Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/okovy%20du%C5%A1e.jpg

Zajímá vás, jak se Marcus seznámil s Didymé?

A co je zač ta dívka, jejíž tvář ho tak šokovala?

Co když Edward nebyl prvním "dítětem" Cullenových?

Bude se i tato kapitola malinko líbit? Mohu jen doufat...

2. Co je zač?

 

Tenhle ostrov byl podivný. Vyzařovala z něj síla a zdejší obyvatelstvo bylo plné pověr a uctívalo podivné rozmanité bohy. Zatím nebyl hustě osídlen a bojůvky mezi místními náčelníky kmenů, byly na denním pořádku. Neměl v úmyslu sem vůbec chodit, ale něco ho sem táhlo. To nutkání nedokázal vysvětlit. Už byl ze Sídla dlouho. Bratři se určitě vrátili. Tyhle jejich výjezdy nebyly moc bezpečné, ale pokud chtěli jejich svět rozšířit, bylo nutné vyhledat jedince jejich druhu a seznámit je s novým stavem věcí. S vládnoucí rodinou. Ještě před sto lety se setkával s údivem a vzdorem. Nyní už je jejich pověst předcházela a to i daleko na severu mezi těmi barbary.

Nenápadně se zadíval na muže, jež poslušně kráčel uvnitř jejich malé skupiny. Bude se jim hodit. Zatím jako novorozený nezvládal své pudy, ale vojáci ho dokázali umravnit.

Hlavně Zoran byl pro získávání novorozených k nezaplacení. Jeho schopnost potlačit v nich jejich vůli a vnutit jim tu svou, se hodila i v jiných situacích.

Zastavili se nedaleko malé osady. Nelovili již týden a všichni měli hrdla rozpálená doběla. Dal pokyn a celá skupina se změnila na rozmazanou šmouhu. Jen několik poděšených výkřiků prořízlo noc. Za chvíli bylo po všem. Uklidit po sobě byla otázka pár okamžiků.

 

Byl příjemně nasycený a uvažoval, zda nemá dát pokyn k návratu. Jenže ten jeho pocit byl neodbytný a on si již dávno navykl své instinkty poslouchat.

Vyrazili. Nikdo se ho neptal na důvod, ani cíl cesty. Ty by si prostě nedovolili. On byl vládce a oni ho poslouchali na slovo. Už přes dvěstě let.

Zvýšil rychlost. Nyní uháněli noční krajinou jako skupina duchů. Lidské oko by je nezahlédlo.

Najednou ho něco zastavilo. Přímo cítil, že z okolí sálá podivná síla. A potom k nim vítr donesl závan lidské vůně a následně i hlahol nějakého shromáždění. Byli ještě daleko, člověk by rozhodně nic nevnímal, ale pro upíří smysly to byla vzdálenost zanedbatelná.

Věděl, že to, co ho sem táhlo, je u těch lidí. Vybral si jednoho člena gardy a ostatním dal pokyn, aby zde počkali. Čím blíže byli tomu hlaholu, tím jasnější bylo, že je zde na tuto noční hodinu nezvykle živo. Zajímalo ho, co se to tu děje.

Měsíc byl v úplňku a vrhal na celé prostranství stříbrnou záři. Od úpatí do kopce stoupali v řadě za sebou lidé a tvořili tak přízračný obrazec kroutícího se hada. Všichni byli v tmavém oblečení. A potom se v té tmavé směsici těl objevila bílá skvrna.

Pro jeho zrak nebylo těžké odhalit, že se jedná o ženu oblečenou do bílé řízy s plachetkou přes hlavu.

Celé to procesí mířilo na rozlehlý palouk, kde v podivném seskupení stály obří monolity.

Něco podobného už na svých cestách viděl, ale vždy se jednalo o samostatné kameny, ne seskupení.

Pokynul vojákovi, aby zde zůstal a vmísil se mezi tmavě oblečené procesí. On měl na sobě dlouhý černý plášť a kapuce bezpečně skrývala jeho rudé oči.

Lidé začali zpívat. Monotonní hlasy klesaly a stoupaly v podivných modlitbách.

Když vešli na prostranství ohraničené kameny, musel ocenit atmosféru, která zde panovala.

Příkop, který celou stavbu obklopoval, byl přemostěn několika břevny, po nichž průvod vešel dovnitř. Mohutné monolity, tvořily vnější kruh. Vždy na dva, byl vodorovně položen další kamenný bok. Vnitřní kruh byl sestaven z menších kusů. Uprostřed stavby se nacházely nižší kameny, tvořící tvar protilehlých podkov. Procesí se rozdělilo na dva proudy a seřadilo podél těchto podkov.

Muž, který je všechny vedl, pokynul dvěma svým pomocníkům, jež mezi sebou drželi ženu. Až nyní si Marcus uvědomil, že uprostřed prostranství je velký, plochý kamenný blok, vybavený několika drážkami. Zpěv začal být podivně rytmický a lidé se dostávali do transu. Muži položili ženu na kámen a připoutali jí ruce a nohy k zapuštěným okovům. Vůdce přistoupil k ženě a jedním rychlým pohybem z ní strhl oblečení. Nyní ležela na studeném kameni úplně nahá.

Marcus tušil, že je svědkem jakého si obřadu, který pro tu dívku – musela to být mladá dívka, její tělo bylo věkem nedotčené - nedopadne nejlépe.

Udivilo ho, že leží zcela klidně a bez hnutí. Kdyby nedýchala, vypadala by jako mrtvá. Napadlo ho, že bude něčím omámená. Stále měla zahalenou hlavu.

Zpěv nyní začal gradovat. Měsíc na své cestě vystoupil přímo nad jejich hlavy a dokonale osvětloval celý výjev.

Vůdce zalovil ve svém rouchu a za zvuku zpěvů, zvedl ruce nad hlavu. Měsíční záře se odrazila od velké, zakřivené dýky.

Skoro tanečními kroky obcházel oltář, přesnými řezy na rukou a nohou, způsobil dívce drobné krvácení.

Marcus strnul. Vůně její krve ho dráždila. Kdyby neměl staletí zkušenností, vrhl by se na ni. Ale to nebylo vše, co mu vadilo.

Něco nebylo v pořádku. Něco se mu nelíbilo. A hodně.

To něco, byl jasný osud té dívky. Nelíbilo se mu, že její nahé tělo je vystaveno pohledům celého shromáždění. Nelíbilo se mu, že ji ten chlap ubližuje a už vůbec se mu nelíbilo, že se mu to nelíbí.

Co mu u všech upírů bylo do nějakých lidských rituálů? Proč má potřebu tam skočit, sebrat holku a ještě tomu chlapovi zlomit vaz?

Zatím co se probíral ve svých pocitech, krev z ran na těle té dívky pomaličku stékala kamennými kanálky do připravených nádob. Vůdce jí náhle strhl plachetku z hlavy a Marcusovi se málem podlomila kolena.

Záplava dlouhých, plavých vlasů, se rozlila po oltáři, jako stříbrná řeka. Jemný, skoro dětský obličej, byl andělsky půvabný. Modré oči, doširoka otevřené, měla prázdné a skoro bez života, stejně jako tvář, na které byla maska strnulosti.

Marcus na ni zíral jako u vytržení. Tohle byl ten důvod. Celá jeho bytost na něj křičela, že ona je to něco, co ho sem táhlo přes celý kontinent. Byl tak zabrán do svých zmatených pocitů, že si nevšiml vůdce, který si klekl mezi její doširoka roztažené nohy.

Z roucha vylovil jakousi malou nádobku, otevřel zátku a přiložil ji k nosu té dívky. Trvalo to pár vteřin. Její oči pozbyly prázdného výrazu a obličej se zkroutil do bolestivé grimasy.

A ve stejný okamžik, kdy se probrala a pochopila kde je, se vůdcovo tělo jedním pohybem tvrdě ponořilo do jejího.

Bolestný výkřik se zařízl do monotónně zpívajících hlasů, jako falešný tón z flétny. Jakmile její panenská krev potřísnila obětní oltář, vůdce stále ještě ponořen do jejího lůna, zdvihl ruku s dýkou a zamířil na její srdce.

Marcus nepřemýšlel.

Jako poryv vichřice se mihl a strhl ho z jejího těla. Na zem dopadl již mrtvý, se zlomeným vazem. Pouta pod jeho silou povolila během vteřiny a pak byli pryč. Shromáždění stále zpívalo, ponořeno do svého vytržení.

Až když byl téměř z dohledu té děsivé stavby, zaslechl první poplašný výkřik.

Opatrně svíral tu křehkou bytost v náručí a nechával si zaplavit ohněm hrdlo. Její krev stékající z mělkých ran ho dráždila k nesnesení. Zastavil v bezpečné vzdálenosti a pohlédl jí do obličeje.

Neplakala.

Ty rány po dýce i nedávné hrubé násilí na jejím těle ji musely bolet, ale ona neplakala.

Upírala svůj pohled do jeho rudých očí a na tváři měla jen údiv a odevzdanost.

Jak se jmenuješ?“ zeptal se latinsky.

Jen nakrčila obočí a zavrtěla se mu v náručí.

Zkusil tedy keltské nářečí.

Jaké je tvé jméno?“

Prudce se nadechla a ze rtů jí splynulo jediné slovo: „Didymé.“ Pak vztáhla ruku a položila mu ji na tvář.

Zachránil jsi mne. Sebral jsi mne bohům a mí lidé budou mít neúrodu a nedostatek,“ usmála se a pak pokračovala. „Jsem ráda, že jsi mne zachránil, ještě nechci odejít ze světa živých.“ Pak se maličko zamračila. „Kdo jsi? Jsi démon, nebo bůh? Máš rudé oči a pohybuješ se jako vítr.“

Jmenuji se Marcus. Jsem vládce nesmrtelných a jestli chceš, dám nesmrtelnost i tobě.“

Při své řeči ji pohladil po vlasech a s úžasem nechal protékat ty jemné prameny mezi prsty. Cítil se s ní tak... nedokázal to popsat, ale věděl, že se jí nechce vzdát, nikdy.

Pak zaslechl její tichý hlas.

Ano, dej mi prosím nesmrtelnost, dej mi věčnost po svém boku.“

Velice opatrně si ji přivinul pevněji do náručí a něžně odhrnul husté vlasy z jejího krku. Pomalu přiblížil rty k tomu nádhernému obličeji a lehounce jimi mapoval každý kousíček. Přes čelo, oční víčka, lícní kosti, nosu, až ke rtům. Zde na chvíli zastavil a nechával tu horkost, stoupající z její kůže, proniknout až do středu své ledové podstaty. Ve chvíli, kdy mu začala polibek vracet se odtrhl a zabořil zuby do jemné kůže krku.

Ucítil lahodnou krev a mohutná vlna jedu mu zaplavila ústa. Soustředil se na to, aby všechen dostal do rány a poté ji jazykem zacelil.

Popadl ji do náruče a rozběhl se ke svému oddílu. Celé tři dny její proměny, ji držel pevně přitisknutou na své hrudi, na svém mrtvém srdci, které jejím vlivem rozmrzlo.

 

****

 

„Bratře,“ hlas Ara mu vnikl do vědomí téměř násilím.

Marcus zamrkal, jak se snažil oprostit od vzpomínky, kterou v něm tvář té dívky vyvolala.

Jistě, nebyla to Didymé, ale ta podoba! Jako by byla jejím dvojčetem.

Nyní, když se na ni zadíval pozorněji, si povšiml malých odlišností. Malinko kulatější brada, širší lícní kosti a důlek v levé tváři. Hlavu jí halila kapuce pláště, takže vlasy neviděl, ale to, co ho zaujalo nejvíce, byly její oči. Co to má být?

„Marcusi, co se to s tebou k čertu děje?“ rozčiloval se Aro, ale velmi potichu, jen pro jejich uši.

Pak položil bratrovi ruku na rameno a hned mu bylo jasné, odkud vítr vane.

„Ne, to opravdu není ona. Ale je velmi zvláštní, viď?“

Pak se otočil k návštěvníkům a s typickou, slizce milou maskou, se otázal.

„Copak vás k nám přivádí, přátelé? Čemu vděčíme za tak ojedinělou návštěvu vegetariánů v tomto sídle?“ se špatně skrývanou zvědavostí si skupinku měřil očima.

„Nemýlím-li se, je to už téměř dvacet let, co jste tu byli, že, Carlisle? Vidím, že Esme je stále stejně půvabná. A kdopak je ta mladá dáma s podivnýma očima?“ proud otázek jako by neměl konce.

Carlisle obezřetně vyčkal, až Aro učiní za dost své teatrálnosti a pak promluvil.

„Aro, příteli, vím, že za měsíc bude dvacetileté shromáždění. Přišel jsem ti představit svou dceru již nyní. Domnívám se, že je v zájmu všech, aby o ní vědělo co nejméně našinců.“

Aro během jeho řeči sestoupil ze stupínku a zamířil k němu. Dychtivě sevřel podávanou dlaň do rukou a mírně naklonil hlavu, jakoby pozorně naslouchal. Po chvíli udiveně vzhlédl, pustil Carlisleovu ruku a nenápadně se odtáhl od dívky, stojící po jeho boku.

„Všichni opustí síň! Okamžitě! Felixi, ty tu zůstaň.“

Jeho rozkaz vyvolal ruch a údiv. Nikdo však ani na vteřinu nezaváhal. Jakmile se síň vyprázdnila, vrátil se Aro ke svému trůnu.

„Co se děje bratře?“ zajímal se Caius, poněkud vyvedený z míry Arovým chováním.

Marcus věnoval pozornost jen té dívce, která klopila svůj pohled na podlahu. Kdo to je? Proč má tak zvláštní oči? A co zjistil Aro? Netrpělivě si poposedl a nevědomky se naklonil blíž k návštěvě.

„Takže Carlisle, ty si myslíš, že bylo vhodné přivést ji sem? Uvědomujete si, že chybělo málo a porušili jste největší tabu? Nemohl jsi nás nejdříve uvědomit a poté počkat na naše rozhodnutí?“ Arův hlas byl nebezpečně tichý.

„Aro, ty víš, že pokud by se situace nevyvinula takto, tabu bychom neporušili. Udělali bychom, co je naší povinností.“ Carlisle se při těch slovech nepatrně otřásl a neubránil se znechucenému úšklebku. „Také víš, že to, co moje dcera umí, by nepoužila jen tak proti ničí vůli a bez důvodu. Není nebezpečná, jen nechci, aby měla potíže.“

Carlisle se snažil mluvit klidně a rozumně, ale uvnitř něj se svářila obava se zlostí. Hodně přemýšleli, zda mají tuto cestu podniknout, ale nebylo zbytí. Dvacetileté shromáždění bylo plánováno na začátek února, a nepřijet, by bylo pokládáno za největší urážku. Nemohl svou dceru před vládci utajit. Stačil jediný Arův dotek a věděl by vše. Rozhodli se tedy pro kompromis a přijeli před shromážděním, doufajíc, že budou mít štěstí a vyváznou se zdravou kůží.

„Co se to tu děje, vysvětlí nám to někdo konečně?“ Caius se rozzlobeně zadíval na Ara, který se k vysvětlování neměl.

„Myslím, že bychom tuto debatu měli dokončit v mé pracovně,“ pronesl přemýšlivě a vysloužil si tak udivené pohledy obou bratrů. Už hodně dlouho se nestalo, že by chtěl Aro projednávat nějakou záležitost ve své pracovně, zabezpečené proti úniku informací. Aro to dál nekomentoval, jen pokynul Carlisleovi a zamířil ven ze sálu.

„Ony jdou s námi,“ houkl jejich směrem a zmizel za rohem.

Carlisle se vzpamatoval. Vzal Esme a svou dceru za ruce a vykročil za Arem. Marcus i Caius jim byli v patách a Felix celou skupinu uzavíral.

Sotva za nimi zapadly dveře, spustil Caius rozčilenou triádu na téma proč takové tajnosti a co tím Aro sleduje.

Marcus moc své bratry nevnímal. Nějak nedokázal odtrhnout oči od té dívky. Pozorně ji sledoval. Občas nenápadně zvedla oči a znechuceným pohledem švihla po těch dvou. Jeho, kupodivu ze své nelibosti vyloučila.

Aro zarazil Caiův proslov zvednutou rukou. Caius něco zaprskal, ale zmlkl. Všichni se pohodlně usadili a Aro pokynul Carlisleovi, aby začal vyprávět.

Carlisle se zhluboka nadechl a v duchu prosil všechny svaté, aby stáli při nich.

„Před osmnácti lety jsem se vracel z noční směny v nemocnici v Londýně. Byl jsem už nedaleko svého bytu, když jsem uslyšel výkřik a ucítil pach jednoho z nás. Ani nevím proč, ale běžel jsem se tam podívat. Přišel jsem právě v okamžiku, kdy ten upír dopíjel mladou ženu. Ucítil mne a chtěl bránit svou kořist. Jenže se stalo něco zvláštního.

Místo aby na mne zaútočil, podklesl v kolenou a svalil se na zem. Začal sebou zmítat v prudkých křečích. Netušil jsem co mám dělat, nemohl jsem mu nijak pomoci. Odtáhl jsem ho stranou a pak jsem uviděl tu ženu. Byla ve vysokém stupni těhotenství. Její srdce právě naposledy udeřilo a ona zemřela.

Její dítě však stále žilo. Rozhodl jsem se během vteřiny. Stále jsem držel svůj lékařský kufřík, takže vyndat skalpel a rozříznout jí břicho, byla otázka okamžiku. Dítě bylo plně vyvinuté a zdravé. Nevykazovalo známky přeměny. Chtěl jsem jeho matku odnést do márnice a dítě do sirotčince, ale mé rozhodnutí změnil ten upír.

Až když jsem dítě zabalil do kabátce mi došlo, že neslyším ty křečovité a bolestivé zvuky, které vydával ještě před chvílí. Nehybně ležel tam, kde jsem ho nechal, ale něco bylo jinak. Slyšel jsem srdce. Nevěřícně jsem ho prohlédl a s pocitem, že mám halucinace, mu rozhalil košili. Ten kdo byl ještě před chvílí upír a vysál mladou těhotnou ženu, nyní ležel u mých nohu jako člověk, v hlubokém bezvědomí.

Netušil jsem, jak je to možné. Muselo to být způsobeno krví té ženy, ale jak, to se mne neptejte.

Nikdy jsem nezjistil kdo byla.

Odnesl jsem dítě domů Esmé a vrátil se pro změněného. Když jsem přišel, byl mrtev. Oba, jeho i tu ženu, jsem odnesl do městské márnice.

Rozhodli jsem se, že dítě vychováme jako naší dceru. Přece jen byla v těle matky, když ji ten upír kousl. I do ní se mohl dostat jed. A také dostal.

Již za několik dní na ní byly znát známky proměny. Netrpěla žádnou bolestí a proměna byla postupná a velmi pomalá. I tak se nezměnila úplně. Její srdce stále tluče, i když ve velmi pomalém tempu, asi pět úderů za hodinu. Teplota jejího těla kolísá mezi patnácti a dvaceti stupni. Dospěla během dvanácti let. A právě v den jejích dvanáctých narozenin, se naplno projevil její dar.

Navštívil nás jeden nomád, kterému se líbila. Chtěl si vynutit její pozornost násilím a než jsem mohl zasáhnout, stalo se něco podivného.

Před očima se mi změnil v člověka se vším, co k tomu patří. Trvalo to jen minutu a poté se změnil zpět, ale všechny nás to vyděsilo. Pochopili jsme, že je to její talent. Nejdříve to neuměla ovládat a pouze ve zlosti, nebo když se cítila ohrožená, se jí to povedlo. Ale s pomocí přátel a pravidelným cvičením se to naučila ovládat. A postupem času zvládá delší a delší proměny.“

V místnosti nastalo ticho. Vládci vstřebávali jeho vyprávění každý po svém.

„Takže jaký je přesně její dar?“ ozval se po chvíli Caius a Aro protočil nad nechápavostí svého bratra oči.

„Dokáže z upíra udělat člověka a naopak z člověka upíra. Bez bolesti, během okamžiku. Není to trvalá proměna. Zatím nejdelší doba kterou zvládla, byly dva měsíce.“

Carlisle znovu zmlkl a čekal na ortel. Uvědomoval si, že schopnost jeho dcery je vzácná, ale také velmi nebezpečná. Pokud by se nyní rozhodla udělat z vládců lidi... stačilo by málo a byli by mrtví.

Kterýkoli upír se v její přítomnosti, může stát během chvilky zranitelným člověkem.

Marcus byl překvapen stejně jako jeho bratři, ale neměl obavy, že by dívka svou schopnost použila proti nim. Cítil z ní pevnou citovou vazbu na oba rodiče a jejich zase na ní. Byla pro ně jako vlastní dítě. Nikdy by je neohrozila tak neuváženým činem. Jeho zajímalo něco jiného.

Obrátil se přímo na objekt svého zájmu a lehce se dotkl jejího ramene. „Jak se jmenuješ?“

Dívka sebou po tom nečekaném dotyku trhla, až se jí kapuce svezla na ramena. Marcus ohromeně vydechl.

Vlasy měla čelenkou upevněné, aby jí nelétaly kolem obličeje. Jakmile kapuce sklouzla z její hlavy, odhalila hustou změť drobounkých prstýnků barvy havraních křídel, která tvořila půvabný kontrast k bledé pokožce.

Upřela na něj inteligentní a živé oči. S jejich barvou se již vyrovnal, ale doplněny o tu čerň jejích vlasů, z ní dělaly nadpozemsky krásnou bytost. Fialové duhovky, protkané nepatrnými stříbrnými nitkami, se nebojácně zapíchly do jeho očí. Hluboký a sametový alt, jež zazněl z jejích úst, mu podivně omámil mysl: „Jmenuji se Amethyst.“

 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Povídky od Popoles

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Stebluska17

17)  Stebluska17 (23.09.2010 16:22)

Úžasný!!! Amethyst je nádherný kámen - stejně (a stejný) jako její oči. Popo, ty máš tak neuvěřitelnou fantazii, schopnost psát, zaujmout, vyjádřit pocity... Věřím, že někdy napíšeš nějakou knihu, kterou pošleš nakladateli a ten ji neodmítne. Myslím, že by si jí koupil každý, který kdy četl jen jedinou tvojí povídku. Máš něco krásného, co nemá jen tak někdo - máš talent!

Nebraska

16)  Nebraska (08.09.2010 15:44)

Pozdě, ale přece!
Už jsem řekla, že miluju Marcuse? Asi jo, ale ten tvůj je prostěuáááá ehm, pardon, nechala jsem se unést
A Amethyst je fakt hustá, kdyby byla trochu víc mrcha, změní Ara na člověka a nechá ho sežrat! Ale ona je ťuťa A já mám ještě jeden dííííl!
(Miluju tě! Asi to brzo oznámím mužovi! )

milica

15)  milica (06.09.2010 22:04)

Krásná povídka plná citu. Už se těším na další pokračování:)

Evelyn

14)  Evelyn (15.08.2010 17:44)

Seznámení s Didymé bylo perfektní. Jen jsem nějak očekávala, že se budeš držet originálu a Didymé bude sestra Ara. Zklamaná ovšem rozhodně nejsem
A Ametyst... Jmenovat bych se tak nechtěla, ale ona se mi líbí. Asi nikdy mě nepřestanou udivovat Tvoje geniální, originální a zcela úžasné nápady

magorka

13)  magorka (09.08.2010 10:58)

....a ještě lepší ňamka! Abrakadabra...jseš upír...arbadakarba....a jseš zase člověk...tyjo! Chudák malá, teď jí půjde po krku celá garda + FBI!. Nemůžu se dočkat dalšího chodu, už teď se mi sbíhají sliny

Kamikadze

12)  Kamikadze (08.08.2010 18:15)

Popo, já prostě zírám, tvoje prstíky by měli pozlatit, ty seš prostě Paní spisovatelka, čekání se nám všem opravdu vyplatilo...

Mystery

11)  Mystery (08.08.2010 18:00)

Takže Ametyst, ne Didymé...

Popo, v tobě se prostě nejde zklamat. Když kliknu na jakýkoliv článek od tebe, vím, že mám záruku opravdu kvalitního, poutavýho příběhu.
Nádhera, opravdu nádhera. U příběhu Carlislea a upíra vysávajícího těhotnou ženu jsem ani nedutala. A pak život Ametyst. Ááách!
Polapila sis mě do svých sítí krásných příběhů, které se mi dostaly hluboko pod kůži. Nebolelo to. Dokonce to bylo dobrovolné a já jsem si to opravdu užívala a užívám. Krása!

Děkuju!

Bye

10)  Bye (08.08.2010 15:51)

Po po, Popo, počkej!
Didymé, Kelti, Stonehenge, oběť, úroda...
Carlisle, dívka, která měníupíry v lidi a naopak, s fialovýma očima, havraními vlasy a jménem... jménem... už nedokážu ani koktat!
Já to věděla! Dejte Popoles do ruky klávesnici a máte mystery, fanasy, horror fan fiction. V dokonalém balení slov paní Autorky (která se mi stále z neznámého důvodu snaží namluvit, že se s múzákem jenom nevinně držej za ručičky :D )
Popoles, konec srandy! Ty musíš napsat knihu! Já vím, že to dneska obnáší spoustu podružnejch věcí, ale kua, splaš si na to agenta a dávej!

sakraprace

9)  sakraprace (08.08.2010 14:50)

Ježiši, Popo, tak úžasné, celá napnutá jsem hltala nejdříve seznámení s Didymé, které mi nahnalo husí kůži a pak Carlisleův příběh a s vykulenýma očima si slintala do klávesnice. Jsem strašně, ale strašně zvědavá, co bude dál.

8)  belko (08.08.2010 14:43)

no Popo,tvá umně naskládaná písmenka mi podivně omámila mysl
Mám ochromené prsty a neumím napsat smysluplný komentík
obětovací obřad - husina mi lozila u toho čtení po tělě - jak kdyby si to komentovala v živém přenosu
na Ametyst a její zvláštně nebezpečný dar jsme všichni zvědaví, tak honem šupky šupky, ať je tu další díleček!!! prosííím

Popoles

7)  Popoles (08.08.2010 14:37)

dori-ty jsi takový můj barometr, děkuju za tvůj koment a slova chvály
Ree - ty jsi zlatíčko, díky
Alska - obdivuji tvou výdrž . Nevím jestli tušíš, jak moc mi tvá slova lichotí. Vzbudit v někom tak emoce je snem každé pisatelky. DĚKUJI
AB - bez tvého komentu mám vždycky pocit, že jsem něco zkazila, že to není dost dobré... oddechnu si až když vidím tvůj nick. A potom ta krásná slova...díky zlato
Melani - díky za pochvalu. Snad i příští díl vyvolá husí kůži

Melani

6)  Melani (08.08.2010 12:39)

Wow... Tak nějak mi došli slova :-(. Možná je, že to čekání se vyplatilo. Něco tak povedeného jsem už dlouho nečetla. Marcus je... jak jinak úžasný a Ametys... Brr... já mám takovou husí kůži!

AliceBrandon

5)  AliceBrandon (08.08.2010 12:35)

Teda Popo,
já jsem úplně bez dechu.
Ta první část, to bylo vážně něco. Obětování ve Stonehenge, hrůza mě polévala. Ale nějak jsem tušila, že to Marcus tak nenechá.
A pak vyvstala záhada s tou dívkou. Zvědavost mě poháněla číst rychleji a rychleji. Její dar je vskutku originální, jsem zvědavá, kdy se jí bude hodit.
A Marcusovo okouzlení - jakpak se bude chovat? A jaká bude její reakce? Co je čeká?
Už se nemůžu dočkat.
Bravo, Popo!

Alaska

4)  Alaska (08.08.2010 12:32)

Držela jsem se zuby nechty, neškemrala, neprosila a teď tu sedím a nevím co psát...
Ta vzpomínka, drastická, surová a násilnická, mě... nemám pro to slov, protože výrazy pozitivního zabarvení v této sitaci nejsou na místě a slova jako ochromila, vyrazila dech také zcela neodpovídají situaci. Snad pochopíš, jak na mě působila, když napíšu, že s každým písmenkem má mimika ve tváři tuhla a zrak se stával ostřejší a ostřejší na úkor všeho ostatního než je monitor mého počítače. Nečekala jsem, že zajdeš až tak daleko a přesvědčila jsi mě, že tvá fantazie opravdu nezná hranic.
Těším se na další tvé neuvěřitelné pokračování.

Ree

3)  Ree (08.08.2010 12:28)

Další nádherný dílek Vážně tuhle povídku miluju Máš krásný cit pro popisy

dorianna

2)  dorianna (08.08.2010 02:21)

Popo, ani nevím, co ti k tomu dílku mám napsat, nějak nemám slov. Napadají mě jen samá trapná, obyčejná slova jako nádhera , dechberoucí a podobné pitomosti. A tak myslím že poklona je na místě a potlesk taktéž.

Popoles

1)  Popoles (08.08.2010 00:24)

Tak jo, trvalo to, ale druhý díl je na světě. (Dost to bolelo.)
Prosím o shovívavost, příště to určitě bude lepší... . Nějak mi to dneska vázlo

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek