Sekce

Galerie

/gallery/pb.jpg

Plány...

Zažila vůbec někdy nějaká žena tak šílenou situaci? Můj manžel mi plánuje budoucnost s jiným mužem!

Byla jsem z toho tak zmatená, nešťastná a zoufalá, že jsem od něj potřebovala pryč. Nenechala jsem ho ani, aby mi to pořádně vysvětlil. Vždyť tohle se ani vysvětlit nedá!

Něco říkal, ale já ho neposlouchala a raději utekla do naší ložnice, kde jsem za sebou zabouchla dveře a v posteli se poddala vzteklému a podvedenému nářku.

Pochopitelně, že to netrvalo dlouho, co se ozvalo klepání na dveře a hlas, který jsem tak milovala, mě žádal, abych ho pustila k sobě. Jenže jsem nebyla vůbec ochotná být v jeho společnosti. Ne, když mě chce zradit takovým podlým způsobem a navíc prosí Setha, aby ho podpořil.

„Lásko, prosím, nech mě to vysvětlit.“

„Jdi pryč, Edwarde. Nechci tě vidět.“ Nejraději bych to ze sebe vykřičela, ale bála jsem se, že bych vzbudila malého a Sue. Už tak bylo s podivem, že ještě spí po mém křiku v obýváku.

„Bello, není to, jak si myslíš. Musíš se mnou mluvit.“

„Ne, nemusím. Jdi pryč!“ Poslední větu jsem přeci jen nechtěně zařvala. Jenže ticho, které po ní následovalo, bylo snad ještě horší.

Odešel? Za dveřmi nebylo nic slyšet, ale to nic neznamenalo. Upíři se pohybují bez hluku a to i bez ohledu, že se kvůli mně snaží chovat jako člověk. Snaží se mi přizpůsobit a tím potlačuje svou přirozenost v tolika ohledech. Musí se stále hlídat, aby se choval jako člověk, a já to beru jako naprostou samozřejmost.

Jsme spolu téměř pořád a on byl vždy tolik pozorný a ohleduplný. Přes mou lidskou pomalost a nedokonalost má se mnou tolik trpělivosti. Možná to je ten důvod, ztratil se mnou trpělivost. Potřebuje být zase sám sebou. Chce jen počkat, než nám vyprší čas, a proto mi začal plánovat budoucnost s Thomasem. Vždyť já si vůbec nedokážu ani představit, jak je to těžké muset se stále hlídat a přizpůsobovat člověku, který není tolik rychlý, odolný a neúnavný jako on, a to naprosto ve všem. A když mluvím o všem, tak tím myslím i náš intimní život. Jak to pro něj musí být náročné, že se musí kontrolovat i v takových chvílích...

Jsem hrozně sobecká a vůbec mu to neulehčuji. Není divu, že už toho má všeho dost. Měla bych být vděčná, že mi dal alespoň těch několik měsíců našeho společného života. Musím si užít čas, který nám ještě zbývá.

Ticho v domě se prohlubovalo a můj výkřik mi dosud rezonoval v uších. Proboha, co když mě poslechl a opravdu odešel?!

Okamžitě jsem vyskočila na nohy, rychlými kroky překonala vzdálenost od postele ke dveřím a prudce jsem otevřela.

S úlevou sem vydechla.

Stál přede mnou a pátravě se na mě díval smutným pohledem.

Bez váhání jsem ho pevně objala a prosebně zašeptala: „Dovol mi užít si zbytek času, který nám zbývá.“

„Miluji tě,“ políbil mě do vlasů.

„Já vím, ale už tě nebaví to stálé omezování,“ povzdechla jsem si a ještě víc se k němu přitiskla.

„Co to povídáš?“ Uchopil mě za paže, aby mě odtáhl od sebe, a podíval se do mých ztrápených očí.

„Nezlobím se.“ Tedy alespoň jsem se o to snažila nebo možná spíš úzkost z jeho frustrace byla silnější. Sama jsem se v sobě pořádně nevyznala, ale jisté bylo, že: „Nedovedu si ani představit, jak pro tebe musí být těžké stále se ovládat a popírat svou přirozenost, a to všechno jen proto, že žiješ se mnou. Chápu, že jsi ztratil trpělivost.“

„Ach, Bello,“ lehce zavrtěl hlavou.

„Každého by to jednou omrzelo,“ pokoušela jsem se přesvědčit spíš sebe než jeho, protože mě on nikdy neomrzí.

„Myslíš, že se mi někdy omrzí pohled na tebe?“ usmál se. „Jde vůbec, aby mě někdy přestala fascinovat tvoje vůně?“ Přivoněl si k mým vlasům. „Můžu se vůbec někdy nabažit dotyku tvé kůže?“ Pohladil mě po tváři svými ledovými prsty a já se zachvěla tak jako vždy, když se mě můj muž dotýká. „Jsi moje žena, ta kterou jsem si vzal a kterou miluji. Nikdy mě nemůže mrzet čas, který s tebou trávím.“

„Tak ale proč?“

„Copak to nechápeš? K povinnostem manžela patří starat se o svou rodinu. Respektuji tvé rozhodnutí a souhlasím s ním, musím vás opustit. Jenže, když to udělám, kdo se o vás postará?“

„Vybral jsi Thomase, aby tě nahradil? Copak nevíš, že jsi nenahraditelný? Neukázala jsem ještě dřív, než jsme se poznali, že se o sebe i malého postarat umím sama?“ Zase jsem se zlobila, ale už ne tak prudce. Jeho obětavost mě dojímala a skoro až děsila.

„Vím, jak jsi silná, jsi neuvěřitelná žena. Ale také vím, jak jste to měli těžké, a nechci dovolit, aby se to jakýmkoli způsobem opakovalo.“

„Edwarde, nesmíš mě opustit navždycky. Slíbil jsi to, jsem tvá manželka. Nemělo by naše manželství být důležitější než všechno ostatní?“

Stiskl mě v náručí a zoufale zašeptal: „Je nejdůležitější na světě, ale hned vedle je jeden malý kluk.“

„Nechci, aby sis myslel, že je pro mě můj syn důležitější než ty.“

„Je to náš syn,“ opravil mě. „A něco takového si nemyslím. Mateřská láska se přeci nemůže porovnávat s tou naší a ani naopak.“

„Takže se vrátíš? Slibuješ?“

„Kdybych byl schopný dostát svému předsevzetí, raději bych tě přesvědčoval o Thomasových přednostech, ale na to jsem příliš velký sobec.“ Na mou prosbu ale neodpověděl.

„Edwarde,“ napomenula jsem ho zoufale.

„Vrátím se do vašich životů, až bude Eda schopný přijmout pravdu, ale když už v nich pro mě nebude místo, pochopím to.“

„To se nikdy nestane.“

 

 

 

Doufala jsem, že půjdu spát, ale byla jsem ze všeho tolik rozčilená, že se mi ani nepodařilo zavřít oči, i když jsem ležela ve své oblíbené pozici s hlavou na jeho hrudi. Začali jsme tedy probírat to, co se nedalo stále odkládat – Edwardův odchod.

„Nevím, kdy bude malý připravený dozvědět se pravdu. Možná, až půjde na střední školu, nebo po maturitě,“ přemýšlela jsem nahlas.

„Až to poznáš, dáš mi vědět a já hned přijedu,“ snažil se mě povzbudit, ale jeho hlas byl napjatý.

„Ještě nevím, jak mu vysvětlím tvou nepřítomnost,“ povzdechla jsem si.

„Na to je snad ještě dost času.“

„Myslíš?“ Podívala jsem se na něj váhavě.

„Jestli se nic nezvrtne, mohl bych s vámi zůstat přinejmenším do konce příštího školního roku nebo možná ještě přes prázdniny.“

„Rok a půl,“ zakňourala jsem nešťastně. Pevněji si mě přitáhl k sobě.

„Je to zoufale krátká doba v porovnání s časem, který budu muset být bez vás.“

„Miláčku, promiň, jsem strašná. Ani jsem nepřemýšlela nad tím, kde budeš po tu dobu ty, a přitom to budeš mít o tolik těžší než já.“

„Proč myslíš?“

„Já se budu starat o malého a snažit se žít pro malého normálně, ale ty...“ zadrhla jsem se. Najednou mi došel další rozměr mojí sebestřednosti. „Budeš sám.“

„Nebudu, vrátím se k rodině a zavzpomínáme na staré časy,“ snažil se mě utěšit, ale to nebylo to, na co jsem narážela.

„Jsem hrozná manželka, tak sobecká. Spoléhám na to, že upíři mají jen jednu lásku na celý život, ale kdybys našel jinou...“ umlčel mě polibkem. Věděl,  kam mířím, a nechtěl to slyšet. Raději si vzal, na co měl jako můj muž právo, dokud mohl, a já víc než ochotně souhlasila. Potřebovala jsem ho také cítit co nejblíže, dokud máme čas.

 

 

 

„Měla bys raději spát. Odvezu je na letiště sám.“

Neměla jsem sílu odmlouvat slovy, ale stejně jsem vstala a oblékla se. Chtěla jsem se se Sue a Sethem rozloučit. Vždyť, kdy je zase uvidím?

Můj nevlastní bratr se na Edwarda zlobil za jeho nápad s Thomasem. Manželství pro něj bylo důležitější než všechno kolem. Kdyby na mně neviděl, že jsem probděla skoro celou noc, asi by do mě hučel, ať raději přesvědčím syna ke lži. Nedovedl pochopit, jak můžeme souhlasit s dočasným rozloučením.

Nezlobila jsem se na něj. Taky udělal něco, co jsem nedovedla pochopit. Rozešel se s Irinou, i když o ni stojí, a to jen kvůli nějakým hloupým předsudkům. Nebyl to zrovna on, kdo se za to vysmíval Jacobovi? Ale každý máme své názory a ani já nejsem zrovna příkladem dokonalosti, abych mu mohla domlouvat.

Snídaně i cesta proběhla téměř v tichosti. I Sue po pár opakovaných dotazech pochopila, že dnes ráno se mnou nebude konverzace zrovna nejlepší. Nechápu to, na vysoké mi probdělá noc tolik potíží nedělala.

Na letišti mě pevně objala a důrazně mi řekla do očí (aby měla jistotu, že ji vnímám): „Já i Charlie jsme ti vždycky věřili. Vy dobře víte, co děláte, viď?“

„Snažíme se,“ zamumlala jsem, ale měla jsem dojem, že mi nerozuměla.

„Mami, musíme jít,“ vyrušil nás Seth. „Bells, ty víš, co si o tom myslím, ale kdybyste něco potřebovali, jsem tu.“

„Díky.“ Vděčně jsem ho objala a pak se odpotácela k pevnému podepření svého muže.

„To ale neplatí pro tu tvojí zvrhlou nabídku a ani nikdy platit nebude. Leda, že by to Bella sama chtěla,“ podotkl ještě ostře Seth na adresu mého muže a pak  uchopil udivenou Sue za loket a začal ji odvádět k turniketu. Nepochybovala jsem, že se Sue o všem dozví během letu, ale nemyslím si, že by to na situaci něco změnilo. Přesto od nočního hovoru se Sethem k jedné změně došlo, nebo snad ne?

„Tys mu to neřekl?“ zeptala jsem se Edwarda.

„A co?“

„To že se vrátíš.“

„Nepřišlo mi to podstatné.“ Málem jsem se zajíkla. Vrátí se, o jeho daném slovu nepochybuji, ale čeká, že já už nebudu s ním chtít být. Snad jen únava mi zabránila, abych na něj nezačala křičet.

 

 

 

„Mamííí,“ ozvalo se kdesi v dálce. Jenže mně se ještě vůbec nechtělo otevřít oči.

Známé dupání po schodech následoval smířlivý hlas mého muže.

„Jsem vzhůru,“ zachroptěla jsem.

Dusot na chodbě maličký zakončil rozražením dveří naší ložnice: „Táta říkal, že ještě spíš.“ Radostně ke mně skočil do postele, ale najednou se na mě zadíval takovým zvláštním vážným výrazem. „Maminko, nejsi nemocná, že ne?“

„Jak tě to jen napadlo, broučku?“

„Protože ve dne nikdy nespíš.“ Zkoumavě si mě prohlížel. Ten pohled jsem znala, stejný mi často věnoval i můj táta, když se mu na mně něco nezdálo. Musela jsem ho obejmout.

„Jen jsem v noci špatně spala.“

Vytrhl se mi z náruče a skočil z postele: „Tak vstávej, půjdeme ven.“

 

 

 

Čas se nezastavil, i když bych si to tolik přála. První dny mi připadalo, že stále čekám na vybuchnutí bomby v podobě nějakého prozrazení rodinného tajemství spolužákům našeho malého rošťáka. Kdyby třeba jen řekl, že s námi Edward nikdy nejí nebo jak ho chytal pod skalním převisem, následovalo by rychlé rozloučení na několik let. Ale zdálo se, že to se stát nemá, a pokud, tak ne hned.

Mezitím Donu pustili z nemocnice a sotva začala chodit do školy, Thomas musel na pracovní cestu. Byla jsem ráda, že ho neuvidíme, a skoro jsem si přála, aby se už nevrátil. To mě ale pokaždé přešlo, když jsem viděla nešťastný výraz Dony při večerním odchodu domů. Nikdy se netěšila k matce. Sice o ní nikdy nemluvila, ale začínala jsem tušit, že s ní nebude mít lehký život. Vlastně jsem docela začala být zvědavá na okolnosti rozvodu jejích rodičů. Dokonce jsem se na to ptala Edwarda, ale on mi odmítl cokoli říct. Pochopitelně, že něco věděl. Tom měl vždy dost výmluvný výraz, když přišla řeč na jeho bývalou ženu, ale můj vždy ohleduplný manžel trval na tom, ať se ho zeptám sama. To jsem si pochopitelně zakázala. Nechci se s Thomasem vidět nebo s ním mluvit. Sice ještě vůbec nevím, jak to udělám, až zase bude Donu vyzvedávat, ale potřebuji dát Edwardovi jasně najevo, že mu jeho absurdní plán nemůže v žádném případě vyjít.

Chtěla jsem udělat i další opatření, jako odložit doktorát na dobu Edwardovy nepřítomnosti a odejít z práce. Důvodem byla snaha věnovat co nejvíce času mé drahé polovičce. Věděla jsem, že mu nemůžu dopředu nic vynahradit. Byl to nesmysl, ale nevěděla jsem, jak jinak mu dát najevo, jak moc je pro mě důležitý. Jenže Edward mi obojí vymluvil a navíc prokoukl, že k odchodu z místa mám i jiný důvod než mu být více nablízku.

„Takže v čem je problém?“ naléhal na mě, když jsem se snažila všemožně argumentovat, že moje milovaná práce pro mě už není důležitá.

„Od valentýnského večírku se ke mně Diana chová hrozně divně,“ zabručela jsem a předstírala, jak mě najednou hrozně zajímá kreslená pohádka, kterou sledoval maličký. Nechtělo se mi to dál rozebírat, ale bylo mi jasné, že o to víc probudím Edwardovu zvědavost.

„Co znamená divně?“

„Mám víc práce a... Jak to jen říct?“ Věděla jsem přesně, jak to říct, jenže jsem nechtěla, aby to nějak řešil.

„Bello?“ Neoklamala jsem ho. Věděl, že mu to tajím.

„Zasedla si na mě a já netuším proč,“ odsekla jsem mu. Vadilo mi, když ze mě něco páčil.

„To bude asi moje vina,“ podíval se na mě provinile.

„To je nesmysl, jak by mohla?“

Trochu si povzdechl: „Byl jsem za ní druhý den po večírku.“

„Proč?“ vyštěkla jsem. „A proč jsi mi to neřekl?“ Že by si s ní něco začal? To snad ne!

„Vadilo mi, že se trápíš kvůli jejímu chování. Nechtěl jsem, abys měla důvod k žárlivosti, a tak jsem ji navštívil v její kanceláři a dal jí lehce pocítit, jakou podobu může mít upíří náklonnost. Omlouvám se, mohlo mě napadnout, že svůj strach otočí ve vztek proti tobě.“

„Cože?“ vykulila jsem na něj oči. Chvíli mi trvalo, než mi došel význam toho, co řekl. Ani jsem si nechtěla představovat, co mohla znamenat podoba upíří náklonnosti. Jedinkrát jsem viděla Edwardovu přirozenost, jeho vyceněné zuby a vrčení. Tenkrát to bylo na obranu našeho syna a i tak působil děsivě. Co teprve, když to chtěl použít na někoho jako zbraň! Mráz mi přešel po zádech, což jeho pozornosti pochopitelně nemohlo uniknout.

„Nikdy bych jí neublížil,“ řekl naléhavě.

„Já vím.“

„Vadí ti to?“

„Ani nevím,“ pokrčila jsem rameny. „Jen ty následky nejsou moc příjemné.“

„Promluvím s ní,“ nabídl.

„Prosím tě, ne. Jednou to už stačilo. Vážím si toho, cos pro mě chtěl udělat, ale jak vidíš, asi to nebylo zrovna nejlepší řešení. Nemůžeš mě pořád přede vším chránit. I nepříjemné pocity, jako žárlivost, prostě patří k životu a není ani ve tvé moci, abys tomu předešel.“

„Dobrá,“ pronesl smířlivě.

„Edwarde, ani jiným věcem nemůžeš v budoucnosti předcházet.“ Věděl kam tím mířím. Často podněcoval mou zvědavost ohledně Dony a jejího otce, ale nikdy mi neřekl nic konkrétního a jen stále opakoval, ať se ptám Thomase. Přišlo mi, že bez ohledu na svůj slib chce docílit, abych se s Tomem sblížila. Štvalo mě to, ale nešlo s tím nic dělat kromě pevného odmítání.

 

 

 

„A viděli jste ten odpal?“ ptal se nás maličký po příchodu domů. „To bylo něco, že jo?“

„Byl jsi úžasný,“ zhodnotila jsem.

„To místo v týmu si stoprocentně zasloužíš,“ podrbal ho Edward ve vlasech a náš synek se zašklebil.  Díky dnešnímu zápasu byl vybrán do baseballového výběrového týmu a najednou se tváří hrozně dospěle. Přišlo mi to legrační, ale byl to jeho den, tak jsem to nechtěla nijak zlehčovat. I když to nebyla úplně pravda, dnešek nebyl jen dnem našeho malého sportovce, protože dnes má Charlie výročí. Pořád jsem se to snažila potlačit, ale když jsme přišli domů a moji muži zmizeli po schodech nahoru, neubránila jsem se pohledu na tátovu fotografii.

Nemluvila jsem sice o tom, ale chyběl mi. Vždyť dokud jsem nepoznala Edwarda, byl Charlie jediný, na koho jsem se mohla vždycky spolehnout. Táta byl jediný, kdo tušil okolnosti, za jakých přišel můj maličký na svět. To on za mnou přijel, aby seděl u mého lůžka, když jsem o dosud nenarozeného Edwarda málem přišla. Vzal si mě k sobě a pomohl mi starat se o to křičící bezbranné stvoření. Jen díky tátově podpoře jsem byla schopná, při tom všem, dálkově dokončit studia a nastoupit na forkskou střední školu.

To já byla příčinou odkladu jeho svatby se Sue. Nikdy mi to neřekl, to až Leah mi prozradila, že se chtěli brát už dřív. Jenže když jsem otěhotněla, táta se od Sue odstěhoval do svého starého domu, aby mi pomohl, a čekal, až se postavím na vlastní nohy. Kolik trpělivosti musela Sue mít, když na něj čekala pět let. Až když jsem dostala svou první výplatu a táta viděl, že už dokážu skloubit práci i malého, požádal Sue znovu o ruku.

Pět let čekání... Budu muset taky čekat tak dlouho, než se bude k nám moct Edward vrátit? Pomyšlení, že by ta doba snad musela být ještě delší, bylo nesnesitelné.

„Ach, tati!“ vzdychla jsem. „Kdybys tu byl, bylo by všechno jednodušší,“ mluvila jsem k fotografii mého otce a brala ji přitom do ruky z římsy nad krbem. Prstem jsem ho pohladila po tváři a pak si hřbetem ruky setřela slzu.

„Maminko, co se stalo?“ přiběhl ke mně můj zvědavý uličník.

„Nic, jen se mi zastesklo po dědečkovi. Dnes je to rok, co zemřel.“ Pohladila jsem malého po vlasech a on mě pevně objal.

„Taky mi chybí,“ řekl potichoučku. Styděl se projevit smutek, jako by byl dospělý muž.

„Co kdybychom pro něj zapálili svíčku? Podej mi ji, je v šuplíku ve skříňce u schodů,“ instruovala jsem ho a sama došla do kuchyně pro zapalovač. O chvilku později jsme se zase sešli u krbu a já zapálila u Charlieho fotky svíčku.

Oba jsem mlčky sledovali její plamínek.

„Vypadá jako ty svíčky na mém dortu,“ vzpomněl si maličký na svou narozeninovou oslavu.

„Ale těch bylo trochu víc,“ ozval se od dveří Edward.

„To je fakt. Mně je už sedm.“ Pak se zamyslel a dodal: „Ale děda umřel před rokem, takže má v nebi teprve první narozeniny.“

„Ale tak to není, zlatíčko. Za mrtvé se vždy rozsvěcí jen jedna svíčka. Jako vzpomínka,“ pokusila jsem se mu to vysvětlit.

„Hmm,“ zabručel a pak se otočil k mému muži, který nezvykle dlouho postával daleko od nás: „Tati a kdy máš vlastně narozeniny ty?“

„Já je neslavím,“ odpověděl Edward.

„Proč ne? Každý snad slaví narozeniny. Je to prima, oslava, dárky a tak,“ divil se maličký.

„Já je přeci taky neslavila, vzpomínáš?“ pokoušela jsem se Edwarda zachránit.

„Jo, ale to jsi byla nemocná a smutná,“ zamračil se na mě. „Jenže táta má vždycky dobrou náladu. Tak proč je neslaví?“

„Neměl jsem s kým je slavit, ale s vámi si to nemůžu nechat ujít. Jen budeš muset počkat do června,“ přistoupil k nám konečně můj muž. Ve skutečnosti své narozeniny neslavil od doby, kdy se stal upírem, stejně jako ostatní Cullenovi. Považovali to za cosi nepatřičného v jejich nové existenci, ve které se nemění a nestárnou. Loni jsme tuhle otázku už jednou řešili. Chtěla jsem slavit narozeniny svého snoubence, ale měl silný argument, na který jsem neměla odpověď: „Mám slavit další rok věčnosti, která mě od tebe vzdaluje?“

Nakonec jsme se domluvili, že Edwardovy narozeniny pojedeme oslavit k jeho rodině do Forks. Cullenovi se totiž budou zase stěhovat a oslava by se tak mohla zároveň stát i rozlučkou s jejich domovem, ve kterém jsme se poznali.

 

 

 

Nevím, jestli to bylo postupujícím jarem nebo se náš maličký stává gentlemanem se vším všudy, ale když mi řekl, k čemu se od Dony nechal přemluvit, neměla jsem moc radost. Pochopitelně jsem si to nechala pro sebe. Přeci jim to nebudu kazit. Navíc, když Edward souhlasil...

S blížícím se koncem roku začaly ve školách přípravy na závěrečné akademie. Slečna Matinittová nechala děti vybrat, jak by se chtěly prezentovat. Jen Johny si s tím prý nevěděl rady, a tak mu poradila recitaci nějaké básničky. Zato Dona měla, co se týkalo jejího vystoupení, naprosto jasno. Rozhodla se, že s naším synkem bude zpívat O McDonald Had a Farm, a Edward je bude doprovázet. Stačilo, když to u nás zkoušeli, a vstávaly mi z toho vlasy na hlavě. Copak zpěvačka a klavírista, ti působili téměř profesionálně, ale můj maličký nikdy ve zpěvu zrovna nevynikal.

Když jsem pak o měsíc později seděla na svém místě mezi ostatními rodiči, pořád jsem si opakovala, že přeci o nic nejde, je to jen školní vystoupení, kde se s nějakým nepodařeným číslem přece musí počítat. Nervózně jsem se rozhlédla po publiku. Z neklidu mě vyrušil pohled na jedna povědomá mužská záda s tmavými vlasy. Dřív, než mi došlo, o koho jde, nastoupila moje očekávaná trojice a spustila svou jedinečnou produkci.

S úlevou jsem vydechla, když se zase jednou ukázala neuvěřitelná prozíravost mého muže, který statečně doprovázel Donin zpěv, zatímco náš maličký komik napodoboval zvířata podle patřičné sloky. Všichni se srdečně smáli a potlesk, který následoval, byl naprosto nadšený.

 

 

 

„Mami, mami!“ volal na mě zvířecí muž, jak mého synka označila konferenciérka, sotva jsem ho zahlédla na chodbě po skončení akademie.

„Tatííí!““ ozval se vzápětí radostný jekot Dony, která se rozběhla davem a skočila do náruče muže, který stál těsně za mnou.

Thomas se vrátil, došlo mi a najednou jsem ztuhla.

„Mami, jak se ti to líbilo?“ Domáhal se maličký mé pozornosti, což mě rychle probralo.

„Byli jste ohromní, zlato.“ Objala jsem ho a pak se přitiskla k Edwardovi. „Moc ti to na pódiu slušelo. Škoda, že jsi tak tvrdohlavý a chceš si hrát raději po svém. Byla bych tvá věrná fanynka.“ Narážela jsem na jednu z Edwardových snah o sehnání nějakého místa. Je to pár týdnů, co hledali klavíristu do jedné místní restaurace. Edward se hned přihlásil a majitel podniku byl nadšený. Problém byl v tom, že můj muž raději hrál svoje nebo převzaté skladby ve vlastních úpravách. Pochopitelně, s upíří dovedností mohl i Bachova preludia hrát složitěji než kdejaký klavírní mistr. Jenže majitel restaurace trval na výběru svých oblíbených skladeb, které měl hrát stále dokola. To bylo pro Edwarda po týdnu naprosto nesnesitelné. Takže další pokus o volbu povolání nebyl úspěšný.

Můj muž mě políbil na čelo a pak se podíval za mě: „Thomasi, jak se ti dařily obchody?“

„Edwarde, Bello,“ vítal nás Tom srdečně. Postavil Donu na nohy, aby si s námi mohl potřást rukou „Tak rád vás zase vidím. Musel jsem dohnat, co jsem odložil kvůli Donině nemoci, ale v létě jí to zase budu moct vynahradit.“

„Tati, pojedeme do Disneylandu?“ oslovila ho jeho dcera.

„Dono,“ zavolala na blonďatou holčičku její matka stojící kus od nás. Dona sklopila hlavičku, když k nám žena, mající stejnou barvu vlasů jako ona, došla. „Tak konečně ses vrátil,“ řekla Tomova bývalá manželka vyčítavě. „Už jsem si myslela, že dnes nepřijdeš.“

„To bych Doně nemohl udělat,“ usmál se na svou dceru.

„Ahoj Keren,“ pozdravila jsem, abych trochu uvolnila napjatou atmosféru, a můj muž mě  následoval.

Věnovala nám strojený úsměv. „Bylo to hezké představení. Škoda jen, že to byla víc šaškárna než umění.“

„Tobě se to nelíbilo?“ zeptala se jí její dcera smutně.

„Pojď se mnou. Rozloučíme se s paní učitelkou a pak půjdeme.“ Chytila Donu za ruku. „Hezký večer,“ dodala, aniž by k nám zvedla hlavu.

„Omlouvám se za ni,“ začal Tom.

„Není se za co omlouvat,“ uklidňoval ho Edward. „Navíc, ty jsi ten poslední, kdo se má za co omlouvat.“

„Jak to myslela s tou šaškárnou, mami?“ divil se náš maličký. Honem jsem potřebovala odvést jeho pozornost jinam, aby se zbytečně netrápil tou jedovatou poznámkou.

„Co kdybychom zašli do cukrárny?“ navrhla jsem.

„Super! A Dona s Tomem půjdou taky?“

„To bohužel nepůjde. Slíbil jsem Keren, že společně zajdeme na večeři a probereme plány na léto.“

„Ach jó,“ zafuněl malý nesouhlasně.

„Takže Dona bude v létě s tebou?“ zeptal se Edward.

„Doufám,“ povzdechl si starostlivý rozvedený otec. „Snad mi to práce umožní. Co já bych dal za jiné zaměstnání. Nechci být pořád pryč, když vím, že se o ni Keren vůbec nestará. Nebýt vás, měla by asi velmi smutné dny.“

„Hledáš jinou práci?“ ptal se můj muž zaujatě a já ho měla chuť kopnout. Co je mu do Tomových starostí? Měli bychom raději už jít, ale nechtěla jsem být nespolečenská.

„Rád bych, ale je to těžké.“

„To mi povídej. A co v létě podniknete, třeba byste mohli jet s námi do Londýna? Moje rodina se tam bude stěhovat.“

Nechtělo se mi věřit, že to Edward skutečně nabízí. Vůbec o tom se mnou nemluvil, že by Dona se svým otcem jeli s námi ke Cullenovým. Copak se zbláznil? Další dva lidé v rodině upírů nejsou ten nejlepší nápad a navíc mi vadilo, že bych měla trávit s Thomasem dovolenou.

„Díky za pozvání, ale červenec jsme plánovali strávit u mých rodičů v Bostonu a pak taky snad Disneyland. Ještě nevím, jestli se mi podaří mít tolik volna.“

„To nevadí, i my máme své plány na celé léto,“ pronesla jsem popuzeně, až jsem sama byla překvapená, jak můj hlas zní odměřeně.

„Tati, já už mám hlad,“ zakňoural náš malý otesánek.

„Jistě, nechci vás zdržovat. Určitě si ještě zavoláme,“ začal se s námi Tom rozpačitě loučit.

 

 

 

„Co to bylo?“ vyjela jsem na svého muže, sotva jsme se dostali z přeplněné školní chodby.

„Eda rád tráví čas s Donou, tak mě napadlo, že by s námi mohli strávit léto.“

„Nech toho. Nevěřím, že to byl jediný důvod.“

„Bello, já...“

„Pojďte už,“ přerušil nás náš synek otráveně.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

HMR

10)  HMR (28.10.2014 00:13)

Rowana

9)  Rowana (16.04.2014 18:49)

Člověku se v hlavě urodí představa o tom, co si druzí myslí nebo jak se cítí a kolikrát dokáže být natolik přesvědčivý, že sám sobě tu představu uvěří jako nezpochybnitelnou pravdu. Když se to ten druhý náhodou dozví, nestačí se kolikrát divit, co že by si to vlastně měl myslet nebo jak že by se to vlastně měl cítit.
Pod venkovní fasádou poklidného rodinného života se vzdouvá velmi nepříjemná nejistota, které se asi hned tak nezbaví. Tak jak to Bella popisuje, se celá situace jeví jako špatně časovaná bomba. Nejspíš vybuchne, jen nikdo nedokáže přesně odhadnout kdy.
Moc pěkná kapitolka, díky.

emam

8)  emam (17.03.2014 22:02)

DopeStars, až tak? To mám hroznou radost a snad si tvé nadšení udržím i nadále.
Holky, vy jste samá teorie, ale nic nenaznačíte. Nemusíte se bát, že byste ovlivnily děj, ten je dávno vymyšený, jen se občas divím v jaké podobě vylézá na svět
Helo, díky za tvé věrné komentáře a stálou naději
Všem, vám moc děkuji, že mi tu necháváte povzbudivá slova nebo alespoň obrázky

7)  hela (16.03.2014 16:57)

chjoo krásná kapitola a já stále doufám, že Edward odejít nebude muset a bude hezý konec

6)  danje (15.03.2014 09:59)

SestraTwilly

5)  SestraTwilly (14.03.2014 21:44)

Prekážky a samé prekážky...niektoré však vyrába Edward sám.Tiež mám svoju teóriu,ale neviem či sa nemýlim.No uvidíme...nejako sa to veľmi komplikuje.Pekná kapitolka Ema.:)

4)  Lucka (14.03.2014 19:44)

skvělá kapitola

3)  Seb (14.03.2014 19:23)

Díky za další díl, taky mám jednu teorii a jsem zvědavá, jestli se vyplní.

Kate

2)  Kate (14.03.2014 17:57)

Miluju ty jejich dospělé rozhovory! Ale nelíbí se mi, že by měl Edward odejít. I když rok a půl je ještě hodně dlouhá doba, aby se toho hodně stalo. A ta Keren je fakt kráva! Vystoupení bylo super. Krásná kapitola, děkuju! A mám takovou teorii, no, uvidíme. ;)

DopeStars

1)  DopeStars (14.03.2014 15:50)

Konečne ďalšia časť!! Zbožňujem túto poviedku!
Som teraz veľmi zvedavá, ako to len celé nakoniec dopadne! :)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek