Sekce

Galerie

/gallery/123photo.jpg

Bella patří k Edwardovi. Ale co Jacob? V téhle povídce je normální puberťák, který v životě nemá větší problémy než se nezesměšnit před svými vrstevníky. Ale každá zeď má své trhliny, každá zeď jednou spadne...

Laura je amatérská fotografka a namyšleného Jacoba Blacka nesnáší až do morku kostí. Jak on to ale jen dělá, že si Laura stále více a více uvědomuje tenkou hranici mezi nenávistí...

Tak tohle je trapas.

Sklouzl pohledem po mém umazaném oblečení. Rty roztáhl do úsměvu a pomohl mi na nohy. Bláto se rázem přeneslo i na něj.

„Tebe už jsem někde viděl. Nebylo to támhle za ohradou?“ Neurčitě pohodil hlavou. Nechápavě jsem na něj zůstala civět. Zasmál se a na vysvětlenou zachrochtal.

Bože, zaúpěla jsem v duchu, další pubertální idiot, který si myslí, že je vtipný.

„Jmenuju se Laura,“ zavrčela jsem polohlasně. Co nejrychleji jsem se ho pustila a odskočila od něj. Špína mi pokrývala celé kdysi světlé rifle i část růžového trička. Něco se mi zamotalo i do vlasů. Zaúpěla jsem, tentokrát nahlas.

On přede mnou pořád stál, poťouchle se usmíval a bláto na jeho tričku mu zřejmě nevadilo.

„Takže,“ zamumlala jsem, rudá až po kořínky vlasů, „dík za pomoc. A… měj se.“

Překotně jsem si sebrala svoje saky paky a za smíchu a zvuků chrochtání pospíchala ze scény.


„Ty teda vypadáš,“ povzdechla si máma, sotva mě spatřila. Odložila křížovku a podívala se na mě zpoza obrouček svých velkých, kulatých brýlí. „Zase jsi zakopla?“

Zaškaredila jsem se na ni a beze slova zapadla do pokoje. Vybrala jsem si čisté oblečení a sotva jsem ze sebe dostala do špinavé, odlehčeně jsem si vydechla. Netušila jsem, jestli to zaschnuté bláto půjde smýt, ale stejně skončilo v koši na prádlo.

Sesunula jsem se na židli naproti mamky. „Nesnáším život.“

Chvíli upřeně koukala do křížovky ve svých rukou, než vzala na vědomí, že tam sedím. Nad mým prohlášením jen zakroutila očima.

„Nebuď jako každý třetí puberťák ve tvém věku, prosím.“ Našpulila rty a stáhla obočí. „Nelida! To je ono!“ S vervou začala něco zapisovat do malých kostiček.

Zaťala jsem zuby. Byla neuvěřitelná. Občas jsem žasla nad tím, že mě nepojmenovala třeba Osmisměrka. Vůbec bych se tomu nedivila.

„Je něco na večeři?“ Vzdala jsem snahu upoutat její pozornost. Nikdy se nijak zvlášť nezajímala o mé emoce. Když jsem prohlásila, že Vánoce jsou hrozně depresivní svátky a vzbuzujou ve mně sebevražedné myšlenky, natáhla ruku přes stůl a řekla: „Už si můžu vzít tu sůl?“

Otevřela jsem ledničku, špajzku a nakoukla do všech hrnců. Prázdno, prázdno, prázdno.

„Cos celej den dělala?“ zamumlala jsem spíš pro sebe. Ale ona mi kupodivu odpověděla.

„Helen mě pozvala na čaj. Trochu se to protáhlo…“ Odtrhla pohled od sešitu a ukázala na mě tužkou. „Sehnala jsem ti brigádu.“

Potěšilo mě to. Jasně, radši bych si něco našla sama, ale vzhledem k mým známostem hrozilo, že zůstanu celé prázdniny zavřená doma. A i když jsem znala způsoby, jak se zabavit, třeba lehnout si na pláž s dobrou knížkou, fotit nádhernou rozkvetlou přírodu… peníze navíc se přece jen vždycky hodí.

„Super. O co jde?“


Může se umřít na ostudu? Doufala jsem, že ano, a že to bude rychlé.

Přešlapovala jsem na jednom z mála stinných míst u obchoďáku, v ruce žmoulala letáky a na sobě kostým obloženého hamburgera. Mojí práci bylo lákat lidi do nového McDonalda. Připadala jsem si o sto kilo těžší a od hlavy k patě pomazaná vlastním potem. Matku jsem proklínala do nejhlubších pekel. Dala jsem si závazek, že jestli to nepřežiju, budu ji v tom převleku chodit strašit.

Minuty se nesnesitelně vlekly. Děsila jsem se představy, že potkám někoho známého. Někoho ze školy. To bych se potupou roztekla.

Celkově jsem rozdala asi tři letáky. Přišlo mi blbé zastavovat lidi a vnucovat jim nesmyslné papíry na zaručené ztloustnutí. Bylo mi jasné, že si za to žádné peníze nezasloužím. A měla jsem pravdu.

„Slečno Freemanová,“ povzdechl si můj zaměstnavatel, „takhle jsem si to zrovna nepředstavoval.“

To a jeho odsuzovačný pohled měl být způsob, jak mi šetrně oznámit, že jsem stála za starou bačkoru. Ale nevadilo mi to. Aspoň už to budu mít z krku.

„Takže doufám, že příště to napravíte.“

Tak počkat… co?!

„Ale já myslela…“ začala jsem slabě, jeho zvednuté obočí mě ale zastavilo. Jenom bych se ztrapnila. Víc než doteď. Radši jsem se zvedla a poraženě odkráčela.


„Jaký byl první pracovní den?“ zeptala se mě mamka nadšeně, sotva jsem prolezla dveřmi do kuchyně. Hodila jsem po ní takový obličej, že si odpověď spočítala sama. Nebo ji možná vyčetla z křížovky.

„Jo, abych nezapomněla,“ vyhrkla u oběda, „dneska přijede Billy a snad něco provede s tím ucpaným odtokem.“

S porcí rýže v puse jsem na ni zůstala koukat. „Kdo je sakra Billy?“ vyžblebtla jsem a na stůl mezi nás dopadly kousky masa a mrkve. Matka nakrčila nos.

„Copak jsi vážně tak nepozorná?“ Ehm, já? Ha, ha. „Billy je přece můj přítel už spoustu let.“ Zavrtěla hlavou a pohledem zabloudila k sešitu položenému na kraji stolu. Prstem si brýle poposunula blíž k nosu a já poznala, že už je zase myšlenkama někde jinde.

„Navíc má syna, stejně starého jako ty. Mohli byste si rozumět.“

Ušklíbla jsem se. Jméno Billy mi nic neříkalo, ale zmínka o synovi mě ještě víc přesvědčila o tom, že se v čase jejich návštěvy radši zdejchnu ven.

Dál jsem se nimrala v jídle, dokud nebyla matka tak zaneprázdněná vyplňováním kolonek, že jsem se mohla v klidu zvednout a zbytek na talíři vyhodit do koše.

„Nesnáším prázdniny,“ zamumlala jsem cestou do pokoje.


Nestihla jsem utéct. V pokoji jsem se začetla do knížky z knihovny tak hluboce, že mi jejich přítomnost došla až v momentě, kdy mě matka zavolala dolů. V duchu jsem zaklela a zvažovala možnost vylézt oknem a po zeleném žebříku kolem domu se dostat na zem. Ale nakonec jsem se zachovala dospěle. Se vztyčenou hlavou jsem hrdě vpochodovala do kuchyně, připravená na zdvořilé klábosení. Ale jakmile jsem spatřila osazenstvo na židlích, nohy mi vrostly do země.

Ne, prosím, tohle ne!

„Lauro.“ Mamka odtrhla pohled od muže na vozíčku, který musel být Billy, a usmála se. „Tak tady jsi.“ Důležitě zahýbala obočím a položila ruku na rameno chlapci po jejím boku. „Tohle je Jacob. Billyho syn.“ Teď by její významné pomrkávání pochytil i slepý. Odměřeně jsem se na Jacoba zadívala.

„My už se známe,“ zamrmlala jsem úsečně. Jacob mě chvíli zmateně pozoroval a pak se mu v očích blýsklo poznání.

„No jo vlastně. Bez toho bláta bych tě ani nepoznal,“ řekl sarkasticky. Potichu jsem zachrochtala a Jacob se uchichtl. Matka mě zděšeně pozorovala zpod obrouček svých brýlí, zatím co Billyho pohled neprozrazoval nic.

„Zdravím,“ rozhodla jsem se vrátit k prvně zmíněné zdvořilosti. „Já jsem Laura. Moc mě těší.“

Billy mi stiskl ruku pevně, ale ne bolestně. „Ale my dva se už přeci známe,“ zachroptěl s lehkým úsměvem.

Eh?

„Tak, co kdyby se děti odklidily do pokoje a my… si třeba uvaříme kafe?“ nadhodila máma nevinně.

Děti?

Uraženě jsem něco zaprskala a beze slova se otočila k odchodu. Že mě Jacob následuje, mi došlo až v momentě, kdy jsem mu málem třískla dveřmi do čela.

„Eh, promiň,“ vykoktala jsem rozpačitě. Proklouzl kolem mě a sesunul se na moji postel, bez toho aby se zeptal. Ts, taková nevychovanost. Zabouchla jsem dveře tak hlasitě, až se na mě překvapeně podíval.

„Ale ale, že bych tady taky byla?“ Ušklíbla jsem se. „Ležíš na mojí posteli, nebojíš se, že snad chytíš prasečí chřipku?“

V koutku úst mu pobaveně zaškubalo. Napřímil se, takže seděl, a měřil si mě zkoumavým pohledem.

„Páni, bez toho bláta vypadáš… skoro až hezky.“

Otočila jsem se k němu zády, aby neviděl, jak mi oči svítí zuřivostí. Byla jsem si jistá, že mi i z nosu vychází pára.

„Už jsem pomalu zapomněla, jakej seš idiot,“ prohodila jsem co nejklidněji, „dík za připomenutí.“

„Kdykoliv.“ Slyšela jsem v jeho hlase úsměv, ale zůstala jsem otočená čelem ke stolu. Začala jsem se probírat různým harampádím, které se mi na něm kupilo, a ani jsem si nevšimla, že se přesunul vedle mě.

„To jsi fotila ty?“ Zvedl jednu fotku rozbouřeného moře a s úžasem ji pozoroval. Musela jsem se napomínat, že jeho výraz může dost možná znamenat znechucení, nebo že se mu prostě líbí moře a že to nemá nic společného s mým talentem, ale při pohledu do jeho očí se to dalo jen těžce.

„Jo,“ polkla jsem knedlík v krku. „To je moje práce.“

Přesunul své tmavé oči na mě a na vteřinu se mi zdálo, že v nich vidím opravdové, upřímné uznání. Pak byl ale ten okamžik pryč a on hodil fotku zpátky na stůl. „Vypadá to jako stažený z googlu.“

Přemýšlela jsem nad tím ještě dlouho poté, co odešel. Měla to být poklona? Že je ta fotka tak dobrá, že by mohla být z googlu? Nebo urážka, že určitě nemůžu fotit tak dobře a stáhla jsem si ji z internetu, přičemž ji vydávám za své dílo?

Rozhodla jsem se věřit první verzi. Možná že Jacob Black není zas takový idiot, jak jsem si myslela.


První kapitola mé první povídky. Co na ni říkáte? Líbila/nelíbila? Mám pokračovat? Budu vděčná za jakékoliv ohlasy. :)

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

maryblack

11)  maryblack (28.02.2014 11:09)

Zaujalo mě to Jdu na další

10)  Emi28 (24.09.2013 17:41)

Fajnová..

HMR

9)  HMR (21.09.2013 15:21)

hodně otázek, málo odpovědí... tak jen dál, dál...:)

Empress

8)  Empress (20.09.2013 17:50)

To vyzerá dosť dobre Teším sa na pokračovanie

Silvaren

7)  Silvaren (20.09.2013 17:02)

Máš moc pěkný styl a Lauřiny rozhovory s Jacobem mají to správné napětí. Těším se na další

emam

6)  emam (20.09.2013 16:04)

Laura je pěkně temperamentní, ale po mamince to zřejmě nemá To nás přivádí k otázce, kde má tátu? Snad ne zase jedna z rozvedených rodin? Vypadá to zajímavě:)

Veru177

5)  Veru177 (20.09.2013 14:06)

Holky, děkuju vám moc! Když jsem uviděla vaše komentáře, byla jsem dost podobná tomuhle :D Uvidíme, jak se to mezi nimi bude vyvíjet

Kate

4)  Kate (20.09.2013 14:01)

To bylo hezké. Moc se mi tvoje písmenka líbi. Jak to mezi nimi bude dál? :)

Ivana

3)  Ivana (20.09.2013 13:44)

Veľmi pekný začiatok. Síce mám Jacoba nejako zafixovaného s Nessie, ale tvoja hlavná hrdinka na mňa urobila viac než dobrý dojem rovnako ako tvoj štýl písania. Teším sa na ďalší diel.

tamias01

2)  tamias01 (20.09.2013 13:35)

Mě se to líbí moc se těším na pokračování. Už se těším jak to bude mezi nimi dál.

Kamikadze

1)  Kamikadze (20.09.2013 13:23)

Je vážně zvláštní, že tady ještě není žádný komentář, tak asi budu první. Takže, upřímně doufám, že budeš kapitoly vydávat co nejčastěji (ideální by bylo každý den :-D ) ať nemusím dlouho čekat na pokračování. Vážně se mi to líbí, tvůj styl psaní je zajímavý

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek