať už jsem ji chtěla požádat o cokoliv, tohle jsem probírat nechtěla.

„Jo, jdem na… kafe,“ rozhodla jsem se pro ne úplnou lež.

„Ty kafe nepiješ.“

Tentokrát jsem zavrčela.

„Prostě… mi něco poraď,“ zafuněla jsem, na pokraji psychických sil.

Pár vteřin se mýma hadrama přehrabovala, pak vítězně vytáhla modrou halenku se třpytkami. Jak jsem na ni koukala, přemýšlela jsem, proč jsem ji původně zavrhla. Došlo mi to, když jsem ji vzala do rukou.

„Úzká. Hrozně se na mě… lepí.“

„To je na rande jedině dobře,“ zamumlala máma skoro neslyšně. Vyjeveně jsem na ni zírala. Tohle není moje matka!

„Aha,“ vyrazila jsem ze sebe zaraženě, „no, tohle ale není rande.“

Skoro se jí na obličeji objevil úsměv. „Tak proč tolik řešíš, co si oblečeš?“

Mlčela jsem, dokud mi nedocvaklo, že vážně čeká na odpověď. Vyčkávavě na mě upírala podivně zaujatý pohled a já najednou neměla slov.

„Protože – protože ti nechci dělat ostudu…?“ vymáčkla jsem ze sebe rozpačitě. Máma vědoucně přikývla a vydala se ke dveřím.

„Tak se hezky bav. A… žádný hlouposti.“

Zírala jsem za ní jako puk, i když už byla dávno pryč.


„Už jsem ti říkal, že ti to sluší?“

„Jo.“

„Aha. Tak ti to říkám znova.“

Chichotala jsem se jako poblázněná puberťačka. A to jsem vlastně byla.

„Takže – do kina?“ zeptala jsem se, sotva jsme udělali pár kroků. Jacob vypadal rozpačitě.

„Vlastně jsem tě chtěl vzít někam, kde je více ticho. Nevadí ti to?“

Rozhodně mi to nevadilo. Čím míň lidí, tím… líp.

„Takže… jak jsme minule načali… tu naši debatu… o mně a… Lukovi…“

Uchechtla jsem se.

„O tobě a Lukovi? Co vy dva spolu máte?“

Zvláštně se na mě podíval. Jo, myslím to vážně.

Co to se mnou bylo?

„Jistě sis všimla, že ho zrovna… dvakrát nemusím…“

„Což nechápu. Vždyť je super,“ skočila jsem mu do řeči, skoro až nevědomky. Prostě jsem to musela říct.

Zastavil se a zaraženě se na mě podíval. Zmateně jsem se na něj otočila.

„Super,“ zopakoval pomalu, jako pro blbečky.

„Jo,“ přisvědčila jsem, „nebo… ne?“
Ještě chvíli mi úpěnlivě zíral do očí, dokud to s poraženým povzdechem nevzdal.

„Věděl jsem, že to ten had provede,“ zavrčel naštvaně a dal se znovu do kroku tak rychle, že jsem za ním musela skoro až pobíhat. „Spoléhat na to, že se bude držet zkrátka, když jde o tebe, bylo pitomé a nezodpovědné…“

„Jacobe.“ Zůstala jsem stát na místě, v hrudi mě nešťastně píchalo. Netušila jsem, co se to děje. „Myslím, že potřebuju vysvětlení. A pořádné, protože jsem úplně v loji, a neuvěřím ti jen tak něco.“

Roztáhl rty do neveselého úsměvu. „To tedy neuvěříš.“


„To je krása,“ vydechla jsem ohromeně, „tamto je Polárka?“

„A já jsem astrolog?“

Šťouchla jsem ho do žeber, chechtajíc se stejně jako on.

Vzal mě za ruku. Krásně hřála. Drželi jsme se za ruce, křenili se jak dva cynici a koukali na hvězdnou oblohu. Ticho nám nevydrželo moc dlouho. Byli jsme to přece my.

„Hodláš začít ještě dneska?“ nadhodila jsem nenuceně. Sice by mi ani trochu nevadilo strávit s ním několik hodin, ale byla jsem vážně zvědavá. A na pokraji psychického zhroucení.

Povzdychl si a rukou mě vzal kolem ramen. Přitulila jsem se k němu, užívajíc si jeho blízkost.

„Nejdřív ti chci něco dát,“ zašeptal mi do vlasů a druhou rukou zašmátral po kapsách. Napjatě jsem čekala.

„Já… sám jsem to vyrobil. Tak nějak se to u nás dědí.“ Podal mi malinký přívěšek ze dřeva, který krásně, záhadně voněl a uprostřed neidentifikovatelného tvaru byl vyřezaný jakýsi symbol. Okouzleně jsem na něj koukala.

„Měl by tě… chránit před… jakýmkoliv nebezpečím,“ zamumlal ztěžka volenými slovy a jeho úsměv byl tak něžný a rozpačitý, že jsem měla chuť ho hned obejmout.

Ale dokázala jsem se ovládnout.

„Děkuju, to jsi… nemusel,“ hlesla jsem, totálně naměkko.

„Já rád.“

Zapomněla jsem na jakékoliv problémy, nevyřešené otázky nebo zmatené myšlenky. Pevně jsem stiskla přívěšek ve své dlani a druhou ruku položila Jacobovi na opálenou tvář. Cítila jsem jeho rychlý, teplý dech na mých ústech.

Přerývaně jsem polkla.

Kromě miniaturní záře hvězd a měsíce jsme byli ponoření do naprosté tmy. Ale já jsem jeho obličej viděla. Viděla jsem naprosto přesně všechny rysy jeho obličeje, ty krásné, něžné oči. Svůdnou linii rtů. Viděla jsem přesně na centimetr, odkud mu rostou husté, černé vlasy, i kde mu pomalu začínají rašit vousy.

Dívala jsem se na něj v úplně jiném světle.

Ach bože…

Připadalo mi, že jsem celý svůj život byla slepá. Kdykoliv jsem se na něj dříve dívala, měla jsem přes oči nepropustný závoj. A teď byl pryč. On mi ho sundal.

Okouzleně jsem se naklonila blíže. Jakoby poznal, co si myslím, celý obličej se mu rozzářil nefalšovaným štěstím.

„Ani netušíš, jak dlouho jsem na tohle čekal,“ zašeptal něžně, na dosah mé kůže.

Zavřela jsem oči a přitiskla rty na jeho pootevřená ústa.

Všechno se pokazilo v momentě, kdy jsem mu do zad vrazila nůž.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

emam

7)  emam (04.12.2013 21:06)

Masakr

Anna43474

6)  Anna43474 (04.12.2013 19:16)

Parchant!!!!

5)  tess (04.12.2013 17:54)

Tak ta poslední věta mě dorazila :D Taková romantika a ona musí udělat zrovna tohle :D

4)  arisa (04.12.2013 17:32)

cooooožeeeeeeeeeeeeee?????????? tos neudělala...tos nemohla napsat... tu poslední větu rozhodně ne!!! to je zlý sen, tohleto:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( chudák Jake... doufám, že se Laura co nejdřív vzpamatuje, a dá Lukovi přes držku... slib mi to :(:(:(

3)  teryna (04.12.2013 14:29)

Tak to je moc! To ne! Ten blbec Luke! Čekala jsem že se něco stane, ale tohle je trochu moc! :'-( :'-( :'-( Ale povídka je skvělá! :)

Empress

2)  Empress (03.12.2013 21:56)

Ten hajzel Luke! Nenávidiím ho...
Achjo, čo len z toho bude... Chudák Jake:'-( :'-( :'-(

Empress

1)  Empress (03.12.2013 21:55)

Čože???!!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek