Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/okovy%20du%C5%A1e.jpg

Bolest duše dokáže udělat trosku z kohokoli.

Příběh muže, který přišel o svou lásku a žije jen ve vzpomínkách.

Už není nic, co by ho z jeho prázdnoty a smutku vytrhlo - nebo ano?

Co dokáže láska?

Přetrhne někdo pouta nicoty, jež ho drží v minulosti?

 

Zkusila jsem to na naléhání jisté slečny (Rosalie7, ale pst, nic jsem neřekla) napsat. Až podle vašich reakcí se rozhodnu, jestli má cenu pokračovat. Prosím o váš názor.

1. Ledový král

„No tak, lásko, nebuď suchar a pojď za mnou!“

Pohodila dlouhými, plavými kadeřemi a vykouzlila na své spanilé, skoro dětské tváři úsměv. Bohaté kadeře, stáčející se do velkých vln, končících těsně pod linií zadečku, každým jejím krokem hravě poskakovaly a odhalovaly záblesky sametové kůže.

Díval se, jak pomalu kráčí k jezeru, zalitému měsíčním světlem. Ve své nahotě byla úplně přirozená a neskonale nádherná.

Mléčně bílá kůže, odrážela paprsky měsíce a na hladině temné vody vyčarovala magické, přízračné odlesky.

Bez dechu ji pozoroval. Pomalu se nořila do ledové, křišťálově čisté vody horského jezera.

Když jí hladina sahala těsně pod ňadra, otočila se a přistihla ho, jak ji hltá očima.

Aniž by skrýval lačný pohled, pomalu vykročil za ní. Po cestě odhazoval kusy oblečení a poskytoval jí tak stejný pohled, jako ona před chvílí jemu.

Přimhouřila oči a na dálku laskala pohledem to vysoké, mužné, svalnaté tělo. Chůzí pantera se přiblížil k písčitému břehu a odložil poslední kus látky. I jeho pokožka pableskovala ve svitu luny a tvořila kolem něj auru mlhavého jiskření.

Dívka nehybně stojící ve vodě, hlasitě polkla. Její oči se pásly na jeho nahotě a výraz touhy, který proměnil dívčí rysy v dospěle ženské, našel v jeho obličeji svůj protějšek.

Potom z nenadání, rychlostí blesku, skočil.

Jako šíp prořízl hladinu vody několik metrů za ní a v příštím okamžiku už ji zvedl a sevřel v náručí.

Lehce si svůj sladký náklad nadhodil a uchopil ji těsně nad koleny, takže měl její ňadra ve výši očí.

Lehounce, jako dotykem pírka, polaskal ústy prohlubeň mezi ňadry.

Nával štěstí a radosti, který jako přílivová vlna stoupal v jejím těle, vytryskl z jejího hrdla v podobě jasného, zvonivého smíchu. Zvedla paže a zaklonila hlavu.

Navzdory vodě se s ní prudce zatočil a ona se nepřestávala šťastně smát. I na jeho obvykle přísné tváři rozkvetl úsměv a v očích se mu usídlil výraz naprostého zbožňování.

Pomalu položila malé ruce na jeho svalnatá ramena, shlédla mu do tváře a malinko zvážněla. Vědomí, že jen ona smí spatřit tuto stránku jeho povahy, jí semklo hrdlo dojetím a láskou.

Pomalu ji nechával sjíždět po svém těle, až měli oči ve stejné úrovni.

Lehounce a něžně jako slepec, svými prsty obkreslovala rysy mužné tváře. Jejich pohledy se zaklesly a ona tichým melodickým hlasem zašeptala: „Miluji tě!“

Jejich rty se setkaly v polibku, který vyjadřoval vše, co tyto bytosti pojilo. Něhu, touhu, vášeň, oddanost a lásku.

Odtrhl se od těch růžových plátků a zašeptal v odpověď: „Lásko, to já tě miluji.“

****

 

U okna, na vyřezávaném křesle, se nacházela socha muže.

Bledá, téměř průsvitná a jakoby papírová struktura kůže jeho obličeje, nevykazovala ani to nejmenší hnutí mysli. Tvář byla prázdná, bez výrazu, bez života.

Tělo měl zahalené černým rouchem, sahajícím až na zem. Dlouhé černé vlasy, se mu bez lesku a zplihle stáčely kolem lícních kostí a zahalovaly tak část propadlých tváří a brady.

Kdysi to musel být vysoký, silný a krásný muž.

Nyní už zbyla jen prázdná, shrbená a neživoucí schránka, o kterou bylo pečováno jen v mezích nutnosti.

 

Socha muže sebou nepatrně škubla.

Už druhé zaklepání narušilo ticho jeho pokoje. Částí své mysli vnímal i to první, ale tvrdošíjně se odmítal vrátit do ponuré reality.

Třetí zaklepání. „Můj pane, nesu vám večeři,“ oznámil tiše mužský hlas.

Muž pomalu otevřel oči a zhluboka se nadechl. Bolest a zoufalství byly zpět.

„Pojď dál, Paolo.“

Dveře se otevřely. Dovnitř vešel štíhlý menší muž, nesoucí v náručí starší ženu. Žena byla v bezvědomí.

Její vůně ho udeřila do nosu a vyvolala tvorbu jedu. Spolu s její vůní k němu dorazil i pocit.

Pocit ztráty, přetržení pouta, které ji od mládí pevně vázalo s jejím druhem.

„Jsi si jistý?“

„Ano pane, její zoufalství na mne padlo při cestě kolem hřbitova.“ Paolo položil ženu na pohovku. „Jasně z ní byla cítit ztráta chuti do života.“

„Dobře, jdi a přijď za deset minut.“

Mladík se uklonil a odešel.

 

Zvuk zavíraných dveří ho na chvilku vyrušil z pozorování té ženy.

Paolo byl jeho pobočník. Měl schopnost vycítit zoufalství, psychickou bolest a nechuť k životu. Právě jeho schopnost mu dovolovala, že se krmil jen z lidí, kteří už o život nestáli. Paolo mu vyhledával takové nešťastlivce. Vždy je omráčil a přinesl do jeho pokojů. On si ještě svou schopností ověřil, že nepřetrhne žádnou silnou citovou vazbu. Pokud cítil z člověka trvající citové pouto, nechal Paola, aby ho buď propustil, nebo vysál sám. On by to nedokázal, nemohl by zničit pouto silného citu, ne potom co...

Ne, nyní je čas krmení, ne vzpomínek.

Pohlédl znovu na ženu v bezvědomí.

Ano, měla pevnou citovou vazbu, která se smrtí jejího druha přetrhla a ona bez něj nechtěla žít. Tady žádnou škodu nenapáchá.

Poklekl před pohovku, natočil jí hlavu na stranu a uvolnil přístup ke krční tepně. Zabořil zuby do křehké kůže a hned na to mu horká tekutina svlažila rozpálené hrdlo. Vypít ji, bylo otázkou minuty.

Když skončil, odešel znovu k oknu a posadil se do křesla.

Za pár minut se vrátil jeho pobočník, ale socha v křesle už zase nevnímala. Zase se nacházela ve svém světě. Ve světe vzpomínek.

 

****

 

„Musíme se vracet?“ zvonivý hlas by prodchnutý zklamáním.

„Ty víš, že ano. Rád bych tu zůstal déle, ale blíží se velká rada a tam musím být. Slibuji, že odjedeme hned, jako to bude možné.“

Muž políbil něžně oční víčka krásky, ležící na jeho hrudi.

„Nesnáším to, nesnáším, když se změníš v nepřístupného vládce a tvoje tvář v ledovou masku,“ umíněně, jako dítě, našpulila rty.

Muž si povzdechl a netrpělivě ji odsunul stranou.

„Víš, co jsem zač. Mám povinnosti a určitou pověst, kterou si musím chránit. Nemohu se na každého usmívat a mile s ním klábosit. Jaký bych potom měl respekt? Krom toho mi moje postavení dává možnosti, o kterých se jiným jen sní, privilegia, kterých i ty využíváš.“ Natáhl si kalhoty a rázoval po místnosti.

„Mohu si dělat co chci, mám prostředky na cokoli si vzpomenu a mám moc. Jsem vládcem a poddaní mne respektují.“

„A co já? Jsi se mnou šťastný? Nevadí ti, že jsem často sama?“ Její tón se změnil na trucovitý.

„Ano, jsem šťastný a nerad tě nechávám samotnou, ale...“ odmlčel se, když si uvědomil, jak se jeho milá tváří, „ale moje i tvoje štěstí závisí na tom, zda mám dostatek sil a moci, udržet si všechny od těla. A ty víš, že tě miluji, že hlavně na tobě, tvojí lásce mi záleží.“

Trucovitý výraz jako mávnutím proutku zmizel a nahradil ho roztomilý úsměv. „Víš, že mou lásku máš. Jen si říkám, že by nám bylo daleko lépe samotným. Mohli bychom žít daleko od povinností, nesvázáni pravidly a etiketou.“

„Byli bychom poddaní. Museli bychom poslouchat vládce a celou gardu. Volnost by byla jen iluze.“

Přešel znovu k posteli a zvedl svou ženu do náručí.

„Prosím lásko, řekni, že jsi se mnou šťastná. Nesnesl bych, kdyby ti něco chybělo.“

Uvědomoval si, že s ním manipuluje. Že je rozmazlená a svéhlavá. Ale i tak pro něj byla středobodem světa a v jejích očích viděl stejný, silný cit.

„Jsem šťastná. A nejvíc, když jsme sami, když tě mám jen a jen pro sebe. Ale chápu tvůj postoj a slibuji, že už tě nebudu zlobit svými náladami. Kdy odjíždíme?“

„Až za chvíli," zamumlal a spojil jejich ústa v lačném polibku.

 

****

 

Někdo se dotkl jeho ramene. Socha sebou škubla a tiché zavrčení prořízlo noc.

„Omluvám se, můj pane,“ je žádána vaše přítomnost ve velkém sále.“ Paolo už zase stál v uctivé vzdálenosti a držel připravené slavnostní roucho, vyšívané stříbrnou nití.

Muž se ztěžka zvedl z křesla a neochotně se převlékl. Nevyptával se, proč ho volají. Bylo mu to jedno. Už dávno přestal vnímat soudy, hádky a věčné soupeření o moc.

Kdyby jeho moc nebyla pro bratry tak zásadní, nic by ho tu už nedrželo.

Jeho moc... To, že vycítil vztahy, jejich intenzitu a hloubku, mezi lidmi i upíry bylo všeobecně známé. On měl však další schopnost, o které věděli jen jeho bratři. Dokázal vztahy navodit. Dokázal vzbudit pocity sympatie, oddanosti, ale i nenávisti a odcizení. Jen kvůli němu byli poddaní tak věrní a slepě své vládce následovali. Pokud by přestal ovlivňovat jejich vazby, dávno by se celé tohle království rozpadlo. Ne nadarmo příslušníci jejich druhu cestovali po světě jako nomádi, sami, nanejvýš v párech. To, že zde bylo tolik upírů pohromadě a nešli si vzájemně po krku, byla jeho zásluha. Uzavřel s bratry dohodu. Bude dál působit na citové vazby obyvatel hradu a oni mu dají se vším pokoj.

Jeho jedinou další povinností, bylo tvořit dekoraci na trůnu při veřejných sezeních. A to dokázal přetrpět.

Vešel do sálu a zamířil ke svému trůnu. Jeho bratři, či spíše spoluvládci, již byli na svých místech. Usadil se a hodlal se znovu ponořit do svého světa vzpomínek.

Hlavní brána do sálu se otevřela. Malá skupina upírů byla obklopena několika členy gardy, kteří zamířil do středu sálu a přinutili tak cizince vejít a zastavit se před vyvýšeným stupínkem.

Jen náhodně po nich přejel pohledem a už cítil, jak jeho mozek vypíná vnímání a noří se do vzpomínek.

Náhle ten proces cosi přerušilo.

Jeho oči, zcela bez pokynu jejich majitele, se vrátily ke skupince souzených. Neomylně vyhledaly jednu tvář a už se neodtrhly.

Jakoby mu tělem prošel elektrický impuls, zalapal po dechu a jeho mrtvé srdce mu v hrudi sevřela neviditelná obruč.

„Didymé?“ zašeptal tak potichu, že ho slyšel jen jeho bratr, sedící na vedlejším trůnu.

„Bratře? Co se děje?“ zajímal se tiše, ale z jeho hlasu byl znát nejvyšší údiv.

Ale muž sedící po jeho pravici ho nevnímal. Strnule hleděl na přízrak, který jakoby právě vystoupil z dávné minulosti.

Nehýbal se, nedýchal, nemrkal.

„Bratře?“ zkusil to znovu Aro, ale bez úspěchu.

Marcus byl v šoku.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Povídky od Popoles

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Jalle

23)  Jalle (30.03.2013 16:45)

o Marcusovi som už dlho nečítala, krásny popis pocitov

Stebluska17

22)  Stebluska17 (23.09.2010 16:05)

Wow... K téhle povídce se chystám už dlouho, ale nedostala jsem se k ní z podobného důvodu, jako by se k ní nedostal Marcus. Bylo to... neuvěřitelné... neuvěřitelně silné... pro to neexistují slova ani smilíci... jen se to musí zažít...

magorka

21)  magorka (09.08.2010 10:50)

Vždycky mě zajímalo, jak to vlastě s Marcusem bylo....a teď jsi nám naservírovala úžasné meníčko sestavené z dávných vzpomínek, citů a naděje. Předkrm byl úžasný a moc se těším na další chod! Díky Popo

Silvaren

20)  Silvaren (03.08.2010 23:16)

Naprosto úchvatné! Rozhodně pokračuj! Evelyn a Tebe zřejmě políbil stejný múzák. Jsi mistryně v popisu!

19)  Rea (27.07.2010 14:44)

Musím přiznat, že příběh Marcuse jsem v sérii úplně vysklila. Vůbec totiž netuším do koho byl zamilovaný a proč to špatně dopadlo :p

Takže v první chvíli jsem vůbec netušila o kom píšeš, ale tvůj styl je samozřejmě skvělý, takže jsem to dychtivě hltala. Jakmile ses dostala k Volteře, tak se mi rozednilo :).

Určitě pokračuj, alespoň se něco nového dozvím. Příběh Belly a Edvarda je známý, ale tento příběh je velkou neznámou. Můžeš si vytvořit jakoukoliv budoucnost a jsem velmi zvědavá , kam nás tvé psaní zavede.
:)

AliceBrandon

18)  AliceBrandon (27.07.2010 06:26)


Ani nedokážu popsat, jak moc mi ty oči z důlků vylezly.
Od prvního řádku až po ten poslední - uííí - dokonalost.
Ty vzpomínky, ty byly napsány tak nádherně, že až teprve, když skončila první část mi došlo o kom že to píšeš. A přitom už mi to někdo předem prozradil. Vidět Marcuse z tohoto pohledu, to člověku skoro spadne čelist.
A jeho úmysl jíst jenom chudáky, co nemají chuť k životu, ty jsi génius.
Až sem ke mně doléhá jeho utrpení a zoufalství, jsi vážně neuvěřitelně talentovaná ždímat z člověka emoce.
No a ta poslední část, nemůžu se dočkat, kdo ta žena je. A jak zareaguje. Jsem úplně napnutá.
Nádhera Popo, nádhera.

sakraprace

17)  sakraprace (27.07.2010 06:10)

Napínavé, překvapivé a velice čtivé. Už se těším, že poznám Marcuse.

Popoles

16)  Popoles (26.07.2010 21:48)

Sfingo, okamžitě to nebude, ale pokračovat budu, díky za přízeň
dori jsi můj poklad...
abera - tvé komentáře jsou sice malé ale moc mě těší, že se ti povídky líbí, díky;)
kamikadze - už měco smolím, ale hned tak to nebude...
Alicullen - jsem ráda, že jsi se v povídce neztratila , díky za přízeň
Mystery - BUM? já tam nikoho neprtaštila a jestli je to podoba, ta samá žena, či jen přízrak? Kdo ví..., neboj, nebudu napínat dlouho :D
DeSs - strašně mě těší, že v tobě povídka vzbudila tolik pocitů , snad se ti budou střídat i v dalších dílech
Ree - já mlátím hlavou o zeď , popřípadě do noťasu a doufám, že ze mě něco kloudného vypadne... Neb jen ladně pokyne ručkou a sype skvosty z rukávu . A děkuju, jsi sluníčko
Melani - díky


Melani

15)  Melani (26.07.2010 17:12)

Jo?! Je to i tady hurá! Úžasná povídka!

Ree

14)  Ree (26.07.2010 13:34)

Jak se vůbec takhle můžeš ptát? Samozřejmě, že musíš pokračovat! Jenom mi řekni, jak to s Neb děláte, že mě každá vaše povídka naprosto uchvátí?!

DeSs

13)  DeSs (25.07.2010 18:20)

To je nádhera...
Střípky minulosti Marca a Didymé mi vyvolaly připitomělý úsměv,
realita ve Volteře ho zase srazila.
Pití té ženy mě znechutilo
a poslední část jsem na tom byla stejně jako Marcus - v šoku.
Takže není mrtvá? Nebo je jí jen podobná? Budou spolu?
Moc se těším na další...

Mystery

12)  Mystery (25.07.2010 16:43)

Jako bych se dívala na film, vážně. Ten příběh mi krásně běžel před očima.
Jenže čtu, čtu a čtu a najednou BIM! - konec.
Popo, rozhodně napiš pokračování. Ráda si na něj počkám.
Ale jen tak... Je to fakt Didyme nebo dívka, která se jí podobá?

Alicullen

11)  Alicullen (25.07.2010 16:14)

Já to vůbec nechápala jenom jsem četla dál,a doufala že něco mi napoví o co tam jde,ale pak když šel za bratrama a sedl si na trůn,už jsem si říkala že asi vím.A pak mi to došlo.Jenom pokračuj.Je to...já nevím jak to popsat.Jsem strašně zvědavá.

Kamikadze

10)  Kamikadze (25.07.2010 15:12)

popo, nejspíš bude, no, nejspíš. už mám tři stránky, ale plánuju to vydat až dodělám Camču, nebo možná někdy mezi, páč se drobátko prolínaj, ale bude určitě, doufám že budeš následovát mého příkladu a napíšeš to svoje co nejřív

Abera

9)  Abera (25.07.2010 15:04)

zajímavý

dorianna

8)  dorianna (25.07.2010 14:38)

heh zprvu byl můj mozeček zcela mimo , ale zadařilo se a rozsvítilo se ))) výborná povídka , ten konec slibuje pokráčko a tak směle do toho

sfinga

7)  sfinga (25.07.2010 13:30)

Popo, okamžitě pokračuj
Je to krásný, je to i napínavý - prostě sedni k počítači, promaž mozkové závity - a jedem

Popoles

6)  Popoles (25.07.2010 13:06)

Neb,mučení od Tebe bych klidně snášela s úsměvem na tváři 24 hodin děnně, pokud bys mě odměnila jedním ze svých psaných skvostů - jinak samozřejmě, že Ty můžeš za tuhle moji Marcusovskou odchylku
Hanetko - napíšeme jízdní řády a budeme si je předčítat navzájem ju? A co je to za holku... hmm uvidíme, uvidíme...
Evelyn - zlato moje budu se snažit, a netrpělivě čekám na Tvého Marcuse
Bye - já jsem jím taky podivně fascinovaná. A vážně zkusím dát víc a víc písmenek Jenže ta moje hlava má svoje dny, tak to z ní někdy musím vymlátit
Kamikadze - děvče klouzání se s Marcusem -to není dobrý nápad - co kdyby na tebe spadl? Víš jak by to bolelo? A krom toho tvoje povídka byla skvostná - tedy byla - co pokráčko?

Kamikadze

5)  Kamikadze (25.07.2010 11:19)

popo, tohle bylo úžasný, myslím, že se svým Marcusem se mužu jít tak akorát klouzat. Opravdu, perfektně napsané, máčím se noťasek dojetím... a pokračko určo napiš

Bye

4)  Bye (25.07.2010 10:05)

Popo, já to věděla!
Od včerejška mě tak trochu zajímá jistý muž...
A Ty teď můj zájem živíš tím nejpříjemnějším způsobem - Tvým dokonalým vypravěčstvím. S příslibem příběhu, naplněného láskou a tajemstvím.
More, more, more...

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still