19.02.2014 [12:45], emam, ze série Překážky, komentováno 12×, zobrazeno 2450×

V hlavě mi hučela pořád dokola jedna jediná věta: „Nevěří mi, že táta září na slunci.“ Proboha, jak je možné, že mě vůbec nenapadlo něčemu takovému předejít?

Dokud jsme bydleli ve Forks a tajili jsme s Edwardem náš vztah před veřejností, v soukromí jsme se chovali naprosto uvolněně a naprosto přirozeně. Nikoho nenapadlo, aby Edward před naším pravdomluvným chlapcem skrýval svou přirozenost. Vlastně k tomu ani nebyl důvod, protože jsme se s nikým mimo rodinu nevídali. Ve školce sice mohl napovídat, co chtěl, ale děti si toho přeci navymýšlí... Prostě jsme to začali řešit až v našem novém domově. I když slovo „řešení“ není zcela nejvýstižnější. Edward se jen snažil chovat jako zcela normální otec bez jakýchkoliv nadpřirozených schopností, tedy snad s výjimkou jeho stravy. On s námi pochopitelně nikdy nejedl. Buď obstarával něco v kuchyni, nebo nám při jídle vyprávěl. Vždy byl přítomen a náš malý zvědavec jeho „dietu“ nijak nekomentoval. Přišlo mi to všechno tak přirozené. Asi jsem zapomněla myslet, jinak si nedovedu vysvětlit, jak jsem se jen mohla domnívat, že se maličký nebude nějakým způsobem potýkat s tím, že jeho otec není člověk.

Po zbytek cesty domů jsem si nadávala za svou hloupost. Každý rodič se snaží své dítě ochránit před špatnými věcmi bez ohledu na to, jakou podobu na sebe vezmou. V našem starém domově to byla lež a pokrytectví našich sousedů, kteří v mém synovi viděli jen výsledek mé nepozornosti či prostopášného života. Důsledkem byla jejich odtažitost, která byla i účinnou ochranou před jejich zlými řečmi. Jenže tady, v New Hampshiru, jsme začali žít nový společenský život bez jakýchkoli omezení. Byli jsme kompletní šťastná rodina. Šťastná rodina jen pár měsíců...

„Zlobíte se na mě?“ ptal se náš maličký rváč, sotva za námi zaklaply domovní dveře.

„To víš, že ne, zlato,“ pevně jsem ho objala a zavřela u toho oči, abych se nerozbrečela. Copak se můžu zlobit, že nelže? Pral se za pravdu, na to nemá odvahu ani některý dospělý.

„Ošetřím ti to. Pojď,“ pustila jsem ho ze sevření a chytla za ruku.

„Ale mně už to ošetřila slečna Martinittová a dokonce mě i Johna vzala na ošetřovnu. Bylo to docela fajn, ještě jsem ošetřovnu nikdy neviděl,“ vymanil se mi z ruky a široce se usmíval.

„Snad se kvůli tomu nebudeš prát častěji?“ pokusila jsem se o žert.

„Kdepak, já se nerad peru. Můžu si jít hrát?“

„Nejprve se převleč,“ volala jsem za ním, když dupal do schodů.

Těžce jsem se zvedla z podřepu, ve kterém jsem malého ještě před chvílí tiskla k sobě, a protáhla se. Oči mi bezděky zabloudily k mému muži, který stále stál u vchodových dveří a vypadal, jako by zamrzl na místě.

„Řekni něco, prosím,“ vydechla jsem napjatě.

„Zkazil jsem to, všechno jsem zkazil ještě dřív, než náš společný život vůbec začal.“

Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou a přistoupila k němu. Dříve, než jsem k němu vztáhla ruce, jsem cítila, jak mi jedna zrádná slza sklouzla po tváři. „Najdeme řešení, musíme ho najít.“ Hlavu jsem měla opřenou o jeho hruď, i přesto jsem cítila, jak lehce zavrtěl hlavou. „Tys věděl, že to přijde.“

„Byla to jen otázka času,“ odpověděl stejně, jako když měl maličký krvavou nehodu v den naší svatby.

„Jaké tedy máme možnosti?“ zeptala jsem se, ale vlastně jsem je nechtěla slyšet. Abych ho zastavila, podívala jsem se mu do očí a rychle zavrtěla hlavou. „Máme ještě čas?“ To bylo vlastně jediné, co mě doopravdy zajímalo.

Pomalu přikývl.

„Dobře. Víc zatím vědět nechci,“ zamumlala jsem mu do hrudě a on mě konečně pevně objal.

 

 

 

Život je skutečně plný překvapení. Byla jsem nesmírně vděčná, že tohle je jedno z těch příjemných.

„Možná jsme měli zavolat dopředu, abyste pro nás přijeli mikrobusem,“ chechtal se Emmett, sotva mě pustil ze svého medvědího sevření v letištní hale.

„Jsem si jistý, že zdejší taxislužba bude z dnešní tržby nadšená,“ opáčil Jasper.

„Myslíš, že budou mít tolik vozů?“ ptal se Seth.

„Tohle není Forks, bráško,“ protočila Leah oči.

„Same, prosím tě, pomohl bys mi s taškou?“ obrátila se Sue na svého zetě.

„Mohu ti pomoci já?“ nabídl se můj muž a už držel starou tašku, kterou Sue brávala s sebou, když měla někde přespat.

To mě upozornilo na jeden problém takového překvapení: „Kam vás všechny uložíme?“

„Bello, klid. Už jsem nám všem rezervovala pokoje v hotelu,“ těšila mě Alice.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Přijeli opravdu všichni, které si náš malý oslavenec přál. Tedy až na výjimku, kterou tvořila rodina s jedním malým nemluvnětem, ale jejich přítomnost by nejspíš byla už moc. Vždyť i teď jich všech je deset, když se k tomu odpoledne na oslavě přidají ještě ostatní děti a Thomas, skoro se k nám ani nevejdeme.

 

 

 

Jak se nakonec ukázalo, moje obavy byly zbytečné. Oslava byla v plném proudu a vše se dařilo přesně tak, jak jsme s Edwardem naplánovali.

Rozhlížela jsem se po vyzdobeném domě a s potěšením si prohlížela naše společné dílo. Letos to bylo poprvé, kdy všechno mohlo být naprosto podle mých představ. Ještě loni byla výzdoba ovlivněná mou finanční situací. Už tenkrát se to Edwardovi nelíbilo a nabízel mi, jako vždy, svou pomoc. Odmítla jsem. Zvykla jsem si na svoji samostatnost a nechtěla jsem se cítit jako dlužník. Hovorů na tohle téma jsme vedli mnoho. Poslední byl před naší svatbou, kdy jsem řešila, co všechno budu schopná zaplatit.

„Nemůžeš si mě vzít a zároveň mě odmítat,“ zlobil se na mě tehdy můj snoubenec.

„Ale já tě přeci neodmítám, miluji tě takového, jaký jsi.“

„To není pravda,“ tvrdil zarputile, ale oči mu hrály. Moc jsem tomu nerozuměla.

„Mně přeci nevadí, že jsi upír. Chci si tě vzít.“

„Tak si mě musíš vzít i s mými penězi,“ uzavřel naši diskuzi a ještě dodal: „Nemůžeš mi dát všechno a bránit mi v tom, abych to udělal i já pro tebe.“ Na to skutečně nešlo reagovat jinak než přijetím jeho platby obleku pro našeho mládenečka.

A o našeho syna jde vlastně pořád. Šlo o jeho představy, které jsem se tou výzdobou v den jeho narozenin snažila naplnit. Možná by mu i bylo jedno, kdyby motivem bylo něco jiného než Cat in the Hat, ale chtěli jsme mu jeho nejnovějšího hrdinu dopřát. (Knihu o kočce v klobouku si tolik oblíbil, že ji čte už několik týdnů stále dokola.) Těšil mě nákup všech těch kelímků, talířků, čepiček, frkaček, praporků na jednohubky a ostatních drobností

Náš malý divočák radostně pobíhal od jednoho k druhému a smál se na celé kolo. Byl nadšený, že přišli všichni, které si přál zase vidět. Tu jednu výjimku jsme pro jistotu nejmenovali, takže si snad ani nevzpomněl. Žádné miminko se přeci nevyrovná jeho malé blonďaté Doně, kterou musel každému představit ještě dřív, než přišel na řadu narozeninový dort.

„A ten se dává před příchodem klauna nebo potom?“ ptal se mě můj muž.

„To kdybych věděla, ale mám pocit, že oslavenec by to ocenil oboje nejlépe najednou,“ smála jsem se a zapichovala poslední svíčku do dortu ve tvaru kočičí hlavy v tom příšerném bíločerveném klobouku. Je to jeho oblíbená postavička, ale tvůrci mohli zvolit trošku vkusnější podobu, a tím nemyslím cukráře.

„Vy jste objednali klauna?“ ptal se s dětským nadšením Emmett.

„Možná jsme mohli ušetřit a koupit ti jen červený nos,“ ušklíbl se na něj Edward.

„To by mě určitě bavilo,“ zahýbal můj švagr obočím.

„Jen jestli by to byly žertíky dětem přístupné,“ zpražila ho Rosalie a odvedla z kuchyně.

Edward naaranžoval poslední talíř minihamburgerů a povzdechl si: „Tak tohle taky nemůžu dělat.“

„A co? Nikdo přeci nečeká, že to budeš jíst.“

„Já vím,“ usmál se na mě. „Ale chtěl jsem si zkusit, jaké je to vařit ve velkém,“ podíval se mi upřeně do očí.

Pořád jsem nechápala, proč trvá na tom, že všechno jídlo na oslavu, kromě dortu, chce připravit sám. Teď mi konečně svitlo: „Takže další povolání můžeme škrtnout ze seznamu?“ Smutně pokýval hlavou. „A co profesionální rozsvěcovač svíček? Myslím, že v Indii bys takové zaměstnání jistě našel,“ podávala jsem mu zapalovač. Zdálo se mi to nebo ucuknul?

„Raději to nechám profesionální mamince,“ políbil mě na tvář, popadl talíř s proviantem a namířil si to za rozjařenou mládeží.

To bylo snad poprvé, co odmítl mou prosbu, nebo ne? Ale o nic přeci nejde, prostě zapálím svíčky a budu si pak užívat ta rozzářená očička.

 

 

 

Všichni zpívali Happy Birthday to You a tvářili se spokojeně. Nestranný pozorovatel by si nejspíš ničeho nevšiml, ale bylo tak zřejmé, že Leah se Samem si drží pokud možno co největší odstup od všech Cullenových, pochopitelně myslím těch upířích Cullenových. Na mě a malého se tvářili stejně jako v době, kdy ještě žil Charlie.

Táta by z nás měl radost. Na sklonku svého života se mi často omlouval za to, že jsem pořád sama, jako by za to mohl. Mrzelo ho, že si nedokážu, po zkušenosti s Darenem, nikoho najít. Bál se, že už zůstanu navždy bez muže. Když jsem se spřátelila s Jacobem a  Charlottou, sblížila s Leah a Samem a i se Sethem, doufal, že v nich budu mít jistou oporu.

O prvních dvou je zbytečné přemýšlet, i když pro mě nikdy nepřestanou být vzpomínky na ně sladkobolné. Zato Leah a Sam našemu sedmiletému mladíkovi už nabídli léto v La Push a pochopitelně se to dočkalo nadšené odezvy. A Seth? Bylo na něm vidět, jak je unavený, ale přitom se do všeho zapojoval s obrovskou chutí. Ihned jsem si vzpomněla na náš poslední rozhovor, který jsme vedli ještě před mojí svatbou, o jeho touze po vlastní rodině. Snad bude čas na to, abych se ho zeptala na budoucí paní Clearwaterovou.

„Tady to vypadá, jako by někdo slavil narozeniny,“ ozval se u vchodových dveří podivný hlas. Naprosto skvělé načasování, jen aby děti nenapadalo klauna napadnout nějakým dortovým kouskem. Ale naštěstí šlo o profíka, který si dokázal zcela získat jejich pozornost.

„Díky, Alice,“ obrátila jsem se na svou švagrovou, zatímco si děti užívaly představení návštěvníka s červeným nosem.

„Prosím tě, za co?“

„Žes nás nechala udělat oslavu po svém.“

Zamračila se na mě: „Bylo to sice dost velké sebezapření, ale věděla jsem, že to bude perfektní i beze mě.“ Se smíchem mě objala a já jí radostně děkovala. Nikdy bych nevěřila, že někdy od ní něco takového uslyším.

„Myslím, že máte v současnosti dost jiných starostí na to, aby vám je ještě přidělávala jedna malá upírka,“ pohladila mě po paži.

„Ty to víš?“ přikývla. „A viděla jsi co...“

„Ne,“ skočila mi do řeči. „Sama si mě prosila, ať se ti do budoucnosti nedívám. Navíc, záleží na vašich rozhodnutích. V tomhle případě asi hlavně na tvém.“

„Proč, Edward ti něco řekl?“

„Ani nemusel. Je to složité, ale ať zvolíš jakoukoli variantu, on ji přijme. V tom se na něj můžeš spolehnout.“

„Já vím,“ pronesla jsem smutně a musela ji znovu obejmout. „Díky, Alice.“

 

 

 

„Zvládám skoro všechny otcovské povinnosti, ale Twister sem snad ani nepatří,“ zanadával Thomas tak, že jsem to slyšela jen já, která jsem vedle něj stála. Zrovna jsem dolévala sklenice s limonádou.

„Z Edwarda a jeho rodiny si nic nedělej, oni jsou pořád jako děti,“ smála jsem se. Děti, ty opravdové, se už nějakou dobu venku honily za letounem na dálkové ovládání, ale Emmett, Jasper a Alice pořád řešili, kterou končetinu mají dát na jakou barvu. Můj muž jim dělal soudce, možná proto, aby nemohli podvádět ani ve svých myšlenkách...

„Edward naznačoval, že je mezi vámi nějaký věkový rozdíl, ale když ho vidím, mám dojem, že je puberťák ze střední školy,“ zasmál se Thomas, ale tím mě smích úplně přešel. Při tom krásném a pohodovém odpoledni byla tahle poznámka jako ledová sprcha. Tom se nemohl lépe trefit do černého.

„To dělají jeho sourozenci, Edward s nimi vždycky omládne,“ pokusila jsem se o zdvořilý úsměv a šla pro další limonádu.

„Mami, můžu vzít Johna, Kate a Leonu do pokoje?“ nakoukl malý za mnou do kuchyně.

„A co Dona a ostatní?“

„Ostatní už jdou domů a Dona si povídá se strejdou Sethem,“ pronesl otráveně.

„Se Sethem?“

„Jo, prej chce taky bejt šerif,“ odfrknul si a byl pryč. Že by nám maličký žárlil? Na druhou stranu začínám chápat, proč si Donu oblíbil. Sice je to holčička s dlouhými blonďatými vlásky a modrýma očima jako andělíček, ale nápady má skoro jako kluk.

 

 

 

„Máme poslední noc jen pro sebe,“ zamumlal mi hlas mého muže do ucha a pak se jeho rty otřely něžně o můj spánek. Narážel na to, že od zítřka u nás bude ještě na pár dnů Sue se Sethem, kdežto ostatní se vrací domů, do Forks.

„Oslava ještě neskončila?“

„Pro oslavence asi před minutou, usnul jako nemluvně,“ šeptal mi do kůže, zatímco si jeho rty razily cestu k mým.

„Počkej, ještě dám nádobí do myčky,“ pokusila jsem se ho zastavit, ale marně.

„Udělám to, až budeš spát.“

„Další zkoumání terénu pro možné povolání?“ zeptala jsem se, když mě konečně nechal pořádně popadnout dech.

„Mmm, to je nápad k zamyšlení,“ pevně si mě k sobě přitáhl.

„Ale já mluvila o tom mytí nádobí.“

„Ale já ne...“

 

 

 

Zoufale jsem si přála usnout. Třeba když se otočím na druhý bok, tak se mi to konečně podaří.

Zase nic. Podívala jsem se na budík. Ukazoval dvě hodiny po půlnoci. To je hrůza, zítra budu naprosto nemožná, a to jsme doufala, že Sue a Sethovi ukážeme město.

Povzdechla jsem si, překulila se na záda a otevřela oči.

Jen okrajově jsem vnímala, že Edward odložil knihu a dívá se na mě.

„Nemůžeš spát?“ zeptal se po chvilce váhání.

„Hmm,“ zavrčela jsem nespokojeně. Pořád se mi v hlavě honily události posledních dnů. Hlavně to, jak se maličký popral a jak se Tom zmínil o věku mého muže. Byla to jen nahodilá poznámka, ale při tom všem...

Je přeci jen otázkou času, kdy si lidé všimnou, že Edward nestárne, a pak bychom to stejně nějak museli řešit, ale jak? Odpověď mi hned hučela v uších – stěhování. Cullenovi se často stěhují, aby lidé nezískali podezření o jejich jinakosti. Měli bychom se odstěhovat? Teď, když malý začal chodit do školy a konečně má kamarády? Mám se odstěhovat, sotva jsem si zvykla v nové práci? A co můj doktorát? Musím to všechno tady nechat a začít znovu někde jinde? A až se tam odstěhujeme, jak dlouho tam budeme moct zůstat? Budu se muset stěhovat do konce života a začínat stále znovu? A jsem vůbec schopná začínat stale znovu? A jak dlouho bude takový život fungovat?

„Kolik máme času?“

„Sue máme vyzvednout okolo deváté. Připravím snídani,“ políbil mě na čelo. „Klidně spi.“

Zavrtěla jsem hlavou: „Kolik máme času, než se budeme muset odstěhovat?“

Na vteřinu zatajil dech a pak přiškrceně zašeptal: „Dva až tři roky, možná déle.“ Zhluboka se nadechl, aby sebral sílu pokračovat: „Záleží na okolnostech, na všímavosti okolí. Třeba bychom mohli...“

„Dva až tři roky,“ přemýšlela jsem nahlas, protože dál jsem ho nebyla schopná vnímat. „Neříkal jsi, že tak dlouho jste bydleli na jednou místě? Proto ses přihlásil do třetího ročníku, abyste se po maturitě mohli odstěhovat.“ Najednou mi to došlo a musela jsem se posadit. „Tady bydlíme půl roku. To znamená, že máme necelé dva roky.“

„Lásko, ale to bylo tím, že jsem byl na střední škole. Jako Edův otec to...“

„Dva roky poklidného šťastného života, kdy si náš maličký konečně užívá dětství, školy a přátel, Dony!“ prudce jsem se otočila, abych se podívala do očí svého muže a hledala v nich útěchu.

„Ale nemusí to tak být,“ objal mě a políbil na rameno.

„Nemůžeme mu to vzít. Nemůžeme ho vytrhnout odtud, on je tu šťastný a spokojený. Nemůžeme ho o to všechno připravit,“ zanaříkala jsem a začala cítit své zoufalství i v očích, které se mi zalily slzami.

„Já vím, lásko, já vím. Mrzí mě to a omlouvám se,“ tiskl mě k sobě a slíbával mi slzy s tváří.

„Nesmíme to dovolit. Nemůžeme. Už si toho tolik vytrpěl. My oba...“

„Já vím. Promiň, promiň.“ opakoval hlas vedle mě pořád dokola a já brečela nad tou zoufalou situací, dokud jsem neusnula.

 

 

 

Ani jsem nevěděla, že si míchám svou ranní kávu u kuchyňské linky, protože jsem měla hlavu plnou ponurých myšlenek. Co s malým udělá časté stěhování? Každé dva nebo tři roky si bude muset hledat nové kamarády, zvykat si na novou školu. Jenže vlastně ani to situaci neřeší.

Byli jsme do sebe s Edwardem tak slepě zamilovaní a šťastní, že jsme se ve Forks chovali naprosto nezodpovědně. Malému jsme o upírech nic neřekli, ale on si musí pamatovat, jak je jeho otec rychlý při běhu, jak je silný natolik, že ho dokáže chytit při pádu z útesu. To, že září na slunci, je to nejmenší. A pak to, co se stalo na naší svatbě...

„Lásko, měli bychom jít,“ třel mi paže, aby mě povzbudil.

„Byli jsme tak hloupí a zaslepení,“ otočila jsem se k němu čelem. „Ne, to já byla slepá. Tys to přeci musel všechno tušit. Ty přeci dokážeš myslet rychleji než člověk a na tolik věcí najednou,“ vyčetla jsem mu ostře.

Sklopil hlavu a dal ze mě ruce: „Ano, ale pořád jsem doufal, že to vydrží co nejdéle. Od doby, kdy tě znám, se mi naprosto změnil život a já byl tak šťastný. Šťastný s vámi oběma, až jsem se zapomněl hlídat a choval se přirozeně bez ohledu na následky. Bylo to nezodpovědné a sobecké. Jenže s vámi je tak těžké přetvařovat se.“ Zakryl si oči dlaní, jako by se mohl schovat.

„Všichni jsme sobečtí, ty i já,“ chytila jsem ho za ruku, abych mu viděla do tváře. „Chtěli jsme být hlavně spolu a zapomněli jsme proto na celý svět. To se zamilovaným stává.“

„Tak mi odpouštíš?“ ptal se rozechvěle.

„Nemám co odpouštět, neseme oba stejnou vinu. Není čas na to, abychom si něco vyčítali. Musíme najít řešení.“

„Já vím a už mám připravených několik variant,“ nadechl se a chtěl pokračovat. Jenže já nechtěla.

„Chci si to sama nejprve všechno promyslet a pak taky už musíme jít.“

Odvezli jsme malého do školy a pak spěchali za Sue a Sethem, abychom jim ukázali Hanover. Dartmouth není jediné zajímavé místo našeho města, ale Sue byla zvědavá, kde studuji. Těšila jsem se, že jim ukážeme řadu dalších míst a také se projdeme okolo Connecticut River, jenže naše stará dobrá Sue byla brzy unavená. Proto jsme raději zamířili do nejbližší restaurace.

Sotva jsme dosedli, omluvila se a odešla na toalety.

„Sethe, je hodně nemocná?“ byla moje první nedočkavá otázka.

„Jen bere nějaké léky na srdce, ale spíš je to jen stáří.“

„Třeba by mohl nějak pomoct Carlisle,“ navrhla jsem.

„Ty léky má od něj. Bells, nikdo nemládneme, že?“ usmál se a ještě dodal: „dokonce i upíři nemají takové výhody.“

„Jistě,“ zachmuřil se můj muž. Narážky na věk a čas vůbec nám dnes oběma nedělaly dobře. „Eda chtěl koupit nějakou knížku, nebude vám vadit, když pro ni skočím?“

„Pokud s námi nebudeš obědvat?“ pokusil se Seth žertovat, ale dnes opravdu nebyla ta nejvhodnější doba.

„Přijdeš brzy?“ ptala jsem se svého muže, který se již zvedal k odchodu.

„Obratem,“ políbil mě a odešel.

„Co se s vámi děje? Oba se celé dopoledne tváříte tak hrozně vážně.“

„To je to tak znát?“ Přikývl. „Nechce se mi o tom teď mluvit. Raději povídej co ty? Už jsi našel tu pravou?“

Jeho obličej byl výmluvnější než všechna slova. Nechtěla jsem na něho naléhat, nikdo nemluví rád o svých nezdarech, ale jedna věc by mi nedala klid: „Promiň, že se ptám, ale na naší svatbě jsem měla takový dojem... Víš, ty a Irina?“

Nepatrný úsměv narušil na zlomek okamžiku jeho vážnou tvář, ale pak se ten odměřený, nebo spíš rezignovaný výraz vrátil: „Párkrát jsme se viděli nebo si zavolali, ale to už je nějaký měsíc.“

„Proč?“

„Mám moc práce a ona bydlí daleko,“ najednou ho zajímal víc jídelní lístek než náš rozhovor.

„Sethe,“ chytila jsem ho za předloktí, které měl opřené o stůl. „Ty o ni stojíš?“

„Všichni nemůžou zapomenout na celý svět a vybrat si bezhlavě partnera,“ zvýšil na mě lehce hlas. Ale nemusel pokračovat, abych mu dala pokoj. Bylo mi naprosto jasné, co tím myslí. Vybrat si ke společnému životu bytost, která není člověkem, nese jisté následky.

Pustila jsem jeho ruku a opřela se zády do židle. Nejraději bych se v ní schovala stejně jako dnes ráno Edward do své dlaně. Jenže následkům své volby musíme čelit všichni.

„Promiň, nechtěl jsem na tebe vyjet. Asi to sama nemáš jednoduché, sestřičko, viď?“

„Ani si nedovedeš představit,“ povzdychla jsem si. „Ale ty jsi přeci sám, nemáš syna, o kterého by ses musel starat.“

„Syna nemám, ale sám taky nejsem,“ zavrtěl nesouhlasně hlavu.

„Eh, děti, mám tak hroznou žízeň,“ stěžovala si Sue, sotva dosedla na židli. „Už jste si objednali?“

Jsem vážně největší hlupák na světě. Jak jsem vůbec Sethovi mohla říct něco takového? Nikdo přeci nejsme na světě sám. Já mám syna a on matku a sestru, které ho taky potřebují. A i kdyby je neměl, vždycky tu jsou přátelé nebo kolegové...

 

 

 

Pár dní před narozeninami se večerní rituál našeho malého změnil. Už jsme mu nečetli před spaním my, ale četl si sám. Bylo skoro devět, a proto jsem mu šla jeho nejnovější vášeň ukončit.

„Nechtěl bys číst taky něco jiného než Kocoura v klobouku?“

„Ne, tahle knížka je nejlepší.“

„A co ta kniha, kterou ti koupil táta?“

„Jo, já vím, Narnie. Tom ji koupil Doně a chceme ji číst spolu. Takže ještě počká,“ zamručel a přitom si prohlížel obrázky.

„Máš Toma a Donu hodně rád, viď?“

„Hmm,“ nezvedl oči od knihy.

„Už je moc hodin a jestli nechceš zítra usnout ve škole, měl bys jít spát.“

„Ach jo, tak jo,“ zavřel knihu, podal mi ji a lehl si. „A myslíš, že by Letopisy Narnie bavily i Johna? Dona je sice fajn, ale pořád je to holka.“

„Zeptej se ho a uvidíš,“ dala jsem mu pusu na čelo a srovnala mu přikrývku.

„Zeptám, ale raději nejdřív Dony. Co kdyby jí to vadilo.“

„To bude nejlepší. Dobrou noc, zlato.“

„Dobrou, mami,“ otočil se na bok, zády ke mně.

Je to jen rok, co byl tenhle malý rozumbrada jediným mužem v mém životě. Nic se nezměnilo, je pro mě pořád důležitý, jen je tu ještě můj manžel. Nemůžu říct, že bych chtěla jednoho upřednostňovat před druhým a to se jistě nikdy nezmění. Přesto je tu něco, co jeden z nich má a druhý ne – čas.

Kde se v tom malém človíčku bere taková moudrost. Je mu přeci teprve sedm a už se umí chovat diplomaticky, raději se nejprve zeptá Dony, jestli by jí nevadil Johny při společné četbě. Ano, můj maličký roste a pomalu vyspívá. Skoro bych řekla, že se občas chová moudřeji a odvážněji než leckterý dospělý. Ale pořád je to ještě malý kluk, který potřebuje své dětství.

Vrtěla jsem hlavou nad hovorem se synem snad celou cestu do ložnice. Zbloudilá myšlenka mi našeptávala, že by pro našeho malého spáče nebyl problém lhát. Jenže, co bych to byla za matku, kdybych něco takového vyžadovala po svém dítěti?! Ne, tudy cesta nevede.

Edward má dík nesmrtelnosti času nazbyt, zato maličký má jen jedno dětství v životě. Mojí povinností je zařídit, aby měl dětství co nejspokojenější, aby z něj vyrostl dobrý člověk. Oproti tomu povinnosti manželky znamenají být muži dobrou a věrnou ženou.

Vstoupila jsem do ložnice a zavřela za sebou dveře, když mi to konečně došlo. Pod tíhou toho poznání spojeného s bolestí, kterou to pro nás bude znamenat, jsem se zády opřela o dveře. Kliku jsem ani nebyla schopná pustit, jako by mě mohla od toho všeho zachránit.

„Je ti špatně?“ sevřel mě Edward pevně ve svém náručí, ani jsem ho nepostřehla, jak rychle se přiblížil.

„Ano i ne. Už jsem našla řešení,“ zajíkala jsem se při těch slovech a doufala, že se nezeptá, ale pochopitelně, že musel.

„Jaké?“

Přála jsem si to říct vyrovnaně, ale hlas se mi zlomil: „Musíš nás opustit.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!