Sekce

Galerie

/gallery/123photo.jpg

Další (velké?) překvapení...

„Takže jsme domluvený?“

Všichni na nás zírali. Všichni. Jedna z velkých nevýhod malého města.

Polkla jsem a podívala se na něj. Stáli jsme u sebe tak blízko, že lidi by si klidně mohli – mylně! – myslet, že snad spolu něco máme. Což jsme neměli. Ale názor ostatních mě nezajímal natolik, abych od něj odstoupila.

„Lauro, posloucháš mě?“ Á, to pálí!

Dobrý, to je jen jeho ruka. Na mé tváři. Och můj…

Pomalu ale jistě se ze mě stávala duševně chorá osobnost.

„Jasný. Všechno mám zapsaný na svým externím disku.“ Hlas se mi trochu třásl. Jacob odstoupil a přerušil náš fyzický kontakt.

„Dobře. Tak… buď opatrná.“

Otočila jsem se k odchodu, čti: k Jamesovi. Který naštěstí postával trochu stranou od ostatních, zabalený v bundě a šále. Musela jsem skrývat úsměv.

„Čau marode. Vypadáš přejetě.“

„A ty vypadáš, že zoufale chceš odvést mou pozornost.“ Ušklíbl se. Nos měl odřený a červený od častého smrkání, rudé rty popraskané, pod očima kruhy velikosti domácích koláčů. Fešák!

„A tobě by pár dalších dnů v posteli prospělo.“

„Nabízíš se za společnici?“
„Vole.“

Pošťuchování s Jamesem bylo příjemné odreagování od stresu posledních dnů. Když jsem zjistila, že mě Luke sleduje, nemálo jsem vyšilovala. Ale naštěstí tam byl Jacob, udržel mě příčetnou a vymyslel plán. Který zřejmě obsahoval přede mnou umlčené kroky, ve kterých dostane Luke pořádnou nakládačku. Kdo ví proč mě to těšilo.

Takže já jsem teď měla za úkol chovat se normálně a pokud možno slušně. V duchu jsem si povzdechla. Proč po mně lidé pořád chtějí pro mě naprosto nemožné věci?


Možná to bylo mým svědomím. Možná jsem si to jen představovala. A možná to byl prostý fakt.

Ale připadalo mi, že Lukovy tmavé oči na mě zíraly častěji a úpěnlivěji než obvykle. Cítila jsem jeho pohled v zádech, když jsem před ním seděla na španělštině. Taky při angličtině ze mě celou hodinu nespustil zrak. Bylo to děsivý. Věděl, že o tom vím? Věděl, že to ví Jacob?

Bylo prakticky jisté, že se před ním nějak prokecnu, proto jsem se o velké přestávce rozhodla schovat na nějaké tiché místo a být neviditelná. Ale ještě se toho mám dost co učit…

„Lauro.“ Nemusel křičet. Vlastně nezvýšil hlas ani trochu a já ho přesto slyšela víc než dobře. Srovnal se mnou krok a nevšímal si mé strnulosti. „Lauro, kdybych tě neznal lépe, myslel bych si, že se mi vyhýbáš.“

Jeho slova mě jako vždy popudila. „Ty mě neznáš vůbec!“ vyštěkla jsem na něj trochu moc hlasitě, ale chodba byla prázdná. Každý si užíval hezké počasí venku, dokud trvá. Ale možná… možná by mi bylo mezi lidmi lépe. Mezi… svědky.

Luke si povzdechl. „Měl jsem pocit, že si začínáme rozumět, ale…“

„Ale toho se nedočkáš,“ přidal se k nám nový hlas, a já si nemohla pomoct, všechen tlak i stres ze mě jakoby kouzlem odpadly. Snažila jsem se zamaskovat své nadšení, když Jacob vpochodoval mezi mě a Luka. Vykoukla jsem mu zpod lokte, právě včas, abych viděla Lukův otrávený škleb.

„Zase ty? Nech mě hádat. Zázračně jsi vycítil, že tě Laura potřebuje, viď?“ Jeho tón se mi nelíbil. A Jacobovy zaťaté pěsti mi napovídaly, že má stejný názor.

„Nevím, kolikrát ti to ještě budu muset říct, červe, ale nech – Lauru – na pokoji.“ Neviděla jsem mu do obličeje, ale z hlasu mu odkapávalo tolik jedu, že jsem měla nutkání se přikrčit. Doufala jsem, že se mnou takhle mluvit nikdy nebude.

Část mého pyšného a vždy feministického mozku se chtěla ohradit, že se o sebe dokážu postarat sama a vyhrožovat taky umím, ale ta jiná část, trošičku větší a více ovlivnitelná vnějšími vlivy, se tetelila blahem, že má o mě Jacob starost. Potlačila jsem své hormonální války a raději se zaměřila na hrozící válku přede mnou.

„A ty by sis měl pamatovat, štěně, že tobě do toho vůbec nic není.“

Hezký oslovování.

„Neřekl jsi jí to, viď že ne?“ Luke teď očima vyhledal mě a jeho zlověstný výraz se pomalu vytrácel. V obličeji se mu zračila starost. „Rozhodně ti to nevyčítám. Bojíš se její reakce. Protože… kdo by chtěl mít co dočinění… s monstrem.“

Co?!

Nebyl čas na kladení otázek. Byl čas na utíkání z cesty, protože ti dva se do sebe pustili.

Nejdřív jsem na ně pár vteřin překvapeně civěla, než mi plně docvaklo, že se vážně rvou. Pak jsem po nich začala ječet všemožné nadávky, prosby i vyhrožování. Ale nic nepomáhalo. Na to, abych se vrhla mezi ně, jsem se moc bála, že taky schytám nějakou ránu.

Byli jako hluší. Dokud se na scénu nepřiřítil sám velký Sam a neodtrhnul je od sebe. Nebylo to lehké. Ani jeden z nich se nechtěl pustit, ale to už jsem bezmyšlenkovitě natáhla ruku a dotkla se Jacobovi paže, na které měl roztržené tričko. Nekrvácel. Ani to nevypadalo, že má něco zlomeného. Vydechla jsem si, a když jsem vzhlédla k jeho obličeji, došlo mi, že se přestal bránit, stál klidně mezi Samem a mnou, koukal na mě se směsicí strachu i něhy. Byla jsem pořádně zmatená a vyjevená, ale něco jsem přece jenom měla na srdci.

„Seš idiot,“ zašeptala jsem měkce. Jacob si odlehčeně oddechl, jako kdybych mu složila tu největší poklonu, a než se otočil, lehce mě konečky prstů zašimral na tváři.

Srdce mi skákalo jako na hrazdě.

„Sakra, Jacobe! Myslel jsem, že to máš pod kontrolou.“

„To je všechno co mi řekneš?“

Hlava mi třeštěla. Začínalo toho na mě být moc. A jakoby toho nebylo málo, kolem naší skupinky se začali objevovat čumilové. Střílela jsem pohledem mezi pomalu rudnoucím Jacobem, rozzlobeným Lukem a Samem, který jediný vypadal, že se ovládá. Znovu jsem chytnula Jacoba za ruku, tentokrát jsem vzala svou dlaň do jeho, aniž bych nad tím pořádně přemýšlela. Sice na to nijak nezareagoval, ale aspoň se přestal třást. A drama pokračovalo.

„Varuju tě naposledy,“ zavrčel Jacob a probodával Luka nenávistným pohledem, který mu ho oplácel stejnou mincí. „Když tady chceš zůstat, chovej se slušně.“

Jacob a jeho téměř identické dvojče Sam na něj chladně zírali, ale Luke se tvářil podivně samolibě. Založil si ruce.

„Tak vy si myslíte, že stačí na mě trochu vycenit zuby a já hned stáhnu ocas?“ Uchechtl se svému soukromému vtipu, který asi nikdo jiný nepochopil. „To se ale šeredně pletete. Protože já taky nejsem… sám.“

A mezi nás znovu vstoupil někdo nový. Tentokrát to byla dívka, malá a drobná, s černými vlasy, které měla spletené do copu až po pas. I přes zdánlivě nevinný vzhled, pohled jejích zlatých očí vysílal po okolí blesky.

Moment, zlaté?!

Zírala jsem, jak se postavila vedle Luka a rty roztáhla do úsměvu.

„Zdravíčko, vlčci.“ Britský přízvuk! Ke všemu měla ještě britský přízvuk!

Oficiálně mi praskla hlava. Nějak jsem přestala vnímat okolí. Jacob mě popadl za ruku, štěkl pár posledních nesrozumitelných slov a pak… pak si mě možná hodil na záda, co já vím. Byla jsem mimo

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

emam

4)  emam (19.11.2013 20:57)

Souhlasím s Annou, nevymazal se ti konec kapitoly? Tak šup s pokračováním

3)  arisa (15.11.2013 20:51)

was??? to... to prostě nejde!!! takhle to utnout!!! to není fér... tohle by se dalo přirovnat k mučení dravé zvěře :( ale jinak skvělá kapitolka... sice se to zdánlivě mezi Jakem a Laurou moc nepohlo, což doufám brzo bude, ale i tak... :D a hlavně doufám, že se fakt nedá dohromady s Lukem... to by nebylo pěkné...

2)  T (15.11.2013 03:00)

Úžasná kapitola, už se nemůžu dočkat pokračovaní.

1)  Anna43474 (15.11.2013 02:30)

Malé velké překvapení Nechybí ti něco na konci??

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still